Datasets:

karmiq

/

wikipedia-embeddings-cs-chunks

like 0

[ "Vítejte ve Wikipedii, internetové encyklopedii, kterou může upravovat každý. Česká Wikipedie má nyní článků. Jiné jazykyEmbassy Článek týdne Nejlepší články • Dobré články • Další články týdne … Víte, že … Listování kategoriemi Všechny kategorie … Tematické portály Dobré portály • Všechny portály … Wikipedie Další nápověda … Ostatní projekty Další informace … Obrázek týdne Nejlepší obrázky • Další obrázky týdne … Aktuality Další aktuality … . v minulosti Další výročí …" ]

[ "Astronomie, řecky αστρονομία z άστρον ( astron ) hvězda a νόμος ( nomos ) zákon, česky též hvězdářství, je věda, která se zabývá jevy za hranicemi zemské atmosféry. Zvláště tedy výzkumem vesmírných těles, jejich soustav, různých dějů ve vesmíru i vesmírem jako celkem. Historie astronomie Antika Astronomie se podobně jako další vědy začala rozvíjet ve starověku. Na území Babylonie však nebylo k popisu používáno již vynalezené geometrie ( grafy ). První se z astronomie rozvíjela astrometrie, zabývající se měřením poloh hvězd a planet na obloze. Tato oblast astronomie měla velký význam pro navigaci. Podstatnou částí astrometrie je sférická astronomie sloužící k popisu poloh objektů na nebeské sféře, zavádí souřadnice a popisuje významné křivky a body na nebeské sféře. Pojmy ze sférické astronomie se také používají při měření času. Další oblastí astronomie, která se rozvinula, byla nebeská mechanika. Zabývá se pohybem těles v gravitačním poli, například planet ve sluneční soustavě. Základem nebeské mechaniky jsou práce Keplera a Newtona. Aristotelés ve svém díle O nebi z roku 340 př. n. l. dokázal, že tvar Země musí být kulatý, jelikož stín Země na Měsíci je při zatmění vždy kulatý, což by při plochém tvaru Země nebylo možné. Řekové také zjistili, že pokud sledujeme Polárku z jižnějšího místa na Zemi, jeví se nám níže nad obzorem než pro pozorovatele ze severu, kterému se bude její poloha na obloze jevit výše. Aristotelés dále určil poloměr Země, který ale odhadl na dvojnásobek skutečného poloměru. V aristotelovském modelu Země stojí Měsíc se Sluncem a hvězdami krouží kolem ní, a to po kruhových drahách. Myšlenky Aristotelovy rozvinul ve 2. století našeho letopočtu Klaudios Ptolemaios, který také stavěl Zemi do středu a další objekty nechal obíhat kolem ní ve sférách: první byla sféra Měsíce, dále sféry sluneční soustavy – Slunce a planet: Merkuru, Venuše, Marsu, Jupitera, Saturna a sféra stálic – hvězd, jež byly považovány za nehybné, jak to plyne z názvu, měly se pohybovat jen společně s oblohou. Tento model dostatečně vyhovoval polohám těles na obloze.", "Novověk Roku 1514 navrhl Mikuláš Koperník nový model, ve kterém bylo ve středu soustavy Slunce a planety obíhaly kolem něj po kruhových drahách, setkal se ale s problémy při pozorováních, objekty se nenacházely na správných souřadnicích. Roku 1609 zkonstruoval Galileo Galilei dalekohled, s jehož pomocí objevil čtyři měsíce obíhající kolem planety Jupiter, a tím dokázal Koperníkovu teorii o Slunci ve středu a planetách kroužících kolem. Johannes Kepler zaměnil kruhové dráhy planet za eliptické, čímž bylo dosaženo souladu s pozorovanými polohami těles. V roce 1687 vydal sir Isaac Newton knihu Philosophiae Naturalis Principia Mathematica o poloze těles v prostoru a čase a zákon obecné přitažlivosti, podle něhož jsou k sobě tělesa vázána gravitací, která závisí na hmotnosti těles a na jejich vzdálenosti. Z gravitačního zákona vychází eliptický pohyb planet. Nová doba Roku 1929 studoval Edwin Hubble daleké galaxie, zjistil rudý posuv, který se zvětšuje se vzdáleností, to byl důkaz o rozpínání vesmíru. Fakt, že se od sebe objekty vzdalují, naznačuje, že někdy v minulosti byly objekty velmi blízko od sebe, tím se zrodily myšlenky o velkém třesku, místě a čase, kdy byl vesmír nekonečně malý a hustý. V letech 1905 – 1915 napsal Albert Einstein teorii relativity – speciální, ve které zavedl konečnou rychlost světla a obecnou relativitu o gravitaci, čase a prostoru ve velkých rozměrech. Na začátku 20. století vznikla kvantová teorie o chování elementárních částic. Čínská astronomie Čínská astronomie má velice dlouhou historii a dějepisci považují Číňany za „ nejdůslednější a nejpřesnější pozorovatele nebeských jevů na světě před Araby.“ Jména hvězd později rozdělili do 28 kategorií ( „ panství“, [ říší ] ) v dobách dynastie Šang ( Shang ) v čínské době bronzové a zřejmě se zformovaly za vlády Wu - Tinga ( Wu Ding ) ( 1339 – 1281 př. n. l. ). Podrobné záznamy astrologických pozorování započaly v éře válek kolem 4. století př. n. l. a vzkvétaly dále od období dynastie Chan.", "Čínská astronomie byla rovníková soustředěná na podrobná pozorování hvězd z okolí pólu a byla založená na jiných principech než převládaly v západoevropské astronomii, kde východ a západ slunce zodiakálních souhvězdí tvořil základní ekliptický rámec. Některé prvky indické astronomie se dostaly do Číny při expanzi buddhismu po dynastii Chan ( 25 – 220 n. l. ), ale nejpodrobnější vtělení indické astronomie nastalo za dynastie Tchang ( Tang, 618 – 907 ), kdy mnozí indičtí astronomové přesídlili do čínského hlavního města a čínští učenci, jako velký tantrický buddhistický mnich a matematik Ji - Šing ( Yi Xing ) propracoval její systém. Astronomie islámského středověku úzce spolupracovala se svými čínskými kolegy během dynastie Juan ( Yuan ) a po období poměrného ústupu za dynastie Ming astronomie ožila podněty západní kosmologie a techniky po vzniku jezuitských misií. Dalekohled byl zaveden v 17. století. V roce 1669 byla pekingská observatoř přestavěna pod vedením Ferdinanda Verbiesta. Dnešní Čína pokračuje v astronomických aktivitách s mnoha hvězdárnami a vlastním vesmírným programem. Části astronomie Od novověku do současnosti se astronomie nesmírně rozšířila a vznikla celá řada nových oblastí výzkumu, které lze velmi zhruba rozdělit na pozorování a teorii, nebo podle objektu zájmu. Astronomické pozorování Astronom, česky hvězdář, se zabývá zkoumáním vesmíru. Kromě profesionálních astronomů se astronomii věnuje i řada astronomů amatérských. Nejvýznamnějším zdrojem informací o vesmíru je elektromagnetické záření. Část jeho vlnových délek, vnímatelná očima, je světlo. Obory astronomického pozorování podle využívaných vlnových délek jsou gama astronomie rentgenová astronomie ultrafialová astronomie optická astronomie infračervená astronomie mikrovlnná astronomie radioastronomie Nejstarší a nejdůležitější je optická astronomie, využívající světlo. Rozvoj dalších oborů souvisel s vývojem techniky. Například radioastronomie se začala rozvíjet ve 30. letech 20. století, kdy Karl Guthe Jansky při zkoumání zdrojů šumu rušících rádiové hovory objevil rádiové emise centra naší Galaxie.", "Atmosféra Země mnoho vlnových délek účinně pohlcuje, takže gama a rentgenové pozorování se mohlo konat jen pomocí stratosférických balónů a výrazný rozvoj se dostavil teprve s pokrokem kosmonautiky. Ještě exotičtější je pozorování jiných částic než elektromagnetického záření. neutrinová astronomie pozoruje neutrina, teleskopy jsou v současnosti velké prostory hluboko pod zemí, zaplněné vodou nebo jiným pozorovacím médiem studium kosmického záření, vysokoenergetických částic mimozemského původu. Využívá metod jaderné fyziky ( v kosmickém záření se vyskytují i částice s o mnoho řádů větší energií než jaká je dosažitelná na urychlovačích ). Hypotetická gravitační astronomie by měla pozorovat gravitační vlny. V současnosti jsou převažujícím způsobem detekce velké interferometry. První pozorování gravitačních vln proběhlo 14. září 2015 na americkém detektoru LIGO, i když nepřímé důkazy byly předloženy již dříve. Astronomická teorie Obecným teoretickým oborem je astrofyzika. Zabývá se fyzikou hvězd a mezihvězdné hmoty ( hustotou, teplotou, chemickým složením atd. ). Kosmologie studuje vesmír jako celek a zvláště jeho vznik, současný a budoucí vývoj. Astrobiologie se zabývá možnostmi existence života ve vesmíru. Astronomie podle objektu zájmu Hvězdná astronomie se zabývá hvězdami, včetně Slunce; výzkumem prostorového rozložení a zákonitostmi pohybů hvězd a hvězdných soustav. Podle metody výzkumu se dělí na: 1. stelární statistiku, 2. stelární kinematiku, 3. stelární dynamiku Galaktická astronomie se zabývá zkoumáním struktury, součástí a vývoje galaxií – v prvé řadě naší Galaxie. Extragalaktická astronomie zkoumá objekty za hranicemi naší Galaxie. Planetární vědy zkoumají planety v naší sluneční soustavě. Řadí se do astronomie, ale jejich části mají často užší spojitost s odpovídajícími vědami o planetě Zemi ( například geologie Marsu ). Meteorická astronomie se zabývá studiem pohybu a dalšími vlastnostmi meteorů a meteoritů. Vztah astronomie k dalším vědám Astronomie má nejužší vztah s fyzikou. Astronomická teorie je v podstatě fyzika astronomických systémů. Naopak astronomické systémy jsou pro velkou část fyzikální teorie nejdůležitější „ laboratoří“, přirozeně především ve velkých prostorových a časových měřítkách se projevuje gravitace a testuje obecná teorie relativity.", "Ve vesmíru se vyskytují i extrémní podmínky, které nejsou zatím dosažitelné v laboratořích, například tlak, hustota, teplota, magnetické pole a další. Významný vztah má astronomie i k religionistice. Odkazy Reference Související články Astrofyzika Astronomický ústav AV Hvězda Planeta Sluneční soustava Souhvězdí Vesmír Externí odkazy Přírodní vědy Sedm svobodných umění" ]

[ "Biologie ( z řeckého jako život a jako věda – tedy životověda – věda zkoumající život ) v nejširším slova smyslu je vědní obor zabývající se organismy a vším, co s nimi souvisí, od chemických dějů v organismech probíhajících na úrovni atomů a molekul, až po celé ekosystémy. V užším slova smyslu bychom pak biologii mohli popsat jako vědu, zkoumající organismy od úrovně subcelulární, tedy od úrovně jednotlivých buněčných organel se vším, co s nimi souvisí, přes úrovně buněk, tkání, orgánů a jedinců až po úroveň populací, společenstev, ekosystémů a biomů. Historie Slovo „ biologie\" ( řecky βιολογία; ze slov βίος ( život ) a λόγος ( slovo ) ) bylo zřejmě poprvé použito v díle Michaela Christopha Hanova – Philosophiae naturalis sive physicae dogmaticae: Geologia, biologia, phytologia generalis et dendrologia, publikovaném v roce 1766. Termín „ biologie“ tak, jak ho známe dnes, byl zaveden Jeanem - Baptistou Lamarckem ( 1744 – 1829 ). Historii biologie můžeme ovšem hledat už v dobách dávných lidských civilizací a klasických filozofů, jako způsob chápání života. Ačkoli pojetí biologie jako samostatného souvislého odvětví vzniklo v 19. století, biologie se objevila již v dobách antického Řecka a Říma, kde se živou přírodou zabývali Aristoteles a Claudius Galén. V jejich bádání pokračovali ve středověku arabští lékaři jako al - Jahiz, Avicenna, Avenzoar a Ibn al - Nafis. Během období renesance a začátkem novověku biologie jako věda pronikla i do Evropy. Významnými vědci byli v té době William Harvey a Andreas Vesalius, kteří prováděli pokusy a pozorování a Linné a Buffon, kteří začali zkoumat různorodost života a fosílie stejně jako vývoj a chování organismů. Na přelomu 18. a 19. století se biologie stala stále více přírodní vědou určenou pouze odborníkům. Badatelé jako Alexander von Humbolt zkoumali spolupráci mezi organismy a jejich životním prostředím. Nejvýznamnějším biologem 19. století je bezesporu Charles Darwin se svou teorií o evoluci na základě přírodního výběru. Ta se nejdříve setkávala s odporem společnosti, protože byla v rozporu s křesťanstvím, později však byla uznána jako pravdivá.", "Počátkem 20. století znovuobjevení práce Gregora Mendela vedlo k rapidnímu vzrůstu výzkumu genetiky Thomasem Morganem a jeho studenty a kolem roku 1930 kombinací populační genetiky a přírodního výběru v „ novo - Darwinovské syntéze“. James D. Watson a Francis Crick objevili roku 1953 strukturu DNA, za což dostali v roce 1962 Nobelovu cenu za medicínu. Po celé dvacáté století probíhal výzkum genetického kódu od jeho rozluštění v roce 1966 až po postupné mapování genomů jednotlivých organismů, pokračující v 21. století. Základy moderní biologie Rozeznáváme pět základů biologie: Buněčná teorie – studuje všechno co zahrnuje buňky. Všechny živé organismy se skládají z buněk, základních stavebních kamenů života. Navíc, všechny pochody v nitru buněk jsou podobné a vznikají jen z buněk předešlých násobným dělením. Buněčná teorie studuje stavbu buněk, jejich rozmnožování a životní prostředí. Evoluce – v biologii je to označení procesu postupné změny genetických vlastností organismů a procesu přírodního výběru. Teorie genů – vlastnosti všech živých organismů jsou zakódovány v genech. Homeostáze – fyziologické procesy udržující stálé vnitřní podmínky těla nehledíc na podmínky vnější. Energie – základním rysem každého živého organismu je využití energie. Přežití každého živočicha a rostliny závisí na jejím neustálém přísunu.", "Podřízené a související vědní obory Pod biologii tedy můžeme zařadit, nebo nalézt její úzkou spojitost s následujícími vědními obory: agrobiologie – věda, která využívá biologické zákonitosti v zemědělství anatomie – studium forem a funkcí u rostlin, zvířat a jiných organismů, nebo specificky u lidí bionomie – je komplexní studium organismu a jeho vztah k jeho prostředí biofyzika – hraniční obor, který zkoumá biologické objekty a problémy fyzikálními metodami biogeografie – je nauka o rozdělení biodiverzity v prostoru a čase biochemie – je vědní disciplína na pomezí biologie a chemie biologická systematika – ( též taxonomie ) vědecky zkoumá druhy a druhovou diverzitu organismů a všechny vztahy mezi nimi bionika – je hraniční obor, systematicky zaměřený na uplatňování poznatků ze studia živých organismů a jejich struktur při vývoji nových technologií biostatistika – obor využívající metody matematické statistiky při studiu proměnlivosti živých organizmů botanika – ( též rostlinopis, fytologie ) zabývá se flórou, tudíž rostlinnou částí přírody buněčná biologie – ( též cytologie ) je věda zabývající se studiem buněk ekologie – studium vlivů živých organismů a neživých složek navzájem, nebo na jejich prostředí etologie – vědní obor v rámci zoologie, který se zabývá studiem chování živočichů evoluční biologie – zabývá se biologickou evolucí organismů a mechanismy, které se při ní uplatňují fyziologie – studium o fungování živých organismů, jejich částí a orgánů genetika – zabývá se dědičností i proměnlivostí organismů a jejími příčinami matematická biologie – používá matematické metody ke studiu živých organismů medicínská biologie a lékařské disciplíny mikrobiologie – je věda studující mikroorganismy molekulární biologie – studium buněčných biologických procesů na jejich molekulární úrovni morfologie – zabývá se vnější stavbou organismů mykologie – studium hub, jejich genetických a biochemických vlastností paleontologie – je věda o životě v minulých geologických obdobích strukturní biologie – zabývá se molekulární strukturou biomolekul virologie – zabývá se studiem nebuněčných organismů, zejména virů, ale i viroidů a virusoidů vývojová biologie – zabývá se studiem procesů růstu a vývoje organismů zoologie – studie zvířat, včetně klasifikace, fyziologie, vývoje a chování a mnoho dalších specializovaných vědních disciplín. Obory Strukturální", "Molekulární biologie studuje biologické buněčné procesy na jejich molekulární úrovni. Například podstata dědičnosti se dá odhalit jen studiem její molekulární podstaty. Molekulární biologie popisuje biologické makromolekuly a jejich vzájemné funkční vztahy, přičemž zvláštní pozornost věnuje DNA, RNA a proteinům. Tato oblast molekulární biologie se nazývá molekulární genetika. Znalosti molekulární biologie jsou využívány v medicíně a genetickém inženýrství, ale i například v kriminalistice. Cytologie, neboli buněčná biologie studuje buňky, jejich stavbu, fyziologii, vlastnosti a chování ve vztahu k životním funkcím organismu. Je úzce provázána s molekulární biologii, organickou chemií, biochemií, biofyzikou, mikrobiologií, mikroskopií a histologií. Genetika je věda zabývající se geny, dědičností a proměnlivostí organismů. Každá buňka v sobě přechovává v chromozomech genetickou informaci reprezentovanou strukturou DNA. Vývojová biologie studuje růst a vývoj organismů. Vyvíjející se z embryologie, moderní vývojová biologie zkoumá genetické řízení růstu buněk a jejich rozdílností, jaký proces dává vznik tkáním, orgánům a celé anatomii. Fyziologické Fyziologie zkoumá mechanické, fyzické a biochemické procesy živých organismů. Fyziologie má dva hlavní obory, fyziologii rostlin a fyziologii živočichů, ale principy fyziologie jsou univerzální, ať je zkoumán jakýkoliv organismus. Například, co známe o buňce kvasinky, dá se použít i na lidskou buňku. Anatomie je důležité odvětví fyziologie a zabývá se funkcí orgánovými soustavami jako oběhovou, nervovou, dýchací a endokrinní. Studie těchto systémů se využívají v medicíně v disciplínách jako neurologie a imunologie. Evoluce Evoluce je odpovědná za původ druhů, stejně jako za jejich změny v průběhu času a zahrnuje vědce z mnoha taxonomicky orientovaných oborů. Zpravidla to zahrnuje vědce specializované na obory jako mammalogie, ornitologie, botanika nebo herpetologie, kteří využívají poznatky o přírodním řádu k zodpovědění hlavních otázek ohledně evoluce. Evoluční biologie se zakládá na paleontologii, která užívá poznatky k určení způsobu a rychlosti evoluce a také k rozvoji oblastí jako populační genetika a teorie evoluce. Taxonomie Taxonomie se teoreticky i prakticky zabývá klasifikací druhů. Zařazuje organismy do jednotlivých kategorií ( taxonů ).", "Základní taxonomické kategorie jsou: život doména říše ( regnum ) kmen, oddělení ( phyllum, divisio ) třída ( classis ) řád ( ordo ) čeleď ( familia ) rod ( genus ) druh ( species ) Tři domény Organismy se obvykle dělí do tří domén: Archaea Bakterie Eukaryota V současnosti se však ukazuje, že Eukaryota jsou ve skutečnosti vnitřní apomorfní skupinou archeí. Kromě organismů spadajících do výše uvedených domén biologie studuje také tzv. nebuněčné organismy ( Acytota syn. Aphanobionta ), tedy viry, viroidy, satelitní nukleové kyseliny a viriformy. Ty však tradiční biologie za živé organismy nepovažuje. Klasifikace eukaryot Eukaryota se v současnosti zpravidla dělí do několika superskupin ( ke konci roku 2022 cca deseti - liší se systém od systému podle hloubky členění a podloženosti jejich přirozenosti ): Amoebozoa ( měňavkovci ) Obazoa – druhově nejpočetnější ( zahrnující Opisthokonta včetně tradičních říší houby a živočichové ) Archaeplastida – rostliny v širším slova smyslu včetně heterotrofních taxonů Picozoa a Rhodelphidia, Cryptista ( skrytěnky ), případně Pancryptista – doplněná navíc o rod Microheliella, TSAR, případně bez nepočetné skupiny Telonemia pouze SAR ( Stramenopila, Alveolata a Rhizaria ) – většina taxonů bývalé říše Chromista / Chromalveolata Haptista, zahrnující Haptophyta a Centrohelea, Provora – nepočetná, haptistům blízká superskupina ( pouhé 2 kmeny se 4 rody ) Hemimastigophora ( syn. Spironemida ) – nepočetná ( pouhé 2 rody ) skupina kortikátních protistů Discoba – většina exkavátních taxonů CRuMs – nepočetná skupina podiátních protistů, a několika dalších drobných skupin s problematickým zařazením ( ankyromonády / planomonády, malawimonády, metamonády ).", "Výše uvedené superskupiny jsou v závislosti na fylogenetických hypotézách o původu eukaryot sdružovány do ještě větších skupin, respektujících dvě hlavní vývojové linie: Opimoda – Diphoda či úžeji ( bez exkavátních taxonů ) vymezené Amorphea – Diaphoretickes ( dříve Podiata – Corticata ). Dřívější systémy bývaly povětšinou založeny na konceptu ( často nepřirozených ) říší např. dle Thomase Cavaliera - Smithe: Protozoa ( prvoci ) Metazoa ( živočichové ) Fungi ( houby ) Plantae ( rostliny ) Chromista ( chromista ) Environmentální Ekologie má několik významů. Ten původní definoval Ernst Haeckel v roce 1866 a znamená biologická věda, která se zabývá vztahem organismů a jejich prostředí a vztahem organismů navzájem. Ekologie má řadu oborů od obecné ekologie a globální ekologie k ekologii mikroorganismů, ekologie lesa a moří. Dle šíře zkoumaných objektů se ekologie dělí na ekologii jedince ( autekologie ), populací ( demekologie ), společenstev ( synekologie ) a biomů. Etologie se zabývá studiem chování živočichů, jejich vrozených a naučených dovedností. Prvním moderním etologem byl Charles Darwin, jehož kniha ( v originále The Expression of the Emotions in Man and Animals ) inspiovala řadu dalších etologů. Biogeografie studuje rozmístění organismů na Zemi, věnuje pozornost především tektonickým deskám, změně klimatu, migraci a kladistice. Obecná biologie Obecná biologie je průřezové odvětví biologie, zkoumající obecné základy živých soustav. Jejím hlavním úkolem je integrovat poznatky a zákonitosti související s živými soustavami a definovat je na všech úrovních života. Je úzce spjata s tzv. teoretickou biologií, která popisuje biologické zákonitosti za pomoci matematického, kybernetického a logického modelování a s přispěním dalších exaktních věd ( zejména fyziky a chemie ). Galerie Odkazy Poznámky Reference Literatura Bruce H. Lipton, Steve Bhaerman: Spontánní evoluce, nakladatelství ANAG, 2012, ISBN 978 - 80 - 7263 - 754 - 6 Související články seznam biologů hierarchie druhů prokaryota eukaryota fylogenetika biologická klasifikace vědecká nomenklatura Carl Linné lékařství taxon Externí odkazy Toxikologický výzkum – CRO ( anglicky, česky ) Biomach.cz – přehled SŠ biologie", "Přírodní vědy Studijní obory" ]

[ "Filozofie ( ve stylově příznakové podobě také filosofie, původem z řeckého φιλοσοφία, filosofía, „ láska k moudrosti“ ) je systematické, racionální a kritické studium obecných a základních otázek, jako jsou otázky existence, rozumu, poznání, hodnot, mysli a jazyka. Tyto otázky jsou často předkládány jako problémy, které je třeba studovat nebo řešit. Některé prameny tvrdí, že termín pochází od Pythagora ( asi 570 – asi 495 př. n. l. ); jiné tuto verzi zpochybňují a tvrdí, že pythagorejci se pouze přihlásili k užívání již existujícího termínu. Mezi filozofické metody patří kladení otázek, kritická diskuse, racionální argumentace a systematická prezentace. Historicky filozofie zahrnovala všechny soubory vědomostí a její praktik byl označován jako filozof. Od dob starořeckého filozofa Aristotela až do 19. století zahrnovala „ přírodní filozofie“ astronomii, medicínu a fyziku. Například Newtonovy Matematické principy přírodní filozofie z roku 1687 byly později klasifikovány jako kniha o fyzice. V 19. století vedl růst moderních výzkumných univerzit k profesionalizaci a specializaci akademické filozofie a dalších oborů, od té doby se různé oblasti zkoumání, které byly tradičně součástí filozofie, staly samostatnými akademickými disciplínami, a to konkrétně společenskými vědami, jako je psychologie, sociologie, lingvistika a ekonomie. Dnes mezi hlavní podobory akademické filozofie patří metafyzika, která se zabývá základní povahou existence a reality, epistemologie, která studuje povahu poznání a víry, etika, která se zabývá morálními hodnotami, a logika, která studuje pravidla odvozování, jež umožňují vyvozovat závěry z pravdivých premis. Mezi další významné podobory patří filozofie náboženství, filozofie vědy, politická filozofie, estetika, filozofie jazyka filozofie mysli a filozofie jistoty. Definice Panuje široká shoda na tom, že filozofie ( ze starořeckého φίλος, phílos: „ láska“; a σοφία, sophía: „ moudrost“ ) se vyznačuje různými obecnými rysy: je formou racionálního zkoumání, usiluje o systematičnost a má tendenci kriticky reflektovat své vlastní metody a předpoklady. Přístupy, které jdou nad rámec těchto vágních charakteristik a podávají zajímavější či hlubší definici, jsou však obvykle rozporuplné.", "Často jsou přijímány pouze teoretiky náležejícími k určitému filozofickému směru a jsou revizionistické v tom smyslu, že mnohé předpokládané části filozofie by si nezasloužily název „ filozofie“, kdyby byly pravdivé. Před novověkem se tento termín používal ve velmi širokém smyslu, který zahrnoval jednotlivé vědy, jako je fyzika nebo matematika, jako její dílčí disciplíny, ale současné užití je užší. Některé přístupy tvrdí, že existuje soubor podstatných rysů, které jsou společné všem částem filozofie, zatímco jiné vidí pouze slabší příbuzenské podobnosti nebo tvrdí, že se jedná pouze o prázdný souhrnný pojem. Některé definice charakterizují filozofii ve vztahu k její metodě, jako je čisté uvažování. Jiné se zaměřují spíše na její téma, například jako studium největších zákonitostí světa jako celku nebo jako snahu odpovědět na velké otázky. Oba přístupy mají ten problém, že jsou obvykle buď příliš široké, protože zahrnují i nefilozofické disciplíny, nebo příliš úzké, protože vylučují některé filozofické podobory. Mnohé definice filozofie zdůrazňují její úzký vztah k vědě. V tomto smyslu je filozofie někdy chápána jako svébytná věda. Některé naturalistické přístupy například chápou filozofii jako empirickou, avšak velmi abstraktní vědu, která se namísto konkrétních pozorování zabývá velmi rozsáhlými empirickými zákonitostmi, někteří fenomenologové naopak charakterizují filozofii jako vědu o podstatách. Definice založené na vědě se obvykle potýkají s problémem, jak vysvětlit, proč filozofie ve své dlouhé historii nedosáhla takového pokroku, jaký je patrný u jiných věd. Tomuto problému se vyhýbají tím, že filozofii považují za nezralou či provizorní vědu, jejíž dílčí disciplíny přestávají být filozofií, jakmile se plně rozvinou. V tomto smyslu je filozofie porodní bábou věd. Jiné definice se více zaměřují na kontrast mezi vědou a filozofií. Společným tématem mnoha takových definic je, že filozofie se zabývá významem, porozuměním nebo objasněním jazyka. Podle jednoho názoru je filozofie pojmovou analýzou, která zahrnuje hledání nutných a postačujících podmínek pro použití pojmů. Jiný přístup definuje filozofii jako lingvistickou terapii, jejímž cílem je rozptýlit nedorozumění, k nimž jsou lidé náchylní kvůli matoucí struktuře přirozeného jazyka. Podle dalšího přístupu je hlavním úkolem filozofie vyjádřit předontologické chápání světa, které funguje jako podmínka možnosti zkušenosti. Mnoho dalších definic filozofie nespadá jednoznačně do žádné z výše uvedených kategorií.", "Raný přístup, který lze nalézt již ve starověké řecké a římské filozofii, říká, že filozofie je duchovní praxe rozvíjení schopnosti uvažování, která je výrazem filozofovy lásky k moudrosti a jejímž cílem je zlepšit blaho člověka vedením přemýšlivého života. Úzce související přístup označuje za hlavní úkol filozofie rozvoj a artikulaci světonázoru, tj. vyjádřit, jak věci ve velkém měřítku spolu souvisejí a jaký praktický postoj bychom k nim měli zaujmout. Jiná definice charakterizuje filozofii jako myšlení o myšlení, aby zdůraznila její reflexivní povahu. Historický přehled V obecném smyslu je filozofie spojována s moudrostí, intelektuální kulturou a hledáním poznání. V tomto smyslu si všechny kultury a gramotné společnosti kladou filozofické otázky, například „ jak máme žít“ a „ jaká je povaha skutečnosti“. Široké a nestranné pojetí filozofie tedy nachází rozumové tázání po takových otázkách, jako je realita, morálka a život, ve všech světových civilizacích. Západní filozofie Západní filozofie je filozofická tradice západního světa, která sahá až k předsokratovským myslitelům působícím v Řecku v 6. století př. n. l., jako byli Thalés z Milétu ( asi 624 – asi 545 př. n. l. ) a Pythagoras ( asi 570 – asi 495 př. n. l. ), kteří vyznávali „ lásku k moudrosti“ ( latinsky philosophia ) a byli také označováni jako „ studenti přírody“ ( physiologoi ). Západní filozofii lze rozdělit do tří epoch: antická ( řecko - římská ); středověká filozofie ( vztahující se ke křesťanskému evropskému myšlení ); novověká filozofie ( počínaje 17. stoletím ). Antická éra Zatímco naše znalosti o antické éře začínají Thalétem z Milétu v 6. století př. n. l., o filozofech, kteří přišli před Sókratem ( obecně známí jako předsókratici ), je známo jen málo. V antickém období dominovaly řecké filozofické školy. Mezi nejvýznamnější z řeckých škol ovlivněných Sókratovým učením patřili Platón, který založil Platónskou akademii, a jeho žák Aristotelés, který založil peripatetickou školu. Mezi další antické filozofické tradice ovlivněné Sókratem patřily kynismus, kyreneismus, stoicismus a akademický skepticismus.", "Dvě další tradice ovlivnil Sókratův současník Démokritos: Pyrrhonismus a epikureismus. Mezi důležitá témata, kterými se Řekové zabývali, patřila metafyzika ( s konkurenčními teoriemi, jako je atomismus a monismus ), kosmologie, povaha dobře prožitého života ( eudaimonia ), možnost poznání a povaha rozumu ( logos ). S rozmachem Římské říše se o řecké filozofii stále více diskutovalo v latině, a to u Římanů, jako byli Cicero a Seneca. Středověk Středověká filozofie ( 5. – 16. století ) se odehrávala v období po pádu Západořímské říše a dominoval jí nástup křesťanství; odráží tedy židovsko - křesťanské teologické zájmy a zároveň si zachovává kontinuitu s řecko - římským myšlením. V tomto období se diskutovalo o problémech, jako je existence a povaha Boha, povaha víry a rozumu, metafyzika a problém zla. Mezi klíčové středověké myslitele patří svatý Augustin, Tomáš Akvinský, Boëthius, Anselm a Roger Bacon. Filozofie byla pro tyto myslitele vnímána jako pomoc teologii ( ancilla theologiae ), a proto se snažili sladit svou filozofii s výkladem Bible. V tomto období se rozvinula scholastika, metoda kritiky textu, která se vyvinula na středověkých univerzitách a byla založena na pozorném čtení a disputacích o klíčových textech. V období renesance se zvýšil důraz na klasické řecko - římské myšlení a na silný humanismus. Novověk Raná novověká filozofie v západním světě začíná u myslitelů, jako byli Thomas Hobbes a René Descartes ( 1596 – 1650 ). Po vzniku přírodních věd se novověká filozofie zabývala rozvojem sekulárního a racionálního základu poznání a odkláněla se od tradičních autoritativních struktur, jako je náboženství, scholastika a církev. Mezi významné novověké filozofy patří Spinoza, Leibniz, Locke, Berkeley, Hume a Kant.", "Filozofie 19. století ( někdy nazývaná pozdně moderní filozofie ) byla ovlivněna širším hnutím 18. století označovaným jako „ osvícenství“ a zahrnuje osobnosti jako Hegel, klíčovou postavu německého idealismu, Kierkegaard, který vytvořil základy existencialismu, Thomas Carlyle, představitel teorie velkého člověka, Nietzsche, známý odpůrce křesťanství, John Stuart Mill, který propagoval utilitarismus, Karl Marx, který vytvořil základy komunismu, a Američan William James. Ve 20. století došlo k rozkolu mezi analytickou a kontinentální filozofií, stejně jako k filozofickým směrům, jako je fenomenologie, existencialismus, logický pozitivismus, pragmatismus a lingvistický obrat. Filozofie Blízkého východu Předislámská filozofie Podle asyriologa Marca Van de Mieroopa byla babylónská filozofie vysoce rozvinutým myšlenkovým systémem s jedinečným přístupem k poznání a zaměřením na písmo, lexikografii, věštění a právo. jednalo se také o dvojjazyčnou intelektuální kulturu, založenou na sumerštině a akkadštině. Raná mudroslovná literatura z oblasti Úrodného půlměsíce byla žánrem, který se snažil poučit lidi o etickém jednání, praktickém životě a ctnostech prostřednictvím příběhů a přísloví. Ve starověkém Egyptě byly tyto texty známé jako sebajt ( „ učení“ ) a mají zásadní význam pro naše chápání staroegyptské filozofie. Nejznámějším z těchto textů jsou Ptahhotepovy maximy. Teologie a kosmologie byly ústředními tématy egyptského myšlení. Patrně nejstarší forma monoteistické teologie se objevila také v Egyptě, a to se vznikem amarnské teologie ( neboli atenismu ) panovníka Achnatona ( 14. století př. n. l. ), podle níž bylo jediným bohem sluneční božstvo stvoření Atona. Egyptolog Jan Assmann to označil za „ monoteistickou revoluci“, ačkoli se opírala i o předchozí vývoj egyptského myšlení, zejména o „ novou sluneční teologii“ založenou kolem Amona - Re. Tento teologický vývoj ovlivnil i poamarnskou raménskou teologii, která si zachovala zaměření na jediné stvořitelské sluneční božstvo ( i když bez přímého odmítání ostatních bohů, kteří jsou nyní považováni za projevy hlavního slunečního božstva ). V tomto období se také rozvinula koncepce ba ( duše ) a jejího vztahu k bohu.", "Židovská filozofie a křesťanská filozofie jsou nábožensko - filozofické tradice, které se vyvinuly jak na Blízkém východě, tak v Evropě a které obě sdílejí některé rané judaistické texty ( především Tanach ) a monoteistické názory. Židovští myslitelé, jako byli geonimové z talmudských akademií v Babylónii a rabín Maimonides, se zabývali řeckou a islámskou filozofií. Pozdější židovská filozofie se dostala pod silný západní intelektuální vliv a zahrnuje díla Mosese Mendelssohna, který předznamenal haskalu ( židovské osvícenství ), židovský existencialismus a reformní judaismus. Různé tradice gnosticismu, které byly ovlivněny řeckými i abrahámovskými proudy, vznikly kolem prvního století našeho letopočtu a kladly důraz na duchovní poznání ( gnózi ). Předislámská íránská filozofie začíná dílem Zarathuštry, jednoho z prvních propagátorů monoteismu a také dualismu mezi dobrem a zlem. Tato dualistická kosmogonie ovlivnila pozdější íránský vývoj, jako je manicheismus, mazdakismus a zurvanismus. Islámská filozofie Islámská filozofie je filozofické dílo vycházející z islámské tradice a je většinou psáno v arabštině. Čerpá z islámského náboženství i z řecko - římské filozofie. Po muslimských výbojích se díky překladatelskému hnutí ( od poloviny 8. do konce 10. století ) stala díla řecké filozofie dostupná i v arabštině. Raná islámská filozofie rozvíjela řecké filozofické tradice v nových inovativních směrech. Tato intelektuální činnost zahájila tzv. islámský zlatý věk. Dva hlavní proudy raného islámského myšlení jsou kalám, který se zaměřuje na islámskou teologii, a falsafa, která vycházela z aristotelismu a novoplatonismu. Aristotelovo dílo mělo velký vliv na filozofy, jako byli al - Kindí ( 9. století ), Avicenna ( 980 - červen 1037 ) a Averroes ( 12. století ). Jiní, jako například Al - Ghazálí, byli k metodám islámských aristoteliků velmi kritičtí a jejich metafyzické myšlenky považovali za kacířské. Islámští myslitelé jako Ibn al - Hajthám a al - Birúní rovněž rozvíjeli vědeckou metodu, experimentální medicínu, teorii optiky a právní filozofii.", "Ibn Chaldún byl vlivným myslitelem v oblasti filozofie dějin. Islámské myšlení také hluboce ovlivnilo evropský intelektuální vývoj, zejména prostřednictvím Averroesových komentářů k Aristotelovi. Mongolské vpády a jejich zničení Bagdádu v roce 1258 jsou často považovány za konec Zlatého věku. Několik škol islámské filozofie se však rozvíjelo i po skončení Zlatého věku a patří k nim proudy jako iluminátská filozofie, súfijská filozofie a transcendentní teozofie. V 19. a 20. století se v arabském světě objevilo hnutí Nahda ( doslova znamená „ Probuzení“; známé také jako „ arabská renesance“ ), které mělo značný vliv na současnou islámskou filozofii. Východní filozofie Indická filozofie Indická filozofie ( v sanskrtu: darśana, doslova „ úhel pohledu“, „ perspektiva“ ) označuje rozmanité filozofické tradice, které vznikaly od starověku na indickém subkontinentu. Indické filozofické tradice sdílejí různé klíčové pojmy a myšlenky, které jsou různými tradicemi různě definovány a přijímány či odmítány. Patří mezi ně pojmy jako dharma, karma, pramáth, dukkha, sansára a mókša. Jedny z nejstarších dochovaných indických filozofických textů jsou upanišady z pozdního védského období ( 1000 – 500 př. n. l. ), které jsou považovány za uchovatele myšlenek bráhmanismu. Indické filozofické tradice se běžně seskupují podle vztahu k védám a myšlenkám v nich obsažených. Džinismus a buddhismus vznikly na konci védského období, zatímco různé tradice sdružené pod hinduismem většinou vznikly jako nezávislé tradice po védském období. Hinduisté sami obecně dělí indické filozofické tradice buď na ortodoxní ( āstika ), nebo heterodoxní ( nāstika ) podle toho, zda uznávají autoritu véd a v nich obsažených teorií o bráhmanu a átmanu. Školy, které se hlásí k myšlenkám upanišad, takzvané „ ortodoxní“ nebo „ hinduistické“ tradice, se často dělí na šest daršan neboli filozofií: Sánkhja, Jóga, Njája, Vaišéšika, Mimámsa a Védánta. Učení véd a upanišad bylo těmito šesti školami hinduistické filozofie vykládáno různě, s různou mírou překrývání.", "Podle Čadhy ( 2015 ) představují „ soubor filozofických názorů, které mají společné textové spojení“ a zároveň odrážejí toleranci k různým filozofickým výkladům v rámci hinduismu, přičemž sdílejí stejný základ. Hinduističtí filozofové šesti ortodoxních škol rozvíjeli systémy epistemologie ( pramana ) a zkoumali témata jako metafyzika, etika, psychologie ( guṇa ), hermeneutika a soteriologie v rámci védského poznání, přičemž předkládali různorodý soubor interpretací. Obecně pojmenovaných šest ortodoxních škol představovalo konkurenční filozofické tradice toho, co bylo nazýváno „ hinduistickou syntézou“ klasického hinduismu. Existují také další myšlenkové školy, které jsou často považovány za „ hinduistické“, i když ne nutně ortodoxní ( protože mohou přijímat jako normativní různá písma, např. šajvistické agamy a tantry ), patří k nim různé školy šivaismu, např. pašupati, šivaistická siddhanta, neduální tantrický šavismus ( tj. Trika, Kaula atd. ). „ Hinduistické“ a „ ortodoxní“ tradice jsou často stavěny do protikladu k „ neortodoxním“ tradicím ( nāstika, doslova „ ti, kteří odmítají“ ), ačkoli toto označení nepoužívají samotné „ neortodoxní“ školy. Tyto tradice odmítají Védy jako autoritativní a často odmítají hlavní pojmy a myšlenky, které jsou široce přijímány ortodoxními školami ( např. Átman, Brahman a Íšvara ). Mezi tyto neortodoxní školy patří džinismus ( přijímá átman, ale odmítá Íšvaru, Védy a Brahmy ), buddhismus ( odmítá všechny ortodoxní koncepty kromě znovuzrození a karmy ), čárváka ( materialisté, kteří odmítají i znovuzrození a karmu ) a ádžívika ( známá svým učením o osudu ). Džinistická filozofie je jednou z pouhých dvou přežívajících „ neortodoxních“ tradic ( spolu s buddhismem ). Obecně přijímá koncept trvalé duše ( dživa ) jako jedné z pěti astik ( věčné, nekonečné kategorie, které tvoří podstatu existence ). Další čtyři jsou dhárma, adharma, ākāśa ( „ prostor“ ) a pudgala ( „ hmota“ ).", "Podle džinistického myšlení je veškerá existence cyklická, věčná a nestvořená. Mezi nejdůležitější prvky džinistické filozofie patří džinistická teorie karmy, učení o nenásilí ( ahinsá ) a teorie „ mnohostrannosti“ neboli anekántaváda. Tattvartha sútra je nejstarším známým, nejobsáhlejším a nejautoritativnějším souhrnem džinistické filozofie. Buddhistická filozofie Buddhistická filozofie začíná myšlením Gautamy Buddhy ( asi mezi 6. a 4. stoletím př. n. l. ) a je zachycena v raných buddhistických textech. Vznikla v indické oblasti Magadha a později se rozšířila do zbytku indického subkontinentu, východní Asie, Tibetu, střední Asie a jihovýchodní Asie. V těchto oblastech se buddhistické myšlení vyvinulo do různých filozofických tradic, které používaly různé jazyky ( např. tibetštinu, čínštinu a pálijštinu ). Buddhistická filozofie jako taková je transkulturním a mezinárodním fenoménem. Dominantní buddhistické filozofické tradice ve východoasijských zemích vycházejí především z indického mahájánového buddhismu. V zemích jihovýchodní Asie, jako je Srí Lanka, Barma a Thajsko, převládá filozofie théravádské školy. Protože neznalost pravé podstaty věcí je považována za jeden z kořenů utrpení ( dukkha ), zabývá se buddhistická filozofie epistemologií, metafyzikou, etikou a psychologií. Buddhistické filozofické texty je také třeba chápat v kontextu meditačních praktik, které mají přinést určité kognitivní změny. Klíčové inovativní koncepty zahrnují Čtyři ušlechtilé pravdy jako analýzu dukkhy, aničči ( pomíjivosti ) a anatta ( ne - já ). Po Buddhově smrti začaly různé skupiny systematizovat jeho hlavní učení a nakonec vytvořily ucelené filozofické systémy označované jako abhidharma. V návaznosti na abhidharmovské školy rozvinuli indičtí mahájánoví filozofové jako Nágardžuna a Vasubandhu teorie šúnjatá ( „ prázdnota všech jevů“ ) a vijñapti - matra ( „ pouze zdání“ ), což je forma fenomenologie nebo transcendentálního idealismu. Dignágova škola pramany ( „ prostředky poznání“ ) propagovala propracovanou formu buddhistické epistemologie.", "Ve starověké a středověké Indii existovala řada škol, podškol a tradic buddhistické filozofie. Podle oxfordského profesora buddhistické filosofie Jana Westerhoffa byly hlavními indickými školami v období 300 př. n. l. až 1000 n. l.: tradice mahásághiky ( dnes již zaniklá ), školy sthavíry ( jako Sarvástiváda, Vibhajjáváda a Pudgaláváda ) a školy mahájány. Mnohé z těchto tradic se studovaly i v jiných oblastech, například ve Střední Asii a Číně, kam je přinesli buddhističtí misionáři. Po vymizení buddhismu z Indie se část těchto filozofických tradic dále rozvíjela v tibetské buddhistické tradici, východoasijské buddhistické tradici a théravádové buddhistické tradici. Východoasijská filozofie Východoasijské filozofické myšlení začalo ve starověké Číně a čínská filozofie začíná ve státu Západní Čou a v následujících obdobích po jeho pádu, kdy vzkvétalo „ sto myšlenkových škol“ ( 6. století až 221 př. n. l. ) Toto období se vyznačovalo významným intelektuálním a kulturním rozvojem a vznikly v něm hlavní čínské filozofické školy, a sice konfucianismus ( známý také jako žuismus ), legismus a taoismus, a také mnoho dalších méně vlivných škol, jako je mohismus a naturalismus. Tyto filozofické tradice rozvíjely metafyzické, politické a etické koncepce a pojmy, jako je tao, jin a jang, žen a li. Tyto myšlenkové směry se dále rozvíjely v říších Chan ( 206 př. n. l. – 220 n. l. ) a Tchang ( 618 – 907 n. l. ) a vytvořily nové filozofické směry, jako je süan - süe ( neboli neotaoismus ) a neokonfucianismus. Neokonfucianismus byl synkretickou filozofií, která zahrnovala myšlenky různých čínských filozofických tradic, včetně buddhismu a taoismu. Neokonfucianismus začal dominovat vzdělávacímu systému v říši Sung ( 960 – 1297 ) a jeho myšlenky sloužily jako filozofický základ zkoušek pro učenou úřednickou třídu.", "Mezi nejvýznamnější neokonfuciánské myslitele patří tchangští učenci Chan Jü a Li Ao a sungští myslitelé Čou Tun - i ( 1017 – 1073 ) a Ču Si ( 1130 – 1200 ). Ču Si sestavil neokonfuciánský kánon, který se skládá ze Čtyř knih ( Velké učení, Cesta středu, Konfuciovy Hovory a Meng - c ’ ). Buddhismus se do Číny začal dostávat v chanském období postupným šířením po Hedvábné stezce. Pod vlivem domácí čínské tradice se vyvinul v specifické čínské formy ( např. čchan / zen ), které se rozšířily po celé východoasijské kulturní sféře. Čínská kultura měla velký vliv na tradice ostatních východoasijských států a její filozofie přímo ovlivnila korejskou, vietnamskou a japonskou filozofii. V pozdějších čínských stítech, jako byla řeše Ming ( 1368 – 1644 ), a také v korejském státu Čoson ( 1392 – 1897 ) se dominantní myšlenkovou školou podporovanou císařským státem stal obrozený neokonfucianismus vedený mysliteli, jako byl Wang Jang - ming ( 1472 – 1529 ). V Japonsku byl konfuciánskou filozofií silně ovlivněn šógunát Tokugawa ( 1603 – 1867 ). Konfucianismus dodnes ovlivňuje myšlenky a světonázor národů čínské kulturní sféry. V novověku do něj čínští myslitelé začlenili myšlenky západní filozofie. Čínská marxistická filozofie se rozvíjela pod vlivem Mao Ce - tunga, zatímco čínský pragmatismus rozvíjel Chu Š ’. Ve 20. století se také začaly znovu prosazovat staré tradiční filozofie. Například nové konfuciánství, vedené osobnostmi, jako byl Siung Š ’ - li, se stalo poměrně vlivným. Podobně humanistický buddhismus je nedávným modernistickým buddhistickým hnutím. Moderní japonské myšlení se mezitím rozvíjelo pod silnými západními vlivy, jako bylo studium západních věd ( rangaku ) a modernistická intelektuální společnost Meirokuša, která čerpala z evropského osvícenského myšlení a prosazovala liberální reformy i západní filozofie, jako je liberalismus a utilitarismus. Dalším proudem v moderní japonské filozofii byla tradice „ národních studií“ ( kokugaku ). Tento intelektuální směr se snažil studovat a propagovat staré japonské myšlení a kulturu.", "Myslitelé kokugaku, jako byl Norinaga Moto ' ori, se snažili o návrat k čisté japonské tradici, šintoismu, kterou považovali za neposkvrněnou cizími prvky. Během 20. století se ze západní fenomenologie a středověké japonské buddhistické filozofie, například Dógenovy, vyvinula Kjótská škola, vlivná a jedinečná japonská filozofická škola. Africká filozofie Africká filozofie je filozofie vytvořená Afričany, filozofie, která prezentuje africké pohledy na svět, myšlenky a témata, nebo filozofie, která používá odlišné africké filozofické metody. Moderní africké myšlení se zabývá etnofilozofií, tj. definováním samotného významu africké filozofie a jejích jedinečných charakteristik a toho, co znamená být Afričanem. Během 17. století se v etiopské filozofii rozvinula silná literární tradice, jejímž příkladem je Zera Yacob. Dalším raným africkým filozofem byl Anton Wilhelm Amo ( asi 1703 – 1759 ), který se stal uznávaným filozofem v Německu. Mezi výrazné africké filozofické myšlenky patří Ujamaa, bantuská idea „ síly“, Négritude, panafrikanismus a Ubuntu. Současné africké myšlení zaznamenalo také rozvoj profesionální filozofie a afrikanistické filozofie, filozofické literatury africké diaspory, která zahrnuje proudy, jako je černošský existencialismus Afroameričanů. Někteří současní afričtí myslitelé byli ovlivněni marxismem, afroamerickou literaturou, kritickou teorií, kritickou rasovou teorií, postkolonialismem a feminismem. Domorodá americká filozofie Domorodé americké filozofické myšlení se skládá z široké škály názorů a tradic různých amerických kultur. Mezi některými indiánskými komunitami ve Spojených státech amerických existuje víra v metafyzický princip zvaný „ Velký duch“ ( siusky: wakan tanka; algonkinsky: gitche manitou ). Dalším široce sdíleným pojmem byl pojem orenda ( „ duchovní síla“ ). Podle Whiteleyho ( 1998 ) je pro původní obyvatele Ameriky „ mysl kriticky informována transcendentálními zkušenostmi ( sny, vizemi atd. ) i rozumem.“ Praktiky, které umožňují přístup k těmto transcendentálním zkušenostem, se označují jako šamanismus. Dalším rysem domorodého amerického světonázoru bylo rozšíření etiky na nelidská zvířata a rostliny.", "V Mezoamerice byla nahuaská filozofie intelektuální tradicí, kterou rozvíjeli jedinci nazývaní tlamatini ( „ ti, kteří něco vědí“ ) a její myšlenky se dochovaly v různých aztéckých kodexech a fragmentárních textech. Někteří z těchto filozofů jsou známí podle jména, například Nezahualcóyotl, Aquiauhtzin, Xayacamach, Tochihuitzin coyolchiuhqui a Cuauhtencoztli. Tito autoři byli také básníky a některá jejich díla se dochovala v původním nahuatlu ( aztéčtině ). Aztéčtí filozofové rozvíjeli teorie metafyziky, epistemologie, hodnot a estetiky. Aztécká etika se zaměřovala na hledání tlamatiliztli ( „ poznání“, „ moudrost“ ), které bylo založeno na umírněnosti a rovnováze ve všech činech, jak je uvedeno v nahuatském přísloví „ střední dobro je nezbytné“. Nahuatský světonázor představoval koncept nejvyšší univerzální energie nebo síly zvané Ōmeteōtl ( „ Dvojí kosmická energie“ ), která hledala způsob, jak žít v rovnováze s neustále se měnícím, „ kluzkým“ světem. Teorii teotl lze považovat za určitou formu panteismu. Podle Jamese Maffieho nahuistická metafyzika předpokládala, že teotl je „ jediná, vitální, dynamická, oživující, věčně se generující a seberegenerující, jakož i seberegenerující a sebeobnovující posvátná energie či síla“. Tato síla byla vnímána jako všeobjímající životní síla vesmíru a jako vesmír sám. Také Incká říše měla elitní třídu filozofů - učitelů označovaných jako amawtakuna nebo amautas, kteří byli důležití v inckém vzdělávacím systému jako učitelé filozofie, teologie, astronomie, poezie, práva, hudby, morálky a historie. Mladí inčtí šlechtici se v těchto oborech vzdělávali na státní škole Yacha - huasi v Cuzco, kde se také učili umění kipu. Incká filozofie ( stejně jako širší kategorie andského myšlení ) zastávala názor, že vesmír je oživován jedinou dynamickou životní silou ( někdy označovanou jako camaquen nebo camac, ale také upani a amaya ). Tato jediná síla vzniká také jako soubor dvojích komplementárních, avšak protikladných sil.", "Tyto „ komplementární protiklady“ se nazývají yanantin a masintin. Jsou vyjádřeny jako různé polarity či duality ( např. muž – žena, tma – světlo, život a smrt, nahoře a dole ), které vzájemně přispívají k harmonickému celku, jímž je vesmír, prostřednictvím procesu reciprocity a vzájemné výměny zvaného ayni. Incký světonázor zahrnoval také víru v Boha stvořitele ( virakoča ) a reinkarnaci. Rozdělení filozofie Filozofické otázky lze rozdělit do různých oblastí. Tyto oblasti umožňují filozofům zaměřit se na soubor podobných témat a komunikovat s dalšími mysliteli, kteří se zajímají o stejné otázky. Tato dělení nejsou vyčerpávající ani se vzájemně nevylučují. ( Filozof se může specializovat na kantovskou epistemologii, platónskou estetiku nebo moderní politickou filozofii ). Kromě toho se tato filozofická zkoumání někdy překrývají navzájem i s jinými druhy zkoumání, jako je věda, náboženství nebo matematika. Epistemologie Epistemologie je obor filozofie, který se zabývá poznáním.. Epistemologové zkoumají domnělé zdroje poznání, včetně vnímání zkušenosti, rozumu, paměti a svědectví. Zkoumají také otázky týkající se povahy pravdy, víry, zdůvodnění a racionality. Filozofický skepticismus, který zpochybňuje některá nebo všechna tvrzení o poznání, byl předmětem zájmu po celou dobu dějin filozofie. Vznikla již v předsokratovské filozofii a formalizovala se s Pyrrem, zakladatelem nejstarší západní školy filozofického skepticismu. Výrazně se objevuje v dílech novověkých filozofů Reného Descarta a Davida Huma a zůstává ústředním tématem současných epistemologických debat. Jedna z nejvýznamnějších epistemologických debat se vede mezi empirismem a racionalismem. Empirismus klade důraz na pozorování prostřednictvím smyslové zkušenosti jako na zdroj poznání. Empirismus je spojován s poznáním a posteriori, které se získává na základě zkušenosti ( např. vědecké poznání ). Racionalismus klade důraz na rozum jako zdroj poznání, je spojován s apriorním poznáním, které je nezávislé na zkušenosti ( např. logika a matematika ). Jedna z ústředních debat v současné epistemologii se vede o podmínkách, které jsou nutné k tomu, aby přesvědčení představovalo poznání, což může zahrnovat pravdivost a zdůvodnění. Tato debata byla do značné míry výsledkem pokusů o řešení Gettierova problému.", "Dalším častým předmětem současných debat je problém regrese, který se objevuje při snaze nabídnout důkaz nebo zdůvodnění nějakého přesvědčení, výroku nebo propozice. Problém spočívá v tom, že ať už je zdrojem zdůvodnění cokoli, musí být tento zdroj buď bez zdůvodnění ( v takovém případě je třeba jej považovat za libovolný základ přesvědčení ), nebo musí mít nějaké další zdůvodnění ( v takovém případě musí být zdůvodnění buď výsledkem kruhového uvažování, jako v koherencionismu, nebo výsledkem nekonečného regresu, jako v infinitismu ). Estetika Estetika je „ kritická reflexe umění, kultury a přírody“. Zabývá se povahou umění, krásou a vkusem, požitkem, emočními hodnotami, vnímáním a vytvářením a oceňováním krásy. Přesněji je definována jako studium smyslových nebo smyslově - emocionálních hodnot, někdy nazývaných soudy pocitu a vkusu. Jejími hlavními obory jsou teorie umění, literární teorie, filmová teorie a hudební teorie. Příkladem z teorie umění je rozeznání souboru principů, na nichž je založeno dílo určitého umělce nebo uměleckého směru, například kubistické estetiky. Etika Etika, známá také jako morální filozofie, zkoumá, co je dobré a špatné chování, správné a špatné hodnoty a dobro a zlo. Její hlavní náplní je zkoumat, jak žít dobrý život, a určovat normy morálky. Zahrnuje také zkoumání, zda existuje nejlepší způsob života nebo univerzální morální norma, a pokud ano, jak se o ní dozvídáme. Hlavními obory etiky jsou normativní etika, metaetika a aplikovaná etika. V normativní etice existují tři hlavní názory na to, co je morální jednání: Konsekvencialismus, který posuzuje činy na základě jejich důsledků. Jedním z takových názorů je utilitarismus, který posuzuje činy na základě čistého štěstí ( nebo potěšení ) a / nebo nedostatku utrpení ( nebo bolesti ), které způsobují. Deontologie, která posuzuje jednání na základě toho, zda je v souladu s morální povinností. Ve standardní podobě, kterou hájil Immanuel Kant, se deontologie zabývá tím, zda volba respektuje morální jednání druhých lidí bez ohledu na jeho důsledky. Etika ctnosti, která posuzuje činy na základě morálního charakteru jednajícího a toho, zda odpovídají tomu, co by dělal ideálně ctnostný jednající. Filozofie náboženství", "Filozofie náboženství se zabývá otázkami, které se týkají náboženství a náboženských idejí, z filozoficky neutrální perspektivy ( na rozdíl od teologie, která vychází z náboženského přesvědčení ). Tradičně nebyly náboženské otázky považovány za samostatný obor oddělený od vlastní filozofie a myšlenka samostatného oboru vznikla až v 19. století. Témata zahrnují existenci Boha, vztah mezi rozumem a vírou, otázky náboženské epistemologie, vztah mezi náboženstvím a vědou, způsob interpretace náboženských zkušeností, otázky možnosti posmrtného života, problém náboženského jazyka a existence duše a reakce na náboženský pluralismus a rozmanitost. Filozofie vědy Filozofie vědy zkoumá základy, metody, historii, důsledky a účel vědy. Mnoho jejích pododdělení odpovídá konkrétním vědním oborům. Například filozofie biologie se zabývá konkrétně metafyzickými, epistemologickými a etickými otázkami biomedicínských věd a věd o životě. Logika Logika je nauka o uvažování a argumentaci. Deduktivní uvažování je takové, kdy z určitých předpokladů nevyhnutelně vyplývají závěry. K odvozování závěrů se používají pravidla odvozování, jako je modus ponens, jestliže platí „ A“ a „ Jestliže A, pak B“, pak musí být vyvozeno „ B“. Protože zdravá argumentace je základním prvkem všech věd, společenských a humanitních věd, stala se logika formální vědou. Mezi dílčí obory patří matematická logika, filozofická logika, modální logika, počítačová logika a neklasické logiky. Hlavní otázkou ve filozofii matematiky je, zda jsou matematické entity objektivní a objevené, což se nazývá matematický realismus, nebo vymyšlené, což se nazývá matematický antirealismus. Metafilozofie Metafilozofie zkoumá cíle, hranice a metody filozofie. Diskutuje se o tom, zda je metafilozofie předmětem, který předchází filozofii, nebo zda je neodmyslitelnou součástí filozofie. Metafyzika Metafyzika se zabývá nejobecnějšími rysy skutečnosti, jako je existence, čas, předměty a jejich vlastnosti, celky a jejich části, události, procesy a příčiny a vztah mezi myslí a tělem. Metafyzika zahrnuje kosmologii, studium světa v jeho celistvosti, a ontologii, studium bytí, spolu s filozofií prostoru a času.", "Hlavním předmětem diskuse je realismus, který tvrdí, že existují entity nezávislé na jejich mentálním vnímání, a idealismus, který tvrdí, že realita je mentálně konstruovaná nebo jinak nehmotná. Metafyzika se zabývá tématem identity. Podstata je soubor vlastností, které dělají objekt tím, čím v podstatě je, a bez nichž ztrácí svou identitu, zatímco náhoda je vlastnost, kterou objekt má a bez níž si může stále zachovat svou identitu. Partikulární objekty jsou objekty, o nichž se říká, že existují v prostoru a čase, na rozdíl od abstraktních objektů, jako jsou čísla, a univerzálií, což jsou vlastnosti, které má více partikulárních objektů, například červenost nebo pohlaví. Typ existence univerzálií a abstraktních objektů, pokud vůbec existuje, je předmětem diskuse. Mysl a jazyk Filozofie jazyka zkoumá povahu, původ a používání jazyka. Filozofie mysli zkoumá povahu mysli a její vztah k tělu, což je typické pro spory mezi materialismem a dualismem. V posledních letech se tento obor propojil s kognitivní vědou. Politická filozofie Politická filozofie je studium státní moci a vztahu jednotlivců ( nebo rodin a rodů ) ke společenstvím včetně státu. Zahrnuje otázky spravedlnosti, práva, vlastnictví a práv a povinností občanů. Politická filozofie, etika a estetika jsou tradičně propojené předměty pod obecným označením teorie hodnoty, neboť zahrnují normativní nebo hodnotící aspekt. Ostatní oblasti Ve třináctém oddíle svých Životů a názorů významných filozofů, v nejstarších dochovaných dějinách filozofie ( 3. století ), Diogenes Laertius předkládá třídílné rozdělení starořeckého filozofického bádání: Přírodní filozofie ( tj. fyzika, z řeckého ta physika, dosl. „ věci, které mají co do činění s fysis [ přírodou ]“ ) byla nauka o stavbě a procesech přeměny ve fyzikálním světě. Morální filozofie ( tj. etika, od êthika, „ vztahující se k charakteru, vlastnostem, mravům“ ) byla nauka o dobru, dobru a zlu, spravedlnosti a ctnosti. Metafyzická filozofie ( tj. logika, od logikós, „ z rozumu nebo řeči“ ) se zabývala existencí, příčinou, Bohem, logikou, formami a dalšími abstraktními předměty. ( meta ta physika, „ po fyzice“ )", "Pyrrhonský filozof Sextus Empiricus ve svém díle Proti logikům podrobně popsal rozmanitost způsobů, jakými starověcí řečtí filozofové dělili filozofii, a poznamenal, že na tomto třídílném dělení se shodli Platón, Aristoteles, Xenokrates a stoikové. Toto třídílné dělení dodržoval i filozof akademické skepse Cicero. Toto rozdělení není zastaralé, ale změnilo se: přírodní filozofie se rozdělila na různé přírodní vědy, zejména fyziku, astronomii, chemii, biologii a kosmologii; z morální filozofie se zrodily společenské vědy, přičemž stále zahrnuje teorii hodnoty ( např. etiku, estetiku, politickou filozofii atd. ); a metafyzická filozofie ustoupila formálním vědám, jako je logika, matematika a filozofie vědy, přičemž stále zahrnuje epistemologii, kosmologii atd. Například Newtonovo dílo Matematické principy přírodní filosofie ( 1687 ), od té doby klasifikované jako kniha o fyzice, používá termín přírodní filozofie, jak byl chápán v té době, a tedy zahrnují disciplíny, jako je astronomie, medicína a fyzika, které se později začaly pojit s přírodními vědami. Další disciplíny dějiny filozofie – o filozofech, filozofických školách a směrech minulosti; filozofická antropologie – o člověku, jeho možnostech a společnosti; filozofie dějin – o dějinných procesech a tendencích, o jejich smyslu; filozofie výchovy – o výchově a vzdělávání, o úloze učitele a školství; filozofie matematiky – o předpokladech, základech a důsledcích matematiky; Metody filozofie Metody filozofie jsou způsoby vedení filozofického zkoumání. Zahrnují techniky, jak dospět k filozofickému poznání a zdůvodnit filozofická tvrzení, a také principy používané pro výběr mezi konkurenčními teoriemi. V průběhu dějin filozofie se používala velká škála metod. Mnohé z nich se výrazně liší od metod používaných v přírodních vědách tím, že nepoužívají experimentální data získaná pomocí měřicích přístrojů. Volba vlastní metody má obvykle důležité důsledky jak pro způsob konstrukce filozofických teorií, tak pro argumenty uváděné pro ně nebo proti nim. Tato volba je často vedena epistemologickými úvahami o tom, co představuje filozofický důkaz, jakou oporu nabízí a jak jej získat. Různé neshody na úrovni filozofických teorií mají svůj zdroj v metodologických neshodách a objevení nových metod má často důležité důsledky jak pro to, jak filozofové provádějí svůj výzkum, tak pro to, jaká tvrzení obhajují.", "Někteří filozofové se věnují většině svého teoretizování pomocí jedné konkrétní metody, zatímco jiní používají širší škálu metod podle toho, která z nich se nejlépe hodí pro konkrétní zkoumaný problém. Významnou metodou filozofie je metodologický skepticismus. Jejím cílem je dospět k naprosto jistým prvním principům pomocí systematického pochybování, aby se určilo, které principy filozofie jsou nepochybné. Geometrická metoda se snaží vybudovat ucelený filozofický systém na základě malého souboru takových axiomů. Činí tak pomocí deduktivního uvažování, aby rozšířila jistotu svých axiomů na systém jako celek. Fenomenologové usilují o jisté poznání o říši jevení. Činí tak tím, že pozastavují své soudy o vnějším světě, aby se zaměřili na to, jak se věci jeví nezávisle na jejich základní realitě, což je technika známá jako epoché. Konceptuální analýza je známou metodou analytické filozofie. Jejím cílem je objasnit význam pojmů jejich analýzou na základní složky. Další metoda často používaná v analytické filozofii je založena na zdravém rozumu. Vychází z obecně přijímaných přesvědčení a snaží se z nich vyvodit zajímavé závěry, které často používá v negativním smyslu ke kritice filozofických teorií, které jsou příliš vzdálené tomu, jak danou problematiku vidí běžný člověk. Je to velmi podobné tomu, jak filozofie přirozeného jazyka řeší filozofické otázky zkoumáním toho, jak se používá přirozený jazyk. Různé metody ve filozofii přikládají zvláštní význam intuicím, tj. neinferenčním dojmům o správnosti konkrétních tvrzení nebo obecných principů, například hrají důležitou roli v myšlenkových experimentech, které využívají kontrafaktuální myšlení k posouzení možných důsledků představované situace. Tyto předpokládané důsledky pak mohou být použity k potvrzení nebo vyvrácení filozofických teorií. Intuice využívá také metoda reflexivní rovnováhy. Snaží se vytvořit koherentní postoj k určitému problému zkoumáním všech relevantních přesvědčení a intuicí, z nichž některé je často třeba vyřadit nebo přeformulovat, aby se dospělo ke koherentní perspektivě. Pragmatici zdůrazňují význam konkrétních praktických důsledků pro posouzení, zda je filozofická teorie pravdivá, nebo nepravdivá. Experimentální filozofie je poměrně nedávného původu. Její metody se od většiny ostatních metod filozofie liší tím, že se snaží odpovědět na filozofické otázky shromažďováním empirických dat podobně jako sociální psychologie a kognitivní vědy. Filozofický pokrok Mnohé filozofické debaty, které začaly už ve starověku, se vedou dodnes.", "Britský filozof Colin McGinn tvrdí, že během tohoto období nedošlo k žádnému filozofickému pokroku. Australský filozof David Chalmers naopak vidí pokrok ve filozofii podobně jako ve vědě. Mezitím Talbot Brewer, profesor filozofie na University of Virginia, tvrdí, že „ pokrok“ je špatným měřítkem pro posuzování filozofické činnosti. 6 Hlavní filozofické pozice Ve filozofii existuje množství učení, proudů a směrů, jejichž rozmanitost vždy vyvolávala nedůvěru ve schopnost filozofie řešit diskutované problémy. Filozofie je jedinou oblastí vědění, v níž shoda mezi jejími význačnými představiteli je spíše výjimkou než pravidlem. Rousseau psal s rozhorčením o filozofických směrech, které spolu navzájem soupeří: Racionalismus, empirismus, metafyzické systémy, dualismus, pluralismus, naturalismus, „ realismus“, nominalismus, fenomenalismus, supranaturalismus, scholastika, mystika, iracionalismus, intuitivismus, organicismus, senzualismus, essencialismus, mechanicismus, antropologismus, panteismus — to zdaleka není plný výčet filozofických směrů, částečně poplatný momentům podmíněnosti. Otázka filozofických směrů je jedním z hlavních a nejsložitějších problémů historicko - filozofické vědy. Filozofové o filozofii Myšlenky velkých filozofů nezastarávají a tím nejcitovanějším je dodnes Platón. Někteří filozofii charakterizovali takto: „ Údiv je postoj člověka, který moudrost skutečně miluje, a není jiný počátek filozofie než tento.“ Platón „ Údiv vedl lidi k filozofování – na počátku i dnes – a to tak, že se zarazili s údivem u nejbližších otázek a potom se pomalu zamýšleli i nad většími věcmi … A kdo se zamýšlí a diví, ten se domnívá, že neví.“ Aristotelés „ Kdo chce hledat radost sám v sobě, nenajde ji jinde než ve filozofii.“ Aristotelés „ Filozofie je péče ( starost ) o duši.“ Cicero „ Studium filozofie není k tomu, abychom věděli, co se lidé domnívali, ale jak se to má s pravdou věcí.“ Tomáš Akvinský „ Žít a nefilozofovat je jako mít zavřené oči a nikdy se ani nepokusit je otevřít.“ René Descartes Immanuel Kant vymezil úlohu filozofie třemi otázkami: „ Co mohu vědět?", "Co mám činit? V co mohu doufat?“, které lze shrnout do jediné: „ Co je člověk?“ „ Úkolem filozofie je pochopit to, co jest.“ G. W. F. Hegel „ Filozofové svět dosud jen různě vykládali, teď jde o to jej změnit.“ Karl Marx, These o Feuerbachovi 11. „ Zachytit hranice rozumu – jen to je pravá filozofie.“ Friedrich Nietzsche „ Velká filozofie není filozofie bez chyb, ale beze strachu.“ Charles Péguy „ Filozofie není nauka, nýbrž činnost. Filozofické dílo sestává podstatně z objasnění.“ Ludwig Wittgenstein Odkazy Poznámky Reference Literatura Slovníky a příručky Durozoi – Roussel: Filozofický slovník. Praha 1994.. Filosofický slovník. FIN Olomouc 1998.. Brugger, W.: Filosofický slovník. Praha 1994.. Störig, H. - J.: Malé dějiny filosofie. Praha 1995.. Nicola, Ubaldo: Obrazové dějiny filozofie. Praha 2006.. Tretera, I.: Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha 1999.. Literatura k úvodu ( od nejpřístupnější k náročnější ) Encyklopedický atlas filosofie. NLN Praha 2001.. Anzenbacher, A.: Úvod do filosofie. Praha 2004.. Deleuze – Guattari: Co je filosofie? Praha 2001.. Fiala, J.: Analytická filosofie 1 – Úvod. Plzeň 2005. Jaspers, K.: Úvod do filosofie. Praha 1996.. Law, S.: Filozofická gymnastika. Praha 2007. Peregrin, J.: Kapitoly z analytické filosofie. Filosofia, Praha 2005.. Petříček, M.: Úvod do ( současné ) filosofie. Praha 1997. Sokol, J.: Malá filosofie člověka. Slovník filosofických pojmů. Praha 2004.. Související články Seznam filozofů Seznam politických filozofů Externí odkazy Slovníky Stanford Encyclopedia of Philosophy ( anglicky ) Internet Encyclopedia of Philosophy ( anglicky ) Rudolf Eisler: Wörterbuch der philosophischen Begriffe ( 1904 ) ( německy ) F. Kirchner: Wörterbuch philosophischer Grundbegriffe ( německy ) Filosofické encyklopedie a jiné zdroje ( slovensky ) Dějiny filozofie Karl Vorländer, Geschichte der Philosophie ( 1902 ) – de", "Texty ke stažení Project Gutenberg: Klasická literatura ( anglicky ) Gallica, knihovna elektronických textů ( francouzsky ) Perseus Antická literatura ( Tufts University ) ( anglicky, řecky, francouzsky ) Antika, patristika, středověk ( Georgetown University ) ( anglicky, latinsky )" ]

[ "Lingvistika ( dříve psáno linguistika ) neboli jazykověda je věda zkoumající přirozený jazyk. Lze ji dělit na obecnou lingvistiku, aplikovanou lingvistiku, gramatiku a na jazykovědy jednotlivých jazyků nebo jejich skupin. Mezi ně patří např. anglická filologie neboli anglistika, dále např. bohemistika, germanistika, slovakistika, lusitanistika, turkologie; afrikanistika apod. ( pro jejich seznam viz článek filologie ). Označení filologie ovšem znamená široce pojaté studium jazyka, literatury i kulturních, historických a zeměpisných specifik dané oblasti ( tzv. reálie ). Lingvistiku je také možné chápat jako soubor jednotlivých jazykovědných disciplín ( především fonologie, morfologie, lexikologie, syntaxe a textové lingvistiky ). Jazykem se zabývá také mnoho dalších vědeckých disciplín, například psychologie, informatika, filozofie, biologie, anatomie člověka, sociologie, antropologie a další. Od 2. poloviny 20. století také vznikají hraniční jazykovědné disciplíny, jako je psycholingvistika, sociolingvistika, neurolingvistika, digitální humanitní vědy aj. Roztříštěnost jazykověd však není sjednocována, ale jde spíše o paralelní disciplíny. Cíle lingvistiky Deskriptivní lingvistika. Cílem deskriptivní lingvistiky je popsat jazykový systém a popř. způsoby jeho užívání v různých komunikačních situacích. Výsledkem práce deskriptivní lingvistiky jsou např. slovníky ( lexikony ) či mluvnice ( gramatiky ), tedy práce popisující slovní zásobu a strukturu ( gramatiku ) konkrétního jazyka. Teoretická lingvistika. Toto odvětví lingvistiky zkoumá obecné principy fungování přirozeného lidského jazyka, přičemž často využívá výsledky deskriptivní lingvistiky. Teoreticko - lingvistické zkoumání se zakládá na obecné vědecké metodě: jeho výstupem jsou explicitní, formálně zpracované teorie a hypotézy, jejichž platnost je následně testována s pomocí dat z konkrétních jazyků. Některá odvětví teoretické lingvistiky se od ostatních přírodních věd liší specifickými metodami testování. Aplikovaná lingvistika využívá poznatků deskriptivní a teoretické lingvistiky.", "Mezi oblasti aplikované lingvistiky patří např. jazyková terapie ( logopedie, terapie afázie ), výuka cizích jazyků, forenzní lingvistika, manuální a strojový překlad a konfrontační / kontrastivní lingvistika ( popis shodných a odlišných prvků dvou jazyků ). Preskriptivní lingvistika není v pravém slova smyslu lingvistika, neboť se nezabývá přirozeným lidským jazykem jako takovým. Jejím cílem je charakterizovat tzv. spisovný jazyk, což je soubor jazykových prostředků ( ať už mluvených či psaných ), které jsou či by měly být používány ve školách, v oficiálních sdělovacích prostředcích či v komunikačních situacích formálního charakteru. Spisovný jazyk je kodifikován v jazykových příručkách ( v případě českého jazyka především v Pravidlech českého pravopisu a slovnících ( vydaných ÚJČ ) pro psanou podobu, Česká výslovnostní norma pro mluvenou podobu ), jeho užívání však většinou není vynuceno zákonem, má jen charakter doporučení. Některé přirozené jazyky oficiálně kodifikovanou podobu spisovného jazyka ani nemají ( např. angličtina ). Lingvistické disciplíny Disciplíny zkoumající jazykové podsystémy Jazyk je komplexní systém a skládá se z řady podsystémů ( někdy nazývaných\" jazykové plány\" či roviny ), které se mohou navzájem do určité míry ovlivňovat. Deskriptivní a teoretická lingvistika se podle toho dělí do následujících kategorií ( dle české lingvistické tradice ). Lexikologie zkoumá slovní zásobu, lexikální význam a formu, inherentní vztahy mezi jednotlivými slovy ( např. synonymie – dvě různé slovní formy pro tentýž význam, homonymie – jedna slovní forma pro více významů, atd. ), expresivitu slov ( např. vulgárnost ), atd. Lexikologie slouží jako základ pro lexikografii, tedy tvorbu slovníků. Fonetika zkoumá zvukovou ( akustickou, auditivní, artikulační ) stránku jazyka. Fonologie zkoumá zvukový systém, tj. ( i ) inventář zvukových segmentů ( tzv. fonémů ) schopných rozlišit význam větších celků, pravidla, podle nichž se segmenty chovají v kontextu ostatních segmentů ( např. asimilace ), a ( ii ) inventář a pravidla týkající se suprasegmentálních (\" nadsegmentálních\" ) prostředků ( např. intonace ).", "Morfologie ( neboli tvarosloví ) zkoumá inventář nejmenších významonosných či význam modifikujících jazykových výrazů ( tzv. morfémů, např.\" - ost\" ve slově\" libost\" a\" slab -\" ve slově\" slabý\" ) a pravidla, podle nichž se tyto\" atomické\" výrazy užívají a spojují, aby vytvořily jednoduchá či složená slova ( např. správně utvořené\" slabost\" vs. neexistující\" ostslab\" či správně utvořené\" slabomyslný\" vs. neexistující\" myslnoslabý\" ). Syntax ( neboli větná skladba ) zkoumá inventář lexikálních a funkčních slovních kategorií ( druhů ) a zejména pravidla jejich spojování do větších celků. Příkladem lexikálních kategorií jsou substantiva, adjektiva či verba, příkladem funkčních kategorií jsou zájmena či spojky. Komplexní celky vytvořené pomocí syntaktických pravidel ze slovních kategorií nazýváme ( syntaktické ) fráze ( např. nominální / substantivní fráze hladový vlk, vytvořená z adjektiva a substantiva, či verbální fráze sníst červenou karkulku vytvořená z verba a nominální fráze ), věty neboli klauze ( např. věta Hladový vlk snědl červenou karkulku vytvořená z nominální fráze a verbální fráze ), a souvětí ( např. souvětí Neviděla, jak hladový vlk snědl červenou karkulku, vytvořené spojením verba a věty, či souvětí Hladový vlk snědl červenou karkulku a myslivec ji vysvobodil, vytvořené spojením dvou vět pomocí spojky a ). Syntaktické vztahy, např. vztah mezi dvěma syntaktickými frázemi, zpravidla nepřekračují hranici souvětí. Sémantika se zabývá významem jazykových výrazů, ať už jednoduchých ( morfémů a slov ) nebo složitých ( frází, vět a souvětí ). Význam jednoduchých výrazů je uložen v mentálním slovníku ( např. význam slova vlk ), význam složitých výrazů lze zpravidla odvodit z významů jejich částí ( např. výraz hladový vlk odkazuje k objektu, který je\" hladový\" a který je\" vlk\" ). Sémantické vztahy většinou nepřekračují hranici souvětí. Pragmatika ( také pragmalingvistika ) se zabývá významem promluvy v konkrétní komunikační situaci a v kontextu ostatních promluv.", "Promluva může a nemusí mít formu věty či souvětí ( např. slovo pozor funguje jako promluva, aniž by bylo větou ). Promluva může a nemusí mít doslovný ( sémantický ) význam ( např. význam promluvy Bolí mě hlava může v daném kontextu a v dané situaci odpovídat sémantice věty Nechci sex ). Textová lingvistika nebo také analýza diskurzu se zabývá pravidly a principy spojování vět a souvětí ve větší celky, nazývané text. Zkoumá prostředky vyjadřující vztahy mezi textovými celky ( např. větami, souvětími, ale i odstavci či kapitolami ). Disciplíny zaměřené na konkrétní jazyk či jazykovou rodinu Lingvistika zahrnuje kromě obecné lingvistiky, která se zabývá jazykem jako takovým, také potenciálně otevřenou množinu podoborů, které zkoumají jednotlivé jazyky či jazykové rodiny ( jednotlivé filologie ). Příklady jsou bohemistika ( čeština ), anglistika ( angličtina ), sinologie ( čínština ), hispanistika ( španělština ), slovenistika ( slovinština ), či slavistika ( slovanské jazyky ), bantuistika ( bantuské jazyky ), turkologie atd. Nutno však dodat, že tyto termíny zpravidla charakterizují ani ne tak podobory lingvistiky, jako spíš podobory filologie. \" Bohemista\" může proto být i literární vědec či kulturolog. Další tradiční lingvistické disciplíny Historická lingvistika zkoumá jazyky, které se užívaly v minulosti ( starou češtinu, staroslověnštinu, apod. ), popř. se zaměřuje na výzkum vývoje jazyka v čase ( viz níže: diachronní přístup ). Dialektologie zkoumá geograficky podmíněné odlišnosti v jazykovém systému v rámci jednoho ( národního ) jazyka ( např. česká nářečí ). Největší tradici v dialektologii má studium lexikologie, fonetiky, fonologie a morfologie. Dialektologické studium syntaxe a sémantiky je velmi mladé. Sociolingvistika zkoumá sociálně podmíněné odlišnosti v jazykovém systému, většinou v rámci jednoho jazyka či nářečí ( např. slangy ). Sociolingvistika se nejčastěji zaměřuje na lexikální jazykový plán. Lingvistická genealogie zkoumá příbuznost různých jazyků ( např. francouzština a rumunština patří do románské jazykové rodiny, přičemž oba jazyky se vyčlenily z latiny ). Kritériem při určování genealogické příbuznosti jazyků je mj. slovní zásoba.", "Lingvistická typologie zkoumá jazykové typy, což jsou jazykové rysy společné více jazykům. Genealogicky příbuzné jazyky jsou většinou typově podobné, ale nemusí tomu tak nutně být ( např. bulharština je typově dost odlišná od češtiny, i když jde v obou případech o slovanský jazyk ). Při určování jazykového typu se vychází především z morfologických a syntaktických kritérií. Jeden a týž jazyk může patřit do více jazykových typů, v závislosti na zvoleném kritériu a zvoleném jazykovém podsystému. Matematická lingvistika zkoumá jazyk pomocí matematických, logických a statistických metod. Počítačová ( komputační ) lingvistika vytváří komputační modely jazykového systému, jazykových podsystémů, či jejich částí. Korpusová lingvistika se zaměřuje na analýzu jazyka za pomoci zkoumání obsáhlých, zpravidla elektronických jazykových korpusů ( organizovaných uskupení psaných a / nebo mluvených textů různých žánrů ). Jazyková akvizice zkoumá učení a osvojování si jazyka u dětí či nerodilých mluvčích. Neurolingvistika zkoumá reprezentaci jazyka v mozku a neurologicky podmíněné jazykové poruchy ( např. afázii ). Metody lingvistiky Teoretická lingvistika využívá základní vědeckou metodu – formuluje explicitní a testovatelné teorie a hypotézy, jejichž platnost následně ověřuje analýzou dat. Základní metody získávání lingvistických dat Analýza promluv realizovaných v neexperimentálních podmínkách. Díky digitalizaci a automatizaci je dnes možné touto metodou relativně rychle a efektivně zkoumat velmi rozsáhlé jazykové korpusy ( ty mají dnes řádově miliony až stovky milionů slov, viz např. Český národní korpus ). Tato metoda se využívá např. v deskriptivní lingvistice, při vytváření mluvnic a slovníků. Hojně jí využívají také komputační lingvisté a kvantitativní lingvisté. Analýza promluv a reakcí na promluvy realizované v experimentálních podmínkách. Experimentální metody se rozšířily zejména díky studiu jazykové akvizice u dětí, u nichž nelze data získávat analýzou jazykové intuice ( viz níže ), avšak dnes se hojně používají i u dospělých mluvčích. Některé oblasti lingvistiky, např. neurolingvistika, jsou na experimentálních metodách takřka závislé. Analýza jazykové intuice. Tato metoda je založena na předpokladu, že mluvčí je schopen posoudit přijatelnost, resp. pravdivost vět a výrazů svého rodného jazyka.", "V závislosti na tom, jaký jazykový plán zkoumáme, lze posuzovat přijatelnost foneticko - fonologickou, morfosyntaktickou ( tzv.\" gramatičnost\" ), sémantickou, či pragmatickou. Tato introspektivní metoda je hojně používaná u teoretických lingvistů. Synchronní, diachronní a panchronní přístupy Synchronní přístup pohlíží na jazyk jako na statický systém a abstrahuje od jeho proměn v čase. Předmětem synchronního studia může tedy například být současná čeština či čeština v době husitské. Synchronní studium současného živého jazyka může využívat všech tří výše uvedených metod získávání lingvistických dat. Diachronní přístup – základní metoda historické lingvistiky – se zaměřuje na proměny jazykového systému ( resp. jeho podsystémů ) v čase. Jde zpravidla o proměny, které se odehrají v řádu desítek až stovek let. Diachronní lingvistika je zpravidla odkázána na první výše uvedenou metodu, zejména na studium psaných textů. Panchronní přístup popírá existenci výše zmíněné opozice. Zastánci panchronního přístupu tvrdí, že jazykový systém je inherentně dynamický a v každém okamžiku obsahuje potenciál změny, který se projevuje např. na jazykových variacích, které jsou na čase nezávislé ( dialekty, funkční styly ). Co vnímáme jako\" vývoj v čase\" je tedy zpravidla pouze převládnutí určité\" synchronní\" jazykové varianty nad ostatními. Lingvistika jako součást širších vědních disciplín Jazyk je velmi mnohotvárný jev a v závislosti na tom, z jakého úhlu k němu přistupujeme, můžeme lingvistiku zařadit do několika širších disciplín. Tyto druhy lingvistiky si nekonkurují, neboť přísně vzato zkoumají jiný jazykový objekt. Hranice mezi těmito\" jazyky\" a potažmo\" lingvistikami\", které je zkoumají, jsou ovšem neostré. Lingvistika jako součást kognitivních věd zkoumá jazyk jako součást lidského kognitivního systému, tedy jako mentální nástroj, s jehož pomocí člověk poznává, interpretuje a kategorizuje svět. Pod termínem kognitivní lingvistika se nejčastěji rozumí jedno konkrétní lingvistické paradigma, stojící v opozici k chomskyánské generativní gramatice. Zastánci obou paradigmat nicméně považují objekt svého zkoumání za součást lidské kognice.", "Lingvistika jako součást sémiotiky vnímá jazyk jako soubor tzv. jazykových znaků, jež lze charakterizovat jako vztahy mezi myšlenkami či mentálními koncepty ( např. představa psa ), jejich formálním vyjádřením ( slovo pes ) a vnějším světem ( reálný pes ). Existence těchto vztahů, jakožto i jejich systémovost, ustálenost a konvenčnost, umožňují komunikaci. Komunikace, tedy předávání a sdílení informací, je úzce spjatá se sémiotikou. Lingvistika z tohoto úhlu pohledu je tedy příbuzná vědám o nelingvistických znacích a prostředcích komunikace, jako je neverbální komunikace, různé pomocné komunikační systémy, např. světelné či kouřové signály, nebo znakové systémy uměle vytvářené pro potřebu komunikace s počítači a stroji. Lingvistika jako součást filologie studuje jazyk v jeho vztahu k člověku a všemu, co s ním souvisí. Zkoumá tedy vzájemné vlivy jazyka a národa, kultury, společnosti, historie a především literatury, již je možné vnímat jako komplexní jazykový výraz všech zmíněných oblastí lidského působení. Odkazy Reference Literatura Radoslava Brabcová – Olga Martincová, Současný český jazyk: slovník lingvistické terminologie. Praha: Karolinum 1992, 114 s. Jiří Černý, Úvod do studia jazyka. Olomouc: Votobia. Jiří Černý, Dějiny lingvistiky. Olomouc: Votobia 1996, 517 s. Claude Hagège, Člověk a řeč: lingvistický příspěvek k humanitním vědám. Praha: Karolinum 1998 – 311 s. Související články Formální jazyk Jazyk ( lingvistika ) Seznam českých lingvistů Externí odkazy Slovník lingvistických pojmů" ]

[ "Terminologie je nauka o termínech, tj. o odborných názvech, a o způsobu jejich vytváření a sestavování do systémů. Výraz terminologie se častěji používá pro označení konkrétních systémů termínů, česky označovaných též slovem názvosloví, případně odborné názvosloví. Rozdělení názvosloví Neodborné názvosloví, většinou běžná hovorová mluva. Odborné názvosloví pak může být dále děleno na názvosloví: oficiální ( pokud možno zcela přesné ) vymezené právními normami ( například právní názvosloví ) vymezené technickými normami ( a jinými předpisy podobné normativní povahy ) dané zvykem, tradicí či ústním podáním neoficiální, tedy většinou odborný slang. Speciální názvosloví Svou specifickou terminologii, respektive názvosloví mívají i mnohé někdy i úzce specializované lidské činnosti – má ho i činnost prováděná na Wikipedii, jež budiž tohoto tvrzení příkladem ( viz termíny: rozcestník, článek, šablona, wikifizace, pahýl, seznam, zdrojování atd. ) Časový vývoj názvosloví Názvosloví se během času přirozeně vyvíjí: společně se změnami v příslušném jazyce jako takovém, který je dán jeho přirozeným vývojem; s rozvojem vědy a techniky a s ním spojeného lidského poznání. Odkazy Literatura TRÁVNÍČEK, František. Slovník jazyka českého. 4., přeprac. a dopl. vyd. Slovanské nakl., 1952. [ Katalogové číslo 301 12 2 - 51 624 / 50 / III - 67 - 1 ] DOSTÁL, J. Vzájemné vztahy mezi pojmy v technické výchově. Modernizace výuky v technicky orientovaných předmětech a oborech. Dodatky. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 2003, s. 10 – 13.. DOSTÁL, J. Termín a jeho definice ve výkladových, terminologických a naučných slovnících a encyklopediích. In: Modernizace výuky v technicky orientovaných předmětech a oborech. Dodatky. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 2003, s. 57.. Související články Eugen Wüster nomenklatura Carl Linné taxon slang jazyk ( lingvistika ) fylogenetika biologická klasifikace Externí odkazy Věda" ]

[ "Eugen Bernhard Wüster ( 10. října 1898 Wieselburg, Rakousko – 29. března 1977 ) byl rakouský jazykovědec, jeden z otců technické terminologie a normalizace. Biografie Byl synem průmyslníka, studoval elektrotechniku a promoval v roce 1927. V roce 1931 získal doktorát a v témže roce převzal vedení rodinného podniku ( pily s elektrocentrálou a válcovnou ). Továrna mu umožnila financovat mnohé vědecké projekty. Ve svých dílech o terminologii počítal s esperantem, později okcidentalem a interlinguou jako s mezinárodním normalizačním jazykem budoucnosti. Velké renomé získal ve vědeckých kruzích. Jeho dílo o normalizaci v technice přeložil Ernest Drezen do ruštiny ( 1935 ) a v následujícím roce sovětský normalizační výbor inicioval založení Technického Výboru ISA 37, zabývajícího se normalizací principů tvoření termínů a vytvářením odborných slovníků. Po druhé světové válce, když se ISA změnila na ISO, dosáhl znovuvytvoření komise jako ISO / TC 37 ( terminologie: principy a koordinace ). V roce 1971 inicioval ve Vídni založení organizace Infoterm, kterou vedl až do své smrti. Jako lexikograf spolupracoval na 1. vydání šestijazyčného Mezinárodního elektrotechnického slovníku ( International Electrotechnical Vocabulary, Londýn 1938 ). Dále se zabýval problémy bibliografických záznamů, reformou německého pravopisu, zajímalo ho Mezinárodní desetinné třídění, problémy informatiky, byl odborníkem na pily ( habilitace 1952 ), redigoval vzorný odborný slovník na příkladu nástrojů ( The Machine Tool, Londýn 1968 ) a vyučoval na Zemědělské univerzitě ve Vídni. Zanechal mnoho nepublikovaných rukopisů na různá témata. V mládí aktivně pracoval v esperantském hnutí, později pro okcidental a interlinguu, a zanechal bohaté dílo. V poválečném období, jako průkopník technické normalizace, byl v kontaktu také s československým Úřadem pro normalizaci a měření a stál u zrodu mezinárodní organizace TermNet ( Unesco ). Překlady Kabanov: La germana inteligentularo kaj la milito ( 1917, z ruštiny s Maskem ) La efiko de la U - boata milito ( 1917 ) Pilorio ( 1917 ) Hauff: La Kantistino ( 1921 ) Chamisso: Petro Schlemil ( 1922 )", "Eseje o esperantu La lastaj tagoj de l ' Majstro ( 1921 ) Die Bedeutung der Welthilfssprache Esperanto für den Techniker ( 1921 a 1924 ) Die Verhältniswörter des Esperanto ( 1923 ) Internationale Sprachnormung in der Technik. Besonders in der Elektrotechnik. ( 1931 – obsahuje kapitoly o esperantu a jeho využití v terminologii ) Konturoj de la lingvonormigo en la tekniko ( 1936, přeložil Dr. Emil Pfeffer ) Slovníky Masxinfaka Esperanto - Vortaro ( 1923 ) Enciklopedia Vortaro Esperanta - Germana ( 1923, 1925, 1926, 1929 ) Zamenhofa Radikaro ' ' ( 1927 ) Externí odkazy Rakouští esperantisté Rakouští lingvisté Terminologové Narození 10. října Narození v roce 1898 Úmrtí 29. března Úmrtí v roce 1977 Muži" ]

[ "Turistika je zájmová činnost ( sport, koníček, hobby ) spočívající v krátkodobém cestování a poznávání prostředí, krajiny, památek, zvyků a lidí. Pak se turista vrací na místa svého obvyklého pobytu. Klasická turistika je pěší a spíše individuální, počátkem 20. století přibyla cykloturistika, později mototuristika a od poloviny 20. století turistika skupinová a organizovaná. Tím vzniká turistický průmysl a cestovní ruch jako stále významnější odvětví hospodářství. V Česku je turistika od 19. století velice oblíbená a komunita turistů rozšířená. Od roku 1888 mají čeští turisté svoji organizaci, Klub českých turistů ( KČT ), který udržuje na území České republiky hustou síť značených stezek pomocí turistických značek. Historie Pěší putování do vzdálených krajin začíná patrně náboženskými poutěmi často na velké vzdálenosti ( Mekka, řeka Ganga, Santiago de Compostela, Jeruzalém, Řím aj. ), při nichž poutníci zároveň sbírali zajímavé zážitky a někdy je pak i publikovali. V české literatuře jsou nejstarší cestopisy z poutí do Jeruzaléma od Martina Kabátníka ( 1492 ) nebo Oldřicha Prefáta z Vlkanova ( 1547 ). Jinou početnou skupinu poutníků tvořili pocestní studenti a řemeslní tovaryši na vandru. Turistika v moderním smyslu slova vznikla koncem 18. století v souvislosti s romantismem a s objevem krás divoké přírody, zejména vysokých hor a přímořských krajů. Kolem roku 1800 se také poprvé objevuje slovo turistika, odvozené z francouzského tour, okružní cesta, putování. Jedním z prvních slavných turistů v Čechách byl Karel Hynek Mácha. K rozvoji turistiky významně přispěly železnice, které turistům umožnily dopravovat se do vysokohorských oblastí a jiných zajímavých krajin, kde pak začaly vznikat turistické ubytovny, hotely a počátky turismu jako hospodářského odvětví. V českých zemích hrála turistika významnou roli v poslední fázi národního obrození zejména ve vzdělaných vrstvách. K jejímu rozšíření přispělo i skautské hnutí. V průběhu 20. století se nejdříve rozšířila turistika po vodě a na kolech, od 30. let i v autě a na motorce. V poválečných letech pronikla turistika i mezi dělníky a začala se organizovat v poznávacích zájezdech a exkurzích, z nichž vznikl masový turismus, dovolené v horách a u moře. Po roce 1989 se otevřely cesty do celého světa, pro organizované zájezdy a pobyty i pro individuální turisty.", "Současné trendy Od 60. let 20. století se organizovaný cestovní ruch stává masovým jevem a jen v mezinárodním cestovním ruchu cestuje ročně téměř miliarda lidí. Vedle toho však trvá i klasická individuální turistika, pěší, cyklistická, motorizovaná i vodní a vznikají i nové formy turistického cestování, například autostop. Masově se rozšířila turistika mladých lidí a studentů, kteří se snaží cestovat co nejlevněji, využívají veřejnou dopravu, nocují pod širým nebem, pod stanem nebo využívají levné ubytování ( např. hostely ). Protože si tito turisté obvykle všechno nosí na zádech, vžilo se pro ně označení batůžkáři ( anglicky backpackers ). Lidé také čím dál více využívají levných letenek jak po Evropě, tak po světě. Díky akcím leteckých společností a chybách v rezervačních systémech se dá i do exotických destinací dostat za pár tisíc korun. Akční ceny nabízí i autobusoví a železniční dopravci a cestování je tak dnes dostupné téměř každému. Dalším trendem, který se v Česku rozšiřuje od roku 2013, je turistika naboso. Vznikají seskupení bosých turistů, spolek Bosá turistika, bosé parky či programy. Organizované turistické trasy na konkrétní témata získávají popularitu, napr. Stezka „ Po stopách dobrého vojáka Švejka“, Cesta česko - polského přátelství, Hradní stezka a Evropská cesta cihlové gotiky. Poskytují snadný přístup k turistickým informacím. Atributy turisty Atributem romantického turisty byla sbalená přikrývka nebo houně na spaní ( přes rameno jako u vojáků ), batoh a hůl. Koncem 19. století se objevila charakteristická turistická hůl, odlišná od tehdy běžných „ špacírek“, zdobená a tvarem připomínající pastýřský čakan. Jako potvrzení a připomínka významnějších navštívených míst se na hole začaly přibíjet turistické známky, ražené plechové kotoučky o průměru asi 25 mm. Když vlastenecké čakany koncem 20. století vyšly z módy, začaly kolem roku 1997 plechovou známku nahrazovat větší dřevěné kotoučky s vypáleným obrázkem a nápisem, opatřené očkem k zavěšení. K atributům turisty přibyla ve 20. století PET láhev s vodou, mobil s fotoaparátem a zařízením pro GPS. Druhy turistiky Turistika má mnoho různých podob, které lze dělit například obecně na rekreační a poznávací nebo na tuzemskou a zahraniční.", "Níže jsou uvedeny specializovanější odvětví turistiky dle různých aspektů, která ale nemusí být ostře vymezena a mohou se různě kombinovat. Podle způsobu dopravy Autostop Cykloturistika Letecká turistika Mototuristika Pěší turistika – tramping, dálkové pochody a jiné outdoorové aktivity Vodní turistika – sjíždění řek Železniční turistika Podle typu cílové oblasti Alpinismus a horská turistika – výlety do hor Agroturistika a ekoturistika – turistika spojená s venkovem Kulturní a památková turistika Lázeňské a plážové pobyty Vesmírná turistika – komerční lety do vesmíru Výměnný pobyt – poznání konkrétního místa s ubytováním u místních obyvatel Návštěva konkrétních míst Církevní turistika – navštěvování církevních památek a poutních míst Městska turistika Hřbitovní turistika Korupční turistika – cestování za „ korupčními památkami“ Temná turistika – navštěvování míst, kde došlo k tragédiím nebo kde trpělo mnoho lidí, a válečná turistika coby cestování do válečných zón Za konkrétní činností Geocaching – turistika spojená s pátráním po schránkách ukrytých účastníky hry Sběratelská turistika – turistika za účelem sbírání Turistických známek Extrémní turistika – cestování za extrémními sporty nebo jako výzva pro přežití v přírodě Sexuální turistika a LGBT turistika – cestování za dostupnějším sexem Medicínská turistika – cestování do jiné země za lepšími, levnějšími nebo legislativně otevřenějšími léky nebo lékařskými zákroky ( potratová turistika ) Konferenční a kongresová turistika – cestování za účelem setkání na konferenci či kongresu Incentivní turistika – zaměstnanců placená firmou", "Další druhy cestování V angličtině je ustáleno několik dalších termínů, rozdělených do několika skupin: cestování za dobrodružstvím a extrémy cestování do zemí s jinými zákony – příklad: tzv. birth tourism – cestování za účelem porodu ( aby se dítě narozením v této zemi stalo tzv. přirozeným občanem a získalo určitou výhodu ) cestování za kulturou, náboženstvím nebo uměním specifický turismus jako cestování za jediným konkrétním fenoménem – například modelem Hobitína na Novém Zélandu cestování za konkrétní událostí – například za sportovním utkáním kulinářský turismus – cestování za jídlem a pitím ( např. víny ) cestování za účelem nočního života a večírků turismus s nízkou zátěží na životní prostředí turismus za účelem lékařského vyšetření voyeristický turismus a „ katastrofický“ turismus ( disaster tourism ) – za místy katastrof, utrpení, války, bídy, atd. turismus spojený s vodou, např. cestování na výletních lodích nebo za mořským životem ( za velrybami, žraloky, podmořskou faunou ) herní turismus – cestování za reálnými lokacemi viděnými předtím virtuálně ve hře Přenesený význam Slovo turistika lze najít i v několika neologismech nebo spojení s přeneseným významem: Politická turistika – pejorativní označení pro častou změnu politické příslušnosti Vlivy turismu Turismus v přináší jak pozitivní tak i negativní vlivy. Tradičně se turismu přičítá pozitivní vliv na zvýšení ekonomiky a sociálně - kulturní a environmentální podmínky v dané destinaci. Ekonomický efekt turismu zahrnuje zlepšení daňové návratnosti, nárůst osobních příjmů, zvýšení životních standardů a více pracovních příležitostí. Sociokulturní vlivy jsou spojovány s přínosem vzájemné komunikace mezi lidmi z různých kultur a výměnou jejich kulturních zkušeností. Environmentální vliv turismu ovlivňuje nosnou kapacitu oblasti, vegetaci, kvalitu vzduchu, hladinu podzemní vody, divoká zvířata a přírodní fenomény. Příliš četné hordy turistů mohou vyprovokovat negativní reakce jinak přátelských obyvatel populárních destinací. Současně je zdraví považováno za více důležitou hodnotu lidského života, než je příjem nebo blahobyt. Situace pandemie covidu - 19 demonstrovala potencionálně nebezpečné dopady turismu na zdraví domácích obyvatel. Cestovatelé mohou snadno šířit nemoci do destinací, které zatím nebyly zasaženy. Negativní environmentální důsledky Negativní dopady na životní prostředí jsou v zahraniční literatuře často označovány pojmem „ tourism pollution“, tedy turistické znečištění. Patří sem ale i vlivy, které jsou s turismem spojeny nepřímo jako je zemědělství, průmysl, aktivity rezidentů atd.", "Životní prostředí ovlivňuje především množství turistů a úroveň rozvoje cestovního ruchu. Jedním z hlavních negativních vlivů turismu na životní prostředí je produkování emisí oxidu uhličitého a to zejména vlivem letecké dopravy. Podle výsledků studie z roku 2018, turismus představuje 8 % všech emisí oxidu uhličitého. Dalším problémem je znečištění v podobě produkce pevných odpadů a znečištění vody. V některých destinacích, které mají jen velmi malou nebo žádnou odpadovou strategii může mít tento vliv velmi znepokojivé důsledky. Příkladem je například ostrovní stát Maledivy, kde na jednoho turistu připadá dvakrát víc odpadu než na obyvatele hlavního města Malé. Odpad se začal vyvážet na umělý ostrov Thilafushi, který se rozšiřuje právě naváženými odpadky a je označován za toxickou bombu. Ve zprávě BBC z března 2012 byl ostrov odpadků popsán jako „ apokalyptický“. Turismus negativně přispívá ke znečištění povrchové i podzemní vody, pitné i užitkové. S jejím výrazným nedostatkem se potýká např. Kapské město, které se může stát prvním světovým městem, kterému dojde pitná voda. Z tohoto důvodu se majitelé hotelů i vládní úřady snaží vzdělávat návštěvníky, aby dbali na šetření – v hotelích by například neměli vyžadovat čisté ručníky a povlečení každý den. Z hlediska produkce emisí v rámci domácího cestovního ruchu jsou údajně nejhorší Američané, Číňané, Němci a Indové. Nejhorší stopu v cizích zemích zanechávají Kanaďané, Švýcaři, Nizozemci a Dánové. Sociálně - kulturní negativní vlivy V nárůstem masového turismu se v mnoha populárních destinacích objevují anti - turistické nálady a protesty proti hordám návštěvníků, kteří se stávají spíše příkořím než vítanými návštěvníky. Jedním z nejvíce výrazných protestů byla protestní akce nazvaná „ Tourists go home“ ( anglicky: Turisté jděte domů ), která se konala v roce 2014 ve Španělsku a jak napovídá jeho název, vyzívala turisty, aby se vrátili domů. Nápis „ Tourists go home“ se objevil například i v Benátkách nebo na Malorce, které také patří mezi turisty přeplněné destinace. Mezi další země čelící příliš velkému náporu turistů jsou např. Japonsko a Filipíny. Negativa turismu jsou spojována také s estetikou. V turistických destinacích se objevují nešvary v podobě nevkusné křiklavé reklamy, která se snaží nalákat turisty, aniž by byla brána v potaz estetika prostředí, ve kterém se reklama nachází. Tím je také přispíváno k problematice vizuálního smogu.", "Tyto praktiky pohoršují především obyvatele památkových zón a historických center. Příkladem z domácího prostředí je dlouhodobá diskuze rozhořčených obyvatel Prahy, kterým se nelíbí prezentace turistických obchodů s nekvalitním zbožím a službami, které svou reklamou nerespektují historické jádro města. Příkladem který se stal symbolem této problematiky je provozovatel thajských masáží, používající křiklavé reklamy na fasádách historických domů. Problematika v roce 2020 vyústila peticí signatářů třech desítek občanských spolků, které po vedení Prahy požadují mimo jiné regulaci přebujelého a nekvalitního turismu, který je na úkor běžných služeb pro občany města a nereprezentuje Prahu ani ČR. Na problémy masového turismu v Praze dlouhodobě upozorňuje Janek Rubeš s pořadem Honest Guide. S masovým turismem a oblibou ubytovacích platforem typu Airbnb se objevil i problém zvyšování cen nemovitostí a jejich nedostatek na trhu, čímž trpí jak kvalita života obyvatel, ale i provozovatelé hotelů, kteří přicházejí o zákazníky. Hoteliérům také vadí, že musí splňovat mnohem více kritérií a hygienických nařízení než provozovatelé krátkodobých pronájmů. Krátkodobé pronájmy bytů turistům sebou přináší také negativní jevy, které snižují kvalitu života stálých obyvatel jako je rušení nočního klidu, nepořádek ve společných prostorách a ztráta sousedských vazeb kvůli anonymitě. Odkazy Reference Literatura Ottův slovník naučný, heslo Turistika. Sv. 25, str. 931 Související články Cestovní ruch Cestovní ruch v Česku Rekreace Turistické značení v Česku a na Slovensku Externí odkazy Klub českých turistů Turistika.cz, komunitní web českých turistů United Nations World Tourism Organization" ]

[ "Geocaching ( anglicky, v češtině také často ) je hra na pomezí sportu a turistiky, která spočívá v použití navigačního globálního družicového polohového systému při hledání skryté schránky nazývané cache ( v češtině psáno i keš ), o níž jsou známy její zeměpisné souřadnice. Při hledání se používají turistické navigační přístroje či chytré telefony. Člověk zabývající se geocachingem bývá označován slovem geocacher, česky též geokačer nebo prostě kačer. Po objevení cache, zapsání se do logbooku ( deníku ) a případné výměně obsahu ji nálezce opět uschová a zamaskuje. Všeobecně oceňovaným prvkem geocachingu je umisťování keší na místech, která jsou něčím zajímavá a přesto nejsou turisticky navštěvovaná. V popisu cache ( listing ) jsou pak uvedeny informace o místě s jeho zvláštnostmi a zajímavostmi. Cache se ale umisťují i do zajímavých míst velmi frekventovaných. V některých případech je zajímavým právě úkol, který je s nalezením cache spojen. V současnosti ( 2020 ) existují přibližně 3 miliony keší ve 191 zemích světa, na všech kontinentech včetně Antarktidy. Ve světě existuje více než 200 geocacherských organizací. Cache Cache bývá voděvzdorná, většinou plastová schránka, kanystr, apod. Zakladatel cache ( owner – majitel ) po jejím umístění zveřejní její souřadnice na některý internetový server zabývající se geocachingem. Schránka by měla být dostatečně veliká, aby se do ní vešel deník ( tzv. logbook ), do něhož se zapisují její nálezci. Bývá zvykem umísťovat do cache také nějaké předměty na výměnu. Nálezce cache si smí takový předmět vzít ( a například přenést do další cache ), ale musí místo něj vložit něco vlastního ( jiný předmět ) pro další účastníky hry, o stejné nebo vyšší hodnotě. Pravidla Cache musí být od sebe vzdálené minimálně 0,1 míle, což je 161 metrů. Keše schvaluje a publikuje reviewer. Revieweři jsou dobrovolníci, kteří mají na starost publikování keší ve stanoveném území. Umístění keše musí dodržovat veškeré místní zákony, na soukromém majetku vyžadují souhlas majitele objektu. Dle regionálních pravidel v Česku se nesmějí zakládat na hřbitovech, dětských hřištích, základních a mateřských školách, nesmějí být zakopané hluboko pod zemí, ve vojenských prostorech atd. Obsah cache Schránka by měla vždy obsahovat alespoň logbook a informaci pro náhodné nálezce ( „ mudlokarta“ ).", "Schránka ( nebo alespoň logbook ) by měla být jednoznačně označena názvem cache. Vhodným doplňkem základního obsahu cache je pak ještě tužka, uzavíratelný plastový sáček pro vodotěsné uložení logbooku a tužky a náhradní plastový sáček pro zabalení schránky ( pokud je schránka od zakladatele takovým sáčkem opatřena ). Logbook, mudlokarta, vlastní schránka, obal, tužka, případně ořezávátko je stálou součástí cache, a nesmí se z ní odnášet, ani výměnou za jiné předměty! Pokud to rozměry schránky cache dovolí, může zakladatel cache přiložit drobné předměty na výměnu, nebo trackovatelné předměty ( TB nebo GC – viz níže ). Pokud nálezce v cache neobjeví žádný předmět na výměnu, nebo se mu žádný nelíbí, nemusí si jej vzít. Může v cache ale zanechat jiný takový drobný předmět. Rozhodně by si ale neměl vzít žádný předmět z cache, aniž by do cache jiný předmět o stejné nebo vyšší hodnotě výměnou vložil. Celková hodnota obsahu cache se nesmí výměnou snížit. Vhodnost konkrétních předmětů pro vložení do cache je dána jednak velikostí schránky, ale také představou, že nejčastějšími geocachery, kteří se na výměnu těší, jsou malé děti. Naprosto nevhodné jsou tedy předměty jako peníze ( s výjimkou symbolických platných mincí jako např. jednotlivé mince cizích měn ), cigarety, plynové zapalovače, předměty s nemravným vyobrazením apod. Nepřípustné je vkládání jakýchkoliv potravin ( žvýkačky, sušenky, bonbony … ). Speciální předměty v cache V keších je možné nalézt i speciální trasovatelné předměty. Jsou to buď Travel Bugy ( udávána mezinárodní zkratka TB, označováno jako TBxxxxx ) – předměty opatřené speciální kovovou známkou s unikátním identifikačním kódem, nebo geocoiny ( udávána mezinárodní zkratka GC, nebo též počeštěně geomince ) – speciální mince s unikátním identifikačním kódem. Každý takový předmět má svůj úkol ( anglicky current goal ), který je uveden na serveru nebo přímo u travelbugu či geomince na kartičce či jiném prvku. Current goal obsahuje zpravidla cestovní cíl travelbugu či geomince ( např. „ docestovat do Japonska“ ), nebo jiné přání ownera ( např. „ travelbug musí přebývat v keších blízko vody“ ). Pro travelbug se užívá také zkratka TB a pro geocoin GC.", "Pokud nalezená cache obsahuje TB nebo GC, může se geocacher rozhodnout, zda předmět ( nemusí být výměnou za jiný předmět ) z cache odnese ( a pokusí se splnit či pomoci splnit jeho úkol co nejrychlejším přenesením do další cache podle jeho „ current goal“ ), nebo zda si TB resp. GC pouze prohlédne ( a poznamená jeho unikátní kód pro pozdější registraci na serveru ). Nemusí však volit žádnou z těchto možností a tyto předměty může ignorovat. Kromě TB a GC, registrovatelnými na serveru Geocaching.com, se občas objevují i jiné trasovatelné předměty. Tyto jsou ale trasovatelné pomocí jiných serverů ( např. geokrety.org, www.geotrackables.com, www.geolutins.com ). Tyto aktivity jsou zpravidla organizované jednotlivci nespokojenými se skutečností, že s pořízením TB či GC je nutné ( kromě výrobní ceny geocoinů ) zaplatit drobný poplatek ( jednotky dolarů ) určený k financování provozu serveru. Geocacher, který chce být majitelem TB či GC ( a s určením nějakého „ current goal“ jej vložit do nějaké cache ), má možnost je získat pomocí některého z mnoha internetových obchodů zaměřených výhradně na prodej tohoto typu zboží a jiných doplňkových „ geocaching“ předmětů ( turistických navigačních přístrojů, oblečení, plastových schránek apod. ) Typy skrýší ( caches ) Podle velikosti Nano – nejmenší schránka. Nevejde se do ní tužka a většinou obsahuje pouze „ logbook“, který je i tak velmi malý ( příkladem může být i GeoKnots Logsheet Roller ). Tato velikost nemá podporu na geocaching.com, proto jsou keše této velikosti uváděny buďto jako Micro nebo Other. Micro – velmi malá schránka ( podle pravidel menší než cca 1 dl, tzn. patří sem i tzv. „ nano - cache“ ). Typicky lehce upravená a přizpůsobená krabička od filmu, od bonbonů tic - tac, od léků apod. Často je také používán prefabrikát PET lahví. Pro její možnost umístit ji nenápadně i do frekventovaných prostor se používá nejčastěji pro keše v centrech měst apod. Micro - cache bývá doplněna magnetem pro snadnější uchycení na kovových konstrukcích a bývá i velmi umně maskována tak, aby co nejlépe splynula s okolím. Pro svoji miniaturní velikost se do micro - cache zpravidla nemohou vkládat žádné předměty na výměnu, ale téměř výhradně pouze logbook a případně tužka.", "Malá – malá schránka, přibližně o objemu malé krabice na ohřívání potravin v mikrovlnné troubě, která se také jako schránka často používá. Small - cache obsahuje logbook a menší předměty na výměnu. Střední – schránka běžné velikosti, vejdou se do ní kromě logbooku i větší předměty na výměnu, malé plyšové hračky apod. Často se pro ni používají běžné krabice na ohřívání potravin v mikrovlnné troubě. Velká – specializované výjimečné schránky, jejichž nadměrná velikost bývá zaměřena speciálně pro ukládání větších předmětů na výměnu ( např. knih a CD ). Other – schránka neurčitelné velikosti. Může to být například placatá magnetická nálepka nebo kniha v knihovně. Nově se touto velikostí označují i earthcache a eventy. Podle charakteru Tradiční cache ( český výraz tradička ) – schránka je umístěna přímo na místě definovaném souřadnicemi zveřejněnými registrovaným členům. Multi cache – k nalezení cílové ( tzv. finální ) skrýše je potřeba nalézt nejprve skrýš první ( či splnit úkol či vyluštit šifru ) danou zveřejněnými souřadnicemi a z informací získaných v první skrýši nalézt skrýš finální, případně druhou, třetí a další, postupně je nutné se propracovat až na tzv. finální skrýš. Multi cache mohou mít mnoho podob, spojuje je ale shodná filosofie postupného hledání řetězce pomocných skrýší nebo plnění úkolů směřujících k nalezení skrýše hlavní. Jednotlivé pomocné skrýše se nazývají stage ( z angl. stage, tj. stupeň ). Mystery cache ( český výraz mysterka ) – zveřejněné souřadnice ukazují zpravidla do blízkého okolí cache, ale skutečné souřadnice musí geocacher dopředu získat například prostudováním nějakých informací, vyluštěním hádanky, šifry apod. Někdy se též tato cache nazývá unknown ( tj. neznámá ). Webcam cache ( český výraz webka ) – speciální cache, která neobsahuje ukrytou schránku, ale přivede geocachera před objektiv konkrétní popsané webkamery. K virtuálnímu „ odlovení cache“ pak stačí, aby jiná osoba snímek z webkamery dostupný na internetu uložila. Geocacher pak uložený snímek přiloží jako důkaz k elektronickému logu cache. Nové webcam cache již nelze od konce roku 2005 na serveru Geocaching.com zakládat. Letterbox hybrid – Kombinace geocachingu a starší hry letterboxing. Hledání skrýše probíhá jen z části pomocí navigačního přístroje; z části pak podle různých indicií ( např. slovní popis cesty, fotografie ).", "Oproti tradiční cache obsahuje navíc razítko, které si nálezce může otisknout do svého deníčku. Virtuální cache ( český výraz virtuálka ) – na zadaných souřadnicích není ukryta žádná skutečná schovaná schránka. Geocacher musí na hledaném místě něco zjistit ( např. jména na pomníku apod. ) a odeslat tyto informace ownerovi cache pro uznání logu. Tyto cache již není možné na geocaching.com zakládat, ale je možné je stále hledat. V srpnu 2017 dostalo 4000 geokačerů možnost založit novou virtuální kešku. Hráči s touto možností byli vybráni pomocí speciálního algoritmu, který hodnotil například kvalitu jimi založených kešek. Dále byli takto „ odměněni“ hráči významně se podílející na chodu geocachingu. Tito hráči mohou svoji odměnu v podobě založení nové virtuálky uplatnit až do srpna 2018. Earthcache ( český výraz earthka ) – obdoba virtuálních keší. Earthcache se zakládá v místech s geologickou či jinou zajímavostí týkající se planety Země. Podobně jako u virtuálních cachí není úkolem najít cache, ale dojít na dané místo, zjistit nějaké informace, udělat fotografie atd. Vždy záleží na zakladateli, jaké podmínky pro uznání logu stanoví. Event cache – setkání geocacherů. Společenská událost spojená např. s určitým programem ( např. CITO ). Na setkání může dojít k hromadné výměně travelbugů nebo geocoinů. Opravdu velká setkání mohou být za určitých podmínek označena jako Mega Event. V srpnu 2014 se konal v Mnichově i první Giga Event. V České republice se první Giga Event konal ve dnech 1. – 3. 9. 2017 na Plumlově. Zároveň šlo o jediný Giga Event v roce 2017 na světě. Na Mega Eventech a Giga eventech jsou také Lab Cache, kešky u nichž je třeba zadat kód Cache In Trash Out Event ( CITO ) – setkání ( event ), na kterém se geocacheři snaží vyčistit vybrané území od nepořádku a odpadků, které v přírodě ponechali lhostejní lidé. Je to společenské setkání spojené s ekologickým chováním geocacherů k přírodě. Wherigo cache ( český výraz wigo ) – spojení geocachingu a hry wherigo. Od klasického wheriga se liší jen tím, že na konci cesty je keška.", "Members Only Cache ( prémiové kešky ) – každý typ keše s výjimkou eventů, megaeventů, gigaeventů, lab keší a CITO eventů může být dostupný jen pro prémiové členy Podle obtížnosti a terénu S růstem popularity a dostupnosti geocachingu vznikla mezi částí geocacherů touha po větší exkluzivitě – touha po hledání geocache ( tzv. kešek ), které nedokáže dosáhnout každý a s jejichž odlovem je často spojena určitá míra adrenalinu, případně i obtížné luštění šifer. Tento typ kešky je některými geocachery nazýván drsnokeš. Možné umístění zahrnuje skály, přírodní i městské podzemí, nedostupné stromy atd. Tyto složitě dostupné kešky se v geocachingovém slangu označují jako tépětky ( T 5; mají nejvyšší terénní obtížnost – vyjádřenou stupněm 5 ). Každá keš má číselně označený terén a obtížnost. Škála je po polovinách celých čísel od 1 do 5. Server Geocaching.com Nejstarší a nejvíce využívaný server je geocaching.com, provozovaný společností Groundspeak v USA v Seattle. Server umožňuje registrovaným uživatelům prohlížet cache na libovolném místě po celém světě. Také si zde uživatel vede svůj online log, do kterého si zapisuje nálezy. Kromě některých soukromých údajů jsou veškerá data ( logy, fotografie, osobní statistiky ) přístupná všem registrovaným uživatelům serveru. Každý tak může sledovat nejen vlastní nálezy jednotlivých cache, ale najít si i statistiky nálezů jiných lovců. Server také umožňuje sledování trasovatelných předmětů, takže lze získat informace o „ current goal“ nalezeného TB či GC, stejně tak i o historii putování či aktuální pozici konkrétního TB či GC. Alternativní servery Přístup provozovatele serveru Geocaching.com se časem přestal líbit některým jeho uživatelům, kteří se začali sdružovat k provozování vlastních variant hry. Jestliže se např. TerraCaching zaměřuje na vysokou kvalitu keší a neumožňuje registraci keše zároveň na jiných serverech ( tzv. double - listing ), Opencaching Network volně sdružující jednotlivé národní projekty, dává důraz na maximální otevřenost, komunitnost a nekomerčnost ( tzv. double - listing je zde dovolen, ale není doporučován ).", "V roce 2010 pak vznikl projekt OpenCaching.com, který ( spolu s důrazem na jednoduchost ) deklaroval podobné cíle jako projekty sdružené v Opencaching Network ( otevřenost, komunitnost, nekomerčnost ), ale na rozdíl od těchto nezávislých projektů byl OpenCaching.com provozován a řízen firmou Garmin, populárním výrobcem turistických navigací. Dne 21. srpna 2015 Garmin oznámil ukončení provozu OpenCaching.com. České servery K 15. výročí Geocachingu ( 2. května 2015 ) byl spuštěn oficiální Průvodce Geocachingem na webu kesky.cz, který přehledně zpracovává jednotlivé tematické okruhy v českém jazyce – základy Geocachingu, hledání keší, zakládání keší, eventy, trackovatelné předměty, aplikace pro Geocaching a výbava pro Geocaching. Průvodce navíc zahrnuje aktuální přehled plánovaných geocachingových akcí ( eventů ) na území České republiky. Největším diskuzním serverem české komunity geocacherů je server Geocaching.cz, obsahující diskusní fórum českých geocacherů s mnoha tématy, informace o zajímavých programech, webech, chystaných setkáních apod. Dále existuje i několik regionálních serverů pro Plzeň ( Geocaching Community Plzeň ), Brno ( K. G. Brno ), Olomouc ( Olomoucké geokačerstvo ), jižní Čechy ( Geojih – Geocaching na jihu Čech ), západní Čechy ( Geowest ), Beskydy a Ostravu ( BO!!! GEO – Beskydsko - Ostravský geocaching ), či Kladensko a okolí ( GeoKladno ). Existuje také Česká asociace geocachingu ( tzv. ČAGeo ) sídlící v Chrastavě ( dříve v Horoměřicích ), jedná se o občanské sdružení, které není nijak spojeno s provozovatelem hry. Má ve svých stanovách určen jako cíl zlepšení úrovně geocachingu v České republice. Její největší úspěch je organizace eventu MAZE a první uvedení nového typu kešek Lab Cache ( obě mají vlastní ikonu ). Čageo často vyvolává rozporuplné reakce zejména svými prvními kroky, podle diskusí na fóru www.geocaching.cz. Alternativní proudy geocachingu jsou v Česku zastoupeny serverem ' OpenCaching.com ' a českou verzí ' Opencaching.cz '. Zdá se, že obě tyto alternativy jsou prozatím z nejrůznějších důvodů na okraji zájmu české geocacherské komunity.", "Zatímco Opencaching.cz ( vzniklý v r. 2006 jako reakce na komerční základ některých služeb na Geocaching.com ) v polovině roku 2012 hlásil 400 aktivních keší, na mapě OpenCaching.com, který vznikl v roce 2010, bylo možné v polovině r. 2012 nalézt v Česku necelých 200 keší, zatímco na Geocaching.com jich již v roce 2008 bylo téměř 12000. Historie a současnost Geocaching vznikl v USA bezprostředně poté, co 1. května 2000 rozhodnutí tehdejšího amerického prezidenta Clintona odstranilo umělou odchylku, přidávanou do signálu GPS, a zlepšilo tak přesnost tohoto navigačního systému pro běžné civilní uživatele z desítek až stovek na několik metrů. K červnu 2005 bylo ve 215 zemích na celém světě přes 171 000 skrýší pro geocaching, z toho zhruba 700 v Česku. V září roku 2006 vzrostl počet skrýší v Česku na celkem 2570 a český geocaching dále prožíval svůj boom, neboť v listopadu 2007 bylo na českém území zaregistrováno již přes 5600 skrýší. Na začátku března 2008 bylo na světě registrováno přes půl milionu míst, z toho 6600 v Česku. Podle statistik serveru geocaching.com najde alespoň jednu cache za týden v průměru kolem 50 tisíc lidí. V ČR bylo založeno do 30. listopadu 2008 11496 keší, a do 31. srpna 2009 15707 keší V červenci 2012 dosáhl počet keší na celém světě čísla 1,5 milionu. V lednu 2014 dosahuje počet keší v systému Geocaching.com celosvětově 2,3 milionu, počet geocacherů přes 6 milionů. Počet aktivních keší v ČR je na počátku roku 2015 přes 40 tisíc, aktivních geocacherů kolem dvaceti tisíc. Komunita geocacherů organizuje rozmanité kolektivní akce ( „ setkávací“ cache ) s programem jako jsou např. úklidy v přírodě, geosetkání, geohry ( viz výše CITO cache, Event cache ). Geocaching se těší velké popularitě zejména ve střední a severní Evropě. Nejvíce nálezů na světě má geocache na Karlově mostě v Praze. Kontroverze a problémy Cacheři při dohledávání geocache bývají konfrontováni policií, s dotazem, co provádí na místě keše. V jiných případech dohledávání geocache na místě uložení vyústilo v informování záchranných složek o podezřelé aktivitě.", "Došlo k tomu, že veřejné budovy či školy byly evakuovány, když učitelé či policejní jednotky objevili geocache, jako se stalo v případě střední školy Fairview High School v roce 2009. V několika případech byl obsah geocache zneškodněn pyrotechnickými jednotkami, protože existovalo podezření, že v krabičce je uschován nástražný výbušný systém. Rozličné oblasti, od starých hřbitovů po Disneyland, byly v důsledku nalezení geocache přechodně uzavřeny pro veřejnost. Umístění geocachí bývá někdy terčem kritiky vládních orgánů či veřejnosti. Geocache bývají zaměněny s odpadem. Někteří geocacheři však při hledání geocache odpad z místa umístění naopak odnáší, tato praktika je úzce spojena s tzv. CITO eventy ( Cache - In - Trash - Out ). Eventy a geocache jsou často spojeny s ekologií a úklidem odpadu, mnoho oblastí tak vypadá čistěji, než bylo dříve a nejsou k tomu zapotřebí státní či lokální finanční zdroje. Geocaching není v USA protizákonný a obvykle je v případě, že je vysvětlen úředníkům, vnímán pozitivně. Nicméně, některá umístění geocache mohou být problematická. Ačkoliv je v pravidlech Groundspeaku zakázáno umisťovat geocache na soukromý majetek bez adekvátních povolení, tak se to stává a posléze je možné, že ostatní geocacheři mohou neoprávněně vniknout na cizí pozemek. Geocache také mohou být uschovány na místech, kde samotné dohledávání může vypadat podezřele ( např. blízko škol, dětských hřišť, bank, soudů nebo v rezidentních oblastech ). Podobný případ také může nastat, pokud je cache umístěna na místě, kde může být zaměněna za drogový balíček či bombu ( speciálně v místech, kde se pohybuje mnoho lidí, pod mosty, poblíž bank, soudů či ambasád ). I přes zmíněné problémy s odpadem či nástražnými výbušnými systémy, mohou někteří geocacheři umístit geocache na nebezpečná místa. Ukrytí geocache na těchto místech se nedoporučuje a webové stránky spojené s ukládáním geocachí se snaží vynutit dodržování pravidel a doporučují zakázat některé typy umístění. Nicméně, reviewři ( uživatelé schvalující geocache ) zpravidla nemohou přesně vidět kde a jak je každá jednotlivá geocache schovaná.", "Konečně, největší díl zodpovědnosti je na samotných geocacherech, mají možnosti reportovat problémy s umístěním geocache a také si musí počínat s nejvyšší opatrností. Regionální pravidla pro ukládání geocachí mohou být poměrně komplexní. Například, ve Virginii Virginské Oddělení dopravy ( Virginia Department of Transporation ) a Agentura pro správu divoké přírody ( Wildlife Management Agency ) nedávno zakázali ukládání geocachí na všech územích pod kontrolou těchto organizací. Některá města a rekreační oblasti povolují ukládání geocachí s málo či žádnými omezeními, jiná však vyžadují komplikovaná povolení. Rada Jižní Karolíny schválila v roce 2005 zákon č. 3777, ve kterém stojí: „ Je zakázáno provozovat geocaching či letterboxing na hřbitově nebo na historickém či archeologickém nalezišti nebo na nemovitosti veřejně označené jako historická památka bez přímého písemného svolení správce hřbitova či pozemku.“ Zákon byl schválen při prvním čtení v Senátu a od té doby je platný. Tři dospělí geocacheři, 24 letá žena a její rodiče byli při hledání ammoboxu uvězněni v jeskyni a zachráněni hasiči v Rochesteru, ve státě New York. Mluvčí Rochesterských hasičů plk. Ted Kuppinger sdělil: „ Je to komplikované, protože pokud se snažíte najít něco takového, tak se pravděpodobně pokusíte překonat sami sebe a přeceníte svoje síly.“ Úmrtí při geocachingu Při geocachingu zemřelo několik osob. Úmrtí jedenadvacetiletého zkušeného geocachera v prosinci 2011 s tématem „ při přístupu ke keši to nevypadalo tak nebezpečně“ vedlo k diskuzi na fórech Groundspeaku o změnách, které by měly být provedeny a o tom, zda by Groundspeak či majitelé geocachí měli nést zodpovědnost. V červnu 2018 smetla přívalová povodeň čtveřici geokačerů v zatrubněné části Motolského potoka v Praze. Dva lidé v přívalové povodni utonuli. Nejaktivnější geokačeři v České republice a jinde svět Ve statistice evidováno 521 103 geokačerů světa v následujícím pořadí nálezů: 1. mondou 2 ( USA, Colorado ) 214 940 nálezů, 2. Alamogul ( USA, Kalifornie ) 209 264 nálezů, 3. racer 2814 ( USA, Illinois ) 145 785 nálezů, 4. IMSpider ( USA, Delawere ) 143 143 nálezů, 5, anonymní, 6.", "MT - Jonea ( Česká republika ) 135 734 nálezů, 7. Dave w / o id ( USA, New York ) 135 655 nálezů atd. ( k 5. 3. 2021 ) Zastoupení států u prvních 20. míst: 14 x USA, 2 x anonymní, po jednom zástupci Česká republika, Španělsko, Kanada a Francie. Česká republika V České republice evidováno 39 012 geokačerů k 5. 3. 2021. Nejúspěšnějšími geokačeři: 1. MT - Jonea ( 135 734 nálezů ), 2. werg ( 99 094 nálezů ) a 3. otasparta ( 98 679 nálezů ). Austrálie: 8 973 geokačerů, 1. místo Liz a Bruce 64 427 nálezů Francie: 20 666 geokačerů, 1. místo vilcanota 101 565 nálezů Německo: 151 046 geokačerů, 1. a 2. místo je anonymní a 3. místo geoteddybear 76 028 nálezů Rakousko: 10 862 geokačerů, 1. místo Skihasen 78 070 nálezů Spojené království: 30 000 geokačerů, 1. místo Simplysup 73 402 nálezů USA: 113 592 geokačerů, 1. místo mondou 2 214 940 nálezů Odkazy Reference Literatura Související články Letterboxing Wherigo Waymarking Degree Confluence Project ROT 13 GEOFUN Externí odkazy www.geocaching.com – Oficiální stránka kesky.cz – Oficiální český průvodce Geocachingem wiki.geocaching.cz – česká encyklopedie geocachingu www.geocaching.cz – český diskusní server www.cageo.cz – Česká asociace geocachingu navigovat.mobilmania.cz – Garmin spouští OpenCaching: porazí Geocaching? Pobyt v přírodě GPS Venkovní hry" ]

[ "Fyzika ( z řeckého φυσικός ( fysikos ): přírodní, ze základu φύσις ( fysis ): příroda, archaicky též silozpyt ) je exaktní vědní obor, který zkoumá zákonitosti přírodních jevů. Popisuje vlastnosti a projevy hmoty, antihmoty, vakua, přírodních sil, světla i neviditelného záření, tepla, zvuku atd. Vztahy mezi těmito objekty fyzika obvykle vyjadřuje matematickými prostředky. Mnoho poznatků fyziky je úspěšně aplikováno v praxi, což významně přispívá k rozvoji civilizace. Rozdělení fyziky Fyziku lze velmi obecně rozdělit podle metod na teoretickou fyziku, experimentální fyziku, numerické simulace a aplikovanou fyziku. Teoretická fyzika se snaží vyvodit z matematických objevů a experimentálních výsledků obecnější platnost zákonů a určit teoretické hranice jejich platnosti. Cílem experimentální fyziky je potvrzení nebo vyvrácení existující teorie. Často přitom dochází k jiným novým objevům. Numerické simulace umožňují udělat si představu o důsledcích přírodních zákonů za daných podmínek a dávají předpovědi ověřitelné pozorováním. Aplikovaná fyzika vychází z potřeb praxe. Její rozvoj je motivován potřebami z výroby, lidské spotřeby a z potřeby ochrany životního prostředí. Hranice mezi tímto dělením nejsou striktní. Příkladem metody a přechodu mezi experimentální a teoretickou fyzikou, při níž se využívají poznatky z vědy o informatice je modelování fyzikálních stavů a dějů s pomocí informačních technologií. Následující tabulka je přehledem mnoha oborů a podoborů fyziky společně s teoriemi a tématy, které zahrnují. V mnoha případech se podobory prolínají několika různými obory, proto je třeba brát přehled jen jako orientační. Vztah fyziky k dalším vědám Fyzika se někdy označuje jako věda fundamentální. Kdybychom disponovali neomezenou výpočetní silou, celá chemie by se redukovala na řešení rovnic kvantové teorie. Skutečnost je ale taková, že přímé výpočty ze základních rovnic jsou dnes proveditelné jen pro jednodušší případy. Proto chemie vychází z fyziky jen částečně. Obdobný vztah ( přinejmenším podle redukcionistického pohledu ) platí pro biologii, ale protože biologické systémy jsou ještě složitější, přímé výpočty jsou ještě méně praktické. Na pomezí mezi fyzikou, biologií a chemií leží biofyzika. Kromě výpočtů chování molekul mají velké uplatnění v biologii i lékařství zobrazovací metody založené na složitějších fyzikálních základech ( NMR, PET, spektroskopie a další ). Fyzika těsně souvisí s astronomií.", "Měřitelné fyzikální koncepty jsou v mozku vnímány jinak než ty neměřitelné. Historie fyziky Počátky fyziky lze hledat ve starověku. Fyzika převážně patřila do filozofie, rozvíjela se kosmologie. Převažující metodou poznání byla úvaha a pozorování. Aristotelova fyzika tak odpovídá přirozené, vypozorované zkušenosti – vržený předmět se zastaví, těžké předměty padají dolů, lehké míří nahoru. ( Přestože v porovnání se současnou mechanikou se taková teorie zdá úplně špatná, v určitém smyslu pořád platí – je limitou mechaniky ve viskózním prostředí ). Výjimkou značně předbíhající dobu byl Archimédés, který prováděl experimenty a odvodil některé přesné kvantitativní zákony. Aristotelovo učení se stalo vrcholem poznání na tisíc let. Pokroků v chemii a astronomii dosáhli arabští učenci, ale ve fyzice vývoj nastal teprve v renesanci. V Itálii Galileo Galilei začal systematicky provádět experimenty, což se stalo základem rozvoje fyziky a vědecké metody vůbec. Galilei také odvodil některé výsledky v mechanice, mimo jiné princip relativity. V astronomii Mikuláš Koperník navrhl heliocentrický systém a Johannes Kepler odvodil zákony pohybu nebeských těles. René Descartes a další položili základy pozdější matematizace fyziky ( kartézské souřadnice ). Ke konci 17. stol. Isaac Newton vydává asi nejvýznamnější dílo v dějinách fyziky vůbec Philosophiae Naturalis Principia Mathematica ( Matematické základy filozofie přírody ). Ustavuje exaktní vědu, která znamená kvalitativní přelom v metodě vědeckého poznání, zavádí jiný ( diskrétní ) filtr poznání, než je filtr přirozeného lidského poznání, jímž je vágnost. Dává tak vědě převratně účinný nástroj. Znamená to, že reálný svět může být modelován exaktním světem, jinak řečeno, věda matematizována. Newton pro účely tehdejší mechaniky vytváří nový typ jazyka ( exaktní jazyk ) - matematický aparát, teorii fluxí, trochu nemotorný, ale funkční infinitezimální počet ( tj.integr ál a derivace ). Též tak nezávisle na něm, z jiných pohnutek, činí Leibniz. Newton matematicky formuluje zákony pohybu, které jsou základem klasické mechaniky až do 20. století. V jednotném rámci s mechanikou formuluje univerzální ( platný nejen pro pozemské podmínky, ale pro vesmír ) zákon gravitace a odvozuje z něj Keplerovy zákony.", "Klasickou mechaniku rozvíjejí Joseph Louis Lagrange, William Rowan Hamilton, Leonhard Euler, Pierre Simon de Laplace a další. Úspěšně popisují mechaniku tekutin. Charles - Augustin de Coulomb, Alessandro Volta a André - Marie Ampère studují elektrické jevy. Hans Christian Ørsted objevuje magnetické účinky elektrického proudu. Michael Faraday objevuje indukci. V druhé polovině 19. století James Clerk Maxwell přichází s teorií elektromagnetického pole, která spojuje a vysvětluje veškeré elektrické a magnetické jevy. Jako důsledek teorie předpovídá elektromagnetické vlny, a přivádí tak na stejný základ i optiku. Předpověď experimentálně ověřil Heinrich Rudolf Hertz. Roku 1895 Wilhelm Conrad Röntgen objevuje „ paprsky X“ ( rentgenové záření ), o rok později Henri Becquerel objevuje radioaktivitu, o další rok později Joseph John Thomson objevuje elektron. Pierre Curie a Marie Curie - Skłodowská studují jáchymovské radium. Vzniká tak jaderná fyzika. V zázračném roce 1905 Albert Einstein zveřejňuje speciální teorii relativity, popisující chování časoprostoru při rychlostech větších než malých ( časoprostorovou interpretaci STR popsal Hermann Minkowski ). Kvantově vysvětluje fotoefekt – Einstein byl první, kdo vzal kvanta vážně. Další přelomovou práci Einsteina bylo vysvětlení Brownova pohybu pomocí statistické fyziky. Poslední Einsteinův článek zázračného roku se věnoval ekvivalenci hmotnosti a energie, z čehož vznikl známý vztah E = mc ². O desetiletí později pak Einstein představuje obecnou teorii relativity, geometrickou relativistickou čtyřrozměrnou teorii gravitace. Koncem 19. století se objevily problémy, které se nedaly vysvětlit tehdy známou ( klasickou ) mechanikou. Mezi ně patřilo spektrum záření absolutně černého tělesa, fotoelektrický jev a vztahy mezi polohami spektrálních čar prvků. Počátkem 20. století spektrum černého tělesa bylo odvozeno Planckem a chováni fotoefektu vysvětleno Einsteinem pomocí kvantové hypotézy. Niels Bohr a další vysvětlili diskrétní spektra prvků tím, že použili tuto hypotézu ke zlepšení modelu atomu. Ucelené teorie kvantové mechaniky ve dvacátých letech formulovali Werner Heisenberg ( „ maticová mechanika“ ) a Erwin Schrödinger ( „ vlnová mechanika“ ), který dokázal ekvivalenci obou přístupů. Teorii značně zdokonalili Paul Dirac a John von Neumann. Souběžně s kvantovou mechanikou se fyzici snažili popsat kvantově i pole.", "V jazyce kvantové teorie pole se pak na přelomu 20. století podařilo popsat elektromagnetismus, o což se zvláště zasloužili Richard Feynman a Julian Schwinger. V druhé polovině 20. století pak byla v rámci jedné teorie popsána i slabá a silná interakce, a zároveň předpovězena či vysvětlena existence mnoha elementárních částic. Současnou všeobecně uznávanou teorií elementárních částic a interakcí je standardní model. Rozvíjela se také kosmologie – naprostá většina současných teorií vychází z hypotézy velkého třesku a obvykle i z inflace. Aplikace fyziky plazmatu na raný vesmír umožnila testovat některé kosmologické hypotézy pomocí reliktního záření. Poněkud stranou zájmu široké veřejnosti se vývoj odehrával také ve fyzice pevných látek a statistické fyzice. Obě oblasti se zabývají kvantovým popisem systémů mnoha částic, a tedy i projevy kvantového chování na makroskopické úrovni ( významné zejména u jevů zkoumaných fyzikou nízkých teplot ). Tento směr fyzikálního výzkumu měl a dosud má ohromný vliv na techniku a materiálové aplikace. Příkladem mohou být nové obory jako spintronika nebo metamateriálové technologie. Kromě toho ve fyzice pevných látek vznikla i řada teoretických konceptů, které našly uplatnění např. při sjednocování interakcí. Na pomezí fyziky, matematiky a počítačové vědy od 70. let 20. století vznikl nový směr poznání, nazývaný teorie chaosu. Předmětem zkoumání jsou fraktály a nelineární systémy. UNESCO vyhlásilo rok 2005 Světovým rokem fyziky. Otevřené problémy Poznámka: Oproti popisu historického vývoje má tento oddíl nutně spekulativnější charakter, přestože je tato problematika předmětem mnoha zejména populárně - vědeckých článků i monografií. Významná část teoretických fyziků považuje za obecný cíl snažení fyziky jednotný popis fyzikálních jevů, nejlépe v rámci jedné teorie ( teorie všeho, finální teorie atp. ). Z tohoto pohledu je největším problémem soudobé fyziky rozpor mezi standardním modelem, popisujícím tři interakce v rámci kvantové teorie pole, a Einsteinovou obecnou teorií relativity, popisující nekvantově čtvrtou interakci – gravitaci. Pokusy o nalezení konzistentní kvantové teorie gravitace ( s nadsázkou nazývané „ teorie všeho“ ), která by byla aplikovatelná pro mikrosvět i makrosvět a přinášela jednoznačné experimentálně ověřitelné výsledky, se dosud vytvořit nepodařilo. Jedním z nadějných kandidátů na rámec, ve kterém kvantovou teorii gravitace bude možné formulovat, je teorii strun.", "Teorie strun se rozvíjí přibližně od 80. let 20. století a je nezpochybnitelné, že matematický aparát udělal ohromný krok kupředu. Na druhou stranu, teorie strun rozhodně není hotová. Pesimisté pochybují o vztahu současné teorie strun k realitě a vytýkají jí např. nedostatek nových testovatelných předpovědí. Kromě tohoto hlubokého a velmi a velmi abstraktního problému existuje řada dalších otevřených problémů, z nichž některé mohou souviset. Některé z nich jsou natolik kontroverzní, že část fyziků vůbec zpochybňuje, že otázka patří do fyziky. „ Fyzika mimo standardní model“ – supersymetrie, vysvětlení parametrů std. modelu. Přestože je standardní model všeobecně uznáván, má problémy s vysvětlením některých jevů a některé jeho předpovědi nejsou dosud ověřené experimentálně. Problémy v kosmologii a astrofyzice – otázka temné hmoty a temné energie, detaily popisu akrečních disků, fyziky černých děr ( problém entropie ), „ nestandardních“ neutronových hvězd ( kvarková hvězda, hyperonová hvězda ), záblesků gama záření. Interpretace kvantové mechaniky – vztah kvantové teorie a „ běžně vnímaného“ makroskopického světa není ani po mnoha desetiletích jasný. Nemusí zde jít pouze o filozofické interpretace kvantových jevů, ale i o výsostně fyzikální teorie kvantových korelací a dekoherence a o výzkum se širokým aplikačním potenciálem, jako je kvantová kryptografie, kvantová teleportace apod. Šipka času – otázka, jak souvisí preferovaný směr času z hlediska statické fyziky, kosmologie a času, který vnímáme? Existují stroje času? Mezi otevřené problémy nemusí spadat jen vysoce abstraktní teoretické a filozofické otázky. Příkladem konkrétního fyzikálního jevu probíhajícího na Zemi a v běžných rozměrech ( ani mikroskopických, ani astronomických ) a přitom po několik staletí odolávajícího fyzikálnímu či fyzikálně chemickému vysvětlení je kulový blesk. Reference Literatura KRAUS, Ivo, ZAJAC, Štefan. Česká a slovenská fyzika 1945 – 2005. Academia: Praha, 2020. ISBN 978 - 80 - 200 - 3134 - 1 Související články Fyzikální konstanty Fyzikální olympiáda Externí odkazy FYZWEB – fyzika pro každého Multimediální Encyklopedie Fyziky ( MEF ) Archiv článků z různých oblastí fyziky Skripta a další texty z různých oblastí matematiky a fyziky Maturitní otázky a referáty z fyziky pro střední školy – online Přírodní vědy Studijní předměty" ]

[ "Matematika ( z řeckého ( mathématikos ) = milující poznání; ( mathéma ) = věda, vědění, poznání ) je věda zabývající se z formálního hlediska kvantitou, strukturou, prostorem a změnou. Matematika je též popisována jako disciplína, jež se zabývá vytvářením abstraktních entit a vyhledáváním zákonitých vztahů mezi nimi. Matematika je založena a budována jako exaktní věda. Její exaktnost ( podobně jako jiných exaktních věd ) tkví v tom že, jak matematické objekty, tak i operace nad nimi jsou exaktně vytyčeny ( tj. s nulovou vnitřní vágností ), tedy tak, že každý v matematice ( v dané exaktní vědě ) vzdělaný člověk naprosto přesně ( bez jakýchkoli pochyb ) ví, co znamenají. To je podstata exaktnosti této disciplíny. V rámci matematiky existuje ale ještě jinak chápaná exaktnost, a to exaktnost použitých metod a jejich výsledků: Příkladem může být exaktní a neexaktní řešení: Některé aplikace jsou řešitelné pouze opuštěním přísného a omezujícího požadavku exaktnosti výsledku. Například proto, že neexistuje matematická funkce, která by byla ( exaktním ) řešením dané diferenciální rovnice. Může ale existovat posloupnost funkcí, která s libovolnou přesností ( nikoli však exaktně ), řešením té rovnice je. Dosazením exaktního výsledku ( řešení ) do výchozího vztahu ( rovnice ) dostáváme identitu. Neexaktní výsledek se od exaktního liší o „ chybu“, takže po jeho dosazení identitu nedostaneme. Charakteristickou vlastností matematiky je její důraz na absolutní přesnost metod a nezpochybnitelnost výsledků. Tyto vlastnosti, které matematiku odlišují od všech ostatních vědních disciplín, mají původ již v antickém Řecku. Nejstarším dochovaným příkladem tohoto přístupu je kniha řeckého matematika Euklida Základy pocházející z 4. století př. n. l. Široké veřejnosti je známa tzv. elementární matematika, která se zabývá operováním s čísly, řešením praktických úloh, jednoduchých rovnic a popisem základních geometrických objektů. Ve fyzice, informatice, chemii, ekonomii a dalších oborech se často využívají výsledky aplikované matematiky, která je také těmito obory zpětně ovlivňována. Tzv. čistá matematika se zabývá pouze vysoce abstraktními pojmy, jejichž definování není přímo motivováno praktickým užitkem v reálném světě.", "Některé obory čisté matematiky se nacházejí na pomezí s logikou či filozofií. Charakteristika metod a cílů matematiky Mezi jinými vědami se matematika vyznačuje nejvyšší mírou abstrakce a přesnosti. Díky těmto vlastnostem je často označována za královnu věd. Tzv. matematický důkaz je nejspolehlivější známý způsob, jak ověřovat pravdivost tvrzení. V matematice jsou za spolehlivá považována pouze ta tvrzení ( nazývané věty ), ke kterým je znám matematický důkaz. Nové pojmy jsou vytvářeny jednoznačnými definicemi z pojmů již zavedených. Pro současnou matematiku je typická vysoká přesnost, zajišťovaná úplnou formalizací. Je - li stanoveno několik základních tvrzení ( tzv. axiomy ), je z nich možné s použitím odvozovacích pravidel založených na logice odvodit další pravdivá tvrzení pomocí formálních důkazů. Výklad matematických poznatků tak spočívá v definování nových pojmů, formulování platných vět o nich ( případně takových vět, které je dávají do souvislosti s pojmy staršími ) a dokazování pravdivosti těchto vět. Matematické práce mají proto často strukturu „ definice – věta – důkaz“ s minimem doplňujícího textu či zcela bez něj. Stejně jako v jiných vědních disciplínách se také může objevit formulace neověřené hypotézy - předpokladu ( jako výzva k jejímu dokázání či vyvrácení ) nebo položení dosud nezodpovězené otázky. Některé z matematikou vytvářených abstraktních pojmů slouží k vysvětlení či snadnějšímu uchopení pojmů dalších, jiné slouží v jiných vědních oborech jako nástroj k popisu určitých jevů nebo jako idealizovaný model reálných objektů či systémů, další pak umožňují precizaci a rozvoj konceptů a myšlenek některých disciplín filozofie. Zákonitosti objevené mezi těmito pojmy lze při vhodné aplikaci zpětně přeformulovat jako pravidla a vlastnosti skutečného světa nebo jako obecně platné teze. To však již není úkolem matematiky, nýbrž příslušné jiné disciplíny. Jazyk matematiky je umělý formální jazyk Je třeba připomenout, že jazyk matematiky je umělý formální jazyk, pro který platí kategorický požadavek exaktní ( tj. s nulovou vnitřní vágností ) interpretace všech jeho jazykových konstrukcí. Umělými formálními jazyky jsou i jazyky všech typů formálních logik a programovací jazyky. Nelze tedy např. v jakékoli formální logice použít přirozený jazyk, neboť ten má inherentně vágní, a tak i emocionální interpretaci ( říkáme jí konotace ) všech svých jazykových konstrukcí.. S tímto omylem se můžeme setkat v některých učebnicích formální logiky nebo umělé inteligence viz reprezentace znalostí.", "Je to překročení hranic exaktního světa porušením podmínky exaktní interpretace. Pro hlubší pochopení problému: Přirozený jazyk nemůže být součástí exaktního světa, nemá exaktní interpretaci svých jazykových konstrukcí. Například pokud nějaký objekt exaktního světa, třeba veličinu „ Rychlost pohybu tělesa“, místo ( obvyklého ) symbolu V ( jednočlenného řetězce symbolů ), označíme konstrukcí přirozeného jazyka ( větou ): Marjánka se na něj usmívala, nelze tuto větu chápat jako větu přirozeného jazyka ( a přiřazovat jí obvyklý význam ), ale nutně jen jako řetězec symbolů dostávající v exaktním světě nový význam, a to jméno té veličiny. Ona věta dostává tedy stejný význam, jako měl původně symbol V. Přiřazení významu té větě je pak exaktní, jak odpovídá statutu veličiny jako elementu exaktního světa. Ještě poznamenejme, že pokud umělé formální jazyky mají vypovídat o znalostech v reálném světě, musí se tak dít prostřednictvím veličin viz Exaktní věda, jinak nelze. Veličina je jediným prostředníkem mezi reálným a exaktním světem. Historie Vznik matematiky byl zapříčiněn především potřebou řešit praktické úlohy, jako například různé obchodní úlohy, vyměřování a dělení pozemků, stavebnictví a měření času. Historie matematiky sahá až do pravěku, kdy vznikly první abstraktní matematické pojmy – přirozená čísla. Velký rozvoj prodělala v antickém Řecku, kde výrazných úspěchů dosáhla zejména geometrie. Další etapou prudkého rozvoje matematiky byl raný novověk, kdy byly především Descartem ustaveny základy matematické analýzy. Poté se díky práci Newtona, Leibnize, Eulera, Gausse a dalších matematiků podařilo dosáhnout zásadních výsledků v oblasti analýzy zejména položením základů diferenciálního a integrálního počtu. Jiným významným obdobím dějin matematiky byl přelom 19. a 20. století, kdy zkoumání dokazatelnosti tvrzení bylo postaveno na solidní a formální základ, objevy v matematické logice a zavedením axiomatické teorie množin. Touto dobou začaly být též zkoumány abstraktní struktury, což umožňuje jedním důkazem ověřit matematické tvrzení pro širokou skupinu matematických objektů. Vyvrcholením tohoto trendu byl v polovině 20. století vznik teorie kategorií, která je pokládána za nejobecnější a nejabstraktnější matematickou disciplínu. Matematické disciplíny", "Hlavní klasické disciplíny matematiky se vyvinuly ze čtyř praktických lidských potřeb – potřeby počítat při obchodování, porozumět vztahům mezi číselně vyjádřenými množstvími, vyměřování pozemků a staveb a předpovídání astronomických jevů. Z těchto čtyř potřeb vznikly čtyři klasické matematické disciplíny – po řadě aritmetika, algebra, geometrie a matematická analýza, které se zabývají zhruba řečeno čtyřmi základními oblastmi zájmu matematiky – kvantitou, strukturou, prostorem a změnou. Později se díky snahám zastřešit tyto čtyři disciplíny jednotnou matematickou teorií a dosáhnout co největší přesnosti a nezpochybnitelnosti výsledků rozvinulo několik vzájemně provázaných disciplín nazývaných souhrnně základy matematiky. Tyto disciplíny kromě výše zmíněného umožnily také hlubší propojení matematiky s filozofií či rozvoj teoretické informatiky. Ve 20. století zaznamenaly ohromný rozvoj disciplíny aplikované matematiky, které slouží jako důležité nástroje v nejrůznější oborech lidské činnosti. Kvantita Studium kvantity je vůbec nejstarší oblastí matematiky. Jeho počátky se objevují již v pravěku, kdy dochází k porozumění pojmu přirozeného čísla. Postupem času následuje vytváření základních aritmetických operací a rozšiřování číselného oboru přes čísla celá, racionální, reálná a komplexní až k různým specializovaným číselným oborům jako jsou hyperkomplexní čísla, kvaterniony, oktoniony, ordinální a kardinální čísla nebo surreálná čísla. I v teorii přirozených čísel zůstává dosud mnoho snadno formulovatelných otevřených problémů, např. hypotéza prvočíselných dvojic nebo Goldbachova hypotéza. Zřejmě nejslavnější problém celé matematiky, velká Fermatova věta, byl vyřešen v roce 1995 po 350 letech marných pokusů. { | style =\" border: 1 px solid # ddd; text - align: center; margin: auto;\" cellspacing =\" 20\" | | | | | | | | | | - | Přirozená čísla | | Celá čísla | | Racionální čísla | | Reálná čísla | | Komplexní čísla | } Struktura Mnoho matematických objektů jako množiny čísel či funkcí vykazují jistou vnitřní strukturu. Abstrahováním některých z těchto strukturálních vlastností vznikly pojmy grupa ( skupina ), okruh, těleso a další. Studiem těchto abstraktních konceptů se zabývá algebra. Její důležitou součástí je lineární algebra, která se zabývá studiem vektorových prostorů, jež v sobě kombinují tři ze čtyř okruhů zájmu matematiky – kvantitu, strukturu a prostor. Diferenciální a integrální počet přidává k těmto třem okruhům i čtvrtý – změnu.", "{ | style =\" border: 1 px solid # ddd; text - align: center; margin: auto;\" cellspacing =\" 15\" | | | | | | | | - | Teorie čísel | | Algebra | | Teorie grup | | Teorie uspořádání | } Prostor Studium prostoru začíná v matematice již ve starověku geometrií – konkrétně euklidovskou. Trigonometrie přibírá do hry fenomén kvantity. Základním tvrzením této kvantitativní geometrie je Pythagorova věta. V pozdějších dobách dochází k zobecňování směrem k vícedimenzionálním prostorům, neeuklidovským geometriím a topologii. Uvažováním v kvantitativních sférách se dostáváme k analytické, diferenciální a algebraické geometrii. Diferenciální geometrie se zabývá studiem hladkých křivek a ploch v prostoru, algebraická pak geometrickou reprezentací množin kořenů polynomů více proměnných. Topologické grupy v sobě kombinují fenomény prostoru a struktury, Lieovy grupy přidávají navíc ještě změnu. { | style =\" border: 1 px solid # ddd; text - align: center; margin: auto;\" cellspacing =\" 15\" | | | | | | | | | | - | Geometrie | | Trigonometrie | | Diferenciální geometrie | | Topologie | | Fraktální geometrie | } Změna Pochopení a popis změny je základní snahou přírodních věd. Mocným nástrojem k uchopení fenoménu změny je kalkulus matematické analýzy, který využívá konceptu funkce. Studiem funkcí na oboru reálných čísel se zabývá reálná analýza, obdobnou disciplínou pro komplexní případ je komplexní analýza. Její součástí je pravděpodobně nejslavnější i nejtěžší nevyřešený problém současné matematiky – Riemannova hypotéza. Funkcionální analýza se zabývá studiem přirozeně vznikajících prostorů funkcí, jednou z mnoha aplikací tohoto oboru je kvantová mechanika. Pomocí diferenciálních rovnic je možné studovat problematiku změn kvantitativních veličin. Vysoce složité přírodní systémy slouží jako inspirace pro studium dynamických systémů a teorie chaosu. Základy matematiky a filozofie Ve snaze objasnit a zpřesnit základní kameny matematiky byly na konci 19. století položeny základy disciplínám teorie množin a matematické logiky, jež bývají souhrnně označovány jako základy matematiky. Na pomezí základů matematiky a abstraktní algebry leží teorie kategorií.", "Matematická logika poskytuje pevný axiomatický rámec celé matematice a svojí maximální přesností zaštiťuje nezpochybnitelnost všech matematických výsledků. Teorie důkazu precizuje a matematizuje základní principy rozumového odvozování a nutného vyplývání. Teorie modelů studuje logické koncepty pomocí algebraických metod. Formální studium aritmetických teorií jako jsou Robinsonova či Peanova aritmetika má velký význam i pro filozofické otázky týkající se hranic deduktivní metody. Odpovědí na většinu těchto otázek je nejslavnější výsledek celé logiky – Gödelovy věty o neúplnosti. Teorie rekurze má velký význam pro teoretické základy informatiky. Teorie množin je často označována jako „ svět matematiky“. Každá jiná matematická disciplína může být považována za součást teorie množin. Kromě toho má teorie množin vlastní obor studia zaměřený z větší části na pochopení a popis fenoménu nekonečna v jeho aktuální podobě. Slavným problémem teorie množin byla hypotéza kontinua, filozofické dopady má otázka axiomu výběru. { | style =\" border: 1 px solid # ddd; text - align: center; margin: auto;\" cellspacing =\" 15\" | | | | | | - | Matematická logika | | Teorie množin | | Teorie kategorií | } Diskrétní matematika Jako diskrétní matematika se označují oblasti matematiky, které se zabývají studiem konečných diskrétních systémů. Její podobory mají obvykle velký praktický význam v informatice a programování. Patří sem disciplíny jako teorie složitosti, teorie informace nebo studium teoretických modelů počítačů, jakým je Turingův stroj. Teorie výpočetní složitosti se zabývá časovou náročností algoritmů zpracovávaných v počítačích, teorie informace možnostmi efektivního skladování informací na záznamových médiích – studuje pojmy komprese dat, entropie apod. Nejslavnějším problémem těchto disciplín je „ problém P = NP“. Dalšími součástmi diskrétní matematiky jsou kombinatorika, teorie grafů nebo kryptografie. { | style =\" border: 1 px solid # ddd; text - align: center; margin: auto;\" cellspacing =\" 15\" | | | | | | | | - | Kombinatorika | | Teorie výpočtů | | Kryptografie | | Teorie grafů | } Aplikovaná matematika Aplikovaná matematika používá abstraktní matematické nástroje k řešení praktických problémů z jiných oblastí vědy, obchodu apod.", "Statistika používá teorii pravděpodobnosti k popisu, analýze a předpovídání jevů, v nichž hraje důležitou roli náhoda. Numerická matematika vytváří a teoreticky zaštiťuje počítačové výpočetní metody pro řešení širokého spektra úloh příliš náročných pro člověka. Využívá ji počítačové modelování s mnoha aplikacemi při popisu a předpovědi fyzikálních, meteorologických, sociologických, chemických a jiných jevů. Ve světě obchodu a bankovnictví hraje důležitou roli finanční matematika. K popisu ekonomických fenoménů slouží často jazyk a výsledky teorie her. { | style =\" border: 1 px solid # ddd; text - align: center; margin: auto;\" cellspacing =\" 15\" | | | | | | | | | | | | | | | | - | Matematická fyzika | | Matematické modelování tekutin | | Numerická matematika | | Optimalizace | | Teorie pravděpodobnosti | | Statistika | | Finanční matematika | | Teorie her | } Odkazy Reference Literatura Související články Exaktní Logika Fyzika Informační věda Matematik Externí odkazy Wolfram MathWorld – matematická encyklopedie ( anglicky ) Isibalo – matematický vzdělávací videoportál Matematika na Khan Academy Přírodní vědy Studijní předměty Formální vědy" ]

[ "Morální realismus ( moral realism ) je moderní anglosaské označení pro filozofický názor či směr, podle něhož jsou morální pojmy reálné a morální soudy se tudíž opírají o poznání objektivních morálních hodnot. Tvrzení, že vražda je špatná, je právě tak pravdivé, jako tvrzení, že tráva je zelená. Přesvědčení o skutečné platnosti mravních norem zastával Platón i Aristotelés, podle nichž je zlo důsledkem nedostatečného poznání. Pro křesťanské myslitele jsou tyto normy dány pravdivým Božím zjevením, pro většinu filozofů raného novověku jsou dány lidskou přirozeností. Naproti tomu antičtí skeptici, například Pyrrhón z Élidy, možnost takového poznání popírali a morálku pokládali za lidskou konvenci. V současné době se morální realisté hlásí ke kognitivismu, to jest k přesvědčení, že pravdivé poznání je možné, a navíc předpokládají, že morální hodnoty existují. Mezi morální realisty patří George Edward Moore, Ayn Randová, Alasdair MacIntyre, Leo Strauss nebo Thomas Nagel. Naproti tomu jiné teorie morálky soudí, že mravní soudy nepopisují fakta, nýbrž vyjadřují hodnotící postoje k nim ( expresionismus: Hare, Ayer ), jiní je pokládají za společensky užitečné fikce. Většina soudobých myslitelů zdůrazňuje situační povahu morálních soudů ( mluvit pravdu na gestapu je špatné ), případně je pokládají za relativní ( John Rawls, Richard Rorty ). Není však snadné říci, vůči čemu jsou relativní. Odkazy Reference Externí odkazy Internet Encyclopedia of Philosophy, heslo Moral relativism Stanford Encyclopedia of Philosophy, heslo Moral relativism Filozofické směry Etika" ]

[ "Chemie ( řecky χημεία; archaicky též lučba ) je vědecké zkoumání vlastností a chování hmoty. Je to přírodní věda, která zahrnuje prvky, z nichž se hmota skládá, až po sloučeniny složené z atomů, molekul a iontů: jejich složení, strukturu, vlastnosti, chování a změny, kterými procházejí při reakci s jinými látkami. Rozsahem svého předmětu zaujímá chemie mezičlánek mezi fyzikou a biologií, někdy se jí říká ústřední věda, protože poskytuje základ pro pochopení základních i aplikovaných vědních disciplín na základní úrovni. Chemie například vysvětluje aspekty chemie rostlin ( botanika ), vznik vyvřelých hornin ( geologie ), vznik atmosférického ozonu a rozklad znečišťujících látek v životním prostředí ( ekologie ), vlastnosti půdy na Měsíci ( kosmochemie ), fungování léků ( farmakologie ) a způsob získávání důkazů DNA na místě činu ( kriminalistika ). Chemie se zabývá tématy, jako je interakce atomů a molekul prostřednictvím chemických vazeb za vzniku nových chemických sloučenin. Existují dva typy chemických vazeb: 1. primární chemické vazby, např. kovalentní vazby, v nichž atomy sdílejí jeden nebo více elektronů; iontové vazby, v nichž atom odevzdává jeden nebo více elektronů jinému atomu za vzniku iontů ( kationtů a aniontů ); kovové vazby a 2. sekundární chemické vazby, např. vodíkové vazby; vazby Van der Waalsových sil, interakce iont - iont, interakce iont - dipol atd. Původ jména Název tohoto vědního oboru chemie ( řec. χημεία ), či původně chymie, se objevil teprve ve 4. století n. l. ve spisech byzantských autorů. Jeho prapůvod však není dobře vysvětlen. Obvykle bývá s odvoláním na alexandrijského encyklopedického autora Zosima Panopolidského ( 4. století n. l. ) odvozován od názvu jakési bájné knihy Χήμευ ( Chémey ), která popisovala návod na zpracování kovů a byla prý božského původu. Podle jiných může slovo chemie souviset se starým hebrejským názvem pro Egypt, Chemia ( země Chámova ), který uvádí již Plútarchos; tento výklad podporuje skutečnost, že starověcí Egypťané ovládali řadu chemických znalostí.", "Třetí etymologická teorie spojuje chemii s řeckým slovem χυμός ( chymós, česky kapalina nebo šťáva ), čímž mohla být míněna tinktura potřebná pro transmutaci kovů, hledaná alchymisty. Historie chemie Látkové přeměny jsou základem velké řady technologických postupů spojených s osvojením ohně ( výroba keramiky a vápna či úprava potravy ) nebo se zpracováním kůží a tkanin. Proto se dá říct, že chemie jako obor sledující zákonitosti látkových přeměn má původ už v době kamenné. Na to navazovaly technologie zpracování kovů ( stříbro, zlato, měď, bronz, železo ), výroba skla a také výroba kvasu či piva ve starověkých říších ( Sumerové, starověký Egypt, Čína ). Období starověké chemie Náplní tohoto období bylo hlavně hledání kamene mudrců a léků na dlouhověkost a nesmrtelnost. Čínská alchymie je datována od 4. století př. n. l. až do 12. století n. l. Jejím hlavním cílem bylo najít elixír mládí. Za prvního alchymistu je považován Cou Jen ( 350 – 270 př. n. l. ). Nejstarším dochovaným dílem je spis o třech podobných Cchan - tchung - ťi, který je prvním návodem na výrobu pilulky nesmrtelnosti. Alchymie Indie je datována do 8. století n. l. – 13. století n. l. a probíhaly zde stejné snahy jako v Číně a to získat nebo vynalézt lék nesmrtelnosti a dlouhověkosti. Zlato v této době považovali za lék napomáhající ke zdraví a dlouhověkosti. Nejstarší indické spisy jsou tzv. Védy. Práce s kovy zde byla velice rozšířená, nejznámější je Damascénská ocel. Egyptská alchymie je datovaná její do 3. století př. n. l. – 7. století n. l. Egypťané dokázali napodobovat sklem drahokamy a získávat zlato z rud. Také byli velice zruční ve výrobě různých slitin. Nejstarší egyptská alchymistická literatura je pravděpodobně Leydenský papyrus, který se zaobírá problematikou zpracování kovů a Stockholmský papyrus, který pojednává o moření a barvení látek. Islámská alchymie, spadající do období 7. století n. l. – 12. století n. l. Mnoho slov běžně dnes užívaných v chemii pochází původně z arabštiny.", "Arabští alchymisté se vzdělávali od svých předků, Aristotelovy spisy byly hojně překládány do arabštiny. Arabové se pravděpodobně zasloužili o prvenství v zakládání lékáren, první vznikla v Bagdádu v 8. století n. l. Arabové se také proslavili na poli chemických sloučenin, používali jako první filtraci, různé druhy žíhání, sublimaci atd. Období středověké alchymie Evropská alchymie, datovaná do poloviny 11. století n. l. – 16. století n. l. Skončila v době úpadku středověku. Základ evropské alchymii dala alchymie arabská. Jako nejstarší rukopis je považován rukopis Compositiones ad tingenda musiva, který slouží jako návod k barvení mozaiky. Mezi velké přínosy, které chemii přinesla chemie evropská patří např. získávání kyseliny ( zejména sírové a dusičné ). Období vzniku vědecké chemie Datuje se do období 17. – 18. století n. l. Zde začíná více rozvoj tzv. iatrochemie, tedy lékařské chemie. Alchymisté se začínají více přiklánět ke studiu a výrobě léčiv. Zde začínal odklon od hledání receptu na výrobu kamene mudrců a výrobě zlata a jiných kovů jako dříve. Na počátku tohoto období také vznikaly první měřící přístroje a pozornost se obracela k mikrosvětu. V tomto období se také chemie štěpila na dvě větve: jedna pokračovala v rozvoji poznatků starších, technických, zkrátka těch, které lidstvo provázejí už od prvopočátků, a na druhou, která se zabývala pozorováním skutečností a rozvoji jejich vysvětlení a odůvodnění. V 16. až 17. století se chemie dělila na dvě větve, jedna stojí u samotného zrodu přírodních věd to obnášelo vznik technické a vědecké literatury, zakládání akademií a druhá se zabývala pneumochemií, vlastnostmi plynů. Velký význam pro zrod druhé větve měl Jean - Baptiste van Helmont. V 18. století se začala chemie rozvíjet technickým, hospodářským i léčebným směrem. V hospodářství byl vyšší nárok na výrobu hnojiv. Objevil se problém spalování, který dopomohl k vytvoření tzv. flogistonové teorii. Na konci 18. století se od flogistonové teorie upustilo a vznikla tzv. teorie oxidace. V 19. století se chemie rozrostla do mnoha oborů: Průmyslová chemie Textilní průmysl Průmysl barviv Kaučuk Plastické hmoty Metalurgie Petrochemický průmysl Zemědělství Potravinářský průmysl", "Rozvoj chemie a jednotlivých chemických disciplín Klasifikace chemických prvků Atomová teorie Relativní atomová hmotnost Vývoj názorů na slučování atomů Vývoj chemické symboliky a názvosloví Objev elektronu a radioaktivity Organická chemie Analytická chemie Anorganická chemie Elektrochemie Rozvoj oborů souvisejících s chemií Krystalografie Lékařství Rozvoj interdisciplinárních věd Fyzikální chemie Biochemie Ve 20. století se věda ovlivněná válkou zaměřila i na vývoj otravných plynů a na konci druhé světové války na přístroj ke zničení života na celé planetě. Ještě před začátkem 20. století výrazně ovlivnil chemii i všechny přírodní vědy vynález elektronu. Vědecká činnost byla mnohem více soustředěná na univerzitách a pokyny a finanční podpora byly udělovány vládou a průmyslem. Významné směry vývoje chemie ve 20. století: Jaderná chemie Fyzikální chemie Analytická chemie Anorganická chemie Organická chemie Biochemie Průmyslová chemie Dělení chemických oborů Chemie se obvykle dělí na několik hlavních podoborů. Existuje také několik hlavních mezioborových a specializovanějších oborů chemie. Analytická chemie se zabývá analýzou vzorků materiálů za účelem získání informací o jejich chemickém složení a struktuře. Analytická chemie zahrnuje standardizované experimentální metody v chemii. Tyto metody lze použít ve všech dílčích oborech chemie, s výjimkou čistě teoretické chemie. Biochemie je studium chemických látek, chemických reakcí a chemických interakcí, které probíhají v živých organismech. Biochemie a organická chemie spolu úzce souvisejí, stejně jako lékařská chemie nebo neurochemie. Biochemie je také spojena s molekulární biologií a genetikou. Anorganická chemie se zabývá studiem vlastností a reakcí anorganických sloučenin. Rozdíl mezi organickými a anorganickými disciplínami není absolutní a v mnohém se překrývají, především v subdisciplíně organokovové chemie. Materiálová chemie se zabývá přípravou, charakterizací a poznáváním látek s užitečnou funkcí. Tento obor představuje novou šíři studia v postgraduálních programech a integruje prvky ze všech klasických oblastí chemie se zaměřením na základní otázky, které jsou pro materiály jedinečné. Mezi primární studované systémy patří chemie kondenzovaných fází ( pevné látky, kapaliny, polymery ) a rozhraní mezi různými fázemi. Neurochemie je studium neurochemických látek; včetně transmiterů, peptidů, proteinů, lipidů, cukrů a nukleových kyselin; jejich interakcí a rolí, které hrají při tvorbě, udržování a modifikaci nervového systému.", "Jaderná chemie je studium toho, jak se subatomární částice spojují a vytvářejí jádra. Moderní transmutace je velkou součástí jaderné chemie a tabulka nuklidů je důležitým výsledkem a nástrojem tohoto oboru. Organická chemie je studium struktury, vlastností, složení, mechanismů a reakcí organických sloučenin. Organická sloučenina je definována jako jakákoli sloučenina založená na uhlíkovém skeletu. Fyzikální chemie je studium fyzikálních a fundamentálních základů chemických systémů a procesů. Fyzikální chemiky zajímá zejména energetika a dynamika těchto systémů a procesů. Mezi důležité oblasti studia patří chemická termodynamika, chemická kinetika, elektrochemie, statistická mechanika, spektroskopie a v poslední době také astrochemie. Fyzikální chemie se do značné míry překrývá s molekulární fyzikou. Fyzikální chemie zahrnuje používání infinitezimálního počtu při odvozování rovnic. Obvykle je spojována s kvantovou chemií a teoretickou chemií. Fyzikální chemie je odlišná disciplína od chemické fyziky, ale opět se velmi silně překrývá. Teoretická chemie je studium chemie prostřednictvím základních teoretických úvah ( obvykle v rámci matematiky nebo fyziky ). Zejména aplikace kvantové mechaniky na chemii se nazývá kvantová chemie. Od konce druhé světové války umožnil rozvoj počítačů systematický rozvoj výpočetní chemie, což je umění vyvíjet a aplikovat počítačové programy pro řešení chemických problémů. Teoretická chemie má velký přesah do ( teoretické a experimentální ) fyziky kondenzovaných látek a molekulární fyziky. Ostatní obory v rámci chemie se tradičně sdružují podle typu studované látky nebo druhu studia. Patří sem anorganická chemie, která studuje anorganické látky; organická chemie, která studuje organické látky ( na bázi uhlíku ); biochemie, která studuje látky vyskytující se v biologických organismech; fyzikální chemie, která studuje chemické procesy s využitím fyzikálních pojmů, jako je termodynamika a kvantová mechanika; a analytická chemie, která se zabývá analýzou vzorků materiálů za účelem získání informací o jejich chemickém složení a struktuře. V posledních letech vzniklo mnoho specializovanějších oborů, např. neurochemie, chemické studium nervové soustavy ( viz dílčí obory ).", "Mezi další obory patří agrochemie, astrochemie ( a kosmochemie ), atmosférická chemie, chemické inženýrství, chemická biologie, chemoinformatika, elektrochemie, chemie životního prostředí, femtochemie, chemie chuti, chemie proudění, geochemie, zelená chemie, histochemie, historie chemie, hydrogenační chemie, imunochemie, mořská chemie, materiálová věda, matematická chemie, chemie přírodních produktů, enologie, organokovová chemie, petrochemie, farmakologie, fotochemie, fyzikální organická chemie, fytochemie, polymerní chemie, radiochemie, chemie pevných látek, sonochemie, supramolekulární chemie, povrchová chemie, syntetická chemie, termochemie a mnoho dalších. Odkazy Reference Literatura Tamtéž. Kapitola Úspěchy české chemie po druhé světové válce, s. 25 – 34. Související články Chemik Chemické sjezdy Externí odkazy Fokus Václava Moravce: Doba chemická. ČT 24 2020 - 02 - 11 Charakteristiky chemických prvků Chemický a potravinářský portál EuroChem - chemický portál DMOZ Historie chemie Přírodní vědy Studijní předměty" ]

[ "Měď ( chemická značka Cu, cuprum ) je ušlechtilý kovový prvek načervenalé barvy, používaný člověkem již od pravěku: v pozdní době kamenné, zvané eneolit ( též chalkolit, doba měděná ) se začala měď těžit, tavit a zpracovávat vedle dosavadních kamenných industrií a předznamenala tak nástup doby bronzové. Do této doby ( cca 3200 př. n. l. ) patří např. nález těla tzv. Ötziho, vybaveného měděnou sekyrou remedellské kultury, r. 1990 v Alpách na hranici Rakouska a Itálie. Nejstarší doklady o tavení tohoto kovu v primitivních pecích, v nichž se topilo datlovými peckami nebo suchým trusem, pocházejí z 3. tisíciletí ze severní Mezopotámie. V období Římské říše se měď těžila hlavně na Kypru, proto dostala jméno cyprium ( kov Kypru ); později se zkrátilo na cuprum. České slovo měď ( a podobně v ostatních slovanských jazycích ) pochází se staré perštiny, která tento kov nazývala med, nebo také možná původně z názvu Médie, oblasti v Turecku a severozápadním Íránu, přes kterou se měď na Iónské ostrovy a dál do Evropy dovážela. Území Persie ( přibližně dnešní Írán a Afghánistán ) patřilo k nejstarším nalezištím měděné rudy. Měď se vyznačuje velmi dobrou tepelnou a elektrickou vodivostí, dobře se mechanicky zpracovává a je odolná k atmosférické korozi. Je základní součástí řady velmi důležitých slitin a mimořádně důležitá pro elektrotechniku. Historický význam Většina etap lidských dějin nese názvy po kovech či jejich slitinách a měď zde stojí na samém počátku. Lidé v době kamenné se naučili mechanickou úpravou za studena zpracovávat kov, nalezený v nativní podobě. Jednalo se o zlato, stříbro a měď. Tyto výrobky sloužily většinou ke zdobení a neměly výrazný vliv na technický rozvoj. Aby bylo možné z kovu vyrábět nástroje, bylo nutné ho získat v množství, které nálezy čistého kovu neumožňovaly. Že lze kov získat zahřátím určitých kamenů v redukčním prostředí, nemohlo napadnout ani toho nejtalentovanějšího jedince v době kamenné. Teplo a v některých částech i redukční prostření však poskytovalo ohniště, šlo jen o to dostat do pravých míst pravý kámen.", "K potřebné náhodě došlo nezávisle na celém světě zhruba ve stejné době kolem 5. tisíciletí před naším letopočtem. Kameny, atraktivní svým vzhledem, obsahující malachit a azurit se staly předmětem šamanských manévrů na jejichž výstupech se ocitly kapičky mědi spojené struskou v kujnou hmotu. Uhlík a oxid uhelnatý se za vysoké teploty setkal s uhličitany mědi. Mezi lidská poznání přibyl první metalurgický proces. Následovalo hledání a dobývání měděné rudy a zdokonalovaní výrobního procesu. Nejcennější stopu po způsobu dobývání rudy poskytuje prehistorický důl Rudna Glava v Srbsku, spojený s kulturou Vinča. Hutní proces nejlépe prokazuje archeologické naleziště Los Millares ve Španělsku. Na západní polokouli ve stejné době došlo k rozvoji metalurgie mědi v Peru během aktivit kultury Moche. V procesu, objeveném díky mědi, se časem ocitly i rudy jiných kovů, redukcí za tepla byl získán cín a začala tak doba bronzová. Později do žáru dřevného uhlí zamířil magnetovec. Po vykování prvního předmětu z tzv. železné houby nastala doba železná, která trvá dodnes. Čistá měď ustoupila do pozadí až do konce 19. století, kdy se navíjený měděný drát stal nezbytným prvkem éry elektřiny. S pravděpodobností blížící se jistotě stály na počátku technického pokroku vzhledově atraktivní uhličitany mědi. Základní fyzikálně - chemické vlastnosti Typický kovový prvek, kovově lesklý s červeným nádechem. Na vzduchu vlivem oxidace tmavne a pozvolna přechází do rezavohnědé barvy. Ve velmi tenkých plíšcích prosvítá zelenomodře. Krystalizuje v kubické plošně centrované soustavě. Patří mezi přechodné prvky, které mají valenční elektrony v d - sféře a patří do I. B skupiny. Měď, stejně jako stříbro a zlato, které se nacházejí ve stejné skupině, se většinou vlastností podobají svým sousedům nalevo v periodické tabulce ( prvkům VIII. B skupiny a tedy přechodným kovům – nikl, palladium a platina ), v některých vlastnostech se však velmi podobají prvkům I. A skupiny – alkalickým kovům, tedy prvkům nepřechodným.", "Společný rys se sousedy vlevo má měď v oxidačním stupni Cu 2 + a svých barevných komplexech a společný rys s alkalickými kovy má zejména Cu 1 +. V těchto dvou oxidačních stupních tvoří měď nejvíce sloučenin, vzácně i v oxidačním stupni Cu 3 + a Cu 4 +. Trojmocnou měď je nutné stabilizovat velkými anionty. K rozpouštění mědi v minerálních kyselinách dochází, jako ušlechtilý kov však nedokáže z kyseliny vytěsnit kation vodíku, a proto se rozpouští v oxidujících kyselinách nebo v neoxidujících kyselinách v prostředí oxidačních činidel. Ve zředěném roztoku kyseliny chlorovodíkové se měď nerozpouští. Pokud se do roztoku přidá oxidační činidlo ( nejběžněji peroxid vodíku ), probíhá rozpouštění velmi pomalu až bouřlivě v závislosti na koncentraci kyseliny a peroxidu. V koncentrované kyselině chlorovodíkové se měď také nerozpouští, v přítomnosti oxidačních činidel však probíhá rozpouštění poměrně rychle za vzniku zeleného roztoku chloridu měďnatého. 2 HCl + H 2 O 2 + Cu → CuCl 2 + 2 H 2 O Ve zředěném roztoku kyseliny sírové se měď nerozpouští, v přítomnosti oxidačního činidla se však rozpouští za vzniku zelenomodrého roztoku síranu měďnatého. V koncentrované kyselině sírové, která je sama oxidující kyselinou, se měď zprvu nerozpouští a pouze černá na oxid měďnatý, přičemž se uvolňuje se oxid siřičitý, a teprve po zčernání mědi se oxid měďnatý rozpouští v kyselině sírové na modrý roztok síranu měďnatého. H 2 SO 4 + H 2 O 2 + Cu → CuSO 4 + 2 H 2 O Cu + H 2 SO 4 → CuO + SO 2 + H 2 O CuO + H 2 SO 4 → CuSO 4 + H 2 O Ve zředěném roztoku kyseliny dusičné, která je oxidující kyselinou, se měď rozpouští za vzniku modrého roztoku dusičnanu měďnatého a uvolňování oxidu dusnatého. V koncentrované kyselině dusičné, která je také oxidující kyselinou, se měď rozpouští za vzniku modrého roztoku dusičnanu měďnatého a uvolňování oxidu dusičitého.", "3 Cu + 8 HNO 3 → 3 Cu ( NO 3 ) 2 + 2 NO + 4 H 2 O Cu + 4 HNO 3 → Cu ( NO 3 ) 2 + 2 NO 2 + 2 H 2 O V alkalických hydroxidech je měď nerozpustná, dobře se však rozpouští v koncentrovaných roztocích alkalických kyanidů za vývoje vodíku. 2 Cu + 2 H 2 O + 4 CN − → 2 [ CuI ( CN ) 2 ] − + 2 OH − + H 2 Ke korozi na vzduchu vykazuje měď ( velmi ) dobrou odolnost, neboť se působením kyslíku, atmosférické vlhkosti a oxidu uhličitého pokrývá tenkou vrstvičkou zeleného zásaditého uhličitanu měďnatého ( CuCO 3. Cu ( OH ) 2 ) – měděnkou, která ji účinně chrání proti další korozi ( tzv. pasivace ). Proto se silnější vrstva měděnky vytvoří, v závislosti na vzdušné vlhkosti, za několik měsíců až mnoho let. Na měď působí za pokojové teploty a vzdušné vlhkosti i chlór. Za vyšší teploty se měď slučuje s velkým počtem prvků; k nejvýraznějším vlastnostem patří slučivost se sírou. Sloučeniny měďnaté barví plamen zeleně. Měď vede v čistém stavu velmi dobře elektrický proud, po stříbře vykazuje druhou nejlepší vodivost ze všech kovových prvků za normální teploty.Vodivost se však výrazně snižuje i při velmi malém obsahu nečistot, zejména antimonu a arzénu. Zároveň je i výborným vodičem tepla. ( Z praxe: Je třeba elektrodou k sobě svařit dva vodorovné ocelové plechy tloušťky 6 mm, mezera také 6 mm. Zespod se přitiskne měděná destička tloušťky 10 mm. Poté se začnou el. obloukem tyto plechy k sobě svářet. Ačkoliv teplota oblouku je 3000 ° C a roztavené oceli 1500 ° C, měď odvádí teplo tak rychle, že se ani nenataví a žhavou lázeň udrží. Destička — neporušená — pak odpadne ). Čistá kovová měď je poměrně měkká, a proto se pro praktické aplikace často používají její slitiny. Měď je velmi tažná a kujná a i proto se z ní vyrábějí vodiče elektrického proudu. U určitého druhu mědi se při teplotě vyšší než 400 ° C vyskytuje tzv. vodíková nemoc.", "Jde o měď obsahující O 2 nad 0,003 % ( u bezkyslíkové mědi nad 0,002 % ). Za vysokých teplot do mědi difunduje ( proniká ) vodík, který se následně váže s kyslíkem v mědi a vytváří molekuly vody v podobě vodní páry. Vodní pára působí tlakem na okolní strukturu materiálu a vznikají malé trhlinky, jejichž následkem je zhoršení mechanických vlastností mědi. Jestliže měď rozžhavíme a prudce ochladíme ve vodě, změkne. Časem opět sama ztvrdne. Této vlastnosti využívali například mědikovci. Automechanici si takové nýty dávali do ledničky, aby déle vydržely měkké. Výskyt Měď je v zemské kůře přítomna poměrně vzácně. Odhaduje se, že její obsah činí 55 – 70 ppm ( mg / kg ). V mořské vodě se její koncentrace pohybuje pouze na úrovni 0,003 miligramů v jednom litru. Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom mědi přibližně 1 miliarda atomů vodíku. Ryzí měď se v přírodě nachází, avšak pouze vzácně ve větším množství a vyskytuje se tedy převážně ve sloučeninách. Elementární měď se hojněji vyskytuje u Hořejšího jezera v Severní Americe. Nejčastěji se nachází ve formě sulfidů, k nimž patří například chalkocit neboli leštěnec měděný Cu 2 S, covellin CuS, bornit Cu 3 FeS 3, bournonit ( Cu 2. Pb ) 3 [ SbS 3 ] 2 a chalkopyrit neboli kyz měděný CuFeS 2. Dalšími významnými minerály jsou kuprit Cu 2 O, zelený malachit CuCO 3. Cu ( OH ) 2 a jemu chemicky podobný modrý azurit 2 CuCO 3. Cu ( OH ) 2. K největším světovým producentům mědi patří především Chile, Peru a USA v Novém Mexiku a Utahu. Významná ložiska měděných rud se nacházejí také v Zairu, Zambii, Kanadě, Kazachstánu a Polsku. Měď patří také k biogenním prvkům, neboť je součástí hemocyaninu, obsaženého v krvi měkkýšů. Výroba Hlavním zdrojem pro průmyslovou výrobu mědi jsou sulfidické rudy, které jsou poměrně bohaté na železo; obsah mědi se v nich pohybuje kolem 1 %. Vytěžená ruda se proto nejprve drtí a koncentruje, čímž obsah mědi stoupne na 15 až 20 %.", "Výroba mědi ze sulfidických rud probíhá ve třech základních krocích. Třetí krok se však postupem času změnil a dnes se již nevyužívá ani německého pochodu pražně - redukčního, ani anglického pochodu pražně - reakčního. 1. Pražení je první základní krok, jehož podstatou je odstranění co možná největšího podílu síry z rudy a převedení co možná největšího podílu sulfidů na oxidy. Oxidy arzénu a antimonu při pražení vytěkají. Když klesne obsah síry v rudě natolik, že na jeden atom mědi připadá přibližně jeden atom síry, následuje druhý krok. Cu 2 S + 2 O 2 → 2 CuO + SO 2 2. Tavení na měděný lech ( kamínek ) probíhá v šachtových nebo plamenných pecích za přidání koksu a struskotvorných přísad ( nejčastěji oxid křemičitý ) při teplotě 1400 ° C, aby se odstranil sulfid železnatý FeS. Při tomto pochodu přechází oxid měďnatý, vzniklý v minulém kroku, opět v sulfid a sulfid železnatý reaguje s oxidem křemičitým na křemičitan železnatý, který tvoří strusku. Sulfid měďný, který při reakci vzniká, se spolu s dalšími sloučeninami usazuje na dně taveniny jako měděný lech neboli kamínek. Po odstranění velkého podílu sulfidu železnatého z rudy následuje třetí krok. 2 CuO + FeS + C + SiO 2 → Cu 2 S + FeSiO 3 + CO 3. Zpracování měděného lechu na surovou měď se dnes výhradně provádí dmýcháním v konvertoru; tato metoda je označována jako pražení s dmýcháním nebo besemerace mědi ( jejím vynálezcem byl Henry Bessemer ). Tento způsob výroby spočívá v kombinaci pochodu pražně - redukčního a pochodu pražně - reakčního. Roztavený měděný lech se vlije do konvertoru se zásaditou nebo kyselou vyzdívkou podle toho, zda ruda obsahuje zásadité nebo kyselé přísady, a vhání se stlačený vzduch. Zbytky sulfidu železnatého přecházejí na oxid a vytvářejí tak strusku. Poté probíhá oxidace sulfidu měďného na oxid měďnatý, který se energicky redukuje se sulfidem měďným na kovovou měď.", "2 Cu 2 O + Cu 2 S → 6 Cu + SO 2 Oxidické měděné rudy lze zpracovávat na kov přímou redukcí koksem za vysoké teploty, častěji se však přidávají k sulfidickým rudám mědi, kde tyto rudy působí oxidačně a urychlují tak redukci sulfidu na oxid, popřípadě na kov při vhodně zvoleném poměru. 2 Cu 2 O + Cu 2 S → 6 Cu + SO 2 Surová měď, tzv. černá měď, se čistí elektrolyticky. Anodou je surová měď, jako elektrolyt se používá kyselý roztok síranu měďnatého CuSO 4 a katodu tvoří čistá měď. Nečistoty, které se hromadí v okolí anody jako anodické kaly, jsou cenným zdrojem stříbra, zlata a dalších těžkých kovů. Použití Měď se nevyužívá jen v čisté podobě, ale ze 45 % také ve slitinách, např. bronzu nebo mosazi. Čistý kov 1. Čistá měď nalézá uplatnění pro svoji odolnost vůči korozi, protože se na vzduchu působením atmosférické vlhkosti a oxidu uhličitého rychle pokryje tenkou souvislou vrstvičkou nazelenalého zásaditého uhličitanu měďnatého ( CuCO 3. Cu ( OH ) 2 ) ( měděnka ) ) který ji účinně chrání proti další korozi. Vzhledem k dnešnímu znečištěnému ovzduší však chemická reakce zabarví měď do hněda. Pokud bychom chtěli historickou zelenou patinu, musí se měď ještě potřít zvláštní směsí, jejíž složkou je čpavek. Měď se používá např. pro: střešní krytiny – vzhledem k vysokým nákladům především pro pokrývání střech chrámů, věží, historických staveb a podobně; materiál pro odolné okapy a střešní doplňky; trubice pro rozvody technických plynů ( s výjimkou acetylenu, který tvoří s mědí acetylid a materiál pak rychle koroduje ); ražbu mincí. 2. Vysoká elektrická vodivost se uplatňuje při výrobě: elektrických vodičů jak pro průmyslové aplikace ( elektromotory, elektrické generátory apod. ), tak i pro rozvody elektrické energie v bytech apod.; elektronických součástek, např. integrovaných obvodů. 3.", "Vynikající tepelná vodivost mědi se uplatní při výrobě: kotlů a zařízení pro rychlý a bezeztrátový přenos tepla; chladičů, např. v počítačích, automobilech a průmyslových zařízeních; kuchyňského nádobí; klempířství – chceme - li měď pájet ( nebo také letovat ) cínem, musíme budoucí spoj připravit potřením kyselinou chlorovodíkovou, převařenou se zinkem; do otevřené nádobky nalijeme kyselinu a vkládáme do ní zinek tak dlouho, až přestane reagovat; získáme tak chlorid zinečnatý ( nemáme - li zinek, lze v nouzi použít i kousky pozinkovaného plechu, trvá to však dlouho ); z historie: nahrazování mědi hliníkem v elektrotechnice zavedli Němci za 2. svět. války, když neměli přístup k mědi; Pracovní vlaky jezdily od nádraží k nádraží a všude sbíraly měděné dráty a vyměňovaly je za hliníkové; po válce v Československu byly v prodeji dráty hliníkové i měděné, měděné však byly mnohem dražší, proto lidé i podniky používali nadále dráty hliníkové ( měď musel komunistický režim kupovat za převoditelné měny ). Bronz Patrně nejvýznamnější slitinou mědi je bronz. O jeho významu hovoří již skutečnost, že dal jméno dlouhému období prehistorie a rané historie lidstva ( doba bronzová ), sportovci za třetí umístění dostávají bronzové medaile atd. Nejznámějším bronzem je slitina mědi s cínem. Pod pojmem bronz však rozumíme slitinu mědi s jakýmkoliv prvkem mimo zinek ( taková slitina se nazývá mosaz ). Přídavek cínu do kovové mědi odstraňuje její hlavní nedostatek pro výrobu prakticky použitelných nástrojů – malou tvrdost. Přitom zůstává zachována vysoká odolnost proti korozi a relativně snadná opracovatelnost. V době bronzové sloužil tento kov jak pro výrobu zbraní, tak pro zhotovování celé řady nástrojů pro řemeslnou výrobu a domácnost i dekorativních předmětů. Existuje dokonce teorie, že k přechodu na daleko obtížněji vyrobitelné železo nedošlo pro lepší vlastnosti železa, ale kvůli vyčerpání snadno těžitelných cínových rud. Z cínového bronzu se vyrábějí součásti spínačů, sběrné kroužky, kontaktní segmenty apod. I v současné době má bronz mimořádný význam.", "Existují stovky slitin tohoto typu, z nichž mnohé obsahují kromě mědi a cínu řadu dalších kovů, např. niklu ( dělovina, odporové vodiče, termoelektrické články ), manganu, olovoa, beryllia, hliníku ( součástky odolné vyšším teplotám ) i nekovů ( fosfor, křemík ). Praktické využití bronzu je spojeno především s jejich vysokou odolností proti korozi, přestože jeho cena je výrazně vyšší než cena železa nebo oceli. Z bronzu se vyrábějí kovové součástky čerpadel, která pracují s vysokými tlaky v agresivním prostředí, kluzná ložiska, pružinová péra a velmi často součásti lodí a ponorek, protože velmi dobře odolávají působení mořské vody. Stejně jako v minulosti je pak bronz materiálem pro zhotovení soch, pamětních desek a mincí, medailí a podobných předmětů. Mosaz Slitina mědi se zinkem se nazývá mosaz. Mosaz obsahuje optimálně 32 % zinku ( maximálně 42 % ). Existují stovky různých mosazí, jejichž přesné složení je dáno mezinárodními normami a liší se od sebe mechanickými vlastnostmi ( tvrdost, pevnost, mechanická opracovatelnost atd. ), bodem tání a zpracovatelností litím ( možností odlévání ). Běžná mosaz je poměrně měkká slitina jasně zlatavé barvy s poměrně nízkou chemickou odolností vůči kyselinám a louhům. Proti působení atmosférických vlivů je však mosaz značně odolná. Používá se často k výrobě hudebních nástrojů a dekorativních předmětů, zhotovují se z ní součásti pro vybavení koupelen a drobné bytové doplňky a slouží také k výrobě bižuterie jako tzv. kočičí zlato. Díky vizuální podobnosti se zlatem se mohou vyskytnout i pokusy o úmyslnou záměnu a oklamání důvěřivého zákazníka. Poměrně časté jsou případy, kdy většina předmětu ( např. ozdobný masivní řetízek ) je vyrobena z mosazi a pouze na povrchu pozlacena. Při testu na kameni ( buližník ) nebo metodou rentgenové fluorescence se pak předmět jeví jako skutečně zlatý, protože se v obou případech zkouší pouze povrch. V současné době existují i způsoby elektrolytického vylučování mosazných vrstev na kovový podklad a tohoto elektrolytického pomosazení se využívá k povrchové protikorozní ochraně především železných předmětů.", "Klenotnické, dentální a mincovní slitiny Zlaté klenotnické slitiny obsahuji kromě zlata nejčastěji stříbro a měď, můžeme v nich však nalézt i zinek, nikl, palladium a další kovy. Hlavním důvodem pro výrobu zlatých šperků ze slitin je velmi malá mechanická odolnost čistého zlata ( měkkost, snadný otěr ). Přídavky doprovodných kovů zvyšují tvrdost slitiny a mohou mít i estetický efekt. Měď se ve zlatých klenotnických materiálech vyskytuje v rozmezí 0 – 30 % a podle jejího obsahu je možno docílit i zvoleného barevného odstínu slitiny od zářivě žluté až po téměř červenou. Stříbrné šperky jsou obvykle vyráběny ze slitin stříbra s mědí, v nichž obsah mědi činí 3 – 10 %. Důvodem je opět větší mechanická odolnost slitiny oproti čistému stříbru a navíc větší odolnost vůči korozi atmosférickými plyny s obsahem síry ( oxid siřičitý, sulfan … ). Dentální slitiny, používané pro výrobu zubních náhrad, musí být především zdravotně nezávadné, tedy odolné proti korozi materiálu v chemicky poměrně silně agresivním prostředí ústní dutiny. K jejich výrobě se proto používají především drahé kovy jako zlato, stříbro, palladium, platina nebo iridium a další kovy jako měď, zinek, cín, antimon nebo indium mají za účel upravit mechanické vlastnosti slitiny, např. tvrdost a opracovatelnost. Jiným typem dentální slitiny, používané pro zubní výplně, jsou dentální amalgámy. Tyto materiály obvykle tvoří slitina stříbra, mědi a cínu, která je velmi jemně rozmělněna. Před vlastním úkonem v zubní ordinaci se k definovanému množství této směsi přidá elementární rtuť, která během několika minut vytvoří velmi pevnou a chemicky odolnou slitinu – amalgám. Proto je velmi důležité, aby zubní lékař vyplnil dutiny v zubu amalgámem v relativně krátké době po smíchání, kdy je směs ještě tvárná. Pro mincovní kovy se slitiny mědi s niklem a zinkem používají k ražbě mincí s vyšší nominální hodnotou právě pro poměrně vysokou cenu čisté mědi. Přísady mědi zde mají účel upravit zbarvení slitiny do žluta až červena a zároveň zvyšují korozní odolnost mince.", "Sloučeniny Ve sloučeninách se měď vyskytuje především v mocenstvích Cu 1 + a Cu 2 +, vzácně i Cu 3 + a ve velmi nestabilních sloučeninách Cu 4 +. Nejstálejší jsou sloučeniny Cu 2 +, které mají obvykle modrou nebo zelenou barvu. Sloučeniny Cu 1 + svým chemickým chováním připomínají soli stříbrné, zatímco sloučeniny Cu 3 + jsou mimořádně nestálé a za běžných podmínek se samovolně rozkládají. Anorganické sloučeniny Sloučeniny měďné Cu 1 + Jsou látky často špatně rozpustné nebo úplně nerozpustné ve vodě. Soli jsou nejčastěji v bezvodém stavu bílé a v hydratovaném barevné; některé tvoří komplexní sloučeniny, které jsou nejčastěji bezbarvé. Oxid měďný Cu 2 O je červená až černohnědá jemně práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Ve vodě se však rozpouští v prostředí amoniaku a koncentrovaného roztoku halogenovodíkové kyseliny za vzniku komplexních sloučenin. V přírodě se vyskytuje jako nerost kuprit. Působením zředěných kyslíkatých kyselin dojde k autooxidaci oxidu měďného za vzniku měďnaté soli a mědi. Oxid měďný se uplatňuje při barvení ve sklářství a keramice na červeno, do barev k nátěru dna lodí a slouží také k hubení škůdců. Oxid měďný se připravuje přidáním hydroxidu sodného a hroznového cukru k roztoku měďnaté soli nebo Fehlingovu roztoku. Chlorid měďný CuCl je v čerstvém stavu bílý prášek nerozpustný ve vodě, který na vlhkém vzduchu nabíhá rychle do zelena. Chlorid měďný vytváří komplexní, adiční i podvojné sloučeniny. Připravuje se zahříváním měděných hoblin v koncentrované kyselině chlorovodíkové za přídavku malého množství chlorečnanu draselného. Může se také připravit redukcí chloridu měďnatého kyselinou siřičitou. Bromid měďný CuBr je žlutozelená krystalická látka, nerozpustná ve vodě, která tvoří adiční a komplexní sloučeniny. Připravuje se tepelným rozkladem bromidu měďnatého. Jodid měďný CuI je v čistém stavu bílý prášek, který se přimíšením jódu barví do hněda až černa; je nerozpustný ve vodě.", "V roztocích tvoří adiční a komplexní sloučeniny. Připravuje se zahříváním mědi s jódem a horkou koncentrovanou kyselinou jodovodíkovou nebo smíšením alkalického jodidu s roztokem měďnaté soli a přídavkem oxidu siřičitého nebo thiosíranu sodného. Kyanid měďný CuCN je bílý prášek, nerozpustný ve vodě a zředěných kyselinách. Rozpouští se v koncentrovaných kyselinách, amoniaku a roztocích amonných solí za vzniku komplexních sloučenin. Připravuje se reakcí kyanidových iontů s měďnatými kationty, přičemž se zprvu vzniklý kyanid měďnatý rozkládá na dikyan a kyanid měďný. Rhodanid měďný CuSCN je bílý prášek, ve vodě a kyselinách za chladu nerozpustný. V nadbytku rhodanidu se rozpouští za vzniku komplexní sloučeniny. Rhodanid měďný dokáže adovat amoniak, který se však opět snadno odštěpuje. Rhodanid měďný se připravuje reakcí měďnaté soli s rhodanidovými anionty za přítomnosti redukčního činidla. Siřičitan měďný Cu 2 SO 3 je bílý prášek, nerozpustný ve vodě, rozpustný v roztoku kyseliny siřičité. V roztoku vytváří málo stabilní podvojné a komplexní sloučeniny, většinou rozpustné. Siřičitan měďný se připravuje zaváděním oxidu siřičitého do roztoku octanu měďnatého, silně okyseleného kyselinou octovou. Sulfid měďný Cu 2 S je tmavě olověně šedý krystalický prášek, nerozpustný ve vodě. V přírodě se nachází jako nerost chalkocit. Sulfid měďný vede dobře elektrický proud, avšak poněkud hůře než sulfid měďnatý. Sulfid měďný vytváří podvojné i komplexní sloučeniny, většinou rozpustné ve vodě. Lze jej získat žíháním sulfidu měďnatého v proudu vodíku za malého přidání síry. Sloučeniny měďnaté Cu 2 + Jsou to látky ve vodě většinou dobře rozpustné a ve vodě se ve velmi malém množství hydrolyticky štěpí. Hydratované měďnaté ionty jsou blankytně modré a v bezvodém stavu jsou měďnaté sloučeniny často bezbarvé, některé však i barevné.", "Oxid měďnatý CuO je tmavohnědý, ve vodě nerozpustný prášek. V přírodě se vyskytuje jako nerost tenorit. Používá se k barvení skla a smaltů na zeleno, modro nebo červeno a v keramickém průmyslu k přípravě emailů pro zdobení keramiky. Také se využívá v kupronových článcích jako depolarizátor, v organické elementární analýze jako oxidační činidlo a v lékařství v mastech. Oxid měďnatý vzniká tepelným rozkladem hydroxidu měďnatého, dusičnanu měďnatého nebo uhličitanu měďnatého, nebo také zahříváním mědi. Hydroxid měďnatý Cu ( OH ) 2 je modrá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Při zahřívání se rozkládá na oxid měďnatý a vodu. Čerstvě sražený hydroxid měďnatý se rozpouští v alkalických hydroxidech za vzniku komplexních sloučenin hydroxoměďnatanů. Také se rozpouští v roztoku amoniaku na tmavěmodrý roztok, přičemž vzniká komplexní sloučenina, známá jako Schweizerovo činidlo ( viz níže ). Hydroxid měďnatý se připravuje srážením rozpustných měďnatých solí rozpustným alkalickým hydroxidem. Fluorid měďnatý CuF 2 je v hydratovaném stavu světle modrá krystalická látka a v bezvodém stavu bílý krystalický prášek, málo rozpustný ve studené vodě a horkou vodou se rozkládá na zásaditý fluorid. Připravuje se rozpouštěním uhličitanu měďnatého nebo hydroxidu měďnatého v nadbytku kyseliny fluorovodíkové nebo přímým slučováním mědi s fluorem. Chlorid měďnatý CuCl 2 je v bezvodém stavu temně hnědá roztékavá hmota a v podobě dihydrátu blankytně modrá krystalická látka, která se stopami vody barví zeleně. Rozpouští se dobře ve vodě, etanolu, acetonu a pyridinu. Roztok koncentrovaného chloridu měďnatého je temně hnědý, při zřeďování přechází přes zelenou až do modré barvy. V koncentrovaných roztocích chloridu měďnatého lze připravit komplexní ( viz níže ), podvojné i adiční sloučeniny. Koncentrovaný vodný roztok dokáže adovat velká množství oxidu dusnatého, který se při zřeďování uvolňuje.", "Chlorid měďnatý se připravuje rozpouštěním uhličitanu měďnatého nebo hydroxidu měďnatého v kyselině chlorovodíkové. Bromid měďnatý CuBr 2 tvoří v bezvodém stavu lesklé černé krystaly, v hydratované podobě hnědavě zelené krystaly. Ve vodném roztoku lze získat adiční, podvojné i komplexní sloučeniny. Bromid měďnatý se připravuje rozpouštěním uhličitanu měďnatého nebo hydroxidu měďnatého v kyselině bromovodíkové. Jodid měďnatý CuI 2 vzniká pouze jako přechodný produkt při reakci rozpustné měďnaté soli s rozpustným alkalickým jodidem. Jodid měďnatý se po chvíli rozkládá za vzniku jodidu měďného a jódu. Stálejší jsou adiční a podvojné soli. Síran měďnatý, krystalizující z vodného roztoku jako pentahydrát CuSO 4.5 H 2 O neboli modrá skalice, je blankytně modrá krystalická látka, dobře rozpustná ve vodě. V přírodě se vyskytuje jako nerost chalkantit. Opatrným zahříváním lze krystalickou vodu odstranit a vzniká bezvodá sůl CuSO 4, která má bílou barvu. Velmi ochotně přijímá vodu zpět, čehož lze využít k sušení některých nepolárních organických rozpouštědel, v nichž je síran měďnatý prakticky nerozpustný. V roztoku vytváří snadno adiční a podvojné sloučeniny. Díky své dobré rozpustnosti ve vodě je využíván pro výrobu galvanických lázní pro proudové poměďování. Protože soli Cu 2 + obecně jsou silně fungicidní ( hubí houby a plísně ), používají se přípravky s vysokým podílem modré skalice k ošetřování zemědělských plodin nebo osiva na ochranu proti houbovým a plísňovým infekcím. Modrá skalice se vyrábí rozpouštěním měděných odpadků v horké koncentrované kyselině sírové nebo ve zředěné kyselině sírové za přístupu vzduchu. Dusičnan měďnatý krystaluje jako hexahydrát Cu ( NO 3 ) 2. 6 H 2 O v modrých krystalcích, bezvodý je bezbarvý s poněkud nazelenalým nádechem, ve vodě je dobře rozpustný. V přírodě se vyskytuje jako nerost gerhardtit.", "Roztoky dusičnanu měďnatého se používají k úpravě povrchu železných slitků ( moření ) před dalším zpracováním. Dusičnan měďnatý se připravuje rozpouštěním uhličitanu měďnatého nebo hydroxidu měďnatého v kyselině dusičné. Uhličitan měďnatý CuCO 3 není znám v čistém stavu, ale pouze ve své zásadité podobě. Ve vodě je nerozpustný, ale rozpouští se ve zředěných kyselinách. V přírodě se vyskytuje v podobě nerostů malachitu a azuritu. V roztoku vytváří podvojné sloučeniny. Zásadité uhličitany měďnaté se používají jako malířské barvy, do modrých světlic v ohněstrůjství a v barvířství. Zásadité uhličitany měďnaté se vyrábějí srážením roztoků měďnatých solí alkalickými uhličitany, přičemž se vždy určitá část uhličitanu měďnatého rozkládá na hydroxid měďnatý. Rhodanid měďnatý Cu ( SCN ) 2 je černá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Ve vodě snadno vytváří rozpustné podvojné, adiční i komplexní sloučeniny. Velmi dobře se rozpouští v roztoku amoniaku. Rhodanid měďnatý se připravuje srážením roztoku měďnaté soli roztokem kyseliny rhodanovodíkové nebo alkalického rhodanidu. Sulfid měďnatý CuS je černá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě a zředěných kyselinách; na vzduchu se částečně oxiduje na síran měďnatý. V přírodě se nachází jako nerost covellin. Sulfid měďnatý vede dobře elektrický proud. V prostředí oxidačních činidel, jako je peroxid vodíku, přechází na síran měďnatý. Sulfid měďnatý lze získat přiváděním sulfanu do roztoku měďnaté soli. Oxychlorid měďnatý ( CuCl 2 · 3 Cu ( OH ) 2 ) je účinnou látkou chemického postřiku kuprikolu, který je v České republice registrován jako fungicid. Jde o látku zdraví i životnímu prostředí škodlivou. Při jeho tepelném rozkladu může docházet k uvolňování chlorovodíku a dalších toxických látek.", "Analyticky využitelná je redukce iontu Cu 2 + v alkalickém prostředí redukujícími sacharidy neboli sacharidy obsahujícími volný poloacetalový hydroxyl ( všechny monosacharidy, laktóza, maltóza aj. ). V přítomnosti těchto sloučenin skýtá alkalický roztok měďnaté soli – Fehlingovo činidlo – červenohnědou sraženinu oxidu měďného Cu 2 O, zatímco sacharidy neobsahující volný poloacetalový hydroxyl ( neredukující sacharidy, např. sacharóza ) tuto reakci neposkytují. Sloučeniny mědité Cu 3 + Sloučenin trojmocné mědi je známo velmi málo. První připravená sloučenina byla roku 1921 oxid měditý. Je to granátově červený prášek, který se podařilo získat působením peroxodisíranu draselného na čerstvě sražený hydroxid měďnatý. Oxid měditý je kyselé povahy a tvoří s hydroxidy červené hydroxoměditany s obecným vzorcem MI [ Cu ( OH ) 4 ], které se vodou i na vzduchu rozkládají. Roku 1949 se podařilo připravit fluorosůl trojmocné mědi K 3 [ CuF 6 ]. Roku 1951 se podařilo připravit také měditany KCuO 2 a Ba ( CuO 2 ) 2. Poté bylo připraveno ještě několik dalších sloučenin, žádná z nich však nemá praktický význam, neboť se na vzduchu rozkládají. Komplexní sloučeniny Oxidační stav IV ( d 7 ) Komplexní sloučeniny CuIV nejsou stabilní na vzduchu, a proto nemají praktický význam ( např. Cs 2 [ CuIVF 6 ] ). Oxidační stav III ( d 8 ) Komplexy mědi v oxidačním čísle III jsou neobyčejně náchylné k redukci. Účastní se však některých biologických dějů. Působením fluoru na směs 3 dílů chloridu draselného a 1 dílu chloridu měďného vzniká zelený paramagnetický hexafluoroměditan draselný K 3 [ CuF 6 ]. Je jediným vysokospinovým komplexem CuIII a snadno se redukuje. Ostatní komplexy jsou nízkospinové diamagnetické a většinou mají čtvercovou koordinační sféru. Oxidační stav II ( d 9 ) Jednoduché soli tvoří téměř se všemi anionty, pouze s CN − a I − tvoří kovalentní sloučeniny.", "V roztocích je přítomen modrý hexaaquaměďnatý kationt [ Cu ( H 2 O ) 6 ] 2 +. Technicky nejdůležitější solí je modrá skalice CuSO 4 • 5 H 2 O. Se šesti molekulami vody krystaluje pouze chloristan a dusičnan ( častější je však trihydrát ). Koordinační čísla u mědi jsou 4, 5 a 6. Nejčastěji tvoří tetraedrické uspořádání. Komplexy s fluorem a vodou jsou však oktaedrické. Měď díky svému uspořádání valenčních elektronů nedokáže vytvářet pravidelný oktaedr, a proto je oktaedr deformován. Komplexní sloučeniny tvoří přednostně s dusíkatými ligandy, zejména s amoniakem, než s kyslíkatými ligandy, například vodou. Amoniakáty mědi vznikají reakcí měďnatých solí s amoniakem. Nejčastější je tetraamminměďnatý ion [ Cu ( NH 3 ) 4 ] 2 + intenzivně fialové barvy. Existuje však i amminměďnatý ion [ Cu ( NH 3 ) ] 2 +, diamminměďnatý ion [ Cu ( NH 3 ) 2 ] 2 +, triamminměďnatý [ Cu ( NH 3 ) 3 ] 2 + a pentaamminměďnatý ion [ Cu ( NH 3 ) 5 ] 2 +, které jsou však méně běžné. Tato reakce se v analytické chemii používá jako důkaz přítomnosti iontu Cu 2 + v roztoku. Takové komplexní sloučeniny mědi mohou být připraveny i jako pevné krystalické látky. Schweizerovo činidlo, hydroxid tetraamminměďnatý [ Cu ( NH 3 ) 4 ] ( OH ) 2, je tmavě modrá, rozpustná krystalická látka. Roztok rozpouští celulózu, čehož se využívá při výrobě hedvábí. Připraví se přidáním roztoku amoniaku k čerstvé sraženině hydroxidu měďnatého nebo působením roztoku amoniaku s trochou chloridu amonného na měď za přístupu vzduchu. Měďnaté ionty halogenidů vytvářejí v koncentrovaném roztoku s jinými koncentrovanými roztoky alkalických halogenidů acidokomplexy a dokonce i acidokyseliny – acidoměďnatany. Takové roztoky mají často hnědožlutou, hnědou až černou barvu a při zředění se komplexy rozkládají.", "Tyto komplexní látky lze získat v krystalickém stavu jako silně hygroskopické látky, které jsou v bezvodém stavu žluté až hnědé a v hydratované podobě světle modré až zelené. Měďnatý kation vytváří komplexní sloučeniny s některými organickými látkami jako jsou glycerin, sacharidy nebo kyselina vinná. Ve všech těchto sloučeninách měď nahrazuje vodíkový kation v hydroxidových skupinách a váže se místo něho. Tyto sloučeniny vážou měď tak pevně, že v roztoku již nejsou žádné další měďnaté ionty přítomny. Fehlingovo činidlo, které se používá jako důkaz redukujících cukrů, se skládá z modré skalice, Seignettovy soli KNa [ C 4 H 4 O 6 ] • 4 H 2 O ( tetrahydrát vinanu draselno - sodného ) a hydroxidu draselného. Kyanid měďnatý není znám v čistém stavu, ale komplexní sloučeniny, tedy kyanoměďnatany, se podařilo v čistém stavu připravit. Jsou to bílé krystalické látky, dobře rozpustné ve vodě s obecným vzorcem M 2 I [ Cu ( CN ) 4 ]. Nižší oxidační stavy Komplexy v oxidačním stavu CuI jsou ve vodě nestálé, avšak některé mohou být stabilizovány. Komplexy v oxidačním stavu Cu 0 vytváří měď především s oxidem uhelnatým; jsou to organokovové sloučeniny. Organické sloučeniny Octan měďný CuC 2 H 3 O 2 je bílá krystalická látka, nerozpustná ve vodě, na vzduchu stabilní, ale ve vodě se rozkládá. Připravuje se přikapáváním síranu hydroxylaminia do horkého roztoku octanu měďnatého a octanu amonného, vzniklá směs se poté okyselí velkým množstvím kyseliny octové a vyloučí se octan měďný. Šťavelan měďný Cu 2 C 2 O 4 je bílá krystalická látka, nerozpustná ve vodě. Připravuje se přidáním kyseliny šťavelové do roztoku chloridu měďného v koncentrované kyselině chlorovodíkové jako sraženina. Octan měďnatý Cu ( C 2 H 3 O 2 ) 2 je temně modrozelená krystalická látka, rozpustná ve vodě. Zásaditý octan měďnatý se označuje jako měděnka.", "Octan měďnatý v roztoku vytváří podvojné sloučeniny. Získává se rozpouštěním oxidu měďnatého v kyselině octové. Šťavelan měďnatý CuC 2 O 4 je světle modrá krystalická látka, nerozpustná ve vodě, rozpustná v silných kyselinách. Ve vodě vytváří rozpustné podvojné a adiční sloučeniny. Šťavelan měďnatý se připravuje srážením roztoků měďnatých solí roztokem kyseliny šťavelové nebo alkalického šťavelanu. Biologický význam Měď ( podobně jako zinek ) patří mezi prvky s významným vlivem na živý organismus, vyskytuje se v řadě enzymatických cyklů, nezbytných pro správnou funkci životních pochodů, a její přítomnost v potravě ovlivňuje zdravotní stav organizmu. Tyto enzymy například ovlivňují metabolismus sacharidů v organismu, ovlivňují tvorbu kostní hmoty a krvetvorbu i funkci nervové soustavy. Na nižší organismy však působí jako silný jed. Kromě toho je měď centrálním kovem organokovové sloučeniny hemocyaninu, který u měkkýšů a některých členovců ( např. krabů ) funguje jako přenašeč kyslíku – analogie k hemoglobinu u teplokrevných živočichů. Denní dávka mědi v potravě by se měla pohybovat kolem 1 miligramu, ale ani dávky až k 0,1 gramu organismu neškodí. Potravinami bohatými na měď jsou např. játra, kakao, ořechy, houby, korýši a měkkýši. Nedostatek mědi se projevuje anémií ( chudokrevností ), zpomalením duševního vývoje a zhoršením metabolismu cukrů. Dochází ke ztrátě pigmentů a vypadávání vlasů, poruše tvorby a ztrátě kvality kostí a vaziva. Přebytek mědi je u zdravých osob možný pouze po požití minimálně 250 mg mědi současně. Při požití takového množství se měď již začíná projevovat jako jed a působí stejně jako jiné těžké kovy ( olovo, rtuť, kadmium apod. ), tedy jako nevratný inhibitor enzymů. Při požití v množství mezi 0,25 – 2 gramy může měď způsobit vážné zdravotní poruchy a vyvolat vážná onemocnění. Při požití mědi ve větším množství než 2 gramy může nastat akutní otrava mědí a smrt. Otravy mědí jsou však vzácné, protože měď má v potravě nepříjemnou chuť, která ji činí nepoživatelnou.", "K poškození zdraví při práci dochází zpravidla jen při inhalaci par nebo velmi jemného prachu. Projevuje se jako tzv. horečka slévačů ( nevolnost, pálení v krku, kašel, třesavka, prudký vzestup teploty, odeznění během 21 – 36 hodin bez následků ). Existuje také vzácná genetická porucha – Wilsonova choroba, při níž tělo nedokáže měď správně zpracovat a ta se pak ukládá ve tkáních. Postižené děti trpí poškozením jater, demencí, křečemi a třesem. Odkazy Reference Literatura Cotton F. A., Wilkinson J.: Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973 Holzbecher Z.: Analytická chemie, SNTL, Praha 1974 Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961 N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 Externí odkazy Chemické prvky Kovy Komodity" ]

[ "Kovy tvoří společně s polokovy a nekovy tři hlavní skupiny chemických prvků. Rozdělení je prováděno s ohledem na vazebné a ionizační vlastnosti prvků. Kovy jsou charakterizované jako elektropozitivní, mají snahu předávat valenční elektrony a tvořit jednoatomové kationty. Kovy jsou hojně průmyslově využívány pro svoje ojedinělé fyzikální vlastnosti a pro snadnou zpracovatelnost. První zpracování kovů bylo uskutečněno asi 7 tisíc let před naším letopočtem na území dnešního Turecka. V průmyslu se označení kovy také obecně používá pro kovové materiály – slitiny kovů nebo kovů s nekovy. V astronomii jsou za kovy označovány všechny prvky mimo vodík a helium. Zastoupení kovů charakterizuje metalicita. V alchymii bylo za kovy uznávány: měď, olovo, zlato, stříbro, železo, cín a rtuť ( dle hermetických principů přiřazeno tehdy známým planetám, vč. Slunce a Měsíce ), přestože byly známy také zinek, platina, arsen, antimon nebo bismut. Skupiny kovů v periodické tabulce Alkalické kovy: Li, Na, K, Rb, Cs, Fr Kovy alkalických zemin: Be, Mg, Ca, Sr, Ba, Ra Přechodné kovy: Sc, Ti, V, Cr, Mn, Fe, Co, Ni, Cu, Zn; Y, Zr, Nb, Mo, Tc, Ru, Rh, Pd, Ag, Cd; Hf, Ta, W, Re, Os, Ir, Pt, Au, Hg; Rf, Db, Sg, Bh, Hs, Cn Nepřechodné kovy: Al, Ga, In, Sn, Tl, Pb, Bi, Po, Fl Ušlechtilé kovy: Cu, Ag, Au, Hg, Ru, Rh, Pd, Re, Os, Ir, Pt Kovy skupiny železa: Fe, Co, Ni Platinové kovy: lehké: Ru, Rh, Pd; těžké: Os, Ir, Pt Lanthanoidy: La, Ce, Pr, Nd, Pm, Sm, Eu, Gd, Tb, Dy, Ho, Er, Tm, Yb, Lu Aktinoidy: Ac, Th, Pa, U, Np, Pu, Am, Cm, Bk, Cf, Es, Fm, Md, No, Lr Výskyt Většina kovů se v přírodě vyskytuje v podobě oxidů, některé – zejména těžší kovy, jako rtuť a olovo – se vyskytují jako sulfidy.", "Jenom některé – zejména vzácné kovy a tzv. mincovní kovy – se vyskytují v ryzím kovovém stavu, neboť patří mezi chemicky nejstabilnější. Právě pro nízkou chemickou reaktivitu se používají v mincovnictví a klenotnictví, neboť nekorodují. Určité kovy se v přírodě nevyskytují vůbec, protože jsou radioaktivní a zmizely díky radioaktivnímu rozpadu. Technecium a všechny prvky s atomovým číslem vyšším než plutonium vznikají v jaderných reaktorech nebo urychlovačích, zatímco promethium se vyskytuje jen ve stopových množstvích jako produkt spontánního štěpení uranu. Nejtěžší prvky byly získány pouze v množství několika atomů a jsou velmi silně radioaktivní. Vlastnosti Vysoká elektrická a tepelná vodivost. S rostoucí teplotou se elektrická vodivost snižuje, resp. zvyšuje elektrický odpor ( na rozdíl od polovodičů ) – viz kovová vazba. jsou kujné a lesklé obvykle mají vysokou teplotu tání a varu jejich oxidy mají většinou zásaditý charakter Toxické kovy jsou kovy ( antropogenního nebo přirozeného původu, avšak ve vyšší koncentraci než je optimální ) mající toxické účinky. Mezi toxické kovy jsou řazeny např.: kadmium, rtuť, olovo. Významnou skupinou toxických kovů jsou těžké kovy. Mezi kovy patří všechny chemické prvky kromě: H, He, B, C, N, O, F, Ne, Si, P, S, Cl, Ar, Ge, As, Se, Br, Kr, Sb, Te, I, Xe, At a Rn. stejnorodé směsi obsahující více než 1 kov se nazývají slitiny. Typickými slitinami, známými z běžného života, jsou např.: amalgámy alpaka bronz dělovina zvonovina dural mosaz ocel bílé zlato liteřina ložiskový kov Výroba Je založena na redukci jejich oxidů ( při redukci dochází ke snížení ox. čísla ). Dobrým redukčním činidlem je uhlík, kterým lze redukovat většinu kovů kromě těch, které se s ním slučují za vzniku karbidů. Z dalších rud lze použít uhličitany nebo sulfidy, popř. halogenidy. Mnohé kovy se připravují elektrolýzou taveniny halogenidů, hydroxidů nebo oxidů. Slitiny se připravují smíšením dvou nebo několika roztavených kovů, které vytvoří homogenní kapalnou směs. Ta dodatečným snížením teploty ztuhne.", "Kombinací různých kovů se vytváří slitiny s různými vlastnostmi jako například: tvrdost, pevnost, nízká hustota... Metoda použitá při výrobě může být: Redukce chemická redukce oxidů uhlíkem redukce vodíkem ( Mo, W ) redukce Al – aluminotermie ( Cr, Mn, Co ) Redukce elektrochemická redukce Mg ( Ti, Si ) elektrolýza ( Na, K ) elektrolýza s přísadou tavidla Al vytěsnění méně ušlechtilým kovem ( Fe + CuSO 4 → FeSO 4 + Cu ) Tepelný rozklad tepelný rozklad solí za vzniku oxidů Reference Literatura Související články Polokovy Nekovy Externí odkazy Skupiny chemických prvků Kovářství" ]

[ "Počítač je číslicový elektronický stroj, který lze naprogramovat tak, aby automaticky prováděl posloupnosti aritmetických nebo logických operací ( výpočty ). Moderní počítače dokáží provádět obecné množiny operací známé jako programy. Tyto programy umožňují počítačům provádět širokou škálu úloh. Počítačový systém je\" úplný\" počítač, který zahrnuje hardware, operační systém ( základní software ) a periferní zařízení potřebná a používaná pro\" plnohodnotný\" provoz. Tento pojem může také označovat skupinu počítačů, které jsou propojeny a fungují společně, například počítačovou síť nebo počítačový klastr. Široká škála průmyslových a spotřebitelských výrobků využívá počítače jako řídicí systémy. Patří sem jednoduchá zařízení pro speciální účely, jako jsou mikrovlnné trouby a dálkové ovladače, tovární zařízení, jako jsou průmyslové roboty a počítačem podporované projektování, i zařízení pro všeobecné použití, jako jsou osobní počítače a mobilní zařízení, kterými jsou např. chytré telefony. Počítače pohánějí internet, který propojuje miliardy dalších počítačů a uživatelů. První počítače byly určeny pouze k výpočtům. Jednoduché ruční nástroje, jako je počítadlo, pomáhaly lidem při výpočtech již od starověku. Na počátku průmyslové revoluce byla sestrojena některá mechanická zařízení, která automatizovala dlouhé únavné úkony, například vedení vzorů pro tkalcovské stavy. Na počátku 20. století prováděly specializované analogové výpočty sofistikovanější elektrické stroje. První digitální elektronické počítací stroje byly vyvinuty během druhé světové války. Po prvních polovodičových tranzistorech na konci 40. let následovaly koncem 50. let technologie MOSFET ( tranzistor MOS ) na bázi křemíku a monolitické čipy integrovaných obvodů, které přinesly v 70. letech mikroprocesor a revoluci v oblasti mikropočítačů. Od té doby se rychlost, výkon a všestrannost počítačů dramaticky zvyšovaly, přičemž počet tranzistorů rostl rychlým tempem ( jak předpovídal Moorův zákon ), což vedlo k digitální revoluci na přelomu 20. a 21. století. Moderní počítač se obvykle skládá z alespoň jednoho výpočetního prvku, obvykle centrální procesorové jednotky v podobě mikroprocesoru, spolu s nějakým typem počítačové paměti, obvykle polovodičových paměťových čipů. Procesorová jednotka provádí aritmetické a logické operace a sekvenční a řídicí jednotka může měnit pořadí operací v závislosti na uložených informacích.", "Mezi periferní zařízení patří vstupní zařízení ( klávesnice, myš, joystick atd. ), výstupní zařízení ( monitory, tiskárny atd. ) a vstupně - výstupní zařízení, která plní obě funkce ( např. dotyková obrazovka ). Periferní zařízení umožňují získávat informace z externího zdroje a umožňují ukládat a načítat výsledky operací. Podle studie z roku 2023 tvoří ztráty času ( v důsledku různých, relativně častých a opakujících se zdržení ) 11 – 20 % pracovního času s počítačem; jsou tudíž významným zdrojem frustrací uživatelů. Historie Je obtížné najít v historii první počítač, protože význam slova se v průběhu času měnil. Původně slovo počítač označovalo člověka, který prováděl výpočty. Změna významu slova ve smyslu označení hardwaru nastala v době projektu Manhattan ( vývoj atomové bomby ). Za prvního předchůdce počítače lze považovat mechanické počitadlo ( tzv. abakus ), které se používalo již v Babylonii od poloviny třetího tisíciletí př. n. l.. Za vynálezce dnešních počítačů je považován Charles Babbage, který v 19. století vymyslel základní principy fungování mechanického stroje pro řešení složitých výpočtů. Za prvního přímého předchůdce současných elektronických počítačů lze považovat elektronkový ENIAC. Od 70. let 20. století docházelo k produkci prvních osobních počítačů. IBM PC 5150 z roku 1981 byl první IBM PC kompatibilní počítač. Charakteristika počítače Pod pojmem počítač si mnoho lidí představí buď notebook nebo PC, tedy osobní počítač. Ve skutečnosti je tento pojem daleko širší. Počítače řídí činnosti nejrůznějších zařízení a nacházejí se všude kolem nás – v automobilech, mobilních telefonech, automatických pračkách, mikrovlnných troubách, průmyslových robotech, letadlech, digitálních fotoaparátech, CD a DVD přehrávačích, záchodových splachovadlech, klikách od dveří ( tedy, zámcích na karty ), v dětských hračkách, … Princip činnosti počítače Princip činnosti počítače může být dvojí: analogový počítač – pracuje na analogovém principu ( data jsou reprezentována např. velikostí proudu ) číslicový počítač – zpracovává digitální data Analogové počítače bývají úzce specializované obvykle na jednu úlohu nebo pouze na jednu třídu úloh. Oproti tomu číslicové počítače lze snadno zkonstruovat coby univerzální ( ne všechny číslicové počítače ovšem zcela univerzální jsou ). Podle Churchovy – Turingovy teze je jakýkoliv číslicový počítač s určitými minimálními schopnostmi schopný provést v principu totéž jako libovolný jiný počítač.", "Vzhledem k této univerzalitě jsou dnes převážně používány i konstruovány číslicové počítače, protože jsou dnes již rychlejší a přesnější, než analogové počítače zpracovávající analogové úlohy. Koncepce konstrukce počítače Existují dvě základní koncepce konstrukce číslicového počítače: John von Neumannovo schéma počítače – Neumannovo používá jednu elektronickou paměť pro program i pro data Harvardská architektura – používá oddělenou paměť pro data a pro program Současné počítače nejsou konstruovány důsledně ani podle jednoho z těchto dvou základních schémat. Univerzální osobní počítače obsahují jen jednu paměť, do které se umisťují programy i zpracovávaná data, avšak mikroprocesor umožňuje paměť obsahující program označit jen pro čtení a naopak část paměti, která obsahuje data označit tak, že nelze vykonávat strojové instrukce, které jsou v ní uloženy. Harvardské schéma s oddělenou pamětí pro program a data se často používá u jednočipových počítačů a dalších malých vestavěných systémů ( PDA, mobilní telefony a podobně ) a především u signálových procesorů ( DSP ) u nichž dovoluje dosáhnout velké rychlosti zpracování dat. Součásti počítače Počítače se skládají ze dvou základních druhů komponentů: software – programové vybavení počítače, tedy řada instrukcí, které jsou počítačem postupně provedeny hardware – technické vybavení počítače, tedy fyzické části ( slangově železo ) Software Software zahrnuje nejen operační systém, pomocné programy a aplikační software, ale i programy, které jsou uloženy v počítači napevno ( například v BIOSu, UEFI, nebo v některých vstupně - výstupních zařízeních ). Software je nezbytný pro provoz počítače a řeší konkrétní úlohy ve spolupráci s uživatelem. Program vzniká při programování jako zápis algoritmu v nějakém programovacím jazyku. Spuštěný program označujeme jako proces. Hardware Hardware je technické vybavení počítače. Zahrnujeme do něj všechny fyzické součásti počítače.", "Běžný počítač se skládá z těchto součástí: počítačová skříň – skříň z plechu ( nebo jiných materiálů ), může být též součástí monitoru ( iMac ) základní deska – obsahuje většinu elektronických částí počítače mikroprocesor – vykonává strojové instrukce, ze kterých jsou složeny programy operační paměť – za běhu počítače uchovává programy a data ( viz elektronická paměť ) sběrnice – propojuje vstupně - výstupní zařízení s procesorem, umožňuje připojení rozšiřujících karet grafická karta – umožňuje vytvořit v paměti obraz, který zobrazí na monitoru zvuková karta – vytváří signál, který se v reproduktoru mění na zvuk síťová karta – zprostředkovává připojení k počítačové síti a další rozšiřující zařízení pevný disk – uchovává programy i data i po vypnutí počítače elektrický zdroj – mění síťové střídavé napětí 230 V na nižší stejnosměrné napětí ( obvykle 12, 5 a 3,3 V ), vhodné pro napájení komponent počítače monitor – zobrazuje informace uživateli, je připojen ke grafické kartě nebo základní desce. počítačová klávesnice – zprostředkovává alfanumerický vstup od uživatele počítačová myš – umožňuje pohybovat kurzorem myši a vyvolávat události stiskem tlačítka a další vstupní - výstupní zařízení ( počítačová tiskárna, scanner, … ) Budoucnost počítačů Počítače již dnes zasahují téměř do všech lidských činností i do běžného života. Předpokládá se, že jejich vliv se bude nadále zvyšovat a budou lidem poskytovat komfortnější služby. Počítače jsou stále více propojovány pomocí počítačových sítí a využívají celosvětovou síť Internet. Počítačové sítě umožňují sdílení zdrojů ( soubory, tiskárny ), ale i vzájemnou komunikaci, která je dnes jedním z hlavních moderních komunikačních nástrojů informační společnosti. Cloud computing tak nahrazuje stále více nezávislost osobních počítačů a centralizace zasahuje i do přístupu k informacím. Zvyšovaná počítačová bezpečnost a práva v tomto celosvětovém propojení povedou k růstu v tlaku na důvěryhodné počítače. To již vede k omezování práv uživatelů počítačů i mobilních zařízení. Trusted Platform Module spolu s UEFI ( respektive z App Store či Google Play ) brání spouštění aplikací a přístupu k datům, které neschválí výrobce či majitel práv. Odkazy Reference Literatura Vrátil Zdeněk: Postavte si PC, BEN - technická literatura, 2004, Šedý Václav: Rozeberte si PC – kniha pro kutily nového tisíciletí, BEN - technická literatura, 2002, Procházka David: Nebojte se počítače, 2011, Král Mojmír, Král David: Komunikace na počítači pro seniory, 2016, Související články Osobní počítač Kvantový počítač Fotonový počítač", "Externí odkazy Pavel Tišnovský: Co se děje v počítači? – seriál článků na Root.cz Historie výpočetní techniky v Československu Informatika Výpočetní technika" ]

[ "Mandriva Linux ( předtím též Mandrake Linux nebo Mandrakelinux ) je francouzská distribuce Linuxu ( GNU / Linux ) zaměřená na snadnost instalace a použití. Vyvíjela ji společnost Mandriva do roku 2012; na opuštěný projekt navazuje komunitní OpenMandriva Lx. První verze byla firmou Mandrakesoft postavena na Red Hat Linuxu 5.1 a grafickém prostředí KDE 1.0 v červenci roku 1998. Vyznačuje se množstvím nástrojů na snadnou konfiguraci systému. Jeho odlišností od jiných Linux systémů je to, že své balíčky postavené na bázi RPM kompiluje pro mikroprocesory třídy Pentium a vyšší. Po akvizici se společností Conectiva v dubnu 2005 se společnost Mandrakesoft přejmenovala na Mandriva a vyvíjenou distribuci na Mandriva Linux. Tentýž rok ještě pohltila americkou distribuci Lycoris. Historie První verze byla vydána 1. července 1998. Jejím základem byl Red Hat Linux ( verze 5.1 ) a grafické prostředí KDE. Tím se značně odchýlil od Red Hat Linuxu a zahrnoval mnoho originálních nástrojů, především pro usnadnění konfigurace systémů. Tuto distribuci vytvořil Gaël Duval a zaměřuje se na snadnost použití pro normální uživatele. Duval byl také spoluzakladatelem MadrakeSoft, ale byl propuštěn ze společnosti v roce 2006 spolu s mnoha dalšími zaměstnanci. Později Duval oznámil serveru NewsForge, že se chystá podat žalobu na společnost MadrakeSoft za nezákonné propuštění. Mandriva 8. května 2010 vydala prohlášení, že společnost je kvůli finančním problémům na prodej. Změny názvu Od vzniku až do verze 8.0 firma MandrakeSoft pojmenovala svou distribuci jako Linux - Mandrake. Později od verze 8.1 do verze 9.2 byla distribuce nazvána Linux Mandrake. V únoru 2004 MandrakeSoft prohrál soudní spor s Hearts Corporation, kteří vlastní King Features Syndicate. Hearts Corporation tvrdil, že MandrakeSoft porušuje obchodní značku King Features komiksu Mandrake the Magician. Jako preventivní opatření MandrakeSoft změnil všechny názvy svých produktu tak, že odstranil mezeru mezi značkou a jménem produktu, změnil první písmena na malá a tím vytvořil jednoslovný název produktu. Od verze 10.0 se Madrake Linux stal známý jako Madrakelinux a logo bylo také změněno. Podobně se změnil název Mandrake Move na Mandrakemove.", "V dubnu 2005 MandrakeSoft oznámil akvizici společnosti Conectiva, což byla brazilská společnost vyrábějící linuxové distribuce pro portugalsky ( Brazílie ) a španělsky mluvící země. V důsledku této akvizice a právního sporu s Hearts Corporation MadrakeSoft oznámil, že nová firma se bude jmenovat Mandriva a tím všechny výrobky přebírají název Mandriva Linux. Vlastnosti Hlavní rysy Mandriva Linuxu jsou: Instalace, ovládání a administrace Mandriva Linux obsahuje Mandriva Control Center, které usnadňuje konfiguraci některých nastavení. Mnoho programů jako Drakes nebo Draks, kolektivně pojmenované drakxtools, to má obsaženo. Například MouseDrake pro nastavení myši, DiskDrake pro nastavení diskových oddílů a drakconnect pro nastavení připojení k síti. Jsou napsány v Perlu a využívají GTK + a většina z nich může běžet jak v grafickém tak i v textovém režimu pomocí textového uživatelského rozhraní ncurses. Stolní počítače Mandriva Linux používá jako standard KDE Plazma Desktop, ale také GNOME a jiné jako Xfce atd. Témata Unikátní téma poskytuje soulad mezi aplikací a prostředím. Galaxy byl prvně aplikován ve verzi 9.1 a Galaxy II se objevil ve verzi 10.0. Varianta Galaxy je tzv. „ Galaxy Squared“, který využívá namísto kulatých čtvercově okenní tlačítka. Nový výchozí motiv „ la Ora“ byl představen s vydáním Mandriva Linux 2007, ale „ Galaxy“ je stále dostupný pro ty, kteří mu dávají přednost. Správce balíčků Mandriva používá správce balíčků nazvaný urpmi, který slouží jako správce RPM balíčků. To je podobné jako apt - get nebo yum. Upravený tak, že umožňuje bezproblémovou instalaci daného balíku tím, že automaticky instaluje jiné potřebné balíčky. Mezi jeho funkčnost také patří získávání balíčku z různých medií, včetně sítě / internetu, CD / DVD nebo lokálního disku. Urpmi má také jednoduché grafické rozhraní rpmdrake, který je integrován do Mandriva Control Center. Live USB Live USB Mandriva Linuxu mohou být vytvářeny ručně nebo pomocí Unetbootin. Dostupnost Mandriva nabízí několik Linuxových edicí. Některé z nich jsou volně šiřitelně, zatímco jiné se prodávají on - line a prostřednictvím sítě autorizovaných prodejců. Přehled verzí Vývojářský strom Mandrivy je znám jako tzv. Cooker. Jsou vydávány pouze stabilní verze.", "Edice Každé vydání nové verze Mandrivy Linux je rozděleno na několik různých edicí. Vydání je odvozeno ze stejné předlohy, z nichž je většina k dispozici ve veřejných repozitářích: všechny zdarma / open source software, který je na základě licence umožňuje distribuovat široké veřejnosti. Pouze komerční software, kde jeho licence neumožňuje veřejnou distribuci, není ve veřejných repozitářích. Stávající Mandriva Linux Free Mandriva Linux Free je tradiční distribuce ( před instalací je tu ještě DrakX ). Oboje jsou zadarmo a obsahují pouze svobodný / open source software, za stažení tedy nechtějí žádný poplatek. Obvykle distribuováno na CD nosičích ( tři nebo čtyři ) a DVD edici pro x 86 - 32 - a x 86 - 64 bitové CPU architektury. Je zaměřena na uživatele, kteří chtějí vyzkoušet Mandriva Linux, předtím než si zakoupí komerční distribuci a také samozřejmě pro ty, kteří chtějí edici pouze zadarmo. Výběr balíčku je uzpůsoben pro běžné uživatele. Mandriva Linux One Mandriva Linux One je volně ke stažení. Je to Live CD, ale může být použito jako Live CD nebo jako instalace ( s průvodcem instalací, který obsahuje nástroje pro rozdělení disku ). Uživatelé si mohou volit mezi různými jazyky, vybrat bud KDE nebo GNOME a zahrnout nebo vyloučit non - free software. ( Není možné, aby byl KDE i GNOME nebo více než pár jazyků zahrnut na jednom Live CD ) Hlavní verzí je verze s KDE s obsaženým non - free softwarem. Jeden obraz se skládá z podmnožiny z“ main ”,“ contrib ” a“ non - free ” částí hlavního stromu. Také byly odstraněny dokumentační soubory pro úsporu místa. Mandriva Linux One 2008 má malý rozsah verzí. Kde jsou obsaženy KDE a GNOME s výchozím nastavením jazyků. Všechny verze obsahují non - free software. Mandriva Linux Powerpack Mandriva Linux Powerpack je tradiční distribuce ( obsahuje instalátor, DrakX, který je jako první použit při instalaci distribuce na pevný disk před samotným během ). Powerpack je hlavní komerční edice Mandriva Linuxu a jako taková vyžaduje platby za její používání. Obsahuje několik non - free balíčků určených pro koncového uživatele, včetně non - free ovladačů jako ovladače grafických karet značek NVIDIA a ATI, non - free firmware pro bezdrátové čipy a modemy, některé pluginy jako Java a Flash, aplikace typu Adobe Reader, Cedega a RealPlayer.", "To je poskytováno prostřednictvím internetových stránek Mandriva Store a prostřednictvím autorizovaných prodejců. Je také k dispozici předplacená služba u které můžete za roční poplatek stahovat neomezeně poslední verze Powerpacku. Ta se skládá z podmnožin balíčků ‘ main ’, ‘ contrib ’, ’ non - free ’ a ‘ restricted ’ části z hlavního stromu. V Mandriva Linux 2008 byli distribuce Powerpack + a Discovery sloučeny do jedné edice Powrpack. [ určitě? ] Uživatelé si mohou vybrat mezi nastavením pro začátečníky nebo instalaci desktopu zaměřený na pokročilé uživatele. Přerušeno Mandriva Linux Discovery Mandriva Linx Discovery byla komerční distribuce zaměřená výhradně na začínající uživatele Linuxu. Edice byla distribuována prostřednictvím Mandriva Store, prostřednictvím autorizovaných prodejců nebo mohly být libovolně staženy členy Mandriva klubu. Ve starších verzích Mandriva Linux 2007 byl Discovery postaven na instalaci DrakX. Discovery byl hybrid“ Live DVD ”, který mohl být spuštěn bez nutnosti instalace nebo mohla být provedena instalace na pevný disk. Discovery bylo spíše na DVD než na CD, kde byly obsaženy všechny jazykové verze. Výběr balíčků byl přizpůsoben pro plochu pro začínající uživatele, téma bylo zvoleno pro používání začínajícím uživatelem a mnoho běžných aplikací nebylo součástí systému. Mandriva Linux Powerpack + Mandriva Linux Powerpack + byla verze Powerpack, která obsahovala další balíčky, převážně komerční. Stejně jako edice Powerpack byla prodávána prostřednictvím internetových stránek Mandriva Store, prostřednictvím autorizovaných prodejců a také byla zdarma ke stažení pro členy Mandriva klubu úrovně Gold a výše. Powerpack + byl zaměřen na SOHO ( Small Ofiice / Home Ofiice ) s očekáváním, že by mohla být používána k běhu kancelářských serverů. Deriváty Deriváty jsou distribuce založené na Mandriva Linux, některé samostatné a jiné nezávislé projekty. Některé zachovávají kompatibilitu s Mandriva Linuxem takže instalace Mandriva Linuxu RPM funguje i na distribuce vzešlé z této. Mandriva Linux Flash Mandriva Flash je live distribuce založená na Mandriva Linux určená pro Live bootování z Flash Disku ( 4 GB ), který lze koupit přes internet. Díky USB 2.0 je znatelně rychlejší, než Live CD. V základu je grafické prostředí KDE, nechybí ani podpora 3 D desktopu Mandriva Corporate Server Mandriva Corporate Server je distribuce speciálně šitá na míru pro podniky, které potřebují víceúčelový server.", "Vývoj byl postaven na předešlé verzi Mandriva Linux, s výběrem balíčků, konfiguračními nástroji. Zachování života každé distribuce je přibližně pět let. Aktuální verze Corporate Server je 4.0. Mandriva Corporate Desktop Mandriva Corporate Desktop je desktopový protějšek Corporate Serveru. Opět je založen na verzi Mandriva Linux Enterprise se specifickými úpravami a s pětiletou životností. Odkazy Související články Linux Seznam distribucí Linuxu Externí odkazy Oficiální portál Mandriva Linuxu Český portál firmy QCM pro podporu a propagaci distribuce Mandriva Linux Minirecenze distribuce Mandriva 2007 One ( česky ) Virtuální procházka systémem Mandriva 2009 Seriál Mandriva Linux 2006 CZ Linuxové distribuce Live CD" ]

[ "Linux nebo GNU / Linux ( viz GNU / Linux kontroverze ) je označení pro svobodný a otevřený počítačový operační systém, který je založený na linuxovém jádru. Linuxové systémy jsou šířeny v podobě distribucí, které je možné nainstalovat nebo používat bez instalace ( tzv. live CD ). Používané licence umožňují systém zdarma a velmi volně používat, distribuovat ( kopírovat, sdílet ) i upravovat. Tím se odlišuje od proprietárních systémů ( např. Windows či macOS ), za které je nutné platit a dodržovat omezující licence. Charakteristika Operační systém Linux používá Linux kernel, který vychází z myšlenek Unixu a respektuje příslušné standardy POSIX a Single UNIX Specification. Název je odvozen z křestního jména jeho tvůrce Linuse Torvaldse a koncovka x odkazuje právě na Unix ( podobně jako XENIX, Ultrix, IRIX, AIX a další UN * Xy ). Jádro Linuxu umožňuje spouštět více programů ( úloh ) najednou. Každý program se může skládat z jednoho nebo více procesů, tedy se jedná o víceúlohový systém. Každý proces potom může mít jeden nebo více podprocesů. Operační systémy, které umožňují běh více procesů, nebo dokonce podprocesů současně, jsou schopny využít i vícejádrové a víceprocesorové počítače a výrazně zefektivnit práci uživatele. Jádro Linuxu je víceuživatelské, takže umožňuje spouštět programy různých uživatelů, například jeden uživatel může obsluhovat počítač přímo, zatímco další mohou obsluhovat stejný počítač například přes síť nebo dokonce Internet. Příslušné uživatelské účty jsou před neoprávněným přístupem chráněny autentizací, například jménem a heslem. Uživatelé mají přidělena různá práva, od naprosté kontroly nad systémem, kterou má obvykle správce ( root ), až do různé míry omezené účty uživatelů. V současné době je označením Linux míněno nejen jádro operačního systému, ale zahrnuje do něj též veškeré programové vybavení ( software ), které uživatelé používají ( tj. aplikace, utility, grafické uživatelské rozhraní apod. ) i přesto, že je vyvíjeno nezávisle na samotném jádře Linuxu. Linux je šířen v podobě linuxových distribucí, které obsahují jak zmíněné jádro, tak zmíněný doplňující software v takové formě, která usnadňuje jeho instalaci a používání ( instalace někdy není nutná, viz Live CD ). Linux je open source software, což znamená, že jsou k dispozici jeho zdrojové kódy, které lze za dodržení jistých podmínek upravovat a vše dále šířit. Pro ochranu před zneužitím zdrojových kódů používá open source software různé licence.", "Samotné jádro Linuxu je chráněno a šířeno pod licencí GPLv 2 ( s důležitou výjimkou ). Software, který je spolu s Linuxem šířen, je chráněn nejrůznějšími licencemi ( GPL, LGPL, MPL, Licence MIT, BSD licence atd. ). Většina distribucí vybírá software podle jejich licencí tak, aby vyhovoval buď volnějšímu výkladu open source nebo naopak přísnějšímu výkladu svobodného software ( ), což nemá na koncového uživatele přímý vliv, ovlivňuje to však zejména pohled na další vývoj jednotlivých součástí Linuxu. Historie Linus Torvalds začal vyvíjet jádro Linuxu v roce 1991 jako svůj koníček. Mezi důvody pro vznik právě unixového systému patřil fakt, že Unix je systém, který upřednostňuje jednoduchost a je přednášen na univerzitách ( Torvalds studoval na finské univerzitě v Helsinkách obor Informatika ). Torvalds byl dále inspirován MINIXem od Andrewa Tanenbauma, který napsal svoji verzi unixového systému jako doprovodný projekt ke své výuce a knihám o operačních systémech. Na rozdíl od něj však Torvalds nevyužil svůj projekt komerčně, protože preferoval otevřený vývoj ( viz open source software ). První verze linuxového jádra ( 0.01 ) byla na Internetu zveřejněna 17. září 1991. K Linusově překvapení byl o jeho nedokonalý systém velký zájem a záhy začal dostávat e - mailem další podněty, opravy a zdrojové kódy. Torvalds jádro dále vyvíjel a zároveň začal příspěvky ostatních do svého jádra začleňoval a upravené zdrojové kódy obratem zveřejňovat ( další verze byla zveřejněna již v říjnu ). Od té doby se na vývoji podílely tisíce vývojářů z celého světa. Model vývoje linuxového jádra a podobného softwaru byl později výstižně popsán v eseji Katedrála a tržiště ( ) od Erica S. Raymonda. Již velmi brzo předběhl Linux ve vývoji svůj vzor – MINIX. Zejména v počátcích byl při vývoji využíván Projekt GNU, který se již delší dobu zabýval myšlenkou vývoje volně dostupného unixového systému, avšak vlastní jádro operačního systému neměl. Z projektu GNU hned počátku Linux využil shell bash a další nástroje ( základní unixové nástroje používané na příkazovém řádku, kompilátor GCC, později též GNU C Library a další ). Sám Linux však nikdy nebyl součástí GNU, i když samotné jádro používá licenci GPLv 2, která též pochází od GNU.", "Torvalds je dodnes hlavou vývoje jádra, které je zveřejňováno na serveru kernel.org. Sám vydává nové verze, přičemž některé starší verze jsou udržovány jinými lidmi. Kromě něj na vývoji spolupracují tisíce programátorů z celého světa. Již delší dobu se dá říct, že vývoj jádra je z velké části placen firmami, jako je Red Hat, Intel, IBM a další. Ostatní součásti Linuxu jsou vyvíjeny samostatně ( např. KDE, GNOME, X.Org atd. ). Logo a název Logem a maskotem Linuxu je tučňák Tux vycházející z obrázku Larryho Ewinga z roku 1996. Kromě toho existují i jiná, méně známá zpodobnění, viz OS - tan. Jméno „ Linux“ nevytvořil sám Torvalds, ale Ari Lemmke, který pracoval na helsinské univerzitě jako správce FTP serveru ftp.funet.fi, kde byla uveřejněna první verze Linuxu. Torvalds navrhoval jméno „ Freax“ jako free ( svobodný ) + freak ( blázen ) + x ( unixový systém ), ale to se Lemmkemu nelíbilo a na FTP serveru vytvořil adresář „ Linux“ ( tj. Linusův unixový systém ). Název „ Linux“ se později stal ochrannou známkou ( č. 1916230 ) na „ software počítačového operačního systému, který usnadňuje práci s počítačem“, kterou vlastní sám Linus Torvalds. Licencování této ochranné známky nyní obstarává Linux Mark Institute ( LMI ). Označení GNU / Linux Richard Stallman a Free Software Foundation změnily označení Linuxu na GNU / Linux a vidí linuxové distribuce používající software GNU jako varianty operačního systému GNU, a proto požadují, aby se takové systémy označovaly jako GNU / Linux, případně „ Na Linuxu založený GNU systém“. Média a část uživatelů preferují krátké označení této rodiny operačních systémů jako Linux. Distribuce Debian používá označení GNU / Linux na výzvu Richarda Stallmana od roku 1994, samotná FSF pak od roku 1995. V současné době jsou v obvyklých distribucích Linuxu obsaženy vlastní projekty GNU v menšině ( některé významné projekty se dokonce od GNU oprostily – např. GCC, GNU C Library ). Mnoho dalších projektů ( součásti distribucí ) sice využívá licence od GNU ( GPL, LGPL ), ale nejsou to projekty GNU ( nemají s GNU nic společného kromě použité licence ). Je tedy zřejmé, že se jedná spíše o ideovou záležitost. Linuxové distribuce", "Linux jako takový je pouze jádro operačního systému ( viz výše ). K tomu, aby bylo možné počítač s Linuxem používat, je nutné doplnit jádro o další programy. Základ tvoří jednoduché utility ( malé programy ), které označujeme jako systémové nástroje a které slouží pro zajištění startu ( bootování ) a následně i zajištění běhu systému. Pro uživatele jsou pak k dispozici aplikace, které mu umožňují provádět nějakou užitečnou činnost ( např. LibreOffice, Mozilla Firefox, Pidgin a další ). Jednotlivé běžně používané nástroje i aplikace jsou volně dostupné na Internetu. Protože jsou výše zmíněné nástroje i aplikace na Internetu dostupné v podobě zdrojových kódů, které je nejprve nutné přeložit do formy spustitelných souborů, bylo by pro uživatele velmi nepohodlné, kdyby si vše musel dělat sám. Proto existují takzvané distribuce, které obsahují vše potřebné v úhledném balení – přeložené binární soubory včetně instalačního programu, který umožňuje připravit Linux na uživatelově počítači k okamžitému používání ( avšak Linux lze používat i bez instalace pomocí tzv. Live CD ). Distribuce jsou sestavovány jednotlivci, týmy dobrovolníků, ale i komerčními firmami. Distribuce zahrnuje jádro, další systémový a aplikační software, grafické uživatelské rozhraní ( X.org, KDE, GNOME atd. ). Distribuce mají různá zaměření, například výběr obsažených programů, podpora určité počítačové architektury, použití ve vestavěných systémech atd. V současné době existuje kolem 450 různých distribucí. Snímky obrazovek a další popisy distribucí lze nalézt na různých místech Internetu, například na serveru DistroWatch nebo i jinde. Mezi nejznámější distribuce Linuxu patří: Arch Linux, Danix ( česká distribuce ), Debian, Fedora ( nástupce Red Hat Linuxu ), Red Hat Enterprise Linux ( vychází z Fedory ), Gentoo, Greenie, ( slovenská distribuce ), Knoppix, Mandriva ( dříve Mandrake ), Linux Mint ( vychází z Ubuntu ), Slackware, Slax ( česká live distribuce ), Source Mage, SUSE, Ubuntu, Kubuntu ( derivát Ubuntu ), … Licence Distribuce lze nalézt na Internetu a lze je i volně používat, protože se skládají z open source programů. I v distribuci je ke každému programu standardně přiložena licence, která je při instalaci uložena společně s programem na pevný disk, takže si vše uživatel může ověřit ( ve skutečnosti open source programy vyžadují, aby s nimi licence byla dodávána nejen u zdrojových kódů, ale i u funkční podoby ).", "Dílo vytvořené distribuce ( tj. jak je vše na distribučním médiu organizováno ) také podléhá licenci, avšak typicky se opět jedná o open source. Většina linuxových distribucí je sestavována výhradně ze svobodného software, takže je lze nejen volně používat, ale i dále šířit. Některé však mohou obsahovat nesvobodný software, takže je lze volně používat, ale je omezeno jejich šíření. Například v případě, že obsahují komerční programy ( ovladače pro grafickou kartu, počítačové hry atp. ). Též profesionální komerční distribuce jsou však dostupné pouze po zaplacení ( například Red Hat Enterprise Linux, SUSE Linux Enterprise Server ), avšak díky povaze open source k některým existují volně šiřitelné identické klony ( viz např. CentOS ). Repozitáře Základní výhodou linuxových distribucí je existence repozitářů, které jsou založeny na balíčkovacích systémech a obsahují snadno instalovatelné balíčky s jednotlivými programy. Díky tomu lze v linuxových distribucích velmi pohodlně instalovat a odebírat jednotlivé součásti systému a aplikace. Do repozitářů jsou umisťovány též aktualizace, které umožňují zajistit nejen automatické opravy chyb, ale zajišťují také bezpečnost systému odstraňováním zjištěných zranitelností a to nejen pro samotný operační systém ( jako v případě Microsoft Windows ), ale i pro všechny ostatní součásti příslušné distribuce. Použitelnost a podíl na trhu Za své dlouhé působení Linux získal mnoho příznivců a významné místo na trhu operačních systémů. Zatím je rozšířený zejména na internetových a intranetových serverech a v oblasti vysoce výkonných výpočetních stanic ( v žebříčku 500 nejvýkonnějších superpočítačů / TOP 500 má podíl 100 % ). V posledních letech se Linux pozvolna rozšiřuje i do firemní sféry a na domácí počítače, takže jeho podíl na PC dosáhl tři procenta. Přestože zvládá prakticky všechny činnosti od počítače očekávané a mezi jeho přednosti patří bezpečnost, nízká cena a flexibilita, rozšíření stále brání zejména velké množství aplikací dostupných pouze pro Microsoft Windows ( zvláště počítačových her ) a nejistá podpora spuštění těchto konkrétních aplikací pod Linuxem. Nutno také dodat, že v současnosti se Linux prosazuje i na poli chytrých telefonů a tabletů. Instalace Instalace se liší podle zvolené linuxové distribuce. Většina distribucí nabízí textovou i grafickou verzi instalace, kterou obvykle zvládne i začátečník ─ mnozí tvrdí, že instalace některých distribucí Linuxu je výrazně snadnější než u konkurenčních Microsoft Windows. Při instalaci se také obvykle nainstaluje nejen samotný operační systém, ale i veškerý software potřebný k používání počítače.", "Instalovat se může přímo z instalačního média ( pak se ovšem nainstalují aplikace ve verzi, která byla k dispozici v době vydání distribuce ) nebo lze z instalačního média pouze nabootovat a stáhnout aktuální verzi distribuce ze sítě. Některé distribuce lze také instalovat z jiného běžícího systému ( jiné distribuce Linuxu ), i když je to spíš zajímavost pro odborníky než doporučená metoda pro začátečníka. Běh aplikací napsaných pro Microsoft Windows Pro běh aplikací z Microsoft Windows je dnes k dispozici řada emulátorů. Některé z nich jsou založené na vytváření plnohodnotných virtuálních strojů. Jiné pouze překládají systémová volání, což jednak vede k mnohem efektivnějšímu běhu spouštěných aplikací a jednak k efektivnějšímu využití stávajícího hardwaru ( například podpora 3 D akcelerace grafických jednotek ). Jejich nevýhodou je pak možnost použití pouze na architektuře x 86 a kompatibilních. Existují k tomuto účelu i jiné řešení zdarma, z nichž nejznámější je Wine ( který emulátorem není ). V současné době pomocí Wine funguje pod Linuxem většina Windows aplikací nebo pro ně existuje alternativa. Za zmínku stojí i komerční odnož Cedega, která se specializuje na možnost hraní her napsaných pro Microsoft Windows, nebo CrossOver. Dále lze použít emulátory virtuálního PC: Bochs, QEMU, VirtualBox ( GPL ), VMWare ( proprietární ). Pro hraní her lze také použít například Proton ( upravený fork WINE ), který je vyvíjen společností Valve. Proton je užitý třeba ve Steam Decku, a samotném Steamu pro Linux díky funkci Steam Play. Tato funkce umožňuje použítí libovolného vydání Protonu, či jejích alternativ ( Proton GE, Luxtorpeda, a další ). Programování na Linuxu Základním programovacím jazykem v Linuxu je jazyk C a sada GCC, která obsahuje překladače pro několik jazyků ( zejména C a C + + ). Nedílnou součástí programovacích nástrojů jsou i GNU binutils, které obsahují nástroje pro překlad jazyka symbolických adres a linkování binárních objektových souborů do spustitelné podoby; na systému Linux jsou standardně objektové soubory i spustitelné programy uloženy ve formátu ELF ( executable and linkable format ). Prostředí GNU nabízí i řadu dalších nástrojů pro usnadnění vývoje složitějších programů ( make, autoconf, gettext ). Linux podporuje i celou řadu dalších programovacích jazyků. Kromě jednoduchého jazyka zabudovaného přímo v příkazové řádce ( shell ) jsou nejpoužívanějšími jazyky v linuxovém prostředí Perl a Python.", "Protože se Linux stal velice populární platformou pro provoz WWW serverů, tak obrovské množství uživatelských aplikací které se dnes běžně provozují pod tímto systémem jsou ve skutečnosti webové aplikace napsané v jazyce PHP. Programování v Linuxu většinou probíhá v cyklu: programátor napíše zdrojový kód v textovém editoru, pak spustí v příkazové řádce kompilátor a program otestuje. Existují i programátorské editory, které za programátora spustí kompilátor a případně ve zdrojovém textu označí chyby. Samozřejmostí je i zvýraznění syntaxe a nyní jsou k dispozici již i rozvinutá plně funkční vývojová prostředí označovaná jako IDE nebo v případě návrhu grafického uživatelského rozhraní označovaná RAD. Tato prostředí jsou obvykle určena pro grafické rozhraní X Window System. Vesměs jsou zaměřená na kompilované jazyky, existují ale i taková, která podporují ladění skriptovacích jazyků ( např. Pythonu ), například IDEA. K programování grafických aplikací lze použít např. Anjuta, Glade či KDevelop ( primárně pro prostředí KDE ). Podpora Podpora linuxových distribucí je obvykle realizována komerčními společnostmi. V případě společností, jako jsou Canonical, Novell, Red Hat nebo Mandriva, jde přímo o společnosti spravující určitou distribuci. Na druhé straně jsou společnosti jako např. VA Linux, které se specializují na aplikace řešení postavených na Linuxu. Nejrozšířenější model podpory je ten, že s koupí distribuce dostáváte právo využít omezenou podporu po omezený čas a v případě potřeby můžete později dokoupit další služby. Pro uživatele distribucí, které jsou zdarma, slouží jako poměrně dobrá podpora řada diskusních fór, v angličtině i češtině. Použití Linuxu Kromě distribucí Linuxu, určených pro všeobecné použití na počítačích a serverech, mohou být distribuce specializovány pro různé účely, například jako podpora architektury počítačů, vestavěných systémů, stability, zabezpečení, lokalizace do konkrétního regionu nebo jazyka, cílení na konkrétní skupiny uživatelů, podpora pro aplikace v reálném čase ( real - time applications ). Navíc některé distribuce záměrně zahrnují pouze volný software ( free software ). V roce 2015 se aktivně rozvíjí více než čtyři sta linuxových distribucí. Stolní počítače ( Desktop ) Popularita Linuxu na běžných stolních počítačích a noteboocích se v průběhu let zvyšuje. Většina moderních distribucí zahrnuje grafické uživatelské rozhraní, které má od února 2015 dvě nejpopulárnější prostředí jako KDE Plasma Desktop a Xfce.", "Jelikož není k dispozici žádný oficiální desktop Linux, desktopová prostředí a distribuce Linuxu vybírají součásti z fondu volného a otevřeného softwaru, s nímž vytvářejí grafické uživatelské rozhraní. Například GNOME má své příkazy pro uživatelské rozhraní udělány formou průvodce. Spolupráce při vývoji volného softwaru umožňuje distribuovat jej různým týmům, které provádějí jazykovou lokalizaci některých distribucí systému Linux pro použití v lokálních sítích. Například jazyková verze Knoppix v jazyce Sinhalese byla značně dostupná předtím, než společnost Microsoft přeložila Windows XP do Sinhalese. Významnou roli při vývoji lokalizovaného systému hraje společnost Lanka Linux User Group tím, že kombinuje znalosti univerzitních profesorů, lingvistů a místních vývojářů. Aplikace Mnoho populárních aplikací je k dispozici pro různé operační systémy. Například Mozilla Firefox, OpenOffice.org, LibreOffice, Blender jsou ke stažení pro všechny operační systémy a jejich distribuce. Navíc některé aplikace původně vyvinuté pro Linux, jako jsou Pidgin a GIMP, byly vydány kvůli své oblíbenosti i pro ostatní operačních systémy ( včetně Windows a MacOS ). Navíc je v Linuxu podporováno rostoucí množství proprietárních desktopových aplikací, jako například Autodesk Maya, Softimage XSI a Apple Shake v oblasti animace a vizuálních efektů. Existuje také několik společností, které přenášely své hry nebo hry jiných společností na Linux, přičemž Linux byl také podporovanou platformou jak pro populární distribuční služby Steam, tak pro službu Desura. Mnoho dalších typů aplikací, které jsou k dispozici pro systémy Microsoft Windows a MacOS, bylo též přepracováno na Linux. Buď je na internetu k nalezení free softwarová aplikace, která funguje jako aplikace nalezená v jiném operačním systému nebo verze aplikace, která funguje na Linuxu, jako například Skype a některé videohry jako Dota 2 a Team Fortress 2. Projekt Wine Projekt Wine dále poskytuje možnost konkrétní kompatibility se systémem Windows, která umožňuje spouštět nemodifikované aplikace systému Windows v systému Linux. Ta je podporována skupinami jako CodeWeavers, kteří vyrábí komerční verzi softwaru. Od roku 2009 společnost Google rovněž poskytla finanční prostředky na Projekt Wine. Komponenty a instalace Vedle viditelných komponent, jako například X window managers, jsou také důležité neviditelné programy, které hostují freedesktop.org, jako například D - Bus nebo PulseAudio, jichž využívají obě hlavní desktopová prostředí GNOME a KDE a každé z nich nabízí grafické rozhraní napsané pomocí příslušné sady nástrojů GTK + nebo Qt.", "Instalace, aktualizace a odstraňování softwaru v operačním systému Linux se obvykle provádí pomocí správců balíčků, jako jsou Synaptic Package Manager, PackageKit a Yum Extender. Zatímco většina hlavních distribucí Linuxu má rozsáhlé repozitáře, které často obsahují desítky tisíc balíčků, není z oficiálních repozitářů k dispozici celý software, který lze spustit na Linuxu. Uživatelé mohou také instalovat balíčky z neoficiálních repozitářů, stahovat předkompilované balíky přímo z webových stránek nebo sami sestavit zdrojový kód. Všechny tyto metody přicházejí s různými stupni obtížnosti, kompilace zdrojového kódu se obecně považuje za náročný proces pro nové uživatele Linuxu, ale v moderních distribucích je málo potřebná a není specifickou metodou pro Linux. Netbooky Distribuce Linuxu se stala populární i na trhu s netbooky u řady zařízení jako jsou Asus Eee PC nebo Acer Aspire One. V roce 2009 společnost Google oznámila svůj systém Chrome OS jako minimalistický operační systém založený na operačních systémech Linuxu. Systém Chrome OS nekontroluje žádné webové aplikace s výjimkou správce souborů a přehrávačů médií ( v pozdějších verzích byla přidána určitá úroveň podpory aplikací pro Android ). Netbooky dodávané s operačním systémem, označované jako Chromebooky, se na trhu objevily v červnu 2011. Servery, sálové počítače a superpočítače Distribuce Linuxu jsou již dlouho využívány jako operační systémy pro servery. Společnost Netcraft oznámila v září 2006, že osm z deseti nejspolehlivějších hostingových společností provozovalo linuxové distribuce na svých webových serverech. V červnu 2008 byly distribuce Linuxu zastoupeny v pěti z deseti případů serverových systémů, FreeBSD tři z deseti a Microsoft dva z deseti, od února 2010 distribuce Linuxu representovaly šest z deseti případů, FreeBSD tři z deseti a Microsoft jeden z deseti, přičemž Linux vedl. Distribuce Linuxu tvoří základní kámen kombinace serverů a softwarových systémů LAMP ( Linux, Apache, MariaDB / MySQL, Perl / PHP / Python ), které získaly popularitu mezi vývojáři. Distribuce systému Linux se stávají stále populárnějšími na sálových počítačích, částečně kvůli cenám a modelu s otevřeným zdrojovým kódem. V prosinci 2009 počítačový gigant IBM oznámil, že převážně prodává a prodává Enterprise Linux Server na bázi mainframe. V síti LinuxCon North America 2015 oznámila společnost IBM LinuxONE řadu sálových počítačů speciálně navržených pro provozování systému Linux s otevřeným zdrojovým kódem.", "Distribuce Linuxu jsou také dominantní jako operační systémy pro superpočítače. Inteligentní zařízení Android se stal dominantním mobilním operačním systémem pro smartphony, který běží na 79,3 % smartphonech na světě. Android je také oblíbeným operačním systémem pro tablety a chytré televize. Mobilní telefony a PDA s operačním systémem Linux na open - source platformách se staly běžnějšími od roku 2007, příklady zahrnují Nokia N 810, Neo 1973 značky Openmoko a Motorola ROKR E 8. Nokia Maemo, jeden z nejčasnějších mobilních operačních systémů, byl založen na Debianu. Ten byl později sloučen s Moblinem od Intelu. Projekt byl později ukončen ve prospěch společnosti Tizen, operačního systému zaměřeného na mobilní zařízení a také IVI. Tizen je projekt v rámci nadace Linux. Několik produktů od společnosti Samsung už běží na operačním systému Tizen, Samsung Gear 2 je nejvýznamnějším příkladem. Smartphony Samsung Z mají používat Tizen namísto Androidu. Mozilla Firefox OS se skládá z jádra Linuxu, vrstvy abstrakce hardwaru, prostředí runtime založeného na webových standardech a uživatelského rozhraní a integrovaného webového prohlížeče. Společnost Canonical vydala aplikaci Ubuntu Touch s cílem přiblížit se k operačnímu systému na PC Ubuntu. Operační systém také poskytuje plnou verzi Ubuntu plochu pro připojení k externímu monitoru. Vestavěná zařízení Zařízení Embedded Linux a Linux Jolla Phone využívá operační systém Sailfish, který je založen na Linuxu. Systém pro zábavu v automobilu, modelu Tesla Model S, je založen na softwaru Ubuntu, Nokia X – smartphone, který běží na jádru z Linuxu. Vzhledem k jeho nízké ceně a snadné práci s ním se Linux často používá ve vestavěných systémech. Populární digitální videorekordér TiVo například používá upravený systém Linux, stejně jako několik síťových firewallů a routerů od výrobců, jako je Cisco / Linksys. Korg OASYS, Korg KRONOS, hudební stanice Yamaha Motif XS / Motif XF, Yamaha S 90 XS / S 70 XS, syntezátory Yamaha MOX 6 / MOX 8, generátor Yamaha Motif - Rack XS a digitální klavír Roland RD - 700 GX jsou také provozovány na Linuxu. Linux je také používán v systémech řízení podsvícení, jako je konzola WholeHogIII Hry V minulosti bylo pro Linux dostupných jen málo her. V posledních letech bylo vydáno více her s podporou Linuxu ( především Indie hry ), s výjimkou několika herních AAA titulů.", "Android, populární mobilní platforma, která používá jádro Linuxu, začala hodně zajímat vývojáře a je jednou z hlavních platforem pro vývoj mobilních her spolu s operačním systémem iOS od společnosti Apple pro zařízení iPhone a iPad. Dne 14. února 2013 společnost Valve vydala Linuxovou verzi systému Steam, která je oblíbenou herní distribuční platformou na PC. Mnoho steam her bylo přeneseno na Linux. Dne 13. prosince 2013 společnost Valve vydala SteamOS, herní systém založený na Debianu, určený pro beta testování, s plánem používat Steam machines jako herní a zábavní platformu. Valve vyvinul také VOGL, nástroj pro rozpoznávání OpenGL, určený k podpoře vývoje videoher, stejně jako přenosu jeho Source engine na Linux desktop. V důsledku snahy společnosti Valve jsou nyní na platformě Linux již nativně dostupné některé významné hry jako DotA 2, Team Fortress 2, Portal, Portal 2 a Left 4 Dead 2. Dne 31. července 2013 Nvidia vydala herní tablet Shield, s pokusem používat platformu Android coby specializované herní platformy. Někteří uživatelé systému Linux hrají Windows hry přes Wine, Proton nebo CrossOver Linux. 22. srpna 2018 vydal Valve svou vlastní fork Wine zaměřený na hry. Obsahuje několik vylepšení v porovnání s vanilla Wine, jako jsou například implementace DirectX 9, 10, 11 a 12 založené na Vulkan, integraci Steam, lepší podpora celé obrazovky a herního ovladače a lepší výkon pro vícevláknové hry. Speciální použití Vzhledem k flexibilitě, přizpůsobitelnosti a volné a otevřené povaze Linuxu je možné jej velmi dobře vyladit pro konkrétní účel. Existují dvě hlavní metody pro vytváření specializované linuxové distribuce: začít od nuly nebo z obecné distribuce jako základny. Distribuce, které se často používají k tomuto účelu, zahrnují Debian, Fedoru, Ubuntu ( které je samo založeno na Debianu ), Arch Linux, Gentoo a Slackware. Naproti tomu distribuce Linuxu, postavené od začátku, nemají obecný základ; namísto toho se soustředí na filozofii JeOS s tím, že zahrnuje pouze nezbytné součásti a vyhýbá se režijním nadbytečným nákladům spojených s distribucí. Domácí kino ( Home theater PC ) „ PC domácí kino“ ( HTPC ) je počítač, který se používá především jako zábavní systém, systém domácího kina. Obvykle je připojen k televizoru a často k dalšímu zvukovému systému. HTPC využívá OpenELEC, linuxovou distribuce, speciálně vyladěná pro tento systém, která zahrnuje software pro centrum médií Kodi. Byl vybudován od základů dodržujících princip JeOS.", "Tento OS je velmi lehký a vhodný pro omezený rozsah použití HTPC. K dispozici jsou také speciální edice distribucí Linux, které obsahují software MythTV media center, jako je Mythbuntu, speciální vydání Ubuntu. Digitální zabezpečení Kali Linux je Linuxová distribuce založená na Debianu určená pro digitální forenzní a penetrační testování. Dodává se s předinstalovanými několika softwarovými aplikacemi pro penetrační testování a identifikaci bezpečnostních problémů. Nástroj BackBox od společnosti Ubuntu poskytuje předinstalované nástroje pro zabezpečení a síťovou analýzu pro etické hackování. Existuje mnoho linuxových distribucí vytvořených s ochranou soukromí, tajemstvím, anonymitou v síti a bezpečností informací, včetně Tails, Tin Hat Linux a Tinfoil Hat Linux. Lightweight Portable Security je distribuce založená na Arch Linuxu a vyvinutá Ministerstvem obrany Spojených států. Tor - ramdisk je minimální distribuce vytvořená výhradně pro hostování anonymního softwaru Tor. Záchrana systému Linux Live CD se již dlouho používá jako nástroj pro obnovu dat z poškozeného počítačového systému a pro opravu systému. Na základě této myšlenky se objevilo několik linuxových distribucí přizpůsobených pro tento účel, z nichž většina používá GParted jako editor oddílů s doplňkovým softwarem pro obnovu dat a opravu systému: GParted Live – distribuce založená na Debianu vyvinutém projektem GParted Parted Magic – komerční distribuce Linuxu SystemRescueCD – distribuce založená na Gentoo s podporou pro editaci registru Windows Ve vesmíru SpaceX využívá několik redundantních letových počítačů v konstrukci se systémem odolným vůči chybám v raketě Falcon 9. Každý motor Merlin je řízen třemi voting počítači, přičemž dva počítače mají fyzické procesory a neustále se vzájemně kontrolují. Linux není ve své podstatě tolerantní k chybám ( žádný operační systém není, protože je funkcí celého systému včetně hardwaru ), ale letový počítačový software to pokládá za svůj účel. Pro flexibilitu se místo náhradních dílů, vytvrzených za použití radiace, používají komerčně vyráběné náhradní díly a systémy „ tolerantní vůči radiaci“. Od září 2018 provedla společnost SpaceX více než 60 startů Falconu 9. Od roku 2010, všechny, kromě jednoho, úspěšně dodaly své primární užitečné zatížení na zamýšlenou oběžnou dráhu, a plánuje jej použít k přepravě astronautů na Mezinárodní kosmickou stanici. Systém Windows zde byl navíc používán jako operační systém na kritických systémech, které nejsou určeny pro poslání. Notebooky používané na palubě kosmické stanice byly ale nahrazeny Linuxem.", "První humanoidní robot s operačním systémem Linux také prochází testováním v letu. Laboratoř Jet Propulsion používala Linux již řadu let „ na pomoc při projektech spojených s výstavbou bezpilotního vesmírného letu a průzkumu hlubokého vesmíru“; NASA využívá Linux v robotice v roveru Mars a Ubuntu Linux pro „ ukládání dat ze satelitů“. Vzdělání Distribuce Linuxu byly vytvořeny tak, aby poskytovaly studentům praktické zkušenosti s kódováním a zdrojovým kódem na zařízeních jako je Raspberry Pi. Kromě vytvoření praktického zařízení je záměrem ukázat studentům „ jak věci pracují.“ Projekty Ubuntu Edubuntu a Projekt Linux Schools, stejně jako Debian derivát Skolelinux, poskytují vzdělávací softwarové balíčky. Obsahují také nástroje pro správu a budování školních počítačových laboratoří a počítačových učeben, jako je Linux Terminal Server Project ( LTSP ). Ostatní Instant WebKiosk a Webconverger jsou distribuce Linuxu založené na prohlížeči, které se často používají ve webových kioscích a digitálním značení. Thinstation je minimalistická distribuce určená pro tenké klienty. Rocks Cluster Distribution je přizpůsoben pro vysoce výkonné výpočetní clustery. Existují distribuce Linuxu s obecným účelem, které jsou zaměřeny na určité publikum, jako jsou uživatelé určitého jazyka nebo zeměpisné oblasti. Mezi takové příklady patří Ubuntu Kylin pro uživatele čínského jazyka a BlankOn zaměřené na indonéské obyvatele. Profesionální distribuce zahrnují Ubuntu Studio pro tvorbu médií a DNALinux pro bioinformatiku. Dále sem patří muslimsky orientované distribuce jménem Sabily, který následně poskytuje také některé islámské nástroje. Některé organizace používají interně lehce specializované linuxové distribuce, včetně GendBuntu používané francouzským národním četnictvem, Goobuntu, který interně používá společnost Google a Astra Linux, vyvinutý speciálně pro ruskou armádu. Název Linux Název Linux původně označoval jen samotné jádro, ale velmi brzy byl název zevšeobecněn a vztažen na celý operační systém skládající se z jádra Linux a operačního systému GNU. Už delší dobu ale neplatí, že Linux a GNU tvoří takřka celý systém, do systému byla postupně zahrnuta řada dalších programů. Výslovnost V angličtině vznikaly dříve spory, jak se má správně slovo Linux vyslovovat. Běžně je toto slovo vyslovováno, avšak existují různé varianty. Například sám Linus Torvalds, původce jména Linux, slovo vyslovuje podobně jako v češtině – ( česky, anglicky podle Linuse ). Poznámky Odkazy Reference", "Literatura Bednář Vojtěch: Linux na firemním PC – možnosti, rizika cena, BEN - technická literatura, 2007, Související články Svobodný software Projekt GNU Operační systém LAMP Unix Seznam distribucí Linuxu Externí odkazy Linux.cz – Proč používat GNU / Linux Filosofie projektu GNU „ GNU / Linux“ – Co je ve jménu? Přehled distribucí Linux Dokumentační Projekt – 16 MB Linux Documentation Project ÚSL Úvod do Systému Linux Učebnice GNU / Linuxu – česky Dokumenty o Linuxu: Revolution OS, režie J. T. S. Moore, 85 minut Operační systémy Svobodný software Svobodné operační systémy" ]

[ "Mytologie ( mythologie, bájesloví, případně bájeslovectví ) je věda zabývající se studiem mýtů. Zároveň je také toto slovo používáno jako termín pro předmět zkoumání této vědy, pro soustavu mýtů ( např. egyptská mytologie, řecká mytologie, římská mytologie ). Doslovně znamená mytologie\" vyprávění příběhu\" a toto slovo bylo tak původně i užíváno. Tradičně bývá řazena do antropologie náboženství. Starověk a středověk Nejstarší kritická reflexe mýtů se objevuje u prvních řeckých filosofů, například představitelů Milétské školy, kteří v opozici k tradiční kosmologii hledali původ světa v pralátce ( arché ). O něco později Xenofanés odmítl antropomorfní bohy, argumentoval tím, že kdyby zvířata uměla vytvářet sochy a obrazy, také by bohy zobrazila k obrazu svému. Hérakleitos se domníval, že neexistuje nic věčného ani neměnného a povýšil na nejvyšší princip Logos. Platón sice literární zpracování klasických mýtů odmítal, přestože ve svých filosofických dílech s některými mýty pracoval, s jeho dílem je spojen například mýtus o Atlantidě nebo mytologické představy o reinkarnaci. Je také prvním autorem, v jehož díle je doloženo slovo mytologie. Mezi první teoretické modely podstaty mýtu patří názor Theagenése z Rhegia, který mýtu přisuzuje symbolickou hodnotu, z čehož vyplývá že by měl být chápán jako alegorie. U Hérodota se zas objevuje názor že mýty jsou překroucením historie a že bohové byly původně výjimečnými lidmi. Tato teorie se podle řeckého filosofa Euhémera nazývá euhemerismus. Pojetí alegorie se později prosadilo především u stoiků, zatímco euhemerismus u epikurejců a také u patristických a středověkých křesťanských učenců. Někteří autoři jako Cicero ovšem oba názorové směry úspěšně kombinovali. Římský filozof Lucretius zase proslul racionálními argumenty proti existenci kentaurů, draků a podobných monster.", "V době středověku byly poprvé zaznamenány neklasické mýty, například irskými mnichy zkompilované Knihy o dobývání Irska, Gesta Danorum Saxona Grammatica nebo Prozaická Edda Snorriho Sturlusona, z této doby pochází i nejdůležitější zprávy o slovanské mytologii v Helmondově, Kosmově či Nestorově kronice. Období raného novověku Během renesance studium mýtů přes zájem o klasickou kulturu stagnovalo, Daniel Heinsius se pokoušel o srovnání antické mytologie se Starým zákonem, na což v 17. století navázal Samuel Bochart, který mimo jiné ztotožnil Prométheova otce Iapetea s hebrejským Jáfetem. Až během 18. století začaly vznikat práce jako O původu pohádek Bernarda Fontelleho, O kultu fetišů Charlese de Brosses nebo Nová věda Giambattisty Vica, které představovaly už poměrně vyspělý model chápání mýtů. V druhé polovině 18. století zájem o mýty rapidně vzrostl díky nástupu romantismu, který je přijímal někdy až s nekritickým obdivem. Novou vlnu bádání zahájil německý filosof Johann Gottfried Herder, jehož myšlenky ovlivnily pozdější národní obrození a dále bratři Grimmové, Friedrich Schelling a později Ernst Cassirer, kteří prosazovali autonomii mýtu. Zvláště Cassierer koncem 19. století přikládal mýtu ústřední význam, označil mýtus za podloží, z něhož vyrůstají další lidské formy prožívání a poznávání reality, jako je umění, náboźenství, právo, ale i věda a technika. Ještě předtím, počátkem 19. století měly velký vliv na rozvoj mytologie vykopávky na Předním východě a v Egyptě, kolonizaci Indie a rozpoznání existence indoevropské jazykové skupiny Williamem Jonesem. To vyústilo mimo jiné ve vznik srovnávací mytologie založené na srovnávací lingvistice, což však vedlo k nedostatečně zdůvodněnému ztotožňování mytických postav na základně jazykové podobnosti. 19. století Počátkem 19. století se široce rozšířila interpretační metoda alegorie vykládající mýty pomocí jednoho úzkého přírodního jevu, například bouře u Adalberta Kuhna, ohně u Johanna Hertela, měsíce u Georga Hüsinga a slunce u Maxe Müllera či heliolitické školy.", "Poslední jmenovaná teorie byla obzvláště vlivná a v konečném důsledku podpořila dlouhou diskreditaci srovnávací mytologie. Tuto metodu uplatlin v kontextu slovanské mytologie i Karel Jaromír Erben. Na konci 19. a začátku 20. století se stal dominantním přístupem ritualismus, často ve spojení s evolucionismem. Vědci v tomto období hledají nejarchaičtější či nejpůvodnější formu náboženství a mytologie, sestavují evoluční linie. Klíčovou roli má studium vztahů mezi mýtem a rituálem, nto směr byl představován především Jamesem Frazerem proslaveným dílem Zlatá ratolest, Edwardem Tylorem a Jane E. Harrisonová. Podle této teorie je mýtus verbalizovaným rituálem. Pokud rituál zanikne, mýtus tím ztrácí svou funkci a postupně je degradován, často až do žánru pověsti či pohádky. Odpovědí na evolucionismus se stává difuzionismus, zaměřený na výzkum rozšíření kulturních jevů, vymezování kulturních celků a jejich vzájemné interakce, šíření kulturních fenoménů včetně mýtů migrací a kulturní výměnou. Významným představitelem tohoto směru byli Franz Boas a Wilhelm Schmidt, známý svou kontroverzí teorií urmonoteismu, podle níž primitivní lidské kultury vyznávaly monoteismus, zatímco polyteistické mytologie vznikly sekundárně, degenerací prapůvodního monoteismu. Vlivné byly také teorie založené na sociologii, představované například Émilem Durkheimem, Marcelem Maussem a Paulem Radinem, podle nichž mýty plní především funkci společenské smlouvy, napomáhají udržovat optimální mezilidské vztahy, zvyšují soudržnost lidské komunity a schopnost jejího fungování. Ve dvacátém století na toto pojetí mytologie navázali Mary Douglas a Clifford Geertz, pro něhož byly mýty veřejným vyjádřením způsobu, jakým příslušníci určité kultury rozumí světu kolem sebe. 20. století Co se psychoanalýzy týče, mýty studoval již Freud, který ale k mýtům a náboženství obecně zaujímal spíše negativní postoj. Mnohem větší pozornost jim věnovala jungiánská odnož. Sám Jung v mýtech viděl projevy kolektivního nevědomí a věnoval velkou pozornost teorii archetypů. Jeho myšlenky byly rozvedeny například Josephem Campbellem, podle něhož mýtus představuje cestu lidského jedince k poznání sebe sama. K dalším představitelům psychoanalýzy v mytologii patřili Otto Rank, Richard Somerset Raglan nebo James Hillman.", "Značný vliv měl na mytologii též strukturalismus v díle Claude Lévi - Strausse, v jehož díle došlo ke sblížení mytologie s antropologií, neboť mýty v sobě dle Lévi - Strausse kódují základní struktury každé lidské společnosti, jež je možné vyjádřit pomocí řady binárních opozic. Naproti tomu Mircea Eliade přistupoval k mytologii z hlediska hermeneutické religionistiky, především zdůrazňoval protiklad posvátného a profánního, případně chaosu a řádu. Ústřední pro něj byl pojem posvátna jako nezávisle existující entity, která proniká do profánního světa každodenní lidské existence, tento proces pronikání posvátka do běžné reality se označuje jako hierofanie. Mýty podle Eliadeho zachycují okamžiky hierofanie, která s sebou přináší i přeměnu chaosu v řád. Od poloviny 20. století se také začala vracet indoevropská srovnávací mytologie, představovaná hlavně dílem Georgese Dumézila a jeho trojfunkční teorií, na rozdíl od raných srovnávacích teorií založená především na kritické analýze textů. Mezi nejnovější tendence v přístupu ke studiu mýtů představuje kognitivní religionistika, např. v díle Pascala Boyera nebo v podobě spojené s antropologií u Jareda Diamonda. Odkazy Reference Externí odkazy Antropologie náboženství" ]

[ "Umění ( od „ uměti“, řecky τέχνη, techné, jako řemeslná technika ) je součást lidské kultury, v širokém slova smyslu užitečná dovednost, kterou neovládá každý a které je případně třeba se naučit. Od renesance se však nejčastěji užívá v užším smyslu „ krásných umění“, kde se klade důraz na tvořivost, originalitu a individualitu umělce. Hodnocení je však subjektivní. Umění v tomto smyslu se od starověku dělí na umění výtvarná, která vytvářejí trvalá vizuální umělecká díla ( například malířství, sochařství, architektura ), a umění múzická či performativní, kde umělec sám vystupuje před publikem ( například tanec, zpěv, hudba, divadlo ). Toto rozlišení se sice díky písmu, notovému záznamu a dalším záznamovým technikám do značné míry přežilo, přesto se stále užívá. V některých jazycích, jako například v angličtině, se rozlišuje pojem umění v jednotném čísle ( art ), který se omezuje na malířství, sochařství a architekturu, a umění v množném čísle ( the arts ), který zahrnuje ostatní disciplíny jako hudba, literatura či film. V češtině tomu tak ale není, což může činit potíže při překladu. Mj. proto také dochází k tomu, že slovní spojení\" dějiny umění\" často znamená pouze dějiny výtvarného umění. V minulosti nebylo umění chápáno jako samostatná oblast, bylo vnímáno jako řemeslo či součást vědy. Specifický význam získává pojem teprve na počátku novověku, zhruba v renesanci ( 17. století ). Předmoderní umění bylo často vytvářeno pro náboženství a již u nejstarších, pravěkých uměleckých projevů ( hudebních, sochařských i malířských ) se uvažuje o jeho roli v rituálech. Toto spojení rozbila jako první antika, avšak po jejím pádu, ve středověké Evropě, bylo na dlouho obnoveno. K dalšímu odpojení došlo až v novověku. Vědy o umění Uměním se zabývá řada věd, zejména estetika, dějiny umění, sociologie umění, psychologie umění, literární věda, různé typy teorie komunikace, teorie znaku, taxonomie umění, teorie technologií umění ( včetně restaurování ) a další specializované obory. Vědy o umění nejsou komplexně zvládnutelné pro jednoho odborníka a vyžadují týmovou spolupráci. Estetika se zabývá povahou uměleckého díla a krásy vůbec, psychologie a sociologie jeho individuálním a společenským působením či významem.", "Historické obory ( dějiny umění, hudby, literatury atd. ) sledují vývoj uměleckých projevů v dějinách a řadí je do různých slohů. Teorie komunikace se zabývají sdělovací stránkou umění. Sémiotika chápe umění jako tvorbu a rozvíjení určitých znaků, výtvarných, literárních, hudebních atd. a zkoumá jejich význam a působení. Ještě bohatší je oblast teorie užitého umění obsahující nezbytně také vědy vztahující se k funkčnosti produktů tvorby a jejich interakci s člověkem. Speciálním oborem teorie je umělecká kritika, která se vedle formální problematiky soustřeďuje na společenské hodnotové systémy. Výtvarná kritika a teorie si musí hledat nové místo, nechce - li se ocitnout buď na poli čisté reklamy, anebo v rovině umělého bodování umělců, čím může ovlivňovat vytváření hvězd a obchod s uměním. Proces názorové diferenciace zatím probíhá na úrovni umělého získávání\" bodů\", chybí mu komplexní reflexe, vedle vzácných výjimek převažuje umělá a poněkud manipulativní strukturace hodnot. ( Anděla Horová, 2007 ) Definice umění Pojem umění je tak široký, mnohotvárný a proměnlivý, že jej podle mnoha odborníků nelze definovat. Pokusy o definici vycházejí buď z vlastností uměleckých děl a činností samých ( umění znázorňuje, vyjadřuje, esteticky působí ), z jeho historie ( původ z kultu a rituálu, společenský význam, umělecké instituce ), anebo jen tvrdí, že umění je to, co za ně určitá společnost pokládá ( konstruktivismus ). Tomu se blíží teorie komunikace, která se zabývá veškerým sdělováním a umělecké sdělování považuje za společenskou vztahovou kategorii ( relativní společenské ocenění ). V historii se kladl různě velký důraz na mimetickou či zobrazovací stránku umění, na stránku vyjadřovací či expresivní, sdělovací či komunikativní nebo tvořivou. Kromě těchto působení, kde je umění samo sobě cílem, se však umění také účelově užívá ke zdobení předmětů, k vyvolávání nálad a citů, k šíření určitých postojů a myšlenek, k propagaci nebo v terapii. Podle Ottova slovníku je umění „ úmyslné tvoření nebo konání, jehož výsledek nad jiné výtvory a výkony vyniká jistou hodnotou již při pouhém nazírání a vnímání, tj. hodnotou estetickou“.", "Encyclopedia Britannica vymezuje umění jako „ užívání dovedností a představivosti k vytváření estetických předmětů, prostředí nebo zážitků, které lze sdílet s druhými lidmi.“ Podle prof. C. Tiedemanna z hamburské univerzity je umění „ ta oblast kulturní činnosti, kde se lidé snaží podle svého nadání, znalostí a dovedností vyjadřovat své myšlenky a city buď vytvářením děl, nebo jednáním.“ Umění v historii Umění provází lidské společnosti od nejstarších dob a například zdobení vlastního těla, předmětů a obydlí lze najít v každé lidské společnosti. Jeskynní malířství odpovídá transu a užívání drog. Ve starověkých společnostech bylo úzce spojeno s kultem a rituály, s posvátnými místy, chrámy a slavnostmi, u Homéra a antických básníků je božského původu. Od starověku sloužilo jako výraz panovnické moci a prestiže měst, ve středověku zejména jako chrámové umění ( výtvarné, hudební i divadelní ), a to většinou jako anonymní. Od renesance se zájem obracel k originalitě umělce, vznikaly první galerie a umělecké akademie a umělecké předměty se stávaly předmětem sběratelství. Na osvícenské zdůraznění umění jako výrazu harmonie ( klasicismus ) a na romantické pojetí umělce jako génia reagovali někteří umělci od 19. století odmítáním dobových konvencí a akademismu, případně protestem a provokací. Od 19. století ovlivňují umění nové technické možnosti jednak reprodukce a záznamu, jednak jako nová média umělecké tvorby ( například fotografie a film ). Začalo se nově oceňovat lidové umění i umělecké řemeslo a umění se také stávalo nástrojem propagandy ( plakát, film, reklama ). Vznikaly také první umělecké školy a další umělecké instituce jako například výstavy a festivaly. Od 20. století se umění zbavuje své znázorňovací funkce ( abstraktní umění ) a s rozpadem slohu se dále individualizuje. Zároveň je pod silným tlakem komercializace a soutěže o úspěch, objevují se další nová média a někteří umělci se snaží smazávat hranice mezi uměním a běžným životem ( akční umění, happening ). Umělecké působení Z hlediska individuálního je základním kritériem umění ( umělecké hodnoty ) jeho estetický účinek. Estetický účinek je však závislý na dosavadní osobní zkušenosti a je tedy individuální. Z tohoto hlediska není možné požadovat, aby ostatní považovali za umění totéž, co my sami.", "Z hlediska sociálního je umění ( umělecký proces ) nezbytným nástrojem k tvorbě nových či k inovaci dosavadních znaků, k ověřování jejich účinnosti ( umělec ji ověřuje napřed na sobě, dále na svých divácích či posluchačích ) a posléze ke vzájemné dohodě o jejich významu ( zde se uplatňuje prosazování jednotlivých osobních účinků ). Původně umělecký znak tak po jisté době přechází do znakového systému se svým obecně sdíleným a opakovatelně vyvolavatelným významem a posiluje tak užívaný komunikační systém. Z tohoto hlediska platí, že každý znak byl původně metaforou, v němž nový znak nějakým způsobem inovoval vztahy ke znakům na něj návazným. Abychom umělecký ( metaforický ) účinek dokázali rozpoznat, musíme se vědomě nebo nevědomky naučit dosavadním znakovým systémům, vůči nimž se umělecký znak vymezuje. K porozumění umění je tedy v určitém úhlu pohledu nezbytná výchova k umění. Odkazy Reference Literatura R. Cumming, Umění. Praha: Slovart 2007 Ottův slovník naučný, heslo Umění. Sv. 26, str. 170 J. Pijoán, Dějiny umění 1 - 12. Praha: Odeon 1977 - 1982 ( Knižní klub 1998 n ) Ritter – Gründer, Historisches Wörterbuch der Philosophie. Basel 1981 nn. Heslo Kunst. Sv. 4, sl. 1357 nn. Umění: velký obrazový průvodce. Praha: Knižní klub 2010 Ladislav Hejdánek, Objev budoucnosti a umění, in: O umění., Praha: OIKOYMENH, 2014, s. 9 – 16, elektronicky zde. Související články Dějiny umění Galerie umění Užité umění Výtvarné umění Fotografie Hudba Divadlo Kinematografie Nová média Externí odkazy Dictionary of the History of ideas, heslo Art and Play, etext.lib.virginia.edu Portál k dějinám umění, witcombe.sbc.edu Stanford encyclopedia of philosophy, heslo Art definitions, plato.stanford.edu" ]

[ "Estetický účinek je filozofický pojem. Estetický účinek byl chápán v různých dobách různě. Názor, že estetický účinek znamená, „ jak na nás dílo působí z hlediska podílu na idei Krásy“, který zde byl uveden jako první, má za podklad pozdně klasicistní smýšlení, v němž již krása nebyla přisuzována Božímu zjevení, ale přesto byla považována za něco velmi nezávislého na lidském postoji, vzešlého z vyšších sil ( v romantismu byl tento přesah nad lidstvo a člověka zkonkretizován - nositelem estetického účinku byly přírodní síly, zejména živly a člověku málo dostupné krajiny ). Je příznačné, že povstání estetického účinku bylo charakterizováno jako záležitost oproštění se od zájmu či prospěchu ( Kant ). Později původ estetického účinku „ klesl“ na sociální úroveň ( diferenciace estetického účinku v poměru k sociálnímu postavení ). V současnosti se estetický účinek vztahuje přímo k subjektu. Uznává se, že každému subjektu působí estetické účinky něco zcela jiného, v závislosti od jeho dosavadních životních zkušeností ( historie jeho osobních i sociálních interakcí ). Uplatňování estetického účinku jako společenské normy je pak považováno za příznak totality. V dynamickém pojetí vzniká estetický účinek jako výsledek vědomého či mimovědomého porovnání dosavadní zkušenosti se zkušeností aktuální interakce. Estetického účinku je možné dosáhnout tím, že se novou zkušenost podaří uvědoměle či neuvědoměle zařadit k dosavadnímu řádu ( konzervativní pojetí ). Zkušenosti, které se nekryjí se zavedenými, jsou pak odmítány. V modernistickém pojetí - pokud se obě zkušenosti nekryjí, je možné posuzovat novou zkušenost také jako přesah - osvobození od dosavadních konvencí ( které je samozřejmě dočasné, protože každý přesah se v tomto historickém postupu posléze může stát základem opakování, konvencí ). V postmodernistickém, pluralistickém přístupu se uznává, že uspokojení z řádu světa může být stejně silné jako uspokojení z přesahu vlastní zkušenosti a toleruje se libovolné uplatňování toho kterého přístupu v dané situaci, pokud probíhá bez perzekuce přístupu protikladného. Jednostranná převaha uplatňování prvního či druhého přístupu je pak připisována psychologickém založení - první typ je spíše neurotický, druhý skeptický. Zdrojem, jehož hlavním účelem je vytváření estetického účinku ( nezaměňovat s krásou, neboť estetický účinek může mít i záporné rysy ), je umění. Estetika" ]

[ "NetBSD je open source operační systém vycházející ze systému Unix. Při jeho vývoji se více než u jiných systémů klade důraz na zachování jednoduchosti, čistoty a přehlednosti kódu, jak je obvyklé pro BSD Unix. Díky tomu NetBSD běží na mnoha různých platformách, zahrnujících servery, desktopy i handheldy; často je používán ve vestavěných systémech. Historie NetBSD Projekt NetBSD byl založen roku 1993 vývojáři systému 386 BSD kvůli nejistému směřování tohoto systému a nespokojenosti s jeho vývojovým modelem. 386 BSD jako takový zakrátko ukončil svůj vývoj, avšak jako první port systému BSD UNIX na architekturu i 386 ( IA - 32 ) poskytl základ pro další vývoj NetBSD, který se stal jeho logickým pokračováním. Samotný 386 BSD byl založený na Net / 2 vydání systému BSD Unix. NetBSD používá kód z 386 BSD, jako z následujícího BSD vydaní 4.4 BSD - Lite, který se nemohl nadále označovat jménem UNIX ( tuto obchodní známku v současnosti vlastní The Open Group ). V následujících letech NetBSD díky open source vývojovému modelu držel krok s ostatními moderními operačními systémy, a to počítáme - li i komerční varianty Unixu. Důležitou událostí byl odchod jednoho ze zakladatelů NetBSD, Thea de Raadta, z NetBSD Core Group, kterému předcházel konflikt s ostatními vývojáři. Theo de Raadt následně založil projekt OpenBSD. Související operační systémy Krátce po založení NetBSD se ze společných předchůdců vyčlenil FreeBSD. Tento projekt se vyvinul do současně nejpoužívanější varianty systému BSD. Projekty FreeBSD a NetBSD si vzájemně vypomáhaly sdílením části kódu a jsou navzájem binárně kompatibilní. V rámci projektu OpenBSD, který se od NetBSD vyčlenil, vzniklo množství softwaru, hlavně oblasti sítí, bezpečnosti a ovladačů zařízení. Velká část kódu vyvinutého původně pro OpenBSD je nyní součástí NetBSD. Některé unixové příkazy operačních systémů macOS pocházejí z NetBSD. Charakteristika Díky široké podpoře hardwaru se NetBSD používá i v jednoúčelových ( ) zařízeních, přenosných počítačích nebo na starším hardware. Je též využíván jako server. Pokročilé bezpečnostní funkce, z kterých mnohé mají původ v OpenBSD, dělají z NetBSD systém vhodný pro nasazení v úlohách citlivých na zabezpečení ( například síťový firewall [ ˈfaiəˌwoːl ] ).", "Jako první z rodiny BSD implementovalo NetBSD randomizační systém Kernel ASLR, který výrazně zvyšuje bezpečnost systému, protože je činí odolným při pokusech o prolomení zabezpečení operační paměti. NetBSD je svobodný software, šířený podle BSD licence ( resp. její zjednodušené, 2 - bodové verze ). Jediné praktické omezení při jeho šíření je ponechání zmínky o autorských právech ve zdrojových souborech. K sestavení NetBSD je potřeba překladač GCC ( šířený pod licenci GPL ), avšak běžící systém NetBSD je možné používat bez jakéhokoliv GPL softwaru. Dostupný software NetBSD se snaží o implementaci API podle normy POSIX, což by teoreticky mělo umožnit bezproblémové používání prakticky všech unixových programů v nezměněné formě, pokud jsou dostupné jejich zdrojové kódy. Z různých důvodů toto však vždy neplatí. Kromě toho NetBSD disponuje podporou ABI mnoha dalších OS, například UNIX systém V, Linux, či FreeBSD. Tato vlastnost umožňuje běh většiny komerčně dostupného nesvobodného softwaru. Dále existuje i experimentální podpora pro spustitelné soubory systému MS Windows ve formě PE / COFF, ale v současnosti není moc použitelná. Namísto něj je možné používat software pro systém Windows s pomocí programu Wine. Velké množství softwaru je dostupné přes balíčkový systém pkgsrc. Ten umožňuje jednoduché stažení a instalaci přibližně 18 000 přehledně roztříděných balíčků. Mnohé z nich jsou dostupné i ve spustitelné formě a dají se přebírat a instalovat automaticky. Pkgsrc je možné používat i na jiných platformách, nezávislé na NetBSD. Kritika NetBSD Fakt, že NetBSD není tak rozšířený jako srovnatelné operační systémy, má za následek jeho slabší podporu, zejména pak nového hardwaru. Například výkon diskového subsystému se systémem diskových poli RaidFrame, který NetBSD používá, se ukázal jako citelně nižší než subsystém linuxový. V současné době není možné bez zásahu do zdrojových souboru používat v textové konzoli jiné národní znaky než ze sady ISO Latin - 1. Tento handicap je možné napravit buď úpravou zdrojového kódu anebo použitím grafického systému X 11. Související články", "GNU – GNU GPL ( licence ) Free Software Foundation ( FSF ) – organizace ( nadace ), která zastřešuje Projekt GNU Projekt GNU – projekt původně Richarda Stallmana, který má za cíl vyvinout kvalitní a svobodný operační systém – GNU GNU GPL – licence napsané Richardem Stallmanem a dalšími, k uskutečnění cílů Projektu GNU GNU Hurd – svobodný operační systém založený na mikrojádře GNU Mach, vyvíjený Projektem GNU GNU Mach – jádro operačního systému GNU Hurd; mikrojádro GNU Hurd NG – svobodný operační systém založený na mikrojádře L 4 ( jádro ), vyvíjený Projektem GNU L 4 – jádro operačního systému GNU Hurd NG; mikrojádro navržené a vytvořené vědcem Jochenem Liedtkem linuxový kernel [ ˈkəːnl ] – jádro svobodného operačního systému, vyvíjené Linux Foundation; modulární monolitické jádro Linux - libre – jádro svobodného operačního systému, vyvíjené dcerou FSF ( FSFLA ), fork Linux ( jádro ); modulární monolitické jádro BSD – BSD licence Berkeley Software Distribution – obchodní organizace při University of California, Berkeley, která vyvinula licenci BSD a používala pro práce nad operačním systémem BSD Unix. BSD licence – licence organizace BSD, která používala pro BSD Unix a odvozená díla FreeBSD – svobodný operační systém, který vznikl z BSD Unixu; modulární monolitické jádro DragonFly BSD – svobodný operační systém, fork FreeBSD 4.8 s hybridním jádrem NetBSD – svobodný operační systém, který vznikl z BSD Unixu ( před FreeBSD ); modulární monolitické jádro OpenBSD – svobodný operační systém, fork NetBSD zaměřený na bezpečnost; monolitické jádro MINIX 3 – svobodný operační systém; mikrojádro navržené a vytvořené vědcem Andrew S. Tanenbaumem Reference Externí odkazy DragonFlyBSD ' s HAMMER 2 File - System Being Ported To NetBSD - Souborový systém DragonFlyBSD HAMMER 2 je portován na NetBSD NetBSD Wiki NetBSD LiveCD ( archivovaná stránka ) NetBSD: aktualizace systému a balíčků BSD Software pod licencí BSD" ]

[ "Wikipedie ( anglicky a v mnoha dalších jazycích Wikipedia ) je mnohojazyčná online encyklopedie vytvořená a udržovaná jako projekt otevřené spolupráce se svobodným ( otevřeným ) obsahem, na jejíž tvorbě spolupracují dobrovolní přispěvatelé z celého světa. Využívá wiki redakční systém a je to největší a nejoblíbenější všeobecné referenční dílo na World Wide Webu; podle hodnocení služby Alexa Internet z června 2019 je jednou z nejpopulárnějších webových stránek vůbec. Obsahuje výhradně bezplatný obsah a neobsahuje jakékoliv komerční reklamy. Wikipedie je vlastněna a podporována, stejně jako další vzájemně propojené projekty, nadací Wikimedia Foundation, neziskovou organizací, která je financována především prostřednictvím darů. Wikipedie byla spuštěna 15. ledna 2001 Jimmym Walesem a Larrym Sangerem. Její jméno navrhl Larry Sanger, jako spojení slov „ wiki“ ( havajské slovo pro „ rychlý“ ) a „ encyklopedie“. Zpočátku fungovala pouze anglická jazyková verze, brzy ale vznikly i další jazykové mutace. Česká verze byla spuštěna 3. května 2002. Celkově obsahovala Wikipedie v lednu 2023 více než 60,2 milionu článků ve více než 300 různých jazycích a v únoru 2014 dosáhla 18 miliard zobrazení stránek a téměř 500 milionů jedinečných návštěvníků měsíčně. Wikipedie funguje na principu tzv. wiki, což znamená, že nový článek může vložit a libovolný článek může změnit ( ať už pouze opravit překlep, zkorigovat věcnou chybu, článek výrazně rozšířit nebo zcela přepsat ) takřka kdokoli s přístupem na web. Jedním ze základních pravidel prosazovaných uživateli je tzv. nezaujatý úhel pohledu – články musí nezaujatě prezentovat všechny podstatné názory na příslušné téma, aniž by některý vydávaly za jedinou objektivní pravdu. Požadavek na ověřitelnost údajů v článcích je uplatňován zejména u kontroverzních údajů a témat. Historie a rozsah Zárodek Wikipedie vznikl v roce 1995, kdy programátor Ward Cunningham založil webové stránky nazvané WikiWikiWeb, které mohl upravovat každý jejich návštěvník – od té doby se podobných systémů, dnes označovaných jako wiki ( havajské slovo pro „ rychlý“, míněno stránky, na kterých může návštěvník cokoliv rychle opravit ) objevilo velké množství. Velmi často jsou používány např. jako vnitrofiremní báze znalostí. Wikipedie jako taková vznikla 15. ledna 2001 jako doplňkový projekt k dnes již neexistující encyklopedii Nupedia, do které mohli přispívat jen odborníci.", "Zakladateli obou projektů byli Američané Jimmy Wales ( přezdívaný Jimbo ), internetový podnikatel, a Larry Sanger, filosof a informatik, který brzy z Wikipedie odešel. Wales 20. června 2003 založil podle zákonů státu Florida ( USA ) neziskovou nadaci Wikimedia, na kterou převedl autorská a vlastnická práva související s Wikipedií i sesterskými projekty. Sanger na konci roku 2004 rozpoutal diskusi článkem, v němž kritizoval anti - elitářství, které od spolupráce odrazuje experty, a v roce 2006 založil vlastní projekt Citizendium, který má tento nedostatek napravovat. Popularita Wikipedie vytrvale roste. Postupně vedle ní vzniklo také několik sesterských projektů. Wikipedie patří mezi nejpopulárnější referenční stránky na webu, každý den obslouží přibližně 60 milionů požadavků. V počtu návštěv byla v červnu 2013 na 7. místě mezi všemi internetovými stránkami. Německá verze Wikipedie byla vydána na CD a tisícistránkový výběr asi 20 000 článků německé Wikipedie byl ve spolupráci s respektovanou vydavatelskou skupinou Bertelsmann v září 2008 vydán také knižně Das Wikipedia - Lexikon in einem Band. Na Internetu existuje velké množství serverů, které kopii obsahu Wikipedie nabízejí za podmínek licence GFDL. V květnu 2005 obsahovala Wikipedie dohromady přibližně 1,5 milionu článků, v listopadu 2006 přes 5,6 milionů a v dubnu 2008 již přes 10 milionů článků. V lednu 2023 měla Wikipedie přes 60,2 milionů článků. V březnu 2019 byly některé jazykové verze Wikipedie vypnuty na protest proti návrhu Evropské unie o autorském právu. Konkrétně byla 21. března vypnuta česká, slovenská, německá a dánská Wikipedie, o čtyři dny později byly na stejný protest vypnuty italská, galicijská, asturská a katalánská verze. Jazykové verze V lednu 2023 existovala Wikipedie ve více než 300 jazykových verzích. Anglická a cebuánská verze měla přes 6 milionu článků, dalších 16 verzí mělo přes milion článků, 52 přes 100 000 článků, 97 verzí více než 10 000 článků, 121 verzí více než 1 000 článků a 30 verzí více než 100 článků. Pro odlišení jednotlivých jazykových verzí se v URL používá standard ISO 639 - 1 – např. en pro angličtinu, cs pro češtinu atd.", "Nejrozsáhlejšími verzemi jsou anglická ( 10,9 % celkového počtu článků Wikipedie ), cebuánská ( 10,2 % ), německá ( 4,6 % ), švédská ( 4,2 % ), francouzská ( 4,1 % ) a nizozemská ( 3,5 % ). 49,4 % článků Wikipedie je napsáno v 10 jazycích, 69,2 % ve 20 jazycích. Česká Wikipedie byla spuštěna 3. května 2002 a v lednu 2023 obsahovala přes 516 000 článků jako 28. v pořadí. České články představovaly 0,9 % z celkového počtu článků na Wikipedii. Slovenská Wikipedie měla ve stejné době přes 243 000 článků. V lednu 2023 bylo na všech jazykových verzích registrováno celkem přes 105,5 milionu uživatelů, z toho na anglické 42,4 %, španělské 6,4 %, francouzské 4,3 % a německé 3,8 %. Asi 287 600 uživatelů bylo aktivních, kteří editovali v posledních 30 dnech. Z těch bylo opět nejvíce na anglické Wikipedii ( 40,5 % ), francouzské ( 6 % ), německé ( 6 % ) nebo japonské ( 5 % ). Celkem bylo evidováno 3 613 správců. Poměr k počtu uživatelů jazyka V porovnání k počtu uživatelů jazyka ( údaje z března 2017 ) tabulku s náskokem vedou umělé jazyky volapük, ido a interlingua, u nichž počet článků převyšuje velmi malý počet jejich mluvčích. Prvním z umělých jazyků s velkou uživatelskou základnou je esperanto ( se 120 články na 1000 mluvčích je na 22. místě ). Z národních jazyků jsou na čelních místech aragonština a kornština ( stovky článků na tisíc mluvčích ), s více než 100 články na tisíc mluvčích pak například normanština, skotská gaelština, severní laponština. Hranici 100 článků na 1000 mluvčích dále překročily norská, bretonská a irské verze. V české verzi ( 43. místo v pořadí ) na tisíc mluvčích připadá přibližně 35 článků, srovnatelná je čuvaština; u angličtiny cca 10. Podle závěru tabulky v nepálském, kašmírském, paštském a paňdžábském jazyce připadá méně než 100 článků na milión lidí užívajících tyto jazyky. Metodika určování počtu uživatelů jazyků je ovšem sporná, zvláště u umělých, menšinových a mezinárodně užívaných jazyků.", "Licencování obsahu Encyklopedický obsah Wikipedie je zveřejňován pod svobodnými licencemi, což znamená, že při dodržení jistých pravidel je možno jej volně šířit a dále užívat. Texty ve Wikipedii byly původně zveřejňovány pod svobodnou licencí GNU FDL, v červnu 2009 však veškerý textový obsah přešel pod licenci CC BY - SA. Další multimediální obsah, jako jsou obrázky či jiné vložené soubory, je z velké části zveřejněn pod svobodnými licencemi různých typů; pro shromažďování a sdílení takového multimediálního obsahu používá Wikipedie centrální úložiště na projektu Wikimedia Commons. Na některých jazykových verzích Wikipedie je navíc dovoleno používat i některý multimediální obsah ( zejména obrázky ), který není k dispozici pod svobodnou licencí, ale na základě některé výjimky z ochrany autorským právem. Typickým příkladem je anglická Wikipedie, která umožňuje za jistých podmínek ( zejména neexistence svobodné alternativy ) používat obrázky splňující podmínky tzv. fair use, výjimky definované americkými zákony. V projektu Wikipedie se dbá, aby zveřejnění textů, obrázků a dalšího obsahu pod svobodnou licencí bylo v souladu se zákonnou ochranou autorského práva, což na webové síti, zvláště na anonymních webech užívajících bezplatného hostingu, nebývá vždy obvyklé. Software a technika Wikipedie běží na svobodném software MediaWiki na clusteru vyhrazených serverů na Floridě v USA a dalších třech místech světa. MediaWiki je už třetí etapou v softwarovém vývoji. Původně, v první etapě, Wikipedie fungovala na UseModWiki od Clifforda Adamse. Zpočátku bylo třeba pro odkazy používat zápis slov bez mezer, tzv. CamelCase, později bylo možno používat dvojité lomené závorky. Do druhé etapy Wikipedie vstoupila v lednu 2002, když začala používat wiki engine napsaný v PHP s databází MySQL, který speciálně pro Wikipedii vytvořil Magnus Manske. Následně byly několikrát provedeny úpravy za účelem zvýšení výkonu, aby bylo možno zvládnout narůstající provoz. Nakonec bylo programové vybavení znovu přepsáno, tentokrát Lee Danielem Crockerem. Tato třetí vývojová etapa byla nazvána MediaWiki a do ostrého provozu byla nasazena v červenci 2002. Má svobodnou licencí GNU GPL a používají ji všechny projekty nadace Wikimedia. V roce 2003 byl jediný server, který do té doby obsluhoval Wikipedii, rozšířen na distribuovanou architekturu n - tier. V lednu 2005 celý projekt fungoval na 39 vyhrazených serverech umístěných na Floridě.", "Konfigurace zahrnovala jeden hlavní databázový server s MySQL, několik podřízených databázových serverů, 21 webových serverů s Apache a 7 serverů se Squid cache. Do ledna 2006 se serverový park rozrostl na 171 strojů na čtyřech místech světa. Na většině z nich je nainstalován operační systém Linux, převládá distribuce Fedora, po jednom serveru obsazují FreeBSD a Solaris. Požadavky na stránky jsou nejprve vyřizovány skupinou nárazových ( front - end ) cachovacích serverů se Squid cache. Požadavky, které nemohou být vyřízeny z cache ( vyrovnávací paměti ) se posílají na dva servery pro rozložení zátěže ( load - balancing ) běžící na software Perlbal, které požadavky přepošlou na jeden z webových serverů s Apache. Webservery sestavují stránky z databáze a dodávají je všem Wikipediím. Dalšího zrychlení sestavování stránek pro anonymní uživatele je dosahováno dočasným ukládáním v souborovém systému, dokud nevyprší jejich časová platnost, což umožňuje ve většině běžných přístupů ke stránce vynechat opětovné sestavování. Wikipedie začala budovat globální síť cachovacích Squid serverů v prosinci 2004 umístěním tří strojů ve Francii. Dále přibyl nizozemský cluster s 11 servery a 23 serverů v Koreji. Stav Wikipedie uživatelé hlásí na stránku „ Status page“ na serveru OpenFacts. Podrobné informace o serverech a software jsou na anglických stránkách „ Wikimedia servers“. Pomůcky k užívání Wikipedie Jsou vyvinuty různé softwarové pomůcky, které usnadňují prohlížení a editaci Wikipedie. Například pro snadnější užívání a editaci Wikipedie v prohlížeči Mozilla Firefox existuje rozšíření Wikipedia Extension. V říjnu 2010 byl představen online nástroj WikiBhasha, který umožňuje snadnější tvorbu článků pomocí překladu z anglické Wikipedie do některých jiných jazykových verzí. Hodnocení a kritika Wikipedie Wikipedie se pravidelně stává objektem zájmu médií, zakladatel Wikipedie Jimbo Wales se dokonce v roce 2006 objevil v žebříčku 100 nejvlivnějších lidí světa časopisu Time. Kromě toho se Wikipedie stala objektem řady studií, výzkumů a srovnání kvality, které se dosud zpravidla zaměřují na největší jazykové verze, anglickou a německou. Značnou pozornost vyvolal článek časopisu Nature na konci roku 2005, ve kterém byly porovnávány anglická Wikipedie a Encyclopædia Britannica se závěrem, že obsahují srovnatelný počet chyb. Britannica metodiku a výsledky srovnání ostře odmítla. Wikipedie je velmi oblíbeným zdrojem referátů pro studenty všech typů škol.", "Podle průzkumu Cambridge ji ke studiu využívá celkem 82 procent vysokoškoláků. Ke sledovaným tématům patří spory o podobu článků, při nichž ( zpravidla ) dva uživatelé neustále mění editace toho druhého do své původní podoby. Většina těchto tzv. revertovacích válek ( angl. edit wars ) se týká malého procenta kontroverzních článků. Na anglické Wikipedii k vysoce kontroverzním tématům patří např. George W. Bush, anarchismus a Mohamed. K zabránění revertovacích válek byla na Wikipedii přijata řada opatření, např. pravidlo tří revertů nebo úvodní upozornění vztahující se ke kontroverzním článkům. Také se vyvinuly metody, jak revertovací války na Wikipedii automaticky detekovat. Kolem Wikipedie už vzniklo několik skandálů, vyvolaných nepravdivým obsahem článků – například v polské verzi Wikipedie dlouho existoval článek o Henryku Batutovi, což byla zcela fiktivní osoba. Trvale kriticky se k Wikipedii vyjadřují zástupci Encyclopedie Britanniky. Nejčastěji uváděným nedostatkem Wikipedie je to, že žádná vydavatelská autorita neručí za správnost obsahu. Jiná kritika se zaměřuje na fungování komunity přispěvatelů Wikipedie, případně na konkrétní čelné osoby projektu. Často pochází zevnitř komunity existující kolem Wikipedie, např. od přispěvatelů, kteří se s komunitou rozešli ve zlém, účast na tvorbě Wikipedie jim byla zakázána apod. Například stránka wikitruth.info obsahuje široké spektrum negativních hodnocení anglické Wikipedie až po zesměšňování a urážky konkrétních osob. Daniel Dočekal o Wikipedii uvedl: „ Přínosem Wikipedie je velké množství volně dostupných informací, které jsou navíc poměrně dobře vzájemně propojeny. Pokud je obsah brán s nutnou rezervou toho, že je vytvářen lidmi, tak může být velmi užitečný při rešerších.“ V roce 2013 byla po Wikipedii pojmenována planetka. Systematická zaujatost Některé zdroje Wikipedii kritizují pro její systematickou liberální ( v americkém smyslu slova liberalismus, tj. liberálně - levicovou ), levicovou a protikonzervativní zaujatost. Sám zakladatel Wikipedie Jimmy Wales uznává, že je obsah Wikipedie liberálnější nežli názory průměru americké společnosti, ale vysvětluje to tím, že mezinárodní anglickojazyčná komunita je liberálnější než obyvatelstvo Spojených států. Lawrence Solomon v National Review dochází ke zjištění, že články o tématech jako globální oteplování, inteligentní design či Roe vs.", "Wade vykazují systematickou zaujatost ve prospěch liberálů. Zaujatý a hyperkritický pohled Wikipedie na inteligentní design uvádí ve svém článku v roce 2007 i The Christian Post. Nicholas Stix v časopise American Renaissance dokládá systematickou levicovou zaujatost Wikipedie v rasových otázkách. Wikipedie se staví pozitivně k rasové desegregaci, afirmativní akci a mezirasovému manželství. Informuje o bělošském násilí vůči jiným rasovým skupinám, ale naopak zamlčuje události opačného charakteru. Pozitivně se vyjadřuje o antirasistických i radikálních černošských aktivistech, ale naopak pomlouvá a negativně nálepkuje členy probělošských skupin. Když přijde na „ věrohodného zdroje“ v otázce rasy a politiky, může jimi být jen cokoliv „ věrohodně levicového“. Zdroji mohou být liberální vysokoškolské noviny a dokonce i fundraisingové dopisy organizací jako Southern Poverty Law Center či Anti - Defamation League, naopak nepohodlné stránky jsou odstraňovány. V září 2010 srovnal Rowan Scarborough v časopise Human Events přístup Wikipedie k biografickým článkům o kandidátech ve volbách konaných v témže roce a vyšlo mu, že Wikipedie systematicky výrazně negativněji informuje o konzervativcích a kandidátech podporovaných hnutím Tea Party nežli o liberálech a středově orientovaných kandidátech. Tim Anderson, vyučující na Sydneyské univerzitě, tvrdí, že Wikipedie podporuje politiku americké vlády a to, co o ní tvrdí média vlastněná velkými korporacemi. V článku o Hugo Chávezovi jsou používány vůči němu kritické zdroje, ale zdroje jako Venezuela Analysis a Z Magazine označují správci Wikipedie za „ nepoužitelné“. Sesterské projekty Vedle Wikipedie provozuje nadace Wikimedia několik dalších otevřených projektů, které plní jiné než encyklopedické cíle. Mezi nejdůležitější patří: Wikislovník – výkladový slovník a tezaurus, Wikizdroje – úložiště volných dokumentů, Wikimedia Commons – repozitář svobodných multimediálních děl, Wikizprávy – otevřené zpravodajství, Wikicitáty – sbírka citátů, Wikiknihy – volně dostupné učebnice a příručky, Wikidruhy – adresář biologických druhů, Wikidata – svobodná databáze znalostí a Wikicesty – cestovní průvodce. Odkazy Reference Související články Česká Wikipedie SourceWatch Necyklopedie Wikipedia Review Kiwix Wikipedista rezident Externí odkazy", "wikipedia.org – Mnohojazyčný vstupní portál cs.wikipedia.org – Česká edice Seznam jazyků Wikipedie Seznam jazykových verzí s podrobnějšími údaji ( anglicky ) ČT: Historie.cs. Wikipedie, dvacetiletý vševěd Dobré ráno: Všeználek – záznam vysílání České televize při příležitosti 18 let od vzniku Wikipedie Změna hesla na Wikipedii přijde draho – morální problematika úpravy článků za úplatu Internetové encyklopedie Projekty nadace Wikimedia Díla pod licencí Creative Commons Vzniklo 2001" ]

[ "Encyklopedie ( okružní + výchova ) je strukturované, zpravidla objemné dílo, které se pokouší zevrubně představit lidské poznání týkající se jednoho, více, anebo všech oborů. Řeckého pojmu poprvé užil v 5. století př. n. l. Hippias z Elidy, který jim označoval všeobecné vzdělání. Obecná charakteristika Encyklopedie je specifický druh slovníku, jde o naučný slovník, a jeho hesla ( encyklopedická hesla ) mohou být tedy řazena různými způsoby. Některé encyklopedie jsou tedy řazeny abecedně, jiné tematicky. Samostatnou kapitolou jsou elektronické encyklopedie ( potažmo internetové encyklopedie ), u kterých mnohdy ani nemá otázka řazení hesel příliš smysl. Na rozdíl od výkladového slovníku, který přináší stručnou definici hesla, se encyklopedie snaží přiblížit předmět hlouběji a podrobněji. Encyklopedický text může být také lépe strukturován a přinést pro čtenáře dostatečnou informaci o daném tématu hesla, doplněnou o ilustrace, mapy, přehledy, grafy, bibliografii apod. Také zpravidla často odkazuje na související hesla. Encyklopedii lze definovat pomocí čtyř základních vlastností: jejího předmětu, účelu, metody či členění a proces vzniku. Předmět: Tematika encyklopedie může být obecná. Ty obsahují hesla z různých oborů ( Ottův slovník naučný, Encyclopædia Britannica apod. ), nebo se mohou specializovat na určitý obor či okruh hesel ( např. filozofický slovník, slovník lékařství apod. ), či na určitou zeměpisnou či kulturní oblast ( např. o určité zemi, náboženství apod. ). Určení: Encyklopedická díla mají za cíl přinést důležité shromážděné poznání z určitého oboru; v tomto smyslu se liší podrobností a záběrem. Účel díla může ovlivnit i cílový okruh čtenářů; dětské encyklopedie se s tématem vypořádávají jinak než všeobecné encyklopedie či odborné slovníky. Řazení: Historicky existují dva rozdílné způsoby organizace tištěných encyklopedií: abecední řazení a tematické řazení. Moderní elektronické encyklopedie obvykle spojují obě metody, krom toho umožňují rychlé vyhledávání díky indexaci a křížovým odkazům. Metoda vzniku: Encyklopedická díla se také liší ve volbě svých autorů a editorů, způsobu shromažďování, ověřování a sepisování jednotlivých hesel. Autoři encyklopedického díla mohou být renomovanými odborníky v daných oborech, jiné moderní encyklopedie jsou tvořeny a ověřovány mnohem širším okruhem autorů. Velmi volný přístup praktikují otevřené encyklopedie, mezi nimi zejména Wikipedie. Vývoj encyklopedií ( příklady )", "Přechůdci moderních encyklopedií Idea encyklopedie je velmi stará – pochází ze starověkého Řecka ( tzv. „ zaokrouhlené vzdělání“ – enkyklios paideia ). Římané tento pedagogický koncept přejímali a v dílech různých myslitelů ( např. Varro, Martianus Capella ) postupně vykrystalizoval ve svobodná umění ( septem artes liberales ). Toto přejal i středověk. V raném středověku sestavil nejvýznamnější encyklopedii neznámý autor ( patrně jediný ) v Byzantské říši. Nazývala se Suda, vznikla v 10. století, měla 30 000 záznamů a šlo o výpisky ze starověké antické literatury a starších slovníků. Suda nesplnila ovšem v dějinách až tolik svou encyklopedickou funkci, jako spíše zachovala fragmenty mnoha starořeckých děl, které se později zcela ztratily. Na západě byli důležitými encyklopedisty Cassiodorus, Isidor ze Sevilly, Beda Ctihodný či Rabanus Maurus, ve vrcholném středověku to byli např. Thierry ze Chartres, Alexander Neckam či Vincent z Beauvais. Francouzská a britská Encyklopedie V renesanci a zvláště v éře osvícenství se touha popsat co nejlépe a nejdetailněji okolní svět objevila znovu. Proto se rozvíjely vědy ( zvláště přírodní vědy ) a vznikaly první novodobé encyklopedie. Jejich cílem bylo shrnout dosavadní lidské vědění a podat celkový obraz úsilí lidského ducha. První velkou encyklopedií byla Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel ( Dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers ) vydávaná v letech 1751 – 1772. Byla sestavena Denisem Diderotem a jeho spolupracovníky, kterými byli například Jean - Jacques Rousseau, Jean d ' Alembert, Voltaire, Charles Louis Montesquieu, Étienne Bonnot de Condillac, Claude - Adrien Helvétius či Paul Heinrich Dietrich von Holbach. Nejvíc článků ( téměř čtvrtinu Encyklopedie ) ovšem napsal méně známý Louis de Jaucourt. Encyklopedie vznikla na základě osvícenského racionalismu. Dohromady měla 28 svazků. Protože byla potenciálně nebezpečná pro šlechtu i církev, církev ji zařadila ( jako celek ) na Index zakázaných knih. V letech 1768 – 1771 vyšla v Edinburghu ve třech svazcích Encyclopædia Britannica.", "V roce 1901 práva na vydávání Britannicy koupili američtí podnikatelé a rozhodli se pro velkorysé řešení. V roce 1911 tak vyšlo najednou 29 svazků 11. vydání, což z Britannicy udělalo největší tištěnou encyklopedii všech dob. K roku 1985 již měla 32 svazků. Od roku 2012 již nevycházejí nová tištěná vydání a aktualizace probíhají výhradně na internetu. Ottův slovník naučný Prvními českými encyklopedisty osvícenské epochy byli František Martin Pelcl a Bohumír Jan Dlabač. Prvním velkým českým encyklopedickým projektem byl Riegrův slovník naučný ( 14 dílů publikovaných v letech 1860 – 1874 ). Na dlouhou dobu největším projektem se však stal Ottův slovník naučný. Vycházel v letech 1888 – 1909. Měl 27 řádných svazků a jeden svazek doplňkový. Obsahují 185 869 hesel. Obvykle se uvádí, že šlo o druhou nejrozsáhlejší tištěnou encyklopedii po Britannice. Projekt spustil český knihovník a nakladatel Jan Otto, odtud název. Prvním hlavním editorem byl Jakub Malý, po jeho smrti se funkce ujal Tomáš Garrigue Masaryk. Na tvorbě se podílelo 1086 odborníků ze všech oborů. Wikipedie Revoluci v dějinách encyklopedismu způsobil internet a především založení největší otevřené encyklopedie světa, Wikipedie. Byla spuštěna 15. ledna 2001, jejími tvůrci byli Američané Jimmy Wales a Larry Sanger. Navzdory pochybnostem o budoucnosti encyklopedie, do níž může přispívat každý bez ohledu na své vzdělání a kompetenci, se Wikipedie poměrně rychle stala největším encyklopedickým projektem lidských dějin. V lednu 2021 již měla více než 55,5 milionu článků ve více než 300 různých jazycích. Česká Wikipedie se stala největší českou encyklopedií co do počtu článků již v roce 2011. O kvalitě Wikipedie a rozdílu mezi ní a encyklopediemi klasickými se široce diskutuje. Odkazy Reference Literatura Dagmar Hartmanová: Historie československé encyklopedistiky do roku 1945 in: Národní knihovna: knihovnická revue 1 / 2000, pp. 15 – 21. Dagmar Hartmanová: Historie československé encyklopedistiky 1945 – 1992 in: Národní knihovna: knihovnická revue 2 – 3 / 2000, pp. 80 – 88. Související články Seznam českých encyklopedií Slovník Wikipedie Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel Ottův slovník naučný Encyclopædia Britannica Encyklopedie Jung - le Velká sovětská encyklopedie Externí odkazy Pedagogické publikace" ]

[ "Čeština neboli český jazyk je západoslovanský jazyk, nejbližší slovenštině, poté lužické srbštině a polštině. Patří mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. Čeština se vyvinula ze západních nářečí praslovanštiny na konci 10. století. Je částečně ovlivněná latinou a němčinou. Česky psaná literatura se objevuje od 14. století. První písemné památky jsou však již z 12. století. Češtinou jako mateřským jazykem mluví zhruba 9,9 milionu lidí – velká část populace České republiky. Celkový počet českých mluvčích se odhaduje na 13,2 milionu, což zahrnuje 2,5 milionu uživatelů češtiny jako druhého jazyka. V důsledku několika vystěhovaleckých vln ve druhé polovině 19. a ve 20. století hovoří totiž česky i desetitisíce emigrantů a jejich potomků, zejména na Slovensku, v USA ( 55 tisíc mluvčích ), Kanadě, Německu, Rakousku, Austrálii, na Ukrajině, v Srbsku ( 37 tisíc mluvčích ), Chorvatsku ( 6 290 mluvčích ), Rumunsku ( 2 170 mluvčích ), Polsku ( 1 430 mluvčích ) a v řadě dalších zemí. Čeština je flektivní jazyk vyznačující se komplikovaným systémem skloňování a časování a velmi volným slovosledem. K písemným záznamům používá latinku doplněnou o znaky s diakritikou. Pro výslovnost je charakteristický pevný přízvuk na první slabice mluveného slova, opozice délky samohlásek a 2 specifické souhlásky zapisované jedním znakem „ ř“ ( zvýšená alveolární vibranta = dásňová kmitavá souhláska znělá a neznělá ). Dělí se na: spisovnou češtinu určenou pro oficiální styk ( je kodifikována v mluvnicích a slovnících ), která má dvě podoby: čistě spisovnou a hovorovou, kterou je třeba odlišovat od češtiny obecné; obecnou češtinu – substandardní, nespisovná, která zahrnuje dialekty ( nářečí ) a sociolekty ( slangy ) včetně vulgarismů a argotu. Koexistence spisovné a obecné češtiny je některými autory označována jako diglosie. Spisovný standard neupravuje žádný zákon, ale kodifikuje jej v praxi svými obecně uznávanými doporučujícími publikacemi Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky a formálně jejich schválením pro výuku i Ministerstvo školství. Čeština ( spisovná ) je úředním jazykem České republiky a Evropské unie.", "V úředním styku lze češtinu používat také na Slovensku. Klasifikace Čeština je slovanský jazyk, a patří tak do rodiny indoevropských jazyků. Spolu se slovenštinou tvoří česko - slovenskou větev západoslovanských jazyků, mezi které patří dále polština, kašubština a lužická srbština ( horní a dolní ). Čeština je nejzápadnějším slovanským jazykem. Vztah češtiny a slovenštiny Čeština je blízká a vzájemně dobře srozumitelná se slovenštinou. Rozdíly mezi těmito dvěma jazyky jsou menší než rozdíly mezi některými nářečími jiných jazyků. Například severoněmecké dialekty němčiny jsou jen obtížně srozumitelné s jižními a jsou více příbuzné staré angličtině nebo nizozemštině než spisovné němčině. V Česku a na Slovensku naproti tomu panuje pasivní česko - slovenský bilingvismus ( mimo jiné i díky dřívější existenci společného státu, Československa ), Češi zpravidla bez větších problémů rozumějí slovenštině a naopak. Vzájemná srozumitelnost obou jazyků se odhaduje na 95 %. Jejich dialekty vytvářejí jazykové kontinuum, tj. přechod mezi nimi je plynulý. V meziválečném Československu ( 1918 – 1938 ) byly v duchu tehdejší politiky čeština a slovenština považovány za dvě spisovné varianty jednoho jazyka. Historie Čeština se vyvinula na konci 1. tisíciletí ze západního nářečí praslovanštiny. V pračeském období si zachovávala některé praslovanské prvky, jako byly jery, nosovky ( ę a ǫ ), palatalizace či systém čtyř minulých časů ( aorist, imperfektum, perfektum, plusquamperfektum ). Tyto prvky nejpozději do konce 15. století postupně vymizely ( v uvedeném pořadí ). Písemné památky z nejstaršího období jsou jen sporadické. Číst a psát tehdy uměli většinou jen duchovní. Funkci spisovného jazyka zpočátku plnila staroslověnština psaná hlaholicí, později latina psaná latinkou. První česky psanou památkou jsou 2 věty ze zakládací listiny litoměřické kapituly z roku 1057, které jsou však zřetelně mladší, zřejmě až z 12. století. Zní: „ Pavel dal jest Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svjatemu Scepanu se dvema dušníkoma Bogucos a Sedlatu.“ Dále se dochovaly posměšné přípisky z chorální knihy svatojiřské ( Svatojiřské přípisky ) z konce 13. století.", "Věty byly psány tzv. primitivním pravopisem, který používal neupravenou latinku i pro zápis hlásek, které byly latině cizí ( jedno písmeno mohlo označovat více hlásek ). Ve 14. století se česky začínají psát úřední listiny a objevuje se i první česky psaná literatura. Karel IV. nechává vyhotovit první překlad Bible do češtiny. Používá se spřežkový pravopis, který chybějící fonetické znaky vytváří kombinací písmen latinky. Na přelomu 14. a 15. století se objevuje návrh na reformu pravopisu, který zaváděl do češtiny používání diakritických znamének. Propagátorem tohoto návrhu byl Jan Hus, není však jasné, zda byl také jeho autorem. Každopádně byl rozhodným zastáncem názoru, že by se neměly používat výpůjčky z cizích jazyků, pokud pro danou věc již existuje vhodné domácí označení. Tyto puristické tendence v dalších staletích sílily a důležitým způsobem formovaly slovní zásobu. Velký rozvoj zažila česky psaná literatura zejména po vynálezu knihtisku v 15. století. Nejstarší tištěná kniha psaná v českém jazyce je Kronika trojánská, která byla vytištěna v Plzni nejspíše roku 1468. K rozkvětu češtiny přispěla zejména Jednota bratrská, která užívala češtinu jako liturgický jazyk a vytvořila nový překlad bible vynikající svou typografickou úrovní. Tato tzv. Bible kralická ( 1579 ) byla po velmi dlouhou dobu považována za vzor spisovného jazyka nejen pro češtinu ale i slovenštinu. Po porážce stavovského povstání v roce 1620 došlo k nucené emigraci české nekatolické inteligence ( Jan Amos Komenský, Pavel Stránský aj. ), která spolu s Třicetiletou válkou zapříčinila postupný úpadek česky psané literatury. Obnovené zřízení zemské ( 1627, 1628 ) zavedlo jako druhý úřední jazyk v Čechách a na Moravě němčinu, která byla zrovnoprávněna s češtinou. Čeština sice nadále zůstala dominantním jazykem na venkově ( mimo příhraničních oblastí a Slezska ), ale ve městech a u vyšších vrstev obyvatelstva převládla němčina. I v této době vycházely česky psané knihy, které ovšem podléhaly přísné cenzuře a nedosahovaly úrovně z dob Jednoty bratrské. Úpadek české literatury nebyl v této době zapříčiněn snahou o potlačení češtiny, ale spíše celkovou změnou kulturního prostředí, utužování nevolnictví a zavržením děl nekatolických autorů.", "Ostatně ani jazykově německé literatury v českých zemích nevycházelo o mnoho více a ani její úroveň nebyla vyšší. Pro češtinu v tomto období je typická chudší slovní zásoba a výrazná diferenciace nářečí v důsledku relativní izolovanosti venkovských oblastí, zejména moravských a slezských, které se vyvíjely odchylně od obecné češtiny. Ve městech, kde docházelo k intenzivnějšímu styku s němčinou, pronikaly do češtiny četné germanismy. Spisovná čeština je zasažena tzv. brusičstvím, radikální formou jazykového purismu, které se snažilo očistit češtinu od veškerých cizorodých prvků i za cenu odtržení od živého jazyka. Tyto snahy zůstaly záležitostí úzké vrstvy inteligence a ve svém důsledku jen prohloubily úpadek češtiny jako literárního jazyka. V 18. století se objevuje snaha o zavedení němčiny jako jednotného jazyka ve všech zemích habsburského soustátí. Tato snaha byla vedena spíše pragmatickými důvody než nacionálními motivy. Čeština ztratila svůj ( již spíše formální ) statut úředního jazyka, ale reálné jazykové poměry se příliš nezměnily, neboť česky mluvící obyvatelstvo zůstávalo stále početné; po ztrátě většiny území převážně německojazyčného Slezska navíc získalo ve zbytku České koruny nad německy mluvícími procentuálně navrch. Zrušení nevolnictví a příliv lidí z venkova do měst pak na konci 18. století odstartovaly proces označovaný jako národní obrození. Pro novou kodifikaci spisovné češtiny se východiskem stal literární jazyk konce 16. století a díla Komenského. Z různých pokusů o kodifikaci byla nakonec všeobecně přijata gramatika Josefa Dobrovského, která poprvé vyšla roku 1809. Byly odstraněny některé pozůstatky zastaralého bratrského pravopisu ( např. slovo její bylo do té doby psáno jako gegj ). K obnově české slovní zásoby přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko - německého ( 1830 – 1835 ) Josefa Jungmanna. Nová spisovná čeština nicméně příliš nereflektovala přirozený vývoj, jakým český jazyk prošel od dob Bible kralické. Výsledkem se stala existence dvou variant jednoho jazyka ( hovorové spisovné a spisovné češtiny ) vedle sebe. Díky snahám národních buditelů byla v průběhu 19. století obnovena úroveň česky psané literatury. Díky povinné školní docházce a rostoucí gramotnosti obyvatelstva přestala být spisovná čeština záležitostí úzké vrstvy inteligence.", "Bylo vytvořeno odborné české názvosloví, začaly vycházet české odborné publikace a začalo se přednášet v češtině na universitách. V 2. polovině 19. století se pak rozvíjející se publicistika a umělecká tvorba postupně snažila přiblížit zejména v syntaxi živému jazyku. Během 20. století do spisovného jazyka stále výrazněji pronikaly prvky mluveného jazyka, zejména obecné češtiny. Společenské změny po 2. světové válce pak vedly k postupnému stírání ( nivelizaci ) rozdílů mezi nářečími, vlivem médií se od 2. poloviny 20. století šíří prvky obecné češtiny i do oblastí, které jimi nebyly do té doby zasaženy. Jako důsledek globalizace se v 21. století objevují stále v hojnější míře anglicismy. Slovní zásoba Slovní zásoba je převážně slovanského původu. Čeština a příbuzná slovenština uchovávají až 98 % praslovanské slovní zásoby, nejvíce ve srovnání s ostatními slovanskými jazyky. Příčina zřejmě tkví v tradičně silných puristických tendencích češtiny během 16. – 20. století, které se z historicko - kulturních důvodů přenášely i do slovenštiny. Přejatá slova Jako u většiny evropských jazyků byla řada slov z oblasti kultury a vědy převzata z řečtiny ( demokracie, parabola, typ ) a latiny ( škola, kříž, doktor, herbář, tabule, kapsa, skříň ). Vzhledem k těsným historickým kontaktům byla řada slov také přejata z němčiny ( knedlík, šunka, taška, brýle, rytíř ), případně jejím prostřednictvím byla přejata slova z jiných jazyků. Z němčiny Z němčiny pochází řada slov z oblasti řemeslnického názvosloví i slangu ( hoblík, klempíř, ponk, šichta ), mnoho takových slov se řadí do nespisovných vrstev jazyka ( majznout, lajsnout / lajznout si, luftovat ) a poněkud nepřesně do nářečí, např. brněnské šalina ( z něm. Elektrische Linie ), zoncna ( Sonne ) nebo koc ( Katze ). Z ruštiny a jiných slovanských jazyků V období národního obrození byla řada slov programově přejímána ze slovanských jazyků – polštiny ( báje, věda, půvab, otvor ), ruštiny ( vzduch, příroda, chrabrý ) aj. Uměle bylo vytvořeno české odborné názvosloví, často doslovným překladem ( tzv. kalky ).", "Mnohé tyto pojmy se ujaly a jsou běžně používány, například slovní druhy jako číslovky, spojky, příslovce ( z lat. numeralia, conjunctio, adverbium ). Ruština pak ovlivnila češtinu zejména v druhé polovině 20. století, zejména z politických důvodů ( sovět, kulak, chozrasčot, polárník, rozvědka, celiny ). Z italštiny Z italštiny pochází řada pojmů z oblasti hudby ( duet, soprán, forte, piano ) a bankovnictví ( konto ). Z francouzštiny Z francouzštiny slova týkající se např. módy ( baret, blůza, manžeta ) nebo motorismu ( volant, garáž, kupé ). Z angličtiny Angličtina původně byla zdrojem sportovních výrazů ( fotbal, hokej, tenis ), v současnosti z ní pocházejí mnohá slova z oblasti výpočetní techniky ( software, hardware ), z ekonomie, podnikání nebo odborností. Je nyní hlavním zdrojem pro přejímání slov, často nejprve jako slangová slova. Písemná podoba někdy zůstává anglická, někdy počeštěná, jindy obě podoby zároveň. Z romštiny Mnoho výrazů se do češtiny dostává z romštiny, například čórka, lóve, benga nebo kérka. Z exotických jazyků Čeština přejímá slova i z exotických jazyků, často prostřednictvím jiných jazyků. Z arabštiny pochází např. alkohol, káva, trafika, z turečtiny jogurt, klobouk, čapka, tasemnice, z čínštiny čaj, z hindštiny džungle či jóga, z perštiny špenát.", "Pravopis přejatých slov Pravopis přejatých slov závisí na míře zdomácnění: zdomácnělá slova mají zpravidla standardní pravopis přizpůsobený českému, např. telefon, televize, rádio, muzeum, kriket, akvárium ( ale lze psát i televise, radio, museum ); novější a méně používaná slova obvykle zachovávají původní pravopis, např. hardware, image, zvláštní skupinu představují citátová slova – výrazy, které si zachovávají původní pravopis a většinou i výslovnost a zpravidla nepřijímají české koncovky, jako je např. lat. ecce homo, corpus delicti, in statu nascendi, ab incunabulis, dies irae, fr. aperçu, à propos, enfant terrible, tête à tête, vis - à - vis, potpourri, parvenu; laissez - faire, laissez - passer; ital. staccato, adagio, dolce far niente apod. ). Někdy se používá souběžně původní i počeštěný pravopis, např. business i byznys ( i když PČP ( 1999, 2005 ) už uvádějí jen byznys ). Počet slov Přesný počet slov v češtině není možné určit, jelikož se čeština jakožto živý jazyk neustále vyvíjí. Nicméně má čeština na 300 000 slovních kořenů. Zatím nejrozsáhlejší Příruční slovník jazyka českého, postupně vydaný v letech má zhruba 250 000 hesel. Obsahuje i slova, která zná málokdo, a neobsahuje naopak některá slova obecně známá ( např. vulgarismy ). Zaměřuje se totiž na popis spisovné slovní zásoby na základě výtahů z beletrie, časopisů a částečně novin. Slovník spisovného jazyka českého, jehož první vydání vyšlo v letech druhé v roce 1989, má přibližně 192 000 hesel. Rozsahem nejmenší Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost ( první vydání 1978, druhé, upravené vydání 1994 ) obsahuje zhruba 48 000 hesel představujících jádro spisovné slovní zásoby. Statistika češtiny Pro češtinu jsou typická slova o délce přibližně 8 grafémů ( grafických nebo písemných znaků ) – slova tvořená 6 – 10 grafémy pokrývají 75 % slovní zásoby. V psaném jazyce se nejvíce vyskytují grafémy o, e, a, n, t, dvojice grafémů st, po, ní, ov, na a trojice grafémů pro, ost, ova, sta, pře.", "Největší skupina slovních kořenů je ze 3 grafémů, tvořených kombinací souhláska - samohláska - souhláska ( had, cop, jít ) – téměř 50 % všech kořenů. Užití konkrétních slov je v každém jazyce neproporční – kdy malá skupina slov tvoří jádro slovníku, zatímco zbytek slov se užívá jen okrajově. V češtině tak 10 nejběžnějších lemmat pokrývá asi 20 % textu a 1 000 nejběžnějších lemmat pokrývá 65 % textu. To ovšem neznamená, že znalost 1 000 slov postačuje k porozumění textu, protože každý text ( i běžný ) operuje s malým množstvím specifických slov, která obvykle tvoří jádro výpovědi. Nářečí Čeština má mnoho nářečí, která jsou si navzájem většinou srozumitelná. Vlivem médií a obecné češtiny se rozdíly mezi nimi stírají. Česká nářečí se rozdělují do 4 skupin ( kterým odpovídají i 4 české interdialekty ): Česká nářeční skupina ( s obecnou češtinou jako interdialektem ) Středomoravská nářeční skupina ( hanácká ) Východomoravská nářeční skupina ( moravskoslovenská ) Slezská nářečí ( lašská ) České interdialekty České interdialekty jsou také čtyři: obecná čeština středomoravský interdialekt východomoravský interdialekt slezský interdialekt Pohraniční území osídlená před rokem 1945 Němci ( tedy Sudety ) jsou tradičně uváděna jako nářečně různorodá. Stav českých nářečí v 60. – 70. letech 20. století zachycuje šestidílný Český jazykový atlas, jehož poslední svazek je doplněn i audionahrávkami. Písmo a výslovnost Česká abeceda sestává ze 42 grafémů / písmen ( včetně grafické spřežky ch; nejčastějším z nich je o ( 1. ) a e ( 2. ), nejméně častým ó ( 41. ) a q ( 42. ) ). Používá latinku doplněnou o tyto znaky s diakritikou: Čeština také používá spřežku ch, která je považována za samostatné písmeno, stojící v abecedě mezi h a i. Velká varianta je CH, avšak pokud stojí tato spřežka na začátku slova psaného dále malými písmeny, potom se velké píše jen první písmeno spřežky: Ch, např.: Chrudim, ulice Chobot.", "Kromě ch se hlavně v cizích slovech také používá spřežka dž ( k zápisu znělého protějšku č, např. původní české džbán a přejatá slova džus, džem, džíp ), zcela výjimečně pak dz ( znělý protějšek c ). Tyto spřežky se nepovažují za samostatná písmena, nýbrž za písmena dvě. Český háček ( č, ž, š aj. ) převzalo i několik dalších jazyků: kromě slovenštiny například bosenština, chorvatština, lakotština, litevština, lotyština, některé varianty sámštiny, slovinština aj. Dominantní princip českého pravopisu je princip fonologický s prvky pravopisu morfologického ( had / hadi ) a historicko - etymologického ( panna z pán + - na ) ). V koncovkách příčestí se uplatňuje pravopis syntaktický ( dělali / dělaly / dělala ). Jedno písmeno ( grafém ) se zpravidla používá pro zápis jednoho fonému ( ne vždy i každého zvuku, srov. alofony jako např. ŋ a n ) s tím, že přihlíží k morfologii a etymologii slov a zachovává některé prvky odpovídající staršímu stavu jazyka ( psaní i / y, í / ý, ě, ú / ů ). Písmena ě a ů se nemohou vyskytnout na začátku slova, protože háček na ě vyznačuje změkčenost předcházející souhlásky a použití ů je podmíněno historickým vývojem ( původní hláska / u: / se píše ú; hláska / u: / vyvinutá z původního / o: / ( později / uo / ) se píše ů ). Na začátku českých slov se kromě grafémů ě, Ě a ů, Ů nevyskytuje ani ý, Ý. Změkčenost předchozí samohlásky vyznačuje kromě ě také psaní měkkého i, í po d, t, n. Řazení Písmena s háčkem č, ř, š, a ž ( tj. kromě ě, ď, ť a ň ) se při abecedním řazení, např. ve slovnících, kladou za své základní znaky bez háčku jako samostatná písmena. Ostatní písmena s diakritikou – samohlásky a také písmena měkkých souhlásek ď, ť a ň – mají v abecedě stejnou prioritu jako znaky bez diakritiky, uplatňuje se řazení typu car – cár – carevič ( Pravidla českého pravopisu, 2005 ) ). Fonetika a fonologie", "Čeština má 10 samohlásek ( 5 krátkých a 5 dlouhých ), 27 souhlásek a 3 dvojhlásky. K charakteristickým rysům české výslovnosti patří zejména: opozice kvantity ( délky ) samohlásek ( dlouhá × krátká ), která není závislá na přízvuku; opozice znělosti u tzv. pravých souhlásek ( s – z, t – d, p – b atd. ), asimilace znělosti; ztráta znělosti v koncových pozicích ( např. led [ lɛt ] ); pevný přízvuk na první slabice ( × u spojení s jednoslabičnou předložkou na předložce: ' les × ' do lesa ); specificky český foném / ř /, který je dle svého hláskového okolí vyslovován buď zněle ( dři ), nebo nezněle ( tři ). Mluvnice Čeština je flektivní jazyk ( tj. ohebný ), který vyjadřuje větnou syntax ( skladbu ) pomocí flexe ( skloňování a časování ). Jako taková se vyznačuje bohatstvím slovních tvarů ohebných slov. Slovní druhy Čeština rozlišuje tradičně 10 slovních druhů, které se dělí na ohebné a neohebné: ohebné skloňují se – podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky; časují se – slovesa; neohebné – příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce. Jmenný rod Čeština rozlišuje 3 jmenné rody: mužský ( maskulinum ), ženský ( femininum ) a střední ( neutrum ). Mužský rod se dále člení na životný a neživotný. Číslo Rozlišuje se dvojí mluvnické číslo: jednotné ( singulár ) a množné ( plurál ). Kromě toho se při skloňování vyskytují pozůstatky dvojného čísla ( duálu ). Skloňování Čeština má 7 pádů ( nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál ), které se uplatňují při skloňování podstatných a přídavných jmen, zájmen a číslovek. Základním tvarem ( lemmatem ) jmen je zpravidla nominativ singuláru ( 1. pád jednotného čísla ). Časování Česká slovesa vyjadřují 3 časy: minulý ( préteritum ), přítomný ( prézens ) a budoucí ( futurum ).", "Mají též sémantickou schopnost rozlišit vztah k plynutí času a ukončenosti děje pomocí vidu ( aspektu ). Z tohoto hlediska se dělí na dokonavá ( perfektiva ) a nedokonavá ( imperfektiva ). Dokonavá slovesa nemají schopnost vyjádřit přítomnost, jejich přítomné tvary vyjadřují budoucnost. Rozlišují se 3 slovesné způsoby: oznamovací ( indikativ ), podmiňovací ( kondicionál ) a rozkazovací ( imperativ ). Vztah podmětu k ději se vyjadřuje činným ( aktivum ) nebo trpným ( pasivum ) rodem. Základním tvarem u sloves je infinitiv. Slovosled Díky tomu, že hlavní větné členy lze zpravidla rozlišit na základě jejich morfologie, může se jejich slovosled řídit aktuálním větným členěním – na začátku věty jsou obvykle ( je - li použit objektivní slovosled ) členy vyjadřující informace známé obecně nebo uvedené v předchozím textu ( kulisa a téma ), za nimi následují informace nové ( tzv. réma ). Aktuální větné členění tak často překrývá základní slovosled typu SVO ( podmět – přísudek – předmět ), který se uplatňuje, pokud by mohlo dojít k záměně nebo u neobratných mluvčích. Slovosled v češtině významně ovlivňuje fakt, že podmět je často nevyjádřený, a že mnoho nezdůrazněných krátkých tvarů zájmen, volných morfémů i některá příslovce a spojovací výrazy se sdružují do klitického trsu ( příklonkové skupiny, příklonkového clusteru ) umístěného za první hlavní větný člen ( například ve větě Zítra bych se tam mohl stavit., která by bez těchto vlivů zněla nepřijatelně: Já mohl bych stavit se tam zítra. ). Oficiální status Češtinu používá převážná většina obyvatel České republiky, její používání však není dáno speciálním jazykovým zákonem. Podle příslušných zákonů soudy, orgány činné v trestním řízení a úřady vedou jednání a vyhotovují rozhodnutí v českém jazyce ( finanční úřady též ve slovenštině ). Kdo neovládá češtinu, má nárok na jednání v jazyce, který ovládá ( de facto na tlumočení ). Prodávané zboží musí být opatřeno návodem v češtině. Podle Listiny základních práv a svobod ( součást ústavního pořádku ČR ) mají národnostní a etnické menšiny právo na vlastní jazyk. Čeština je též ( od května 2004 ) jedním z 24 ( stav k roku 2013 ) oficiálních ( úředních ) jazyků Evropské unie.", "Formálně jsou si všechny oficiální jazyky EU rovné. Regulační instituce Za autoritu v záležitostech českého jazyka je tradičně pokládán ( ovšem nemá to podporu v zákoně či úřadech ) Ústav pro jazyk český, který je jedním z vědeckých ústavů Akademie věd České republiky. Jeho úkolem je základní i aplikovaný výzkum současné češtiny i její historie. Vydává doporučující publikace ( například Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny, Akademický slovník cizích slov ) a provozuje jazykovou poradnu pro veřejnost. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy schvaluje užívání uvedených příruček ke školní výuce češtiny, případně závazně vyžaduje respektování těchto zásad při výuce češtiny ve školách. Výuka češtiny ve světě Český jazyk se v současnosti ( 2020 ) vyučuje ve střediscích výuky češtiny, tzv. lektorátech na 35 univerzitách v 24 zemích světa. Lektoráty zřizují na základě zájmu zahraničních vysokých škol česká ministerstva ( ministerstvo školství a zahraničních věcí ) v rámci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí. Odkazy Reference Literatura VOLÍN, J.; SKARNITZL, R. Segmentální plán češtiny. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2018. ( print ), ( online ). Související články Bibličtina ( Slovensko ) Česká slova v jiných jazycích Moravština a Slezská nářečí Petr Sgall Pravidla českého pravopisu Rozdíly mezi češtinou a slovenštinou Slezština Slovenština Externí odkazy Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český AV ČR Vokabulář webový – Webové hnízdo historických slovníků na stránkách ÚJČ AV ČR Skloňování – funkční české skloňování v JavaScriptu Hříchy pro šíleného korektora – seriál o češtině na serveru Interval.cz O češtině – sekce věnovaná češtině ) mluvtečesky. net – vícejazyčné stránky pro výuku češtiny kniha o slovenštině a češtině z 18. století - DOLEŽAL, Pavel. Grammatica slavico - bohemica,: in qua, praeter alia, ratio accuratae scriptionis et flexionis.... Posonii: Typis Royerianis, An. 1746. 321 s. - dostupné v Digitální knihovně UKB Západoslovanské jazyky Úřední jazyky Evropské unie Živé jazyky Jazyky Česka Jazyky Rumunska Jazyky Slovenska" ]

[ "Pedagogika je společenská věda, která zkoumá podstatu, strukturu a zákonitosti výchovy a vzdělávání jako záměrné, cílevědomé a soustavné činnosti formující osobnost člověka v nejrůznějších sférách života společnosti. Studuje a kriticky hodnotí myšlenkové dědictví minulosti, sleduje vývoj školství, výchovy a vzdělávání v zahraničí a ve spolupráci s dalšími vědními disciplínami formuluje nové vývojové trendy pro různé oblasti výchovy a vzdělávání. Pedagogika jako obecný obor se dále dělí na konkrétní pedagogiky ( např. hudební nebo výtvarná pedagogika ) a specializace jako didaktiky konkrétních oborů ( např. didaktika matematiky ) se svými metodikami. Úzce spolupracuje s psychologií, zejména pedagogickou, ale také v poslední době s neurovědami a psychologií osobnosti. Vědecká pedagogika studovaná v doktorském studiu na filozofických fakultách ( Ph. D. ) vychází historicky z filozofie výchovy, na fakultách pedagogických se zaměřuje hlavně na konkrétní didaktiky školních oborů. Hlavním rozdílem je, že filozofická pedagogika hledá, srovnává a analyzuje smysl a pojetí jednotlivých filozofických kategorií pro výchovu a učení obecně v životě ( Filozofická fakulta UK ), ale pedagogika učitelská je zaměřena spíše prakticky, především pro školní prostředí a vzdělávací soustavu ( Pedagogická fakulta UK ). Probíhá spor, nakolik má být pedagogika normativní vědou, tzn. nakolik se má zaměřovat na definování cílů, obsahu a účelu výchovy a nakolik jí má jít především o neutrální popis a objasňování výchovných jevů a procesů. Např. Průcha definuje pedagogiku jako vědu, která „ se zabývá ( 1 ) vším tím, co vytváří a determinuje nějaké edukační prostředí, ( 2 ) procesy, jež se v těchto prostředích realizují, ( 3 ) výsledky a efekty těchto procesů.“ V současnosti ( 2009 ) neexistuje jednotné pojetí pedagogiky, ani shoda v hlavním účelu pedagogiky. Různá pojetí se liší podle jednotlivých autorů, teoretických směrů i podle kulturní orientace charakteristické pro určitou zemi. Za zakladatele pedagogiky jako vědy o výchově bývá považován Jan Amos Komenský, za zakladatele moderní pedagogické teorie lze považovat J. F. Herbarta. Původ a etymologický význam slova Slovo pedagogika pochází z antického Řecka. Zde byl slovem paidagógos ( řecky: παιδαγωγέω; paidós: dítě, ágein: vést, doprovázet ) označován otrok, který pečoval a doprovázel syna ( dívky nebyly veřejně vzdělávány ) svého pána na cvičení a do školy.", "Podle dochovaných řeckých a římských spisů se v antické latině slovo paedagogus již objevuje ve významu učitele a vychovatele. Ten, ač byl otrokem, disponoval zvláštní kvalifikací pro vykonávání profese pedagoga. Z latiny bylo slovo paedagogus převzato do většiny indoevropských i jiných jazyků. V českém jazyce pedagogika označuje vědu o výchově a vzdělávání člověka. Pojem pedagogika v zahraničí Pedagogy v angličtině neznamená pedagogika, ale spíše odpovídá českému pojmu obecná didaktika, zatímco českému pedagogika odpovídá svým obsahem anglický termín educational sciences, v překladu edukační vědy. Edukační vědy potom označují velkou skupinu souvisejících disciplín, což je mnohem bližší modernímu pojetí pedagogiky, proto například Jan Průcha preferuje ve svých pracích termín edukační vědy. V nových publikacích se proto také setkáváme s pojmy edukace, edukant, edukátor, edukační realita a dalšími. Historie pedagogiky Pedagogika má své kořeny ve filozofii, ze které se oddělila až v 19. století. Pedagogice se věnovali například Sofisté, z filozofů pak Sókratés, Platón, Aristotelés a další. Mezi nejvýznamnější teoretiky pedagogiky patří Jan Amos Komenský, John Locke, Jean Jacques Rousseau, Friedrich Fröbel, Adolf Diesterweg, Johann Heinrich Pestalozzi, Johann Friedrich Herbart, Gustav Adolf Lindner, Konstantin Dmitrijevič Ušinskij, Lev Nikolajevič Tolstoj, Herbert Spencer a další. Moderní versus tradiční pedagogika Tradiční pedagogika byla pojímána jako především aplikovaná ( užitá ) věda a zdůrazňovala se její normativní funkce, tzn. její teorie byla zaměřována hlavně na to, aby vytyčovala nebo předpisovala ideální podobu toho, čeho se má výchovou jedinců, skupin, národa dosáhnout. Moderní pedagogika se naproti tomu zaměřuje na neutrální popis toho, jak fungují edukační mechanismy, klade důraz na vědeckou deskripci ( popis ), analýzu a explanaci ( vysvětlení a pochopení ) problémů edukační reality. Významnou charakteristikou moderní pedagogiky je realizace a rozvoj pedagogického výzkumu. Antipedagogika a postpedagogika Postpedagogika je přístup k dětem takový, aby nebyl ani invazni, ani naléhavý, nenutili je, ale abychom byli přítomni v takové vzdálenosti, z jaké je možné akceptovat dítě takovým, jakým je „ tady a ted\". Tento postoj vůči dítěti vyžaduje specifický prostor a čas. Tento přístup lze nazvat amikací.", "Je to prostřední cesta mezi násilím a úplnou rezignací. Je to konec výchovy a zároveň začátek druhého proudu antipedagogiky v oblasti výchovy. Základní pojmy pedagogiky Edukační prostředí ( edukační realita ) je jednoduše prostředí, v kterém probíhají edukační procesy. Edukační procesy jsou takové činnosti lidí, při nichž dochází k učení na straně nějakého subjektu ( edukant ), jemuž je exponován nějakým jiným subjektem ( edukátor ) přímo nebo zprostředkovaně ( např. textem ) určitý druh informace. Pedagogickou vědou jsou nejvíce probádány edukační procesy, které obsahují řízené učení, kterým se rozumí učení, které je zvnějšku nějak regulováno a organizováno tak, aby bylo účinné ( typicky se s nimi můžeme setkat např. ve škole ). Jako procesy s neřízeným učením se označují procesy, kdy dochází k vědomé autoregulaci učení ( např. při samostudiu ). Pro oba druhy výše zmíněných procesů je společná intencionalita – subjekt usiluje o to, aby se učil; jedná se o záměrné učení. Bezděčným ( náhodným, spontánním ) učením se pedagogika nějak hlouběji nezabývá. Charakter edukačních procesů má úzký vztah k charakteru edukačního prostředí, v kterém se tyto procesy odehrávají. Z hlediska pedagogiky jsou zajímavé především fyzikální parametry prostřed ( osvětlení, prostorové dispozice, využití barev ), psychosociální parametry prostředí ( vztahy mezi edukanty a edukátory ) a druh subjektů, kteří jsou v daném prostředí přítomni ( např. rodiče, děti, sourozenci, příbuzní v rodinném prostředí versus důstojníci, poddůstojníci, vojáci ve vojenském prostředí ). Dalším významným pojmem pedagogiky jsou edukační konstrukty, což jsou různé teorie, plány, modely, předpisy a jiné teoretické výtvory, které nějakým způsobem určují či ovlivňují reálné edukační procesy ( tzn. např. učební plány, didaktické testy, vysvědčení či různé certifikáty, učebnice, výukové filmy, programy, ale i veškeré produkty pedagogické teorie, jako monografie, referáty na konferencích apod. ). Pojem edukace významově zahrnuje pojmy výchova i vzdělávání. Výchova je záměrné působení na osobnost jedince s cílem dosáhnout změn v různých složkách jeho osobnosti, pojem má eticko - normativní nádech, mluví se o výchově mravní, vlastenecké, estetické, citové, výchově k rodičovství a manželství, výchově k míru, apod.", "Vzdělávání je proces záměrného a organizovaného osvojování poznatků, dovedností, postojů aj., realizovaný prostřednictvím edukačního procesu. Výsledek tohoto procesu by mohl být označen výrazem „ naučenost“. Výchova i vzdělávání jsou součástí socializace. Struktura pedagogiky Pedagogika zahrnuje jak teorii, tak výzkum. Jedná se o základní i aplikovanou, multiparadigmatickou a často interdisciplinární vědu ( čerpá především z psychologie, sociologie, filozofie a dalších věd ). Rozdělení pedagogiky podle Brezinky Brezinka rozdělil pedagogiku na tři samostatné disciplíny, a to: Věda o výchově, Filozofie výchovy a Praktická pedagogika. Věda o výchově obsahuje výchovu samotnou a také vzdělávání, které je záměrné osvojování si poznatků, dovedností či kompetencí. Netýká se však již hodnot, ale pouze vědomostí a schopností. Předmětem vědy o výchově je realita jako výchova, což je zkoumání bez záměru. Dále specifičnost pedagogiky, kde se vše porovnává a hledá se účelový vztah. Podle Pařízka je výchova chápána jako jev, jehož podstatným znakem je záměrné, soustavné a organizované působení na člověka. Výchovu nám popisují výroky, které jsou tří druhů. Prvním je výrok deskriptivní, který popisuje přesně dané věci a lze jej verifikovat, tzn. ověřit jeho správnost. Dalším je výrok hodnotový, který se již nedá ověřit a je v něm zobrazena norma, jak by něco mělo být, či zachycuje hodnocení. Posledním je výrok normativní, který se týká norem, hodnot nebo také idejí. Filozofii výchovy se dá shrnout jako něco, „ jak by to mělo být“. Předmětem filozofie výchovy jako normativní disciplíny jsou hodnota, mravnost, dobro, norma a víra. Otokar Chlup však říká: „ Pedagogika jako věda o výchově studuje a stanoví normy všestranného chování, didaktika jako teorie vyučování normy správného vyučování... Jako věda normativní stanoví pedagogika buď celistvé nebo konečné či jednotlivé a částečné cíle, k nimž mají směřovati činnosti a pochody výchovy a výuky.“ V současné době je ale útlum této disciplíny. Praktická pedagogika je deskriptivní i normativní formou, určuje jak vyučovat a opírá se tak o obě předchozí disciplíny. Řeší, jak by mělo vypadat ideální vyučování, a má praktický účel. V rámci praktické pedagogiky je nepostradatelnou součástí vyučování. Vyučování je disciplína o předávání obsahu, tzv. řízený proces.", "Podle Hirsta je vyučování intencionální aktivita, kdy je dosaženo učení. Existuje několik pohledů na vyučování. Prvním z nich je, že vyučování je aktivita zdravého rozumu. Tento termín byl převzat z anglosaských vod, vylučuje odbornou stránku a nejsou potřeba specifické postupy. Dalším pohledem je vyučování jako umění, kde je podstatná osobnost učitele. Vyučování jako řemeslo, je třetím pohledem a je založeno na zkušenosti a zdokonalování se v něm léty získanou praxí a nabytými intuicemi a informacemi. Dále je vyučování jako aplikovaná věda, kde se jedná o technický způsob náhledu. Učitelé by měli dodržovat přesně dané vyzkoumané normy. Posledním pohledem je vyučování jako reflektivní praxe, které je založeno na evaluaci. Vede k tomu, že učitelé nad sebou musí přemýšlet. Disciplíny pedagogiky Strukturování pedagogiky se liší autor od autora. Průcha uvádí následující disciplíny ( obory ) pedagogiky: Dějiny pedagogiky a školství Obecná pedagogika – základní pedagogická disciplína, která usiluje o systematizaci a interpretaci základních pedagogických jevů a zákonitostí, řeší též metodologické otázky a základní terminologii pedagogiky. Srovnávací pedagogika ( komparativní pedagogika ) – popisuje a porovnává pedagogické teorie, výchovně - vzdělávací systémy a školské soustavy v různých zemích či regionech a to v kontextu historickém, sociálním, ekonomickém, politickém, kulturním, apod. Filozofie výchovy – zabývá se smyslem a účelovostí edukace ( výchovy a vzdělávání ), hodnotami v edukaci, otázkou řízení a kontroly edukace, etickými otázkami výchovy, možnostmi a mezemi lidského poznání a jeho předávání z generace na generaci, člověkem a jeho vychovatelností atd. Teorie výchovy Sociologie výchovy – zabývá se sociálními aspekty edukace, místem a funkcí edukace ve společnosti, v dané kultuře, vztahy mezi edukací a sociální strukturou a sociální mobilitou, podmínkami a sociálními důsledky činnosti výchovných a vzdělávacích institucí. Mezi hlavní témata sociologie výchovy patří např. rovnost vzdělávacích příležitostí, jazyková a sociální podmíněnost vzdělavatelnosti, postoje ke vzdělávání, vztahy rodina - škola - komunita aj.", "Pedagogická antropologie – snaží se objasňovat edukaci a její vývoj v celistvém pohledu na člověka na základě biologických a sociálních poznatků o lidském rodu, např. ve vztahu k různým omezením i možnostem člověka daným rozdíly v myšlení a komunikaci, způsobech chování, ve zvycích, v tradicích, rituálech, náboženském přesvědčení, sdíleném právu, hodnotách atd. mezi jednotlivými sociálními, etnickými, rasovými a jinými skupinami populace ( zkoumá např. i genderové rozdíly ). Ekonomie vzdělávání – zkoumá vzájemnou souvislost mezi ekonomickými a edukačními procesy ( např. rozvoj vzdělanostní struktury populace a tvorba HDP ). Typické otázky oboru se týkají kvality výstupů edukačního systému ve vztahu k vloženým nákladům, financování školství, vztahů mezi vzděláním, kvalifikací lidí a jejich uplatnění na trhu práce, otázek marketingu škol apod. Pedagogická psychologie – zabývá se využitím psychologických poznatků v pedagogice. Psychologicky analyzuje předpoklady, průběh a výsledky edukace, zkoumá např. psychický vývoj dítěte v souvislosti s jeho schopností osvojovat si různé poznatky a dovednosti, kognitivní procesy, které edukant využívá při učení, sociální vztahy, komunikaci i celkové klima ve škole a dalších edukačních prostředích, strategii a styl výuky v závislosti na věku žáků, vyučovacím předmětu, jejich motivaci, schopnostech, vzájemné kooperaci apod., změny osobnosti navozené výchovně - vzdělávacím procesem atd. Speciální pedagogika – zabývá se edukací osob s ohledem na jejich speciální výchovné a vzdělávací potřeby v oblasti fyzické, psychické nebo sociální. Zkoumá jejich pracovní a společenské možnosti, usiluje o jejich integraci do společnosti a sleduje komplexní rozvoj jejich osobnosti. Speciální pedagogika se dělí do následujících podoborů: Etopedie – edukace a reedukace ( převýchova ) sociálně nepřizpůsobené, obtížně vychovatelné nebo jinak sociálně narušené mládeže ( např. mravně narušené mládeže ) Psychopedie – edukace osob mentálně retardovaných Somatopedie – edukace osob tělesně postižených či znevýhodněných ( např. dlouhodobě nemocných ). Spadá sem i edukace osob s mírně odlišným duševním vývojem od normy, tzn. např. osob s lehkou mozkovou dysfunkcí ( LMD či ADHD ) nebo osob se specifickými poruchami učení. Logopedie – zabývá se korekcí nebo odstraňováním poruch řeči ( koktavost, vady ve výslovnosti aj. )", "Surdopedie – edukace osob s různými vadami sluchu ( částečná nebo úplná hluchota aj. ) Tyflopedie ( též oftalmopedie ) – edukace osob se zrakovým postižením ( částečná slabozrakost, slepota aj. ) Sociální pedagogika Pedagogika volného času Pedagogika sportu Andragogika – zabývá se vzděláváním dospělých osob Obecná didaktika Oborové a předmětové didaktiky Technologie vzdělávání Pedagogická evaluace Pedagogická diagnostika Pedeutologie – zabývá se výzkumem činnosti pedagoga Teorie řízení školství Vzdělávací politika Pedagogická prognostika ( Průcha, s. 26, pouze seznam disciplín, nikoliv popisy ) Studium pedagogiky Pedagogika jako aplikovaná disciplína se v České republice vyučuje na středních pedagogických školách nebo vyšších odborných školách s pedagogickým zaměřením a především na vysokých školách v oborech s pedagogickým zaměřením. Konkrétní didaktiky oborů se studují hlavně na pedagogických fakultách ( např. didaktika českého jazyka, učitelství biologie apod. ) jako pětiletý obor učitelství pro ZŠ a SŠ v mgr. studiu nebo jako tříleté a čtyřleté doktorské studium didaktiky. Kromě pedagogických fakult se pedagogika na VŠ vyučuje na více než 30 jiných fakultách, obvykle v rámci studia učitelství pro SŠ ( např. učitelství matematiky na Matematicko - fyzikální fakultě UK nebo učitelství latinského jazyka na Filozofické fakultě UK apod. ). Studium pedagogiky jako vědecké disciplíny vycházející z filozofie výchovy poskytují ve třetím stupni studia – tříletém a čtyřletém doktorském studiu ( Ph. D. ) v mezinárodním měřítku Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Katedra pedagogiky, a Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra pedagogiky. Obor akreditovala i Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav pedagogických věd. Speciální pedagogiku lze studovat na Univerzitě Karlově, Pedagogické fakultě, Katedře speciální pedagogiky, v bakalářském, magisterském a doktorském studiu. Primární pedagogiku lze studovat na Univerzitě Karlově, Pedagogické fakultě, Katedře primární pedagogiky, v bakalářském, magisterském a doktorském studiu. Sociální pedagogiku lze studovat na Univerzitě Karlově, Filozofické fakultě, Katedře pedagogiky, v bakalářském a magisterském studiu. Andragogiku ( pedagogiku dospělých ) lze studovat na Univerzitě Karlově, Filozofické fakultě, Katedře andragogiky a personálního řízení, v bakalářském, magisterském a doktorském studiu.", "Doktorské studium Doktorské studium Ph. D. pedagogických věd představuje nejvyšší možnou kvalifikaci pro pedagogy - výzkumníky, kteří jsou připraveni nejen pro oblast výzkumu a vývoje, ale rovněž pro akademickou dráhu na univerzitách. Realizuje se na Univerzitě Karlově v Praze na filozofické fakultě ve studijním programu Pedagogika jak v oboru Andragogika tak v oboru Sociální pedagogika a oboru Pedagogika a na Masarykově univerzitě v Brně na Filozofické fakultě na Ústavu pedagogických věd v oboru Pedagogika a Andragogika. Ve všech případech se opírá primárně o filozofii výchovy s interdisciplinaritou psychologie osobnosti, sociologie výchovy a neurověd s návazností na predchozí studijní magisterskou specializaci. Dále se na FF UK realizuje v programu Historické vědy v oboru Didaktika dějepisu a v programu Filologie a v oboru Didaktika konkrétního jazyka a to v návaznosti na konkrétní obor a jeho metodologii. Na FFUK se jedná o nejstarší pedagogické stufium od založení tzv. artistické fakulty. Na pedagogické fakultě UK se realizuje v programu Pedagogika v oboru Pedagogika a v oboru Primární pedagogika, v oboru Didaktika českého jazyka, v oboru Didaktika matematiky a v oboru Hudební teorie a pedagogika. Ve studijním programu Specializace v pedagogice se realizuje v oboru Výtvarná výchova a Vzdělávání v biologii. Na přírodovědecké fakultě UK se realizuje v oboru Didaktika chemie a v oboru Vzděláváni v chemii. Na matematicko - fyzikákní fakultě se realizuje v oboru Didaktika fyziky a obecné otázky fyziky. Na Akademii múzických umění v Praze, na divadelní fakultě se realizuje program Teorie a praxe dramatické výchovy. Na Masarykově univerzitě v Brně na pedagogické fakultě se v programu Specializace v pedagogice realizuje obor Didaktika geografie. Na Univerzitě Palackého v Olomouci, na pedagogické fakultě se v programu Specializace v pedagogice realizuje obor Didaktika literatury a obor Didaktika informatiky. Časopisy Některé české odborné pedagogické časopisy Některé české populární pedagogické časopisy Odkazy Reference Literatura Dostál, J. – Macháčková, P. Systémové pojetí edukačního procesu a možnosti měření jeho efektivnosti. In Systémové přístupy 2005. Praha: VŠE, 2005. CD - ROM.. Průcha, Jan: Moderní pedagogika. Praha: Portál 2009 Průcha, Jan: Přehled pedagogiky: úvod do studia oboru. Praha: Portál 2009 Průcha, Jan: Srovnávací pedagogika: mezinárodní komparace vzdělávacích systémů. Praha: Portál 2012 Průcha - Walterová - Mareš: Pedagogický slovník. Praha: Portál 2009 Musil, Roman. Pedagogika pro střední pedagogické školy.", "Informatorium. Související články Dějiny pedagogiky a školství Izomorfismus v pedagogice Pionýr ( sdružení ) Skauting Škola Školství Výchova Woodcraft Základní škola Externí odkazy B. Šmahelová, Dějiny pedagogiky ( MUNI Brno )" ]

[ "Politika ( z řeckého polis – město, politiké techné – správa obce ) je mnohoznačný pojem obvykle označující proces a metodu rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory. Věda zabývající se politikou se nazývá politologie. Politika je sférou, v níž je přítomné neustálé větší či menší napětí mezi „ vládnoucí“ ( politika shora ) a „ emancipační“ ( politika zdola ) politikou. Politiku lze chápat také jako boj o společenské uspořádání. V rámci rozhodovacích procesů je politika správa věcí veřejných, uměním řídit stát a hájit zájmy jednoho státu vůči druhému, vytvářet a udržovat vztahy mezi těmito státy. Prostředkem politiky je politická moc, kterou lze získat buď demokratickými prostředky, nebo násilím. V otevřených společnostech demokracií vstupují do politiky politické subjekty politickým přesvědčováním ( argumentací zúčastněných stran ) a vyjednáváním ( často kompromisní dohodou ) a tak vytvářejí či spoluvytvářejí politická rozhodnutí. Mezi takové subjekty mohou patřit jednotlivci ( občané ), stejně jako organizace ( politické strany a hnutí, spolky a jiné zájmové skupiny ). Vynutitelnost politického rozhodnutí je zajištěna autoritou ( která vykonává politickou moc ). V přeneseném smyslu znamená politika chování a jednání jednotlivce nebo skupiny nebo nasazení prostředků ( ať legitimních, nebo ne ) k dosažení určitého cíle. Politika jako správa věcí veřejných byla chápána již v antickém Řecku. Ve středověku se pak do jisté míry stala dědičnou záležitostí feudálů, o něco později výlučnou záležitostí politiků. V novější době přechází tato tradice do pojetí politiky jako věci občanů. Významová nejednoznačnost termínu politika České slovo ( politika ) má několik významů, je ekvivalentem tří anglických termínů, které však operují na různé rovině obecnosti. politika ve významu anglického polity představuje strukturálně - funkční rámec politického procesu a politických aktivit ( tento význam je blízký politickému systému společností, můžeme si pod ním představit například státní zřízení, ústavu, volební a stranický systém apod. ); politika ve významu anglického politics představuje politický proces střetávání zájmů, arény, v nichž se pohybují a vyjednávají politici ( do politiky s tímto významem tedy patří konkrétní političtí aktéři, jako jsou politické strany a politici ); politika ve významu anglického policy je programem, opatřením, krokem či záměrem, není spojená s aktéry, ale s tématy ( např. sociální politika, vzdělávací politika, rozvojová politika atd. ).", "Nositelem politiky ( ve významu policy ) nemusí být jen političtí představitelé, ale v zásadě kdokoliv ( mzdová politika firmy, protidrogová politika školy ). Historie Starověké tradice Starověká Čína Čínská politická filosofie má své kořeny už v období Jara a Podzimu, zvláště je spojeno s Konfuciem ( 6. století př. Kr. ). Politická filosofie v Číně vznikla jako odpověď na společenské a politické rozdrobení země v období Jara a Podzimu a Období válčících států. Hlavní společensko - politické směry v tomto období čerpaly z filosofií konfucianismu, legismu, mohismu, agrarismu a taoismu. Filosofové jako Konfucius, Mencius a Mocius se ve svých politických filosofiích pokoušeli o to najít společnou řeč. Konfucionismus obhajoval hierarchickou, meritokratickou vládu založenou na empatii, loajalitě a mezilidských vztazích. Legismus se stavěl za striktně autoritářskou vládu založenou na drakónských trestech a zákonech. Mohismus podporoval společnou, decentralizovanou, „ liberální“ vládu založenou na filosofii asketismu ( V Číně má tradici v podobě mnišských společenství ). Agraristé propagovali rolnický „ komunismus“ a egalitářství. Příznivci taoismu byli jednimi z prvních zastánců proto - anarchismu. Legismus byl dominantní politickou filosofií v období Dynastie Čching, v období Dynastie Chan byl však vytlačen státním konfucionismem, který se v Číně držel na nejzastávanějších filosofiích až do příchodu komunismu. Antické Řecko Celá západní politická ( od polis ) filosofie pramení z filosofie Antického Řecka, kde první filosoficko - politické debaty vedl již Platón. Antická polis stála u zrodu základních politických směrů v Aristotelově klasifikaci: timokracii, tyranii, demokracii a oligarchii. Jedna z prvních knih o politice, která formovala i novověké státy byla Platónova Ústava, která inspirovala i Aristotela k jeho Politice a Etice Nikomachově. Do římského politického myšlení pak pronikla především filosofie stocismu. Starověká Indie Hierarchizace společnosti na kasty umožnila indické společnosti vyvíjet svou politiku již dlouho před vznikem prvních států.", "Ve starověké Indii pak společenská situace vyústila do jasně vymezené hranice mezi náboženskou a světskou správou. Správa státu byla rozdělena na vládu, administraci, obranu, zákon a pořádek. Mantraga byla hlavním vládnoucím orgánem, sestávající z krále, předsedy vlády, vůdce armády a velekněze. Předseda vlády stál v čele skupiny ministrů společně s vrchním soudcem ( Maha Amatya ). Pravidla, která v indické společnosti postupně vznikala byla silně ovlivněna védami. Jeden z předních myslitelů starověké indie byl Čánakja, který žil ve 4. st. př. Kr. Jeho Arthašástra kromě vojenské strategie udílela také vládci rady jak vést ekonomicky stabilní stát a jak dohlížet na trestné konání. Středověká Evropa Základem středověké politické filosofie byla kombinace Aristotelova a Augustinova učení: Scholastika, která stavěla na harmonii rozumové a zjevené pravdy. Asi nejvlivnějším filosofem v této sféře byl Tomáš Akvinský, který značně pomohl znovuobjevení Aristotelových děl. Scholastika byla nejdůležitější filosofií ještě v renesanci. Tomáš Akvinský své politické názory zachytil v Summa Theologiae, kde říká například, že král tyran není král určený Bohem. Jeho myšlenky do jisté míry následně reflektuje i Magna Charta Libertatum, listina mnohými považována za základní kámen Anglo - Americké politické svobody, která explicitně prosazuje právo vzpoury proti panovníkovi za účelem dosažení spravedlnosti. Mezi běžnými lidmi však byla politika podle mnohých sociologů ve středověku vnímána jako světská ( nesvatá ) záležitost, do které není radno zabředávat. Evropská renesance Během renesance byl pohled na politiku jako na nesvatou službu postupně vlivem humanismu opouštěn a po celé Evropě se proto začalo objevovat mnoho filosofů, které nad státem a společností uvažovali. Niccolò Machiavelli Jedním z nejvlivnějších děl renesance byl Machiavelliho Princ, sepsán mezi lety 1511 a 1512 a posmrtně vydán r. 1532. Vedle Discorsi sopra la prima deca di Tito Livio, kde Machiavelli rozebírá klasické římské období, politické myšlení renesanční Evropy značně ovlivnil. Některé osobnosti filozofie ( např. Jean - Jacques Rousseau ) vykládali Prince jako satiru pro rod Medicejů, po té co znovuzískali Florencii a Machiavelliho z ní vyhnali.", "Přestože Princ byl skutečně sepsán pro Mediceje, Machiavelli podporoval Florentskou republiku a oligarchii Medicejů kritizoval. Ať tak či onak, Machiavelliho dílo vůbec poprvé představuje pragmatický, konsekvencionalistický pohled na politiku. Ani Machiavelli, ani Hobbes nevěřili v Bohem seslané panovníky, namísto toho věřili ve vrozené umění vládnout. Tento pohled nabýval na důležitosti při vzniku autokratických vlád, protože pouze ty podle společenského povědomí mohli udržet pořádek. Osvícenství Během osvícenství mělo největší dopad na politické ideologie objevení tribálních společností mimo Evropu a vypuknutí série osvobozeneckých revolucí ( Anglická občanská válka, Americká a Francouzská revoluce ) vedoucích k založení republik. Myslitelé jako Thomas Hobbes, John Locke, Montesquieu a Jean - Jacques Rousseau byli velice ovlivněni Anglickou občanskou válkou a obdobím republiky a myšlenkově ovlivnili kromě americké a francouzské například i Haitskou revoluci. Tito myslitelé přišli s novým pohledem na účel státu: V první řadě se ptali, jakým právem lidé tvoří státy, v druhé pak jaká je dokonalá forma státu. S příchodem idey přirozeného řádu se mohli sociální vědy oddělit od církevního učení. Politické a ekonomické vztahy byly drasticky posunuty jejich teoriemi, částečně tak podpořili vznik cechů ( jako samostatných správních celků ), svobodného trhu a protestantství ( myšlenkami o národním náboženství ). Kritika katolické církve na sebe nedala dlouho čekat a tomuto směru se postavil například François Marie Arouet de Voltaire. Industrializace a moderna Marxistická kritika kapitalismu byla vedle liberalismu a fašismu jednou z rozhodujících ideologií dvacátého století. Industriální revoluce, urbanizace a rostoucí význam velkých závodů dal vzniknout socialistickému hnutí. V polovině 19. století socialismus s uvedením marxismu nabýval na popularitě, především mezi městskými pracovníky v továrnách. Radikální změnu v politickém smýšlení přivedla 1. světová válka. Ruská revoluce roku 1917 ( a podobné, ačkoli méně úspěšné revoluce v dalších evropských státech ) přinesla komunismus. V té době poprvé tvořily vlády sociální demokraté – což souviselo s rozšířením univerzálního volebního práva napříč vyspělými státy, přestože většina kolonií stále zůstávala v rukou evropských velmocí. Odkazy Reference Literatura Krejčí, Oskar: Mezinárodní politika. 5. upravené vydání.", "Praha: Ekopress, 2014. 804 s. Související články demokracie lidská práva politická strana politologie Teorie podkovy volby Politická polarizace Zastupitelská demokracie Externí odkazy Sociologie Politická sociologie" ]

[ "Kino neboli biograf je místo ( obvykle budova ), které je určeno k hromadnému sledování filmových představení. Filmový projektor, který je umístěn vzadu v projekční kabině, promítá film na plátno, které je umístěno vpředu před hledištěm. Do hlediště se běžný divák dostane teprve po zaplacení vstupného, obvykle až po zakoupení vstupenky. Etymologie Název kino je odvozen z řeckého kinēma ( pohyb ) a graf ( záznam, z grafō = píši ). Starší označení biograf pochází z řeckého bios ( život, bio - = životo - ) < ref name =\" J.Holub, S. Lyer - Stručný etymologický slovník j. č.\" > < / ref >. Původní název byl kinematograf ( čili záznam pohybu ) nebo biograf ( záznam života ). Thomas Alva Edison si dal roku 1889 patentovat pod označením kinematograf kameru, pod názvem kinetoskop filmovou promítačku, zvukový doprovod obstarával další Edisonův vynález - fonograf. V hovorové řeči došlo ke spojení a zkrácení obou termínů na kino ( bio v období první republiky ), ve slangové řeči na biák. Od výše uvedených slov je také odvozeno označení pro klasický fotografický materiál nazývaný kinofilm. Kino s více sály nazýváme multikino. Části kina hlediště - prostor určený pro diváky filmové plátno - promítací plocha, na níž je pomocí promítacího stroje zobrazován filmový obraz promítací kabina - místnost určená pro skladování filmových kopií a provoz promítacího stroje, pracoviště promítače vestibul, šatna, sociální zařízení ( zejména záchod s umyvadlem ) technické systémy promítací stroje ozvučení sálu - zvuková aparatura vnitřní osvětlení nouzové osvětlení vzduchotechnická zařízení, ventilace ( odvětrávání sálu ) vytápění sálu, případně klimatizační zařízení havarijní systémy, zde zejména protipožární zařízení Druhy kin Letní kino Termínem letní kino označujeme specializované kino, které není provozováno v zastřešeném sále, ale pod širým nebem. V zastřešeném prostoru se zde z praktických důvodů obvykle nachází pouze promítací přístroj a sklad filmů. Vzhledem k tomu, že prostor není možné vytápět a zatemnit, bývá takovéto kino v provozu pouze během letních měsíců a pouze v pozdních večerních hodinách. Bývá proto zřizováno např. ve velkých rekreačních oblastech, které jsou provozně vytížené pouze v létě. více o letním kinu...", "Autokino Termínem autokino se označuje kino, jehož hlediště je uzpůsobeno tak, že se na promítaný film mohou dívat diváci usazení ve svých automobilech. Zvuk je přehráván do jednotlivých automobilů prostřednictvím např. autorádií. Autokino se v Česku stalo populární zejm. kvůli pandemii covidu - 19. Klasické kino a multikino Termínem klasické kino a multikino označujeme, kino ve vnitřních prostorách. Klasické kino má pouze 1 sál, oproti multikinu, který jich má víc ( Mladá Boleslav 4 ). Jedním s nejrozšířenějším firem kin patří Cinestar. Více o multikinu... Galerie Historie Nejstarší kina v českých zemích Nejstarší kinematografické produkce byl dosud zmapovány v Praze, v Ústí nad Labem a v Brně, další se objevily například v Liberci, v Žatci nebo v Kroměříži. Zaznamenány byly pouze scény s opakovanou produkcí. Většinou šlo o stravovací zařízení, seznam sálů, do kterých putovní kinematograf jednou zavítal, není úplný.", "Kinematograf Jana Kříženeckého, 1. projekce obrázků nepohyblivých (? ) r. 1895, 1896 - 1898 dřevěná bouda na Výstavišti, 1901 - zmíněna Na Maninách, v zahradě 1. měšťanského pivovaru ( divadlo Uranie ), tj. stále východní areál Výstaviště Praha VII, 1943 budova vyhořela, zbořena Sál hotelu Grand v Brně, pohostinské vystoupení Shchillerovy vídeňské společnosti, 11. srpna 1896 Salón hotelu U černého koně v Praze Na Příkopě, Adolf Oppenheimer, 18.10. 1896 Sál hotelu Saský dvůr v Hybernské ulici v Praze, francouzská společnost Lumierova, 24.10. 1896 Orlí sál Grand - hotelu Europa v Praze II. v Opletalově ulici ( tehdy Mariánské ), poprvé s doprovodem fonografu, podzim 1896 Kočovný kinematograf původem žateckých bratří Oeserů: stálá scéna ve vlastním domě v Praze na Vinohradech, v Korunní ulici čp. 736 ( dnes Bělehradská ), 1896 nebo 1897 hostování v Ústí nad Labem, Vaníčkova ulice restaurace, nyní zvaná Budvarka, 1897 Putovní biograf Viktora Ponrepa, Praha, od roku 1901 do 1904 Kavárna Louvre, Praha II, Národní třída, 90. léta 19. století; projekce Jana Kříženeckého, dodnes existuje, ale Jazz klub bez kina Ponrepův biograf v hostinci U koruny, Praha VII - Holešovice, 1904 - 1907 The Royal Bio Co., vzniklo roku 1906 v Brně na tehdejším Doretově dvoře The Empire Bio Co., první stálé kino v Brně, na Velkém náměstí ( nynější Náměstí Svobody ), od 8. června 1907 Bio Ponrepo, dům U modré štiky, Praha I, Karlova / Lilová čp. 180 / I, od 15. září 1907, dům s restaurací dodnes existuje, ale bez kina Bio Ponrepo, Praha II, Opatovická ulice ( údajná druhá lokace kina ), dům existuje, ale bez kina Illusion - Stálé divadlo živých fotografií Aloise Jalovce a Františka Tichého v Praze II - Na Slovanech, od 1908, 1909 přesídlilo na Václavské náměstí Divadlo Edison, Praha - Žižkov, Husinecká 16 Stálý Kinematograf Theater Franze Josefa Oesera, Praha 3 - Vinohrady, Vinohradská čp. 1271 ( dnes na tom místě Atrium Flora ), k registraci přihlášen 15.9. 1910", "Do roku 1914 již v Praze souběžně působilo kolem 15 kin, nejznámější byla: Konvikt v Praze I, Bartolomějská ulice, původně taneční sál Bio Lucerna, Praha II, palác Lucerna, otevřeno 1909 Royal Bioscop Ponec, Praha - Žižkov, František Ponec otevřel 1910, zrušeno 1968, od 1998 opět činné jako divadlo Ponec Lido Bio v Praze, Hybernská ulice, od října 1911 Kino Passage v Praze na Václavském náměstí pro 800 diváků = první profesionálně vedené stálé kino. Bio Světozor, Praha II. Vodičkova ulice, projekce Jana Kříženeckého 1918, kino dosud hraje. Rekordy kin Světové Nejstarší na světě dosud fungující kino ( hrající stále na jednom místě ) je kino Pionier v polském Štětíně. Otevřeno bylo pod názvem Helios v roce 1909. České Nejmenší kinosály se nachází v multikině Cinestar Anděl. Mají kapacitu 24 míst. Zároveň jsou to sály, kde se platí nejvyšší vstupné. Největší klasické kino s celoročním provozem je Velké kino ve Zlíně, které má kapacitu 1010 diváků. Největší plátno má z klasických kin pro širokoúhlý formát sál č. 5 v Cinema City v Letňanech s plochou 139 m 2. Větší plochu má plátno v Cinema City Nový Smíchov, ale ne pokud se promítá klasicky v širokoúhlém formátu. Ještě větší je IMAX ( 600 m 2 ), ale to není klasické kino. Nejlepší zvuk má sál č. 11 Cinestar Anděl, který má jako jediný zvukovou certifikaci THX. Nejstarší v Česku = nejstarší dosud na jednom místě hrající kino je kino Lucerna v Praze, otevřené v roce 1909. Odkazy Reference Literatura Zdeněk Štábla, Český kinematograf Jana Kříženeckého; Československý filmový ústav Praha 1973 Pavel Scheufler, Praha 1848 – 1914, čtení nad dobovými fotografiemi, Panorama Praha 1986, s. 168 Související články Film Multikino IMAX Externí odkazy Stavby" ]

[ "Didaktika je teorie vzdělávání, která se zabývá formami, postupy a cíli vyučování. Je součástí pedagogiky, zabývající se metodami a formami školního vyučování. Didaktika je pojem odvozený z řeckého slova didasko, které znamená učím nebo vyučuji. Předmět didaktika je nezbytnou součástí studia každého studenta, který má v úmyslu se někdy zabývat učitelským povoláním. Součásti didaktiky Didaktika se zabývá více oblastmi souvisejícími s vyučováním: obsahem a rozsahem vzdělávání ( tj. procesu ) obsahem a rozsahem vzdělání ( tj. výsledkem procesu vzdělávání ) metodami, zásadami a formami vyučování interakci mezi učitelem a žákem Rozdělení didaktiky Didaktiku rozdělujeme na obecnou a speciální didaktiku: Obecná didaktika – teorie vyučování, která se zabývá obecnými problémy výuky, to znamená jak probíhá výuka na základní, střední či vysoké škole. Řeší: obsah výuky – co je nutné nebo žádané vyučovat v hodinách determinanty výuky – co ovlivňuje efekty vyučování organizační formy vyučování – jak se bude ve škole organizovat výuka vyučovací metody – jak se má postupovat při výuce materiální didaktické prostředky – jak využívat učební pomůcky a didaktickou techniku Speciální didaktika – čerpá z obecné didaktiky a dále se dělí na: předmětovou didaktiku didaktiku druhů a typů škol Vývoj didaktiky Na vzniku a rozvoji didaktiky se podíleli: Marcus Fabius Quintilianus ( 1. století ) Mnoho myšlenek o vyučování, ale nepatří mu prvenství v didaktice. Wolfgang Ratke ( 1571 - 1635 ) Jako první zavedl pojem didaktika. Jan Amos Komenský ( 1592 - 1670 ) Své názory na vyučování vyjadřuje v dílech „ Didactica magna“ ( Velká didaktika ), Nejnovější metoda jazyků, Orbis pictus, Škola hrou. Prosazoval uplatňování zásady názornosti při výuce. Jean - Jacques Rousseau ( 1712 - 1778 ) Byl to zastánce svobodné výchovy. Ve svém díle „ Emil aneb O výchově“ vyjádřil svoji kritiku tehdejšího způsobu vzdělávání. Jeho názor byl ten, že žáci ve škole pouze poslouchají výklad učitele a jsou jen málo aktivní anebo nejsou aktivní vůbec. Doporučoval, aby dítě do 12 let čerpalo poznatky ze svého okolí a pak aby z nich, respektive na jejich základě, získávalo vědomosti ve škole. Je ale třeba říci, že jeho názor o to, že se má dítě začít systematicky vzdělávat až po 12 roku je nesprávný. U Rousseaua je však cenné to, že upřednostňoval pozornost na dítě, na jeho aktivitu.", "I když Rousseau nebyl didaktik, tak právě pro zdůrazňování aktivity dítěte ho současná didaktika vnímá jako zástupce tvořivého vyučování. Dnešní škola preferuje samostatnost, tvořivost, iniciativu, využívání poznatků získaných v prostředí mimo školu apod. Tedy vše to, co zdůrazňoval i Rousseau. Johann Heinrich Pestalozzi ( 1746 - 1827 ) Významný přínos do didaktiky, jeho metodika pro základní vyučování byla na tehdejší dobu vynikající, jeho úsilím bylo dát učitelem do rukou „ metodu“ jak mají učit. Johann Friedrich Herbart ( 1776 - 1841 ) Je považován za zakladatele pedagogiky, jeho přínos pro didaktiku = jasnost, asociace, systém, metoda. Herbart, obrazně řečeno, dal učitelům návod jako postupovat ve vyučování. Jeho návod se uplatnil, dokonce se uplatňuje i dnes. Ale dnešní vyučování nechce být dirigováno podle jistých schémat a návodů, proto také současná didaktika odmítá herbartovský model vyučování. Jestliže někdo řekne, že dnešní škola je „ herbartovská“, vyjadřuje tím jistý pohled na vyučování, v kterém učitel pracuje se žáky schematicky, tedy podle připraveného modelu vyučovací hodiny připraveného učitelem. Problém je v tom, že dnešní žáci mají rozhled, pracují s informačními médii apod., a proto potřebují, aby vyučování bylo tvořivé. To herbartovský model, tedy vyučování podle schématu ( stupňů ), nezabezpečuje. Dnes jsou využívány spíše jiné pojetí vyučování jako je: badatelsky orientované vyučování, problémové vyučování, skupinové vyučování, týmové vyučování, kooperativní vyučování a další. Jejich hlavní podstatou je to, že aktivizují žáky. Žáci nezískávají informace pouze od učitele pasivním posloucháním, ale jsou vedeni k činnostem a vzájemné spolupráci. Žáci jsou tedy nejenom „ objektem“, ale současně i „ subjektem“ vyučování ( výuky ). I čeští a slovenští pedagogové významně přispěli k rozvoji didaktiky. Jsou to hlavně: Samuel Tešedík Otokar Chlup Václav Příhoda František Josef Čečetka O. Palík Jarmila Skalková Emil Stračár Vladimír Václavík Ján Velikanič Ladislav Mihálik Tomáš Janík Reforma Koncem 19. a začátku 20. století vznikl rozpor mezi požadavky společnosti a výsledky práce školy. Nastala kritika školy a vyučování. Začaly se hledat nové formy a metody vyučování. Cílem bylo reformovat školu a vyučování. V této době vzniklo tzv. hnutí nové výchovy, činná škola, pracovní škola.", "Mezi představitele tohoto hnutí patří: John Dewey Maria Montessori Ovide Decroly Peter Petersen Rudolf Steiner Ellen Key Modernizace didaktiky Činitele podmiňující inovaci růst vědecko - technických poznatků kurikulární hnutí soustředění se na proces výuky potřeba překonání encyklopedizmu, který se soustřeďuje především na množství učiva pomalá inovace a novátorství přechod od didaktiky paměti k didaktice tvořivosti, tvořivého učení nerespektování individuálních a sociálních podmínek Inovativní metody Moderní, progresivní, netradiční, inovační vzdělávání lze dosáhnout mnoha způsoby: výběr cílů vzdělávání formulování cílů vzdělávání formulování cílů vyučování a učení se žáků inovace didaktických zásad eliminace transmisivních vyučovacích metod aktivizující metody všestranný rozvoj osobnosti ( TTT – talent, tempo, temperament ) Příklady méně tradičních metod vzdělávání jsou například Otevřené vyučování, Zážitková pedagogika či Projektové učení. Související články Obecná didaktika Didaktické zásady Didaktika informatiky Metodika Externí odkazy Reference" ]

[ "Metodika je obecně pracovní postup ( metoda ) nebo nauka o metodě, popřípadě dokument obsahující metodické informace. Metodika v oblasti metodologie vědy je metoda vědecké práce. Metodika v oblasti pedagogiky je nauka o metodě vyučování v určitém oboru ( teorie vyučování ). Ve vývoji software metodika představuje souhrn doporučených praktik a postupů, pokrývajících celý životní cyklus vytvářené aplikace. V tomto oboru velmi často dochází – kvůli nesprávnému překladu z angličtiny – k záměně pojmu metodika za metodologie. Pro řešení dílčích problémů mohou být v rámci nasazení metodiky uplatněny specifické postupy – metody. Související články Metoda Vědecká metoda Externí odkazy Vědecká metoda Práce" ]

[ "Literatura ( z latinského littera, písmeno ) neboli písemnictví, někdy také slovesnost, je v širším slova smyslu souhrn všech písemně zaznamenaných textů, v moderních definicích někdy včetně ústně tradovaných projevů ( například ústní lidová slovesnost ). Kromě umělecké literatury se k ní v tomto smyslu řadí také odborná literatura, náboženské spisy, autobiografická literatura, korespondence a další typy textů. V užším slova smyslu se literaturou obvykle myslí pouze umělecká literatura ( krásná literatura, beletrie ). Někdy může být vymezena ještě úžeji význačností nebo hodnotou jednotlivých děl, imaginativností či fikčností textů, popřípadě ozvláštňující funkcí použitého jazyka. Výpovědi předkládané v umělecké literatuře nejsou obvykle hodnoceny coby pravdivé nebo nepravdivé, nýbrž jako fikční. Umělecké literární dílo je zároveň vysoce komplexní a rozvětvené, s mnoha vrstvami, významy a vztahy a není možné ho jednoduše uchopit, popsat či redukovat. Literatura je výraznou součástí lidské kultury a civilizace. Má značný význam při konstituci lokálních ( zejména národních ) podob kultury a umožňuje šířit standardizovaný jazyk a vytvářet vědomí moderních jazykových a národních komunit. Literatura je však zároveň kosmopolitním fenoménem a je možné ji chápat jako propojený celek – autoři literárních děl bývají ovlivněni také cizojazyčnými texty a mezi jednotlivými národními literaturami probíhá výměna vlivů a idejí. Přestože značná část literatury oficiálně vychází tiskem, některá literární díla zůstávají v rukopisech, popřípadě jsou rozšiřována samizdatem nebo publikována na internetu. V minulosti byla literatura tradičně rozlišována na klasickou ( kanonickou, uměleckou, kvalitní a hodnou pozornosti ) a na populární ( brakovou, nehodnotnou ). V souvislosti s postmodernismem a novými přístupy a proudy v literární vědě bylo však toto rigidní rozdělení zpochybněno a upouští se od něj, přičemž také populární literatura se stává předmětem výzkumu. Literaturou se zabývá literární věda. Pod tu spadá literární teorie ( zkoumá a popisuje obecné zákonitosti literatury jako uměleckého jevu ), literární historie ( zkoumá dějiny literatury ) a literární kritika ( zkoumá, hodnotí a třídí literární díla ). Významnou disciplínou literární vědy je také literární komparatistika, někdy nazývaná pouze komparatistika či obecná a srovnávací literatura. Definice literatury V užším slova smyslu je jako literatura chápán pouze umělecký text.", "Ten může být vymezen čistě naratologicky, tedy jako fikce, imaginativní, smyšlené psaní. Slabinou tohoto pojetí je však existence nefikčních literárních děl, stejně jako fikcí, jež se za literaturu obecně nepovažují, popřípadě také děl o jejichž fikčnosti či historičnosti nelze rozhodnout. Existuje také lingvistické vymezení, chápání literatury jako textů zvláštním způsobem zacházejících s jazykem, přesněji řečeno textů obsahující jazykovou intenzifikaci, deformaci a ozvláštnění. Tento názor zastávali formalisté, například Šklovskij nebo Jakobson. Zde se však nabízí námitka, že ozvláštnění a neobvyklý styl se často objevují i při běžném použití jazyka a literárnost textu je často zřejmá až z kontextu. Vhodným měřítkem může být hodnotový soud: literární texty neobsahují žádnou inherentní vlastnost, důležité je pouze, jak se lidé k literatuře sami vztahují; jednotlivé texty mohou proto s postupem času nebo v různých společnostech status literatury získávat či ztrácet. Literatura je v tomto smyslu funkčním pojmem, nikoliv pojmem ontologickým. Tento přístup k věci však může být spojen s rigidním chápáním hodnotných literárních děl – a sice v tom smyslu, že za hodnotná ( a tudíž literární ) jsou považována pouze vrcholná díla, případně díla spojená s výraznými autorskými individualitami. Podle strukturalistického pojetí je základním rozlišovacím znakem umělecké literatury její funkce: plní v první řadě funkci estetickou či poetickou. V pojetí sémiotika a lingvisty Romana Jakobsona, který pojem poetické funkce zavedl, je důležité zejména oddělení znaku od jím označovaného objektu. Pozornost pak strhává znak sám, stává se samostatnou a autorefenční jednotkou. Pro poetickou funkci je také důležitý princip kombinace: znak není mluvčím vybírán bez kontextu, nýbrž ve vztahu k ostatním použitým znakům, v rámci výstavby znakové řady. Například spojení „ Jana a Magdaléna“ může být preferováno před opačným pořadím, protože v něm funguje princip slabičného narůstání, bývají vytvářeny aliterace a podobně. V literárním díle jsou však v menší míře přítomné i ostatní funkce jazyka ( emotivní, poznávací, fatická, metajazyková a konotativní ) a působí jako podřízená, přídatná složka.", "Epika do velké míry obsahuje referenční funkci jazyka, lyrika je většinou spojena s emotivní funkcí a básnictví oslovující druhou osobu se silně pojí s funkcí konotativní. V současném západním hodnotovém a uměleckém diskursu platí, že text se stává literárním dílem teprve tehdy, kdy je v něm přítomno a čtenáři vnímáno určité uspořádání, kompozice a postupy tradičně přijímané jako literární. Takovým tradičním postupem může být v případě poezie básnickost, tedy rytmičnost, metaforičnost, grafické uspořádání a podobně; v případě prózy uspořádání pomocí syžetového vyprávění vytvářejícího fikční svět. Důležitým postupem může být také přímé označení textu za literární dílo, popřípadě žánrová specifikace. Tyto postupy ukotvují dílo v literární tradici, zároveň se však proti nim text může vymezovat nebo je deformovat a aktualizovat, čímž je vytvářena tradice nová. Zkoumání literatury Odborným zkoumáním literatury se zabývá literární věda, rozdělovaná na literární teorii, literární historii a literární kritiku. Mezi obory, které v rámci literární vědy existují nebo kterých literární věda využívá, patří mimo jiné literární interpretace, textologie, stylistika, naratologie, tematologie, versologie a prozódie. Četné podněty přijímá literární věda také z teorie komunikace, teorie médií, genderových studií, queer studií, sémiotiky, kulturologie či estetiky. Literatura byla teoreticky reflektována již ve starověku. Mezi významné antické spisy o literatuře patří Aristotelova Poetika nebo Longinovo pojednání O vznešenu. Současná podoba literární vědy je však spojena až s rozvojem moderní filologie v 19. a 20. století. Myšlení o literatuře výrazně ovlivnil ruský formalismus ( Viktor Šklovskij ( 1893 - 1984 ), Jurij Tyňanov ( 1894 - 1943 ), Boris Ejchenbaum ( 1886 - 1959 ) ) a na něj navazující strukturalismus ( případně poststrukturalismus ) a sémiotika ( Vladimir Propp ( 1895 - 1970 ), Jurij Lotman ( 1922 - 1993 ), Roland Barthes ( 1915 - 1980 ), Tzvetan Todorov ( 1939 - 2017 ), Julia Kristeva ( 1941 ), Umberto Eco ( 1932 - 2016 ) ). Literární díla však vlastním prizmatem a metodami zkoumá také angloamerická nová kritika, marxistická literární věda, feministická literární teorie nebo dekonstruktivismus.", "V českém prostředí je zkoumání literatury spojeno především se jménem kritika Františka Xavera Šaldy ( 1867 - 1937 ). České myšlení o literatuře později značně ovlivnil literární vědec a filozof Václav Černý ( 1905 - 1987 ) a také strukturalista René Wellek ( 1903 - 1995 ). S vlivnou teorií fikčních světů je spojen literární teoretik Lubomír Doležel ( 1922 - 2017 ). Mezi současné významné literární vědce patří Petr A. Bílek ( 1962 ), Jiří Pelán ( 1950 ), Josef Vojvodík ( 1964 ) nebo Vladimír Papoušek ( 1957 ). Anglickou literaturou se zabývá Martin Hilský ( 1943 ). Literární teorie Literární teorie se pokouší o popis obecných literárních zákonitostí, které hrají roli při vzniku literárního díla ( problematika geneze ), při jeho zařazování do literárního procesu a jeho čtenářské ( případně posluchačské či divácké ) konkretizaci. Jednotlivé literární teorie, které v rámci obecné literární teorie vznikají, lze rozdělovat na normativní, deskriptivní a empirické. Normativní teorie stanovují estetická kritéria, která musejí texty splňovat, aby byly akceptovány jako literární umělecká díla. Deskriptivní teorie naopak vycházejí ze stanoveného souboru textů ( korpusu ) a pokoušejí se vydestilovat jejich společné a zvláštní rysy ( například za účelem vytvoření žánrové klasifikace ). Empirické teorie stanovují hypotetické kauzální souvislosti a zákonitosti a ty následně v literárních textech ověřují nebo vyvracejí. Literární historie Literární historie se zabývá zaznamenáváním a zkoumáním relevantních událostí v kontextu literatury ( publikace knih, proměny trhu, životní data autorů ), dále pak jejich zasazováním do vzájemných souvislostí a vytvářením systematizujících literárněhistorických konstruktů. V současnosti se objevuje šest hlavních badatelských směrů: sociální dějiny literatury ( literatura a její vzájemné ovlivňování se společností ) foucaultovská diskursivní analýza mediální interpretace ( vliv materiálních médií a kulturních činností, například tisku, moderních masmédií, státního mocenského aparátu, školství a podobně ) systémově - teoretické přístupy eklektické práce nového historismu ( rozvolněný přístup bez hlavní řídící teorie či diskursu ) revizionistické studie například feministické nebo genderové V české vědě od 19. století dlouho přetrvávalo členění literární historie na dějiny jednotlivých národních literatur a jejich oddělené zkoumání.", "Od přelomu tisíciletí se objevují snahy tento přístup nahradit komparativnějšími metodami, zkoumáním literárních dějin v širších kulturních kontextech, například středoevropském. Druhy a žánry umělecké literatury Druhy a žánry umělecké literatury se zabývá genologie. Otázka literárních žánrů hrála v dějinách poetiky klíčovou úlohu už od antiky. V Aristotelově Poetice už dokonce nalezneme určitý zárodek moderního členění literárních druhů, Aristoteles od sebe odlišuje různé druhy básnictví, zejména epické, a drama, které rozděluje na tragédie a komedie. Základní a obecně přijímané genologické dělení literatury na literární druhy či oblasti však vzniklo až v klasicismu. Literární druhy se dělí podle výrazu na epiku ( vyprávěcí literaturu ), lyriku a drama. Podle textové organizace lze rozlišit poezii, prózu a drama. Výraz žánr pak označuje specifickými kritérii definované typy literárních textů. Každý žánr má vlastní pravidla a konvence, která čtenář musí znát, aby dokázal text číst správným způsobem – například u detektivky se předpokládá čtenářova obeznámenost s tím, že řešení bude nalezeno teprve po jisté době a že bude překvapivé. Mezi epické žánry patří román, novela nebo povídka. Dále je možné rozlišovat žánrové varianty ( v případě románu jde například o psychologický román, historický román, milostný román a podobně ) a žánrové formy ( uvedený román může mít formu deníku, korespondence, kroniky a tak dále ). Některé genologické koncepce a úvahy byly silně ovlivněny dobou vzniku. Ferdinand Brunetiěre například na konci 19. století prosazoval analogii žánru s biologickým druhem a v souladu s rozkvětem přírodních věd a darwinovského pojetí přirozeného výběru uvažoval o genezi a vývoji žánrů od jejich vzniku až k nevyhnutelnému postupnému zániku. Literatura podle země, oblasti či kulturního okruhu Evropa Amerika Asie Afrika Austrálie a Oceánie Mimo geografické rozčlenění stojí esperantská literatura. Reference Související články Literární věda Seznam českých spisovatelů Česká literatura Externí odkazy Umění Psaní a čtení" ]

[ "Esperantská literatura patří mezi nejmladší světové literatury, protože začala vznikat teprve po zveřejnění esperanta v roce 1887. Nejdříve vznikala literatura překladová, podobně jako u národních literatur, ale brzy se začala objevovat i původní díla. Charakteristickým znakem je různá národnost esperantských autorů. Překlady, které výrazně ovlivnily literární esperanto Bible - jako v jiných jazycích měl i pro esperanto velký vliv překlad Bible, zdroj všeobecně známých rčení, přísloví, obratů ( Starý zákon přeložil sám autor esperanta Zamenhof, Nový zákon Britská biblická společnost ). La faraono - historický román Bołeslawa Pruse ( překlad Kazimerz Bein, zvaný Kabe ) z roku 1901 je dodnes považován za nejkrásnější esperantskou knihu, vzor hutného, elegantního stylu, učebnice esperantské stylistiky. Sinjoro Tadeo ( Pan Tadeáš ) - veršovaný román Adama Mickiewicze ( překlad A. Grabowski, 1918 ) položil základy esperantské poezie, protože překladatel musel do omezeného počtu slabik vecpat co nejvíce informací a dodržet přitom veršové stopy. Tvořil slovesa přímo z podstatných a přídavných jmen bez pomocných sloves, místo předložkových tvarů zaváděl příslovce a objevil další stylistické možnosti, které poezie využívá dodnes. Cezaro - historický román Mirka Jelušiče není sám o sobě významný, ale překlad Ivo Rotkviče ( 1934 ) plně rozvinul slovotvorné možnosti esperanta pomocí předpon, přípon, skládáním slov, metaforami, vtipnými obraty, ukázal skryté možnosti jazyka, které si do té doby nikdo ani neuvědmoval. Mohli bychom uvést ještě řadu význačných překladů, ale kultura každého jazyka se opírá především o původní díla. Začátky původní esperantské literatury Zamenhof - Prvním spisovatelem, který v esperantu psal byl přirozeně jeho tvůrce – Ludvík Lazar Zamenhof.", "Sám napsal několik básní a přeložil některá významná díla ostatních autorů – např. pohádky Hanse Christiana Andersena Císařovy nové šaty ( La novaj vestoj de la reĝo ), Malá mořská víla ( La virineto de maro ), Shakespearova Hamleta ( Hamleto, reĝido de Danujo ), Gogolova Revizora ( La Revizoro ), romantické drama Friedricha Schillera Loupežníci ( La Rabistoj ) a mnoho částí ze Starého zákona. Borovko - Ukrajinský esperantista Nikolaj Afrikanovič Borovko napsal pravděpodobně první esperantský thriller – En la tombo ( V hrobě ). Novela vyšla v roce 1892 v časopisu La Esperantisto. Také přeložil Puškinovo drama Kamenný host ( La ŝtona gasto ). Boulogne - sur - Mer - Velkým impulzem pro původní tvorbu byl první Světový kongres v roce 1905 bve francouzském přístavním městě Boulogne - sur - Mer. Valliene - První dva původní romány v esperantu napsal francouzský lékař a esperantský překladatel Henri Vallienne. V roce 1907 napsal román Kastelo de Prelongo ( Hrad Prelongo ) a o rok později román Ĉu li? ( On? ). Kromě toho přeložil také Vergiliovu Aeneis ( Eneado ), Ovidiovy Proměny ( La Metamorfozoj ) i Manon Lescaut francouzského romanopisce Antoina Françoise Prévosta. Luyken - Němec Heinrich August Luyken je autorem čtyř románů, „ Pro Iŝtar“ ( Za Ištaru ) nás zavádí do doby biblického Joba, další romány jsou ze současnosti: Paolo Debenham, Mirinda amo ( Podivuhodná láska ), Stranga heredaĵo ( Podivné dědictví ). Bulthuis - Nizozemec Hendrik Bulthuis měl pozoruhodný vypravěčský talent. Román „ Idoj de Orfeo“ ( Děti Orfeovi ) popisuje život tří chudých chlapců žijících v různých zemích, kteří měli velký hudební talent.", "„ Jozef kaj la ezino de Potifar“ ( Josef a Putifarka ) se odehrává v současnosti, „ La Vila Mano“ ( Chlupatá ruka ) popisuje pověrčivost venkovanů a „ Inferio“ ( Peklo ) se odehrává na ostrově nevidomých, žijících v harmonii, kterou vyspělé civilizace neznají. Schulhof - K růstu antimilitaristické poezie přispěl také český esperantista Stanislav Schulhof. Vydal několik básnických sbírek: Per espero al despero ( Nadějí k beznaději ) věnovanou památce rodičů, Kion la vivo alportis ( Co život přinesl ) věnovanou Janu Amosi Komenskému, Aŭtunaj floroj ( Podzimní květy ) věnovanou Ludvíku Lazaru Zamenhofovi. Širjaev - Ruský esperantista Ivan Genadievič Širjaev do roku 1930 sepsal celkem 2092 článků pod názvem Esperanto - Enciklopedio, které se později staly základem pro Encyklopedii esperanta ( Enciklopedio de Esperanto ), která vyšla o tři roky později. Jeho první román Sen titolo ( Bez názvu ) vyšel až v roce 1995. V následujících dvou letech po prvním Světovém kongresu napsal soubor povídek Sep rakontoj ( Sedm povídek ) a povídku La ciganino ( Cikánka ), která vyšla i v tisku Brailovým písmem. Rozvinutá původní tvorba Baghy - Po první světové válce přinesl svěží dech esperantské poezii maďarský básník Julio Baghy. Jeho první básnická sbírka Preter la vivo ( Mimo život ) získala pro básnické obrazy nové významy. Další básnické sbírky potvrzují jeho hledání nových forem. V románech se prezentuje jako bojovník za mír. V románu Viktimoj ( Oběti ) předkládá svoje zážitky ze zajateckého tábora na Sibiři, kde byl během První světové války vězněn. Kalocsay - Současníkem a kolegou Baghyho byl Kalmán Kalocsay, často považovaný za největší osobnost esperantské literatury. Společně založili nakladatelství „ Literatura Mondo“ a stejnojmenný literární časopis.", "Zatímco Baghy psal jen původní texty, Kalocsy převážně překládal ( Dante, Madách, Petöfi, Shakespeare, Heine ), psal však také původní poezii, především se mu připisuje sbírka erotických sonetů „ Sekretaj sonetoj“ ( Tajné sonety ) vydaně pod pseudonymem. Schwartz - Francouz Raymond Schwartz je humorista, autor vtipných básní, próz, kabaretů, avšak i velkého generačního románu „ Kiel akvo de l ' rivero“ ( Jako voda v řece ). Moderní autoři Boulton - Angličanka Marjorie Boulton je básnířka velmi intimních básnických cyklů: „ Kontralte“ ( Alt, 1955 ), „ Eroj“ ( Zlomky, 1958 ), „ Cent ĝojkantoj“ ( Stovka radostných písní, 1957 ), o světlých stránkách života, „ Kvarpieda kamarado“ ( Čtyřnohý kamarád, 1964 ), deník kotěte a „ Dek du piedetoj“ ( Dvanáct nožiček, 1964 ), také o koťatech. Autorka divadelní hry: „ Virino ĉe landlimo“ ( Žena na státní hranici, 1959 ) a veršované divadelní hry „ Ĉe l ' akvo de forgeso“ ( U vody zapomnění ). Auld - Skot William Auld je jedním z největších esperantských básníků, jehož básně vycházejí v řadě esperantských časopisů a revuí. Část jeho díla vyšla ve sborníku Kvaropo ( Čtveřice ). Jeho významným dílem je „ La Infana Raso“ ( Dětská rasa ), epopej o 25 zpěvech, obsahující celou filozofii autora, další díla: „ Unufingraj Melodioj“ ( Jednoprsté melodie ), „ Spiro de l ' pasio“ ( Dech vášně ), „ Humoroj“ ( Nálady ). Píč - Čech Karel Píč je vysoce oceňovaný básník i prozaik. Jeho román „ La Litomiŝla tombejo“ ( Litomyšlský hřbitov ) s autobiografickými rysy vyvolal nadšení i rozhořčení pro odvážné experimentování s jazykem, podobně jako „ Klaĉejo“ ( Klepárna, 1987 ) kde popsal klepny v jednom domě neznámého města.", "Urbanová - Češka Eli Urbanová byla vysoce nadaná básnířka, vyznamenávána na mezinárodních literárních soutěžích za básnické sbírky „ Nur tri kolorojn“ ( Jen tři barvy ), „ El subaj fontoj“ ( Ze spodních pramenů ), „ Peza vino“ ( Těžké víno, 1996 ) a dalších. Senzaci způsobil její autobiografický román „ Hetajro dancas“ ( Hetéra tančí ). Steele - Australan Trevor Steele jeden z nejplodnějších a nejúspěšnějších esperantských autorů. Autor rozsáhlých románů „ Sed nur fragmento“ ( Ale pouze fragment, 1987 ); „ Apenaŭ papilioj en Bergen - Belsen“ ( Sotva motýlci v Bergen - Belsenu, 1994 ); „ Neniu ajn papilio“ ( Vůbec žádný motýl, 2000 ); „ La fotoalbumo“ ( Fotoalbum ), „ Dio ne havas eklezion“ ( Bůh nemá církev ), „ Kaj staros tre alte“ ( A bude stát vysoko ) - pokus o realistický pohled na Ježíšův život. Skupiny Moraviaj Esperanto - Pioniroj Budapešťská škola Skotská škola Nebeletristická literatura Émile Boirac – Eugen Lanti – Ivo Lapenna – Jaroslav Mařík – Julie Šupichová – Paul Neergaard – Vlastimil Novobilský – Jan Werner Překladová literatura A. D. Atanasov – Kazimierz Bein ( Kabe ) – Vilmos Benczik – Josef Cink – Theodor Čejka – Ján Valašťan Dolinský – Ota Ginz – Ľudo Izák – Hector Hodler – Rudolf Hromada – Stanislav Kamarýt – Theodor Kilian – František Lorenc – Miloš Lukáš – Tomáš Pumpr – Ivo Rotkvić – Pavel Rosa – Eva Seemannová – Adolf Staňura – Magda Šaturová – Maria Šidlovskaja – Albert Škarvan – Josef Vondroušek Původní beletrie Reference Související články Literatura Esperanto Externí odkazy Literatura" ]

[ "Kazimierz Bein ( 1872 – 1959 ) byl polský lékař ( oftalmolog ) a překladatel do esperanta známý pod pseudonymem Kabe. Bein je jedním z největších stylistů. Byl ředitelem a zakladatelem Oftalmologického centra v Polsku a amatérským fotografem. V roce 1911 náhle a bez komentářů ukončil všechny své aktivity související s esperantem a esperantským hnutím a věnoval se již pouze své oftalmologické práci. To dalo spolu s jeho jménem vznik slovesu kabei, užívaném mezi esperantisty pro popis takového jednání dodnes. Překlady do esperanta Fundo de l ’ mizero od W. Sieroszewského La Faraono od B. Prusa La interrompita kanto od E. Orzeszkowé Pola Antologio Versaĵoj en prozo od Ivana Turgeněva Patroj kaj filoj od Ivana Turgeněva Elektitaj fabeloj od bratří Grimmů Internacia Krestomatio Unua legolibro La lasta od W. S. Reymonta Vlastní dílo Vortaro de Esperanto Související články Esperantská literatura Externí odkazy Polští esperantisté Polští překladatelé Oftalmologové Polští lékaři Narození v roce 1872 Úmrtí v roce 1959 Muži Překladatelé do esperanta Překladatelé z polštiny Úmrtí 15. června Úmrtí v Lodži" ]

[ "Periodická tabulka prvků ( také periodická soustava prvků, Mendělejevova tabulka prvků ) je uspořádání všech chemických prvků v podobě tabulky, ve které jsou prvky seřazeny podle rostoucích protonových čísel, elektronové konfigurace a cyklicky se opakujících podobných chemických vlastností. V tabulce je obvykle kromě chemického symbolu prvku uvedeno i jeho atomové číslo, relativní atomová hmotnost, případně další údaje o prvcích. V současné době je v tabulce 118 známých prvků, z nichž 94 se přirozeně vyskytuje na Zemi. Zbylé byly připraveny pouze uměle a zatím nebyl objeven žádný jejich stabilní izotop. Tabulku poprvé publikoval Dmitrij Ivanovič Mendělejev v 1869. Zařazení prvků do tabulky bylo určeno jím definovaným periodickým zákonem: Vlastnosti prvků jsou periodickou funkcí jejich atomových hmotností. To znamená, že u prvků se pravidelně opakují podobné vlastnosti. Prvky s podobnými vlastnostmi mají stejný počet valenčních elektronů. Na počest 150. výročí publikace periodického zákona prohlásila OSN rok 2019 za Mezinárodní rok periodické tabulky prvků. Dnes je známo, že některé lehčí prvky jsou až za těžšími, neboť obsahují neutrony ( například jod stojí za tellurem ). Proto roku 1913 Henry Moseley opravil periodický zákon podle rostoucích protonových čísel. Uspořádání tabulky Periody a skupiny Řádky periodické tabulky prvků se nazývají periody a sloupce se nazývají skupiny: V periodách se nacházejí prvky, které mají stejný počet elektronových slupek ve svém elektronovém obalu. Ve skupinách pod sebou leží prvky se stejným počtem valenčních elektronů v elektronovém obalu. Přitom platí, že prvky, nacházející se ve stejné skupině, vykazují i podobné chemické vlastnosti. Někdy bývá zvykem dělení skupin na hlavní a vedlejší. Prvky v hlavních skupinách mají valenční elektrony ve sférách s a p, prvky vedlejších skupin doplňují valenční elektrony do slupek d a f. Tabulka je rozdělena do čtyř zhruba obdélníkových oblastí nazývaných bloky: červený blok jsou s - prvky žlutý blok jsou p - prvky modrý blok jsou d - prvky ( přechodné kovy ) zelený blok jsou f - prvky ( vnitřně přechodné kovy ) Názvy skupin Platí, že prvky nacházející se ve stejné skupině vykazují i podobné chemické vlastnosti. Proto mají některé skupiny své názvy:", "1. skupina ( růžová barva ) – alkalické kovy a vodík 2. skupina ( oranžová barva ) – kovy alkalických zemin 3. – 12. skupina ( modrá barva ) – přechodné kovy 17. skupina ( zelená barva ) – halogeny 18. skupina ( světle modrá ) – vzácné plyny Blok světle hnědý – lanthanoidy a aktinoidy Například 1. skupina prvků ( alkalické kovy a vodíkem ) má vždy pouze jeden valenční elektron ve slupce s. Například 17. skupina prvků ( halogeny ) má sedm valenčních elektronů ( dva ve slupce s a pět ve slupce p ). Vysvětlení tabulky Struktura atomu Všechny látky jsou složeny z atomů, které se skládají z protonů a neutronů, které tvoří atomové jádro, a elektronů, které atomové jádro obklopují jako elektronový obal. Každý z protonů nese kladný a každý z elektronů záporný elementární náboj. Pokud je atom elektricky neutrální je počet elektronů v elektronovém obalu rovný počtu protonů v atomovém jádře. Počet protonů nebo elektronů elektricky neutrálního atomu se nazývá jeho atomové číslo nebo protonové číslo. Atomy se stejným protonovým číslem ( stejným počtem protonů ) se nazývají chemické prvky. Všechny existující chemické prvky jsou uspořádány v periodické tabulce prvků. Jsou v ní seřazeny podle rostoucího protonového čísla, zákonů vyplývajících ze struktury atomů a vlastností prvků při chemických reakcích. Struktura elektronového obalu Chemické chování atomu je tedy určeno protonovým číslem, které udává počet protonů a ten se zároveň rovná počtu elektronů. Elektrony se vyskytují v elektronovém obalu atomu, který se skládá z hlavních slupek, které obsahují podslupky a ty obsahují orbitaly. Vlastnosti elektronů v obalu lze charakterizovat čtyřmi kvantovými čísly: hlavní, vedlejší, magnetické a spinové číslo. Hlavní kvantové číslo ( značka n = 1, 2, 3,.... ) označuje hlavní slupky. Obecně platí, že slupka s hlavním kvantovým číslem n může mít maximum 2 · n 2 elektronů. Průměr hlavních slupek se zvyšuje s rostoucím hlavním kvantovým číslem. Na hlavním kvantovém čísle je závislá energie elektronu. Vedlejší kvantové číslo ( značka l, nabývá hodnot s, p, d, f ) označuje podslupky, na které jsou rozděleny jednotlivé slupky.", "Daná podslupka je identifikována hlavním kvantovým číslem a svým písmenem ( například 2 p znamená n - slupku a p - podslupku ). Na vedlejším kvantovém čísle l je závislá velikost momentu hybnosti elektronu. Magnetické kvantové číslo ( značka m ) označuje orbitaly, na které jsou rozděleny jednotlivé podslupky. Každá s - podslupka obsahuje jeden orbital, každá p - podslupka obsahuje tři orbitaly, každá d - podslupka obsahuje pět orbitalů a každá f - podslupka obsahuje sedm orbitalů. Na magnetickém kvantovém čísle m je závislý směr momentu hybnosti elektronu. Spinové kvantové číslo ( značka s ) popisuje dvě možné orientace spinu elektronu v orbitalu. Spinové kvantové číslo elektronu určuje směr jeho otáčivosti kolem své osy a může nabývat pouze dvou hodnot +1 / 2 nebo − 1 / 2. Pauliho vylučovací princip říká, že žádné dva elektrony v atomu se nemohou shodovat ve všech čtyřech kvantových číslech. Dva elektrony ve stejném orbitalu se již shodují ve třech kvantových číslech ( jmenovitě těch, která popisují tento orbital ). Oba elektrony se proto musí lišit ve čtvrtém kvantovém čísle, jejich orientaci spinu. Možnosti variace kvantových čísel v tomto orbitalu jsou tedy vyčerpány, každý jednotlivý orbital tedy může být obsazen maximálně dvěma elektrony. Výsledkem je následující maximální počet elektronů pro různé slupky: K - slupka ( n = 1 ) má pouze jednu podslupku ( 1 s ) a ta má pouze jeden orbital. Vzhledem k tomu, že ten může být obsazen maximálně dvěma elektrony, může tak mít maximálně 2 elektrony. L - slupka ( n = 2 ) má dvě podslupky ( 2 s a 2 p ), které se skládají z jednoho nebo tří orbitalů. Může tedy ve svých čtyřech orbitalech mít maximálně 8 elektronů. M - slupka ( n = 3 ) má tři podslupky ( 3 s, 3 p a 3 d ), takže ve svých devíti orbitalech může mít maximálně 18 elektronů. N - slupka ( n = 4 ) má čtyři podslupky ( 4 s, 4 p, 4 d a 4 f ), takže ve svých šestnácti orbitalech může mít maximálně 32 elektronů. a tak dále. Typy tabulek", "Základní formy tabulky Dlouhá tabulka – má 18 sloupců, vnitřně přechodné kovy jsou vyjmuty mimo tabulku; doporučuje Mezinárodní unie pro čistou a užitou chemii Velmi dlouhá tabulka – má 32 sloupců, vnitřně přechodné kovy jsou vmezeřeny mezi blok s a přechodné kovy; problémem je korektnost vymezení 3. skupiny Krátká tabulka – má 8 až 10 sloupců, skupiny A a B jsou pod sebou – vycházela z historické Mendělejevovy prezentace tabulky, v současnosti nepoužívaná, protože plně nevystihuje specifika přechodných kovů Historické tabulky Mendělejevova tabulka – zavedl Dmitrij Mendělejev a Lothar Meyer v roce 1869 Wernerova tabulka – zavedl Alfred Werner v roce 1905 na základě Mendělejevovy tabulky Rozšířené tabulky Seaborgův model – má 50 sloupců, následuje výstavbový princip podle návrhu Glenna Seaborga Frickeho model – má 52 sloupců, řeší nedostatky výstavbového principu podle výpočtů Burkharda Frickeho, Waltera Greinera a Jamese Thomase Wabera Pyykkö model – má 50 sloupců, řeší nedostatky Frickeho výpočtů podle výpočtů Pekky Pyykkö Alternativní tabulky Levochodná tabulka – podle návrhu Charlese Janeta Spirální tabulky Vícerozměrné tabulky Pro snadnější zapamatování skupin prvků v periodické tabulce lze využít mnemotechnické pomůcky. Standardní dlouhá tabulka Vysvětlivky Zjednodušená standardní dlouhá tabulka Historie Objev periodické tabulky umožnil italský chemik Stanislao Cannizzaro ( 1826 – 1910 ), který v roce 1858 publikoval soubor zaměřených atomových vah ( nyní známých jako hmotnostní čísla ) šedesáti prvků, které byly tehdy známy. Seřazení prvků podle vzrůstající atomové váhy odhalilo pozoruhodné opakování chemických vlastností v pravidelných intervalech. Toho si všiml v roce 1864 anglický chemik John Newlands ( 1838 – 1898 ), avšak jeho\" zákon oktáv\" mu nepřinesl nic než výsměch. Dmitrij Ivanovič Mendělejev ( 1834 – 1907 ) učinil v zásadě tentýž objev o pět let později. To, co Mendělejev vykonal, bylo však mnohem významnější, takže je plným právem považován za pravého objevitele periodické tabulky on. Mendělejevova periodická tabulka prvků nebyla prvním pokusem sestavit prvky podle některých jejich vlastností. Historicky první doloženou tabulku pocházející z roku 1772 vytvořil Louis - Bernard Guyton de Morveau.", "Zahrnovala chemicky jednoduché látky a použil ji Antoine Lavoisier. Roku 1857 publikoval Jean - Baptiste Dumas základní periodickou tabulku, která obsahovala 32 prvků v osmi sloupcích, které poukazovaly na jejich společné vlastnosti. Roku 1862 uspořádal Alexandre - Emile Béguyer de Chancourtois poprvé prvky podle vzrůstající atomové hmotnosti. Podobné prvky umístil stejným směrem a vytvořil tak šroubovicové uspořádání prvků. Roku 1864 publikoval Julius Lothar Meyer tabulku mocenství pro 49 tehdy známých prvků a ještě v témže roce publikoval také William Odling svou téměř správnou tabulku se 17 svislými sloupci, do které zahrnul 57 prvků. Roku 1869 zformuloval Dmitrij Ivanovič Mendělejev periodický zákon a různé formy periodické tabulky, která obsahovala 63 prvků. O dva roky později Mendělejev upravil a zlepšil svou periodickou tabulku a předpověděl objev 10 prvků – dnes známé jako Sc, Ga, Ge, Tc, Re, Po, Fr, Ra, Ac a Pd. Z těchto prvků popsal s udivující předvídavostí skandium, gallium, germanium a polonium. Pro neobjevené prvky nechal Mendělejev v tabulce místo a postupem času se všechna volná místa, která v tabulce nechal, zaplnila nově objevenými prvky. Významným Mendělejevovým obhájcem, neboť jeho zákon nebyl zpočátku jednoznačně přijat, byl český chemik Bohuslav Brauner. Objevují se i alternativní uspořádání periodické tabulky. Nejvýznamnější je verze, kterou roku 1928 zavedl Charles Janet. Tato tabulka je uspořádána podle zaplňování orbitalů a je užívána fyziky. Budoucí vývoj Vědci předpokládají, že v průběhu 21. století se podaří objevit další prvky. Budoucí vývoj rozvržení periodické tabulky při objevování dalších prvků je zkoumán kvantověmechanickými výpočty. Glenn T. Seaborg navrhl rozšíření o 8. periodu, která bude po prvcích bloku s nově zahrnovat ( ve velmi dlouhé podobě tabulky ) tzv. superaktinoidy ( až do prvku 153 ). Představa vycházela z pokračující platnosti Madelungova pravidla – po bloku s bude následovat nejprve vložený blok g ( orbitaly 5 g ) a poté blok f ( orbitaly 6 f ).", "Podrobné kvantověmechanické výpočty se započtením relativistických efektů, provedené Pekkou Pyykkö, B. Frickem a dalšími fyziky, však zpochybnily takové pořadí zaplňování, a to nejen pro 9. periodu, ale již i pro druhou polovinu 8. periody ( po prvcích bloku 5 g, tedy od prvku 139 ). Podle jejich výsledků by se zásadně změnilo pořadí zaplňování konce 8. periody, která by tak již nebyla analogická nižším periodám. Že tradiční výstavba elektronového obalu podle Madelungova pravidla nebude pro 8. periodu platit, ukazují již relativistické kvantově - mechanické výpočty provedené pro oganesson. Vzhledem k velikosti obalu začíná ve spin - orbitální interakci převažovat nad LS vazbou vazba jj a klasický popis uspořádání obalu do slupek a orbitalů se již nejeví jako korektní, ale že jeho struktura je bližší Fermiho elektronovému plynu. Reference Literatura Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961 N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 Související články Periodický zákon Výstavbový princip Rozšířená periodická tabulka Externí odkazy Interaktivní periodická tabulka prvků a izotopů ( od IUPAC ) Detailní periodická tabulka prvků Periodická tabulka s podrobnějšími vlastnostmi prvků Dynamická periodická tabulka Alternativní tabulky prvků Alternativní periodická tabulka prvků Periodická tabulka s flash videem ke každému prvku ( názorná vysvětlení, experimenty, historie objevu apod. ) Diagramy" ]

[ "Seznam českých spisovatelů uvádí spisovatele, kteří působili na současném českém území, psali českým jazykem či se hlásili k české národnosti. Kritériem pro uvedení spisovatele v seznamu je jeho významnost podle hledisek Wikipedie. A Karla Absolonová - Bufková ( 1855 – 1941 ), autorka knih pro mládež a sběratelka pověstí Daniel Adam z Veleslavína ( 1546 – 1599 ), historik a slovníkář, organizátor literárního dění a popularizátor vzdělanosti, knihtiskař, nakladatel a spisovatel Jan Adam ( * 1946 ), literární kritik a editor, prozaik a novinář Bohumil Adámek ( 1848 – 1915 ), básník, dramatik a sběratel lidových tradic Karel Adámek ( 1840 – 1918 ), spisovatel, národopisec a mladočeský politik Karel Václav Adámek ( 1868 – 1944 ), spisovatel a kulturní historik Ivan Adamovič ( * 1967 ), publicista, novinář, spisovatel a překladatel, zejména science - fiction Zdeněk Adla ( 1910 – 1990 ), spisovatel a novinář Friedrich Adler ( 1857 – 1938 ), pražský německy píšící básník a překladatel Alois Adlof ( 1861 – 1927 ), kazatel Svobodné reformované církve, teolog, redaktor, překladatel a spisovatel Věra Adlová ( 1919 – 1999 ), spisovatelka, překladatelka a novinářka Helena Aeschbacher - Sinecká ( * 1945 ), básnířka a výtvarnice Michal Ajvaz ( * 1949 ), básník, spisovatel a filozof Alarich ( vlastním jménem Oldřich Hlaváč ) ( 1895 – 1942 ), humorista Eduard Albert ( 1841 – 1900 ), popularizátor české poezie, básník a překladatel František Albert ( 1856 – 1923 ), spisovatel Helena Albertová ( * 1941 ), dramatička a scénografka, manželka českého herce Pavla Landovského.", "Blanka Albrechtová ( * 1951 ), básnířka Pavel Albieri [ vlastním jménem Jan Mucek ] ( 1861 – 1901 ), česko - americký spisovatel, básník a novinář Jan Alda [ vlastním jménem Alexandr Hořejší ] ( 1901 – 1970 ), lyrický básník, autor poezie pro děti a překladatel, bratr Jindřicha Hořejšího Julius Ambros ( 1855 – 1925 ), spisovatel Zdena Ančík [ vlastním jménem Zdeněk Ančík ] ( 1900 – 1972 ), novinář, spisovatel a básník Jaroslav Andrejs ( 1908 – 2002 ), spisovatel František Josef Andrlík ( 1852 – 1939 ), učitel, spisovatel knih pro mládež a překladatel. Hana Andronikova ( 1967 – 2011 ), prozaička Zuzana Antares ( * 1962 ), spisovatelka a překladatelka píšící o okultních vědách Martin D. Antonín ( * 1978 ), spisovatel sci - fi a fantasy Jan Antoš ( 1860 – 1899 ), úředník a spisovatel Svatava Antošová ( * 1957 ), básnířka a novinářka Jakub Arbes ( 1840 – 1914 ), spisovatel a novinář Argonantus, pseudonym českého autora historické fikce, hororu a fantasy Kašpar Arzenius z Radbuzy ( † 1629 ), děkane Metropolitní kapituly v Praze Ludvík Aškenazy ( 1921 – 1986 ), novinář, básník, prozaik a dramatik, autor moderních pohádek Jan Augusta ( 1500 – 1572 ), autor teologických spisů a duchovních písní Josef Augusta ( 1903 – 1968 ), paleontolog, autor populárně vědeckých knih Augustin Olomoucký ( 1467 – 1513 Olomouc ), humanista a spisovatel Otakar Auředníček ( 1868 – 1947 ), básník a překladatel Nonna Auská ( 1923 – 2013 ), lékařka ] a spisovatelka, autorka vzpomínek a cestopisů. Stanislav Auský ( 1922 – 2010 ), voják, vojenský historik a spisovatel B", "Jindřich Šimon Baar ( 1869 – 1925 ), katolický kněz a spisovatel, představitel realismu a tzv. venkovské prózy Hančí Baarová ( 1917 – 1947 ), autorka regionalisticky zabarvených milostných příběhů Karel Babánek ( 1872 – 1937 ), básník, spisovatel a dramatik Vladimír Babula ( 1919 – 1966 ), redaktor, spisovatel, autor vědeckofantastických povídek a románů Josef Množislav Bačkora ( 1803 – 1876 ), učitel, spisovatel učebnic a knih pro děti a překladatel Štěpán Bačkora ( 1813 – 1887 ), učitel a spisovatel učebnic a knih pro děti František Bačkovský ( 1854 – 1908 ), knihkupec, nakladatel a spisovatel Alena Bahníková ( * 1948 ), překladatelka z italštiny a autorka učebnice italštiny Antonín Bajaja ( 1942 – 2022 ), spisovatel Karel Bakeš ( 1888 – 1972 ), stavební inženýr, voják, vlastivědný pracovník, spisovatel a překladatel Jan Balabán ( 1961 – 2010 ), prozaik, výtvarný kritik, publicista a překladatel Milan Balabán ( 1929 – 2019 ), evangelický teolog a vysokoškolský pedagog Bohuš Balajka ( 1923 – 1994 ), literární historik, kritik a prozaik, otec Petra Balajky Petr Balajka ( * 1958 ), bohemista, polonista, fotograf, redaktor a spisovatel, syn Bohuše Balajky a Anetty Balajkové Miloslav Baláš ( 1907 – 1983 ), spisovatel, historik a překladatel Bohuslav Balbín ( latinsky Bohuslav Balbinus ) ( 1621 – 1688 ), literát, historik, zeměpisec, pedagog, jezuita a obhájce českého jazyka Josef Barák ( 1833 – 1883 ), novinář, básník a spisovatel Olga Barényi ( 1905 – 1978 ), česky a po roce 1945 v exilu německy píšící spisovatelka. Jiří Barhoň ( * 1955 ), katolický kněz plzeňské diecéze, autor povídek a fejetonů, humorista Jan Barner ( 1643 – 1708 ), kněz, jezuita, filolog, překladatel, kazatel a náboženský spisovatel. Ilja Bart ( 1910 – 1973 ), novinář a básník Heda Bartíková ( * 1944 ), redaktorka, novinářka a spisovatelka Tomáš Bartoš (? ), autor specializující se na „ military sci - fi“.", "Bartošek z Drahonic ( asi 80. léta 14. století – asi 1443 ), kronikář Alena Bartošíková ( * 1943 ), regionální spisovatelka z oblasti Moravského Slovácka Věra Bartošková ( * 1946 ), básnířka a publicistka Milan Bárta ( * 1970 ), středoškolský učitel, spisovatel Eduard Bass [ vlastním jménem Eduard Schmidt ] ( 1888 – 1946 ), spisovatel, novinář, zpěvák, fejetonista, herec, recitátor, konferenciér a textař František Xaver Bašík ( 1878 – 1963 ), autor rozsáhlých memoárů Alexandr Sommer Batěk ( 1874 – 1944 ), středoškolský učitel chemie, redaktor a spisovatel sci - fi Otakar Batlička ( 1895 – 1942 ), radioamatér, světoběžník, spisovatel a bojovník proti nacismu Libuše Baudyšová ( 1877 – 1954 ), spisovatelka, dramatička a překladatelka Jan Bauer ( * 1945 ), novinář a spisovatel, píše o historii a záhadách Jiří Baum ( 1900 – 1944 ), zoolog, cestoval a spisovatel Bohumil Bauše ( 1845 – 1924 ), učitel, přírodovědec, spisovatel Jan František Beckovský ( 1658 – 1725 ), spisovatel, historik, překladatel a kněz Jiří Bečka ( 1915 – 2004 ), orientalista, spisovatel, a překladatel František Bednář ( 1884 – 1963 ), evangelický teolog, profesor, historik, spisovatel, překladatel, publicista a redaktor Kamil Bednář ( 1912 – 1972 ), básník a překladatel Emilie Bednářová ( 1907 – 1998 ), spisovatelka, dramatička a překladatelka, manželka básníka Kamila Bednáře Jana Bednářová ( * 1957 ), spisovatelka a básnířka Otta Bednářová ( 1927 – 2023 ), novinářka, spisovatelka, scenáristka, disidentka, a spoluzakladatelka VONS Bedřich z Donína ( 1574 – 1634 ), šlechtic, cestovatel a spisovatel Alois Beer ( 1833 – 1897 ), písmák a naivní malíř Bohuš Beneš ( 1901 – 1977 ), diplomat, novinář, spisovatel a vysokoškolský pedagog František Běhounek ( 1898 – 1973 ), fyzik a spisovatel, autor zejména literatury pro mládež a science fiction.", "Miroslav Bechyně ( 1931 ), vědec v oboru zemědělství, autor dobrodružné knihy pro mládež Václav Bělohlávek ( 1870 – 1967 ), římskokatolický kněz, básník a překladatel Václav Bělohradský ( * 1944 ), filozof a sociolog Vojtěch Bělohrobský [ vlastním jménem Vojtěch Vejskrab ] ( 1838 – 1869 ), učitel a básník Bianca Bellová ( * 1970 ), spisovatelka, překladatelka a tlumočnice z angličtiny Josef Bendel ( 1848 – 1915 ), pedagog, spisovatel a politik německé národnosti Václav Čeněk Bendl - Stránický ( 1832 – 1870 ), spisovatel, básník, překladatel a katolický kněz Jan Beneš ( 1936 – 2007 ), spisovatel, publicista a scenárista Karel Josef Beneš ( 1896 – 1969 ), spisovatel a scenárista Bedřich Beneš Buchlovan [ vlastním jménem Bedřich Beneš ] ( 1885 – 1953 ), učitel, spisovatel a překladatel Václav Beneš Šumavský ( 1850 – 1934 ), novinář, spisovatel a překladatel Václav Beneš Třebízský ( 1849 – 1884 ), spisovatel a katolický kněz Božena Benešová ( 1873 – 1936 ), spisovatelka Alexandr Berndorf ( 1882 – 1968 ), spisovatel, publicista a historik Jan Tomáš Vojtěch Berghauer ( 1674 – 1760 ), římskokatolický kněz, spisovatel a historik Zdenka Bergrová ( 1923 – 2008 ), básnířka a překladatelka ruské literatury Alexandra Berková ( 1949 – 2008 ), prozaička, scenáristka a publicistka Jiří Berkovec ( 1922 – 2008 ), učitel, hudební skladatel, publicista a spisovatel Alena Bernášková ( provdaná Alena Alexová ) ( 1920 – 2007 ), spisovatelka, novinářka a komunistická politička Alexandr Jan Josef Berndorf ( 1889 – 1968 ), spisovatel, dramatik a regionální historik Jan Berwid - Buquoy ( vlastním jménem Jan Kopecký ) ( * 1946 ), český a německý politolog a historik.", "Miroslava Besserová ( 1946 – 2017 ), scenáristka, publicistka a spisovatelka Eva Bešťáková ( 1932 – 2021 ), překladatelka, středoškolská profesorka, redaktorka a spisovatelka Zdeňka Bezděková ( 1907 – 1999 ), spisovatelka, filoložka a překladatelka Petr Bezruč [ vlastním jménem Vladimír Vašek ] ( 1867 – 1958 ), spisovatel a básník Miloš Bič ( 1910 – 2004 ), teolog, starozákonní biblista, vysokoškolský pedagog, spisovatel a redaktor Konstantin Biebl ( 1898 – 1951 ), básník Marie Bieblová ( 1909 – 1997 ), básnířka, překladatelka, manželka Konstantina Biebla Carola Biedermannová ( 1947 – 2008 ), právnička, spisovatelka a feministka Magda Bílá [ vlastním jménem Vlasta Vainová ] ( 1879 – 1958 ), spisovatelka, básnířka a malířka Jaroslav Bílý ( 1917 – 1989 ), překladatel dramaturg a prozaik. Popelka Biliánová [ vlastním jménem Marie Popelková ] ( 1862 – 1941 ), autorka řady sentimentálních próz, osvětová pracovnice v ženském hnutí. Bohumír Josef Hynek Bilovský ( 1659 – 1725 ), český literát, básník, a homiletik.", "Ivan Binar ( * 1942 ), spisovatel a překladatel Karel Biňovec ( 1924 – 1991 ), disident, spisovatel a žurnalista Vilém Bitnar ( 1874 – 1948 ), literární a kulturní historik, spisovatel a publicista katolické orientace Jiří Bittner ( 1846 – 1903 ), herec, překladatel, autor humoresek a memoárové literatury Inocenc Arnošt Bláha ( 1879 – 1960 ), sociolog, filozof, pedagog, spisovatel básník Jan Blahoslav ( 1523 – 1571 ), spisovatel a biskup Jednoty bratrské Milan Blahynka ( * 1933 ), literární historik a kritik Blanka Blanická [ vlastním jménem Anastázie Martinová - Pihrtová ] ( asi 1900 – 1946 ), autorka dětské a dívčí literatury, zejména pohádek a bajek Ivan Blatný ( 1919 – 1990 ), básník, člen Skupiny 42, syn Lva Blatného Lev Blatný ( 1894 – 1930 ), básník, dramatik, prozaik, divadelní kritik a dramaturg, otec Ivana Blatného Bohuslav Blažek ( 1942 – 2004 ), sociální ekolog, spisovatel a dramaturg Josef Blažek Pavlovický ( 1871 – 1940 ), kněz, spisovatel a překladatel Karel Blažek ( * 1948 ), redaktor, spisovatel a nakladatel Vratislav Blažek ( 1925 – 1973 ), dramatik a filmový scenárista Přemysl Blažíček ( 1932 – 2002 ), literární historik a kritik Milada Blekastad ( rozená Milada Topičová ) ( 1917 – 2003 ), bohemistka, komenioložka, překladatelka a literární historička Vladimír Blucha ( * 1931 ), historik, autor prací o historii Krnova Evžen Boček ( * 1966 ), kastelán a spisovatel Jaroslav Boček ( 1932 – 2003 ), redaktor, spisovatel, scenárista, dramaturg a publicista Pavel Bojar ( 1919 – 1999 ), prozaik, básník, překladatel z ruštiny, publicista Egon Bondy [ vlastním jménem Zbyněk Fišer ] ( 1930 – 2007 ), básník, prozaik a filozof Nina Bonhardová [ vlastním jménem Anna Urbánková ] ( 1907 – 1981 ), spisovatelka, novinářka a publicistka.", "Hanuš Bonn ( známý též pod pseudonymem Josef Kohout ) ( 1913 – 1941 ), básník, literární kritik a překladatel poezie primitivních národů Václav Pavel Borovička ( 1920 – 2004 ), spisovatel a televizní scenárista Ilona Borská ( 1928 – 2007 ), spisovatelka, novinářka, manželka básníka Iva Štuky Adam Borzič ( * 1979 ), básník, překladatel, šéfredaktor Hana Bořkovcová ( 1927 – 2009 ), spisovatelka, známá zejména svou tvorbou pro děti Pavel Bošek ( 1932 – 1980 ), herec, dramatik, publicista, divadelní organizátor a spisovatel František Xaver Boštík ( 1883 – 1964 ), římskokatolický kněz, básník, spisovatel a fotograf Tereza Boučková ( * 1957 ), spisovatelka, scenáristka a publicistka Jakub Bouda ( * 1973 ), spisovatel a fejetonista Jiří Boudník ( * 1970 ), architekt a spisovatel Karel Boušek ( 1922 – 2003 ), politický pracovník, básník a překladatel Bohumil Bouška ( 1864 – 1935 ), spisovatel, dramatik, pedagog Sigismund Bouška ( 1867 – 1942 ), římskokatolický duchovní, břevnovský benediktin, spisovatel a básník Jan Josef Božan ( 1644 – 1716 ), římskokatolický kněz, básník a pořadatel kancionálu Zuzana Brabcová ( * 1959 ), spisovatelka, dcera Jiřího Brabce Jiří Brabec ( * 1929 ), literární kritik a historik František Brábek ( 1848 – 1926 ), vysokoškolský pedagog a překladatel Jiří Brabenec ( 1911 – 1983 ), motocyklový závodník, spisovatel a novinář Antonín Hugo Bradáč ( 1911 – 1974 ), římskokatolický kněz, básník a spisovatel Karel Bradáč ( 1918 – 1973 ), komunistický satirik Bohuslava Bradbrooková ( 1922 – 2019 ), česko - anglická spisovatelka a literární historička, sestra Jaroslava Nečase Adolf Branald ( 1910 – 2008 ), prozaik a dramatik František Branislav [ vlastním jménem František Blecha ] ( 1900 – 1968 ), básník František Tomáš Bratránek ( 1815 – 1884 ), člen augustiniánského řádu, literární vědec a německy píšící spisovatel Josef Braun ( 1864 – 1891 ), učitel a spisovatel Petra Braunová ( * 1967 Praha ), spisovatelka Jiří Brdečka ( 1917 – 1982 ), novinář, publicista, spisovatel, scenárista, výtvarník, kreslíř, ilustrátor a filmový režisér Tereza Brdečková ( * 1957 ), spisovatelka,", "scenáristka, a filmová publicistka Arthur Breisky ( 1885 – 1910 ), prozaik, představitel symbolistické dekadence Alfons Breska ( 1873 – 1946 ), básník Bedřich Bridel ( 1619 – 1680 ), barokní spisovatel, básník, jezuitský misionář Alois Bohdan Brixius [ po přestupu k islámu Hadži Mohamed Abdalláh Brikcius ] ( 1903 – 1959 ), cestovatel, orientalista, novinář a autor cestopisných knih Josef Mikuláš Boleslavský ( 1829 – 1892 ), tiskař, knihkupec, nakladatel, dramatik a překladatel Max Brod ( 1884 – 1968 ), pražský německo - český spisovatel Bohuslav Brouk ( 1912 – 1978 ), spisovatel, publicista, estetik, biolog a psychoanalytik Libor Brom ( 1923 – 2006 ), pedagog a spisovatel Antonín Brousek ( * 1941 ), básník Ivan Brož ( 1938 – 2012 ), komunistický diplomat, překladatel, publicista a spisovatel literatury faktu Luděk Brož ( 1922 – 2003 ), evangelický teolog, publicista, novinář, editor, překladatel a profesor Josef Brukner ( * 1932 ), autor dětské poezie Otakar Brůna ( 1928 – 2012 ), redaktor, publicista, dramaturg a spisovatel Karel Brušák ( 1913 – 2004 ), spisovatel, novinář, překladatel a literární vědec Pavel Brycz ( * 1968 ), prozaik Jiří Březina ( * 1980 ), spisovatel, překladatel a copywriter Otokar Březina [ vlastním jménem Václav Jebavý ] ( 1868 – 1929 ), básník Ivona Březinová ( * 1964 ), spisovatelka knih pro děti Bohuslav Březovský ( 1912 – 1976 ), prozaik a dramatik Pavlína Brzáková ( * 1972 ), publicistka a etnoložka Ivona Březinová ( * 1964 ), autorka knih pro děti František Bubák ( 1866 – 1925 ), botanik, učitel a spisovatel odborných publikací Stan Bubenič [ vlastním jménem Stanislav Bubeníček ] ( 1904 – 1979 ), fotograf, spisovatel a humorista Alžběta Bublanová ( * 1984 ), spisovatelka Ivo T. Budil ( * 1965 ), antropolog, vysokoškolský pedagog, spisovatel Vendelín Budil ( 1847 – 1928 ), herec, režisér, divadelní ředitel, pedagog, historik a spisovatel Václav Budovec z Budova ( 1551 – 1621, politik, diplomat a spisovatel Jan Buchar ( 1895 – 1988 ), učitel, lidový vypravěč a spisovatel poudaček Stanislav Burachovič ( 1950 – 2022 ),", "český historik a publicista v oblasti kulturních dějin Karlovarského kraje Miloslav Bureš ( 1909 – 1968 ), básník, prozaik a redaktor, autor literatury pro děti. Emil František Burian ( 1904 – 1959 ), básník, publicista, zpěvák, herec, hudebník, hudební skladatel, dramaturg, dramatik a režisér Jan Burian ( * 1952 ), básník, písničkář a prozaik, syn E. F. Buriana Karel Vladimír Burian ( 1923 – 2000 ), spisovatel, hudební skladatel a sbormistr Miroslav Burian ( 1902 – 1980 ), pedagog, archivář, muzejní pracovník a spisovatel Vlasta Burian ( 1891 – 1962 ), herec, režisér, zpěvák a spisovatel Michaela Burdová ( * 1989 ), spisovatelka fantasy Marek Bydžovský z Florentina ( 1540 – 1612 ), historik, kronikář, univerzitní profesor Otakar Bystřina ( 1861 – 1931 ), prozaik píšící humoristické povídky z Hané a ze Slovácka C", "Arnošt Caha ( 1891 – 1935 ), kulturní historik a autor sci - fi knih pro mládež Vojtěch Cach ( 1914 – 1980 ), prozaik a dramatik František Cajthaml ( 1868 – 1936 ), spisovatel a dělnický aktivista Marie Calma [ vlastním jménem Marie Veselá ] ( 1881 – 1966 ), spisovatelka, překladatelka a sopranistka Felix Achille de la Cámara [ původním jménem Felix Emil Josef Karel Cammra ] ( 1897 – 1945 ), spisovatel, publicista, scenárista a překladatel Jan Campanus Vodňanský ( 1572 – 1622 ), spisovatel a rektor pražské univerzity Edvard Cenek ( 1904 – 1971 ), prozaik a dramatik Václav Cibula ( 1925 – 2009 ), spisovatel a překladatel z francouzštiny a španělštiny Božena Cibulková ( 1914 – 1995 ), křesťanská mystička, autorka duchovních textů Roman Cílek ( * 1937 ), spisovatel literatury faktu a kriminálních příběhů Václav Cílek ( * 1955 ), geolog, klimatolog, spisovatel, esejista, filozof a překladatel Jan Cimický ( * 1948 ), psychiatr, prozaik, básník, překladatel, dramaturg a scenárista Tomáš Cimrhanzl ( 1840 – 1899 ), středoškolský učitel a spisovatel, autor učebnic a naučné literatury Petr Cincibuch ( * 1943 ), básník Milan Codr ( 1925 – 1996 ), autor knih faktů o kosmonautice Matouš Collinus z Chotěřiny ( 1516 – 1566 ), učitel a spisovatel Oldřiška Ciprová ( * 1979 ), spisovatelka a herečka Lenka Civade [ rodným jménem Lenka Horňáková ] ( * 1971 ), spisovatelka, novinářka a malířka Václav Antonín Crha ( 1836 – 1905 ), novinář, redaktor, spisovatel, básník, překladatel a literární kritik David Crinitus z Hlavačova ( 1531 – 1586 ), prozaik a básník Ignác Cornova ( 1740 – 1822 ), jezuitský kněz, historik, básník a pedagog Georgius Crugerius ( česky Jiří Kruger ) ( 1608 – 1671 ), barokní historik, pedagog a jezuita Dušan Cvek ( 1926 – 2013 ), lékař a básník Anna Cydrichová ( 1903 – 1994 ), spisovatelka, autorka knih pro děti Stanislav Cyliak ( 1859 – 1939 ], básník a dramatik, povoláním učitel Jarmila Cysařová ( 1929 – 2013 ), televizní recenzentka, historička a spisovatelka Arnošt Czech z Czechenherzu ( 1878 – 1951 ),", "prozaik a básník Č Marie Čacká [ vlastním jménem Františka Bohunka Pichlová ] ( 1811 – 1882 ), spisovatelka a básnířka Michal Čagánek ( * 1978 ), básník a prozaik Jan Čáka ( 1929 – 2018 ), spisovatel a výtvarník Jan Čapek ( 2. pol. 14. stol. – 1. pol. 15. stol. ), český spisovatel a kněz, táborita Jan Blahoslav Čapek ( 1903 – 1982 ), spisovatel, komeniolog, myslitel, překladatel, literární historik a kritik Josef Čapek ( 1887 – 1945 ), malíř a spisovatel Karel Čapek ( 1890 – 1938 ), novinář, prozaik, dramatik, překladatel Karel Jan Čapek ( 1962 – 1997 ), básník Karel Matěj Čapek - Chod ( 1860 – 1927 ), prozaik, dramatik a novinář, představitel naturalismu Norbert Fabián Čapek ( 1870 – 1942 ), náboženský myslitel a spisovatel Otakar Čapek ( 1893 – 1967 ), spisovatel, osobnost české mystiky Helena Čapková ( 1886 – 1961 ), spisovatelka, autorka vzpomínkových knih o svých bratrech Karlovi a Josefovi Jan Čarek ( 1898 – 1966 ), novinář, básník, esejista, autor literatury pro děti a mládež.", "František Josef Čečetka ( 1871 – 1942 ), spisovatel historických námětů František Čečetka ( 1917 – 1982 ), prozaik a dramatik František Čech - Vyšata [ vlastním jménem František Vyšata ] ( 1881 – 1942 ), cestovatel a spisovatel František Ringo Čech [ původním jménem František Čech ] ( * 1943 ), hudebník, zpěvák, herec, spisovatel a politik Pavel Čech ( * 1968 ), malíř, spisovatel a autor komiksů Svatopluk Čech ( 1846 – 1908 ), básník, prozaik, novinář Blanka Čechová ( * 1980 ), právnička a spisovatelka a právnička Růžena Čechová ( 1861 – 1921 ), prozaička a básnířka, autorka knih pro děti Rudolf Čechura ( 1931 – 2014 ), spisovatel dětské a detektivní literatury Jaroslav Čejka ( * 1943 ), básník, prozaik, dramatik a žurnalista František Ladislav Čelakovský ( 1799 – 1852 ), básník národního obrození, kritik a překladatel Jan Karel Čemus ( 1895 – 1969 ), autor knih pro mládež Richard Václav Čemus ( * 1954 ), katolický kněz a publicista Ferdinand Antonín Čenský ( 1829 – 1887 ), voják, profesor, překladatel, spisovatel a novinář Jan Čep ( 1902 – 1974 ), katolický spisovatel, esejista, redaktor Svobodné Evropy Miloň Čepelka ( * 1936 ), básník, prozaik, textař a herec Vladimíra Čerepková ( 1946 – 2013 ), básnířka Bohuslav Čermák ( 1846 – 1899 ), knihovník, básník, spisovatel a literární historik Jakub Čermák ( * 1986 ), básník a písničkář Jan Čermák ( * 1962 ), lingvista, medievalista a překladatel, syn Josefa Čermáka Josef Čermák ( 1928 – 2020 ), literární historik, editor a překladatel Josef Rudolf Čeněk Čermák ( * 1924 ), významný představitel československého exilu, právník, básník, publicista a historik Kliment Čermák ( 1852 – 1917 ), učitel, amatérský historik, archeolog, numismatik, muzejník, spisovatel a popularizátor poznatků v oblasti historických věd Arnošt Černík [ Ajšek ] ( 1926 – 1970 ), horolezec, cestovatel, publicista, spisovatel a překladatel Michal Černík ( * 1943 ), básník, Alan Černohous ( * 1967 ), básník, spisovatel, písničkář a překladatel ruské filozofie a pravoslavné teologické literatury Josef Černoch ( 1873 – 1953 ),", "prozaik, dramatik a publicista Eva Černošová ( * 1982 ), prozaička a básnířka Veronika Černucká ( * 1979 ), spisovatelka detektivních románů. Adolf Černý ( 1864 – 1952 ), básník, slavista, etnograf, publicista a překladatel Jan M. Černý [ plným jménem Jan Matouš Černý ] ( 1839 – 1893 ), spisovatel, novinář a politik Jindřich Černý ( 1905 – 1960 ), básník, prozaik, autor pohádek a loutkových her a překladatel Miroslav Černý ( * 1977 ), vysokoškolský pedagog, jazykovědec a spisovatel Oldřich Černý ( 1946 – 2012 ), překladatel a autor knih pro nejmenší čtenáře Rudolf Černý ( 1905 – 1979 ), spisovatel, překladatel a publicista. Rudolf Černý ( 1920 – 1982 ), dělník, havíř a spisovatel Václav Černý ( 1863 – 1894 ), herec, básník a překladatel. Václav Černý ( 1905 – 1987 ), literární vědec Jiří Červený ( 1887 – 1962 ), kabaretiér, humorista, spisovatel a hudební skladatel Jan Červenka ( 1861 – 1908 ), prozaik, dramatik, básník a překladatel Miroslav Červenka ( 1932 – 2005 ), básník, překladatel a literární vědec Václav Vojtěch Červenka z Věžnova ( 1636 – 1694 ), římskokatolický duchovní, spisovatel a historik Jana Červenková ( * 1939 ), spisovatelka Thea Červenková ( 1882 – 1961 ), filmová režisérka, scenáristka, žurnalistka a spisovatelka Adolf Červinka ( 1875 – 1936 ), básník, prozaik, dramatik a překladatel Karel Červinka ( 1872 – 1949 ), básník a prozaik Otakar Červinka ( 1846 – 1915 ), básník ruchovské generace Blanka Červinková ( 1942 – 2002 ), muzikoložka a publicistka Marie Červinková - Riegrová ( 1854 – 1895 ), spisovatelka Aleš Česal ( * 1976 ), spisovatel, píše o historii a záhadách Jan Češka ( † 1551 ), renesanční spisovatel Jiří Čihař ( 1930 – 2009 ), přírodovědec, zoolog, spisovatel, fotograf a překladatel Lumír Čivrný ( 1915 – 2001 ), básník, prozaik, překladatel a komunistický politik Václav Čtvrtek ( vlastním jménem Václav Cafourek ) ( 1911 – 1976 ), autor povídek, románů a her pro děti a mládež D", "Reginald Dacík [ vlastním jménem Vincenc Dacík ] ( 1907 – 1988 ), dominikán a katolický teolog Mikuláš Dačický z Heslova ( 1555 – 1626 ), spisovatel Jiří Daehne ( 1937 – 1999 ), český pedagog a básník, autor fantastických povídek Adolf Daněk ( 1869 – 1950 ), autor prací z oboru folkloristiky Oldřich Daněk ( 1927 – 2000 ), dramatik, spisovatel, režisér a scenárista Jiří David ze Zdic ( 1647 – 1713 ), katolický kněz, misionář, spisovatel a filozof Petr David ( * 1949 ), sportovní novinář a spisovatel Marta Davouze [ dříve Marta Železná ] ( * 1945 ), publicistka a spisovatelka René Decastelo ( * 1973 ), spisovatel a redaktor ( publikuje též pod pseudonymem Božena Svárovská ) Marcel Deli ( * 1971 ), spisovatel a humorista Peter Demetz ( * 1922 ), pražský německý literární vědec, kritik a publicista Jakub Deml ( 1878 – 1961 ), kněz, básník, spisovatel Petr Den [ vlastním jménem Ladislav Radimský ] ( 1898 – 1970 ), právník, diplomat, esejista a publicista Radka Denemarková ( * 1968 ), prozaička, scenáristka a překladatelka Melita Denková ( * 1951 ), spisovatelka, scenáristka, režisérka, překladatelka a redaktorka Dominika Dery ( * 1975 ), básnířka, prozaička Ema Destinnová [ vlastním jménem Emilie Paulina Jindřiška Kittlová ] ( 1878 – 1930 ), operní pěvkyně a spisovatelka Ivanka Devátá ( * 1935 ), herečka a spisovatelka Rudolf Deyl starší ( 1876 – 1972 ), herec, dramatik, autor memoárových knih Václav Deyl ( 1905 – 1982 ), spisovatel knih pro děti a mládež, publicista, voják z povolání Jaroslav Dietl ( 1929 – 1985 ), scenárista, dramatik Břetislav Ditrych ( * 1942 ), spisovatel, básník, autor literatury faktu a publicista Ivan Diviš ( 1924 – 1999 ), básník a esejista František Dlouhán [ vlastním jménem František Bulánek ] ( 1906 – 1979 ), prozaik, literární historik a básník Jan Ignác Dlouhoveský ( 1638 – 1701 ), barokní spisovatel, pražský světící biskup a generální vikář Michal Dlouhý ( * 1962 ), právník, policista, historik a spisovatel Jan Dobiáš ( * 1975 ), autor fantasy povídek a románů Josef Dobrovský ( 1753 – 1829 ),", "filozof, historik, zakladatel slavistiky Jiří Dobrylovský ( * 1961 ), spisovatel a vysokoškolský pedagog.", "Jana Dohnalová ( * 1975 ), spisovatelka, publicistka a scenáristka Jan Dokulil ( 1910 – 1974 ), římskokatolický kněz, básník a překladatel Marie Dolistová ( * 1951 ), básnířka a textařka Ivan Dorovský ( * 1935 ), literární vědec, překladatel, básník a publicista, univerzitní profesor Hana Doskočilová ( 1936 – 2019 ), spisovatelka knih pro děti Adolf Bohuslav Dostal ( 1874 – 1940 ), básník, divadelní kritik, historik, dramatik Alois Dostál ( 1858 – 1934 ), římskokatolický kněz a spisovatel Jiří Dostál ( 1973 – 1999 ), spisovatel žánru sci - fi Karel Dostál - Lutinov ( 1871 – 1923 ), katolický kněz, básník, publicista a překladatel Racek Doubravský z Doubravy ( též Roderich Dubravius ) ( 1470 – 1547 ), právník a latinsky píšící spisovatel František Doucha ( 1810 – 1884 ), katolický kněz, spoluzakladatel české poezie pro děti, překladatel a bibliograf Irena Dousková ( * 1964 ), spisovatelka, redaktorka Filip Doušek ( * 1976 ), expert v oblasti big data, ekonom a spisovatel Antonín Drábek ( 1939 – 2015 ), básník a spisovatel Jiří Drašnar ( 1948 – 2013 ), spisovatel Jan Drda ( 1915 – 1970 ), prozaik a dramatik Jan Drnek ( * 1960 ), spisovatel Jan Drozd ( 1914 – 2005 ), spisovatel a literární historik Martina Drijverová ( * 1951 ), spisovatelka knih pro děti a překladatelka František Dryje ( * 1951 ), básník, prozaik a esejista hlásící se k surrealismu Ota Dub ( 1909 – 1987 ), lékař a spisovatel Oldřich Dudek ( * 1946 ), scenárista, humorista, ilustrátor a spisovatel Beda Dudík [ vlastním jménem František Dudík ] ( 1815 – 1890 ), moravský historik, katolický mnich řádu benediktinů Jaroslav Durych ( 1886 – 1962 ), básník, prozaik, teolog, voják Václav Durych ( 1930 – 2011 ), novinář a spisovatel, syn českého katolického spisovatele Jaroslava Durycha Václav Dušek ( * 1944 ), prozaik, scenárista Marie Dušková ( 1903 – 1968 ), básnířka Edgar Dutka ( * 1941 ), vysokoškolský pedagog, scenárista, režisér a spisovatel František Dvorský ( 1839 – 1907 ), archivář, historik a spisovatel Ladislav Dvorský ( 1931 – 1995 ),", "jazykovědec, spisovatel, publicista a překladatel Karel Dvořáček ( 1911 – 1945 ), spisovatel Arnošt Dvořák ( 1881 – 1933 ), dramatik, divadelní režisér a překladatel Jan Dvořák ( * 1937 ), prozaik, literární kritik a filmový teoretik Jaromír Dvořák ( 1931 – 2004 ), marxisticky orientovaný literární historik Karel Dvořák ( 1911 – 1988 ), spisovatel, novinář, divadelník a překladatel Ladislav Dvořák ( 1920 – 1983 ), básník a spisovatel, autor knih pro děti Otomar Dvořák ( * 1951 ), spisovatel, novinář, scenárista, textař, publicista a dramatik Xaver Dvořák [ vlastním jménem František Josef Xeverský ] ( 1858 – 1939 ), básník a publicista katolické orientace Albína Dvořáková - Mráčková ( 1850 – 1893 ), básnířka Helena Dvořáková ( 1895 – 1970 ), spisovatelka Viktor Dyk ( 1877 – 1931 ), básník, prozaik, dramatik, publicista E Karl Egon Ebert [ psán též Carl Egon Leopold Ebert ] ( 1801 – 1882 ), pražský německy píšící básník, prozaik, dramatik a novinář Marie von Ebner - Eschenbachová ( 1830 – 1916 ), německá spisovatelka píšící na Moravě. Vratislav Effenberger ( 1923 – 1986 ), básník, surrealista, redaktor, Samizdat Josef Ehrenberger ( 1815 – 1882 ), římskokatolický kněz, spisovatel historické prózy František Ehrmann ( 1866 – 1918 ), římskokatolický kněz a nábožensky zaměřený spisovatel Karel Eichler ( 1845 – 1918 ), historická a teologická literatura, redaktor Pavel Eisner ( 1889 – 1958 ), překladatel, literární vědec, lingvista, publicista a básník Karel Elgart - Sokol [ vlastním jménem Karel Elgart ] ( 1874 – 1929 ), učitel, spisovatel, dramatik, divadelní a literární kritik Barbora Markéta Eliášová ( 1874 – 1957 ), cestovatelka, spisovatelka a učitelka František Emmert ( * 1974 ), spisovatel a autor literatury faktu Karel Engelmüller ( 1872 – 1950 ), spisovatel, dramatik, divadelní kritik a překladatel Karel Jaromír Erben ( 1811 – 1870 ), básník, prozaik, sběratel lidové prózy Václav Erben ( 1930 – 2003 ), autor detektivek, rozhlasový režisér Karla Erbová ( * 1933 ), básnířka, autorka operních libret F", "Karel Fabián ( 1912 – 1983 ), spisovatel Robert Fabian ( * 1969 ), spisovatel military science - fiction Hanuš Fantl ( 1917 – 1942 ), básník Otto Faster ( 1872 – 1907 ), vydavatel časopisů, překladatel, hudební skladatel, spisovatel, textař a dramatik Olga Fastrová ( 1876 – 1965 ), první česká profesionální novinářka, učitelka, překladatelka, spisovatelka a redaktorka R. V. Fauchar, společný pseudonym Rudolfa Fauknera a Čeňka Charouse Rudolf Faukner ( 1889 – 1971 ), pedagog, vydavatel časopisů a spisovatel sci - fi ( pod pseudonymem R. V. Fauchar ) Tomáš Feřtek ( * 1962 ), publicista, novinář a spisovatel Monika Le Fay [ rodným jménem Monika Elšíková ] ( * 1968 ), spisovatelka a režisérka dokumentárních i hraných filmů Bohumír Fiala ( 1915 – 1979 ), lékař a spisovatel Luděk Fiala ( * 1956 ), lékař, vysokoškolský pedagog, spisovatel, diplomat a politik Jiří Fidler ( * 1961 ), historik, spisovatel a překladatel T. R. Field [ vlastním jménem Theodor Adalbert Rosenfeld ] ( 1891 – 1969 ), básník Jaroslav Fikar ( * 1946 ), spisovatel, novinář a bývalý rozhlasový zpravodaj Ladislav Fikar ( 1920 – 1975 ), básník, divadelní kritik a překladatel Eduard Fiker ( 1902 – 1961 ), prozaik, dramatik a překladatel Ota Filip ( 1930 – 2018 ), spisovatel Václav Filípek ( 1811 – 1863 ), národní buditel, divadelník, spisovatel, překladatel a novinář Otokar Fischer ( 1883 – 1938 ), literární historik, divadelní kritik a teoretik, překladatel, dramaturg, básník a dramatik Daniela Fischerová ( * 1948 ) Sylva Fischerová ( * 1963 Praha ), básnířka, prozaička a klasická filoložka Viola Fischerová ( 1935 – 2010 ), básnířka a překladatelka Ilona Fišerová ( * 1977 ), spisovatelka knih pro děti Viktor Fischl ( 1912 – 2006 ), český, židovský a izraelský básník, prozaik, překladatel a publicista. Miroslav Fišmeister ( * 1976 ), moravský básník a amatérský přírodovědec.", "Smil Flaška z Pardubic ( před polovinou 14. století – 1403 ), autor alegorické skladby Nová rada, nejvyšší zemský písař Josef Florian ( 1873 – 1941 ) Miroslav Florian ( 1931 – 1996 ) František Flos ( 1864 – 1961 ) Jaroslav Foglar ( 1907 – 1999 ) Marie Formáčková ( * 1952 ) Josef Formánek ( * 1969 ) Martina Formanová ( * 1966 ), spisovatelka a scenáristka Josef Fousek ( * 1939 ), spisovatel, básník, textař, humorista, písničkář a fotograf Ivan Foustka ( 1928 – 1994 ), spisovatel a novinář Josef Frais ( * 1946 ), spisovatel a dramaturg Karolina Francová ( * 1974 ), právnička a spisovatelka sci - fi a fantasy Hermína Franková ( * 1928 ), spisovatelka a scenáristka Josef Franta Šumavský ( 1796 – 1857 ), pedagog, překladatel, novinář, spisovatel, učitel a etnograf Ludmila Freiová ( 1926 – 2014 ), autorka knih pro mládež a science fiction, překladatelka Jiří Frejka ( 1904 – 1952 ), režisér, divadelní teoretik a pedagog, František Fric ( 1911 – 1975 ), lesní inženýr a spisovatel Alberto Vojtěch Frič ( 1882 – 1944 ), etnograf, cestovatel, botanik a spisovatel Jaroslav Erik Frič ( 1949 - 2019 ), básník, organizátor festivalů undergroundové kultury Josef Václav Frič ( 1929 – 1890 ), spisovatel.novin ář a politik Bedřich Frida ( 1855 – 1918 ), překladatel, prozaik a divadelní kritik, bratr Jaroslava Vrchlického Božena Fridová ( 1853 – 1938 ), překladatelka a spisovatelka, manželka Bedřicha Fridy Karel Friedrich ( * 1930 ), scenárista a prozaik, redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa.", "Zdena Frýbová ( 1934 – 2010 ) Norbert Frýd ( 1913 – 1976 ) René Frühauf ( 1921 – 2012? ), redaktor, publicista, spisovatel a překladatel Milena Fucimanová ( * 1944 ), básnířka a překladatelka Bedřich Fučík ( 1900 – 1984 ), literární kritik a katolický spisovatel Julius Fučík ( 1903 – 1943 ) Gusta Fučíková ( 1903 – 1987 ), publicistka, redaktorka, komunistická politička, manželka Julia Fučíka Irena Fuchsová ( * 1950 ) Jiřina Fuchsová ( * 1943 ) Ladislav Fuks ( 1923 – 1994 ) Sanča Fülle [ vlastním jménem Zdenka Fülleová ] ( * 1960 ), sinoložka a spisovatelka sci - fi Vincenc Furch ( 1817 – 1864 ), básník a dramatik G", "Jiří Gaisler ( 1934 – 2014 ), zoolog, autor vědeckých publikací a knih literatury faktu Naděžda Gajerová ( 1928 – 2017 ), herečka, spisovatelka, autorka operních libret a básnířka Jaroslav Gallat ( 1855 – 1932 ), spisovatel a humorista Desider Galský ( 1921 – 1990 ), spisovatel a publicista Zdeněk Galuška ( 1913 – 1999 ), spisovatel, malíř, ilustrátor Vítězslav Gardavský ( 1923 – 1978 ), spisovatel, dramatik, básník a filozof Marie Gebauerová ( 1869 – 1928 ), učitelka, spisovatelka a překladatelka Irma Geisslová ( 1855 – 1914 ), básnířka a prozaička František Gel ( 1901 – 1972 ), novinář, překladatel, prozaik František Gellner ( 1881 – 1914 ), básník, karikaturista Miroslava Genčiová ( 1923 – 2012 ), literární teoretička a překladatelka Adam Georgiev ( * 1980 ), básník a prozaik Irena Gerová ( 1949 – 2006 ), novinářka, spisovatelka a režisérka Hana Gerzanicová ( * 1928 ), spisovatelka, básnířka a překladatelka Zdeněk Gintl ( 1878 – 1936 ), knihovník, překladatel a spisovatel ( pseudonymy Justus a Zdeněk Grygar ) Věra Gissingová ( * 1928 ), česko - britská spisovatelka a překladatelka Marie Glabazňová ( 1896 – 1980 ), spisovatelka, učitelka a katolická básnířka Světlana Glaserová ( * 1956 ), spisovatelka, scenáristka, animátorka a ilustrátorka, dcera Václava Kličky Jarmila Glazarová ( 1901 – 1977 ), prozaička, publicistka Martin Goffa ( * 1973 ), pseudonym autora detektivních příběhů a thrillerů; Arnošt Goldflam ( * 1946 ), herec, dramatik, režisér, pedagog a spisovatel Eduard Goldstücker ( 1913 – 2000 ), germanista, profesor dějin německé literatury a překladatel František Götz ( 1894 – 1974 ), literární historik a dramatik Joža Götzová ( 1898 – 1989 ), dramatička, spisovatelka a překladatelka Růžena Grebeníčková ( 1925 – 1997 ), literární historička, teoretička a překladatelka Achille Gregor ( 1910 – 1998 ), redaktor, scenárista, humorista a spisovatel Barbora Gregorová ( * 1980 ), spisovatelka, překladatelka a muzikantka Jan Grossman ( 1925 – 1993 ), divadelní režisér, literární a divadelní kritik Jiří Grossmann ( 1941 – 1971 ), komik, humorista, zpěvák, textař a divadelní autor Ludmila Grossmannová - Brodská ( 1859 – 1935 ),", "učitelka, spisovatelka knih pro mládež a překladatelka Josef Gruss ( 1908 – 1971 ), herec, prozaik, humorista, autor divadelních her pro děti, scenárista a textař Jiří Gruša ( 1938 – 2011 ), básník, prozaik, překladatel, literární kritik a politik Pavel Grym ( 1930 – 2004 ), autor literatury pro děti, novinář H", "Čeněk Habart ( 1863 – 1942 ), spisovatel, učitel, kronikář a fotograf Václav Habr [ vlastním jménem Václav Vejsada ] ( 1921 – 1984 ), autor knih pro mládež Felix Háj [ vlastním jménem Marie Wagnerová ] ( 1887 – 1934 ), autorka románů a románových cyklů pro mládež Jiří Hájek ( 1913 – 1993 ), literární a divadelní kritik a historik Václav Hájek z Libočan ( † 1553 ), kněz a kronikář František Hajniš ( 1815 – 1885 ), básník a humorista Emil Hakl [ vlastním jménem Jan Beneš ] ( * 1958 ), spisovatel Jan Halada ( * 1942 ), historik, novinář, redaktor a spisovatel, autor knih literatury faktu František Halas ( 1901 – 1949 ), básník Vítězslav Hálek [ vlastním jménem Vincenc Hálek ] ( 1835 – 1874 ), básník Tomáš Halík ( * 1948 ), kněz, filozof a sociolog Heda Halířová ( 1914 – 2000 ), prozaička, autorka knih pro mládež, především dívčích románů Jan Florián Hammerschmidt ( 1652 – 1735 ), kněz, spisovatel a básník Karel Handzel ( 1885 – 1948 ), prozaik a překladatel, autor povídek a črt z ostravského prostředí Jiří Hanibal ( * 1929 ), prozaik, scenárista a režisér Václav Hanka ( 1791 – 1861 ), spisovatel, básník, překladatel, jazykovědec, literární historik a pravděpodobně společně s Josefem Lindou falzifikátor tzv. Rukopisů Miroslav Hanuš ( 1907 – 1995 ), romanopisec Pavel Hanuš ( 1928 – 1991 ), dramatik, scenárista, prozaik a publicista Jiří Hanzelka ( 1920 – 2003 ), cestovatel a autor cestopisů Josef Hanzlík ( * 1938 ) Jan Jiří Harant z Polžic a Bezdružic ( 1580 – po 1648 ), autor pamětí, bratr Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic ( 1564 – 1621 ), spisovatel, válečník, diplomat, cestovatel a hudebník, bratr Jana Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic Markéta Harasimová ( * 1977 ), spisovatelka románů pro dívky Břetislav Hartl ( 1927 – 2010 ) Patrik Hartl ( * 1976 ), spisovatel a režisér Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic ( asi 1461 – 1510 ) Jaroslav Hašek ( 1883 – 1923 ), prozaik a humorista Roman Hašek ( 1883 – 1919 ),", "básník a prozaik Jarmila Hašková ( 1887 – 1931 ), novinářka, prozaička, manželka Jaroslava Haška Lenka Hašková ( * 1923 ), představitelka socialistického realismu Jan Haubert ( * 1960 ), básník, spisovatel, textař a zpěvák kapely Visací zámek.", "Jiřina Hauková ( 1919 – 2005 ), básnířka, členka Skupiny 42 Eva Hauserová ( * 1954 ), novinářka, spisovatelka a překladatelka Jiří Haussmann ( 1898 – 1923 ) Jiří Havel ( 1924 – 2016 ), básník a spisovatel, autor literatury pro děti a mládež Václav Havel ( 1936 – 2011 ), spisovatel, dramatik, politik Jaroslav Havlíček ( 1896 – 1943 ) Karel Havlíček Borovský ( 1821 – 1856 ) Metoděj Havlíček ( 1893 – 1950 ), redaktor a spisovatel Zbyněk Havlíček ( 1922 – 1969 ), surrealistický básník a teoretik Pavel Hejcman ( 1927 – 2020 ), autor mnoha dobrodružných, historických a kriminálních příběhů Zbyněk Hejda ( 1930 – 2013 ) Markéta Hejkalová ( * 1960 ), spisovatelka a překladatelka, dcera Hany Pražákové a Richarda Pražáka Vilém Hejl ( 1934 – 1989 ), prozaik, scenárista a překladatel Kateřina Hejlová ( * 1984 ), spisovatelka a překladatelka Servác Heller ( 1845 – 1922 ), spisovatel, novinář a politik Vladimír Henzl ( 1910 – 1978 ) Jan Herben ( 1857 – 1936 ) Iva Hercíková ( 1935 – 2007 ) František Herites ( 1851 – 1929 ) Ignát Herrmann ( 1854 – 1935 ) Adolf Heyduk ( 1835 – 1923 ) Dagmar Hilarová ( 1928 – 1996 Praha ), spisovatelka a básnířka, autorka knih pro dětí Jaroslav Hilbert ( 1871 – 1936 ) Karel Hlaváček ( 1874 – 1898 ) Jan Hlavička ( 1951 – 2018 ), překladatel, spisovatel, autor sci - fi povídek Jan Hlávka ( * 1979 ), spisovatel sci - fi a fantasy Miloš Hlávka ( 1907 – 1945 ), dramatický spisovatel, překladatel Karel Hloucha ( 1880 – 1957 ), jeden z průkopníků české sci - fi literatury Šebestián Hněvkovský ( 1770 – 1847 ), národní buditel a básník Marek Hnila ( * 1995 ), český spisovatel, fotograf a novinář Antonín Vojtěch Hnojek ( 1799 – 1866 ), římskokatolický kněz, autor teologických spisů, fejetonista a básník František Hobizal ( 1933 – 2001 ), římskokatolický kněz, humorista, autor povídek ze šumavského prostředí Jiří Hoblík ( * 1966 ), evangelický teolog, religionista, překladatel Helena Hodačová ( 1916 – 1998 ), spisovatelka Břetislav Hodek ( 1924 – 2007 ),", "lexikograf, spisovatel a překladatel z angličtiny Daniela Hodrová ( * 1946 ), literární teoretička a spisovatelka Josef Hofer ( 1871 – 1947 ), novinář, autor povídek, bývalý římskokatolický kněz Adolf Hoffmeister ( 1902 – 1973 ) Ota Hofman ( 1928 – 1989 ), spisovatel, scenárista, autor knih pro děti Rudolf Hofmeister ( 1868 – 1934 ), amatérský historik a spisovatel Vladimír Holan ( 1905 – 1980 ) Zuzana Holasová ( * 1950 ), autorka knih pro děti a mládež Zuzana Holčíková ( * 1981 ), spisovatelka a redaktorka Josef Holeček ( 1853 – 1929 ), spisovatel a překladatel, představitel ruralismu a tzv. venkovské prózy Marie Holková ( 1908 – 2002 ), katolická učitelka, spisovatelka a překladatelka Josef František Hollmann ( 1802 – 1850 ), dramatik, básník a překladatel.", "Jaroslav Holoubek ( 1946 – 2016 ), básník, prozaik, novinář, nositel Evropské medaile Franze Kafky Miroslava Holoubková ( * 1964 ), spisovatelka, nakladatelka, astroložka a psychoanalytička Emil Holub ( 1847 – 1902 ), lékař, cestovatel, kartograf, etnograf a spisovatel Miroslav Holub ( 1923 – 1998 ), lékař a básník Jakub Honner ( 1899 – 1963 ), učitel a spisovatel pro mládež Josef Hons ( 1907 – 2001 ), prozaik, básník a publicista Václav Hons ( * 1938 ), básník a autor písňových textů Jiří Honzík ( 1924 – 2018 ), literární vědec, rusista, překladatel z ruštiny a básník Karel Honzík ( 1900 – 1966 ), architekt, autor odborných publikací a sci - fi knih Milena Honzíková ( 1925 – 2001 ), spisovatelka, literární historička, publicistka, dramaturgyně, překladatelka, scenáristka a vysokoškolská pedagožka Josef Hora ( 1891 – 1945 ), básník, překladatel, novinář a literární kritik Jiří Horák ( 1884 – 1975 ), slavista, folklorista, spisovatel, vysokoškolský pedagog, akademik a diplomat Pavla Horáková ( * 1974 ), spisovatelka a překladatelka Eliška Horelová ( 1925 – 2015 ), prozaička věnující se literatuře pro mládež Magdalena Horňanová ( 1920 – 2017 ), spisovatelka, autorka svědectví o holokaustu Miroslav Horníček ( 1918 – 2003 ), herec, spisovatel, dramatik a režisér Vladimír Hornof ( 1870 – 1942 ), římskokatolický kněz, básník a autor duchovních písní Bernard Horst ( 1905 – 1979 ), autor chmurného naturalismu Jindřich Hořejší ( 1886 – 1941 ), básník a překladatel, bratr Jana Aldy ( Alexandra Hořejšího ) Ignát Hořica ( 1859 – 1902 ), novinář, spisovatel, politik Ludmila Hořká [ rozená Marie Holubková ] ( 1892 – 1966 ), spisovatelka, publicistka a folklóristka Otakar Hostinský ( 1847 – 1910 ) Anna Hostomská ( 1907 – 1995 ), hudební propagátorka, spisovatelka a překladatelka Egon Hostovský ( 1908 – 1973 ), prozaik, redaktor a novinář Antonín Hošťálek ( * 1950 ), novinář a spisovatel Petr Hošťálek ( * 1943 ), cestovatel a spisovatel Karel Houba ( 1920 – 1999 ), prozaik, překladatel a redaktor Vítězslav Houška ( 1924 – 2011 ), spisovatel,", "překladatel, karikaturista, novinář, publicista, filatelista Josef Hrabák ( 1912 – 1987 ) Bohumil Hrabal ( 1914 – 1997 ) Václav Hrabě ( 1940 – 1965 ) Josef Hrbata ( 1924 – 2009 ), katolický kněz, náboženský spisovatel František Hrnčíř ( 1860 – 1928 ), učitel a spisovatel, zejména historických knih pro mládež Svatopluk Hrnčíř ( 1926 – 2014 ) Zdeněk Hron ( * 1944 ), překladatel a básník Jiří Hronek ( 1905 – 1987 ), novinář, publicista, dramatik a prozaik František Hrubín ( 1910 – 1971 ) Řehoř Hrubý z Jelení ( asi 1460 – 1514 ) Zikmund Hrubý z Jelení ( 1497 – 1554 ) Ervín Hrych ( 1929 – 2016 ) Hana Hrzalová ( * 1929 ) Jiří Hubač ( 1929 – 2011 ) Miloš Hubáček ( * 1937 ), autor literatury faktu Eva Hudečková ( * 1949 ), herečka a spisovatelka Vladimír Hulpach ( * 1935 ), spisovatel a scenárista Miroslav Huptych ( * 1952 ), básník a výtvarník Bob Hurikán [ vlastním jménem Josef Peterka ] ( 1907 – 1965 ), český trampský spisovatel v žánru dobrodružné literatury Jan Hus ( asi 1369 / 1370 – 1415 ) Petra Hůlová ( * 1979 ) Jaroslav Hutka ( * 1947 ), skladatel a písničkář Jaromíra Hüttlová ( 1893 – 1964 ), autorka knih a románů převážně pro dívky Karel Hvížďala ( * 1941 ), novinář, dramatik a spisovatel Jan Hýbl ( 1786 – 1834 ), obrozenecký prozaik, básník, překladatel a redaktor českých časopisů pro lidové vrstvy Hynek z Poděbrad ( 1452 – 1492 ) Jindřich Michal Hýzrle z Chodů ( 1575 – 1665 ), cestovatel, vojevůdce, autor obsáhlých memoárů Ch", "Václav Chaloupek ( * 1949 ), režisér, scenárista, televizní redaktor a spisovatel Josef Chaloupka ( 1898 – 1930 ), básník a novinář Otakar Chaloupka ( 1935 – 2013 ), učitel, literární kritik a vědec, spisovatel Dalibor Chalupa ( 1900 – 1983 ), spisovatel, básník a rozhlasový redaktor Jindřich Chalupecký ( 1910 – 1990 ), výtvarný a literární teoretik a kritik, esejista, historik umění a překladatel Lenka Chalupová ( * 1973 ), spisovatelka a novinářka Albrecht Chanovský z Dlouhé Vsi ( 1581 – 1643 ), katolický kněz, jezuitský misionář a spisovatel Čeněk Charous ( 1899 – 1955 ), učitel a autor knih pro mládež, pod pseudonymem R. V. Fauchar spisovatel sci - fi Marie Charousová - Gardavská ( 1893 – 1967 ), autorka dětských knih, manželka Čeňka Charouse Věra Chase ( * 1971 ), spisovatelka, básnířka, textařka a překladatelka Petr Chelčický ( asi 1390 – asi 1460 ), myslitel, laický teolog František Chládek ( 1829 – 1861 ), básník Prokop Chocholoušek ( 1819 – 1864 ), novinář a spisovatel historické prózy Petr Chudožilov ( * 1943 ), spisovatel Květoslav Chvatík ( 1930 – 2012 ), filozof, estetik, historik umění a literární teoretik Lenka Chytilová ( * 1952 ), básnířka, redaktorka I Bohuslav Ilek ( 1902 – 1988 ), vysokoškolský pedagog, rusista, literární vědec a překladatel Miroslav Ivanov ( 1929 – 1999 ), spisovatel literatury faktu Milena Ivšínová ( 1893 – 1959 ), spisovatelka J", "Jožka Jabůrková ( 1896 – 1942 ), komunistická novinářka a spisovatelka Miloslav Jágr ( 1927 – 1997 ), výtvarník, malíř, ilustrátor, profesor a spisovatel Metoděj Jahn ( 1865 – 1942 ) Václav Jamek ( * 1949 ), básník a překladatel Stanislav Jandík ( 1902 – 1970 ). spisovatel, grafik a redaktor Václav Jandit, také Jandyt, Jandýt nebo Jandyta, ( pravděpodobně 1607 – 1669 ), barokní spisovatel a pravděpodobně diecézní kněz Klára Janečková ( * 1979 ), prozaička Otto Janka ( 1930 – 2009 ), skaut, spisovatel, scenárista a publicista Marie Janků - Sandtnerová ( 1885 – 1946 ), učitelka, autorka kuchařských příruček Jan Jakubec ( 1862 – 1936 ) Jan z Příbrami ( † 1448 ) Jan z Rabštejna ( 1437 – 1473 ) Jan ze Žatce ( asi 1350 – asi 1414 ) Bohumil Janda Cidlinský ( 1831 – 1875 ), básník, autor historických próz a povídek ze současnosti Jan Jandourek ( * 1965 ) Zdeněk Janík ( * 1923 ), básník Tereza Janišová ( * 1989 ), spisovatelka, autorka fantasy Jiří Janoš ( * 1942 ), publicista a spisovatel Vladimír Janovic [ vlastním jménem Vladimír Pičman ] ( * 1935 ) Pavel Jansa ( * 1942 ), lékař a spisovatel.", "Filip Jánský ( 1922 – 1987 ) Milan Jariš [ vlastním jménem Martin Ležák ] ( 1913 – 1986 ) Vlasta Javořická [ vlastním jménem Marie Barešová, provdaná Zezulková ] ( 1890 – 1978 ), prozaička, autorka především milostných příběhů z venkova Pavla Jazairiová ( * 1945 ), spisovatelka, reportérka a publicistka Antonín Jedlička [ pseudonym Strýček Jedlička ] ( 1923 – 1993 ), herec, komik, humorista a spisovatel Josef Jedlička ( 1927 – 1990 ), prozaik a esejista Eliška Jechová ( 1921 – 2015 ), spisovatelka a básnířka Josef Jelen ( 1921 – 2006 ), spisovatel a básník, bývalý římskokatolický duchovní Antonín Jelínek ( 1930 – 2008 ), spisovatel, literární historik, kritik, publicista, redaktor a editor Bohdan Jelínek [ vlastním jménem Theodor Jelínek ] ( 1851 – 1874 ), básník Hanuš Jelínek [ vlastním jménem Jan Křtitel Jelínek ] ( 1878 – 1944 ), básník, esejista a divadelní kritik Viktor Kamil Jeřábek ( 1859 – 1946 ) Čestmír Jeřábek ( 1893 – 1981 ) Milena Jesenská ( 1896 – 1944 ) Růžena Jesenská ( 1863 – 1940 ) Valentin Bernard Jestřábský ( 1630 – 1719 ) Otto Ježek ( 1896 – 1957 ) Alena Ježková ( * 1966 ), novinářka a spisovatelka Jan Jílek ( 1707 – 1780 ), představitel českého nekatolického exilu Jan Jílek ( 1933 – 2011 ), dramatik, spisovatel a scenárista Jiří Jilík ( * 1945 ) Jaroslav Jiran ( * 1955 ), redaktor, spisovatel sci - fi a fantasy literatury Miloš Jiránek ( 1875 — 191 ), malíř, výtvarný kritik, spisovatel a překladatel Alois Jirásek ( 1851 – 1930 ) Miloš Jirko ( 1900 – 1961 ), básník Zdeněk Jirotka ( 1911 – 2003 ) Ivan Martin Jirous ( známý též pod přezdívkou Magor ) ( 1944 – 2011 ), básník, publicista a výtvarný kritik, vůdčí duch českého undergroundu Františka Jirousová ( * 1980 ), spisovatelka a redaktorka, dcera básníka Ivana Martina Jirouse Jiří Jobánek ( 1923 – 2002 ), středoškolský učitel a spisovatel Jaromír John ( 1882 – 1952 ) Radek John ( * 1954 ), spisovatel a politik Peter M. Jolin [ vlastním jménem Jana Divišová ] ( * 1974 ), autora humoristických próz Emil Juliš ( 1920 – 2006 ) Josef Jungmann ( 1773 – 1847 ) Milan Jungmann ( 1922 – 2012 ) Alois Joneš ( *", "1929 ), spisovatel, novinář a ekonom Věnceslav Juřina ( 1931 – 1992 ), básník Vladimír Just ( * 1946 ), literární a divadelní kritik, publicista K Jindřich Kabát ( * 1953 ) Martin Kabátník ( † 1503 ) Petr Kabeš ( 1941 – 2005 ), básník, šéfredaktor časopisu Sešity Svatopluk Kadlec ( 1898 – 1971 ), básník a překladatel z francouzštiny Marie Magdalena Kadlecová (? ), spisovatelka Vilma Kadlečková [ vlastním jménem Vilma Klímová ] ( * 1971 ), spisovatelka science fiction a fantasy Felix Kadlinský ( 1613 – 1675 ) Franz Kafka ( 1883 – 1924 ), pražský německy píšící spisovatel židovského původu. Jiří Kahoun ( 1942 – 2017 ), spisovatel, autor mnoha knížek pro děti Václav Kahuda ( vlastním jménem Petr Kratochvíl ) ( * 1965 ) Josef Kainar ( 1917 – 1971 ), básník Edmund Břetislav Kaizl ( 1836 – 1900 ), advokát, politik, básník a překladatel.", "Václav Kajdoš ( 1922 – 1990 ), prozaik a překladatel, autor sci - fi Čeněk Kalandra ( 1848 – 1928 ) Marie Kalašová ( 1854 – 1937 ), spisovatelka a překladatelka Rudolf Kalčík ( 1923 – 1980 ) Zdeněk Kalista ( 1900 – 1982 ), historik, básník a literární kritik Bohdan Kaminský ( 1859 – 1929 ), lyrický básník, překladatel a redaktor Vašek Káňa [ vlastním jménem Stanislav Řáda ] ( 1905 – 1985 ) Eva Kantůrková ( * 1930 ) Václav Kaplický ( 1895 – 1982 ) Jan Karafiát ( 1846 – 1929 ), evangelický duchovní, teolog, autor známých Broučků Jiří Karásek ze Lvovic [ vlastním jménem Josef Jiří Karásek ] ( 1871 – 1951 ) Svatopluk Karásek ( 1942 – 2020 ), básník a písničkář Jiří Karen [ vlastním jménem Ladislav Podmele ] ( 1920 – 2000 ) Jiří Kárnet ( 1920 – 2011 ), esejista, básník, překladatel, novinář, dramatik, divadelní kritik a režisér Jan Kárník ( 1870 – 1958 ) Jana D. Karlíčková ( vlastním jménem Jana Dvořáková ) ( * 1963 ) Lubor Kasal ( * 1958 ), básník a publicista Oldřich Kašpar ( * 1952 ) Jakuba Katalpa ( vlastním jménem Tereza Jandová ) ( * 1979 ), spisovatelka a výtvarnice Heda Kaufmannová ( 1905 – 1981 ), spisovatelka a překladatelka Radko Kejzlar ( 1930 – 2012 ), filolog a literární vědec, překladatel z dánštiny, norštiny a švédštiny Agáta Kestřánková ( * 1996 ), spisovatelka Jaromír Kincl ( * 1930 ), spisovatel, televizní redaktor a scenárista, autor knih pro děti Egon Erwin Kisch ( 1885 – 1948 ) František Matouš Klácel ( 1808 – 1882 ) Klaret [ vlastním jménem Bartoloměj z Chlumce ] ( asi 1320 – 1370 ), učenec, lékař a lexikograf, kanovník katedrály svatého Víta a mistr pražské univerzity Antonín Klášterský ( 1866 – 1938 ) Hana Klenková ( rozená Jana Benešová ) ( 1905 – 1992 ), autorka próz pro mládež i pro dospělé, překladatelka Michaela Klevisová ( * 1976 ), spisovatelka a novinářka Václav Kliment Klicpera ( 1792 – 1859 ) Václav Klička [ pseudonym Alexandr Lomm ] ( 1925 – 1994 ) Benjamin Klička ( 1897 – 1943 ) Ivan Klíma ( * 1931 ) Ladislav Klíma ( 1878 – 1928 ) Vladimíra Klimecká ( *", "1964 ), spisovatelka a laureátka Literární ceny Knižního klubu za rok 2013 Hynek Klimek ( * 1945 ), spisovatel, básník, novinář a publicista Ivan Kmínek ( 1953 – 2013 ), chemik a spisovatel science fiction Alexandr Kliment ( 1929 – 2017 ) Bohumila Klimšová ( 1851 – 1917 ), spisovatelka a překladatelka Vítězslava Klimtová ( * 1941 ) Jiří Klobouk ( * 1933 ) Karel Klostermann ( 1848 – 1923 ) Ludmila Klukanová ( * 1936 ), spisovatelka Jan Pravoslav Koubek ( 1805 – 1854 ), pedagog, básník a politik Zuzana Koubková ( * 1973 ), autorka historických románů Josef Knap ( 1900 – 1973 ) Jan Knob ( 1904 – 1977 ), český prozaik a publicista Karel Bohuš Kober ( 1849 – 1890 ) Natálie Kocábová ( * 1984 ), spisovatelka, scenáristka a zpěvačka Václav František Kocmánek ( 1607 – 1679 ) Josef Kocourek ( 1909 – 1933 ) Vítězslav Kocourek ( 1920 – 1995 ), prozaik a překladatel Jakub D. Kočí ( * 1977 ), spisovatel, básník, žurnalista, dramatik, písničkář a malíř Alex Koenigsmark ( 1944 – 2013 ), spisovatel, dramatik a scenárista, syn spisovatele Josefa Koenigsmarka Josef Koenigsmark ( 1916 – 1993 ), kabaretiér, prozaik, dramatik a básník Erazim Kohák ( 1933 – 2020 ), filozof a publicista Pavel Kohout ( * 1928 ) Josef Koláček ( 1929 – 2019 ), katolický kněz, teolog, překladatel, spisovatel a publicista Martin Koláček ( * 1981 ), spisovatel především sci - fi a humoristické literatury Josef Jiří Kolár ( 1812 – 1896 ), režisér Národního divadla v Praze, dramatik, básník, beletrista a překladatel z angličtiny, němčiny a francouzštiny Vladimír Kolár ( * 1947 ) Jaromíra Kolárová ( 1919 – 2006 ) Jiří Kolář ( 1914 – 2002 ), básník, autor experimentální a vizuální poezie, dramatik a překladatel Františka Kolářová - Vlčková ( 1883 – 1956 ), spisovatelka a profesorka Kolda z Koldic ( mezi 1265 – 1275 – mezi 1323 – 1327 ), dominikán, diplomat, dvořan a spisovatel Marie Koldinská ( * 1971 ), historička, spisovatelka a publicistka Ján Kollár ( 1793 – 1852 ), básník, jazykovědec, historik a evangelický duchovní slovenského původu Karel Kolman ( 1892 – 1962 ),", "pedagog, kronikář, spisovatel, básník a vlastivědný pracovník, kazatel Církve bratrské Julius Komárek ( 1892 – 1955 ) Stanislav Komárek ( * 1958 ) Jitka Komendová ( * 1956 ), spisovatelka románů pro dívky Jan Amos Komenský ( 1592 – 1670 ), poslední biskup Jednoty bratrské, český teolog, filozof, pedagog a spisovatel Antonín Koniáš ( 1691 – 1760 ), kazatel, misionář, cenzor a náboženský spisovatel, člen jezuitského řádu Karel Konrád ( 1899 – 1971 ), novinář Kurt Konrad ( 1908 – 1941 ) Petr Kopal ( 1834 – 1917 ), vyšehradský kanovník, spisovatel a publicista Štěpán Kopřiva ( * 1971 ), spisovatel, scenárista, režisér a autor komiksových libret Josef Kopta ( 1894 – 1962 ) Matěj Korambus ( † 1536 ), utrakvistický opat Emauzského kláštera, náboženský spisovatel, rektor Karlovy univerzity Helena Korejsová ( 1907 – 1945 ), spisovatelka, autorka dětských knih Viktorin Kornel ze Všehrd ( okolo 1460 – 1520 ), humanistický překladatel a autor právnických spisů Marie Kornelová [ vlastním jménem Marie Hrubešová ] ( 1909 – 1978 ), spisovatelka a překladatelka Vladimír Körner ( * 1939 ) Hana Marie Körnerová ( * 1954 ), vlastním jménem Hana Martinková Jan Kořínek ( 1626 – 1680 ), jezuitský kněz, filozof a spisovatel Pavel Kosatík ( * 1962 ), novinář, scenárista a spisovatel. Miloš Kosina ( 1909 – 1966 ), autor westernů, detektivek a dalších dobrodružných próz pro dospělé i mládež, Václav Kosmák ( 1843 – 1898 ), katolický kněz, fejetonista, romanopisec a satirik. Karel Kosík ( 1926 – 2003 ), filozof a literární teoretik Kosmas ( asi 1045 – 1125 ) Josef Kostohryz ( 1907 – 1987 ), básník a překladatel Josef Košín z Radostova ( 1832 – 1911 ), advokát a spisovatel knih pro děti Petr Koťátko ( * 1955 ), filozof a spisovatel Josef Koudelák ( 1906 – 1960 ), básník a prozaik František Kotleta ( * 1981 ), vlastním jménem Leoš Kyša, autor akční sci - fi a fantasy.", "Jan Kotouč ( * 1987 ), spisovatel science fiction Zuzana Koubková ( * 1973 ), historické romány o přemyslovském státu Antonín Koukl ( 1860 – 1884 ), předčasně zemřelý spisovatel František Koukolík ( * 1941 ) Josef Koutecký ( 1930 – 2019 ), lékař onkolog, autor literatury faktu a pohádek pro děti Josef Kovář ( 1901 – 1966 ), autor próz pro mládež především z přírodního prostředí Daniela Kovářová [ pseudonym Ida Sebastiani ] ( * 1964 ), právnička, spisovatelka a advokátka Jan Kovářík ( 1950 – 2002 ), archeolog, publicista a spisovatel, bratr Vladimíra Kováříka Jiří Kovařík ( * 1950 ), historik, literatura faktu Vladimír Kovářík ( 1913 – 1982 ), literární vědec, otec Jana a Vladimíra Kováříka Vladimír Kovářík ( * 1946 ), spisovatel a publicista, bratr Jana Kováříka Jan Kozák ( 1921 – 1995 ), představitel socialistického realismu František Kožík ( 1909 – 1997 ) Beneš Krabice z Veitmile ( psán též z Weitmile ) ( † 1375 ) Petr Král ( vlastním jménem Petr Chrzanovský ) ( * 1941 ), básník, prozaik, esejista a překladatel Ota Kramář ( 1922 – 1971 ) Alexandr Kramer ( 1946 – 2012 ), novinář, disident a autor sci - fi povídek Václav Matěj Kramerius ( 1753 – 1808 ), spisovatel, nakladatel a novinář, zakladatel novodobé české žurnalistiky Václav Rodomil Kramerius ( 1792 – 1861 ), redaktor, spisovatel a překladatel, syn Václava Matěje Krameria Eliška Krásnohorská ( vlastním jménem Alžběta Pechová ) ( 1847 – 1926 ) Antonín Kratochvil ( 1924 – 2004 ), exilový spisovatel Jaroslav Kratochvíl ( 1885 – 1945 ) Jiří Kratochvil ( * 1940 ) Miloš Kratochvíl ( * 1948 ), sportovní redaktor, spisovatel a televizní scenárista Miloš Václav Kratochvíl ( 1904 – 1988 ) Jana Kratochvílová ( * 1961 ), autorka románů pro dívky Arno Kraus ( starší ) ( 1895 – 1975 ) Arno Kraus ( mladší ) ( 1921 – 1982 ) František R. Kraus ( 1903 – 1967 ) Ivan Kraus ( * 1939 ) Karl Kraus ( 1874 – 1936 ) Jana Krejcarová ( 1928 – 1981 ), básnířka a prozaička Karel Krejčí ( 1904 – 1979 ), literární historik Vít Kremlička ( * 1962 ),", "básník, spisovatel, literární publicista a hudebník Jan Krines ( 1897 – 1968 ), chodský kronikář, regionalista Matěj Krocín ( asi 1583 – 1648 ), protestantský kněz a pobělohorský exulantský spisovatel Daniela Krolupperová ( * 1969 ), spisovatelka dětských knih a překladatelka J. H. Krchovský [ vlastním jménem Jiří Hásek ] ( * 1960 ) Zdeněk Kriebel ( 1911 – 1989 ), redaktor, básník, autor próz pro děti a mládež Eda Kriseová ( * 1940 ) Rudolf Jaroslav Kronbauer ( 1864 – 1915 ) Josef Kroutvor ( * 1942 ), esejista, umělecký historik a spisovatel Václav Krška ( 1900 – 1969 ), český prozaik, scenárista a režisér Karel Jindřich Krušina ( 1913 –? ), český prozaik a publicista. Karel Kryl ( 1944 – 1994 ), písničkář a básník Oldřich Kryštofek ( 1922 – 1985 ), básník, novinář, spisovatel, autor literatury pro děti František Křelina ( 1903 – 1976 ), katolický básník, spisovatel a dramatik, politický vězeň, otec Hany Pražákové Jiří Křenek ( * 1933 ), redaktor, prozaik, dramatik Jan Křesadlo [ vlastním jménem Václav Jaroslav Karel Pinkava ] ( 1926 – 1995 ), spisovatel a básník Petr Křička ( 1884 – 1949 ), středoškolský profesor, básník a překladatel Vladimír Křivánek ( * 1951 ) Ivan Kříž ( 1922 – 2020 ) Marie Kšajtová ( * 1937 ), redaktorka, scenáristka, televizní dramaturgyně a spisovatelka knih pro děti.", "Marie Kubátová ( 1922 – 2013 ), spisovatelka, dramatička, představitelka krkonošské regionální literatury, její matkou byla Amálie Kutinová Josef Kubelka ( 1868 – 1894 ), básník, humoristický publicista a překladatel Jiří Kuběna ( vlastním jménem Jiří Paukert ) ( 1936 – 2017 ), básník a historik Blanka Kubešová ( * 1944 ), spisovatelka a scenáristka Josef Štefan Kubín ( 1864 – 1965 ) František Kubka ( 1894 – 1969 ) Zdeněk Matěj Kuděj [ vlastním jménem Zdeněk Marian Kuděj ] ( 1881 – 1955 ), novinář, cestovatel, překladatel a spisovatel Josef Kudela ( 1886 – 1942 ), legionářský spisovatel a pedagog Ivana Kuglerová ( * 1978 ), spisovatelka fantasy Josef Kuchynka ( 1906 – 1978 ), učitel, psycholog a spisovatel Božena Kuklová - Jíšová ( 1929 – 2014 ), spisovatelka a básnířka Beneš Method Kulda ( 1820 – 1903 ), moravský kněz a buditel, spisovatel a sběratel lidových písní a pohádek Jiří Kulhánek ( * 1967 ), autor knih science fiction a fantasy Erich Kulka ( 1911 – 1995 ) Ludvík Kundera ( 1920 – 2010 ) Milan Kundera ( * 1929 ) Václav Kural ( 1928 – 2011 ), historik a autor literatury faktu Josef Kutík ( 1923 – 1987 ), prozaik, autor knih pro mládež. Amálie Kutinová ( 1898 – 1965 ), spisovatelka, matka Marie Kubátové Kuzma [ vlastním jménem Josef Cheth Novotný ] ( 1900 – 1967 ), spisovatel a překladatel, publicista a fejetonista Jaroslav Kvapil ( 1868 – 1950 ) Pavel Kypr [ pseudonym Pavel Tkadlec nebo Jan Dewaren ] ( 1909 – 1976 ), básník, dramatik, prozaik a překladatel Pavel Kyrmezer ( kolem 1550 – 1589 ), spisovatel, dramatik, kněz Marie Kyzlinková ( 1889 – 1969 ), autorka konvenčních ženských románů L", "Václav Lacina ( 1906 – 1993 ). prozaik, básník a humorista Josef Lada ( 1887 – 1957 ) Lenka Lanczová ( * 1964 ), autorka literatury pro mládež Vladimír Landa ( 1922 – 1989 ), autor špionážních a kriminálních románů Vladimír Landa ( 1923 – 1988 ), autor baladických příběhů z Chorvatska Ivan Landsmann ( 1949 – 2017 ) Eva Landštofová ( * 1924 ) Alois Lang ( 1869 – 1957 ), ThDr., zabýval se především křesťanskou mystickou literaturou František Langer ( 1888 – 1965 ) Jiří Langer ( 1894 - 1943 ), pražský židovský básník, publicista a překladatel, bratr Františka Langera Josef Jaroslav Langer ( 1806 – 1846 ) Martin Langer ( * 1972 ) Sylva Lauerová [ občanským jménem Markéta Elisabeth Kühn ] ( * 1962 ), spisovatelka a básnířka Iveta Lažanská ( * 1970 ), spisovatelka knih pro ženy a dívky Květa Legátová ( vlastním jménem Věra Hofmanová ) ( 1919 – 2012 ) Paul Leppin ( 1878 – 1945 ), pražský německy píšící spisovatel Jiří Levý ( 1926 – 1967 ) Otakar Levý ( 1896 – 1946 ) Jan Liberda ( asi 1701 – 1742 ) Antonín Jaroslav Liehm ( 1924 – 2020 ), filmový a literární kritik, publicista Míla Linc ( * 1982 ), spisovatel žánru sci - fi a fantasy Josef Linda ( 1789 nebo 1792 – 1834 ), spisovatel, dramatik a pravděpodobně společně s Václavem Hankou falzifikátor tzv. Rukopisů Věra Linhartová ( * 1938 ) Helena Lisická ( 1930 – 2009 ), etnografka a spisovatelka, autorka pohádek a pověstí František Listopad ( 1921 – 2017 ) Hilarius Litoměřický ( asi 1420 – 1468 ) Stanislav Lom [ vlastním jménem Stanislav Mojžíš ] ( 1883 – 1967 ) Šimon Lomnický ( 1552 – 1623 ) Artur London ( 1915 – 1986 ) Emil Artur Longen [ vlastním jménem Emil Artur Pitterman ] ( 1885 – 1936 ) Jan Lopatka ( 1940 – 1993 ), literární kritik, redaktor a editor, signatář Charty 77.", "Jarmila Loukotková ( 1923 – 2007 ) Věra Ludíková ( * 1943 ) Jitka Ludvíková ( * 1981 ), autorka humoristických próz a knih pro děti Lukáš Pražský ( asi 1460 – 1528 ) Lukáš Luhan ( vlastním jménem Jiří Mareš ) ( 1922 – 1997 ) Lucie Lukačovičová ( * 1980 ) Milena Lukešová ( 1922 – 2008 ), spisovatelka, autorka knih pro děti a mládež Martin Lupáč ( † 1468 ) Prokop Lupáč z Hlaváčova ( asi 1530 – 1587 ) Rudolf Luskač ( 1899 – 1971 ) Arnošt Lustig ( 1926 – 2011 ) Věnceslava Lužická [ vlastním jménem Anna Srbová ] ( 1835 – 1920 ), vlastenecká spisovatelka, autorka výchovně zábavné četby pro dívky Zdeněk Lyčka ( * 1958 ), politik, překladatel a spisovatel Óndra Łysohorsky ( 1905 – 1989 ), lašský básník M Petr Macek ( * 1981 ), novinář, spisovatel a televizní scenárista Ludmila Macešková ( 1898 – 1974 ), básnířka Miloš Macourek ( 1926 – 2002 ), básník, dramatik a filmový scenárista Ondřej Macura ( * 1980 ), básník Vladimír Macura ( 1945 – 1999 ), literární vědec, prozaik a překladatel Tomáš Magnusek ( * 1984 ), herec, spisovatel, filmový scenárista a režisér Jiří Mahen ( 1882 – 1939 ) Josef Mach ( 1883 – 1951 ), humorista, vlastenec, novinář, spisovatel, překladatel Karel Hynek Mácha ( 1810 – 1836 ), romantický spisovatel Simeon Karel Macháček ( 1799 – 1846 ), středoškolský profesor, básník, dramatik a překladatel.", "Libor Machala ( * 1970 ), autor sci - fi a fantasy Josef Svatopluk Machar ( 1864 – 1942 ) Marie Majerová [ vlastním jménem Marie Bartošová ] ( 1882 – 1967 ) Milena Majorová ( 1922 – 2014 ), novinářka, spisovatelka, popularizátorka pravidel společenského chování Zuzana Maléřová ( * 1965 ), spisovatelka a publicistka Jaroslav Malina ( * 1945 ), antropolog, archeolog a spisovatel Zbyněk Malinský ( 1923 – 2005 ), spisovatel, autor pohádek, scenárista a textař Helena Malířová ( 1877 – 1940 ), novinářka, spisovatelka, publicistka a překladatelka Radek Malý ( * 1977 ), básník, publicista a překladatel Lubomír Man ( * 1930 ), spisovatel Monika Maratová ( * 1968 ), spisovatelka Marcella Marboe - Hrabincová ( * 1946 ), prozaička, autorka knih pro děti Antonín Marek ( 1785 – 1877 ) Jindřich Marek ( * 1952 ), učitel, historik a publicista Jiří Marek [ vlastním jménem Josef Jiří Püchwein ] ( 1914 – 1994 ) Jaroslav Mareš ( * 1937 ), spisovatel, cestovatel a zoolog Zdeněk Mareš ( * 1931 ), prozaik, autor knih pro mládež Jaroslav Maria [ vlastním jménem Jaroslav Mayer ] ( 1870 – 1942 ), právník, spisovatel, dramatik a esejista Jan Martinec ( 1915 – 1995 ) Vojtěch Martínek ( 1887 – 1960 ) Jiří Mařánek ( 1891 – 1959 ) Kamil Mařík ( * 1946 ), básník a překladatel Antonín Máša ( 1935 – 2001 ), spisovatel, scenárista, dramatik, režisér, publicista a filmový manažer Petr Mašek ( * 1959 ) Matěj z Janova ( † 1394 ) Josef Matějka ( 1879 – 1909 ) Pavla Maternová ( 1858 – 1923 ), česká učitelka, redaktorka, překladatelka, literární kritička, básnířka a průkopnice ženského hnutí Bohumil Mathesius ( 1888 – 1952 ) Ivan Matoušek ( * 1948 ), prozaik Tereza Matoušková ( * 1990 ), spisovatelka dark fantasy Antonín Matula ( 1885 - 1953 ), spisovatel a literární teoretik, představitel ruralismu, manžel Milady Matulové.", "Milada Matulová ( 1895 – 1986 ), spisovatelka moravského venkova, manželka Antonína Matuly Beáta Matyášová ( * 1979 ), spisovatelka knih pro ženy Veronika Matysová ( * 1976 ), spisovatelka a překladatelka Rudolf Mayer ( 1837 – 1865 ) Jaroslav Mazáč ( 1934 – 2006 ) Tomáš Mazáč ( 1962 – 2017 ) Leonard Medek ( * 1962 ), spisovatel fantastiky Rudolf Medek ( 1890 – 1940 ) Tylda Meinecková ( 1888 – 1938 ), spisovatelka a překladatelka Hynek Jaroslav Mejsnar ( 1837 — 1895 ), středoškolský profesor, klasický filolog, básník a překladatel Jiří Melíšek ( * 1932 ) Eva Melmuková ( * 1932 ), evangelická teoložka, historička František Daniel Merth ( 1915 – 1995 ), římskokatolický kněz, básník Bořek Mezník ( * 1974 ), básník Daniel Micka ( * 1963 ), spisovatel a překladatel z angličtiny Daniela Mičanová ( * 1972 ), spisovatelka a překladatelka Karel Michal [ vlastním jménem Pavel Buksa ] ( 1932 – 1984 ), spisovatel, scenárista a dramatik Marie Michlová ( * 1989 ), spisovatelka Adam Michna z Otradovic ( 1600 – 1676 ), autor duchovních textů a duchovní hudby Zdeněk Míka ( * 1936 ), historik, muzejní pracovník a autor literatury faktu Marka Míková ( * 1959 ), herečka, hudebnice, režisérka, moderátorka a autorka knih pro děti Václav Miko ( * 1971 ), spisovatel, publicista Ferdinand Břetislav Mikovec ( 1826 – 1862 ), dramatik, básník a organizátor kulturního života. Ivan Otto Mikšovič ( 1909 – 1987 ), skaut, novinář a spisovatel.", "Mikuláš z Pelhřimova ( asi 1385 – asi 1459 ) Oldřich Mikulášek ( 1910 – 1985 ) Jan Milíč z Kroměříže ( † 1374 ) Karel Milota ( 1937 – 2002 ), romanopisec Václava Molcarová ( * 1969 ), veterinářka a spisovatelka Simona Monyová ( vlastním jménem Simona Ingrová ) ( 1967 – 2011 ), spisovatelka Jana Moravcová ( provdaná Jana Neumannová ) ( * 1937 ) Jaroslav Moravec ( 1900 – 1974 ), nakladatel, knihkupec, redaktor, spisovatel a překladatel Miroslav Moravec ( * 1948 ) Jan Morávek ( 1888 – 1958 ) Vojtěch Mornstein ( * 1955 ), biofyzik, vysokoškolský pedagog a spisovatel sci - fi Alena Mornštajnová ( * 1963 ), spisovatelka a překladatelka. Bedřich Moser ( 1821 – 1864 ), humorista, redaktor a vydavatel Jaroslava Moserová ( 1930 – 2006 ), lékařka, spisovatelka, překladatelka, diplomatka a politička Jaroslav Mostecký ( * 1963 ) Michal Institoris Mošovský ml. ( 1732 – 1803 ), spisovatel a bibliofil, evangelický duchovní Pavla Moudrá ( 1861 – 1940 ), spisovatelka a překladatelka, autorka didaktických povídek pro dívky Martin Moudrý, pseudonym českého spisovatele science fiction, fantasy a hororu Václav Emanuel Mourek ( 1846 – 1911 ), univerzitní profesor, jazykovědec, lexikograf, autor cestopisů a překladatel Alena Mrázová ( * 1958 ), spisovatelka a překladatelka Alois Mrštík ( 1861 – 1925 ) Vilém Mrštík ( 1863 – 1912 ) Berta Mühlsteinová ( 1841 – 1887 ), básnířka a spisovatelka Jiří Mucha ( 1915 – 1991 ), prozaik, publicista, scenárista a překladatel, syn Alfonse Muchy Josef Müldner ( 1880 – 1954 ), spisovatel, průkopník sci - fi Jan Mukařovský ( 1891 – 1975 ), estetik, jazykovědec a literární teoretik Martin Mykiska ( * 1966 ), autor cestopisů Míla Myslíková ( 1933 – 2005 ), herečka, autorka cestopisů a knížek pro děti Ivana Myšková ( * 1981 ), spisovatelka a novinářka N", "Pavel Nauman ( 1907 – 1976 ) Luděk Navara ( * 1964 ), spisovatel literatury faktu, publicista, scenárista a historik Václav Bolemír Nebeský ( 1818 – 1882 ), básník Jan Evangelista Nečas ( 1849 – 1919 ] ), právník a soudce, básník a překladatel.", "Jaroslav Nečas ( 1913 – 1988 ), středoškolský profesor, básník, redaktor, překladatel a literární vědec, bratr Bohuslavy Bradbrookové Ondřej Neff ( * 1945 ) Vladimír Neff ( 1909 – 1983 ) František Nechvátal ( 1905 – 1983 ) Jan Nejedlý ( 1776 – 1834 ), profesor českého jazyka a literatury, básník, redaktor a překladatel Vojtěch Nejedlý ( 1772 – 1844 ), katolický kněz a básník raného obrození Zdeněk Nejedlý ( 1878 – 1962 ) Božena Němcová ( 1820? – 1862 ) František Němec ( 1902 – 1963 ) Tomáš Němec ( * 1976 ), spisovatel věnující se žánru science fiction a fantasy Zdeněk Němeček ( 1894 – 1957 ) Petra Neomillnerová ( * 1970 ), autorka fantasy literatury František Nepil ( 1929 – 1995 ), humorista Jitka Neradová ( * 1969 ), spisovatelka a pedagožka Jan Neruda ( 1834 – 1891 ) Josef Nesvadba ( 1926 – 2005 ) Miloš Nesvadba ( 1925 – 2020 ), herec, ilustrátor a spisovatel Matěj Netval ( 1859 – 1947 ) Zdeněk Neubauer ( 1942 – 2016 ), biolog, filozof a publicista Stanislav Neumann ( 1927 – 1970 ), básník Stanislav Kostka Neumann ( 1875 – 1947 ) František Neužil ( 1907 – 1995 ), básník, romanopisec, autor knih pro mládež, učitel, archivář a redaktor Olga Neveršilová ( * 1934 ), básnířka, autorka literárněvědných studií a překladatelka Petr Nevod ( 1922 – 1989 ) Miloslav Nevrlý ( * 1933 ) Martin Nezval ( * 1960 ) Vítězslav Nezval ( 1900 – 1958 ) František Niedl ( * 1949 ) Stanislava Nopová ( * 1953 ), spisovatelka, vydavatelka, básnířka Věra Nosková ( * 1947 ), spisovatelka A. C. Nor [ vlastním jménem Josef Kaván ] ( 1903 – 1986 ), spisovatel Arne Novák ( 1880 – 1939 ), literární kritik Jan A. Novák ( * 1951 ), spisovatel, publicista, novinář a fotograf Jaroslav Novák ( 1894 – 1965 ), skaut a spisovatel knih pro mládež Julie Nováková ( * 1991 ), spisovatelka science fiction, detektivek a fantasy Luisa Nováková ( * 1971 ) Marie Nováková ( 1883 – 1954 ), autorka především dobrodružných příběhů pro děti a mládež Teréza Nováková ( 1853 – 1912 ) Zuzana Nováková ( *", "1943 ), básnířka, spisovatelka, autorka řady knih pro děti David Jan Novotný ( * 1947 ), spisovatel, scenárista, publicista, vysokoškolský profesor František Novotný ( * 1944 ), spisovatel sci - fi literatury Václav Juda Novotný ( 1849 – 1922 ), český hudební spisovatel ( autor libret a jejich překladů ) a skladatel Karel Nový ( vlastním jménem Karel Novák ) ( 1890 – 1980 ) Jenny Nowak ( vlastním jménem Jana Moravcová ) ( * 1955 ), redaktorka a spisovatelka žánru historické fikce Olga Nytrová ( * 1949 ), spisovatelka, publicistka, dramaturgyně, duchovní Církve československé husitské a pedagožka O Peregrin Obdržálek ( 1825 – 1891 ), římskokatolický kněz, básník, autor humoristických textů Milena Oda ( rodným jménem Šulcová ) ( * 1975 ), česká německy píšící spisovatelka a překladatelka Ivo Odehnal ( * 1936 ) Ivan Olbracht ( 1882 – 1952 ) Augustin Olomoucký ( 1467 – 1513 ) Jaroslav Olša, jr. ( * 1964 ) František Omelka ( 1904 – 1960 ) Jiří Opelík ( * 1930 ), literární kritik Jiří Orten [ vlastním jménem Jiří Ohrenstein ] ( 1919 – 1941 ) Zdeňka Ortová ( * 1961 ), spisovatelka Jan Otčenášek ( 1924 – 1979 ) Jan Otto ( 1841 – 1916 ) Václav Oukropec ( 1897 – 1968 ) Patrik Ouředník ( * 1957 ) Alena Ovčačíková ( 1956 – 2017 ), spisovatelka a politička P", "Karel Pacner ( * 1936 ), publicista, žurnalista a autor literatury faktu Jan Padych ( * 1954 ), spisovatel Luděk Pachman ( 1924 – 2003 ), šachista, publicista, konvertita ke katolictví František Palacký ( 1798 – 1876 ) Marian Palla ( * 1953 ) Anna Pammrová ( 1860 – 1945 ), česká feministka, filozofka a překladatelka Duchoslav Panýrek ( 1867 – 1940 ) Dušan Papoušek ( 1930 – 2010 ), vědec, vysokoškolský pedagog a spisovatel Jan Papoušek ze Soběslavi ( asi 1392 – 1455 ), rektor Univerzity Karlovy a náboženský spisovatel Vladimír Páral ( * 1932 ) Ladislav Mikeš Pařízek ( 1907 – 1988 ), cestopisy z Afriky Mirko Pašek ( 1910 – 2002 ), spisovatel, cestovatel, reportér, autor dobrodružných próz především pro mládež Jan Patočka ( 1907 – 1977 ), filozof, vysokoškolský pedagog a spisovatel Michal Silorád Patrčka ( 1787 – 1838 ), obrozenecký básník, autor nevelkých próz a dvou drobných dramat Věnceslav Patrovský ( 1926 – 2000 ) Milan Pávek ( * 1941 ), spisovatel, humorista a literární historik. Ota Pavel [ vlastním jménem Otto Popper ] ( 1930 – 1973 ) František Pavlíček ( 1923 – 2004 ), dramatik a scenárista Bohumil Pavlok ( 1922 – 2002 ), básník, literární kritik Karin Pavlosková ( * 1975 ), cestovatelka, spisovatelka a lékařka Halina Pawlowská ( * 1955 ), spisovatelka, scenáristka, publicistka a vydavatelka.", "Josef Pecinovský ( * 1946 ) Karel Pecka ( 1928 – 1997 ) Josefa Pedálová ( 1770 – 1831 ), katolická řeholnice a první česká buditelská spisovatelka Jaroslav Pecháček ( 1909 – 1984 ), prozaik, výtvarník a publicista Ludmila Pecháčková [ pseudonym Lída Merlínová ] ( 1906 – 1988 ), subreta, tanečnice, žurnalistka a spisovatelka dívčích románů a knih pro mládež Ivo Pechar ( * 1938 ) Ivo Pejčoch ( * 1962 ), vojenský historik a autor literatury faktu Iva Pekárková ( * 1963 ) Jan Pelc ( * 1957 ) Jaromír Pelc ( * 1952 ), český básník 70. – 80. let dvacátého století František Martin Pelcl ( též Pelzel ) ( 1734 – 1801 ) Ferdinand Peroutka ( 1895 – 1978 ), publicista Evžen Peřina ( 1916 – 1990 ), spisovatel, pedagog a překladatel Luděk Pešek ( 1919 – 1999 ), malíř, spisovatel, fotograf a ilustrátor Tomáš Pešina z Čechorodu ( 1629 – 1680 ) Eduard Petiška ( 1924 – 1987 ), romanopisec, autor literatury pro děti, básník, otec Martina Petišky Martin Petiška [ pseudonym Eduard Martin ] ( * 1951 ), syn Eduarda Petišky Josef Peterka ( * 1944 ), básník a literární teoretik Petr z Mladoňovic ( † 1451 ) Jan Petránek ( 1931 – 2018 ), novinář, komentátor, literát Vlasta Petrovičová [ vlastním jménem Vlasta Neffová ] ( 1903 – 1980 ), herečka, překladatelka a spisovatelka Gustav Pfleger Moravský ( 1833 – 1875 ), prozaik, básník a dramatik Jiří Robert Pick ( 1925 – 1983 ), romanopisec, textař a dramatik Otto Pick ( 1887 – 1940 ), pražský německy píšící novinář, kritik, překladatel, spisovatel a básník František Pilař ( 1904 – 1980 ), autor knih pro mládež a publicista Jan Pilař ( 1917 – 1996 ), spisovatel, básník a literární kritik Markéta Pilátová ( * 1973 ), spisovatelka, hispanistka a novinářka Hana Pinknerová ( * 1963 ), křesťansky orientovaná spisovatelka a publicistka Antonín Matěj Píša ( 1902 – 1966 ), básník, literární a divadelní kritik a novinář Josef Bonaventura Piter ( 1708 – 1764 ), římskokatolický duchovní, rajhradský benediktin, překladatel, autor prvního českého překladu Řehole svatého Benedikta Petr Pithart ( *", "1941 ), politik, filozof a publicista Drahomíra Pithartová ( * 1940 ), publicistka a spisovatelka, manželka Petra Pitharta Vlasta Pittnerová ( 1858 – 1926 ), autorka naivně realistických a mravoučných děl Jaroslav Pížl ( * 1961 ) Jindřich Plachta [ vlastním jménem Jindřich Šolle ] ( 1899 – 1951 ), herec a spisovatel Magdaléna Platzová ( * 1972 ), spisovatelka, dramatička a novinářka Josef Věromír Pleva ( 1899 – 1985 ), spisovatel Jaroslav Pleskot ( 1924 – 2009 ), pedagog, literární historik a kritik ] Alexej Pludek ( 1923 – 2002 ) Zdeněk Pluhař ( 1913 – 1991 ) Slávka Poberová ( * 1943 ), prozaička, redaktorka a překladatelka Marie Podešvová ( 1901 – 1994 ), spisovatelka a překladatelka Hynek z Poděbrad ( 1452 – 1492 ), syn krále Jiřího z Poděbrad, diplomat, překůadatel a spisovatel děl s milostnými náměty Sofie Podlipská ( 1833 – 1897 ), spisovatelka a překladatelka, sestra Karoliny Světlé.", "Jan Václav Pohl ( 1720 – 1790 ), český gramatik pozdního baroka a počínajícího obrození Miloš Pohorský ( 1929 – 2013 ), literární kritik a historik Monika Pokorná ( * 1967 ), publicistka a spisovatelka Karel Poláček ( 1892 – 1945 ) Antonín Polách ( * 1959 ), autor historických románů Jaroslav A. Polák ( * 1975 ), autor science fiction a fantasy Matěj Milota Zdirad Polák [ vlastním jménem Matěj Polák ] ( 1788 – 1856 ), básník a učitel Eliška Polanecká ( * 1945 ), autorka knih pro děti Bohumil Pospíšil ( 1902 – 1974 ), cestovatel, spisovatel Jaroslav Pospíšil ( * 1941 ), právník a spisovatel především literatury faktu Markéta Prášková ( * 1981 ), spisovatelka žánru fantasy Albert Pražák ( 1880 – 1956 ) Richard Pražák ( 1931 – 2010 ), historik, publicista a vysokoškolský pedagog Hana Pražáková ( 1930 – 2010 ), spisovatelka, dcera Františka Křeliny Klára Pražáková ( 1891 – 1933 ), gymnaziální učitelka, klasická filoložka a spisovatelka Vladimír Preclík ( 1929 – 2008 ), sochař, malíř a spisovatel Vratislav Preclík ( * 1946 ), publicista, pedagog a spisovatel Oldřich Prefát z Vlkanova ( 1523 – 1565 ) Gabriela Preissová ( 1862 – 1946 ), dramatička a spisovatelka Arnošt Procházka ( 1869 – 1925 ), literární kritik, překladatel a čelný představitel české dekadence František Faustin Procházka ( 1749 – 1809 ), pedagog a překladatel Bible František Serafínský Procházka ( 1861 – 1939 ), básník a překladatel Jan Procházka ( 1929 – 1971 ) Jiří Walker Procházka ( * 1959 ) Helena Procházková ( * 1936 ), prozaička Iva Procházková ( * 1953 ), spisovatelka, autorka knih pro děti Lenka Procházková ( * 1951 ) Josef Prokeš ( * 1947 ), spisovatel, dramaturg, hudebník a vysokoškolský pedagog Václav Prokůpek ( 1902 – 1974 ), spisovatel, překladatel a novinář Hana Prošková ( 1924 – 2002 ) Petr Prouza ( * 1944 ), povídkář a básník Věra Provazníková ( * 1947 ), básnířka, spisovatelka knih pro děti a výtvarnice Jan Pravoslav Přibík ( 1811 – 1893 ), učitel, spisovatel a obrozenecký kulturní činitel František Přikryl ( 1857 – 1939 ), teolog, římskokatolický kněz a historik.", "Ondřej Přikryl ( 1862 – 1936 ), básník Karel Ptáčník ( 1921 – 2002 ) Pavel Pučálka ( † 1681 ), kněz a spisovatel Antonín Jaroslav Puchmajer ( 1769 – 1820 ) Marie Pujmanová ( 1893 – 1958 ) Přibík Pulkava z Radenína ( † 1380 ) Jaroslav Putík ( 1923 – 2013 ), spisovatel a překladatel Věra Putíková - Stiborová ( 1926 – 2018 ), spisovatelka a překladatelka, manželka Jaroslava Putíka Martin C. Putna ( * 1968 ), literární historik a kritik, překladatel a vysokoškolský pedagog Q Ladislav Quis ( 1846 – 1913 ), spisovatel, básník, právník, novinář, překladatel, literární historik a kritik R", "Jan z Rabštejna ( 1437 – 1473 ), český humanistický spisovatel, píšící latinsky Vlastimil Rada ( 1895 – 1962 ), grafik, malíř, ilustrátor a spisovatel Maryna Radoměrská [ vlastním jménem Marie Hůrková ] ( 1906 – 1993 ), autorka řady konvenčních ženských románů Miroslav Rafaj ( 1934 – 1987 ), prozaik Oldřich Rafaj ( 1934 – 2010 ), redaktor, literární teoretik a kritik, básník a překladatel z polštiny a ruštiny Marie Rafajová ( 1896 – 1978 ), křesťanská básnířka, prozaička a žurnalistka Karel Václav Rais ( 1859 – 1926 ), prozaik Ota Rambousek ( 1923 – 2010 ), český a americký spisovatel Jana Rečková ( 1956 – 2018 ), lékařka a spisovatelka science fiction a fantasy Jan Reichmann ( 1885 – 1943 ), spisovatel, překladatel, publicista a diplomat Martin Reiner ( dříve též Pluháček ) ( * 1964 ), český básník, prozaik, nakladatel a organizátor kulturního dění Lenka Reinerová ( 1916 – 2008 ), německy píšící pražská spisovatelka Jan Rejsa ( 1886 – 1971 ), básník, spisovatel, redaktor a publicista Ivan Renč ( * 1937 ), spisovatel a režisér, syn Václava Renče Václav Renč ( 1911 – 1973 ), katolicky orientovaný ruralistický básník, dramatik a překladatel, otec Ivana Renče Pavel Renčín ( * 1977 ), spisovatel žánru fantasy Jan Alois Sudiprav Rettig ( 1774 – 1844 ), právník, obrozenecký spisovatel a překladatel Magdalena Dobromila Rettigová ( 1785 – 1845 ), buditelka a spisovatelka, autorka kuchařek, básní, divadelních her a krátkých próz Bohuslav Reynek ( 1892 – 1971 ), katolický básník a výtvarník Ladislav Riedl Německobrodský ( 1902 – 1975 ), lékař a spisovatel. Tereza Riedlbauchová ( * 1977 ), básnířka, nakladatelka, literární historička a překladatelka.", "Sylvie Richterová ( * 1945 ), literární teoretička Vlado Ríša ( * 1949 ) František Petera Rohoznický ( 1798 – 1877 ), kněz a spisovatel, folklorista Jan Rokycana ( asi 1396 – 1471 ) Eva Rolečková ( * 1951 ), spisovatelka, autorka historických románů Lydie Romanská ( * 1943 ), básnířka a prozaička Zdeněk Rón ( 1889 – 1948 ), vodohospodářský inženýr, prozaik, dramatik, kulturní publicista a básník Podkrkonoší. Václav Jan Rosa ( asi 1630 – 1689 ) Zdeněk Rosenbaum ( * 1945 ), novinář, redaktor a spisovatel František Karel Rosůlek ( 1859 – 1940 ), učitel a vlastivědný pracovník, kulturní historik Jan Václav Rosůlek ( 1894 – 1958 ), prozaik Zdeněk Rotrekl ( 1920 – 2013 ), katolický básník Inna Rottová ( * 1935 ), spisovatelka Jan Rous ( 1869 – 1950 ), kronikář František Jaromír Rubeš ( 1814 – 1853 ), právník, prozaik, básník, dramatik a humorista Kateřina Rudčenková ( * 1976 ), básnířka, prozaička a dramatička Jaroslav Rudiš ( * 1972 ) Stanislav Rudolf ( * 1936 ), spisovatel, časopisecký redaktor, filmový a televizní scenárista Alice Rühle - Gerstelová ( 1894 – 1943 ), pražská německy píšící spisovatelka a novinářka Josef Rumler ( 1922 – 1999 ), básník, literární kritik a historik Miroslav Rutte ( 1889 – 1954 ), literární a divadelní kritik, esejista a publicista, dramatik, prozaik a básník Jiří Růžička ( 1913 –? ), spisovatel knih pro děti Vavřinec Leander Rvačovský ze Rvačova ( 1525 – asi 1591 ), utrakvistický duchovní a spisovatel Inka Rybářová ( * 1965 ), zpěvačka, textařka, skladatelka, spisovatelka, herečka a scenáristka Jan Ryska ( 1916 – 1983 ), spisovatel, pedagog, publicista a redaktor Vítězslav Rzounek ( 1921 – 2001 ), marxistický literární kritik, Ř", "Věra Řeháčková ( * 1950 ) Tadeáš Řehák ( 1923 – 1997 ), římskokatolický kněz, strahovský premonstrát, autor knih o premonstrátské historii a spiritualitě Anna Řeháková ( 1850 – 1937 ), učitelka, spisovatelka a překladatelka Václav Řezáč ( 1901 – 1956 ), romanopisec Ema Řezáčová ( 1903 – 1997 ) František Řezníček ( 1954 – 2007 ) Pavel Řezníček ( 1942 – 2018 ), surrealistický básník a prozaik Václav Řezníček ( 1861 – 1924 ), romanopisec a novinář Rudolf Říčan ( 1899 – 1975 ), evangelický teolog, publicista Bohumil Říha ( 1907 – 1987 ), autor knih pro děti a historických románů Václav Říha [ vlastním jménem Václav Tille ] ( 1867 – 1937 ), autor pohádek S", "Karel Sabina ( 1813 – 1877 ), básník, prozaik, libretista, novinář a literární kritik Jiřina Salaquardová ( * 1955 ), lyrická básnířka Zdena Salivarová ( * 1933 ), prozaička, překladatelka, redaktorka a nakladatelka Alena Santarová ( 1923 – 1967 ), spisovatelka literatury pro děti a mládež, dcera Vladislava Vančury Jiří Sarganek ( též Sarganeck ) ( 1702 – 1743 ), slezský spisovatel, evangelický teolog a pedagog Erik Adolf Saudek ( 1904 – 1963 ), překladatel, divadelní teoretik a kritik, esejista Franta Sauer ( 1882 – 1947 ), proletářský spisovatel, příslušník pražské umělecké bohémy Miroslav Sedláček ( * 1956 ), autor a editor odborné a populárně vědecké literatury Josef Marcel Sedlák ( 1895 – 1964 ), básník Michal Sedloň [ vlastním jménem Antonín Neureuter ] ( 1919 – 1982 ), autor humoristické a satirické poezie a prózy Jaroslav Seifert ( 1901 – 1986 ), básník, publicista a překladatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu Ondřej Sekora ( 1899 – 1967 ), výtvarník, autor literatury pro děti Karel Sezima [ vlastním jménem Karel Kolář ] ( 1876 – 1949 ), autor psychologických próz, literární kritik Hubert Gordon Schauer ( 1862 – 1892 ), literární a společenský kritik Karel Scheinpflug ( 1869 – 1948 ), prozaik, básník, dramatik a novinář Olga Scheinpflugová ( 1902 – 1968 ), prozaička, básnířka, dramatička a herečka, manželka Karla Čapka Petr Schink ( * 1979 ), spisovatel sci - fi literatury Jan Schmid ( * 1936 ), dramatik, autor dramatizací a adaptací, divadelní režisér a herec, prozaik a ilustrátor Zdeněk Schmoranz ( 1896 – 1942 Berlín ), spisovatel, dramatik a novinář Jana Schlossarková ( * 1941 ), lidová básnířka a spisovatelka Ferdinand Schulz ( 1835 – 1905 ), prozaik, literární kritik a historik Karel Schulz ( 1899 – 1943 ), prozaik Jan Schwarz ( * 1958 ), prozaik, novinář a publicista Bohumil Schweigstill ( 1875 – 1964 ), autor loutkových her a knih pro děti Karol Sidon ( * 1942 ), prozaik a dramatik Bohumila Sílová ( 1908 – 1957 ), autorka pohádkových knih pro děti Ladislav Simajchl ( 1922 – 2010 ), římskokatolický kněz, editor Jednotného kancionálu a spisovatel Ján Simkanič ( *", "1978 ), novinář, publicista a překladatel Petr Sís ( * 1949 ), autor knih pro děti Jan Skácel ( 1922 – 1989 ), lyrický básník, autor fejetonů a překladatel Ivan Skála [ vlastním jménem Karel Hell ] ( 1922 – 1997 ), socialistický básník, publicista, představitel komunistické kulturní politiky Jan Skála z Doubravky a Hradiště ( též Dubravius ) ( kolem 1486 – 1553 ), historik a spisovatel období renesance, biskup olomoucký Miroslav Skála ( 1924 – 1989 ), dramatik, romanopisec a humorista Pavel Skála ze Zhoře ( 1583 – asi 1640 ), kronikář a historik období českého stavovského povstání, představitel exulantské literatury Petr Skarlant ( * 1939 ), lyrický básník, romanopisec a překladatel Aloys Skoumal ( 1904 – 1988 ), překladatel a editor Josef Václav Sládek ( 1845 – 1912 ), básník, zakladatel novodobé dětské poezie, překladatel Věra Sládková ( 1927 – 2006 ), básnířka, prozaička a dramatička Miroslav Slach ( 1919 – 2001 ), učitel, prozaik a dramatik, autor životopisných próz a děl pro mládež.", "Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka ( 1572 – 1652 ), autor politických a historických spisů Jiří Slavíček ( * 1942 ), spisovatel detektivek a románů Milena Slavická ( * 1949 ), historička umění, redaktorka, vysokoškolská pedagožka a spisovatelka Ivan Slavík ( 1920 – 2002 ), autor spirituální poezie, překladatel, esejista, editor a propagátor literatury Vít Slíva ( * 1951 ), básník Jindřiška Smetanová ( 1923 – 2012 ), prozaička, autorka fejetonů a scenáristka Smil Flaška z Pardubic ( před polovinou 14. století – 1403 ), autor alegorické skladby Nová rada, nejvyšší zemský písař, významný politický činitel – člen panské jednoty Ladislav Smoček ( * 1932 ), prozaik, dramatik a divadelní režisér Klára Smolíková ( * 1974 ), středoškolská pedagožka, autorka knih pro děti Ladislav Smoljak ( 1931 – 2010 ), režisér, scenárista, herec a dramatik Helena Sobková ( * 1932 ), pedagožka, spisovatelka, badatelka o životě Boženy Němcové Milan Sobotík ( * 1940 ), autor sci - fi Vladimír Socha ( * 1982 ), publicista, spisovatel, popularizátor paleontologie Kamila Sojková ( 1901 – 2000 ), učitelka a spisovatelka František Sokol - Tůma [ vlastním jménem František Tůma ] ( 1855 – 1925 ), prozaik a dramatik Ludvík Souček ( 1926 – 1978 ), prozaik, autor populárně vědecké literatury a sci - fi Milada Součková ( 1898 – 1983 ), autorka experimentálních próz i poezie, literární teoretička tvořící v exilu Erich Sojka ( 1922 – 1997 ), spisovatel, autor písňových textů a překladatel z polštiny Petra Soukupová ( * 1982 ), spisovatelka a scenáristka Antonín Sova ( 1864 – 1928 ), básník a prozaik, významný představitel moderny Christian Heinrich Spiess ( 1755 – 1799 ), v Čechách naturalizovaný spisovatel německého původu Božena Správcová ( * 1969 ), básnířka a publicistka Václav Stach ( 1754 – 1831 ), básník a překladatel.", "Petr Stančík ( * 1968 ), básník, prozaik, esejista, dramatik a reklamní textař Karel Stanislav ( 1907 – 1963 ), prozaik a dramatik, autor loutkových her pro děti Andrej Stankovič ( 1940 – 2001 ), básník a překladatel Jiří Stano ( 1926 – 2017 ), autor socialistických reportáží Antal Stašek ( 1843 – 1931 ), realistický prozaik, básník a dramatik Ladislav Stehlík ( 1908 – 1987 ), básník a prozaik inspirovaný jihočeským krajem Miloslav Stehlík ( 1916 – 1994 ), dramatik socialistického realismu Karel Steigerwald ( * 1945 ), dramatik a scenárista, novinář Vojtěch Steklač ( 1945 – 2021 ), autor literatury pro děti a mládež Vladimír Stibor ( * 1959 ), básník, prozaik, novinář a fotograf Alexandr Stich ( 1934 – 2003 ), jazykovědec, literární vědec, textolog a editor Miloslav Stingl ( * 1930 ), cestovatel, etnograf a spisovatel Františka Stránecká ( 1839 – 1888 ), spisovatelka a sběratelka lidového umění Drahomíra Stránská ( 1899 – 1964 ), etnografka a pedagožka Jiří Stránský ( * 1931 ), scenárista, dramatik a disident Pavel Stránský ze Záp ( 1583 – 1657 ), politik, právník, publicista – představitel pobělohorské exulantské literatury Jiří Strejc ( 1536 - 1599 ), duchovní a člen úzké rady Jednoty bratrské, básník a jeden z překladatelů Bible kralické. Bohumír Strnadel - Četyna ( 1906 – 1974 ), spisovatel a novinář Josef Strnadel ( 1912 – 1986 ), spisovatel a literární teoretik Ladislav Stroupežnický ( 1850 – 1892 ), dramatik a prozaik, představitel realismu v dramatu Daniel Strož [ dnes Franz Stros ] ( * 1943 ), básník, novinář, publicista a vydavatel Martin Stručovský ( * 1989 ), autor vědeckofantastických a detektivních příběhů Marie Stryjová ( 1931 – 1977 ), spisovatelka, překladatelka a redaktorka Ludvík Středa ( 1928 – 2006 ), autor knížek pro děti a básník.", "Jakoubek ze Stříbra ( asi 1371 – asi 1429 ), autor spisů – kritik církve, pokračovatel Husův František Josef Studnička ( 1836 – 1903 ), matematik, pedagog a spisovatel Božena Studničková ( 1849 – 1934 ), spisovatelka a básnířka Vladimír Stuchl ( 1922 – 1990 ), lyrický básník, autor dětské literatury Valja Stýblová [ vlastním jménem Valentina Stýblová ] ( 1922 – 2020 ), autorka psychologických románů a dětských próz Olga Suchomelová ( * 1950 ), spisovatelka, humoristka a humanitární aktivistka Jiří Suchý ( * 1931 ), dramatik a autor písňových textů, režisér a scenárista Josef Suchý ( 1923 – 2003 ), lyrický básník a prozaik, překladatel Lothar Suchý ( 1873 – 1959 ), dramatik, básník a překladatel Jiří Sumín [ vlastním jménem Amálie Vrbová ] ( 1863 – 1936 ), autorka realistických próz Oleg Sus ( 1924 – 1982 ), estetik, literární kritik a teoretik František Sušil ( 1804 – 1868 ), katolický kněz, významná osobnost národního obrození, sběratel a vydavatel lidových písní, básník, versolog a překladatel Jaroslav Svákovský [ vlastním jménem Alois Josef Hofman ] ( 1847 – 1923 ), středoškolský profesor, pedagogický publicista, spisovatel, editor a překladatel literatury pro mládež. Jarmila Svatá ( 1903 – 1964 ), herečka a spisovatelka Adolf Svátek ( 1839 – 1911 ), novinář a spisovatel, mladší bratr Josefa Svátka a otec Josefa Jana Svátka. Josef Svátek ( 1835 – 1897 ), autor historických próz a studií, starší bratr Adolfa Svátka. Josef Jan Svátek ( 1870 – 1948 ), právník, spisovatel a překladatel, syn Adolfa Svátka.", "T. Svatopluk [ vlastním jménem Svatopluk Turek ] ( 1900 – 1972 ), prozaik a publicista Tereza Svatová ( 1858 – 1940 ), spisovatelka a překladatelka Zdeněk Svěrák ( * 1936 ), scenárista, textař, autor pohádek a parodických divadelních mystifikací Karolina Světlá [ vlastním jménem Johanna Rottová, provdaná Mužáková ] ( 1830 – 1899 ), autorka románů a povídek s tematikou Podještědí a Prahy Eduard Světlík ( * 1931 ), spisovatel a překladatel František Xaver Svoboda ( 1860 – 1943 ), realistický básník, prozaik a dramatik Jiří V. Svoboda [ celým jménem Jiří Václav Svoboda ] ( 1924 – 1981 ), překladatel a básník. Václav Svoboda Plumlovský ( 1872 – 1956 ), spisovatel, básník, pábitel Iveta Svobodová ( * 1965 ), spisovatelka a scenáristka Růžena Svobodová ( 1868 – 1920 ), autorka lyrických a společenských próz Jaroslav Svojše ( 1920 – 1983 ), skaut a spisovatel, autor dobrodružných příběhů pro chlapce. Bohumil Svozil ( * 1935 ), literární historik, kritik a editor Herma Svozilová - Johnová ( 1914 – 2009 ), básnířka, autorka novel a románů se společenskou tematikou Matěj Josef Sychra ( 1776 – 1830 ), římskokatolický kněz, obrozenecký spisovatel Michal Sýkora ( * 1971 ), pedagog, literární teoretik a spisovatel Karel Sýs ( * 1946 ), básník, překladatel a novinář, oficiální autor v období normalizace Ladislav Szalai ( * 1951 ), spisovatel slovenského původu, autor sci - fi knih Š", "Petr Šabach ( 1951 – 2017 ) Josef Šafařík ( 1907 – 1992 ), esejista Pavel Josef Šafařík ( 1795 – 1861 ), významný slavista, básník, estetik, etnograf, literární historik a jazykovědec Ota Šafránek [ vlastním jménem Otto Passer ] ( 1911 – 1980 ), prozaik, dramatik, autor knih a her pro děti Donát Šajner ( 1914 – 1990 ), básník, romanopisec, autor dětské literatury Jiří Šalamoun ( * 1935 ), básník František Xaver Šalda ( 1867 – 1937 ), literární, výtvarný a divadelní kritik, básník, prozaik a dramatik Emil Šaloun ( * 1947 ), hudebník, textař, scenárista a spisovatel, autor knih pro děti František Ferdinand Šamberk ( 1838 – 1904 ), dramatik a herec Michal Šanda ( * 1965 ), básník Danka Šárková ( * 1969 ), spisovatelka Václav Šašek z Bířkova ( druhá polovina 15. století ), autor nejstaršího českého cestopisu Jaromír Šavrda ( 1933 – 1988 ), básník a prozaik Karel Šebek ( 1941 – od roku 1995 nezvěstný ), surrealistický básník a výtvarník Jaroslav Šedivý ( * 1929 ), historik, politik a autor literatury faktu Prokop František Šedivý ( 1764 – asi 1810 ), autor divadelních frašek a historické dobrodružné beletrie Tereza Šefrnová ( * 1980 ), herečka a scenáristka, autorka knih pro děti Alois Vojtěch Šembera ( 1807 – 1882 ), jazykovědec, literární historik, historik a publicista Jan Šentygar ( 1514 – 1554 ), lékař, spisovatel a šlechtic Karel Šiktanc ( 1928 – 2021 ), básník, překladatel, autor reportáží a pohádek Matěj Anastasia Šimáček ( 1860 – 1913 ), prozaik a dramatik Radovan Šimáček ( 1908 – 1982 ), prozaik, autor historických románů Josef Šimánek ( 1883 – 1959 ), básník, prozaik a dramatik Leoš Šimánek ( * 1946 ), autor cestopisů Milan Šimečka ( 1930 – 1990 ), filozof, politolog a sociolog, esejista a literární kritik Miloslav Šimek ( 1940 – 2004 ), komik, humorista a spisovatel Božena Šimková ( * 1935 ), scenáristka a spisovatelka Kamil Šimon ( vlastním jménem Miloš Krejčí ) ( * 1920 ), novinář a spisovatel Renata Šindelářová ( * 1973 ), redaktorka,", "spisovatelka a blogerka Alois Škampa ( 1861 – 1907 ), básník a spisovatel Vlastimil Školaudy ( 1920 – 2003 ), autor politicky angažované poezie Vladimír Škutina ( 1931 – 1995 ), autor humoristických a reportážních próz, scenárista Josef Škvorecký ( 1924 – 2012 ), prozaik, překladatel, esejista, autor divadelních text - appealů Vladimír Šlechta ( * 1960 ), autor žánru science fiction a fantasy Josef Karel Šlejhar ( 1864 – 1914 ), naturalistický spisovatel Helena Šmahelová ( 1910 – 1997 ), prozaička, autorka dětské literatury Jaromír Václav Šmejkal ( 1902 – 1941 ), spisovatel, textař a novinář Jan Šmíd ( * 1965 ), novinář a publicista. Jan Šmíd ( 1921 – 2002 ), autor humoristických a detektivních novel, romanopisec Zdeněk Šmíd ( * 1937 ), autor humoristických próz Alois Vojtěch Šmilovský ( vlastním jménem Alois Schmillauer ) ( 1837 – 1883 ), autor lidově zaměřených próz, dramatik a básník Anna Šochová ( vlastním jménem Hana Mudrová ) ( * 1959 ), novinářka a spisovatelka Václav Šolc ( 1838 – 1871 ), básník Václav Šolc ( 1919 – 1995 ), etnograf a spisovatel Jiří Šotola ( 1924 – 1989 ), básník, dramatik, autor historických románů a překladatel Tomáš Špidlík ( 1919 – 2010 ), katolický teolog a spisovatel, kněz, jezuita a kardinál Fráňa Šrámek ( 1877 – 1952 ), básník, prozaik a dramatik, příslušník anarchistické generace Jana Šrámková ( * 1982 ), spisovatelka Pavel Šrut ( 1940 – 2018 ), básník, textař, autor dětských próz, překladatel a kritik Petra Štarková ( * 1975 ), psycholožka a spisovatelka, autorka populárně - odborných článků, fantasy a sci - fi povídek.", "Vlasta Štáflová ( 1907 – 1945 ), spisovatelka pohádek a dívčích románů Vítězslav Štefl ( * 1960 ), spisovatel, hudebník, skladatel, encyklopedista, muzikolog Václav Štech ( 1859 – 1947 ), dramatik, prozaik a publicista Ludvík Štěpán ( 1943 – 2009 ), prozaik a básník Jan Nepomuk Štěpánek ( 1783 – 1844 ), dramatik, režisér a herec, překladatel Jan Štern ( 1924 – 2012 ), básník a publicista Edita Štěříková ( * 1937 ), historička, badatelka a archivářka Matěj Václav Šteyer ( 1630 – 1692 ), autor a editor literatury s náboženskou ( katolickou ) tematikou, jazykovědec a překladatel Ljuba Štíplová ( 1930 – 2009 ), scenáristka, spisovatelka, autorka knížek pro děti Tomáš Štítný ze Štítného ( kolem 1333 – po 1400 ), středověký autor česky psané naukové prózy Josef Štolba ( 1846 – 1930 ), dramatik, fejetonista a autor cestopisů Ladislav Štoll ( 1902 – 1981 ), marxistický literární kritik, teoretik a kulturně politický publicista Eduard Štorch ( 1878 – 1956 ), autor historických próz ( s námětem pravěku ) pro děti a mládež Otakar Štorch - Marien ( 1897 - 1974 ), nakladatel, spisovatel, básník a publicista Karel Štorkán ( 1923 – 2007 ), prozaik ( detektivky, humorné prózy a dívčí četba ) a scenárista Jana Štroblová ( * 1936 ), básnířka, prozaička, esejistka, autorka knížek pro děti a mládež a překladatelka Ivo Štuka ( 1930 – 2007 ), básník a autor dětské literatury, manžel spisovatelky Ilony Borské Václav Štulc ( 1814 – 1887 ), vyšehradský probošt, spisovatel a překladatel Jindřich Štyrský ( 1899 – 1942 ), výtvarník, básník a teoretik, představitel meziválečné avantgardy František Adolf Šubert ( 1849 – 1915 ), dramatik a divadelní historik Oldřich Šuleř ( 1924 – 2015 ), romanopisec, autor románových kronik z Valašska a Jesenicka Richard Šusta ( * 1956 ), spisovatel science fiction a fantasy Stanislav Šusta ( * 1923 ), prozaik a autor literatury faktu Vladimír Šustr ( 1913 – 1987 ), autor dobrodružných románů pro mládež i pro dospělé Miloš Švácha ( 1921 – 2003 ), prozaik a publicista Pavel Švanda ( * 1936 ), básník, prozaik a esejista Miloslav Švandrlík ( 1932 – 2009 ),", "autor humoristických próz Jitka Švandrlíková ( * 1971 ), spisovatelka a básnířka Eva Švankmajerová ( 1940 – 2005 ), surrealistická básnířka a výtvarnice Jiří Švejda ( * 1949 ), autor společenských próz Milan Švihálek ( * 1944 ), dramaturg, scenárista, žurnalista, moderátor, redaktor a spisovatel T", "František Táborský ( 1858 – 1940 ), básník sympatizující s realismem, překladatel, výtvarný historik a kritik Jiří Taufer ( 1911 – 1986 ), autor politicky angažované poezie a překladatel Jan Tanner ( 1623 – 1694 ), jezuita a spisovatel, bratr Matěje Tannera Matěj Tanner ( 1630 – 1692 ), jezuita a spisovatel, bratr Jana Tannera Alfred Technik ( 1913 - 1986 ), prozaik a publicista Karel Teige ( 1900 – 1951 ), teoretik a organizátor meziválečné avantgardy, výtvarný a literární kritik, publicista a překladatel, knižní grafik Lenka Teremová ( známá též jako Lenka Blažejová ) ( * 1963 ), psycholožka, popularizátorka otevřeného přístupu k BDSM Ludmila Tesařová ( 1857 – 1936 ), učitelka a spisovatelka knih pro děti Jan Těsnohlídek ( * 1987 ), spisovatel, básník, vydavatel a redaktor Rudolf Těsnohlídek ( 1882 – 1928 ), autor meditativní lyriky, prozaik a publicista Frank Tetauer [ vlastním jménem František Tetauer ] ( 1903 – 1954 ), autor veseloher, literární kritik a překladatel Felix Téver [ vlastním jménem Anna Lauermannová - Mikschová ] ( 1852 – 1932 ), autorka románů, drobných próz a dramat Karel Ignác Thám ( 1763 – 1816 ), autor jazykovědných spisů a překladatel Václav Thám ( 1765 – 1816? ), obrozenecký básník, dramatik, novinář, kulturní organizátor a herec Otakar Theer ( 1880 – 1917 ), básník a dramatik Vladimír Thiele ( 1921 – 1997 ), básník a prozaik Josef Thomayer ( 1853 – 1927 ), autor povídek a črt, zejména přírodních a povahopisných, významný lékař Pavel Tigrid [ vlastním jménem Pavel Schönfeld ] ( 1917 – 2003 ), politický a kulturní publicista, esejista Zdeňka Tichá ( 1927 – 1984 ), literární historička a editorka ( se zaměřením na období renesance a baroka ) Václav Tille ( 1867 – 1937 ), literární historik, překladatel a literární kritik, pod pseudonymem Václav Říha autor pohádek Anna Maria Tilschová ( 1873 – 1957 ), prozaička zaměřující se na zobrazení měšťanského světa, autorka prvních velkých sociální románů Josef Toman ( 1899 – 1977 ), romanopisec – autor žánrově mnohostranného díla Karel Toman [ vlastním jménem Antonín Bernášek ] ( 1877 – 1946 ), básník Vlastislav Toman ( 1929 – 2022 ),", "novinář, spisovatel dobrodružných knih a scenárista komiksů Jan Tománek ( * 1978 ), režisér a spisovatel Míla Tomášová ( 1920 – 2001 ), česká mystička a spisovatelka Jaromír Tomeček ( 1906 – 1997 ), romanopisec se zaměřením na přírodu František Jan Tomsa ( 1753 – 1814 ), lingvista, lexikograf a překladatel Jáchym Topol ( * 1962 ), básník a prozaik Josef Topol ( * 1935 ), dramatik, básník a překladatel Petr Totek ( * 1975 ), autor sci - fi a fantasy Pavel Toufar ( * 1948 ), spisovatel, novinář, propagátor kosmonautiky Eva Toulová ( * 1990 ), režisérka, scenáristka, spisovatelka a malířka Ctibor Tovačovský z Cimburka ( 1437 či 1438 – 1494 ), právník, státník, literární obhájce utrakvismu Jan Trefulka ( 1929 – 2012 ), prozaik a publicista Emil Tréval ( vlastním jménem Václav Walter ) ( 1859 – 1929 ), autor naturalistických próz, dramatik Václav Vilém Trnobranský ( 1819 – 1883 ), obrozenecký básník a spisovatel Bogdan Trojak ( * 1975 ), básník J. M. Troska ( vlastním jménem Jan Matzal ) ( 1881 – 1961 ), autor sci - fi románů Pavel Trtílek ( * 1977 ), dramatik, spisovatel Jan Truneček ( 1933 – 2011 ), stavař, pedagog a spisovatel Jiří Třanovský ( latinsky Georgius Tranoscius ) ( 1592 – 1637 ), spisovatel, hudební skladatel, básník a evangelický kazatel. Budislav Třemšínský ( vlastním jménem Gustav Bach ) ( 1841 – 1883 ), publicista, vlastenecký básník a překladatel.", "Vlastimil Třešňák ( * 1950 ), písničkář, prozaik a malíř Michael Třeštík ( * 1947 ), prozaik a vydavatel Kateřina Tučková ( * 1980 ), spisovatelka a historička umění Karel Tůma ( 1843 – 1917 ), žurnalista, autor životopisných a historických pojednání, autor politických písní, humorista František Turinský ( 1797 – 1852 ), preromantický básník a dramatik Eva Tvrdá ( * 1963 ), spisovatelka Alois Tvrdek ( 1870 – 1943 ), středoškolský profesor, překladatel a spisovatel Josef Kajetán Tyl ( 1808 – 1856 ), dramatik, prozaik a kritik Božena Tymichová ( * 1945 ), spisovatelka pohádkových knížek, výtvarnice a divadelnice Jarmila Týnková ( * 1967 ), zdravotní sestra, básnířka a spisovatelka Jaromír Typlt ( * 1973 ), básník, esejista U H. Uden [ vlastním jménem Jaroslav Hruška ] ( 1847 – 1930 ), lékař, spisovatel a politik Milan Uhde ( * 1936 ), prozaik, publicista, esejista, dramatik a básník Josef Uher ( 1880 – 1908 ), autor próz o společenských vyděděncích Ota Ulč ( * 1930 ), spisovatel Miloslav Uličný ( * 1942 ), romanista, vysokoškolský pedagog, básník a překladatel Miloš Urban ( * 1967 ), romanopisec a překladatel Marta Urbanová ( * 1939 ), prozaička, povídkářka Zdeněk Urbánek ( 1917 – 2008 ), prozaik, překladatel, kritik a esejista Jarmila Urbánková ( 1911 – 2000 ), lyrická básnířka a překladatelka Johannes Urzidil ( 1896 – 1970 ), pražský, německy píšící spisovatel, básník, esejista a historik umění. V", "František Jaroslav Vacek Kamenický ( 1806 – 1869 ), autor ohlasové poezie a překladatel Václav Lucemburský ( někdy zvaný Český ) ( 1337 – 1383 ), středověký autor milostné lyriky Bedřich Václavek ( 1897 – 1943 ), marxistický estetik, literární teoretik, historik a kritik, člen Devětsilu Ludvík Vaculík ( 1926 – 2015 ), prozaik a fejetonista Madla Vaculíková ( vlastním jménem Marie Vaculíková ) ( 1925 – 2020 ), manželka Ludvíka Vaculíka, vydavatelka korespondence s Jiřím Kolářem Ivo Vaculín ( * 1931 ), redaktor, žurnalista, překladatel a spisovatel Jan Váchal ( 1960 ), český spisovatel a dramatik Josef Váchal ( 1884 – 1969 ), autor groteskních a parodických próz, výtvarník, ilustrátor a typograf Emil Vachek ( 1889 – 1964 ), romanopisec, humorista, autor detektivek a novinář Edvard Valenta ( 1901 – 1978 ), novinář, autor cestopisných próz a románů Jiří Valja ( 1914 – 1967 ), prozaik, novinář a překladatel Veronika Válková ( * 1970 ), pedagožka, spisovatelka fantasy ( pod pseudonymem Adam Andres ), literatury pro děti a učebnic dějepisu Marie Valtrová ( * 1949 ), divadelní historička a publicistka Jan Váňa ( 1847 – 1915 ), filolog, středoškolský profesor, překladatel a satirický básník Vladislav Vančura ( 1891 – 1942 ), autor jazykově experimentujících, poetických próz, dramatik a filmový scenárista Arnošt Vaněček ( 1900 – 1983 ), prozaik, autor literatury pro děti a mládež, překladatel František Bernard Vaněk ( 1872 – 1943 ), prozaik a homiletik Karel Vaněk ( 1887 – 1933 ), novinář, prozaik a humorista Karel Vaněk ( 1900 – asi 1960 ), malíř, básník a právník, člen skupiny Devětsil Leo Vaniš ( * 1979 ), autor psychologického románu, ilustrátor a výtvarný umělec Ludmila Vaňková ( vlastním jménem Paukertová ) ( * 1927 ), autorka historických románů Otmar Vaňorný ( 1860 – 1947 ), překladatel z klasických jazyků Josef Vašica ( 1884 – 1968 ), teolog, filolog, biblista, literární historik, pedagog, publicista a překladatel František Jan Vavák ( 1741 – 1816 ), písmák, vlastenecký kronikář i autor veršů, představitel první generace obrozenců Jaroslav Raimund Vávra ( 1902 – 1990 ), autor sociálně orientovaných románů,", "cestopisů a reportáží Zdeněk Vavřík ( 1906 – 1964 ), básník, prozaik, divadelní a rozhlasový dramatik, překladatel a autor knih pro mládež Fan Vavřincová ( vlastním jménem Věra Němotová ) ( 1917 – 2012 ), autorka ženských románů a detektivek Vavřinec z Březové ( kolem 1370 – asi 1437 ), nejvýznamnější kronikář, básník a publicista husitské epochy Jaroslav Veis ( * 1946 ), autor sci - fi povídek a publicista Čestmír Vejdělek ( 1925 – 2011 ), publicista a prozaik, autor fantastických románů Jaroslav Vejvoda ( vlastním jménem Jaroslav Marek ) ( * 1940 ), autor próz s exilovou tematikou a filmový scenárista Václav Vejsada ( 1921 – 1984 ), spisovatel píšící pro mládež pod pseudonymem Václav Habr Jaroslav Velinský ( 1932 – 2012 ), prozaik, autor detektivních, fantastických a historických románů, dobrodružných románů a sci - fi povídek; pod přezdívkou Kapitán Kid vystupuje jako písničkář s vlastní písňovou tvorbou Fráňa Velkoborský ( 1900 – 1958 ), básník, dramatik a prozaik, autor knih pro mládež Pavel Verner ( 1947 – 2009 ), novinář, spisovatel a dramatik Zdeněk Veselovský ( 1928 – 2006 ), zoolog a etolog, mimo odborných prací autor populárně naučných knih Alžběta Johana Vestonie ( známá též jako Johanna Westonia ) ( 1582 – 1612 ), latinsky píšící básnířka Daniel Vetter ( 1592 – 1669 ), bratrský tiskař, spisovatel a cestovatel Vhrsti ( * 1975 ), spisovatel, ilustrátor, autor knih pro děti, kreslíř, tvůrce komiksů Michal Viewegh ( * 1962 ), současný autor společenských románů a parodických próz Božena Viková - Kunětická ( 1862 – 1934 ), prozaička a dramatička s feministickou tendencí Karel Alois Vinařický ( 1803 – 1869 ), vlastenecký kněz, básník, spisovatel a překladatel.", "Melchior Vischer [ vlastním jménem Emil Walter Kurt Fischer ] ( 1895 – 1975 ), německý spisovatel a režisér, původem z Teplic Miluše Vítečková ( * 1975 ), autorka sbírek básní věnovaných dětem předškolního a mladšího školního věku Jan Vladislav [ vlastním jménem Ladislav Bambásek ] ( 1923 – 2009 ), reflexivní básník, esejista a překladatel Bartoš Vlček ( 1897 – 1926 ), lyrický básník, překladatel a kulturní publicista Jaroslav Vlček ( 1860 – 1930 ), literární historik a kritik, zakladatel novodobé české i slovenské literární historie Václav Vlček ( 1839 – 1908 ), prozaik, dramatik a novinář, představitel tzv. ideálního realismu Jindřich Vodák ( 1867 – 1940 ), divadelní a literární kritik Felix Vodička ( 1909 – 1974 ), literární historik a teoretik Timotheus Vodička ( 1910 – 1967 ), filozof, katolický spisovatel, redaktor a překladatel Jan Vodňanský ( * 1941 ), písničkář, textař a básník, autor poezie pro děti Ivo Vodseďálek ( 1931 – 2017 ), básník a výtvarník Josef Vohryzek ( 1926 – 1998 ), redaktor, literární kritik, prozaik a překladatel, signatář a mluvčí Charty 77 Josef Vojvodík ( * 1964 ), teoretik literatury a výtvarného umění Václav Vokolek ( * 1947 ), prozaik a básník, autor vizuální poezie a autorských knih, malíř Vladimír Vokolek ( 1913 – 1988 ), meditativní básník, prozaik a esejista Josef Volák ( * 1942 ), prozaik, autor knih pro mládež Vilma Volková [ známá též jako tetička Volková ] ( 1903 – 1999 ), spisovatelka a národopisná pracovnice Jiří Volný ( 1676 – 1745 ), písmák, ovčák, básník a šafář, pravděpodobně syn Lukáše Volného Lukáš Volný ( 1645 –? ), ovčák a lidový básník, pravděpodobně otec Jiřího Volného Zdeněk Volný ( * 1946 ), spisovatel ( především sci - fi ) a překladatel Jaroslava Vondráčková ( 1894 – 1986 ), textilní výtvarnice a spisovatelka Vlastimil Vondruška ( * 1955 ), autor historických románů s detektivní zápletkou Květoslava Vonešová ( * 1935 ), pěvkyně, herečka, básnířka, autorka knih pro děti a teoretických publikací o zpěvu Marie Voříšková ( 1907 – 1987 ), spisovatelka a dramatička, autorka literatury pro děti a mládež Mirko Vosátka ( 1911 – 2004 ),", "spisovatel, přírodovědec, skaut a vychovatel Jiří Voskovec [ vlastním jménem Jiří Wachsmann ] ( 1905 – 1981 ), avantgardní dramatik a básník, divadelní a filmový herec a režisér Alena Vostrá ( 1938 – 1992 ), dramatička a prozaička groteskního a psychologického realismu Jaroslav Vostrý ( * 1931 ), dramatik, režisér a divadelní teoretik Marie Votrubová - Haunerová ( 1878 – 1957 ), básnířka, dramatička a překladatelka. Jan Vrak ( * 1967 ), vlastním jménem Tomáš Koudela prozaik a básník Václav Vratislav z Mitrovic ( 1576 – 1635 ), autor cestopisu o cestě do Cařihradu Karel Vrátný ( 1819 - 1873 ), hudební skladatel a spisovatel žijící ve Španělsku. Jan Vrba ( 1889 – 1961 ), autor próz s přírodní tematikou, venkovských a historických románů, básník Františka Vrbenská ( * 1952 ), spisovatelka sci - fi a fantasy a publicistka Alena Vrbová ( 1919 – 2004 ), básnířka a autorka románů Hana Vrbová ( 1929 – 1995 ), spisovatelka, redaktorka a překladatelka Bedřich Vrbský ( 1890 – 1966 ), herec, režisér a dramatik Eva Vrchlická [ vlastním jménem Eva Frídová ] ( 1888 – 1969 ), prozaička a dramatička, osvojená dcera Jaroslava Vrchlického Jaroslav Vrchlický [ vlastním jménem Emil Frída ] ( 1853 – 1912 ), básník, dramatik a překladatel Jiří Vybíhal ( * 1967 ), spisovatel literatury faktu Radko Vyhlíd ( * 1923 ), autor detektivních příběhů Oldřich Vyhlídal ( 1921 – 1989 ), básník a překladatel Zdeněk Vyhlídal ( * 1934 ), autor literatury faktu a literatury pro děti a mládež i pro dospělé Pavel Julius Vychodil ( 1862 – 1938 ), literární kritik a historik, filozof a překladatel Albert Vyskočil ( 1890 – 1966 ), literární historik, kritik a editor, překladatel Ivan Vyskočil ( * 1929 ), experimentální dramatik, prozaik a herec W", "Alena Wagnerová ( * 1936 ), česko - německá spisovatelka a publicistka Magdalena Wagnerová ( * 1960 ), spisovatelka a redaktorka Konrád Waldhauser ( asi 1326 – 1369 ), kazatel, spisovatel a církevní reformátor Tomáš Walliant ( * 1977 ), spisovatel Olga Walló ( * 1948 ), dabingová režisérka, psycholožka, překladatelka a spisovatelka Zdena Walterová ( známá pod pseudonymem Viola ) ( 1877 – 1961 ), spisovatelka, manželka Emila Trévala Vladimír Watzke ( nejčastější pseudonym Vláďa Zíka ) ( 1900 – 1971 ), spisovatel zejména dívčích a humoristických románků Pavel Weigel ( 1942 – 2015 ), spisovatel a překladatel Jiří Weil ( 1900 – 1959 ), romanopisec a překladatel Richard Weiner ( 1884 – 1937 ), básník a prozaik, publicista Karel Weinfurter ( 1867 – 1942 ), autor duchovní a okultní literatury, překladatel, redaktor, vydavatel a zakladatel mystické školy Franz Carl Weiskopf ( 1900 – 1955 ), pražský především německy píšící spisovatel, novinář a překladatel Jan Weiss ( 1892 – 1972 ), prozaik René Wellek ( 1903 – 1995 ), literární historik a teoretik, kritik Šimon Wels ( 1853 – 1922 ), prozaik Vítězslav Welsch ( 1961 – 2023 ), spisovatel detektivních románů a povídek a literatury pro děti a mládež. Josef Wenzig ( 1807 – 1876 ), českoněmecký spisovatel a libretista ( Libuše ) Franz Werfel ( 1890 – 1945 ), pražský německy píšící lyrik, prozaik a dramatik Jan Werich ( 1905 – 1980 ), avantgardní dramatik, prozaik a scenárista Ivan Wernisch ( * 1942 ), básník a překladatel Zikmund Winter ( 1846 – 1912 ), historik, autor historických próz Jana Witthedová ( * 1948 ), novinářka a spisovatelka Hana Whitton ( rozená Parkánová ) ( * 1950 ). překladatelka z angličtiny a spisovatelka Jiří Wolker ( 1900 – 1924 ), básník, prozaik, dramatik a teoretik proletářského umění Frank Wollman [ vlastním jménem František Wollman ] ( 1888 – 1969 ), dramatik, básník a literární vědec Gregor Wolný ( 1793 – 1871 ), římskokatolický kněz, rajhradský benediktin, historik a spisovatel Z", "Jan Zábrana ( 1931 – 1984 ), básník, prozaik, editor a překladatel Alois Zábranský [ vlastním jménem František Červínek ] ( 1858 – 1921 ), autor humoresek a satir Pavel Zadražil ( * 1961 ), básník a historik umění Zdeněk Záhoř ( 1881 – 1931 ), středoškolský profesor, literární historik a kritik, spisovatel a dramatik Marie Záhořová - Němcová ( 1885 – 1930 ), pedagožka, spisovatelka a publicistka, vnučka Boženy Němcové Jan Zahradníček ( 1905 – 1960 ), lyrik, překladatel a esejista, jeden z nejvýznamnějších katolických básníků, politický vězeň Pavel Zahradníček ( * 1966 ), římskokatolický kněz, biblista, autor scénářů, publicista Bohumil Zahradník - Brodský ( 1862 – 1939 ), prozaik Pavel Zajíček ( * 1951 ), básník a textař, člen hudební skupiny DG 307 František Zákrejs ( 1839 – 1907 ), dramatik, prozaik a literární kritik Vojtěch Zamarovský ( 1919 – 2006 ), historik, spisovatel literatury faktu Jaroslav Zaorálek ( 1896 – 1947 ), překladatel, literární vědec ( soupis Lidová rčení ) Miloš Zapletal ( * 1930 ), autor dětské literatury, je považován za pokračovatele Jaroslava Foglara Karel Vladislav Zap ( také Karl Zapp, vlastním jménem Karel František Zap ) ( 1812 – 1871 ), učitel, muzejník, spisovatel, historik a publicista Zdeněk Zapletal ( * 1951 ), prozaik a scenárista Antonín Zápotocký ( 1884 – 1957 ), komunistický prezident v letech 1953 – 1957, autor historicko - autobiografických próz Honorata Zapová ( 1825 – 1856 ), spisovatelka a překladatelka polského původu, manželka Karla Vladislava Zapa Tomáš Zářecký ( * 1988 ), spisovatel, fejetonista a pedagog.", "Vilém Závada ( 1905 – 1982 ), lyrik a esejista Lucie Sára Závodná ( * 1984 ), spisovatelka František Zavřel ( 1885 – 1947 ), dramatik, básník a prozaik Stanislav Zedníček ( 1914 – 2002 ), básník Julius Zeyer ( 1841 – 1901 ), básník, dramatik a prozaik Antonín Zhoř ( 1896 – 1965 ), spisovatel, ilustrátor a pedagog Čeněk Zíbrt [ vlastním jménem Vincenc Jan Zíbrt ] ( 1864 – 1932 ), profesor, kulturní historik, folklorista a etnograf Ladislav Zibura ( * 1992 ), autor cestopisů Josef Liboslav Ziegler ( 1782 – 1846 ), filolog, překladatel, organizátor literárního života Otakar Zich ( 1879 – 1934 ), literární, divadelní a hudební teoretik, estetik, dramatik a hudební skladatel Miroslav Zikmund ( 1919 – 2021 ), cestovatel a autor cestopisů Antonín Josef Zíma ( 1763 – 1832 ), obrozenecký dramatik, buditel a knihtiskař Jan Václav Zimmermann ( 1788 – 1836 ), římskokatolický kněz, knihovník, autor náboženské literatury, cenzor Markéta Zinnerová ( vlastním jménem Vydrová, provdaná Jílková ) ( * 1942 ), prozaička a scenáristka, autorka dětské literatury Karel Zlín ( vlastním jménem Karel Machálek ) ( * 1937 ), básník a prozaik, výtvarník, fotograf, ilustrátor Tomáš Zmeškal ( * 1966 ), prozaik Jindřich Zogata ( * 1941 ), básník Anna Zonová ( * 1962 ), prozaička Emanuel František Züngel ( 1840 – 1894 ), básník, dramatik, libretista a překladatel Josef Zvěřina ( 1913 – 1990 ), filozof, teologický publicista, společenský kritik Jaroslav Zýka ( 1922 – 2010 ), profesor analytické chemie a spisovatel sci - fi Ž", "Jan Žáček ( 1932 – 2008 ), prozaik – autor historických románů, dramatik a scenárista Jiří Žáček ( * 1945 ), básník a překladatel, autor dětské poezie a učebnic Jaroslav Žák ( 1906 – 1960 ), autor humoristických a satirických próz Miroslav Žamboch ( * 1972 ), prozaik – autor science fiction Hana Žantovská ( 1921 – 2004 ), překladatelka a spisovatelka Jan ze Žatce ( známý též jako Johannes von Saaz či J. von Tepl ) ( asi 1350 – asi 1414 ), německy píšící středověký myslitel Václav Žďárský ( 1951 – 2020 ), farář československé církve husitské, básník, spisovatel a písničkář Karel Želenský ( 1865 – 1935 ), dramatik, herec, režisér, autor memoárových knih Ivo Železný ( * 1950 ), nakladatel a překladatel Jan Želivský ( † 1422 ), radikální husitský kazatel Karel starší ze Žerotína ( 1564 – 1636 ), autor politické apologie a soukromých zápisků Bohumil Ždichynec ( * 1942 ), lékař, vědecký pracovník, spisovatel a básník Petr Žitavský ( před 1270 – asi 1339 ), latinsky píšící kronikář ( Zbraslavská kronika ) Franta Župan [ vlastním jménem František Procházka ] ( 1858 – 1929 ), prozaik a humorista Odkazy Související články Literatura Nakladatelství Externí odkazy Portál české literatury Ústav české literatury a literární vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Slovník české literatury po roce 1945 – projekt ÚČL AV ČR Česko Spisovatel" ]

[ "Miroslav Horníček ( 10. listopadu 1918 Plzeň – 15. února 2003 Liberec ) byl český herec, spisovatel, dramatik, režisér, výtvarník, fotograf, glosátor a divadelní teoretik. Jeho strýcem byl herec Emil Bolek. Životopis Začátky Narodil se v Karlově ulici čp. 36, do rodiny úředníka Bedřicha Horníčka ( * 19. května 1888 ) a Marie, rozené Lindauerové ( * 7. září 1889 ). Rodiče byli oddáni 22. listopadu 1917. K divadlu se dostal na plzeňské reálce na Mikulášském náměstí, kde chodil do ochotnického spolku a se spolužáky založil Studentský avantgardní kolektiv. Po vystudování gymnázia byl krátce zaměstnán jako technická síla ve Škodovce. Posléze se stal úředníkem v plzeňské Městské nemocnici. V roce 1941 přijal angažmá v Městském divadle v Plzni, brzy po válce odešel do Prahy. Nejprve hrál v Divadle Větrník, o rok později nastoupil k bratrům Oldřichu a Lubomíru Lipským do Divadla satiry. Poté hrál šest let na scéně Národního divadla. Dne 8. března 1948 se v Praze oženil s Alžbětou, rozenou Šumberovou ( 11. září 1924 Liptovský Mikuláš – 7. září 1999 Liberec ). V roce 1955 se stal partnerem Jana Wericha v Divadle ABC ( Jiří Voskovec po roce 1948 emigroval do Spojených států amerických ). S Werichem hrál šest let, například ve hrách Těžká Barbora nebo Husaři. Po Werichově odchodu roku 1961 vytvořil podobnou dvojici s Milošem Kopeckým. Nehráli však spolu dlouho. Už v roce 1962 se stal na dva roky členem Hudebního divadla v Karlíně a záhy i Divadla Semafor, kde účinkoval například ve hře Člověk z půdy. Působil i v Městských divadlech pražských, velmi známé a značně populární byly jeho Hovory přes rampu, kde přímo z divadelní rampy odpovídal na živé dotazy diváků kladené z hlediště a tak neformálně besedoval s publikem. Hrál také ve filmech. Ztvárnil hlavní role ve filmech Táto, sežeň štěně! a Kam čert nemůže a v televizním seriálu Byli jednou dva písaři, dále několik vedlejších rolí v mnoha dalších filmech, z nichž nejznámější je role Krásného prince ve filmové pohádce Byl jednou jeden král. V roce 1965 si zahrál v komediálním snímku z produkce východoněmecké Defy Bez pasu v cizích postelích.", "Známé je také jeho působení v roli moderátora filmového zpravodajství z Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. V roce 1966 byl zvolen králem Pražského a Plzeňského Majálesu. V roce 1968 byl jmenován zasloužilým umělcem. Montreal a Kinoautomat V roce 1967 se účastnil avantgardního projektu Kinoautomat autorů Radúze Činčery, scenáristy Pavla Juráčka a režisérů Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka na světové výstavě EXPO 67 v Montrealu. Horníček působil v roli průvodce filmovým představením, které se v určitých dramatických momentech větvilo. Samo publikum rozhodovalo, jak bude děj pokračovat. Zajímavostí je, že on sám neuměl vůbec anglicky. Text měl foneticky odposlouchaný a naučený. Tehdejší novinka vzbudila značný ohlas a po celou dobu výstavy byla představení beznadějně vyprodaná, jednalo se o první případ tzv. interaktivního filmu na světě. Z tohoto pobytu vytěžil knihu fejetonů Javorové listy, uveřejňovaných původně v Literárních novinách. Hovory H Po návratu z Montrealu se společně s režisérem Vladimírem Svitáčkem pustili do televizního projektu, který mu přinesl obrovskou popularitu. Scéna byla jednoduchá. Uprostřed publika byl stolek, u kterého seděl nad lahví červeného vína Horníček se svým hostem. Promlouval s takovými osobnostmi, jako byli mj. Jan Werich, Jan Pivec, Jiří Sovák, Július Satinský a Milan Lasica. Do svých rozhovorů vkládal inteligentní humor, který oslovuje mnohé diváky i dnes. V roce 2004 vyšla v reedici kniha Hovory H. Pořad se vysílal v letech 1969 – 1971, celkem bylo natočeno 28 dílů, ale televize odvysílala pouze 25, s nástupem normalizace byl však zrušen. Dochovaly se z něj vzácné televizní záznamy, pořad vyšel i na gramofonových deskách firmy Supraphon, později i na CD. Roku 1990 bylo natočeno ještě sedmnáct dílů pořadu, ale s pozměněným názvem Hovory H ještě po dvaceti letech. Byli jednou dva písaři Jeho dalším velkým televizním projektem byl desetidílný seriál Byli jednou dva písaři, dokončený v roce 1972. Na jeho tvorbě se sešla tehdejší umělecká elita. Režisér Divadla Semafor Ján Roháč, scenárista Jaroslav Dietl a herci v čele s dvojicí Sovák, Horníček. Dílem prostupuje jemný humor, nadhled a pohoda. Seriál měl však pro něj tragický dopad.", "V půli natáčení, přímo v jeho dějišti, tragicky zemřel jeho jediný syn Jan ( 1950 – 1972 ), student dokumentaristiky na pražské FAMU, kterého si pozval na natáčení. Seriál byl přesto dokončen a na výsledku díla to nebylo znát. Filmografie Film 1964 Táto, sežeň štěně! – role: redaktor Hlavsa, tatínek Televize 1972 Věra – nevěra ( TV filmová komedie ) – role: Karel Bartůněk, scénář napsal Jiří Sovák spolu s Miroslavem Horníčkem Horníček jako spisovatel Jako prvotina mu vyšla kniha Dobře utajené housle, potom již zmíněné Javorové listy. V sedmdesátých letech vyšly jeho knihy Hovory, Listy z Provence ( vyjadřuje lásku k Francii ), Jablko je vinno a Chvála pohybu. V dalších letech i Julius a Albert, Klaunovy rozpravy, Hovory s Janem Werichem, Chvalozpěvy, Saze na hrušce a povídky Pětatřicet skvělých průvanů nebo S paní ve spaní. Některé z těchto knih vyšly i ve zvukové formě, jednalo se o autorská čtení či autorské dramatizace zaznamenané na gramofonových deskách firmy Supraphon. Napsal také řadu divadelních her, například: Tvrďák aneb Albert, Julius a tma, Rozhodně nesprávné okno, Dva muži v šachu, Tři Alberti a slečna Matylda, Můj strýček kauboj aneb Rodeo, Slaměný klobouk, Setkání s Veronikou, Muž jménem Juan. Výtvarník a duchovní otec Stal se autorem mnoha surrealistických koláží. Poslední výstava za života byla Dobře utajené koláže v Praze roku 2002. Byl také duchovním otcem mnoha kulturních událostí a počinů. Spolupracoval s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem ( které dokonce seznámil ) i v „ předsemaforské“ době ( například představení Člověk z půdy ). Další partneři: Miloš Kopecký ( Tvrďák – spoluautoři i protagonisté ), Tomáš Sláma, Igor Šebo, Pavel Bobek, Pavel Dostál ( napsali spolu divadelní hru Dva na smetišti ). Spolupracoval též s folkovou skupinou Český skiffle pana Jiřího Traxlera, objevil se i na LP desce firmy Supraphon Staropražské hrací strojky. Supraphon vydával také jeho interpretace textů jiných autorů – např. Jerome Klapka Jerome Tři muži ve člunu nebo Ota Pavel Smrt krásných srnců. Zemřel v Liberci a je pochován v Kytlicích.", "Horníček a západní Čechy V Plzni v budově kulturního domu Inwest ( původně Dům kultury ROH ) bylo na jeho počest od roku 2000 pojmenováno Horníčkovo divadlo. Byla zde 10. listopadu 2003 odhalena pamětní deska. Kulturní dům Inwest byl i s divadlem v roce 2012 zbourán. Jezdil také do Mariánských Lázní za svými přáteli a pobýval zde v hotelu Svoboda. Napsal také Vyznání Mariánským Lázním v červnu a červnu v Mariánských Lázních a v roce 1986 při příležitosti slavnostního otevření Zpívající fontány vytvořil podobný dopis pro ni. Ocenění Medaile Za zásluhy, II. stupně ( 2000 ) Knihy Soupis viz katalog NKC Národní knihovny ČR A co ženy, pane dvorní rado?: Rozhovor J. P. Eckermanna s J. W. Goethem mimo pozemský čas o ženách času pozemského ( divadelní hra ) Praha, Dilia, 1987 Dobrý den, socho!", "Praha, Orbis, 1977 Dobře utajené housle Praha, Motto, 1965, další vydání až do – 2003 Dva muži v šachu: Odehrává se někde v Itálii, někdy v osmnáctém století ( divadelní hra ) Praha, Dilia, 1974 Hovory: ( 1968 - 1969 ) Praha, Motto, 1998 Hovory s Janem Werichem Praha, Panorama, 1991 Humor a koláže Žďár nad Sázavou, Impreso Plus, 1995 Chvála pohybu Praha, Motto, 2003 Chvalozpěvy Praha, Brána Euromedia Group – Knižní klub, 2001 Chvilky s Itálií ( společně s Pavlem Koppem ) Praha, Panorama, 1988, 2002 Jablko je vinno Praha, Motto, 1979, 1997 Jak hledat slunce Praha, Panorama, 1980 Javorové listy Praha, Olympia, 1968 Jeden den pouhý jen Praha, Spolek českých bibliofilů, 2000 Julius a Albert Praha, Československý spisovatel, 1989 Klaunovy rozpravy: úvahy, fejetony, rozhovory, ankety z let 1956 – 1986 Praha, Odeon, 1989 Koláže a hry Praha, Uměleckoprůmyslové muzeum, 1990 Letostroj pana Maxmiliána Praha, Albatros, 1972 Listy z Provence Praha, Československý spisovatel, 1971, 2000 Louka pro dva Praha, Dilia, 1984 Malá noční inventura ( divadelní hra ) Praha, Dilia, 1977 Miloslav Stibor Ostrava, Profil, 1990 Můj strýček kauboj aneb Rodeo ( divadelní hra ) Praha, Dilia, 1977 Muž jménem Juan ( divadelní hra ) Praha, Dilia, 1993 Neberme se příliš vážně Žďár nad Sázavou, Impreso Plus, 2002 Pětatřicet skvělých průvanů: ( povídky ) Praha, Akropolis, 1998, 2001 Pohlednice z Benátek Praha, Olympia, 1971 Poznámky o divadle Praha, Melantrich, 1990 Rozhodně nesprávné okno ( divadelní hra ) Praha, Dilia, 1970 S paní ve spaní: ( povídky ) Praha, Akropolis, 1999 Saze na hrušce: vzpomínky nejen na dětství Plzeň, Nava, 1996 Setkání s Veronikou: Komedie ( divadelní hra ) Praha, Dilia, 1980 Slaměný klobouk: volně zpracovaný na motivy komedie Eugéna Labiche ( divadelní hra ) Praha, Dilia, 1979 Strašidla Praha, Albatros, 1971 Trojhlas / Miroslav Horníček, Ilja Hurník, Vladimír Preclík Praha, Melantrich, 1986 Vyznání: Mariánským lázním v červnu a červnu v Mariánských lázních Praha,", "Československý spisovatel, 1975 Zpověď na konci cesty Praha, Formát, 2000 Diskografie – výběr Gramofonové desky s Janem Werichem LP Předscény Werich & Horníček – ( 2 LP ) – Supraphon 1990 se skupinou Český skiffle LP Dobře utajené housle – ( 2 LP ) – Supraphon 1972 LP Kantor Barnabáš a žáci darebáci – Supraphon 1973 LP Listy z Provence – Supraphon 1974 ostatní LP Hovory H – ( s Milanem Lasicou a Júliem Satinským ) – Supraphon 1970 LP Staropražské hrací strojky – Supraphon 1974 LP Zavěste, prosím, volá Semafor – ( jako telefonický host Miloslava Šimka ) – Supraphon 1974 LP Jablko je vinno – ( autorské dramatizace s Libuší Švormovou ) – Supraphon 1977 LP Chvála pohybu – Supraphon 1978 LP Je libo dát si víno – Supraphon 1979 ( společně s Jiřím Sovákem a Vladimírem Menšíkem a Brněnským rozhlasovým souborem lidových nástrojů ) LP Obraťte! Na druhé straně jsem já Miroslav Horníček – Supraphon 1979 ( společně s Milošem Kopeckým ) LP Malá noční rozprava – Supraphon 1986 LP Herecké historky z hovorů H – Supraphon 1990 Rozhlasové nahrávky Český rozhlas připravil řadu nahrávek z Horníčkovy tvorby a u příležitosti 100. výročí jeho narození mu plzeňské regionální studio věnovalo cyklus Čtení na léto 2018. Odkazy Reference Literatura Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav, 2000. 615 s.. S. 1, 2, 23, 77, 138, 177, 208, 266, 276, 306, 353, 418, 425, 427, 517, 520, 536. FIKEJZ, Miloš. Český film: herci a herečky. I. díl: A – K. 1. vydání ( dotisk ). Praha: Libri, 2009. 750 s.. S. 426 – 427. Související články Kytlice Externí odkazy Miroslav Horníček v souborném katalogu Akademie věd ČR Miroslav Horníček na Dabingforum.cz Miroslav Horníček v Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století Miroslav Horníček v cyklu České televize Příběhy slavných Štěstí je schopnost být šťasten Pořad Českého rozhlasu Plus, obsahuje některé méně známé informace ze života Miroslava Horníčka a unikátní záznamy jeho pořadů z roku 1948 nebo 1968.", "Čeští herci Čeští divadelní herci Čeští filmoví herci Čeští televizní herci Čeští dabéři Herci Národního divadla Herci Divadla Josefa Kajetána Tyla Čeští spisovatelé 20. století Spisovatelé píšící česky Čeští režiséři Čeští divadelní režiséři Čeští dramatici Čeští humoristé Čeští moderátoři Čeští televizní moderátoři Čeští publicisté Čeští scenáristé Čeští výtvarníci Fejetonisté Českoslovenští zasloužilí umělci Držitelé Ceny Thálie – Zvláštní cena Kolegia Nositelé medaile Za zásluhy ( Česko ) Absolventi Gymnázia Plzeň, Mikulášské nám. 23 Narození v Plzni Narození 10. listopadu Narození v roce 1918 Úmrtí 15. února Úmrtí v roce 2003 Muži Úmrtí v Liberci Osobnosti na českých poštovních známkách" ]

[ "Měsíc má více významů: Měsíc – přirozená družice planety Země, vesmírné těleso měsíc ( satelit ) – přirozená družice ( satelit ) libovolné planety, druh vesmírného tělesa kalendářní měsíc – časová jednotka, v běžném kalendáři má délku 28 – 31 dní astronomické časové jednotky siderický měsíc je doba oběhu Měsíce vzhledem k hvězdám synodický měsíc je doba mezi stejnými fázemi Měsíce, jak se jeví ze Země tropický měsíc je doba oběhu Měsíce vzhledem k jarnímu bodu anomalistický měsíc je doba oběhu Měsíce vzhledem k perigeu drakonický měsíc je doba oběhu Měsíce vzhledem k vzestupnému uzlu hudba příjmení Jiří Měsíc – pražský bezdomovec proslavený portálem YouTube a TV Nova Související články Měsíček Moon Luna Portál: Měsíc Externí odkazy" ]

[ "Mechanika je obor fyziky, který se zabývá mechanickým pohybem, tedy přemísťováním těles v prostoru a čase a změnami velikostí a tvarů těles. Mezi veličiny, které nejčastěji používá patří poloha, rychlost, zrychlení, síla, energie a hybnost. Mechanika patří k nejstarším oborům fyziky a od počátku byla úzce spojena s technickými aplikacemi, např. s tvorbou mechanických strojů. Je založena na principech tvořících obecnější teorii ( např. speciální teorie relativity, kvantová teorie, teorie chaosu ). Rozdělení mechaniky Podle vztahu k příčinám pohybu Ve vztahu k příčinám studovaného pohybu lze mechaniku rozdělit na kinematiku - Kinematika popisuje pohyb těles bez ohledu na příčiny pohybu. Zabývá se studiem pohybu těles jen z geometrického a časového hlediska. dynamiku - Dynamika se zabývá příčinami pohybu. Studuje souvislosti mezi pohybem a silami, které pohyb způsobují. Speciálním případem dynamiky je statika, která se zabývá vyšetřováním rovnováhy sil. Podle skupenství Podle působení sil na tělesa různého skupenství lze mechaniku rozdělit na mechaniku tuhého tělesa - zabývá se pevnými tělesy. hydromechaniku - zabývá se kapalinami. aeromechaniku - zabývá se plyny. mechaniku sypkých hmot - zabývá se chováním písku, pilin aj. sypkých hmot. Podle způsobu aproximace reálného tělesa Fyzikální přístup ke studiu reality umožňuje provádět zjednodušení při zachování dostatečné přesnosti výsledku ( např. nahrazení planety pohybující se v gravitačním poli hmotným bodem může být v mnoha případech postačující ). Tento přístup umožňuje rozdělit mechaniku na mechaniku hmotného bodu, můžeme - li zanedbat rozměry a tvar studovaného tělesa a nahradit jej hmotným bodem. mechaniku soustavy hmotných bodů, můžeme - li zanedbat rozměry a tvar jednotlivých těles ( popř. částí tělesa ) a nahradit je hmotnými body. Náhrada tělesa soustavou hmotných bodů umožňuje popsat složitější tělesa a zohlednit diskrétní strukturu hmoty. mechaniku kontinua, která zkoumá látku bez zřetele k její diskrétní struktuře. Tento přístup je výhodný např. při studiu deformací těles, tedy při zkoumání změn velikosti a tvaru těles. Tento přístup se používá také v reologii při vytváření reologických modelů. Mechanika těles Část mechaniky zabývající se zkoumáním vlastností a pohybu těles ( nikoliv hmotných bodů ) v prostoru a změnami jejich velikostí a tvarů bývá označována jako mechanika těles.", "Mechanika těles využívá nástrojů mechaniky soustavy hmotných bodů a mechaniky kontinua, tzn. reálná tělesa jsou nahrazována soustavou hmotných bodů nebo představou o spojitě rozložené hmotě ( tzv. kontinuu ). Vlastnosti tělesa jsou určovány podmínkami kladenými na vazby mezi jednotlivými hmotnými body soustavy popisující těleso ( popř. viskozitou při popisu kontinuem ). Síla těchto vazeb má úzký vztah ke skupenství tělesa. Podle těchto vazeb lze mechaniku těles dělit na mechaniku tuhého tělesa - Vazby v soustavě hmotných bodů jsou dokonale tuhé. Tuhá tělesa nejsou deformovatelná ( nelze tedy změnit jejich tvar nebo objem ), což znamená, že nepopisují přesně žádné reálné těleso ( všechna reálná tělesa jsou totiž deformovatelná ). Model tuhého tělesa je však možné využít k popisu rotace tělesa a vyšetřování problémů spojených s konečnými rozměry reálných těles. Model tuhého tělesa je obvykle dobře použitelný při popisu pevného skupenství látky. mechaniku pružného tělesa - Vazby v soustavě hmotných bodů nejsou dokonale tuhé, avšak jsou dostatečně tuhé, aby nedocházelo k tečení. Model pružného tělesa lze využít ke studiu pružnosti a pevnosti těles. mechaniku tekutin - Tekutiny ( tedy kapaliny a plyny ) jsou deformovatelné ( tvarově nestálé ), neboť se vyznačují zvláštním druhem mechanického pohybu, tzv. tečením. Mechanika tekutin se vzhledem k rozdílům mezi kapalinami a plyny dále dělí na hydromechaniku - mechanika kapalin ( vyznačují se malou stlačitelností, tedy objemovou stálostí ) aeromechaniku - mechanika plynů ( jsou stlačitelné a vždy vyplňují celý prostor v němž se nachází ) Podle použitých fyzikálních principů Podle fyzikálních principů, na nichž jsou vystavěny postupy lze mechaniku rozdělit na klasickou ( Newtonova, nerelativistická ) mechaniku - je založena na Newtonových pohybových zákonech. Zabývá se pomalu se pohybujícími ( ve srovnání s rychlostí světla ) makroskopickými tělesy. relativistickou mechaniku - je založena na teorii relativity, tedy na Einsteinových postulátech. Zabývá se rychle se pohybujícími ( rychlost pohybu je srovnatelná s rychlostí světla ) makroskopickými tělesy. kvantovou mechaniku - je založena na principech kvantové teorie. Zabývá se mikroskopickými tělesy. Obvykle bývá dále rozdělována na relativistickou a nerelativistickou v závislosti na tom, zda se zabývá pomalu nebo rychle se pohybujícími částicemi.", "Podle vztahu k jiným oborům Biomechanika - aplikace mechaniky ve spojitosti s živými či neživými organismy. Geomechanika - aplikace mechaniky ve spojitosti s geologickými či hornickými obory. Mechatronika - aplikace mechaniky pro potřeby elektroniky, softwarového inženýrství, pohonů atp. aj. Aplikace mechaniky Dynamika rotorů Mechanický stroj - Mezi mechanické stroje se řadí především jednoduché stroje, převody a hydraulická a pneumatická zařízení. Gravitace Tření Biomechanika Historie Počátky K prvnímu využívání principů patřících do mechaniky docházelo již za dob předchůdců současného člověka. Bylo to využívání jednoduchých kamenných, kostěných, dřevěných a později také kovových nástrojů, které usnadňovaly každodenní život a přinášely výhodu v boji o přežití. Snadno si lze představit, že se pravěký člověk naučil používat páku k manipulaci s břemeny, využíval vlastnosti pohybu těles při šikmém vrhu, uměl házet oštěpem, později střílet z luku, a znal také chování primitivních plavidel na vodě. Nejstarší nalezené kosterní pozůstatky a kamenné nástroje příslušníka rodu Homo, pocházejí z doby před cca dvěma miliony let. Velký pokrok techniky nastal s rozvojem zemědělství, díky jehož trvalejším přebytkům a možnosti tvoření zásob byl umožněn rozvoj řemesel. Závlahové zemědělství je spojeno se vznikem prvních civilizací v okolí velkých řek, Eufratu a Tigridu, Nilu, Indu a Žluté řeky. Počátky neolitického zemědělství v Mezopotámii a v Egyptě spadají do doby někdy kolem 8 000 př. n. l. Sumerové a Babyloňané vyvinuli vyspělou techniku, při své stavební činnosti využívali vlastnosti jednoduchých strojů a měřili délky, obsahy, objemy a čas a také vážili. Sumerům pak náleží jedna z největších vymožeností lidstva - vynález kola, které je vlastně jednou z aplikací páky. Egyptská kultura se vyvíjela souběžně se sumersko - babylonskou a částečně pod jejím vlivem. Dochovala se zobrazení rovnoramenných vah a závaží v podobě prstenců z drahých kovů. Egypťané projektovali, vytyčovali a stavěli velkolepé stavby, pyramidy a chrámy. Na rozdíl od Babyloňanů nezanechali rozsáhlé knihovny ani systematické záznamy o astronomických úkazech.", "Přesto víme, že prováděli velmi přesná astronomická pozorování, mimo jiné také pomocí přístroje zvaného merchet, jakéhosi vizíru. Čínská civilizace patří k nejstarším na světě, ve 3. tisíciletí př. n. l. vstoupila do doby bronzové. O tisíc let později se rozvíjí pěstování rýže, výroba hedvábí, kolová doprava, vzniká písmo, literatura a věda - matematika, astronomie. Z hlediska přírodovědy patří mezi nejdůležitější spisy Kniha proměn, která se pokouší vystihnout jednotu světa, jeho proměny a hybné síly, vznik a zánik věcí, vztahy nebe a země a místo člověka v přírodě. Příchod Řeků z původních sídel kdesi v eurasijských stepích se odehrál někdy začátkem 2. tisíciletí př. n. l. a souvisel s velkým stěhováním nejstarších indoevropských národů. Někdy v 8. st. př. n. l., po několika\" temných stoletích\" vzniká Homérova Ilias a Odyssea, jimiž začíná evropská literatura a v 7. st. př. n. l. se naplno začíná rozvíjet kultura, filozofie a věda, základ evropského racionálního myšlení a technické civilizace, to vše během několika století, kterým se říká\" řecký zázrak\". Oproti ostatním dávným civilizacím, které prošly tisíciletým vývojem matematiky, astronomie a přírodních věd, se Řekové začali pokoušet o rozumové, logické vysvětlování jevů, hledání a vyjadřování přírodních zákonů, formulování matematických vět a jejich dokazování. Znalost geometrie umožnila Řekům rozvinout dvě oblasti fyziky - statiku, tedy část mechaniky zabývající se rovnováhou a katoptriku, část optiky zabývající se lomem světla a popisem zrcadel. Poprvé oddělili náboženství a mytologii od filozofie a vytvořili první racionální modely světa. Iónská přírodní filozofie se zrodila v maloasijském Milétu. Tamní filozofická škola hledala jednotnou podstatu světa v podobě nějaké univerzální pralátky ( arché ), podobně jako moderní fyzika hledá jednotný základ všech druhů sil. Za prvního z ionských filozofů a vůbec prvního evropského vědce, astronoma, matematika a fyzika považujeme Thaleta z Milétu ( asi 625 - 547 př. n. l. ). Za pralátku považoval Thales všepronikající a všudypřítomnou vodu.", "Jeho přítel a žák Anaximandros s ním v tomto nesouhlasil a za pralátku a prapočátek všeho považoval cosi neurčeného, neomezeného, co nazýval apeiron, princip všeho vznikání a zanikání, které trochu připomíná čínské tao. Dnes bychom si jí mohli představit třeba jako určitou obdobu energie. Na rozdíl od Tháleta považoval Zemi za válec, který se nachází ve středu světa a volně se v něm vznáší, není ničím poután a na svém místě se udržuje jen tím, že je od všech konců stejně vzdálen. Země nemůže padat\" dolů\", protože ve světovém prostoru není určeno, kde je\" nahoře\" a kde\" dole\". To je geniální myšlenka, Anaximandros zde poprvé použil fyzikální princip symetrie. Dalšími z milétských byli Anaximenés, který považoval za pralátku vzduch ( pneuma ), Hérakleitos, který za pralátku považoval oheň a Anaxagorás ( 500 - 428 př. n. l. ), který je počítán k posledním představitelům ionské filozofie. Pro iónské Řeky byly samozřejmou součástí života kola s loukotěmi, stavba plachetnic, lodí poháněných vesly, používání vah, olovnice, vodováhy, úhloměru, kružítka, kleští, kovářského měchu, páky, klínu, kladky, sifonu, vodních hodin. K dalším, kteří významně zasáhli do dějin matematiky a fyziky a ovlivnili mnohé následovníky, byli pythagoreici, vlastně příslušníci jakési sekty pod vedením Pythagora ( asi 580 - 500 př. n. l. ). Poprvé uvedli Zemi do pohybu, i když tato myšlenka se prosadila až koncem novověku a astronomicky byla prokázána s konečnou platností až v 18. století. Do jejich řad bývají počítáni Empedoklés, Filolaos, Eudoxos, Hérakleitos a za zakladatele řecké mechaniky je považován Archytas z Tarentu ( 428 - 365 př. n. l. ). Matematické metody používal i k praktickým fyzikálním aplikacím a k řešení technických problémů. Zabýval se teorií kladky, kola na hřídeli a šroubu, konstruoval mechanizmy poháněné stlačeným vzduchem. Řekové si nedovedli teoreticky poradit s nejzajímavějšími vlastnostmi přírody, kterou představují pohyb, změna, vznik a zánik věcí.", "Těmito otázkami se zabývali eleaté na území jižní Itálie. Nejznámějším z eleatů byl Zenón ( 490 - 430 př. n. l. ), spojovaný s takzvanými aporiemi, rozpornými myšlenkovými důkazy, podle nichž pohyb a změna nemohou existovat. Teprve objev matematické analýzy v 17. století ukázal, i když ne dokonale, jak popsat mechanický pohyb a jak zacházet s nekonečně malými a nekonečně velkými veličinami. Leukippos z Milétu ( asi 490 - 420 př. n. l. ) řešil eleatské problémy nekonečné dělitelnosti tak, že při dělení dojdeme až k malým částečkám, které už dělit nelze a nazval je nedělitelnými, tedy atomy. Obdobně předpokládal, že i prostor má nedělitelné části - amery. Vznikl tak atomismus, který po Leukiposovi rozvíjel Démokritos ( asi 460 - 370 př. n. l. ), jehož atomy jsou v neustálém pohybu, který probíhá podle nutnosti, nic není ponecháno náhodě. Jde tedy o strohý mechanický determinismus, podobně jako později u Newtona. Starověk Aristotelés, jako pravděpodobně největší z antických filozofů, který ovlivnil evropské myšlení na více než dvě tisíciletí, položil základy formální logiky jako způsobu vědeckého uvažování. Prováděl pozorování a nevyhýbal se ani experimentování. Pokusil se o vysvětlení zákonitostí pohybu jak pozemských, tak nebeských těles a může být v podstatě považován za prvního fyzika, i když převážně spekulativního. V Athénách založil kolem roku 335 př. n. l. vlastní školu Lykeion ( odtud dnešní lyceum ), ke které náležela velká knihovna. Jeho dílo je nesmírně rozsáhlé a je jedno z největších, jaké kdy jednotlivec vytvořil. V mnoha svých závěrech se mýlil, není však jeho vinou, že jeho učení bylo ve středověku dogmatizováno a tím bohužel zčásti brzdilo vědecký pokrok. Z přelomu 4. a 3. st. př. n. l. se dochovala první známá kniha o mechanice, spis nazvaný Mechanické problémy. Za autora byl považován Aristotelés, podle novějších výzkumů ale pochází z doby o něco pozdější, a napsal ho pravděpodobně někdo z jeho žáků z peripatetické školy, pravděpodobně právě Archytas z Tarentu. Někdy se autor uvádí jako\" Pseudoaristoteles\".", "Fyzika, a zejména mechanika, dosáhla v helénistickém období ( cca 4. až 1.st. př. n. l. ), zejména v Alexandrii, vysokého stupně poznání. Byly odhaleny základní zákony statiky, rovnováhy a skládání sil, postupy zjišťování polohy těžiště těles, zákony hydrostatického tlaku, plování a mnoho dalšího. Zakladatelem alexandrijské mechaniky byl Ktesibios, pravděpodobně první z knihovníků neboli\" vědeckých ředitelů\" Múseia, které navázalo na Aristotelovu athénskou školu Lykeion a na téměř 600 let se stalo významným střediskem vědy, výzkumu, výuky, uchovávání a rozvíjení nových poznatků. Ktesibiovým následovníkem byl Filón z Bizantia, od kterého se dochovaly úryvky ze souboru spisů, týkajících se použití mechaniky a válečné techniky. Stratón z Lampsaku, který po Aristotelovi a Theofrastovi v 1. polovině 3. st př. n. l. řídil Lykeium, strávil nejprve také několik let v královském paláci v Alexandrii, kde se podílel se na vzniku Múseia. Zabýval se mechanikou těles, kapalin i plynů. V Řeckých Syracusách působil za vlády Hierona II. ve 3. st. př. n. l. největší z matematiků, fyziků a techniků starověku - Archimédés. Udržoval pravidelnou korespondenci s matematiky v Múseionu. Ve svém díle O metodě, které bylo objeveno až počátkem 20. století, využívá mechaniku a fyzikální představy k intuitivnímu zjištění výsledku a až poté přechází k přesnému důkazu. Zanechal 13 traktátů, věnovaných konkrétním problémům matematiky a fyziky. Pracoval na důkladné teorii mechanické rovnováhy založené na pojmech těžiště a statický moment, které také definoval. Na toto téma se zachoval jeho traktát O rovnováze neboli těžištích rovinných obrazců. Pod Eukleidovým vlivem se snažil o axiomatizaci statiky. Zabýval se principy činnosti jednoduchých strojů – páky, kladky, nakloněné roviny, klínu a ozubeného kola a objevil a formuloval zákonitosti jejich rovnováhy. Významně přispěl k poznatkům hydrostatiky, slavný Archimédův zákon zformuloval v traktátu O plovoucích tělesech.", "Poslední dva roky svého života, ač do té doby téměř výhradně teoretický vědec, věnoval své umění plně do služeb obrany rodného města a pomocí válečných mechanických strojů, katapultů, balistů, beranů a jeřábů s chapadly ničil římské útočníky. Nejvýznamnějším fyzikem alexandrijské mechaniky byl Hérón Alexandrijský. Jeho spis Mechanika z 1.st.nl. se dochoval pouze v arabském překladu pod názvem Heronova kniha o zvedání těžkých předmětů a v citátech Pappa Alexandrijského. V první části tohoto díla se již objevuje skládání pohybů podle pravidla rovnonběžníku, zjišťování polohy těžišť těles, reakce v opěrných bodech. Klasifikuje i 5 jednoduchých strojů, jejich vzájemné propojení a také složitější stroje jako jeřáby, zvedáky, lisy, apod. Abecední seznam dílčích témat se vztahem k mechanice Aerodynamický tvar - Aerodynamická vztlaková síla - Aerodynamika - Aerostatika - Afélium - Aneroid - Apogeum - Archimédův zákon - Atmosférický tlak Barograf - Barometr - Bernoulliho rovnice - Biomechanika Centrální gravitační pole - Coriolisova síla Dostředivá síla - Dostředivé zrychlení - Dvojice sil Einsteinův princip relativity - Elevační úhel Frekvence Galileiho princip relativity - Gravitace - Gravitační pole - Gravitační polohová energie - Gravitační potenciální energie - Gravitační síla - Gravitační zrychlení Hmotný bod - Homogenní gravitační pole - Hybnost - Hydraulické zařízení - Hydrodynamický paradox - Hydrodynamika - Hydrostatický paradox - Hydrostatická tlaková síla - Hydrostatický tlak - Hydrostatika Impuls síly - Inerciální vztažná soustava Jednoduchý stroj Kartézská soustava souřadnic - Keplerovy zákony - Kinetická energie - Kmitočet - Kladka - Kladkostroj - Klidové tření - Klín - Kolo na hřídeli - 1. kosmická rychlost - 2. kosmická rychlost - Kruhová rychlost - Křivočarý pohyb Laminární proudění Manometr - Mechanická energie - Mechanická práce - Mechanický stroj - Mechanika kapalin a plynů - Mechanika tekutin - Měrná tíha - Moment setrvačnosti - Moment síly", "Nakloněná rovina - Neinerciální vztažná soustava - Nerovnoměrný pohyb - Nerovnoměrný pohyb po kružnici - Nerovnoměrný přímočarý pohyb - Newtonovy pohybové zákony - Newtonův gravitační zákon - 1. Newtonův pohybový zákon - 2. Newtonův pohybový zákon - 3. Newtonův pohybový zákon - Normální atmosférický tlak Objemový průtok - Odpor prostředí - Odporová síla - Odstředivá síla - Osa otáčení - Otáčivý pohyb Páka - Pascalův zákon - Perigeum - Perihelium - perioda ( fyzika ) - Pevná kladka - Plování těles - Podtlak - Pohyb - Pohybová energie - Pohyb po kružnici - Pohyb tělesa kolem Slunce - Pohyb tělesa kolem Země - Polární soustava souřadnic - Poloha tělesa - Polohová energie - Polohová energie pružnosti - Polohový vektor - Posuvný pohyb - Potenciální energie - Potenciální energie pružnosti - Pneumatické zařízení - Princip nezávislosti pohybů - Proudění - Průvodič - Přetlak - Převody - Příkon - Přímočarý pohyb - Pumpa Rameno valivého odporu - Relativita pohybu - Rovnováha sil - Rovnoměrný pohyb - Rovnoměrný pohyb po kružnici - Rovnoměrný přímočarý pohyb - Rovnoměrně zrychlený pohyb po kružnici - Rovnoměrně zrychlený přímočarý pohyb - Rovnovážná poloha - Rozklad sil - Rychlost Setrvačná síla - Síla - Skládání pohybů - Skládání rychlostí - Skládání sil - Smykové tření - Smykový pohyb - Součinitel klidového tření - Součinitel smykového tření - Součinitel valivého tření - Soustava souřadnic - Spojené nádoby - Stabilita - Stálá rovnovážná poloha Šroub Tekutina - Těžiště - Těžnice - Tíha - Tíhová síla - Tíhové zrychlení - Trajektorie - Translace - Tření - Třecí síla - Tuhé těleso - Turbulentní proudění Účinnost - Úhlová dráha - Úhlová rychlost - Úhlové zrychlení - Úniková rychlost Valivé tření - Valivý odpor - Valivý pohyb - Volná kladka - Volná rovnovážná poloha - Volný pád - Vratká rovnovážná poloha - Vrh svislý - Vrh vodorovný - Vrh šikmý - Výkon - Vztažná soustava - Vztlaková síla Zákon akce a reakce - Zákon setrvačnosti - Zákon síly - Zákon zachování hybnosti - Zákon zachování mechanické energie - Zrychlení", "Abecední seznam veličin Coriolisova síla - Dostředivá síla - Dostředivé zrychlení - Dráha - Dvojice sil - Frekvence - Gravitační síla - Gravitační zrychlení - Hybnost - Hydrostatická tlaková síla - Hydrostatický tlak - Mechanická energie - Mechanická práce - Měrná tíha - Moment setrvačnosti - Moment síly - Odporová síla - Odstředivá síla - perioda ( fyzika ) - Pohybová energie - Polohová energie - Příkon - Rychlost - Setrvačná síla - Tíha - Tlaková síla - Třecí síla - Účinnost - Úhlová dráha - Úhlová rychlost - Úhlové zrychlení - Výkon - Vztlaková síla - Zrychlení Reference Související články Fyzika Teoretická mechanika Externí odkazy Obory a disciplíny fyziky" ]

[ "Vrh vodorovný je pohyb tělesa v tíhovém poli, při kterém počáteční rychlost tělesa má směr kolmý ke směru tíhového zrychlení. Vodorovný vrh je složený – pohyb vrženého tělesa vodorovným směrem a volný pád tělesa. Vodorovný vrh je speciálním případem šikmého vrhu. Pokud vrh probíhá ve vakuu a uvažujeme - li pouze homogenní tíhové pole ( např. reálný případ vrhů relativně malou rychlostí v malých výškách nad povrchem astronomických těles bez atmosféry ), je trajektorií část paraboly s vrcholem v místě hodu. Fyzikální vztahy Souřadnice bodu B, ve kterém se těleso ocitne za dobu t Délka vrhu, Rychlost v okamžiku dopadu, Čas letu, kde je počáteční rychlost, čas, výška vrhu a tíhové zrychlení. Poznámky Související články Gravitační pole Vrh svislý Vrh šikmý Volný pád Gravitace" ]

[ "Vrh šikmý je pohyb tělesa v tíhovém poli, při kterém počáteční rychlost svírá s horizontem nenulový elevační úhel. Při kladném elevačním úhlu ( 0 ° < α < 90 ° ) se jedná o vrh šikmý vzhůru, při záporném ( − 90 ° < α < 0 ° ) o vrh šikmý dolů ( při nulovém elevačním úhlu se jedná o vrh vodorovný ). Pokud vrh probíhá ve vakuu a uvažujeme - li pouze homogenní tíhové pole ( např. reálný případ vrhů relativně malou rychlostí v malých výškách nad povrchem astronomických těles bez atmosféry ), pohybuje se těleso po parabole, ve vzduchu ( tzn. s nezanedbatelným odporem vzduchu ) po tzv. balistické křivce. Matematický model Předpokládejme, že těleso má počáteční rychlost v 0 svírající s vodorovným směrem elevační úhel α. Následný pohyb ( ve vakuu, resp. při zanedbání odporu vzduchu ) se skládá z rovnoměrného přímočarého pohybu touto rychlostí v původním směru ( tímto směrem položíme osu x ) a z volného pádu ( tedy rovnoměrně zrychleného pohybu ) ve směru tíhového zrychlení g, který lze ztotožnit s pohybem ve směru osy y. Ve směru osy z tedy pohyb neprobíhá ( trajektorií tedy bude rovinná křivka ). Proto platí:,. Vyloučením času a přesunem počátku soustavy souřadnic do bodu získáme rovnici trajektorie šikmého vrhu: Pro vrh šikmý vzhůru lze z této rovnice určit maximální dosaženou výšku: a délku vrhu ( tedy vzdálenost, po které těleso klesne do původní výšky ), neboli dostřel: Z rovnic vyplývá, že maximální výšky vrhu lze dosáhnout pod úhlem 90 ° a největšího dostřelu pod úhlem 45 °. Speciální případy Volný pád – Počáteční rychlost je nulová a pro rychlost dostáváme vztah. Dráha, kterou těleso urazí od počátku do času je. Vrh svislý vzhůru – Celý pohyb probíhá pouze ve směru osy y ( elevační úhel ). Počáteční rychlost je nenulová ( pro nulovou počáteční rychlost by se jednalo o volný pád ). Pro rychlost pak dostaneme vztah. Vzdálenost ( okamžitá výška ) tělesa nad bodem, z něhož bylo vrženo, je dána vztahem. V nejvyšším bodě výstupu je rychlost nulová. Odsud získáme dobu výstupu. Dosazením do vztahu pro dráhu dostaneme po úpravě výšku výstupu.", "Z nejvyššího bodu trajektorie padá těleso zpět volným pádem a bodu, z něhož bylo vrženo dosáhne za dobu, která se rovná době výstupu. Vrh svislý dolů – Volný pád se skládá s rovnoměrným pohybem ve stejném směru. Jedná se o speciální případ šikmého vrhu s elevačním úhlem, celý pohyb probíhá pouze ve směru osy y. Vrh vodorovný – Při vodorovném vrhu směřuje počáteční rychlost ve směru osy x ( elevační úhel ). Délka vrhu je vzdálenost, za kterou dojde ke změně y - ové souřadnice o velikost. Platí pro ni doba letu. Dosazením doby letu do vztahu pro x - ovou souřadnici získáme délku vrhu. Ochranná parabola Všechny trajektorie šikmých vrhů stejnou rychlostí pod různými elevačními úhly vytváří množinu trajektorií, jejichž obálkou je křivka zvaná ochranná parabola. Body za ochrannou parabolou nemohou být při rychlosti vrhu zasaženy. Rovnici ochranné paraboly lze odvodit z rovnice trajektorie šikmého vrhu. Tu lze upravit do tohoto tvaru: Na tuto rovnici lze pohlížet jako na kvadratickou rovnici pro proměnnou. Body ležící na ochranné parabole mohou být zasaženy pouze pod jedním elevačním úhlem. Hledáme tedy body, pro které bude mít tato rovnice právě jedno řešení, její diskriminant tedy bude roven nule: Po úpravě získáme rovnici ochranné paraboly: Omezení použitého modelu Uvážení odporu prostředí Při pohybu v prostředí s nezanedbatelným odporem opisuje vržené těleso ( projektil ) asymetrickou balistickou křivku, u které je délka vrhu kratší než u pohybu při zanedbání odporu vzduchu. Matematické modely závisejí na způsobu popisu sil odporu prostředí. Odporovou sílu při laminárním obtékání projektilu lze přibližně popsat jako přímo úměrnou viskozitě prostředí a první mocnině okamžité rychlosti. Odporovou sílu při turbulentním obtékání projektilu lze přibližně popsat jako přímo úměrnou hustotě tekutiny, ploše příčného průřezu a druhé mocnině okamžité rychlosti. Odporová síla při obtékání projektilu pohybujícího se rychlostí blízkou rychlosti zvuku má závislost na rychlosti složitější. Odporové síly také silně závisejí na geometrickém tvaru projektilu.", "Při nesymetrickém tvaru vzhledem ke směru pohybu je navíc nutno uvažovat příčné silové působení dynamického vztlaku ), který souvisí s rozdíly tlaku v prostředí na různých stranách tělesa způsobenými rozdílnou rychlostí obtékání podle Bernoulliovy rovnice. Po započtení odporových sil zjistíme, že největšího dostřelu lze dosáhnout při elevačním úhlu asi 42 ° Uvážení nehomogenního pole Pro případy, kdy sice lze zanedbat odpor prostředí, ale gravitační pole již nelze považovat po celé dráze pohybu za homogenní ( tedy vrhy velkou rychlostí nebo ve vzdálenostech srovnatelných s rozměry astronomického tělesa, které je hlavním zdrojem gravitačního pole ), je vhodným přiblížením pohyb v centrálním gravitačním poli kolem hmotného středu takového tělesa. Při nezanedbatelné hmotnosti vrženého tělesa se pak hovoří o Keplerově úloze. Poznámky Související články Vrh vodorovný Vrh svislý Pohyb Gravitace Externí odkazy Gravitace" ]

[ "Vladimír Blucha ( * 6. července 1931 Mokré Lazce u Opavy – 20. listopadu 2020 ) byl český regionální historik, geograf, kronikář, vlastivědný pracovník a pedagog, který napsal řadu článků a několik knih o historii Krnova. Život Německé úřady ve vládním obvodě Opava v Sudetech ho v roce 1938 přejmenovaly z Vladimíra na Waldemara. Na konci války, když přišla do Mokrých Lazců fronta, úplně vyhořel pronajatý domek, ve kterém Bluchovi bydleli. Tak se v červnu 1945 usadili v pohraničí v Krnově. Vladimír Blucha maturoval v roce 1950 na krnovském gymnáziu. Druhou maturitu vykonal v roce 1957 a tím získal kvalifikaci jako učitel pro 1. – 5. postupný ročník. Po základní vojenské službě pracoval na ONV v Krnově, kde byl až do roku 1960 inspektorem pro kulturu. Poté dálkově vystudoval Pedagogický institut v Ostravě, obory matematika a zeměpis. V letech 1960 – 1970 učil na 1. ZDŠ na Dvořákově okruhu 2 a od roku 1970 do roku 1990 učil na 3. ZDŠ na Opavské ulici. Od srpna 1990 byl vedoucím Okresního pedagogického střediska v Nových Heřminovech. V letech 1965 – 1969 a v letech 1990 – 2000 byl kronikářem města Krnova. Jeho články vycházely v různých novinách a časopisech. Byl čestným členem Matice slezské a také předsedou jejího krnovského odboru. Byl členem Čs. společnosti geografické, Čs. společnosti archeologické a České numismatické společnosti. Byl ženatý a měl dceru RNDr. Lenku Bucherovou - Fišerovou ( * 1964, roz. Bluchovou ), Ph. D., která je vysokoškolskou učitelkou a překladatelkou chemické angličtiny. Nejznámější je jeho kniha Velký požár ( 2002 ). Žánr tohoto díla by se dal charakterizovat jako „ historický obraz“, jednotlivé kapitoly, popisující příběh jednotlivých Krnovanů v jednom zajímavém historickém období, se skládají v celkový obraz tohoto období. Kniha tak připomíná např. obrazy Hieronyma Bosche, na kterých sledujeme jednotlivé drobné scény, které dohromady tvoří zvláštní atmosféru celého výjevu. Dílo Kronika města Krnova za roky 1965 - 1969 a 1990 - 2000 Historie města Krnova ( 1969; in: Vladimír Blucha, Ladislav Zapletal ( 1969 ): Krnov: historie a geografie města ) Stručné dějiny města Krnova ( 199? )", "Obrázky z dějin Krnova ( 1993 ) Klíč k domovu: Čtení o Krnovsku pro mládež i dospělé ( 1995 ) Vysoké nebe: historická freska o životě na Krnovsku v 16. století ( 1998 ) Historia regionu głubczycko - krnowskiego ( 200?; spolu s Katarzynou Maler ) Velký požár: ( Krnov 1779 ): historický obraz ze života v Krnově v 18. století ( 2002 ) Město Krnov: průvodce po památkách ( 2003 ) Prožil jsem krásný život: sborník vzpomínek o tom, jak jsme chtěli bránit republiku a o životě v osvobozeném Krnovsku ( 2005; spolu s Naděždou Paprskarzovou ) Město mezi dvěma řekami: čtení o pozoruhodné historii města zvaného Kyrnow, Jegerdorf, Carnovia, Jägerndorf, Karniów, Krnov ( 2007 ) Řeka mého rodu a rod mé řeky: obrázky ze života obyčejného slezského rodu ( 2011 ) Králův syn: osudy opavského vévody Mikuláše ve 13. a 14. století ( 2012 ) Klíč k domovu: Čtení o Krnovsku pro mládež i dospělé ( 2013; 2. vydání ) Příběh bronzových rolniček v újezdu Kyrnow ' ' ( 2014 ) Odkazy Reference Externí odkazy Životopis z roku 1990 Fotografie Čeští pedagogové Čeští geografové Čeští regionální historikové Čeští obecní kronikáři Čeští spisovatelé historických románů Čeští spisovatelé literatury faktu Spisovatelé píšící česky Absolventi Pedagogické fakulty Ostravské univerzity Lidé z Krnova Historikové 20. století Narození v roce 1931 Narození 6. července Historikové 21. století Geografové 20. století Geografové 21. století Narození v Mokrých Lazcích Úmrtí v roce 2020 Úmrtí 20. listopadu Muži" ]

[ "Dějepis ( historická věda ) je humanitní a společenská věda zkoumající dějiny ( historii ) člověka a jeho civilizace na základě studia různých pramenů a s použitím rozličných metod. Historiografie, též dějepisectví, je zaznamenávání událostí, dějů a stavů v minulosti ( např. na úrovni jednotlivců, společenských vrstev, národů ) určitým systematickým způsobem. Historiografie je předchůdcem historické vědy v tom smyslu, že před vznikem ( kriticky analyzující ) historické vědy existovala jen ( „ nevědecká“ a do značné míry uměleckými styly ovlivněná ) historiografie. Z jiného hlediska lze historiografii považovat za jeden z výsledků zkoumání historické vědy, protože zobrazuje stav, proudy a cíle historického výzkumu. Historický výzkum tak, jak jej chápeme dnes, objasňuje, systematizuje a zachovává poznatky vztahující se k dějinám světa a národním a teritoriálním dějinám. Věnuje se dějinám vzniku a rozvoje lidské společnosti a životu jedince v ní, dějinám lidské kultury. Historický výzkum se dále zaměřuje na dějiny lidského vědění a jeho parcializace, věnuje se společenským, politickým a ekonomickým souvislostem v uvedených dějinných procesech. Dějiny historiografie Sám dějepis se v minulosti bohatě vyvíjel, má své dějiny. V antickém Řecku se původně objevila jednoduchá analistika a díla oslavující vládce, tzv. apoteózy. Později se objevují pokusy o univerzální vylíčení dějin od zrození světa. Průkopníkem racionální přístupu k dějinám byl Hekataios. Za prvního politického historika je označován Hérodotos, který ve svém díle Historiai popisuje historii řecko - perského světa, vznik rozporu mezi těmito civilizacemi, růst perské moci a dějiny řecko - perských válek. Dalším významným řeckým historikem byl Thúkydidés, který popsal dějiny peloponéské války. Na něj navázali např. Theopompos a Xenofón. K významným zdrojům o alexandrovské epoše patří dílo Arriána. Řecké pojetí historiografie a také řečtina měly vliv i v Ptolemaiovském Egyptě. Prvním egyptským historikem se tak stal Manehto se svým dílem Aigyptiaka. Starověké římské dějepisectví navázalo na řecké. Nejstarší římská historiografická díla jsou také psána řecky nebo rovnou řeckými autory.", "Z Řeků vyniká např. Polybios, popisující dějiny punských válek, či Poseidónios. Řečtinu jako jazyk vzdělanců ale volili dlouho i římští autoři narození mimo Řecko. Např. Diodóros Sicilský ve své Bibliothéké historiké, Appiános nebo Cassius Dio. Plútarchos rozvinul historiografický žánr biografie, jeho hlavním historickým dílem jsou Životopisy slavných Řeků a Římanů ( Bioi paralléloi, tj. Paralelní životopisy ), dvacet dva dvojic životopisů významných řeckých a římských osobností. Řečtinu zvolil i židovský historik Flavius Iosephus, když sepisoval dějiny první židovské války. Časem se však objevili i latinsky píšící římští historici, průkopníkem byl Cato starší ( Origines ) nebo Sallustius ( De coniuratione Catilinae, Bellum Iugurthinum ). K nejvýznamnějším pak patřil Livius, autor monumentálních dějin Říma Ab urbe condita. Suetonius latinsky napsal Životopisy dvanácti císařů, z pozdních římských autorů je ceněn zejména Ammianus Marcellinus ( Res gestae ). Za zakladatele čínské historiografie je považován S ’ - ma Čchien, autor 2. století př. n. l. Jeho zásadní dílo, Zápisky historika ( Š ’ - ťi ), neboli Kniha vrchních písařů, popisuje dějiny Číny od mytických počátků. Dílo mimořádné svým rozsahem i literární úrovní se stalo vzorem pro pozdější čínské dějepisné knihy, počínaje Kronikou Chanů z 1. století, jejímž autorem je Pan Ku. V pozdní antice se začala rozvíjet i křesťanská historiografie, k otcům zakladatelům patřil Eusebios z Kaisareie ( Historia ecclesiastica ) a Svatý Jeroným ( Dějiny křesťanského písemnictví ). Z raného křesťanského středověku zanechali nejcennější díla Isidor ze Sevilly, který sepsal dějiny gótských, vandalských a suévských králů, Jordanes ( De origine actibusque Getarum ), Řehoř z Tours, díky jehož dílu Historia Francorum můžeme rekonstruovat dějiny vlivné Franské říše, a Beda Ctihodný, bez jehož Historia ecclesiastica gentis Anglorum by bylo studium raných anglických dějin takřka nemožné.", "Také Byzanc rozvinula vlastní historiografickou tradici, představoval ji zejména Prokopios z Kaisareie se svým dílem o byzantsko - perských, byzantsko - vandalských a byzantsko - ostrogótských válkách za vlády císaře Justiniána I. Některé práce z vrcholného středověku jsou paradoxně méně ceněny, například dílo Geoffreyho z Monmouthu je považováno za málo důvěryhodné, nicméně mělo velký vliv ( rozšířilo například popularitu artušovských legend ). Zatímco raně středověká díla sloužila často náboženské ideji, ve středověku se objevila i funkce politická a dokonce již ( pre ) nacionální, jak je to vidět v případě Saxo Grammatica a jeho Gesta Danorum. Pozdní byzantské dějepravectví reprezentovala například Anna Komnenovna, díky které se dochovala řada cenných informací o první křížové výpravě. K zakladatelům americké historiografie a svědkům evropské kolonizace amerického kontinentu patří Bartolomé de las Casas ( O zemí indijských pustošení a vylidňování zpráva nejstručnější ). K nejvýznamnějším historikům islámského zlatého věku patřil v 9. století Muhammad at - Tabarí ( Dějiny panovníků a králů ), v 10. století Al - Masúdí, ve 14. století pak Ibn Chaldún ( zejm. Kitáb al - ‘ ibar ). Představu, jak má vypadat osvícenská historiografická práce, formuloval Voltaire, například ve své dějepisné knize Le Siècle de Louis XIV. Podobný vliv měl v Anglii David Hume se svou šestidílnou knihou The History of England. Voltaire a Hume byli filozofové, Edward Gibbon již rozvíjel jejich odkaz jako specializovaný historik. Proslul svým dílem The History of the Decline and Fall of the Roman Empire. Romantismus 19. století vnesl do historiografie i emoce a představu o dějinách formovaných silnými osobnostmi - zejm. Thomas Carlyle a jeho The French Revolution: A History.", "Dílo Julese Micheleta Histoire de France je ukázkou toho, jak historici dějiny nejen popisují, ale mohou přímo formovat způsob, jak dějiny lidé vnímají - byl to Michelet, kdo zavedl pojem renesance pro popis určité epochy a stylu, a dodnes většina lidí při pohledu zpět do dějin Evropy tuto epochu\" vidí\", skrze Micheletův konstrukt dějiny vnímá. 19. století mělo vůbec mimořádný zájem o dějiny umění, z nichž se později stal samostatný obor ( Jacob Burckhardt, Hippolyte Taine ). Leopold von Ranke pak nastavoval některá základní pravidla vědecké historiografie, která jsou z velké části uznávána dodnes. Opačný přístup, kdy někteří autoři, většinou filozofové, chtěli historii použít jako důkaz nějaké velké myšlenkové koncepce, však v 19. století rovněž kvetl ( Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Karl Marx ). 19. století bylo také érou zrodu moderních národů a tedy časem velkých syntetických národních historií - např. Dějiny ruského státu Nikolaje Michajloviče Karamzina. Tato nacionalizovaná dějepisná vyprávění dějiny nejen nově uchopovala, ale často přímo formovala národní vědomí a identitu. Ideologie byla ale přítomná ve většině dějepisných knih té doby, dílo Thomase Macaulayho je například uváděno jako klasický příklad dějin z liberálního pohledu. Z historiků 19. století má výsadní postavení Theodor Mommsen tím, že si za své práce vysloužil Nobelovu cenu za literaturu, což se jinak historikům příliš nestává. Nejznámějším Mommsenovým dílem jsou Římské dějiny ( Römische Geschichte ), které vyšly ve třech dílech v letech 1854 – 1856. Vlivnou historiografickou školou 20. století se stala tzv. škola Annales, pro niž se stala typická spolupráce s dalšími humanitními ( antropologie, sociologie, psychologie, etymologie ), ale i přírodovědnými a exaktními obory ( geografie, statistika, demografie, klimatologie ). Za zakladatele a zároveň hlavní představitele první generace ( 1929 – 1945 ) jsou považování Marc Bloch a Lucien Febvre. Nejslavnějším reprezentantem školy se stal ovšem Fernand Braudel, proslulý svým socio - ekonomickým pohledem na dějiny a zájmem o tzv. pomalé procesy ( longue durée ).", "Michel Foucault se od konce 60. let 20. století snažil o\" postmoderní obrat\" v dějepisectví prosazením konceptu dějin idejí ( Dějiny šílenství v době osvícenství, Zrození kliniky, Dějiny sexuality ). Součástí postmoderního obratu bylo ustavení tzv. mikrohistorie. Jedním z prvních badatelů, který prosazoval mikrohistorický přístup, byl italský historik Carlo Ginzburg, jehož proslavila kniha Sýr a červi. Populární jsou stále ale i makrohistorické analýzy, pokoušející se s nějakým klíčem uchopit celé dějiny lidstva, jako například Juval Noach Harari ve svém díle Sapiens: od zvířete k božskému jedinci. Samostatnou větev představují dějiny archeologie, která se začala rozvíjet v 19. století. K nejslavnějším archeologům patří Jean - François Champollion, Howard Carter, Arthur Evans, Flinders Petrie nebo Heinrich Schliemann, kteří objevili a zachránili to, čemu dnes rozumíme pod pojmy\" starověké\" nebo\" historické památky\", co tak ale ještě třeba v 17. století nebylo vůbec vnímáno. Archeologie dnes často stojí na pomezí historie a osamostatnělých oborů, jako je egyptologie, asyriologie ad. Česká historiografie V českých zemích se historiografie začala rozvíjet záhy po vzniku českého knížectví v 9. století. První menší záznamy historických událostí se pokoušely od 12. století uceleně shrnout kroniky ( Kosmova kronika česká, Zbraslavská kronika, tzv. Dalimilova kronika, husitské kroniky ). Další kroniky byly napsány také v období humanismu, autoři však začínali psát také o dějinách náboženských hnutí, k nimž patřili ( o Jednotě bratrské Jan Blahoslav ), nebo o dějinách svého stavu ( šlechtických rodů či měst ). Po porážce českých stavů na Bílé hoře museli protestanti české země opustit; jejich tvorba pak ještě nějakou dobu doznívala v exilu. Domácí katolická historiografie se snažila navázat na tradici české katolické historiografie, avšak s nevelkým úspěchem. Nový vzestup dějepisectví v českých zemích zaznamenalo až s příchodem osvícenství, které kladlo důraz na kritiku pramenů a jejich edici.", "Ediční činnost ovšem vedla k bourání starých mýtů ( Dobner zpochybnil věrohodnost Hájkovy kroniky ) a novému pohledu na některé události českých dějin ( Pelcl pozitivně ohodnotil Husovu činnost, Dobrovský přehodnotil pohled na Jana Nepomuckého ). Po roce 1820 ovšem začal romantismus osvícenské principy vytlačovat a historiografie měla začít sloužit nacionálním zájmům. Největší dílo sepsal Palacký, který české dějiny charakterizoval jako neustálé potýkání českého a německého živlu. Skutečná vědecká historická věda se začala rodit až v 2. polovině 19. století s příchodem pozitivismu, který kladl velký důraz na systematickou důslednou práci s prameny a odmítal intuici. Pozitivistické dějepisectví sice ještě nějakou dobu dále sloužilo národním či politickým zájmům ( Tomek, Gindely ), Jaroslav Goll ovšem nakonec prosadil odpolitizování historiografie a vtiskl jí ráz skutečné vědecké práce založené na propracované metodologii. Goll také vychoval na oddělené české pražské univerzitě skupinu žáků, které se začalo říkat „ Gollova škola“. Nejednalo se o homogenní skupinu, společné jí však byla gollovská pozitivistická metoda. Mezi hlavní představitele patřil Pekař, Šusta, Novotný, Krofta a Nejedlý. Kromě této skupiny působila ještě starší generace pracující tradičními metodami poplatnými nacionálním, politickým či náboženským požadavkům. Také se od historické vědy začaly oddělovat pomocné vědy historické ( Emler, Friedrich ) a archeologie ( Píč, Niederle ). A v neposlední řadě se vyvíjela také historiografie českých Němců, byť pod silným vlivem nacionalismu ( Bachmann, Bretholz ). V meziválečném období dále pokračovala činnost pozitivistické historiografie, avšak její zmechanizování a odosobnění vedlo ke skepsi, kritice pozitivistické metodologie ( Werstadt, Slavík ). Určité východisko představovalo obohacení politických dějin o hospodářsko - sociální dějiny ( Mendl ), v čemž pokračovala také mladší generace ve 30. letech. Z řady historiků vybočoval Kalista, jenž představil svou vlastní koncepci historikovy práce, jež podle něj měla být tvůrčí činností. Přeryv v české historiografii znamenala nacistická okupace a nastolení komunistického režimu. O dějinách se muselo oficiálně psát v souladu s marxistickou ideologií.", "Politicky nevyhovující autoři museli svá díla vydávat pod jménem svého kolegy, který mohl publikovat, nebo jejich práce nevycházely vůbec. Svobodnou vědeckou činnost umožnila až sametová revoluce roku 1989. Teorie a metodologie historické vědy Historické prameny Historickým pramenem se rozumí primární zdroj informací v historickém bádání. Jako pramen lze označit vše, co bylo zachováno pro poznání a ověřování historických skutečností, vzniklo z lidské činnosti, činnosti lidské společnosti. Informace jsou kriticky čerpány z mnoha typů pramenů ( zdrojů ) s různým stupněm relevance. Metody zkoumání Mezi metody zkoumání v historiografii náleží: heuristika ( shromáždění relevantních zdrojů ) bibliografie kritika pramenů přímá nepřímá genealogická filologická geografická retrogresivní progresivní statistická srovnávací interpretace ( analýza, výkladové rozvinutí ) chronologická teritoriální syntéza ( závěrečné shrnutí ) orální Historickému bádání jsou nápomocny také pomocné vědy historické i vědní disciplíny formálně od historické vědy oddělené ( parcializované ), jako je lingvistika, geografie, sociologie, statistika, demografie či kartografie. Historiografické disciplíny historická antropologie mikrohistorie New History dějiny osídlení monasteriologie kastelologie dějiny mentalit dějiny každodennosti sociální dějiny kulturní dějiny hospodářské dějiny historie vědy politické dějiny dějiny práva filosofie dějin psychohistorie historická geografie historická ekologie historická demografie seriální dějiny ( histoire sérielle ) Společenské funkce historiografie Historiografie plní řadu sociálních funkcí. Mezi ty základní, definované Jürgenem Kockou, patří: historická vysvětlení současných problémů prostřednictvím vysvětlení jejich příčin a vývoje ( např. antisemitismus ) zprostředkování modelových kategorií a chápání občanského vědomí pro poznání a orientaci v přítomnosti legitimitimizace a stabilizace společenské a politické struktury, odůvodnění politických rozhodnutí kritika tradic a ideologií, kritika historických mýtů a legend vytváření vědomí možností ( variant ) prostřednictvím příkladů z minulosti, poukázání na alternativy orientace jednotlivců i skupin v minulosti prostřednictvím poukazování na upozaděné nebo neaktuální jevy výchova ke konkrétnímu kritickému uvažování o absolutních tvrzeních, zprostředkování relativity z historicko - politické perspektivy\" bezdůvodné\" vyplnění volného času, zábava Odkazy Reference Literatura Související články Geologická časová osa Humanitní vědy Filosofie dějin Historie Pomocné vědy historické Dějiny umění O dějinách historiografie Škola Annales Mladší historická škola národního hospodářství Německá historická škola Nové hospodářské dějiny", "Externí odkazy Dějepis nejen podle BIS – debata o školním dějepisu 9. 3. 2019; zleva: historik Kamil Činátl ( Ústav českých dějin FF UK A ÚSTR ); historik doc. Zdeněk Beneš, Ph. D.; Vladimír Kučera ( novinář ) ( moderuje ); historik, pedagog a didaktik Jaroslav Najbert ( Ústav českých dějin FF UK A ÚSTR ); zveřejněno 11. březen 2019 [email protected] Studijní předměty Historie Pomocné vědy historické" ]

[ "Dějiny Evropy se zabývají objevováním a shromažďováním, studiem, organizováním a prezentací a výkladem minulých událostí a lidských poměrů v Evropě od počátku písemných záznamů. Během neolitu a v době migrací Indo - Evropanů Evropa zažila příliv lidí z východu a jihovýchodu a následnou důležitou kulturní a materiální výměnu. Období známé jako antika začalo vznikem městských států starověkého Řecka. Římská říše později ovládla celé Středomoří. Pád Západořímské říše v roce 476 se tradičně pokládá za počátek středověku. Počínaje 14. stoletím zpochybnila renesance tradiční doktríny ve vědě a teologii. Současně s tím protestantská reformace zřídila protestantské církve především v Německu, Skandinávii a Anglii. Po roce 1800 přinesla průmyslová revoluce Británii a západní Evropě prosperitu. Hlavní evropské mocnosti založily kolonie ve většině Ameriky a Afriky a v částech Asie. Ve 20. století měla první a druhá světová válka za následek obrovské počty mrtvých. Studená válka dominovala evropské geopolitice v letech 1947 až 1989. Po pádu železné opony se evropské země sblížily. Pravěk Paleolit Homo erectus georgicus, který žil zhruba před 1,8 miliony let v Gruzii, je nejstarším hominidem, který byl v Evropě objeven. Lézignan - la - Cèbe ve Francii, Orce ve Španělsku, Monte Poggiolo v Itálii a Kozarnika v Bulharsku patří mezi nejstarší paleolitická naleziště v Evropě. Prvními příslušníky lidského rodu v Evropě byli Homo antecessor, kteří do ní pronikli před 800 tisíci lety a před 600 tisíci lety se vyvinuli v Homo heidelbergensis a ti zas pod vlivem snižujících se teplot před 250 tisíci lety na Homo neanderthalensis. Stali se nositeli kultur jako Micoquien, Mousterien a Châtelperronian a před 70 tisíci lety osídlili i Přední východ a střední Asii. První Homo sapiens v Evropě se začali nejspíš šířit před 45 tisíci lety Středomořím a na Balkán. Přibližně před 36 500 lety pak přichází ze střední Asie další populace Homo sapiens nazývaná kromaňonci a zakládá kulturu aurignacien a během interglaciálu před 29 tisíci lety z Arabského poloostrova nositelé kultury gravettien. V této době, nejspíš pod vlivem přečíslení nově příchozími vymírají neandrtálci.", "V období 22 – 10 tisíci lety následují kultury solutréen, magdalenién, hamburská, ahrensburg a swiderian. S koncem poslední doby ledové lidé ( ještě jako lovci a sběrači ) migrují do Evropy. Mezolit Přibližně kolem roku 8 000 př. n. l. začíná s koncem doby ledové v Evropě mezolit, který v regionech méně vhodných pro zemědělství, jako je severní Evropa, trval až do doby 5 – 4 000 př. n. l. Oteplení v této době způsobilo počátek rozsáhlého zalesňování Evropy. Neolit Neolit počíná s příchodem zemědělství, které se do Evropy rozšířilo z Předního východu. V Řecku začíná kolem roku 7 000 př. n. l., ve střední Evropě kolem roku 6 000 př. n. l., v západní Evropě kolem roku 5 000 př. n. l. a nakonec, kolem roku 4 000 př. n. l. i na Britských ostrovech a v jižní Skandinávii. Mezi neolitické kultury patří například kultura s lineární keramikou rozšířená v letech 5 500 – 4 500 př. n. l. ve střední Evropě, kultura Vinča rozšířená mezi 6. a 3. tisíciletím na Balkáně a také tzv. megalitické kultury v západní Evropě a západním Středomoří šířící se od 4. tisíciletí. Dodnes známá a zachovaná naleziště památek megalitické kultury se táhnou téměř polokruhem od Skandinávie, před Britské ostrovy, Francii, Pyrenejský poloostrov až po středomořské ostrovy ( kde zahrnují i severoafrické pobřeží ); další naleziště jsou v severním Německu, Polsku na Balkáně, v Palestině, Turecku. Jen málo se dosud ví o spojitosti se stavbami podobného charakteru na ostatních kontinentech. Eneolit Eneolit nebo chalkolit počíná se zpracováním mědi, v Evropě nejdříve na Balkáně kolem roku 4 500 př. n. l. V letech 4 000 – 2 700 př. n. l. se ve střední a severní Evropě objevuje kultura s nálevkovitými poháry a jižně od ní v letech 3 400 – 3 000 kultura s kanelovanými poháry. V letech 2 400 – 1800 př. n. l. se po většině Evropy kultura se zvoncovými poháry.", "Kolem roku 2 800 př. n. l. se objevují dvě kultury považované za první doložitelné Indoevropany v Evropě, jedná se o kulturu se šňůrovou keramikou a kulturu okrových hrobů rozšířené východní a střední Evropě od Finska po Balkán. Podle jedné z teorií, autochtonní, se tyto kultury vyvinuly z předchozích, podle druhé, migrační, její nositelé byli nově příchozími. Starověk Od 3. tisíciletí př. n. l. počíná v oblasti Egejského moře doba bronzová představovaná mínojskou a kykladskou kulturou a později mykénskou. Ve střední Evropě počíná zpracování bronzu kolem roku 2 300 př. n. l. a dochází k rozvoji únětické kultury. Ta je v letech 1300 – 750 př. n. l. následována kulturou popelnicových polí. Doba železná počíná v Řecku kolem roku 1 200 př. n. l. a kolem roku 700. př. n. l. Keltové První kulturou která je pokládána za keltskou je halštatská, následující kulturu popelnicových polí, rozkládající se od střední Francie po Maďarsko a existující v letech 750 – 450 př. n. l. Byla nahrazena kulturou laténskou existující až do přelomu letopočtu, ta expandovala ze střední Evropy do Španělska, na Balkán, Britské ostrovy a také do Malé Asie. Keltové představující tzv. laténskou kulturu obývali západní, střední a částečně i jižní a východní Evropy. Nejzazší kořeny Keltů sahají přinejmenším do období kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Přestože není jisté, zda všechny kmeny měly stejný rasový původ, vyspěly postupně v etnikum s jednotným jazykem, kulturou a s vlastním náboženstvím. Jejich největší rozkvět nastal mezi 6. a 1. stoletím př. n. l. ( laténská kultura ) – rozvinuli zemědělství, obchod, nebo umělecké a řemeslné činnosti, mj., šperky a ražbu peněz. V roce 378 př. n. l. vyplenili Keltové Řím a o sto let později také vpadli do Řecka. Užívali i písmo. V 1. století př. n. l. podlehli Keltové v severní Itálii, Galii a Británii vojenské expanzi Římanů a byli postupně asimilováni či vytlačeni do Skotska a Irska.", "Ve Španělsku se Keltové smísily s národem Iberů, neznámého původu. Dodnes se v západní Evropě hovoří jazyky z keltské jazykové skupiny: velštinou, irštinou, skotskou gaelštinou, kornštinou a bretonštinou. Starověké Řecko Mezi roky 1 200 – 900 př. n. l. nastává v Řecku v souvislosti s invazí mořských národů jako byli Dórové pád mykénské civilizace tzv. Temné období a počíná doba železná. Po ní následuje nový rozkvět a řecká kolonizace Středomoří kdy se Řekové museli bránit Perské říši v rámci řecko - perských válek. Následné spory mezi městskými státy jako peloponéská válka vedly k jejich oslabení a zabrání Makedonií, jejíž pozdější král, Alexandr Veliký dobyl Perskou říši a rozšířil řeckou kulturu na Přední východ, čímž počala epocha helénismu. V 2. století př. n. l. se Řecko stalo součástí Římské říše. Starověký Řím Město Řím bylo Latiny založeno roku 753 př. n. l. kdy Itálii dominovali Etruskové a na severu Veneti a Ligurové. Na počátku 5. století př. n. l. počala klesat etruská moc a Řím se stal republikou, která počala dominovat Středomoří. K další expanzi a rozvoji došlo se vznikem císařství v roce 27 př. n. l.. Římané během své dlouhé vojenské expanze vyvrátili a ovládli území mnoha kultur, např. Kartágo, Kelty v Galii a Británii, antické Řecko, Dacii a Egypt, podmanili si středomoří a část západní Evropy. Po přelomu letopočtu se začalo v Římské říši šířit křesťanství, které roku 313 přestalo být pronásledováno a do roku 392 se postupně se stalo jediným povoleným náboženstvím říše, které nahradilo původní antická náboženství. se naplno rozbíhá stěhování národů. Roku 395 je říše trvale rozdělena na Západořímskou a Východořímskou. Západořímská říše se na konci 4. století v důsledku vnitřních mocenských a ekonomických problémů a stěhování národů, spojeného s příchodem nových většinou germánských kmenů, postupně rozkládala a definitivně zaniká roku 476 zaniká. Východořímská říše nazývaná později historiky jako Byzantská říše, přetrvala až do roku 1453, kdy podlehla expanzi Osmanských Turků.", "Stěhování národů je období pozdního starověku, začínající ve 4. století, kdy nově příchozí germánské kmeny pronikaly na území Římské říše. Z konce tohoto období, z 5. a 6. století, se nám dochovaly první jisté písemné zmínky o Slovanech ( nazývaných v raně středověkých německých análech jménem Venetové ) a Avarech. Ostatní etnika Mezi další evropská etnika patřili Germáni kteří mezi lety 750 – 100 př. n. l. expandovali z jižní Skandinávie a Jutského poloostrova na jih a střetli se s Římany a Kelty. Na konci starověku, během stěhování národů, pak osídlili rozsáhlá území Evropy. Východní část Balkánského poloostrova obývali Thrákové, skupina indoevropských kmenů, kteří byli postupně helenizováni, romanizováni a nakonec slavizováni. Jejich blízkými příbuznými byli Dákové a Getové, předci dnešních Rumunů. Východní Balkán obývali jistou dobu také Frýgové, jeden z mořských národů, byli však Thráky vytlačeni do Malé Asie. Západní Balkán byl obydlen Ilyry, kteří byli později z větší části romanizováni a později slavizováni, druhá část se stala předky Albánců. Severní Černomoří osídlili mezi roky 800 – 400 př. n. l. nomádské kmeny Skytů íránského původu, východně od nich pak žili příbuzné kmeny Sarmatů. Před Skyty obývali tuto oblast Kimmeriové, kteří se poté rozdělili na dvě skupiny, jedna z nich pronikla na Balkán a splynula s Thráky, druhá na Kavkaz. Území mezi Vislou a horním Dněprem obývalo záhadné etnikum Venedů, zmiňované římskými autory. Mezi další tajemná etnika starověké východní Evropy patří Fenni, Aesti a Sitones. Středověk Raný středověk Za počátek evropského středověku je považován pád Západořímské říše v roce 476, případně příchod Slovanů do Střední Evropy v 5. – 6. století chápaný jako konec stěhování národů. V bývalé Západořímské říši na počátku středověku dochází k formování nových států a ke změně společnosti na feudální.", "Vizigóti vyznávající ariánské křesťanství vytvořili po roce 419 v jižní Gali a Hispánii Vizigotské království ( 419 – 720 ) a v severní Galii přijal kmen Franků katolickou víru, vojensky si podrobil sousední kmeny a vytvořil tak Franskou říší ( 481 – 843 ). V 5. a 6. století je území střední Evropy na východ od řek Labe a Sála, východní Evropy i Balkánu obýváno Slovany. Před christianizací Slovanů patřily mezi dodnes zaznamenaná kulturně - náboženská centra slovanského náboženství např. chrámy v Retře nebo v Arkoně ( do roku 1168 ). Mezi doložené slovanské politické útvary patřily např. některé kmenové svazy Polabských Slovanů ( např. svaz Luticů či Oboritů ), Sámova říše ( 624 – 659 ), Velkomoravská říše ( 833 – 906 ), Bulharská říše v 7. století, Kyjevská Rus ( později Rusko ), Chorvatsko, Srbsko, České knížectví v 9. století a Polsko roku 960. Počátkem 8. století pronikají do Hispánie muslimští Arabové a Berbeři z oblasti dnešního Maroka. Muslimům se podařilo rozvrátit Vizigotskou říši, ovládnout Pyrenejský poloostrov a vytvořit zde Córdobský emirát ( 756 – 929 ). V další expanzi do Evropy muslimy zastavili Frankové. V 8. – 11. století podnikali skandinávští mořeplavci zvaní vikingové válečné či obchodní cesty do různých částí Evropy. Vikingové se dostali také na Faerské ostrovy, kolonizovali Island a Grónsko a okolo roku 985 odtud pronikli do Severní Ameriky, kde zbudovali později zaniklou osadu v severní části Newfoundlandu. V roce 895 do Evropy pronikli Maďaři, usadili se v Uherských nížinách a roku 1000 zde založili Uherské království ( 1000 – 1918 ). Na počátku 10. století vzniká Svatá říše římská, která začíná dominovat střední Evropě. Východořímská říše zažila na počátku středověku svůj rozkvět a zabrala velkou část Středomoří, včetně Itálie a jižního Balkánu. Na počátku 7. století však začala být ohrožována arabskou expanzí, která připravila říši o dvě třetiny území a ukončila etapu pozdní antiky.", "Od té doby se mluví o Byzantské říši, která na konci 10. století zažila nový rozkvět. Na počátku 13. století počala opět upadat pod vlivem křižáckých válek a roku 1453 bylo její hlavní město Konstantinopol definitivně dobyto osmanskými Turky. Vrcholný středověk Od 11. století dochází k rozkvětu západní, jižní a střední Evropy a došlo k procesu velké kolonizace. Také je znovudobyt Pyrenejský poloostrov v rámci reconquisty, dokončena christianizace východní Evropy a dočasné územní zisky křesťanům přináší křižácké války. Dochází k posílení královské moci například v Anglii, Francii, Čechách a Království obojí Sicílie, zatímco Itálie a Německo tvořící Svatou říši Římskou zůstávají politicky rozdrobené. Pozdní středověk Vrcholný středověk končí ve 14. století krizí pozdního středověku, kdy Evropu zasáhla morová epidemie, hladomory, války, náboženské spory a lidová povstání. Zatímco v západní Evropě dochází k dalšímu posílení královské moci ve Francii, Anglii a nově vzniklém Španělsku, ve střední Evropě se prosazuje stavovský systém oslabující moc krále. Novověk Raný novověk Jako počátek evropského novověku bývá tradičně považováno objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem v roce 1492, případně vystoupení Martina Luthera roku 1517, které vedlo ke vzniku reformace. V této době se evropská intelektuální elita snaží navazovat na antický svět, čímž dává vzniknout renesanci a humanismu, dochází k významným zámořským objevům, zároveň se však jedná o období náboženských válek a především ve střední Evropě procesů s čarodějnicemi. Během 18. století je raný novověk ukončen nástupem osvícenství, pod jehož vlivem se počíná prosazovat panovnický absolutismus a průmyslové revoluce. 19. století Na konci 18. století počíná radikální proměna evropské společnosti v souvislosti s nástupem průmyslové revoluce. Dochází také k společenské proměně směrem k republikánství představované Americkou válkou za nezávislost a především Francouzskou revolucí. Během 19. století se pak Evropou šíří nové myšlenky liberalismu, socialismu a nacionalismu. Politicky začíná dominovat několik málo států: Velká Británie, Francie, Prusko, Rakousko - Uhersko a Rusko, které se snaží úspěšně i neúspěšně získat rozsáhlé kolonie. V druhé polovině 19. století také dochází ke sjednocení Německa a Itálie. 20. století", "Počátek 20. století byl poznamenán první světovou válkou, která vyústila v rozpad Rakouska - Uherska na národní státy a přerod Ruska v Sovětský svaz. Na konci 20. let pak Evropu zasáhla Velká hospodářská krize, která přispěla k rozvoji nacismu v Německu a vyvolání druhé světové války. Po ní došlo k rozdělení Evropy na Západní blok, držící se ideálů demokracie a tržní ekonomiky, a Východní blok, držící se ideálů socialismu, představovaný Sovětským svazem a jeho satelity. Po rozpadu Východního bloku se tyto státy snažily přiblížit západní Evropě, s čímž souvisí rozšiřování Evropské unie na bývalé komunistické země. Odkazy Reference Literatura Buchvaldek, M. a kol.: Dějiny pravěké Evropy, SPN, Praha, 1985 DAWSON, Christopher: Zrození Evropy: úvod do dějin evropské jednoty. Praha: Vyšehrad, 1994, HEER, Friedrich: Evropské duchovní dějiny. Praha: Vyšehrad 2000 Související články Pravěká Evropa Helénismus Římská říše Byzantská říše Středověk Renesance Věk zámořských objevů Kolonialismus Osvícenství Vzestup nacionalismu v Evropě Průmyslová revoluce Dům evropských dějin, muzeum otevřeno v roce 2016 v Bruselu Seznam historiků, včetně většiny významných historiků Seznam největších evropských měst v dějinách Seznam předchůdců suverénních států v Evropě Seznam císařství Seznam středověkých velmocí Seznam moderních velmocí Atlantický svět Dějiny Středomoří Dějiny západní civilizace Dějiny Balkánu Dějiny Romů Externí odkazy Evropa Evropa" ]

[ "Dějiny území Belgického království jsou propleteny s dějinami Nizozemska, Německa, Francie a Lucemburska. Po většinu historie bylo území dnešní Belgie buď částí většího státního celku ( Franská říše ), nebo bylo rozdrobeno do menších útvarů ( Brabantské vévodství, Flanderské hrabství, Lutyšské knížecí biskupství, Lucemburské hrabství ). Strategická poloha tohoto území ho rovněž předurčila být pověstným“ bojištěm Evropy ” – osudové bitvy velkých mezinárodních konfliktů se odehrávaly na území Belgie již za osmdesátileté a třicetileté války, později i za první a druhé světové války. Belgické dějiny jsou poznamenány též potýkáním dvou jazykových skupin, vlámsky ( nizozemsky ) mluvícího severu a francouzsky mluvícího jihu ( Valonska ). Prvním, kdo tyto dvě jednotky spojil do jednoho celku, byl římský císař a burgundský vévoda Karel V. v rámci své pragmatické sankce z roku 1549. Oddělení tohoto území od Nizozemska utvrdila osmdesátiletá válka ( 1568 – 1648 ). Poté ho však ovládaly různé cizí mocnosti - Španělé, Rakušané i Francouzi. Politická nesuverenita nijak ovšem nebránila rozkvětu obchodu a kultury. Belgie se stala jedním z evropských epicenter průmyslové revoluce, rozvoje měšťanské třídy a společnosti založené na obchodu. Moderní Belgie vznikla roku 1830, díky belgické revoluci. Jazyková hranice však nikdy zcela nezmizela a střet vlámské a valonské části země naplňuje moderní politické dějiny Belgie. Belgie byla postupně, od 70. let 20. století, federalizována a nezřídka se diskutuje i o možnosti jejího rozdělení na dva státy. K belgickým dějinám patří i koloniální dobrodružství, které tento malý stát zahájil v 19. století, především v centrální Africe. Bilance belgického kolonialismu patří k nejkrvavějším – její součástí jsou miliony mrtvých domorodců. Kolonie získaly nezávislost v 60. letech 20. století. V poválečném období se Belgie stala typickým západoevropským sociálním státem, cílem masivní migrace z Afriky a Blízkého východu, propagátorem liberalizačních trendů ( povolení eutanazie či sňatků gayů ) a také lídrem evropského integračního procesu. Brusel není jen hlavním městem Belgie, ale i sídlem hlavních institucí Evropské unie – Evropské komise a Evropského parlamentu.", "Sídlí v něm také velitelství vojenské aliance NATO, k jehož zakladatelům Belgie rovněž patřila. Starší dějiny Na území Belgie, nedaleko městečka Engis, byly v letech 1829 – 30 objeveny vůbec první pozůstatky lidského druhu, který pak získal jméno podle pozdějších objevů v údolí Neanderthal v Německu – člověk neandrtálský. Neandrtálci žili na území Belgie již 100 000 let př. n. l. V neolitu zasahovala na belgické území kultura s lineární keramikou. Specifické na jejích projevech v Belgii bylo jinde nepříliš obvyklé opevňování vesnic zdmi. K nejcennějším pozůstatkům po této kultuře patří doly ve Spiennes, kde neolitičtí obyvatelé těžili pazourky, a které byly roku 2000 zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. První zemědělskou kulturou na území Belgie byla michelsberská kultura. Ve třetím a na konci čtvrtého tisíciletí př. n. l. celé území vykazovalo relativně malé lidské osídlení. Změna přišla na konci doby bronzové, okolo roku 1750 př. n. l., kdy území začaly osídlovat různé kmeny, které Římané později označovaly za keltské, byť zejména obyvatelstvo na severu možná keltské nebylo. Tyto nové kmeny sebou přinesly kulturu popelnicových polí, později kulturu halštatskou a laténskou. Z doby zhruba 500 př. n. l. je doložen obchod se Středomořím, z doby kolem roku 150 př. n. l. ražba mincí. Římané užívali pro všechny Kelty v této oblasti termín Belgové a odtud také pochází dnešní slovo Belgie. V letech 59 – 52 př. n. l. si Belgy podrobil římský vůdce Julius Caesar a připojil jejich území k Římské říši. Ve svých zápiscích přitom Belgy označil za“ nejstatečnější z Galů ”. V roce 27 př. n. l. byla z území Belgů vytvořena provincie Gallia Belgica s hlavním městem v Remeši. Za Domiciána ( 81 – 96 ) byla z Belgiky oddělena Germania Inferior a Germania Superior. V roce 300 byla Belgica rozdělena na Belgica Prima s hlavním městem v Trevíru a Belgica Secunda s hlavním městem v Remeši. V letech 406 – 407 obsadili Belgii Germáni – Frankové.", "Severní část dnešního území se velmi germanizovala, zatímco na jihu zůstali latinsky hovořící Galořímané - to byl prapočátek současného jazykového rozštěpení země. V roce 450 Frankové expandovali do Galie, kde založili Franskou říši, jejíž součástí byla i Belgie. Během 7. století byli christianizováni, přičemž klíčovou úlohu sehrál Servác z Tongeren. Západní část byla součástí Neustrie, východní Austrasie. Po rozpadu Franské říše v roce 843 byla většina Belgie, včetně východních Flander, součástí Svaté říše římské, zatímco většina Flander byla lénem francouzského krále. V roce 1384 zdědil Flandry burgundský vévoda Filip Smělý. Belgie se tak stala součástí vévodství burgundského. V roce 1477 však Karel Smělý zahynul v bitvě u Nancy, čímž burgundští vévodové vymřeli. Belgii a vůbec celé Nizozemí zdědili Habsburkové. Po rozdělení habsburské dynastie patřila Belgie nejprve španělským Habsburkům ( 1553 – 1713 ), pak rakouským ( 1713 – 1794 ). Pod těmito různými vládci, a zvláště mezi 12. a 17. stoletím, se díky své výhodné poloze stávala belgická města významnými centry obchodu, průmyslu a umění. Vlámští malířští mistři ( Peter Paul Rubens, Anthonis van Dyck, Pieter Breughel ) byli ve své době nejoceňovanějšími v celé Evropě. V roce 1795 Belgii anektovala Francie v čele s Napoleonem, a po jeho porážce na základě výsledku Vídeňského kongresu ( 1815 ) připadla Nizozemí. Po povstání, které vzniklo v bruselském operním divadle La Monnaie, vyhlásila 4. října 1830 provizorní belgická vláda nezávislost na Nizozemsku. Byla vytvořena parlamentní monarchie a 21. července 1831 na belgický trůn nastoupil král Leopold I. Belgický z ernestinské linie Wettinů ( rod Sasko – Coburg – Gotha ). V tento den slaví Belgičané Den nezávislosti. Belgické ústavní zřízení pak bylo po celé 19. století vzorem pro evropské liberály. Během vlády Leopolda II. ( 1865 – 1909 ) získala Belgie kolonii v Kongu, jejíž přírodní bohatství nemilosrdně vydrancovala, samozřejmě s velkým ziskem.", "Kolonie nejdříve patřila přímo králi, ale roku 1908, po masivní mezinárodní kritice belgického monarchy, byla předána státu a přejmenována na Belgické Kongo. Tato formální změna ovšem zásadní zlepšení situace domorodců nepřinesla. Belgické koloniální vykořisťování v centrální Africe bývá většinou hodnoceno jako mnohem horší než francouzské na severu, německé na jihovýchodě nebo britské na jihu kontinentu. Mezi lety 1880 – 1920 populace Konga klesla na polovinu. Počet obětí teroru dosáhl k deseti milionům. Proti spontánně vznikajícím hnutím odporu nekompromisně zasahovala armáda. Belgie ve 20. století Belgie za první světové války Po vypuknutí první světové války Německo napadlo neutrální Belgii a Lucembursko v rámci tzv. Schlieffenova plánu. Snažilo se obejít francouzské opevnění a přes Belgii rychle zaútočit na Paříž. Ohrožení Francie přimělo Británii vstoupit do války. Jako odůvodnění použila spojeneckou smlouvu s Belgií z roku 1839. Belgická armáda během prvních dnů po napadení kladla tvrdohlavý odpor, ačkoli Němci spoléhali na to, že by mohla nechat německá vojska snadno projít. Tomu se postavil zejména král Albert I. „ Belgie je národ, nikoli silnice,“ je jeho slavný výrok z této doby, který z něj učinil národního hrdinu, ačkoli Belgičané desetinásobné německé přesile samozřejmě podlehli. Zdrželi však Němce na svém území téměř měsíc, což dalo francouzským a britským silám čas se připravit na protiútok na Marně. Německý“ závod k moři ” Belgičané zastavili zejména v památné bitvě na řece Yseru. Část belgických jednotek po porážce ustoupila na území Francie, k Le Havru. Tyto belgické jednotky bojovaly na západní frontě až do roku 1918. Do Francie a Nizozemska odešlo také 1,4 milionu uprchlíků. Jednotky z belgického Konga sehrály hlavní roli v Africké kampani. Němečtí útočníci se setkali i s odporem obyvatelstva záškodnickými akcemi, včetně ničení železničních tratí, na což odpovídali brutálním terorem. Okolo 6000 civilistů bylo okupačními jednotkami zastřeleno, hlavně v prvních měsících války. Belgie pak byla čtyři roky okupována. Během této doby platilo stanné právo. Obyvatelstvo většinou reagovalo pasivním odporem.", "Nepříjemným rysem okupace bylo, že se Němci pokusili zneužít jazykově - národnostního rozštěpení Belgie, aby narušili vyvřelý odpor vůči agresivnímu germánství. Vlámské obyvatelstvo označovali za utlačované a snažili se mu poskytovat různé výhody ( tzv. flamenpolitik ). Mj. zavedli vyučování vlámštiny na školách. Tato politika zanechala trvalé důsledky a takto rozdmýchané „ vlámské národní vědomí“ už nikdy zcela nevyhaslo. Belgie během okupace též čelila potravinové krizi. Mezinárodní pomoc zorganizoval bývalý americký prezident Herbert Hoover ( Commission for Relief in Belgium ). S německým souhlasem – a k britské nevoli – jeho organizace nakonec sytila až 10 milionů lidí denně. Často je to označováno za jeden z nejpozoruhodnějších humanitárních výkonů v dějinách. Ekonomicky byla země ovšem okupanty zcela zplundrována, tisíce strojů, ba celé továrny byly odvezeny do Německa. Odvezeny byly i stroje, které Němci nemohli přímo využít – posloužily jako šrot pro německé ocelárny. V závěru války se na území Belgie odehrála i neblaze proslulá bitva u Yper, kde byl prvně užit bojový plyn yperit. Meziválečná doba Zatímco v roce 1914 měla Belgie jednu z nejlépe fungujících ekonomik v Evropě, v roce 1919, rok po konci války a okupace, činila nezaměstnanost hrozivých 80 procent. Vláda po válce kupříkladu disponovala jen 81 lokomotivami, ačkoli před válkou jich měla 3470. Po válce vedla všeobecná demoralizace k útokům na skutečné i domnělé kolaboranty s Němci a válečné zbohatlíky, pouliční násilí vláda zvládala jen s obtížemi. Přesto se situace rychle uklidnila a i ekonomická situace se začala rychle zlepšovat. Už v roce 1920 Belgie ukázala svou sílu uspořádáním prvních poválečných olympijských her v Antverpách. V roce 1921 Lucembursko vytvořilo s Belgií hospodářskou unii, což ekonomice také značně pomohlo. Spolupráce mezi těmito státy se projevovala např. vytvořením měnové unie, kdy bylo možno používat belgický frank na lucemburském území a naopak. Belgie byla jednou ze zemí, které Versailleská mírová smlouva přála – německé válečné reparace byly stanoveny na 12,5 miliard liber šterlinků. V letech 1923 – 1926 belgická armáda vstoupila i na německé území, aby vyplácení reparací zajistila.", "O účelnosti této politiky a jejím vlivu na růst resentimentů a nacismu v Německu se ovšem dodnes diskutuje. Po válce získala Belgie též dva pruské okresy Eupen a Malmédy, čímž získala německy mluvící menšinu, již má na svém území dosud. Belgie po válce požadovala i některá nizozemská území – Nizozemce Belgičané označovali za německé spolupachatele. Tyto požadavky však uspokojeny nebyly. Dvacátá léta byla v Belgii dobou ekonomického, ale i kulturního rozkvětu. Dařilo se avantgardnímu umění ( René Magritte, Paul Delvaux ) a vznikla též osobitá tradice belgického komiksu ( Hergého Tintin ad. ). V roce 1925 byla Belgie pověřena správou bývalé Německé východní Afriky, která hraničila s Belgickým Kongem na východě. Území se tehdy nazývalo obvykle Ruanda - Urundi ( dnes jde o dva nezávislé státy: Rwanda a Burundi ). Belgičané slíbili podporovat vzdělanost, tento slib však nesplnili: když v roce 1962 Belgie koloniální moc nad tímto územím ztratila, bylo na něm napočítáno jen 100 Afričanů se střední školou. Belgie za druhé světové války Tak jako před první světovou válkou, i před tou druhou Belgie věřila, že ji ochrání její neutralita. I tentokrát šlo o omyl. 10. května 1940 byla země napadena německou armádou. Po 18 dnech bojů se Belgie a její vrchní velitel Leopold III. vzdali. Premiér Hubert Pierlot odešel do Londýna, kde vytvořil exilovou vládu. Odešla i značná část armády, která pak bojovala po boku spojenců a podílela se i na vylodění v Normandii roku 1944 ( známá Pironova brigáda ). Jako v minulé válce, i tentokrát sehrály značnou roli jednotky Belgického Konga, které se zapojily do války proti Italům ve východní Africe. Konžští vojáci sloužili také na Blízkém východě a v Barmě. Belgické Kongo sehrálo také značnou roli jako zásobárna surovin, včetně uranu - uran použitý v projektu Manhattan a v atomových bombách vypuštěných Američany na Hirošimu a Nagasaki pocházel právě odtud. Území Belgie bylo během okupace řízeno německou vojenskou vládou. Neblaze proslula bývalá pevnost v Breendonku, nedaleko Mechelenu, kterou nacisté použili k věznění Židů, politických vězňů a odbojářů.", "Z 3500 vězněných v Breendonku mezi lety 1940 – 44 zemřelo 1733. Židé na okupaci doplatili nejvíce. V roce 1940 žilo v Belgii téměř 70 000 Židů. Z nich bylo 46 % deportováno z tranzitního tábora Mechelen, zatímco dalších 5034 lidí bylo deportováno přes internační tábor Drancy ( poblíž Paříže ). Od léta 1942 do 1944 odjelo z Belgie osmadvacet transportů s 25 257 Židy a 351 Romy do východní Evropy. Jejich cílem byl často tábor smrti v Osvětimi. Na konci války se vrátilo pouze 1205 deportovaných. Odboj proti německým okupantům byl silný, byť značně roztříštěný. Vláda v exilu podporovala organizaci Armée Secrète, nicméně šlo spíše o zastřešující termín řady nezávislých center. Některé organizace byly velmi levicové, jako komunistická Front de l ' Indépendance, jiné krajně pravicové jako Légion Belge, další, jako Groupe G, politicky vyhraněné nebyly. Belgický odboj mj. zorganizoval evakuaci asi 14 000 spojeneckých letců na Gibraltar. Existovala ovšem i kolaborace, ať už vlámská ( DeVlag, Vlaamsch Nationaal Verbond ), nebo valonská ( rexistické hnutí ). Belgie byla osvobozena na konci roku 1944 britskou, kanadskou a americkou armádou. 3. září 1944 velšské gardy osvobodily Brusel. Britská 2. armáda obsadila 4. září 1944 Antverpy, klíčové pro zásobování armád. Znovudobytí Antverp bylo také hlavním cílem německé protiofenzivy v Ardenách. Ta vyústila v těžké boje na belgické půdě během zimy 1944 – 45. Avšak německý útok byl odražen, mj. i za pomoci 100 000 mobilizovaných Belgičanů z osvobozených území. Po porážce Německa belgičtí vojáci okupovali i část západního Německa. Poslední belgičtí vojáci opustili Německo až v roce 2002. Poválečný vývoj Po konci války vyvstala otázka, zda se má do čela státu vrátit král Leopold III., který se roku 1940 vzdal německé armádě a na rozdíl od vlády neodjel ze země. Dokonce se za války několikrát setkal s německým diktátorem Hitlerem, což na část veřejnosti působilo jako kolaborace - tento postoj formulovala zvláště levice.", "Situace skončila jakýmsi patem, kdy formálně král byl králem, ale zůstával v exilu ve Švýcarsku, zatímco povinnosti doma za něj plnil jeho bratr, princ Charles. Roku 1950 bylo vypsáno referendum o tom, zda se má král vrátit. Ačkoli celkový výsledek byl poměrně jasný - 57,6 procent hlasovalo pro Leopoldův návrat, problém byl, že referendum odhalilo a zesílilo národnostní rozštěp - Vlámové volili jasně pro návrat krále ( 70 procent ), Valoni ovšem spíše proti ( 58 procenty ). Levice na valonských územích pak uspořádala velké protesty a hrozila i generální stávkou. Sám Leopold situaci vyřešil tím, že 16. července 1951 abdikoval ve prospěch svého tehdy dvacetiletého syna Baudouina. Po dvou bolestných zkušenostech s nerespektovanou neutralitou se Belgičané po válce stali velkými příznivci kolektivní bezpečnosti. Byli zakládajícími členy NATO. Roli Belgie v tomto procesu symbolizuje i to, že se Brusel stal sídlem ústředí této vojenské aliance. V roce 1951 se jednotka dobrovolníků v rámci belgické armády zapojila i do korejské války proti Číňanům a Severokorejcům. Zúčastnila se několika klíčových bitev, zabito bylo přes 300 Belgičanů. Poslední belgičtí vojáci se vrátili z Koreje v roce 1955. Další belgickou strategií se stala regionální i evropská integrace. Již 5. září 1944 byla vytvořena Beneluxská celní unie. Reálně začala fungovat v roce 1948. V roce 1960 byla nahrazena Beneluxskou ekonomickou unií. Belgie byla také jedním ze zakládajících členů Evropského společenství uhlí a oceli v červenci 1952 a z ní vycházejícího Evropského hospodářského společenství vytvořeného Římskou smlouvou 25. března 1957. To byl základ budoucí Evropské unie. Klíčovou osobností počátku integračního procesu, jak beneluxského, tak západoevropského, byl mnohonásobný belgický ministr zahraničí a premiér Paul - Henri Spaak, sociální demokrat, který stanul též v čele NATO a byl prvním předsedou Evropského parlamentu.", "Belgičtí politici se později díky belgické angažovanosti v evropském integračním procesu, a ovšem také díky vytrénovanosti v umění komplikovaného kompromisu ( vzhledem k vícenásobnému rozštěpu belgické politické scény od 60. let ) stali velmi úspěšní v získávání vysokých postů v evropských institucích: Jean Rey byl předsedou Evropské komise ( 1967 - 1970 ), Herman Van Rompuy prvním stálým prezidentem Evropské unie ( 2009 - 2014 ), Jean Duvieusart a Victor Leemans předsedy Evropského parlamentu. Poválečné ekonomice silně pomohl americký Marshallův plán. Belgie díky němu získala v letech 1948 až 1951 finanční injekci 559 milionů dolarů, které nemusela nikdy splatit. Shodou okolností, vzhledem ke zvláštní síti lokálních organizací spravujících americkou pomoc, mimořádně díky tomu vzrostl vliv odborů v belgické společnosti. Jinak struktura nově budovaného hospodářství vycházela z poválečného\" keynesiánského konsensu\". Výsledkem byl fascinující ekonomický růst v následujících 30 letech. Ten byl typický pro celou západní Evropu, ale Belgie v něm hrála roli premianta. Začalo se hovořit o belgickém hospodářském zázraku. Mocně vzrostla životní úroveň. Podle jedné studie belgičtí pracovníci vydělali do roku 1961 o 50 procent víc než jejich protějšky v Itálii a o 40 procent víc než v sousedním Nizozemsku. Přesto měl tento pozitivní proces jeden sporný důsledek. Vlámské území bylo po válce mnohem více zničené a zaostalé než valonské. Především Flandry proto čerpaly z Marshallova plánu. Zahájily tak dynamický růst a ze zaostalejší, zemědělské části země se rychle stala prosperující oblast. Problém byl, že to nebylo doprovázeno adekvátním růstem ve Valonsku. Tato oblast, jejíž bohatství spočívalo tradičně v těžbě uhlí a těžkém průmyslu, spíše stagnovala a přechod k postindustriální společnosti a krize uhelného a těžkého průmyslu od 60. let ( a zvláště pak od roku 1973 ) ekonomický rozštěp země ještě prohloubily. Vzhledem k tomu, že tento rozštěp kopíroval i rozštěp národnostní, stal se nacionální problém pro Belgii od 60. let ústředním vnitropolitickým tématem. Když roku 1960 nespokojení valonští dělníci vyhlásili generální stávku, jejich vlámští kolegové se k nim nepřipojili.", "Výsledkem byl vznik tzv. renardismu ( podle odboráře André Renarda ), který kombinoval militantní socialismus s valonským nacionalismem. Byli to tudíž paradoxně valonští dělníci, kteří začali jako první mluvit o federalizaci Belgie. Brzy se tématu ovšemže chytli i vlámští nacionalisté. Navíc vše zesiloval i problém náboženství - Valoni jsou převážně katolíci, Vlámové protestanti. Právě nábožensky podbarvenými spory v 50. letech boje začaly - tzv. válkou o školy, kde šlo o to, zda mají katoličtí kněží bez pedagogického vzdělání učit na belgických státních školách. Spor byl roku 1958 zažehnán kompromisem, ale v průběhu 60. let plynule přešel ve spor jazykový. Vlámové začali požadovat zrovnoprávnění vlámštiny ( de facto nizozemštiny ) ( do roku 1967 neexistoval ani nizozemský text ústavy ). Začalo se hovořit o tzv. jazykové válce. Vyvrcholila v roce 1968 rozdělením katolické univerzity v Lovani na dvě části, vlámskou a valonskou ( Katholieke Universiteit Leuven a Université Catholique de Louvain ). Brzy se rozštěpily i hlavní politické strany podle národnostního klíče. Cesta k federalizaci byla otevřena. V 50. a 60. letech ovšem musela Belgie čelit ještě další otázce - svému koloniálnímu dědictví. Už od 50. let se mluvilo o nutnosti dekolonizace, ovšem ta byla naplánována jako dosti pozvolný proces. Po vypuknutí povstání v Kongu roku 1959, jež vedl Patrice Lumumba, však bylo jasné, že vše půjde mnohem rychleji. Roku 1960 Kongo vyhlásilo republiku a belgické vojenské síly zůstaly pasivní, a to i tehdy, když černošské davy začaly útočit na bílé obyvatelstvo. Zorganizovaly pouze evakuaci belgických občanů. Situace se však rychle komplikovala - jižní část Konga, tzv. Katanga, vyhlásila nezávislost, s podporou části belgických důstojníků. Navíc se v rámci studené války Sovětský svaz snažil nastalé situace využít a vtáhnout Lumumbův režim do východního bloku. Belgičané tak podpořili pravicového Josepha Mobutua, který se proti Lumumbovi postavil. Výsledkem bylo Lumumbovo zavraždění a občanská válka. Mobutu v ní zvítězil a zemi přejmenoval na Zaire. Federalizace a snahy o rozdělení", "Federalizace Belgie proběhla v pěti etapách v období od roku 1970 do roku 2001. Prvním signálem byl v roce 1968 rozpad univerzity v Lovani na vlámskou a francouzskou univerzitu. Roku 1970 byl do ústavy zanesen princip tří „ kulturních společenství“ ( vlámské, frankofonní a germanofonní ) a tři územní „ regiony“. V roce 1980 z názvů společenství odpadlo slovo „ kulturní“, všechna tři společenství a rovněž vlámský i valonský region zřídila své „ rady“ ( parlamenty ) a „ exekutivu“ ( vlády ). Rada i vláda vlámského společenství se však sloučila s radou a vládou vlámského regionu. V letech 1988 – 1989 zřídil vlastní parlament a vládu i Region Brusel - hlavní město, současně byla regionům předána pravomoc nad veřejnými pracemi a dopravou a společenstvím působnost v oblasti vzdělávání. V roce 1993 se do ústavy dostala formulace, že „ Belgie je federální stát, který se skládá ze společenství a regionů“, čímž se stala Belgie federací de iure, a společenství a regiony získaly další kompetence. Pátou etapou federalizace byly v roce 2001 Lambermontská a Lombardská dohoda, kterou do kompetence regionů přešlo i zemědělství, mořský rybolov, zahraniční obchod, otázky volebních výdajů, financování politických stran a regionální rozvoj. Lombardská dohoda rozdělila parlament Bruselského regionu na frankofonní a vlámskou část se zákazem majorizace. Po roce 2000 sílí na vlámské straně snahy o úplné rozdělení Belgie. Filip Dewinter, předseda nacionalistické strany Vlámský zájem, požaduje „ sametový rozvod“, za jehož vzor považuje rozdělení Československa v roce 1993, rovněž vlámští křesťanští demokraté ( předseda Yves Leterme ) podporují další prohlubování autonomie. Hlavní překážkou rozdělení je dvojjazyčné hlavní město Brusel. Dne 13. listopadu 2006 belgická televize odvysílala fiktivní vyhlášení vlámské nezávislosti, za tento žert bylo vedení televize kritizováno. Po 1990 Po roce 1990 Belgie zažívá období poklesu a mnoha problémů. V ekonomické oblasti musely vlády po roce 1992 začít řešit otázku státního dluhu, který se dotkl hranice 130 procent HDP. Podařilo se jim sice dluhovou spirálu zastavit, ale za cenu frustrace části veřejnosti. Frustrace, která se ihned přebarvila do nacionálních barev.", "V roce 1996 otřásl Belgií skandál kolem sadistického pedofila Marca Dutrouxe. Ukázalo se, že pedofilní sítě prorostly až do nejvyšších míst politiky a že státní aparát, včetně justice, de facto pedofilnímu spiknutí pomáhal, byť spíše kvůli své byrokratičnosti a neschopnosti. Podezřelá neschopnost justice vraha dopadnout přivedla v roce 1996 do ulic 300 000 Belgičanů ( tzv. Bílý pochod ). Podobné rozhořčení vyvolala tzv. dioxinová aféra roku 1999, kdy se ukázalo, že vláda začala měřit množství polychlorovaných bifenylů v potravinách až několik měsíců poté, co byla informována o jejich nadměrném množství v belgických vejcích a drůbeži, a že bez otevření věci médii by se patrně snažila vše ututlat. Skandál Agusta ve stejné době ukázal, že dvě nadnárodní společnosti získaly belgické vojenské zakázky díky korupci. Roku 1995 rozbouřila emoce další aféra, vražda vládního inspektora Karla Van Noppena. Ten vyšetřoval zneužívání růstových hormonů farmáři a obchodníky s masem. Posléze byla odhalena celá\" hormonová mafie\". Belgie zůstala věrna tradici velmi liberální politiky, takže v roce 2002 povolila jako druhá země na světě ( po Nizozemsku ) eutanazii, v roce 2003 pak jako druhá na světě ( opět po Nizozemsku ) umožnila sňatky osob stejného pohlaví a roku 2005 adopci dětí homosexuály. Politická scéna je nicméně stále více paralyzovaná národnostním rozštěpem - po volbách v roce 2010 Belgie vytvořila světový rekord v době od voleb, kdy se politici nedokázali dohodnout na vládním uspořádání ( 541 dní ). Dalším problémem se stalo přistěhovalectví, zejména z muslimských zemí. To bylo dlouho podporováno, mj. i kvůli tomu, že přistěhovalci\" ředili\" národnostní problém a politici dlouho věřili, že právě oni budou tmel rozdělené společnosti, lidé s belgickou a nikoli vlámskou či valonskou identitou. Velká část muslimských přistěhovalců však belgickou identitu nepřijala. S nástupem vlny sunnitského fundamentalismu ( reprezentovaného zejména Islámským státem ) se řada belgických muslimů radikalizovala - po teroristických útocích v Paříži roku 2015, při nichž bylo zavražděno 130 lidí, se ukázalo, že teroristická síť má zázemí právě v Belgii, a že státní aparát není schopen tomuto problému čelit.", "Reference Externí odkazy" ]

[ "Gravitační zrychlení je zrychlení, které tělesu udílí gravitační síla. Značení a jednotky Značka: ag Jednotka v SI: m / s ² Definiční vztah Je - li gravitační síla působící v daném místě na ( bodové ) těleso setrvačné hmotnosti, vyjadřuje gravitační zrychlení vztah. Gravitační zrychlení je tedy číselně rovno gravitační síle, kterou gravitační pole v daném místě působí na bodové těleso o jednotkové ( setrvačné ) hmotnosti. Za předpokladu, že platí rovnost setrvačné a gravitační hmotnosti ( základní postulát obecné teorie relativity ), vyjadřuje gravitační zrychlení intenzitu gravitačního pole v daném místě. Gravitační a tíhové zrychlení na zemském povrchu Teoretická střední hodnota gravitačního zrychlení na povrchu Země je ag = 9,823 m · s − 2. Tato hodnota vyplývá ze vztahu pro intenzitu gravitačního pole po dosazení hodnot poloměru a hmotnosti Země, za zjednodušujícího předpokladu, že Země je nehybná, homogenní, dokonalá koule o poloměru = 6371 km, což je poloměr koule o stejném objemu jako je skutečný objem Země. S gravitačním zrychlením by tělesa padala k Zemi, kdyby se Země neotáčela. Na tělesa otáčející se spolu se Zemí ( tedy ve vztažné soustavě spojené s povrchem Země ) působí výslednice dvou sil: gravitační síly a odstředivé síly. Tato výslednice se nazývá tíhová síla a uděluje tělesům při volném pádu tíhové zrychlení, což je vektorová výslednice gravitačního zrychlení a odstředivého zrychlení. Tíhové zrychlení vyjadřuje intenzitu tíhového pole na povrchu Země. Na různých místech zemského povrchu se velikost tíhového zrychlení mírně liší ( v řádu setin m · s − 2 ); na rovníku je jeho hodnota menší a směrem k pólům se zvětšuje. To je způsobeno velikostí odstředivé síly vznikající rotací Země, která je největší na rovníku a nejmenší na pólech. Dohodnutá střední hodnota tíhového zrychlení, tzv. normální tíhové zrychlení, je g = 9,80665 m · s − 2. Na povrchu Měsíce je gravitační zrychlení přibližně šestkrát menší než na Zemi. Literatura Bednařík & Široká: Mechanika. Prometheus 2000, Související články Gravitační potenciál Intenzita gravitačního pole Slapová síla Tíhové zrychlení Gravitace Zrychlení" ]

[ "Tíhové zrychlení je zrychlení volného pádu těles zanedbatelných rozměrů ( hmotných bodů ) v dané vztažné soustavě a představuje superpozici gravitačních a setrvačných zrychlení působících na tělesa v této soustavě. Nejčastěji se tíhovým zrychlením míní speciální případ zrychlení volného pádu v soustavě spojené s povrchem kosmického tělesa ( například Země ); hlavní složkou tíhového zrychlení je gravitační zrychlení vyvolané tímto tělesem, ale pokud se jedná o rotující těleso ( a tedy i Zemi ), působí kromě gravitační síly také odstředivá síla, což je setrvačná síla vznikající v důsledku otáčení tělesa kolem jeho osy. Proto je tíhové zrychlení na rovníku menší než na pólech. Beztížný stav nastává ve vztažných soustavách, ve kterých je tíhové zrychlení nulové, tedy skládající se setrvačné a gravitační síly se vzájemně vektorově odečítají. Typickým příkladem je kabina pohybující se se zrychlením rovným zrychlení vnějšího gravitačního pole – volně se pohybující družice, padající kabina výtahu apod. Značka, jednotka Značka: g Jednotka: m / s 2 Tíhové zrychlení na Zemi Hodnota tíhového zrychlení na Zemi činí v českých zeměpisných šířkách ( 49 ° až 51 ° ) přibližně 9,81 m / s ². Tíhové zrychlení se ve zrychlení padajících těles plně projeví ve vakuu, kde nepůsobí odporové síly a pád je možno považovat za volný. V atmosféře je pohyb těles brzděn odporem vzduchu. Působení tíhového zrychlení poprvé přesně popsal Galileo Galilei, který vyslovil a experimentálně ověřil jeho závislost na geografické šířce, nadmořské výšce a nepatrně i na lokální hustotě hornin pod povrchem. Pro fyzikální a technické použití je vhodné stanovit univerzální standardní hodnotu. Ta se nazývá normální tíhové zrychlení, značí g 0 nebo gn a její hodnota vychází z tíhového zrychlení na 45 ° zeměpisné šířky u hladiny moře: g 0 = gn = 9,80665 m / s ² ( přesně ). Pro výšky zanedbatelné vzhledem k průměru Země se g snižuje na jeden metr nadmořské výšky přibližně o 3 × 10 − 6 m / s 2. Tíhové zrychlení je mírně ovlivňováno i pozicí Měsíce vůči Zemi, což se projevuje např. přílivem a odlivem hladiny moře.", "Tíhové zrychlení na povrchu obecného kosmického tělesa Tíhové zrychlení lze definovat jako zvýšení rychlosti tělesa působením pouze gravitačních a setrvačných sil působících na povrchu kosmického tělesa za jednu sekundu při volném pádu ve vakuu. Jednotkou tíhového zrychlení je m / s 2. Tíhové zrychlení definujeme na konkrétním místě povrchu konkrétního kosmického tělesa, může být proměnlivé i časově. Pokud se výrazněji projevují vlivy rotace, okolních těles, nebo při nepravidelném tvaru kosmického tělesa, měli bychom tíhové zrychlení definovat jako vektor. Tíhové zrychlení tedy obecně závisí na gravitačním poli kosmického tělesa – gravitační zrychlení na pohybu ( trajektorii ) kosmického tělesa – např. na Zemi se projevuje odstředivé zrychlení na gravitačním poli blízkých kosmických těles ( např. na Zemi způsobuje vliv Měsíce příliv a odliv ) Gravitační složka tíhového zrychlení ( ag ) vně daného tělesa v souladu s gravitačním zákonem klesá s druhou mocninou vzdálenosti od středu tělesa ( např. Země ). Obecně pro gravitační zrychlení ve vzdálenosti r od středu tělesa ( ať už je to pod povrchem, na něm nebo nad ním ) s kulově symetrickým rozložením hmotnosti, u kterého M ( r ) udává celkovou hmotnost uvnitř koule s poloměrem r, platí vztah Pod povrchem těles s konstantní hustotou by pak tato složka rostla přímo úměrně se vzdáleností od středu: Velikost tíhového zrychlení na jiných planetách a měsících je tedy jiná než na Zemi, závisí především na hustotě tělesa, na jeho tvaru a na rychlosti jeho rotace. Například tíhové zrychlení je na Měsíci přibližně šestkrát nižší než na Zemi ( tíhové zrychlení na Měsíci je přibližně 1,6236 m / s 2 ). Na Marsu má tíhové zrychlení hodnotu 3,725 m / s 2 ( což je tedy 2,6 krát menší než na Zemi ). Beztížný stav a umělá tíže Beztížný stav, který panuje na družicích obíhajících kolem Země, je způsoben rovností odstředivé síly způsobené oběhem a síly dané působením gravitačního pole Země. Vědci a technici uvažují o konstrukci orbitálních stanic využívajících „ umělou gravitaci“, kde bude tíhové zrychlení vytvářeno rotací stanice nebo její obytné části. Korektní české označení je „ umělá tíže“, neboť se tak vytvářejí pouze setrvačné síly, nikoli gravitace, která je univerzální pravou silou. Odkazy", "Související články Geoid Gravimetrie ( fyzika ) Gravitace Gravitační pole Gravitační zrychlení Pohyb v centrálním gravitačním poli Tíha Váha Reference Externí odkazy Gravimetrická mapa ČR Gravitace Zrychlení" ]

[ "Hmotný bod je fyzikální abstrakce / model reálné situace v prostoru, kterému je přiřazena hmotnost o určité velikosti. Takto definovaný hmotný bod je bezrozměrným útvarem a používá se tedy pouze pokud vás nezajímá deformace ani otáčení daného tělesa, ale pouze jeho pohyb podél určité křivky, tedy o jeho posuvném pohybu. Hmotný bod je abstraktní náhrada za skutečné těleso ( nebo jeho část ), jehož tvar a rozměry nejsou pro sledovaný jev podstatné a lze je tedy zanedbat. Některé vlastnosti tělesa se přenáší i na hmotný bod, jde např. o hmotnost, polohu, rychlost, elektrický náboj apod. Hmotný bod je obvykle ztotožňován s těžištěm popisovaného tělesa. Hmotný bod je nejjednodušším zjednodušením tělesa. Příklady Pojem hmotného bodu se používá nejen pro tělesa malých rozměrů. Např. při sledování pohybu malého tělesa v gravitačním poli můžeme postupovat tak, že zanedbáme odpor vzduchu. V takovém případě působí na těleso pouze gravitační pole a vzhledem k malým rozměrům tělesa je možné jej nahradit hmotným bodem. Pokud uvažujeme s odporem vzduchu, pak musíme znát tvar pohybujícího se tělesa, neboť na něm závisí odporová síla, a v takovém případě již těleso hmotným bodem nahradit nelze. Jiným příkladem může být nahrazení planety obíhající kolem Slunce za hmotný bod. Pokud sledujeme pohyb jednotlivých planet ve sluneční soustavě a jestliže předpokládáme, že jednotlivé planety jsou od sebe dostatečně vzdálené a nezajímáme se o jejich rotaci a další vlastnosti, které souvisejí s tvarem a rozměry planet, pak lze planety považovat za hmotné body. Pokud se však poněkud přiblížíme a budeme sledovat např. vliv Měsíce na Zemi ( slapové jevy apod. ), pak nelze náhradu hmotným bodem provést. Soustava hmotných bodů Často se také používá náhrada tělesa soustavou hmotných bodů ( tzn. vhodně zvolené části tělesa jsou nahrazeny hmotnými body ). Následné sledování sil působících mezi jednotlivými hmotnými body soustavy namáhání jednotlivých částí tělesa. Tento postup bývá využíván např. při statickém posuzování staveb. Pojem hmotného bodu je užitečný pro teoretickou výstavbu mechaniky. Např. pro popis makroskopických těles lze použít představu, že takové těleso je složeno z velkého množství vzájemně vázaných hmotných bodů. Lze také říci, že hmota reálného tělesa je vyplněna nekonečným počtem soumezných hmotných bodů. Volný hmotný bod Pokud na hmotný bod nepůsobí žádné vazby, označujeme jej jako volný hmotný bod.", "Vztažné soustavy, vzhledem ke kterým je volný hmotný bod v klidu nebo rovnoměrném přímočarém pohybu jsou inerciálními soustavami. V opačném případě se jedná o neinerciální soustavu. Související články Mechanika hmotného bodu Těleso Polohový vektor Bodová částice Kinematika Mechanika" ]

[ "Trajektorie ( též pohybová křivka ) je geometrická čára prostorem, kterou hmotný bod nebo těleso při pohybu opisuje. Jedná se tedy o množinu všech poloh ( hmotného ) bodu, v nichž se může v různých časových okamžicích nacházet. Trajektorií může být přímka, kružnice, elipsa či jakákoliv obecná křivka. Podle tvaru trajektorie dělíme pohyb na přímočarý a křivočarý. Trajektorii pohybu lze vyjádřit pomocí polohového vektoru, který vyjádříme jako funkci času, tzn.. Tvar trajektorie je závislý na volbě vztažné soustavy. Délka trajektorie se nazývá dráha. Je to vzdálenost, kterou hmotný bod opíše za určitou dobu a značí se obvykle s. Dráha je funkcí času ( závisí na čase ), tedy. Příklady Mějme např. bod na obvodu jedoucího kola. Zvolíme - li za vztažnou soustavu zemi, bude trajektorií pohybu tzv. cykloida. Pokud zvolíme soustavu spojenou např. s automobilem, ke kterému kolo patří, pak bude bod na obvodu kola vykonávat pohyb po kružnici, tj. trajektorií bude kružnice. Budeme - li místo bodu na obvodu sledovat střed daného kola, pak v případě volby vztažné soustavy spojené se zemí půjde o pohyb přímočarý a trajektorií bude tedy přímka. Související články Mechanický pohyb Kinematika Polohový vektor Dráha Externí odkazy Kinematika" ]

[ "Křivočarý ( též obecný ) pohyb je takový pohyb, při kterém je trajektorií obecná křivka. Charakteristiky pohybu Základními charakteristikami obecného pohybu jsou poloha tělesa, jeho rychlost a zrychlení v daném čase. Polohu tělesa lze určit pomocí polohového vektoru, který je v takovém případě spojitou vektorovou funkcí času, což lze vyjádřit zápisem Obecný pohyb je charakterizován tím, že vektor rychlosti i zrychlení se s časem mění. Trajektorií je tedy prostorová křivka, po níž se těleso ( hmotný bod ) pohybuje s proměnlivou rychlostí a zrychlením. U tohoto pohybu může být směr zrychlení vzhledem ke směru rychlosti obecně libovolný. O rychlosti lze v případě obecného pohybu říci pouze to, že má směr tečny k trajektorii pohybu. Při křivočarém pohybu se v podstatě vždy vyskytuje zrychlení. Velikost rychlosti se však nemusí měnit, pokud se mění směr rychlosti. Příkladem takového pohybu může být kruhový pohyb. Zrychlení je výhodné rozložit do směru pohybu, tzn. do směru tečny k trajektorii, a do směru kolmého k pohybu, tzn. do směru normály k trajektorii. Hovoříme pak o zrychlení tečném a normálovém. Nutno rozlišovat pohyb bodu a pohyb tělesa. Pohyb bodu charakterizuje tvar trajektorie ( čáry ), kterou bod při svém pohybu opisuje: pohyb přímočarý a pohyb křivočarý. Pohyb tělesa charakterizují trajektorie nejméně dvou bodů: jsou - li to shodné křivky nebo přímky jedná se o pohyb posuvný. Jsou - li to soustředné kružnice, je to pohyb otáčivý, a pokud dva body tělesa opisují různé trajektorie - např. jeden přímku a druhý kružnici ( ojnice klikového mechanizmu ), jedná se o obecný pohyb tělesa. Související články Mechanický pohyb Odstředivé zrychlení Pohybová rovnice Kinematika" ]

[ "Dráha je slovo slovanského původu, označující původně ( v podobě „ dorga“, česky draha ) cestu mezi poli, kterou se vyháněl dobytek, tj. průhon. Podle jiného zdroje slovo „ draha“ pro označení cest nižší kvality je odvozeno od slovesa „ dražání“, které znamenalo mýcení a klučení dřevin. V dnešní době má například tyto významy: pás země upravený k pohybu nebo nesoucí stopy po opakovaném pohybu: jízdní dráha závodní dráha běžecká dráha dostihová dráha plochá dráha kuželkářská dráha cyklistická dráha rychlobruslařská dráha veslařská dráha bobová dráha či sáňkařská dráha vzletová a přistávací dráha pojezdová dráha dráha ( drážní doprava ) – soustava dopravních zařízení, která vozidlo vedou a na nichž je závislé, například kolejové, trolejové nebo lanové vedení: železniční dráha tramvajová dráha trolejbusová dráha lanová dráha důlní dráha průmyslová dráha horská dráha ( lunaparková atrakce ) V technicko - právním významu jsou součástí dráhy i její pomocná zařízení, například elektrické měnírny, nástupiště, staniční budovy Od slova dráha jsou odvozeny termíny: nádraží autobusové nádraží železnice jako dopravní systém ( např. jet dráhou ) železniční společnost ( dráha koupila pozemek ). České dráhy dráha ( strojní zařízení ) – část strojního zařízení sloužící pro pojezd pracovní části mechanismu jeřábová dráha pojezdová dráha stroje ( např. u výtahu ) trajektorie pohybu, křivka nebo souhrn částí prostoru, které bod nebo jev nebo těleso zaujímaly během pohybu ve fyzice, matematice, letectví a kosmonautice, neurologii atd. Střela s plochou dráhou letu dráha komety Oběžná dráha polární dráha geostacionární dráha geosynchronní dráha heliocentrická dráha parkovací dráha prográdní dráha retrográdní dráha sklon dráhy synchronní dráha elementy dráhy excentricita dráhy nervová dráha dráha ( fyzika ) – ve fyzice se dráha říká též délce trajektorie, tedy vzdálenosti, kterou těleso urazí při svém pohybu. Obvykle se označuje písmenem s. Dráha ( časopis ) – český časopis o drážní dopravě Přenesené významy životní dráha jako životní osud, kariéra, cesta profesní dráha dráha zločinu v přeneseném významu i jiné pásy nebo plochy Mléčná dráha dráha kovadliny – vrchní pracovní plocha kovadliny Související články trať, trasa, linka, cesta, silnice, kolej, drážka draha Reference", "Externí odkazy" ]

[ "Rychlost je charakteristika pohybu, která určuje, jakým způsobem se mění poloha tělesa ( hmotného bodu ) v čase. Obecněji se rychlost používá pro označení časové změny jakékoliv veličiny ( např. rychlost chemické reakce, rychlost společenských změn apod. ). Pokud není uvedeno jinak, bude dále pojednáváno o rychlosti charakterizující časovou změnu polohy při mechanickém pohybu. Rychlost je vektorová fyzikální veličina, neboť je dána velikostí ( v určitých jednotkách ) a směrem. Pokud dva běžci závodí na stejné trati, pak se pohybují po stejné trajektorii a po skončení závodu mají za sebou také stejnou dráhu. Pokud však jeden ze závodníků doběhne do cíle dříve, nebudou pohyby obou závodníků stejné. Závodníci urazí tedy danou dráhu v rozdílném čase. Veličina charakterizující jejich pohyb je okamžitá rychlost, případně průměrná rychlost. Časová změna rychlosti se nazývá zrychlení, záporné zrychlení se nazývá zpomalení; obě veličiny vyjadřuji změnu resp. přírůstek či úbytek okamžité rychlosti v nekonečně krátkém čase ( jedná se o druhou derivaci dráhy podle času ). Značení Značka:, popř. pro velikost rychlosti ( z anglického velocity ) Jednotky Hlavní jednotka SI: metr za sekundu, m · s − 1, m / s. Další používané jednotky: V běžné praxi ( rychlost dopravních prostředků, větru apod. ) se používá kilometr za hodinu, km / hod., km · h − 1 ( 1 m · s − 1 = 3,6 km · h − 1 ), v ( některých ) anglicky mluvících zemích je namísto něho běžná míle za hodinu V námořní praxi a v letectví se užívá jednotka uzel ( anglicky „ knot“, zkratka „ kn“ nebo „ kt“ ), což je námořní míle za hodinu Vzhledem k vysokým rychlostem astronomických objektů se v astronomii někdy používá tisícinásobek hlavní jednotky SI: kilometr za sekundu. km / s. Průměrná rychlost Od okamžité rychlosti se průměrná rychlost liší tak, že je definována jako celková vzdálenost uražená za určitý čas. Např. pokud je vzdálenost 80 kilometrů ujetá za 1 hodinu, pak je průměrná rychlost 80 kilometrů za hodinu. Podobně, pokud je 320 kilometrů ujeto za 4 hodiny, je průměrná rychlost opět 80 kilometrů za hodinu. Pokud je vzdálenost v kilometrech ( km ) vydělena časem v hodinách ( h ), výsledkem jsou kilometry za hodinu ( km / h ). Průměrná rychlost nepopisuje změny rychlosti, které mohly nastat v kratších časových intervalech ( protože průměrná rychlost je celková vzdálenost dělená celkovým časem cesty ).", "Takže průměrná rychlost se značně liší od okamžité rychlosti. Průměrná rychlost se vypočítá: , nebo exaktněji . Okamžitá rychlost Okamžitá rychlost je rychlost v daném časovém okamžiku. Jelikož je časový okamžik nekonečně krátký, vypočte se okamžitá rychlost jako první derivace dráhy podle času, tedy limitním přechodem od průměrné rychlosti: . Rychlost při pohybu po kružnici Při pohybu po kružnici se k vyjádření rychlosti používají dvě různé veličiny – obvodová rychlost a úhlová rychlost, které se odlišují rozměrem i jednotkami. Vztah mezi obvodovou a úhlovou rychlosti Mezi obvodovou a úhlovou rychlostí platí vztah v = ω · r, kde ω je úhlová rychlost, r je poloměr kružnice. Ve vektorovém vyjádření: Tento vztah je speciálním případem vektorového vyjádření úhlové rychlosti. Relativistická rychlost Při určování rychlosti v relativistické mechanice se postupuje podobně jako u klasické ( nerelativistické ) rychlosti. Pro hmotný bod, který se pohybuje prostorem, lze rychlost ve vztažné soustavě S vyjádřit složkami Ve vztažné soustavě S ' budou složky rychlosti tohoto hmotného bodu vůči soustavě S ' mít následující složky Toto vyjádření je stejné jako v klasické mechanice. Rozdíl však spočívá v tom, že jednotlivé souřadnice ( prostorové i časové ) se v teorii relativity transformují odlišně než v klasické fyzice. Předpokládejme, že soustava S ' se vůči soustavě S pohybuje konstantní rychlostí, Přičemž pohyb probíhá podél os x, x ', které vzájemně splývají. Složky rychlosti lze vyjádřit prostřednictvím speciální Lorentzovy transformace. Jejich diferencováním dostaneme Dosazením dostaneme transformační vztahy pro složky relativistické rychlosti Tyto vztahy představují relativistickou transformaci rychlosti. Pro malá ve srovnání s rychlostí světla, tzn., přechází tyto vztahy ve vztahy pro klasickou ( nerelativistickou ) transformaci rychlosti Vyjádření rychlosti v soustavě S prostřednictvím složek rychlosti v soustavě S ' získáme záměnou čárkovaných a nečárkovaných veličin a záměnou znaménka u rychlosti, tzn. Jedním z důsledků uvedených transformačních vztahů je skutečnost, že rychlost světelného paprsku bude ve všech inerciálních vztažných soustavách stejná, což odpovídá druhému postulátu speciální teorie relativity. Máme - li totiž v soustavě S světelný paprsek pohybující se rychlostí světla ve směru osy x, tzn., dostaneme pro rychlost stejného paprsku v soustavě S '", "Dalším z důsledků těchto transformačních vztahů je také skutečnost, že pokud je rychlost v menší než rychlost světla, bude menší než rychlost světla ve všech inerciálních vztažných soustavách. Např. pokud se v soustavě S ' pohybuje hmotný bod rychlostí ve směru osy x a samotná soustava S ' se pohybuje vzhledem k soustavě S rychlostí ve stejném směru, byla by podle klasické mechaniky rychlost pohybu hmotného bodu v soustavě S rovna, což je rychlost vyšší než rychlost světla. Relativistická mechanika však dojde k hodnotě. Rychlost vzhledem k rychlosti světla se označuje za podsvětelnou, je - li, světelnou ( rychlost světla ), je - li, nebo nadsvětelnou při. Rozdíl mezi speed a velocity v angličtině V angličtině se někdy nesprávně zaměňují slova speed a velocity – speed je skalární veličina, zatímco velocity je veličina vektorová, tj. speed uvádí pouze rychlost, zatímco velocity i směr, kterým se těleso pohybuje. Odkazy Reference Související články Mechanika Nadsvětelná rychlost Rapidita Seznam rychlostí v přírodě Skládání rychlostí Externí odkazy Fyzikální veličiny Kinematika Pohyb" ]

[ "Zrychlení ( akcelerace ) je charakteristika pohybu, která popisuje, jakým způsobem se mění rychlost tělesa ( hmotného bodu ) v čase. Zrychlení je vektorová fyzikální veličina, neboť udává jak velikost změny, tak i její směr. Lze určit okamžité zrychlení a průměrné zrychlení. Zrychlení lze určit jako derivaci rychlosti podle času. Pokud není uvedeno jinak, označuje zrychlení časovou změnu rychlosti mechanického pohybu. Obecněji se zrychlení používá pro označení změny rychlosti jakéhokoliv pohybu ( např. změna rychlosti chemické reakce, změna rychlosti společenských změn apod. ). Jestliže zrychlení směřuje proti směru pohybu, pak bývá označováno jako zpomalení ( retardace, decelerace ). Příklad Mějme dva běžce závodící na stejné trati, tedy pohybující se po stejné trajektorii. Tito dva běžci nechť vyběhnou ve stejný okamžik a do cíle dorazí také současně. Lze tedy říci, že průměrná rychlost obou běžců byla stejná. Pokud však v komentáři k závodu uslyšíme, že v půli tratě vedl jeden z běžců, pak pohyby obou závodníků určitě nebyly stejné. První závodník běžel první polovinu tratě rychleji než druhý ( a byl tedy v polovině dráhy dříve ), zatímco druhý závodník běžel rychleji ve druhé polovině tratě a to tak, že do cíle dorazili současně. V polovině tratě tedy došlo k nějaké změně. Druhý závodník totiž zrychlil, tj. změnil svou rychlost ( případně první závodník mohl zpomalit, tj. negativně změnit svoji rychlost ). Charakteristikou této změny je právě zrychlení. Značení Značka:, popř. pro velikost zrychlení ( z anglického acceleration ) V základních jednotkách SI: metr sekunda na minus druhou ( m. s − 2 ), běžně používaná je i matematická úprava metr lomeno sekunda na druhou ( m / s 2 ). Mimo to se běžně udává zrychlení v násobcích normálního tíhového zrychlení označovaného jako. Okamžité zrychlení Okamžité zrychlení je zrychlení v daném časovém okamžiku. Jelikož je časový okamžik nekonečně krátký, vypočte se okamžité zrychlení jako první derivace rychlosti podle času, tzn. Průměrné zrychlení Průměrné zrychlení je zrychlení, které se určí jako podíl změny rychlosti za daný časový interval a tohoto časového intervalu, tzn. Tečné a normálové zrychlení Při křivočarém pohybu je výhodné rozložit zrychlení do směru pohybu, tzn. do směru tečny k trajektorii, a do směru kolmého k pohybu, tzn. do směru normály k trajektorii. Hovoříme pak o tečném zrychlení a normálovém ( také dostředivém ) zrychlení.", "Tečné zrychlení a normálové zrychlení představují rozklad vektoru zrychlení. Platí tedy vztah Pro velikost zrychlení pak platí V případě probíhá pohyb po křivce rovnoměrným pohybem. Příkladem takového pohybu může být rovnoměrný pohyb po kružnici nebo rovnoměrný přímočarý pohyb. V případě probíhá pohyb po křivce se zrychlením. Pohyb v takovém případě není vychylován z tečného směru, tedy ze směru přímky, a jedná se tedy o přímočarý ( i když obecně nerovnoměrný ) pohyb. Jedná se také o jediný případ, kdy má zrychlení stejný směr jako rychlost. Zrychlení v přírodě Čím je objekt menší, tím větší zrychlení může vydržet. Malá zvířata dokáží vyvinout zrychlení až 100 násobné oproti normálnímu tíhovému zrychlení ( tzv. přetížení ). Pro organismus člověka je přetížení několika G velkou zátěží a přetížení 20 G je často smrtelné. Příklady zrychlení odstředivé zrychlení dostředivé zrychlení gravitační zrychlení tíhové zrychlení úhlové zrychlení Reference Související články akcelerometr mechanika kinematika fyzikální veličina mechanický pohyb Externí odkazy Kinematika Fyzikální veličiny" ]

[ "Kruhová rychlost ( u Země při povrchu jde o 1. kosmickou rychlost ) je rychlost, kterou se pohybuje po kruhové dráze kolem centrálního tělesa v dané výši těleso zanedbatelně malé hmotnosti. Velikost kruhové rychlosti závisí na hmotnosti M ( respektive gravitačním parametru ) centrálního tělesa a na poloměru kruhové dráhy podle vztahu , kde G je gravitační konstanta. Kruhová rychlost tedy nepřímo úměrně závisí na odmocnině vzdálenosti. V tabulce vpravo jsou uvedeny hodnoty kruhové rychlosti pro různé výšky kruhových drah v gravitačním poli Země, v následující tabulce kruhové rychlosti přepočítané na povrch ( resp. u plynných obrů horní hranici mraků a u Slunce na hranici fotosféry – označeno hvězdičkou ) u některých těles sluneční soustavy. Související články Kosmická rychlost Úniková rychlost 2. kosmická rychlost 3. kosmická rychlost 4. kosmická rychlost Rychlost Gravitace Nebeská mechanika Astrodynamika" ]

[ "Úniková rychlost ( u Země při povrchu mluvíme o 2. kosmické rychlosti ) je rychlost, kterou se pohybuje po parabolické dráze kolem centrálního tělesa v dané výši těleso zanedbatelně malé hmotnosti. Je to nejnižší možná rychlost, při které těleso může definitivně opustit sféru gravitačního vlivu planety. Velikost únikové rychlosti v daném místě závisí na hmotnosti centrálního tělesa a na vzdálenosti od středu tohoto tělesa podle vztahu , kde je gravitační konstanta a je gravitační parametr centrálního tělesa. Ze vzorce je zřejmé, že úniková rychlost se vzdáleností od centrálního tělesa klesá. V tabulce níže jsou uvedeny hodnoty únikové rychlosti pro různé výšky drah v gravitačním poli Země, v následující tabulce pak únikové rychlosti přepočítané na povrch ( resp. horní hranici mraků ) u jednotlivých planet sluneční soustavy. Jistým zvláštním případem je tak zvaná černá díra, kde úniková rychlost z horizontu událostí ( hranice černé díry, ze které už nedokáže uniknout ani světlo ) je ( teoreticky ) větší nežli rychlost světla, která však nemůže být překročena; proto vše, co překročí horizont událostí, zůstává z dnešního hlediska nenávratně uvnitř černé díry ( a je tedy zvenčí nepozorovatelné ). Úniková rychlost podle výšky nad povrchem Země Tato tabulka uvádí závislost mezi únikovou rychlostí a výškou nad povrchem Země. Úniková rychlost na planetách, Slunci a Měsíci Tato tabulka uvádí únikovou rychlost na různých tělesech Sluneční soustavy. Související články Kosmická rychlost 1. kosmická rychlost 3. kosmická rychlost 4. kosmická rychlost Rychlost Gravitace Nebeská mechanika Astrodynamika" ]

[ "Odstředivá síla ( nebo také centrifugální ) je síla působící na těleso resp. hmotný bod směrem od středu křivosti trajektorie. V případě pohybu po kružnici jde o střed této kružnice. V obecnějším případě pohybu po hladké křivce jde o střed oskulační kružnice. Existují dva odlišné typy sil, které mají odstředivý směr. Prvním je reakce na dostředivou sílu v inerciální vztažné soustavě, což je síla skutečná. Druhým typem je setrvačná odstředivá síla, kterou zavádíme v otáčející se vztažné soustavě, má charakter zdánlivé síly, a proto k ní neexistuje žádná reakce. Zaměňování těchto dvou druhů sil je běžné, ale nesprávné a často zavádějící. Reakce na dostředivou sílu Těleso A, které se v inerciální vztažné soustavě pohybuje po zakřivené trajektorii, má dostředivé zrychlení. Podle druhého Newtonova zákona ( zákon síly ) musí být toto zrychlení způsobeno silou, kterou nějaké jiné těleso B působí na těleso A. Tato síla má stejný směr jako zrychlení, to znamená do středu, a proto se nazývá dostředivou silou. Podle třetího Newtonova zákona ( akce a reakce ) musí také těleso A působit stejně velkou silou na těleso B, ale opačným směrem. To znamená, že tato reakce má směr od středu otáčení a lze ji označovat jako odstředivou sílu. Příklad: průjezd obloukem. Aby železniční vůz projel levým obloukem a nepokračoval v pohybu přímým směrem ( zákon setrvačnosti ), musí na něj působit síla směrem doleva. Na železnici tuto dostředivou sílu zajišťuje kolej a můžeme ji nazvat akcí. Zároveň s ní vzniká reakce, takže vůz působí na kolej stejně velkou silou, ale směrem doprava. Kdyby nebyla kolej dobře uložena, tato síla by s ní pohnula ( což se občas i stane, zejména při spolupůsobení pnutí v extrémních vedrech ). Míří směrem od středu oblouku, takže jí můžeme říkat odstředivá síla. Je to síla skutečná, ale působí na kolej, nikoli na jedoucí vůz. Nemá tedy význam sčítat ji se silami působícími na vůz. Situaci jsme popsali v inerciální vztažné soustavě spjaté se Zemí. V této soustavě není žádná odstředivá síla, která by působila na vůz. Velikost odstředivé síly působící na kolej je stejná jako velikost dostředivé síly, kterou působí kolej na vůz. To znamená", "kde je hmotnost vozu, je okamžitá rychlost jízdy, je dostředivé zrychlení, je poloměr křivosti oblouku a je úhlová rychlost. Terminologie Příručka pro učitele fyziky na SŠ doporučuje používat pojem odstředivá síla pouze pro tuto skutečnou sílu v inerciální vztažné soustavě, nikoli pro setrvačnou, tedy zdánlivou sílu v neinerciálních soustavách, která je popsána v následující sekci. Aby nemohlo dojít k záměně, používá se ve středoškolských učebnicích a dalších textech pro zdánlivou sílu v otáčející se soustavě přesnější označení setrvačná odstředivá síla. Naopak v publikacích zaměřených teoretičtěji se pojem odstředivá síla používá právě pro sílu setrvačnou, a to jako pojem důležitý k jejímu odlišení od jiných druhů setrvačné síly. Teoretičtější práce se zabývají obecnými mechanickými systémy a zákonitostmi jejich pohybu - zajímá je tedy působení sil a vnějších vazeb na takový systém, nikoli jak takový systém zpětně působí na tyto vazby, proto se o reakci na dostředivou sílu jako o odstředivé síle vůbec nemluví. Setrvačná odstředivá síla Setrvačné síly zavádíme v neinerciálních vztažných soustavách, kde mají předměty setrvačné zrychlení, které není způsobeno žádnými skutečnými silami, ale vlastním pohybem soustavy. Cílem tohoto formálního kroku je, aby i v těchto vztažných soustavách bylo možné používat pohybovou rovnici ( zákon síly ) ve tvaru. Příkladem budiž opět vůz projíždějící obloukem, ale tentokrát chceme situaci popisovat ve vztažné soustavě spjaté s vozem. V této soustavě na vůz také působí kolej skutečnou dostředivou silou, jenže vůz se nepohybuje. To můžeme přisoudit působení stejně velké síly opačného směru. Má směr od středu oblouku, jde tedy o odstředivou sílu. Na rozdíl od výše popsané síly působící na kolej, tato síla musí působit na vůz, aby se nepohyboval. Její velikost musí být právě taková, aby kompenzovala dostředivou sílu, to znamená Působení setrvačné síly ale nelze vysvětlit vlivem žádného tělesa. Také k ní neexistuje žádná síla reakce. Je „ způsobena“ pouze naší volbou vztažné soustavy. Proto patří do kategorie zdánlivých sil. Setrvačné odstředivé zrychlení vozu je stejně velké jako dostředivé zrychlení. Proto v této soustavě setrvává vůz v klidu.", "Je - li uvnitř vozu umístěn předmět o hmotnosti, řekněme míček na stolku, pak v soustavě spjaté s vozem má i míček setrvačné odstředivé zrychlení o velikosti, kde je zrychlení vozu vůči inerciální soustavě. Není - li míček nijak upevněn, není toto zrychlení kompenzováno žádnou silou a cestující uvidí, že míček začne opravdu zrychlovat směrem ven z oblouku. Přesto neexistuje žádné těleso, které by míček z oblouku silou vytlačovalo. Přisuzujeme to setrvačné odstředivé síle o velikosti působící na míček v neinerciální soustavě. Vidíme, že tato síla je úměrná hmotnosti předmětu, na který působí, takže pro každý předmět ve voze má jinou velikost. Naopak velikost odstředivého zrychlení je pro všechny předměty v této soustavě společná. ( Pro jednoduchost předpokládáme, že vozová skříň má dostatečně malé rozměry, takže poloměr zatáčení je přibližně stejný pro všechny uvažované předměty. ) Setrvačnou odstředivou sílu lze definovat i pro obecný pohyb neinerciální soustavy ( tedy i pro zrychlené otáčení ) a obecnou ( tedy i pro pohyblivou ) polohu místa v ní. Pohybuje - li se neinerciální soustava v daném okamžiku vzhledem k inerciálnímu rámci s úhlovou rychlostí ( s osou otáčení procházející počátkem neinerciální soustavy ), působí v místě s polohovým vektorem v této soustavě setrvačná odstředivá síla. Stejně jako ve speciálním případě tedy závisí přímo úměrně na kolmé vzdálenosti místa od okamžité osy otáčení a na dvojmoci velikosti úhlové rychlosti. Závislost na úhlovém zrychlení a na rychlosti v neinerciální soustavě se v ní neprojeví - na nich závisejí další setrvačné síly - Eulerova a Coriolisova. V přírodě existuje ještě jeden druh síly, který má tu vlastnost, že uděluje všem předmětům stejné zrychlení. Jedná se o gravitační sílu. Podle principu ekvivalence jsou její účinky přesně stejné jako účinky setrvačných sil. Působí - li na nějaké těleso gravitace a navíc setrvačná síla, jsou veškeré účinky stejné, jako když síly nahradíme jedinou „ gravitační“ silou. Například bobista na výše uvedeném obrázku se vlivem setrvačné odstředivé síly cítí, jakoby na něj působila silnější gravitace a mačkala ho do sedačky. Rotace Země Planeta Země je přibližně koule, která se pomalu otáčí kolem své osy, takže vztažná soustava s ní spjatá není přesně inerciální.", "( Lze se o tom přesvědčit například Foucaultovým kyvadlem. ) V soustavě spjaté se Zemí působí na předměty gravitační síla a zároveň setrvačná odstředivá síla směrem od osy otáčení. Úhlová rychlost je pro všechny předměty na Zemi stejná ( jedna otáčka za den ). Setrvačné odstředivé zrychlení tedy roste úměrně poloměru kružnice, kterou předmět opisuje, čili jeho vzdálenosti od zemské osy. Tu lze vypočítat jako, kde je poloměr planety a je zeměpisná šířka. Odstředivé zrychlení je potom. Největší odstředivé zrychlení je na rovníku, nulové na pólech, v Praze má hodnotu zhruba 0,022 m / s ². Setrvačná odstředivá síla se vektorově sčítá se silou gravitační a výsledkem je tíhová síla, která nás tlačí k Zemi. Zatímco gravitace míří přesně do středu planety ( těžiště ), tíhová síla má směr mírně odlišný. Zavěsíme - li na severní polokouli olovnici, nemíří přesně do středu Země, protože je odstředivou silou mírně tažena k jihu. Zároveň je mírně nadlehčována. Reference Externí odkazy Dynamika" ]

[ "Dostředivá ( centripetální ) síla ( často označovaná Fd ) je síla, která má směr do středu křivosti trajektorie tělesa při křivočarém pohybu ( při pohybu po kružnici do středu kružnice ). Má směr normály k trajektorii v daném místě, je tedy kolmá na vektor rychlosti. Dostředivá síla způsobuje změnu směru vektoru rychlosti ( dostředivé zrychlení ), a tím zakřivení trajektorie, velikost vektoru rychlosti však nemění. Vztah velikosti dostředivé síly, hmotnosti tělesa m, velikosti rychlosti tělesa v ( popř. úhlové rychlosti ω ) a poloměru křivosti r je nebo . V otáčející se neinerciální vztažné soustavě vzniká odstředivá síla, která se často označuje jako reakce ( reaktivní síla podle Třetího Newtonova zákona ) k síle dostředivé. Je to však pouze síla zdánlivá a závisí na volbě vztažné soustavy. Důkaz Pohybuje - li se těleso ( hmotný bod ) po kružnici s konstantní úhlovou rychlostí ω, pak pro úhel φ úsečky spojující těleso a střed kružnice platí: kde t je čas. Je - li x souřadnice tělesa v kartézském souřadném systému se středem ve středu kružnice, pak pro tuto platí: Víme, že složku zrychlení ve směru osy x získáme druhou derivací souřadnice x podle času: kde je složka zrychlení tělesa ve směru osy x, tedy platí: Pro, kde k = 0,1, 2, …, n pak platí, že absolutní hodnota této složky zrychlení ve směru „ x“ je rovna hledanému dostředivému zrychlení ad: . Dostředivou sílu F d pak spočítáme z Newtonova zákona: První Newtonův zákon říká že pohybující se předmět pokračuje v pohybu po přímé dráze, dokud jej nějaká síla nedonutí změnit směr Související články Pohybová rovnice Křivočarý pohyb Coriolisova síla Odstředivá síla Externí odkazy Dynamika" ]

[ "Geografie ( z řeckého γεός geos pozemský, zemský + γράφειν grafein psáti ), česky též zeměpis, je věda studující prostorové rozšíření jevů na Zemi ( přesněji části Země, nazývané „ krajinná sféra“ ), jejich vzájemnou interakci a vývoj v čase. Geografie studuje aktuální problémy dynamicky se měnící společnosti a její interakce s krajinou. Označení se poprvé objevuje ve 3. stol. př. n. l. v díle Geografíka sepsaném Eratosthenem z Kyrény. Geografie se nachází na rozhraní přírodních, společenských a technických oborů, jde o vědu syntetickou a komplexní. Geografie se dělí na fyzickou geografii, sociální geografii, regionální geografii a kartografii. Geografové jsou schopni sociálně geografické i fyzicko - geografické jevy sledovat v prostoru, hodnotit příčiny a prostorové dopady některých činností a sledovat a hodnotit prostorové rozdíly a podobnosti mezi regiony. Geografické disciplíny Soustava zeměpisných věd Objektem geografie ( = zeměpisu ) je krajinná sféra, popisovaná na několika úrovních. Podle těchto úrovní se dělí geografie na čtyři základní části: Fyzická geografie se věnuje fyzickogeografické sféře krajinné sféry, tj. litosféře, hydrosféře, atmosféře, pedosféře a biosféře. Někteří geografové vyčleňují samostatně i kryosféru, která jinak může být považována i za součást hydrosféry. Každé součásti fyzickogeografické sféry se věnuje hned několik vědních disciplín: litosféře – geomorfologie, petrologie, vulkanologie, seismologie, stratifikace, orografie, karsologie, speleologie, krystalografie, mineralogie a další hydrosféře – hydrografie, hydrologie, oceánografie, limnologie a další atmosféře – klimatologie, meteorologie a další pedosféře – pedologie, pedogeografie a další biosféře – biogeografie a další Socioekonomická geografie ( také sociální geografie = společenskohospodářský zeměpis nebo humánní geografie ) se věnuje člověku, jeho společnosti a jeho hospodářské činnosti, tj. socioekonomické sféře krajinné sféry.", "Hlavní vědní disciplíny: geografie cestovního ruchu, geografie dopravy, geografie kultury, geografie obyvatelstva, geografie sídel, geografie průmyslu, geografie služeb, geografie zemědělství, behaviorální geografie, ekonomická geografie, historická geografie, politická geografie, vojenská geografie, religiózní geografie, dějiny zeměpisu, rurální geografie. Regionální geografie ( = oblastní zeměpis ) se věnuje geografii regionů podle určitého kritéria, např. světadílů, jejich částí, států a zemí, administrativních jednotek atd. Kartografie a geoinformatika studuje a zobrazuje prostorové rozmístění jednotlivých jevů krajinné sféry, tj. výroba map. Věnuje se jí celá řada vědních disciplín, např. geodézie, topografická kartografie, tematická kartografie, matematická kartografie, kartometrie, GIS a dálkový průzkum Země. Teoretická geografie „ definuje objekt i předmět geografie i základní geografické pojmy, vymezuje strukturu geografických disciplín, zkoumá v zobecněném, převážně abstraktním pojetí přístupy ke geografickému výzkumu a analyzuje dřívější vývoj geografie i její další směřování“. Geografie ( především kartografie ) Měsíce se označuje také separátním pojmem selenografie, geografie Marsu pojmem areografie. Geografie vs. zeměpis Někdy se rozlišuje pojem geografie jakožto soubor vědních disciplín a pojem zeměpis ( školská geografie ) jakožto vyučovací předmět. Subjekt a objekt studia Objektem studia geografie je krajinná sféra. Subjektem ( předmětem ) výzkumu geografie jsou například změny ve složení obyvatelstva, velikost, struktura a vývoj lidské populace, demografická reprodukce, zdraví populace, problémy regionálního rozvoje, územní administrativy, sociální ekologie, migrací, urbanizace, socio - patogenních jevů, rozvojové pomoci, zemědělství, průmyslu, dopravy, cestovního ruchu, ozbrojených konfliktů, jakož i přírodních zdrojů, funkčního využívání krajiny, kvality životního prostředí, přírodních ohrožení a rizik, současnou změnu klimatu, kvality vod a další. Historie geografie Starověk Starověké státy zahrnovaly na svou dobu obrovské masy lidí. Vytvářely velká sídla s vysokou kulturou stavebnictví, písemnictví, vědy i umění. Sdružovaly zástupce různých rasových typů i etnických skupin. Státníci se museli seznamovat s územími a národy, nejen se svými, ale i v jiných regionech. Realizovaly se dlouhé cesty i vojenská tažení, doprovázená vzájemným objevováním národů.", "Docházelo k plodnému sbližování kultur, k přebírání shromážděných poznatků i představ, návyků i vynálezů. Víme o dalekých výpravách Egypťanů, Mínojců ( obyvatelé Kréty ), Foiničanů, Kartaginců, dávných indických mořeplavců aj. Kladly si vesměs praktické cíle – rozšiřování poznatků i zdrojů surovin ( mědi, cínu, dřeva, pryskyřice, lnu, kůže, vosku, slonoviny ) a potravin ( obilí, datlí ). Velký význam měly svazky se zeměmi, které oplývaly zlatem, stříbrem, drahokamy. Už v antice – ve Starém Řecku a později v Římě – vznikaly významné geografické práce. Dlouhou dobu byly součástí filozofie, historie či medicíny. Iónská škola je nejstarší známou řeckou filozofickou školou ( z 6. stol. př. n. l. ). Jejím představitelům – Tháletovi ( první filozof, matematik a astronom ), Anaximandrovi, Anaximenovi aj. – patří množství objevů v matematice, astronomii či geografii. V rámci nerozčleněné iónské vědy se vytvářely mj. i prvky fyzickogeografických koncepcí, zárodky obecné zeměvědy. Rozvoj mořeplavby a obchodu stimuloval vznik prvních geografických popisů. Říkalo se jim gés periodos ( objezdy země ). Členily se na periply ( periplous jako obeplutí ) – popisy pobřeží, praktické návody k navigaci podél mořských břehů; a periegezy – popis pevniny.", "Chronologický přehled 25. st. př. n. l. – Vznik mapy údolí Eufratu na hliněné destičce 20. st. př. n. l. – Babylónský mýtus o stvoření světa a potopě 6. st. př. n. l. – Filozofové iónské školy se začínají zabývat geografickými problémy 6. st. př. n. l. – Logograf Hekataios z Milétu sestavuje první popis celého Řekům známého světa 5. st. př. n. l. – Hérodotovo dílo Histories apodexis představuje svět rozdělený na zemědíly: Evropu, Asii a Libyi. 5. st. př. n. l. – Hippokrates ve spisu Peri aeron, hydraton, topon poukazuje na souvislosti způsobu života a zdravotního stavu obyvatelstva s přírodním prostředím 4. st. př. n. l. – Aristotelova Meteorologika je shrnutím soudobých poznatků obecné fyzické geografie 3. st. př. n. l. – Eratosthenés buduje základy samostatné vědy; píše Geografika hypomnemata 2. st. př. n. l. – Kratés staví v pergamském Múseiu první glóbus 1. st. př. n. l. – Strabónova sedmnáctisvazková Geografika je popisem soudobé ekumeny. Je jediným antickým geografickým dílem, jehož úplný text máme k dispozici. Středověk Ve středověku geografie v evropských zemích prakticky zanikla. Dědictví antiky chránili, překládali a rozmnožovali především v arabském světě a dalších regionech Blízkého východu i Střední Asie. Mapy raného středověku nejčastěji ilustrovaly Bibli. Země měla tvar obdélníků ( podle Kosmy ), oválu či kruhu rozčleněného na tři části. ( Noe prý po potopě rozdělil Zemi mezi tři syny ). Tyto mapy bývají nejčastěji orientovány na východ; uprostřed leží Jeruzalém; nechybí na nich označení ráje, mytické říše Magog ( severně od Kavkazu – jejím vládcem byl údajně Noemův syn Gog ), různé fantastické země – i příšery. Charakteristické jsou rozsáhlé texty ( legendy ) na velmi schematických kresbách. Ani v Evropě se vývoj vědy ve středověku úplně nezastavil.", "Po mnohá staletí tam probíhal složitý proces zemědělského využívání vnitřních rovin; orná půda se vytvářela i v nejodlehlejších koutech, velmi vzdálených od moře. Formoval se pevný svazek rolníků s půdou. Na vrcholech hor, ochraňujících přístupy do rozoraných rovin a údolí, vznikaly hrady a zámky feudálních rytířů. Při úpatích se vytvářela řemeslnická a obchodní sídla, v nichž bohatli středověcí měšťané. Poznatky z geografie, potřebné při rozvíjení geografické dělby práce uvnitř antických států i mezi nimi, pečlivě shrnuté Strabónem a Ptolemaiem, byly středověkým vládcům Evropy po dlouhá staletí prakticky k ničemu. Časem však vznikala potřeba rozšiřovat obchod. Začalo se obchodovat s východem, vytvářely se daleké a riskantní cesty. Velké objevné cesty v 16. a 17. století zvýšily zájem o přesné geografické údaje z prozkoumaných oblastí a během 18. století dochází k etablování se geografie jako moderní vědy na evropských univerzitách. Významní geografové středověku Kosmas Indikopleustés Marco Polo Odorik z Pordenone Chronologický přehled 6. st. – Kosmas Indikopleustés – Christianike topografia 13. – 14. st. – Cestopisy Marka Pola a Odorika z Pordenone Moderní geografie V období 19. a hlavně od poloviny 20. století dochází v geografii k velkému nárůstu poznání i k rozvoji teoreticko - metodologického aparátu. Během tohoto období prošla geografie čtyřmi významnými obdobími: environmentální determinismus, regionální geografie, kvantitativní revoluce a kritická geografie. Moderní geografie se zabývá rozložením jevů a procesů v prostoru a v čase, zajímá ji nejen současný stav, ale i jeho historické příčiny a budoucí důsledky. Pomocí sofistikovaných metod sleduje sociálně - geografické i fyzicko - geografické jevy v prostoru a ve vzájemných vazbách i hodnotí prostorové dopady různých jevů na společnost a přírodu. Současná geografie si již nevystačí s pouhým popisem stavu věcí, ale usiluje o nalezení pravidelností, vývojových trendů, vysvětlování příčin a důsledků problémů, formulování hypotéz a prognóz budoucího vývoje apod. Zabývá nejen základním, ale i v praxi využitelným výzkumem, který reaguje na aktuální problémy dynamicky se měnící společnosti.", "Metody Geografická data se získávají prostřednictvím globálních družicových polohových systémech, dálkového průzkumu Země ( DPZ ) či měřením přímo v terénu pomocí speciálních přístrojů. Rozsáhlé soubory dat se zpracovávají za pomoci moderních počítačových technik geografického informačního systému ( GIS ) umožňujícího pokročilou geostatistickou analýzu či 3 D vizualizaci prostorových dat. Součástí geografického výzkumu jsou i další kvantitativní a kvalitativní výzkumné metody používané při sběru a analýze dat. Geografické pojmy Eroze ( půdní horizonty ) Globalizace Jezera ( seznam jezer ) Kontinent ( tektonická deska ) Krajina Město ( statutární město ) Oceán ( moře ) Ostrov ( souostroví ) Podhůří ( vrchovina, pahorkatina ) Pohoří ( hora, kopec, fell ) Poloostrov ( mys ) Průliv ( průplav, průtok ) Přírodní ohrožení a rizika ( povodeň, katastrofa ) Region Řeka ( potok ) Sopky ( maar ) Stát ( seznam teritorií a samosprávných území suverénních států ) Údolí ( vádí ) Vesnice ( osada ) Vodní nádrž ( přehrada, rybník ) Záliv ( zátoka ) Odkazy Reference Literatura BUCHANAN, Mark. Všeobecný princip: věda o historii: proč je svět jednodušší, než si myslíme. Praha: Baronet, 2004. HAMPL, Martin. Realita, společnost a geografická organizace: hledání integrálního řádu. Praha: DemoArt, 1998. GARDAVSKÝ Václav; HAMPL, Martin. Základy teoretické geografie, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982. KÜHNLOVÁ, Hana a kol. Seminář ze zeměpisu: Učebnice pro 4. ročník gymnázia. Praha: SPN, 1990. MATLOVIČ, René; MATLOVIČOVÁ, Kvetoslava. Geografické myslenie. Prešov: Prešovská univerzita v Prešove, Fakulta humanitných a prírodných vied, 2015. O čem je vlastně zeměpis? Dejiny geografie a jej vedecký status Premenlivosť geografických javov v reálnych systémoch Související články Cestopis Kontinenty na Zemi Seznam států světa ( abecedně ) Seznam států světa podle kontinentů Seznam měst podle zeměpisné šířky Externí odkazy Česká geografická společnost Geografie Vědecký časopis České geografické společnosti – tištěný i dostupný v pdf Geografická bibliografie ČR online Informace o geografické produkci 20. a 21. století. Zpřístupňuje bibliografie, ale i vybrané plnotextové zdroje.", "Geografická sekce Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze Největší univerzitní geografické pracoviště v Česku. Geografický ústav Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Druhé největší univerzitní geografické pracoviště v Česku. GeoBusiness Tištěný časopis a online zpravodajství o geoinformatice v praxi, zahrnující také články o geografii. Geoinformatika.sk Slovensko - český geoinformační zpravodajský portál Vědy o Zemi Interdisciplinární oblasti Studijní předměty" ]

[ "Slezsko ( slezsky Ślůnsk / Ślōnsk / Ślónsk, Ślónsko, Ślesko apod., slezskoněmecky Schläsing, německy Schlesien, polsky Śląsk, latinsky Silesia ) je historická země ve střední Evropě. Rozkládá se převážně v povodí horní a střední Odry na sever od Beskyd a pohoří Krkonošsko - jesenické subprovincie. Přesné určení hranic Slezska vychází z podoby středověkého Slezského knížectví a vratislavského biskupství a také pruské provincie Slezsko a stejnojmenné rakouské korunní země. V současnosti patří většina země Polsku ( Polské Slezsko ), malý jihovýchodní díl je součástí České republiky ( České Slezsko ) a okrajová území na západě zasahují i do Německa. Tradičně se v rámci Slezska rozlišují dvě oblasti s odlišnou historií a charakteristikami: severozápadní Dolní Slezsko a jihovýchodní Horní Slezsko. Občas se jako třetí hlavní oblast a nikoli část Horního Slezska uvádí Těšínsko a další území bývalého Rakouského Slezska. V dnešním pojetí se za součást Slezska zpravidla považuje také Kladské hrabství připojené v roce 1742 a ty části Horní Lužice, které připadly po druhé světové válce Polsku. Takto definované Slezsko má rozlohu zhruba 40 000 km ² a více než 8 milionů obyvatel. V německém prostředí je běžné ztotožňovat historické Slezsko s pruskou provincií téhož jména, a tedy řadit k němu ještě větší kus Horní Lužice. Historickou metropolí je Vratislav, nejlidnatější oblastí katovická konurbace. Ve Slezsku leží též některé městské části Ostravy a podstatná část ostravské aglomerace.", "Zatímco Dolní Slezsko mělo od počátku moderních dějin převážně německý charakter a v důsledku výměny populace po druhé světové válce je téměř čistě polské, etnická a jazyková problematika Horního Slezska je velmi složitá, a to vzhledem k přítomnosti stotisícové německé menšiny v Polsku ( viz též dvojjazyčnost Horního Slezska ) a polské menšiny v Česku, požadavkům na autonomii polské části regionu, slezské národnosti, k níž se v roce 2021 hlásilo přes pět set tisíc Hornoslezanů ( přes 500 tisíc z více než 4 milionů obyvatel polské části Horního Slezska, což je přibližně 12 % všech obyvatel polské části Horního Slezska, celkem má Horní Slezsko 5 milionů obyvatel, takže téměř 10 % obyvatel Horního Slezska uvedlo svou národnost jako slezskou ), a snahám o kodifikaci spisovné slezštiny, jejíž status polského dialektu nebo samostatného západoslovanského jazyka je sporný. Ve 20. století bylo Horní Slezsko předmětem několika územních sporů ( viz spor o Těšínsko, hornoslezský plebiscit, Hlučínsko ). Etymologie Existuje několik teorií týkajících se vzniku slova Slezsko. Převážně němečtí badatelé odvozovali pojmenování Slezska od germánského kmene Silingů ( Silingae ), jehož příslušníci na slezském území do 6. století n. l. sídlili. Dle dalších teorií je možné odvodit název tohoto území od řeky Ślęzy či hory Ślęża, která byla posvátným místem pohanských kmenů již v neolitu a v raném středověku se kolem ní soustředilo kmenové území Slenzanů. Název hory a řeky může mít původ ve slovanských výrazech ślęg či ślǫg označujících nepohodu, vlhkost a deštivé počasí, anebo i v starším základě, viz Staroevropská hydronyma. Některé studie kombinují oba názory a uvádějí, že název území je odvozen od jména hory, to že se ale pojí se Silingy. Geografie Hranice Výchozí bod pro vymezení hranic Slezska představuje původní rozsah vratislavského biskupství a pak Slezské knížectví založené v roce 1138 a jeho nástupnické útvary – rozdrobená vévodství, v nichž do 14. až 17. století vládla slezská větev Piastovců.", "Kromě toho se bere v potaz podoba pruské provincie Slezsko zřízené po Vídeňském kongresu v roce 1815 a rakouské korunní země s názvem Vévodství Horní a Dolní Slezsko existující v letech 1742 – 1918, jakož i stávající zeměpisně - kulturní celky zformované pod vlivem posunutí hranic po druhé světové válce. Severní hranice Slezska, za níž se rozkládá Velkopolsko, se z velké části shoduje se současnou hranicí Dolnoslezského a Opolského vojvodství s výjimkou gmin Praszka a Rudniki ležících na pravém břehu Prosny, které k Slezsku nepatří. Naopak součástí Slezska bylo kdysi městečko Rychtal a několik obcí východně od Sycova, které byly odtrženy v roce 1919 na základě Versailleské smlouvy a nyní leží ve Velkopolském vojvodství. Navzdory názvu leží jen 48 % území Slezského vojvodství ve Slezsku. V této oblasti je zemská hranice dodnes silně zakotvena v povědomí obyvatel, neboť odděluje autochtonní Slezany od „ vlastního Polska“. Vede východní hranicí okresu Lubliniec, potom ji tvoří řeka Brynica ( s jednou odchylkou u Siemianowic ) až k ústí do Černé Přemše, Černá Přemše a Přemše až k ústí do Visly, Visla až k ústí Bělé a dále Bělá až ke svým pramenům na úpatí Klimczoku. Od toho místa se slezskou hranicí stává východní hřeben Slezských Beskyd a je totožná s administrativní hranicí gmin Brenná, Visla a Jistebná. Původně se mezi slezská knížectví řadilo rovněž Seveřsko, Osvětimsko a Zátorsko, ale tato území odpadla od Slezska již v 15. století a nyní jsou jednoznačně vnímána jako malopolská. Od slovenských Kysuc odděluje Slezsko přirozená horská hranice totožná se státní hranicí Polska a České republiky ve Slezských a Moravskoslezských Beskydech. Hranice mezi Slezskem a Moravou je podrobně popsána v samostatném článku. Tvoří ji Ostravice, pak od Ostravy směrem na jihozápad vede s vícerem odchylek kolem horního toku Odry, přičemž se vyhýbá Fulneku a ponechává město Odry. Na jihozápadě Moravskoslezského kraje má spletitý průběh, v některých úsecích vede tokem Moravice a středem vodní nádrže Slezská Harta. Následně probíhá hlavním hřebenem Hrubého Jeseníku.", "Kladsko bylo připojeno v roce 1742 k Prusku spolu s většinou Slezska, od roku 1815 bylo součástí pruské provincie Slezsko a nyní leží v Dolnoslezském vojvodství a tvoří se zbytkem jeho území nesporně jednu funkční oblast. Proto je nehledě na dřívější příslušnost k Čechám vnímáno jako slezské území a slezsko - česká hranice je tak totožná se státní hranicí Polska a České republiky. Vede masivem Králického Sněžníku, Orlickými, Stolovými a Javořími horami, hlavním hřebenem Krkonoš a Jizerskými horami. Bez započtení Kladska oddělovaly Slezsko od Čech Rychlebské a Soví hory. Západní hranice Slezska se původně opírala o Kwisu. V současnosti se posouvá spíš na polsko - německou státní hranicí vyznačenou v roce 1945 na Lužické Nise, protože oblast mezi Kwisou a Nisou je sice historicky součástí Horní Lužice, ale postrádá po výměně populace lužickou identitu a zato tvoří nesporně jeden funkční celek se zbytkem Dolnoslezského vojvodství. Pruská provincie Slezsko sahala ještě hlouběji do Horní Lužice – zahrnovala i nyní německou část Zhořelce, město Nízký ( Niesky ), Hojeřice ( Hoyerswerda ) a Mužakov ( Bad Muskau ). Slezská identita je tam pořád živá, čehož důkazem je třeba Slezské muzeum v německém Zhořelci, Schlesisches Musikfest a další akce se Slezskem v názvu nebo uvítací cedule Niederschlesien ( Dolní Slezsko ) na příjezdech do obcí a na dálnici A 4. Od Dolní Lužice odděluje Slezsko v úseku mezi Zahání a obcí Łagoda Bobr, předtím historické Slezsko vráží klin mezi obě Lužice a tvoří výběžek, který sahá okrajově i za Lužickou Nisu a zahrnuje bývalé město Przewóz ( Priebus ). Krosensko a Sulechówsko odpadly od slezského Hlohovského knížectví ve prospěch braniborské Nové marky v roce 1482. Svobodínsko tvořilo do roku 1815 nejsevernější slezskou enklávu, poté bylo připojeno k Braniborsku.", "Z dnešního Lubušského vojvodství tak do Slezska ve smyslu bývalé pruské provincie patří Zelená Hora, Zaháň, Nowa Sól, Sława či Szprotawa, ale slezská identita je tam velmi slabá a obyvatelé se ztotožňují spíše s novodobým pojmem Lubušsko ( polsky Ziemia Lubuska ) zahrnujícím celé vojvodství jakožto jednu funkční oblast. Přírodní podmínky Většina Slezska leží v povodí Odry, jejímiž hlavními přítoky jsou zleva: Opava, Cina, Osoblaha, Kladská Nisa, Olava, Ślęza, Bystřice, Kačava, Bobr s Kwisou a Lužická Nisa; zprava: Ostravice, Olše, Kłodnica, Malá Pěna, Stobrava, Widawa a Barycz. Jen jihozápadní okraj leží v povodí Visly, do níž ústí Bělá a Přemše s Brynicí. Přírodní jezera se ve Slezsku téměř nevyskytují, pouze na severozápadě v Lubušském vojvodství. Největší je Sławské jezero ( 8,17 km ² ). Na umělé vodní nádrže je obzvlášť bohatá hornolužická část Slezska – zatopením opuštěných hnědouhelných lomů vzniká v okolí Nízkého ( Niesky ), Hojeřic ( Hoyerswerda ) a Bílé Vody ( Weisswasser ) největší oblast uměle založených jezer v Evropě. V polské části Slezska je největší Goczałkowická přehradní nádrž ( 32 km ² ) na Visle následovaná Turawskou přehradní nádrží ( 24 km ² ) na Malé Pěně, v české části pak Slezská Harta ( 10,7 km ² ) na Moravici spojená s vodním dílem Kružberk. Miliczské rybníky v údolí Barycze jsou největší rybniční soustavou ve Slezsku, k dalším patří Žabí kraj na Těšínsku a oblast Poodří jižně od Ostravy. Převážná část území se rozprostírá v nížinách. Z hlediska geomorfologického členění jde o oblasti Slezská nížina, Třebnický val a Miliczsko - hlohovská sníženina v rámci subprovincie Středopolské nížiny, na západě zasahují také Sasko - lužické nížiny a na severozápadním okraji několik menších celků náležejících Jihobaltskému pojezeří.", "Pahorkatiny se vyskytují na východě, jsou začleněny do oblastí Slezská vysočina a Woźnicko - wieluńská vysočina. Jižně od nich se táhne pás Severních Vněkarpatských sníženin. Přirozenou jižní hranicí Slezska tvoří řada pohoří Krkonošsko - jesenické subprovincie, v polštině, němčině a slezštině dodnes hromadně označovaných Sudety, a také Moravskoslezské Beskydy a Slezské Beskydy, které jsou součástí Karpat. Obě pohoří od sebe odděluje Moravská brána. Nejvyššími horami jsou: Sněžka ( 1603 m n. m. ), Vysoké kolo ( 1509 m n. m. ) a Praděd ( 1491 m n. m. ). Dolní a Horní Slezsko Slezsko se tradičně dělí na „ Dolní“ a „ Horní“ podle relativní polohy ve vztahu k Odře: Horním Slezskem se myslí jihovýchodní část země na horním toku řeky, Dolním severozápadní, která leží dále od pramene ( byť se jedná o střední, nikoli dolní tok ). Termín Silesia Superior ( Horní Slezsko ) se v historických pramenech začíná objevovat na sklonku 15. století, pak byl k němu per analogiam vytvořen pojem Silesia Inferior ( Dolní Slezsko ). Oddělovala je Slezská přeseka – pás neprostupných lesů táhnoucích se podél Kladské Nisy a Stobravy, který představoval přirozenou hranici mezi kmenovými územími Opolanů a Slenzanů, později mezi Opolským a Vratislavským knížectvím. V novějších dobách toto rozdělení zpečetily kulturní odlišnosti. Dolní Slezsko bylo převážně německé a protestantské, Horní Slezsko etnicky smíšené a spíše katolické. Po druhé světové válce prošlo Dolní Slezsko výměnou populace a úplnou polonizací, Horní Slezsko si naopak zachovalo svůj mnohokulturní ráz. V souvislosti s problematikou slezské národnosti, jazyka a autonomie, která se dolnoslezských oblastí netýká, bývá pojem Slezsko zužován jenom na Horní Slezsko. Moderní průběh hranice mezi Dolním a Horním Slezskem je diskutabilní. V hornoslezských regionalistických kruzích se nejčastěji Horní Slezsko definuje jako území bývalého pruského vládního obvodu Opolí spolu s celým bývalým Rakouským Slezskem.", "Niské knížectví včetně Jesenicka a také okolí Kluczborku ( součást Břežského knížectví ) se však původně řadily k Dolnímu Slezsku a kulturně - společensky s ním vykazují mnoho společných rysů ( např. výměna populace po roce 1945 ). Termín Horní Slezsko je odmítán částí obyvatel Těšínska, kteří zdůrazňují svou odlišnou identitu ( „ císařáci“ vs. „ prušáci“ ) a prosazují vyčleňování Těšínska, potažmo celého Rakouského Slezska, jako třetího hlavního subregionu. V českém úzu je běžné používat pro celou českou část výraz Slezsko bez přívlastků a pojem Horní Slezsko vztahovat jen na oblasti ležící v Polsku. Dolní Slezsko bývá hovorově ztotožňováno s územím Dolnoslezského vojvodství. Největší města Největším městem Slezska a jeho tradiční metropolí je Vratislav. V roce 2019 měla 642 869 trvale registrovaných obyvatel, přičemž reálný počet obyvatel včetně studentů, cizinců a dalších osob bez trvalého bydliště byl vratislavským magistrátem odhadován na 825 tisíc až 1 milion. Aktuálně je čtvrtým největším městem v Polsku, podle populačních prognóz má ale do roku 2030 předstihnout Lodž a posunout se na třetí pozici. Katovice čítaly na konci roku 2019 292 774 stálých obyvatel a jsou jádrem dvoumilionové konurbace rozkládající se na obou stranách slezsko - malopolské zemské hranice. Podle nejužší definice tvoří konurbaci 19 měst, z nichž kromě Katovic 13 leží ve Slezsku. Jsou to Hlivice ( 178 603 ), Zabrze ( 172 360 ), Bytom ( 165 263 ), Slezská Ruda ( 137 360 ), Tychy ( 127 590 ), Chořov ( 107 807 ), Myslovice ( 74 618 ), Siemianowice Śląskie ( 66 841 ), Tarnovské Hory ( 61 422 ), Slezské Pěkary ( 55 030 ), Świętochłowice ( 49 557 ), Mikulov ( 40 423 ) a Knurów ( 38 310 ). Srovnatelnou velikost má Ostrava: 298 335 k 1. lednu 2019. Ve Slezsku leží 14 ze 23 městských obvodů, které dohromady měly 121 520 obyvatel, ostatní se nacházejí na Moravě.", "Většina ostravské aglomerace se rozkládá ve Slezsku, včetně měst Havířov ( 71 698 ), Frýdek - Místek ( 54 805 ), Karviná ( 51 373 ), Orlová ( 29 122 ) a Bohumín ( 20 960 ). Mezi katovickou a ostravskou metropolitní oblastí se rozkládá Rybnický uhelný okruh, jehož jádro tvoří města Rybnik ( 137 782 ), Jastrzębie - Zdrój ( 88 425 ), Žárov ( 62 670 ) a Vladislav ( 47 813 ). Tyto tři aglomerace bývají dohromady označovány jako Slezská metropolitní oblast. Dále nad 100 tisíc obyvatel mají: Bílsko - Bělá ( 170 663 ) Zelená Hora ( 141 222 ) Opolí ( 128 305 ) Valbřich ( 111 356 ) Mezi 50 až 100 tisíc obyvatel čítají: Lehnice ( 99 350 ) Zhořelec ( z toho 55 980 v německé části a 30 231 v polské části ) Jelení Hora ( 79 061 ) Lubin ( 72 300 ) Hlohov ( 66 980 ) Kandřín - Kozlí ( 60 641 ) Těšín ( z toho 34 424 v polské části a 23 488 v české části ) Svídnice ( 56 803 ) Opava ( 56 112 ) Ratiboř ( 55 189 ) Dějiny Rané dějiny V době bronzové obývali dnešní Slezsko nositelé lužické kultury. V posledních staletích před naším letopočtem se objevily germánské kmeny, které byly v období stěhování národů kolem roku 550 až 600 nahrazeny Slovany. Germánské osídlení proběhlo prostřednictvím Vandalů, kteří se sem přesunuli z jižní Skandinávie okolo roku 120 př. n. l. K hlavním vandalským kmenům patřili Silingové, první obyvatelé Slezska doložení v římských kronikách, od nichž je podle některých teorií odvozen název země. Archeologické nálezy dokazují, že v předgermánské době zde žili rovněž Keltové. Podle mladších objevů lze usuzovat, že kultury obou společností časem splynuly. V 6. století n. l. se vydala většina Vandalů na jih, některé klany však zůstaly a nově příchozí Slované žili zpočátku po boku zůstavších Germánů. Rovněž v tomto případě poukazují archeologické výzkumy na to, že obě společnosti přirozeně splynuly. Místa větších ozbrojených střetů nejsou známa.", "Bavorský geograf se zmiňuje o čtyřech slezských kmenech: Slenzané ( v Dolním Slezsku v okolí hory Ślęża ), Dědošané ( pravděpodobně na severozápadě Dolního Slezska v okolí Hlohova ), Opolané ( v Horním Slezsku v okolí města Opolí ) a Holasici ( na Těšínsku a Opavsku ). Kosmova kronika česká uvádí také Bobřany ( na řece Bobr ) a Třebovany ( pravděpodobně v okolí Třebnice ). V 9. století se jejich kmenová území dostala pod vliv Velkomoravské říše, což potvrzují archeologické nálezy, ovšem to, jestli Slezsko bylo přímo součástí mojmírovského státu, zůstává mezi historiky spornou otázkou. Podle populární hypotézy proběhla velkomoravská expanze ve dvou etapách: roku 875 ovládla vojska Svatopluka I. kraj Holasiců a Opolanů a následně po roce 885 vtrhla přes Kladskou kotlinu do Dolního Slezska. Po pádu Velké Moravy v roce 907 si Slezsko podmanila česká knížata z rodu Přemyslovců. Vratislavovi I. se někdy přisuzuje založení hradiště Vratislav – budoucího hlavního města Slezska. Nicméně pravděpodobnější je, že to vzniklo až kolem roku 983 a bylo na počest Vratislava pojmenováno zpětně, pokud souvislost mezi názvem města a jménem českého knížete vůbec existuje. V roce 990 dobyl Slezsko s říšskou podporou piastovský kníže Měšek I. Třebaže zakládací listina pražského biskupství zahrnuje i slezská území, hlavním nástrojem christianizace se stalo vratislavské biskupství založené v roce 1000, které spadalo pod hnězdenskou církevní provincii. Hranice Slezska v té době jsou běžně ztotožňovány právě s územím vratislavské diecéze. 11. století uplynulo ve znamení přetahované o Slezsko mezi raně českým a raně polským státem. V roce 1038 obsadil zemi Břetislav I., který využil trvajícího pohanského lidového povstání proti Piastovcům. Takzvaná pohanská reakce měla ve Slezsku proběhnout obzvlášť vehementně, již kolem roku 1033 byla zbourána vratislavská katedrála a na jejím místě obnoven slovanský chrám. Opět k Polsku připojil Slezsko Kazimír I. Obnovitel kolem roku 1050, což stvrdil Quedlinburský mír v roce 1054.", "Kazimír se rovněž zasloužil o obnovení vratislavského biskupství. Další česko - polská válka vypukla záhy v 60. letech, když Boleslav II. Smělý odmítl platit Čechům tribut ze Slezska. Konflikty a vzájemné vpády na území pokračovaly s různou intenzitou i na přelomu 11. a 12. století ( významnou epizodou je například neúspěšné obležení Hlohova roku 1109, kterého se zúčastnil Svatopluk Olomoucký ) a ukončil je teprve Kladský mír z roku 1137, jenž ponechal většinu slezského území Polsku. Jen Opavsko, Krnovsko a Hlubčicko, které již za Břetislava I. přešly do olomoucké diecéze, připadla Soběslavovi I. a stala se načas součástí Moravy. Byla též vyřešena otázka českého Kladska, na které si v průběhu 11. století dělali Piastovci nároky. Roku 1138 dochází na základě testamentu Boleslava III. Křivoústého k rozdělení polského státu na čtyři části. Vzniká tak Slezské knížectví, jehož prvním panovníkem a zakladatelem slezské větve Piastovců byl Vladislav II. Vyhnanec. Vladislavův spletitý konflikt s bratry nakonec vedl k jeho útěku do Čech a následně do Saska v roce 1146 a období vlády Boleslava IV. Kadeřavého ve Slezsku, proti němuž bojovali císařové Konrád III. a Fridrich I. Barbarossa. Roku 1162 se do země vrátili Vladislavovi synové: Boleslav I. Vysoký, Měšek I. Křivonohý a Konrád Hlohovský. Na podnět Boleslava I. vznikl cisterciácký klášter Lubuš, který se stal významným střediskem slezského písemnictví a pohřebištěm prvních slezských knížat. Vydělením ratibořského, opolského a hlohovského údělu v roce 1172, potažmo 1177, začíná proces drobení Slezska na řadu polonezávislých knížectví. Zároveň v roce 1177 došlo k rozšíření Slezska ( ratibořského údělu ) na východě o bytomskou a osvětimskou kastelánii, jež byly dříve součástí Krakovska.", "Dočasně zemi sjednotil Jindřich I. Bradatý v roce 1230, který zároveň vešel do dějin jako zakladatel měst ( prvním slezským městem vysazeným v roce 1211 podle magdeburského práva byl Goldberg neboli Złotoryja ) a iniciátor německé kolonizace. Jeho žena Hedvika byla prohlášena za světici a je hlavní patronkou Slezska. Syn Jindřich II. Pobožný padl roku 1241 v bitvě u Lehnice při mongolském vpádu, jehož důsledkem bylo zpustošení a vylidnění velké části země a opětovný rozpad monarchie slezských Jindřichů na samostatná knížectví. Slezsko součástí Koruny české Kazímir Bytomsko - Kozelský byl prvním slezským knížetem, který složil lenní slib českému králi Václavovi II., a sice 9. ledna 1289. Proces sbližování slezských státečků s Českým královstvím pokračoval i po nástupu lucemburské dynastie a jeho vrcholným okamžikem byl rok 1327, kdy se leníky Jana Lucemburského stali vratislavský kníže Jindřich VI. Dobrý a také všichni zbývající panovníci v Horním Slezsku ( Těšínsko, Osvětimsko, Opolsko, Pštinsko, Ratibořsko, Falkenbersko, Střelicko ). V roce 1329 následovala knížectví Lehnické, Břežské, Olešnické, Zaháňské a Stínavské, roku 1331 pak knížectví Hlohovské, 1336 Minstrberské a 1342 Niské, které bylo majetkem vratislavských biskupů. Bulou ze dne 7. dubna 1348 inkorporoval Karel IV. všechny tyto země do Koruny království českého. Mimo se ocitlo jen Svídnicko - javorské knížectví, které bylo začleněno až po smrti Anežky Habsburské, manželky Boleslava II. Malého, v roce 1392. Začleněním do Koruny české se Slezsko stalo součástí Svaté říše římské, nicméně slezští vladaři nezískali postavení říšských stavů a byli tak podřízení českým králům bez místa a hlasu v říšském sněmu. Již roku 1335 se na základě Trenčínské smlouvy polský král Kazimír III. Veliký vzdal nároků na Slezsko výměnou za to, že se Jan Lucemburský vzdal nároků na polský trůn, který drželi poslední Přemyslovci.", "Tuto dohodu potvrdil Namyslovský mír z roku 1348 a roku 1372 Kazimírův nástupce Ludvík I. Vymíráním jednotlivých piastovských větví ( 1335 vratislavské, 1368 svídnické, 1428 minstrberské, 1492 olešnické, 1504 hlohovské, 1532 opolské, 1625 těšínské, 1675 břežsko - lehnické ) připadala postupně jejich území jako odúmrť přímo České koruně. Vůbec posledním mužským představitelem dynastie byl Jiří Vilém Lehnický ( 1660 – 1675 ). Po vymření ratibořských Piastovců v roce 1336 bylo s Ratibořskem na čas spojeno Opavské knížectví, čímž začala opětovná integrace toho území se Slezskem. Mikuláš I. Opavský založil slezskou větev Přemyslovců, která vládla nejdéle v Ratiboři do roku 1521. V 15. století odpadla od Slezska některá území na východě a severozápadě: Osvětimsko bylo odprodáno Polskému království v roce 1457, z něj vydělené Zátorsko taktéž v roce 1494, Seveřsko ( původně východní část Bytomska ) odkoupil v roce 1443 krakovský biskup a území kolem Krosna ( Crossen ) a Sulechówa ( Züllichau ) odpadlo v roce 1482 ve prospěch Braniborska. Za husitských válek došlo k oslabení vztahu Slezska k Českému království. Jediným významnějším slezským pánem, který se postavil na stranu kališníků byl Boleslav V. Heretik. Řada slezských měst byla dobyta během spanilých jízd, nicméně obyvatelstvo zůstalo převážně katolické. Jiří z Poděbrad zakoupil pro sebe Minstrberské knížectví, jeho potomci drželi potom i Olešnicko až do roku 1647. Za vlády Matyáše Korvína ( 1469 – 1490 ) došlo k určité centralizaci slezské správy, byl zřízen post vrchního hejtmana jakožto zástupce krále ( zpravidla jím býval vratislavský biskup ) a stavovský sněm. Na rozdíl od husitských myšlenek padly ve Slezsku na úrodnou půdu ideje Martina Luthera. V průběhu 16. století přijala luteránství naprostá většina obyvatel. V Lehnici působící Kaspar Schwenkfeld vyvinul osobitý náboženský směr, který je dodnes zastoupený mezi potomky slezských emigrantů v USA v podobě Schwenckfelder Church.", "Jistého významu dosáhla též novokřtěnecká skupina gabrielitů. Protestantská víra si udržela své postavení i v pobělohorské době zejména v Dolním Slezsku a na Těšínsku. Po vestfálském míru byla náboženská svoboda pro protestanty ponechána na základě cuius regio, eius religio ve Vratislavi, na Břežsku, Lehnicku, Olešnicku a Volovsku. V ostatních rekatolizovaných knížectvích musel Ferdinand III. Habsburský musel souhlasit s výstavbou v 50. letech 17. století tří „ kostelů mírů“ v Javoru, Svídnici a Hlohově. Po roce 1709 následovalo šest „ kostelů milosti“. Ekonomický vývoj Slezska v raném novověku se opíral především o dvě odvětví: textilní výrobu a těžbu rud. Významnými centry tkalcovství a soukenictví bylo Bílsko a města v podhůří Sudet: Jelení Hora, Nová Ruda, Landeshut ( Kamienna Góra ) či Löwenberg ( Lwówek Śląski ). Díky ložiskům stříbra, olova, mědi a železa se rozvíjel podsudetský hornický revír: Schmiedeberg ( Kowary ), Kupferberg ( Miedzianka ), Valbřich, Stříbrná Hora a další. Zlato se těžilo v Cukmantlu ( Zlaté Hory ), Hlucholazech a Goldbergu ( Złotoryja ). Důlní řád z roku 1526 a Horní řád z roku 1528 – dvě privilegia vydaná Janem II. Opolským a Jiřím Braniborsko - Ansbašským – položily základ hornictví v Horním Slezsku. Vzniklo tehdy město Tarnovské Hory, jehož stříbrné, zinkové a olověné doly jsou dnes památkou UNESCO. Na těžbu plynule navazovalo hutnictví a hamernictví. V 17. století bylo Slezsko považováno za ekonomicky nejvýznamnější oblast celé Habsburské monarchie, k níž od roku 1526 patřilo. Roku 1702 vznikla ve Vratislavi první slezská univerzita – Academia Leopoldina. Pruské a Rakouské Slezsko", "Výsledkem první slezské války mezi Habsburskou monarchií a Pruskem – jedné z tzv. válek o rakouské dědictví vypuklých v souvislosti s neuznáním pragmatické sankce zajišťující Marii Terezii nástupnictví na císařském trůnu –, stvrzeným Vratislavským příměřím z 11. června 1742 a Berlínským mírem z 28. července 1742, bylo rozdělení Slezska mezi dva státy. Většina území připadla Pruskému království, Habsburkové si ponechali pouze Těšínsko ( včetně části bohumínského panství ) a jižní části Opavského, Krnovského a Niského knížectví. Druhá ( 1744 – 1745 ) a třetí slezská válka ( 1756 – 1763 ), v nichž se Marie Terezie pokoušela zvrátit ztrátu Slezska, nedopadly pro habsburskou říši úspěšně a jen upevnily status quo dosažený v roce 1742. Z habsburské části vznikla korunní země hovorově nazývaná Rakouské Slezsko se sídlem v Opavě, jež byla v období 1782 – 1850 spojena s Moravou v rámci jednoho správního celku s názvem Země moravskoslezská. Prusové svůj díl nejdříve rozdělili na 48 okresů a dva departementy ( vratislavský a hlohovský ), načež při správní reformě v roce 1815 vytvořili provincii Slezsko. Do ní nebyla zahrnuta svobodínská ( świebodzinská ) enkláva, která nově spadala pod Braniborsko, zato se její součástí stalo Kladské hrabství připojené k Prusku také v roce 1742 a podstatná část Horní Lužice. Provincie se dělila na tři vládní obvody ( Regierungsbezirk ): Lehnice, Vratislav a Opolí. Vratislav se stala nejen hlavním městem nové provincie, ale i jedním ze tří, vedle Berlína a Královce, sídelních měst pruských králů. Právě na vratislavském zámku sepsal Fridrich Vilém III. v roce 1813 prohlášení An Mein Volk ( Mému lidu ) povzbuzující k boji proti Napoleonovi, které je považováno za významný milník v utváření celoněmecké národní identity. Od roku 1871 bylo Pruské Slezsko součástí sjednoceného Německa, kdežto Rakouské Slezsko spolutvořilo po roce 1867 Rakousko - Uhersko. V 19. století se začala formovat moderní národní hnutí, což ovlivnilo politické a společenské dění především v etnicky smíšeném Horním Slezsku. Podrobněji jazykovou a národnostní problematiku popisuje → sekce Obyvatelstvo.", "Jinak do života Slezanů ve velkém zasáhla industrializace. V druhé polovině 18. století byla objevena bohatá ložiska černého uhlí v Hornoslezské uhelné pánvi a vznikly tam první černouhelné doly a velkoprůmyslové železárny. Rozvoj oblasti podnítila zejména činnost Friedricha Wilhelma von Redena, ředitele Vyššího báňského úřadu ve Vratislavi v letech 1779 – 1802, a Johna Baildona, skotského odborníka na metalurgii, který přišel do Slezska v roce 1793. Klodnický průplav spojil v letech 1792 – 1812 novou průmyslovou oblast s Odrou. Na východním okraji Horního Slezska postupně vzniklo rozsáhlé souměstí, jehož centrem se vedle starých měst Bytom a Hlivice staly Katovice založené na zelené louce v polovině 19. století. K Hornoslezské uhelné pánvi se počítá též ostravsko - karvinský revír, který byl nejvýznamnější průmyslovou oblastí Rakouska - Uherska. V Dolním Slezsku se černé uhlí začalo těžit v oblasti Valbřichu a Nové Rudy. Velkoprůmyslový charakter získalo i tradiční slezské odvětví, tedy textilní výroba. Do dějin vešlo povstání slezských tkalců v roce 1844, jež získalo celoevropský ohlas v rodícím se dělnickém hnutí. První vlak projel z Vratislavi do Olavy dne 22. května 1845. Do konce 19. století Slezsko disponovalo jednou z nejhustších železničních sítí na světě. V roce 1880 byla Vratislav třetím největším městem celého Německa, po Berlíně a Hamburku. Na začátku 20. století čítala již přes půl milionu obyvatel, ale v důsledku růstu ostatních metropolí spadla na sedmou pozici. Po první světové válce Po první světové válce se Slezsko stalo sporným územím na pomezí Německa a nově vzniklých států: Polska a Československa, které si z historických, etnických a především hospodářských důvodů nárokovaly část země. Jablkem sváru byly zejména uhelné revíry v Horním Slezsku. Situaci komplikovala skutečnost, že se velká část tamních obyvatel nehlásila k žádné státotvorné národnosti, nýbrž k tzv. šlonzáckému hnutí zastupovanému Slezskou lidovou stranou v Rakouském Slezsku a Svazem Hornoslezanů v Pruském Slezsku.", "Československo - polský spor o Těšínsko vygradoval v lednu 1919 do podoby sedmidenní války, následně se měl konat plebiscit, od nějž bylo nakonec upuštěno a bývalé Těšínské knížectví rozdělila Konference velvyslanců dne 28. července 1920 na dvě zhruba rovné části s tím, že ostravsko - karvinský uhelný revír a Košicko - bohumínská dráha připadly Československu a samotný Těšín byl rozpůlen podél řeky Olše. Bez hlasování a proti vůli obyvatelstva přiznala Versailleská smlouva Československu Hlučínsko – jižní část bývalého pruského okresu Ratiboř. Dále se součástí československého státu stala ostatní území Rakouského Slezska s Opavou, Krnovem a Jeseníkem i přesto, že se tamní obyvatelstvo ze začátku pokoušelo o sjednocení s Německým Rakouskem. Plebiscit se naopak uskutečnil 20. března 1921 v Pruském Slezsku na celém území vládního obvodu Opolí s výjimkou okresu Nisa, Falkenberg, Hlučínska a části Prudnicka. 40,4 % hlasujících se vyslovilo pro připojení k Polsku, 59,6 % zvolilo setrvání v Německu, přičemž Polsko podpořily zejména venkovské oblasti na jihovýchodě plebiscitního území, kdežto Německo západ, sever a všechna větší města. Vyznačení hranic přesně podle výsledků hlasování se jevilo jako neproveditelné a zároveň by bylo neuspokojivé pro obě strany, proto o rozdělení regionu nakonec rozhodla Rada Společnosti národů v říjnu 1921 ( s platností od roku 1922 ). Polsku připadla třetina sporného území ( ovšem s polovinou obyvatel a většinou průmyslu ) a došlo k rozdělení hlavní průmyslové aglomerace: Bytom, Zabrze a Hlivice zůstaly na německé straně, ostatní města včetně Katovic byla připojena k Polsku. Spor doprovázely tři ozbrojené střety mezi propolskými iredentisty a příslušníky německých paramilitantních organizací ( Grenzschutz Ost, Bojová organizace Horního Slezska ) známé jako hornoslezská povstání. Od Německa ve prospěch Polska odpadla po první světové válce také okrajová území v Dolním Slezsku: Rychtalsko, část Sycovska a několik pohraničních obcí. V části Slezska připojené k Polsku bylo vytvořeno autonomní Slezské vojvodství s vlastním parlamentem a státní pokladnou. Jeho hlavním městem byly Katovice, které po připojení vícera sousedních obcí v roce 1924 přesáhly sto tisíc obyvatel a po celé meziválečné období zažívaly prudký stavební boom.", "Jižně od původního centra vznikla funkcionalistická administrativní čtvrť s monumentální budovou Slezského sněmu a jedním z prvních výškových domů v Polsku. Hornoslezský průmysl povzbudil mnoho Poláků z jiných částí Polska k osídlení již v meziválečném období, a proto se mnoho Poláků usadilo v oblasti Horního Slezska před rokem 1939. Československá část Slezska tvořila původně samosprávnou zemi Slezskou, která byla roku 1928 sloučena s Moravou do země Moravskoslezské. Byť hlavním městem země Slezské zůstala nadále Opava, přirozeným centrem pro české Slezsko začala být Moravská Ostrava, jež stejně jako Katovice zažila období prudkého rozvoje. V roce 1941 byly k Moravské Ostravě připojeny obce na slezském břehu Ostravice a vznikla tak dnešní Ostrava. Německá provincie Slezsko byla v roce 1919 rozdělena na provincii Dolní Slezsko se sídlem ve Vratislavi a provincii Horní Slezsko se sídlem v Opolí. K opětovnému sloučení došlo v roce 1938. Druhá světová válka a její následky Nacistickou stranu podpořilo ve volbách v březnu 1933 52 % voličů v Dolním Slezsku a 43,2 % v německé částí Horního Slezska ( kde do roku 1932 měla převahu Německá strana centrum ). Mezi německou menšinou v Polsku působila Mladoněmecká strana v Polsku, která měla centrálu ve slezském Bílsku a jejímž lídrem byl budoucí starosta toho města Rudolf Wiesner. V československém Slezsku se velké oblibě těšila Sudetoněmecká strana a většina jeho území se v roce 1938 na základě Mnichovské dohody stala součástí Říšské župy Sudety. Ve stejném roce Polsko zabralo část západního Těšínska, tzv. Záolší. Jen několik slezských obcí v okolí Ostravy a Frýdku patřilo pak k Protektorátu Čechy a Morava. Fingované přepadení vysílačky v Hlivicích 31. srpna 1939 posloužilo jako jedna ze záminek pro německý útok na Polsko. Nacistická správa obnovila provincii Horní Slezsko, tentokrát se sídlem v Katovicích, k níž připojila rozsáhlá území v okupovaném Polsku, která od Slezska odpadla v 15. století nebo k němu vůbec nikdy nepatřila: Osvětimsko, Dąbrowskou pánev, Żywiecko, Chrzanów, Zawiercie. Auschwitz se tak formálně nacházelo v hornoslezské provincii. V Dolním Slezsku byl zřízen koncentrační tábor Gross - Rosen.", "Za 2. světové války Němci pronásledovali polské a české aktivisty z Horního Slezska ( např. 4. září 1939 zavraždili polské aktivisty z Katovic ). Němci navíc začali pronásledovat Židy a posílat je do koncentračních táborů a táborů smrti. Příchod Rudé armády do Slezska začátkem roku 1945 byl spojen s vlnou násilností, rabování a obrovskými materiálními škodami. Některá slezská města byla zničena v souvislosti s boji, například Vratislav prohlášená za Festung Breslau a fanaticky bráněná ještě v květnu několik dnů po pádu Berlína nebo Hlohov, který po dvouměsíčním obležení přišel o 92 % veškeré zástavby. Jiná byla zdevastována již po obsazení Sověty, například Nisa nebo Lehnice, kde se požárům úmyslně zakládaným po kapitulaci Německa říkalo „ ohně vítězství“. V Horním Slezsku je poslední lednová neděle vyhlášena Dnem památky hornoslezské tragédie. Má připomínat mj. masové znásilňování slezských žen, masakry na civilním obyvatelstvu ( viz např. Miechowický masakr a Przyszowický masakr ), oběti deportací do SSSR a také vězně pracovních táborů zřizovaných po válce polskou komunistickou správou nejen pro skutečné nacisty, ale i celou řadu lidí, kteří se provinili jen zápisem na Deutsche Volksliste, přičemž kategorie III. zahrnovala i Slezany mluvící slovanským dialektem a jejími nositeli bylo v roce 1942 přes milion obyvatel provincie Horní Slezsko. Nejznámější jsou tábory v Łambinowicích ( Lamsdorf ) a v świętochłowické městské části Zgoda. Postupimská dohoda určila novou východní hranici Německa na Odře a Lužické Nise. Téměř celé bývalé pruské Slezsko připadlo Polsku a stalo se součástí takzvaných Znovuzískaných území. Postupně bylo rozděleno mezi čtyři vojvodství: Katovické, Opolské, Vratislavské a Zelenohorské. Československá část Slezska se vrátila k hranicím před rokem 1938 a po zániku země Moravskoslezské v roce 1948 byla rozdělena mezi Olomoucký a Ostravský kraj. Uvnitř nových německých hranic zůstal jen západní hornolužický výběžek někdejší pruské provincie, který náležel k sovětské okupační zóně a roku 1949 se stal součástí Německé demokratické republiky ( zpočátku spolková země Sasko, potom rozděleno mezi kraje Drážďany a Chotěbuz ).", "V letech 1945 – 1947 proběhl odsun většiny německého obyvatelstva ze Slezska, které nahradili polští přesídlenci z východních území postoupených Sovětskému svazu, polští resp. českoslovenští osadníci z vnitrozemí, polští resp. českoslovenští reemigranti a další skupiny. Poválečná výměna populace je podrobněji popsána v → sekci Obyvatelstvo. Ve zničené Vratislavi se roku 1948 konala propagandistická Výstava znovuzískaných území a Světový kongres intelektuálů na obranu míru, kterého se zúčastnilo mnoho prominentních osobností poválečné Evropy jako například Pablo Picasso či Aldous Huxley. Od hlavního města Slezska si nové Polsko slibovalo, že svým způsobem nahradí ztracený Lvov, čemuž sloužil přesun některých lvovských vědců na Vratislavskou univerzitu, znovuzřízení polské Národní knihovny Ossolinských ve Vratislavi nebo obnovení na vratislavském náměstí lvovského pomníku Aleksandra Fredry. Nicméně teprve v 80. letech dosáhla Vratislav předválečného počtu obyvatel. Mnoho slezských městeček jak v Polsku, tak v Československu, se nikdy nepodařilo dosídlit a ztratila status města ( Osoblaha, Andělská Hora, Dobromierz, Miedzianka, Chełmsko Śląskie a další ). Při obnově zničených měst se jen zřídka počítalo s rekonstrukcí památek mladších nežli „ piastovské“ gotické kostely a historická jádra často nahradila panelová zástavba. Docházelo rovněž k rozsáhlým asanacím ve městech, která nebyla zasažena válkou ( např. Jelení Hora, Kladsko, Svídnice ). Nejnovější dějiny V období socialismu důraz byl kladen na rozvoj průmyslových oblastí Slezska. Po celé období Polské lidové republiky a ČSR se Horní Slezsko velmi silně rozvíjelo díky uhelným zdrojům, v polské části Horního Slezska se usadilo mnoho Poláků z různých částí Polska a mnoho Čechů z celého Československa se usadilo v Česká část. Katovice prošly v 60. a 70. letech velkolepou výstavbou nového centra a měly punc města protežovaného a lépe zásobovaného nežli zbytek Polska. Katovická konurbace postupně srostla se sousední Dąbrowskou pánví, s níž poprvé v dějinách ležela v jedné administrativní jednotce.", "V oblasti – zkratkovitě nazývané Slezsko ( Śląsk ), což vedlo k vytvoření stereotypu „ Slezsko = uhlí“ a mylnému zaměňování rozsáhlé historické země za jedinou aglomeraci na jejím okraji – vznikl nespočet nových sídlišť, ve kterých se usadili přistěhovalci z polského vnitrozemí. Ostrava si vydobyla přezdívku „ ocelové srdce republiky“ a taktéž zažila masivní příliv obyvatel z celého Československa a velké urbanistické proměny. Mezi stotisícová města se díky rozvoji průmyslu a přílivu nových obyvatel zařadily Valbřich nebo Bílsko - Bělá. Havířov, Tychy a Jastrzębie - Zdrój jsou příklady satelitních měst vystavěných na zelené louce pro zaměstnance těžkého průmyslu, částečně v duchu socialistického realismu. V 60. letech vznikla nová průmyslová oblast v Dolním Slezsku: Dolnoslezská měďařská pánev kolem Lehnice, Lubinu a Hlohova. Krajinu té části bývalé provincie Slezsko, která od roku 1949 patřila NDR, navždy proměnily povrchové hnědouhelné doly. Stinnou stránkou reálněsocialistického vývoje bylo kulturní zglajchšaltování Slezska, potírání regionálních odlišností, překrucování historie, které někdy vedlo i k cílenému ničení historických památek ( „ německých“ a „ kapitalistických“ ). Zatímco se stavěla nová města a sídliště, mnohá v souvislosti s těžbou také zanikla, například původní Karviná nebo řada lužickosrbských obcí v Horní Lužici. Ekonomická transformace po roce 1989 vedla k uzavření mnoha průmyslových podniků ve Slezsku a uvrhla industriální města do dlouhodobé krize. Na Ostravsku, v katovické konurbaci a v podhůří Sudet vznikla řada sociálně vyloučených lokalit. Míra nezaměstnanosti činila například v roce 2002 27,1 % ve Valbřichu a 25,0 % v Bytomi. Tato dvě města nejsilněji vešla na přelomu století do obecného povědomí v Polsku jako symboly nezvládnutých reforem. Fenoménem 90. let se staly tzv. bídašachty ( biedaszyby ), v nichž se po uzavření dolů ilegálně a primitivním způsobem dobývalo uhlí. Situace se začala postupně zlepšovat po vstupu Polska a Česka do Evropské unie, byť některé strukturální problémy v postižených oblastech přetrvávají. Na druhou stranu uvolnění politických poměrů přineslo zvýšený zájem o slezskou historii a kulturní dědictví regionu.", "Vznikly organizace německé menšiny a mnoho lidí se začalo opět hlásit ke slezské národnosti ( přes 500 000 lidí z téměř 5 milionů obyvatel Horního Slezska ), viz → sekce Obyvatelstvo. Důležitým politickým tématem se stalo obnovení autonomie pro polskou část Horního Slezska, o něž od roku 1991 usiluje Hnutí za autonomii Slezska. Vstup Polska a Česka do Schengenského prostoru v roce 2007 výrazně přispěl k procesu opětovné integrace rozdělené země. Při správní reformě v Polsku v roce 1975 získaly status krajského města kromě Vratislavi, Katovic, Opolí a Zelené Hory také Bílsko - Bělá, Valbřich, Jelení Hora a Lehnice. Části Slezska byly připojeny k Čenstochovskému, Lešenskému a Kališskému vojvodství. Hranice těchto celků vůbec nerespektovaly historické a kulturní hranice Slezska. V roce 1998 je nahradila čtyři dodnes existující vojvodství, která do značné míry navázala na členění v letech 1950 – 1975: Slezské se sídlem v Katovicích, Opolské se sídlem v Opolí, Dolnoslezské se sídlem ve Vratislavi a Lubušské se sídlem v Zelené Hoře. Ani jejich hranice neodpovídají Slezsku v zemském smyslu. Československá a následně česká část Slezska byla od roku 1960 začleněna do Severomoravského kraje a při správní reformě v roce 2000 rozdělena mezi Olomoucký a Moravskoslezský kraj. Německé lužické Slezsko patří po znovusjednocení spolkové zemi Sasko. Obyvatelstvo V době bronzové obývali dnešní Slezsko nositelé lužické kultury. V posledních staletích před naším letopočtem se objevily germánské kmeny, které byly v období stěhování národů kolem roku 550 až 600 nahrazeny Slovany. Germánské osídlení proběhlo prostřednictvím Vandalů. Mezi jejich hlavní kmeny patřili Silingové, první obyvatelé Slezska doložení v římských kronikách, od nichž je podle některých teorií odvozen název země. Archeologické nálezy dokazují, že v předgermánské době zde žili rovněž Keltové. Kultury obou společností časem splynuly, stejně jako v 6. století n. l. nově příchozí Slované splynuli s některými zůstavšími germánskými klany.", "Bavorský geograf se zmiňuje o čtyřech slezských kmenech: Slenzané ( v Dolním Slezsku v okolí hory Ślęża ), Dědošané ( pravděpodobně na severozápadě Dolního Slezska v okolí Hlohova ), Opolané ( v Horním Slezsku v okolí města Opolí ) a Holasici ( na Těšínsku a Opavsku ). Kosmova kronika česká uvádí také Bobřany ( na řece Bobr ) a Třebovany ( pravděpodobně v okolí Třebnice ). Některé polské zdroje řadí mezi slezské kmeny Běžunčany ( Besunzane ), jejich území se ale rozkládalo již v Horní Lužici a jedná se patrně o lužickosrbský kmen. V kronice kláštera Jindřichov byla roku 1270 zapsána věta day, ut ia pobrusa, a ti poziwai ve slovanské mluvě Dolního Slezska, která je nejstarším známým zápisem ve slezštině, případně staré polštině. Začátkem 13. století začala na popud Jindřicha I. Bradatého a Hedviky Slezské německá kolonizace Slezska. Prvním městem založeným podle magdeburského práva byl Goldberg ( Złotoryja ) v roce 1211. Ve velkém se německé osídlení rozběhlo po vpádu Mongolů v roce 1241, který zanechal Slezsko zpustošené a vylidněné. Dříve neosídlené horské a podhorské oblasti v Sudetech se záhy staly čistě německé, zatímco germanizace nížinné části Dolního Slezska byla dlouho trvajícím procesem završeným až v moderní době. Ještě na začátku 19. století se mluvilo slovansky na předměstích Vratislavi, v letech 1809 – 1824 sepsal Baltazar Działas z obce Beckern ( Piekary ) u Olavy slovník dolnoslezského nářečí. Od 17. století se pro slovansky mluvící Slezany ujal termín „ Vasrpoláci“ ( Wasserpolen, Wasserpolacken ) odvozen od toho, že jedním z jejich typických povolání bylo plavení zboží po Odře. Horní Slezsko si na rozdíl od Dolního udrželo etnicky smíšený charakter do období vzniku a rozmachu moderních národních hnutí v polovině 19. století.", "Současně s rostoucím germanizačním tlakem ze strany pruské administrativy pod Bismarckem se šířila mezi slovanskými Hornoslezany polská národní identita a standardní polština jako jazyk hornoslezského tisku a knih. Rovněž na Těšínsku získalo velký význam polské buditelské hnutí podporované navíc vlnou přistěhovalectví z Haliče. Na Opavsku a západním Těšínsku, mezi lidem, který používal lašská nářečí a sám sebe označoval za „ moravský“, působili čeští buditelé. Čtvrté vydání Meyers Konversations - Lexikon uvádí v celé pruské provincii Slezsko v roce 1885 77,8 % Němců, 20 % Poláků, 1,33 % Čechů ( kromě Moravců v okresech Ratiboř a Hlubčice se jednalo o obyvatele tzv. Českého koutku v Kladském hrabství a potomky českých exulantů v Husinci, Nových Poděbradech a Friedrichově Hradci ) a 0,7 % Lužických Srbů. Poměry v Rakouském Slezsku pro rok 1880 jsou popsány následovně: 49 % Němců, 28 % Poláků a 23 % Čechů. V Pruském Slezsku klesl podíl Němců do roku 1905 na 71,8 % ( viz mapa ) a v Rakouském Slezsku do roku 1910 na 43,9 %. Před první světovou válkou se jako čtvrtá kulturně - politická orientace vyvinulo šlonzácké hnutí – zastánci svébytné slezské národnosti, kteří obzvlášť velkého významu nabyli během územních konfliktů a dělení regionu po roce 1918. Šlonzáčtí aktivisté však toužili především po zachování politického statu quo, zdůrazňovali hornoslezskou národnostní nevyhraněnost a jejich činnost neměla povahu klasického národního obrození, např. nesnažili se v té době o kodifikaci spisovného slezského jazyka a nadále používali ve svých publikacích hlavně polštinu a němčinu. Náboženská reformace se prosadila především v dolnoslezských knížectvích a na Těšínsku. V Pruském Slezsku žilo v roce 1885 52,4 % katolíků ( v dolnoslezských vládních obvodech Vratislav a Lehnice 31,3 % ), 46,1 % evangelíků ( v dolnoslezských obvodech 67,3 % ), 1,71 % jiných křesťanů a 1,2 % židů.", "Rakouské Slezsko čítalo v roce 1880 84,4 % katolíků, 13,9 % evangelíků ( z toho čtyři pětiny v okresech Těšín a Bílsko ) a 1,5 % židů. K převrácení národnostních, jazykových a náboženských poměrů došlo po druhé světové válce. V letech 1945 – 1947 proběhlo na základě ujednání Postupimské konference vysídlení Němců ze Slezska, kterému předcházely spontánní útěk před blížící se sovětskou armádou a „ divoký odsun“ na jaře 1945. Část obyvatel však zůstala, a to na základě smíšených manželství nebo jako odborníci v průmyslu, kteří pro svou nepostradatelnost nebyli zařazeni k odsunu a naopak jim bylo zakázáno opustit nové Polsko, popř. Československo. Zejména v oblasti Valbřichu žily i po roce 1947 tisíce Němců zaměstnaných v hornickém a hutnickém průmyslu, oficiální údaje pro celé Vratislavské vojvodství z roku 1950 hovoří o 51 578 osobách. Po ukončení odsunu a vzniku NDR umožnila polská správa v Dolním Slezsku otevřít základní a střední školy s německým jazykem vyučovacím, založit německý kulturní spolek a vydávat německojazyčný týdeník ( později deník ) „ Arbeiterstimme“. Velká část těchto zůstavších dolnoslezských Němců však dobrovolně opustila Polsko během vystěhovalecké vlny v letech 1955 – 1959. Naopak v Horním Slezsku byl odsun proveden v mnohem menším rozsahu ( proběhla tzv. národnostní verifikace a původní obyvatelé mohli zpravidla zůstat, pokud složili příslib věrnosti polskému národu a státu ), ale zato polská správa zavedla politiku násilné polonizace etnicky smíšeného a národnostně nevyhraněného obyvatelstva. Potíralo se používání němčiny a slezského dialektu považovaného za „ zkomolenou polštinu“, na hornoslezských školách se na rozdíl od zbytku země vyučovala němčina i jako cizí jazyk jen ojediněle, byla provedena akce popolšťování křestních jmen a příjmení, regionální kulturní činnost se prakticky omezila na folklorní úroveň. Několik set tisíc Hornoslezanů se v letech 1950 – 1990 rozhodlo emigrovat do Západního Německa. Místo vysídlených Němců zaujali v polské části Slezska Poláci přesídlení z Kresů, tj. východních území postoupených Sovětskému svazu, osadníci z centrálního Polska, a také polští reemigranti z Porúří, Francie, Belgie apod.", "Ve Vratislavském vojvodství tvořili v roce 1950 přesídlenci z východu 34,9 % obyvatel, osadníci z vnitrozemí 53,9 %, reemigranti 4,9 %. Opolské a část Katovického vojvodství patřící před válkou Německu čítaly 18,34 % východních přesídlenců, 22,25 % vnitropolských osadníků a 1,81 % reemigrantů ( přes polovinu tedy tvořili původní obyvatelé ). Taktéž do československého Slezska přišly po odsunu Němců různorodé skupiny obyvatelstva z českých zemí a Slovenska, jakož i částečně čeští reemigranti ( viz osídlování pohraničí ). Dzierżoniów ( Reichenbach ) byl v prvních poválečných letech významným střediskem židovské komunity, Židé vracející se z různých koutů Evropy tvořili v roce 1948 třetinu obyvatel. V Krnově a polském Zhořelci se na konci 40. let usadil velký počet řeckých emigrantů prchajících před občanskou válkou. V rámci Operace Visla bylo mnoho polských občanů ukrajinské a rusínské národnosti přesunuto do Dolního Slezska ( okolí Lubinu, Lehnice a Volova ). Na Jesenicku byly po zrušení klášterů v Československu v roce 1950 shromážděny řeholnice z celé republiky. Lehnici se pro velký počet tam žijících sovětských vojáků a důstojníků i s rodinami přezdívalo Malá Moskva. Tyto menšiny výrazně poznamenaly Slezsko v poválečných dekádách, ovšem v důsledku pozdější emigrace a postupné asimilace mají „ poněmecké“ oblasti v současnosti monokulturní ráz – polský anebo český. Rovněž náboženské poměry odpovídají situaci ve zbytku země: v Polsku převládají římskokatoličtí věřící, v Česku osoby bez vyznání. Další příliv nových obyvatel do Slezska byl spojen především s růstem průmyslových aglomerací: katovické a ostravsko - karvinské. Na Ostravsku se usadilo mnoho lidí původem ze Slovenska včetně slovenských Romů, kteří nyní představují v některých obcích významnou menšinu. Slezsko ve smyslu bývalé pruské provincie zasahuje na západě do území historicky obývaného Lužickými Srby.", "Následkem asimilace a extenzivní těžby hnědého uhlí, která v poválečných desetiletích zničila řadu tradičně lužických vesnic a přivedla usedlíky z jiných regionů NDR, žije tam už jen zanedbatelný počet osob ovládajících hornolužickou srbštinu, přestože mnoho obcí má oficiální dvojjazyčné pojmenování a je úředně zařazeno do tzv. Lužickosrbské sídelní oblasti ( Sorbisches Siedlungsgebiet ). Po uvolnění poměrů v roce 1989 se o slovo přihlásily menšiny v polském Horním Slezsku. Od roku 1990 aktivně působí v regionu německé kulturní spolky a politická reprezentace německé menšiny – strana Mniejszość Niemiecka – Deutsche Minderheit, která je v mnoha obcích Opolského vojvodství nejsilnějším uskupením. Ve 31 hornoslezských gminách platí nyní dvojjazyčnost. Při sčítání lidu v roce 2002 se k německé národnosti přihlásilo 138 737 osob v Opolském a Slezském vojvodství, v roce 2011 pak 113 782. Německou identitu v současnosti přijímají často potomci někdejších „ Vasrpoláků“ a Moravců, jejichž rodnou řečí není němčina, nýbrž slovanská nářečí, a jedná se tak především o projev regionální příslušnosti a vymezení se proti polské většině. V počátcích 21. století zažívá svou renesancí slezské hnutí. V roce 2011 se ke slezské národnosti přihlásilo 847 tisíc polských občanů. V okrese Rybnik dosáhl podíl Slezanů dokonce 41,5 %, v Katovicích se za Slezany označilo 24,4 % obyvatel. 529,4 tisíc osob uvedlo jako obcovací jazyk slezštinu, která si razí cestu k tomu stát se dalším spisovným západoslovanským jazykem. Vychází v ní stále více knih, je stále více přítomná ve veřejném prostoru a v komunitě slezských aktivistů sílí snahy o její kodifikaci – prosazení jednotného pravopisu, vydání kompletního slovníku a vytvoření jazykového korpusu. V České republice se ve stejném roce ke slezské národnosti přihlásilo 12 214 osob, nejvíce v obcích na Hlučínsku. Do roku 2021 se počet českých Slezanů zvýšil na 30 451, z toho 12 451 uvedlo slezskou národnost jako jedinou. Celkově 2,7 % obyvatel Českého Slezska se považovalo za Slezany v národnostním smyslu, přičemž v rámci Hlučínska 9,7 %.", "Naopak v Polsku klesl počet příslušníků slezské národností na 585 700 a počet uživatelů slezského jazyka na 457 900 ( z toho jen pro 53,3 tisíc to byl jediný obcovací jazyk ). V české části Těšínska žije téměř 30 tisíc příslušníků polské menšiny, která disponuje vyvinutou sítí škol s polským jazykem vyučovacím a kulturně - osvětových spolků. V obcích s více než 10 % podílem Poláků ( nejvíce v obci Hrádek – 31 % ) platí dvojjazyčnost. Běžnou mluvou podstatné části obyvatel toho kraje je nehledě na národnostní deklarace ( Poláci, Češi, Slezané a nevyhranění tustelocy ) smíšené nářečí ponašymu založené na libovolném kombinování prvků češtiny, slezštiny, polštiny a slovenštiny. Těšínské Slezsko patří mezi regiony s nejvyšší mírou religiozity v Česku, přičemž relativně silně jsou zastoupeni jak římští katolíci, tak evangelíci. Osobnosti Literatura Martin z Opavy byl středověkým kronikářem, jehož Chronicon Martimiani se stal nejvlivnějším zdrojem pro středověkou legendu o Papežce Janě. Latinská kázání De tempore a De sanctis Peregrina z Opolí se těšily na přelomu 13. a 14. století velké popularitě a zachovalo se na tři sta jejich kopií. První významná slezská literární díla vznikla v 17. století. Martin Opitz z Boleslavi, autor Knížky o německém básnictví ( Buch von der Deutschen Poeterey ) z roku 1624, je považován za zakladatele tzv. slezské básnické školy, k níž patřili též mj. Daniel Casper von Lohenstein z Němčí a Christian Hoffmann von Hoffmannswaldau z Vratislavi. Dalším významným slezským básníkem období baroka byl Andreas Gryphius z Hlohova proslulý především svými sonety. Jakob Böhme, „ první německý filozof“, žil a tvořil v té době ve Zhořelci a jeho myšlenky ovlivnily tvorbu Daniela Czepka von Reigersfeld z dnešních Koskowic u Lehnice. Pozornost si zaslouží mystická duchovní poezie Angela Silesia ( vlastním jménem Johannes Scheffler ) z Vratislavi, obzvlášť jeho Poutník cherubínský ( Cherubinischer Wandersmann ) z roku 1674.", "Ve staré polštině napsal v roce 1612 Walenty Roździeński z dnešních Katovic poemu Officina Ferraria, abo Hutá i Wárstát z Kuźniámi szlachetnego dzieła Zelaznego pojednávající o tehdejším stavu slezského hornictví a hutnictví. České evangelické nábožné písně vydal v roce 1636 pod titulem Cithara sanctorum těšínský teolog a kazatel Jiří Třanovský. Druhá polovina 18. století patřila Anně Louise Karschové, „ německé Sapfó“ ze Svobodínska. Joseph von Eichendorff z Lubovic u Ratiboře, autor novely Ze života darmošlapa ( Aus dem Leben eines Taugenichts ), byl nejdůležitějším slezským představitelem romantismu. Na pomezí romantismu, biedermeieru a realismu se řadí tvorba Karla Eduarda von Holteie z Vratislavi, který napsal rovněž mnoho básní ve slezskoněmeckém dialektu, stejně jako Robert Rössler působící jako učitel v různých městech celého pruského Slezska nebo Johannes Reinelt z Křížovic známý pod pseudonymem Philo vom Walde. Gerhart Hauptmann, autor mohutného naturalistického dramatu Tkalci ( Die Weber, první vydání ve slezskoněmeckém dialektu s titulem De Waber ) a nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1912, pocházel z Obersalzbrunnu ( Szczawno - Zdrój ) a strávil většinu života v podkrkonošském Agnetendorfu. Realistický román Má dáti – dal ( Soll und Haben ) z roku 1855 je nejznámějším dílem Gustava Freytaga z Kluczborku. Kurd Lasswitz, průkopník německé vědeckofantastické literatury, pocházel z Vratislavi. Do dějin české literatury se zapsaly Slezské písně Petra Bezruče, představitele generace anarchistických buřičů původem z Opavy. Polsky psali v 19. století v pruském Slezsku Józef Lompa z Olesna, Karol Miarka z Pielgrzymowic či Konstanty Damrot a Juliusz Ligoń z Lubliniecka, na Těšínsku pak např. Jan Kubisz z Konské, autor písně Płyniesz Olzo po dolinie.", "Mezi německy píšící spisovatele ze Slezska ve 20. století patří Arnold Zweig z Hlohova, autor protiválečného cyklu Velká válka bílých mužů ( Der große Krieg der weißen Männer ), či Horst Bienek z Hlivic proslulý svou Hlivickou tetralogií: První polka ( Die erste Polka ), Zářijové světlo ( Septemberlicht ), Čas beze zvonů ( Zeit ohne Glocken ) a Země a oheň ( Erde und Feuer ). Janosch ( vlastním jménem Horst Eckert ) je autorem více než 300 knih pro děti a románu Cholonek oder der liebe Gott aus Lehm, v němž kriticky vylíčil život v rodné dělnické kolonii Poremba u Zabrze v meziválečném období a za druhé světové války. August Scholtis z Bolatic napsal mj. Východní vítr. Román hornoslezské katastrofy. Hermann Stehr z Kladské Bystřice psal romány ze života dolnoslezského lidu, Max Herrmann - Neisse z Nisy byl představitelem expresionismu. Joy Adamsonová ( vlastním jménem Friederike Gessner ) narozená v Opavě, která pak odcestovala do Afriky a věnovala se ochraně zvířat, je autorkou světoznámé knihy Příběh lvice Elsy ( v anglickém originálu třídílná série Born Free, Living Free a Forever Free ). Ota Filip se narodil ve Slezské Ostravě a zážitky ze svého dětství a mládí zpracoval v románu Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy, další ostravský rodák Oldřich Šuleř popisoval osudy Jesenicka a slezsko - moravského pomezí, zatímco Zdeněk Jirotka proslul jako autor románu Saturnin. Z Háje ve Slezsku pocházel Vladislav Vančura. Hornoslezskou problematikou se ve své polskojazyčné tvorbě zabývali Gustaw Morcinek z Karviné a Wilhelm Szewczyk z Czerwionky - Leszczyn. Óndra Łysohorsky ( vlastním jménem Ervín Goj ) z Frýdku vytvořil na základě nářečí slezsko - moravského pomezí spisovnou laštinu, v níž psal své básně a další texty. Z Visly pocházel Jerzy Pilch, v Bytomi se narodil Leszek Engelking, ve Złotoryji Mariusz Szczygieł.", "Marek Krajewski je autorem populární série detektivních příběhů s Eberhardem Mockem odehrávajících se v meziválečné Vratislavi. Ve slezské metropoli také žije sci - fi spisovatel Jacek Inglot a strávil zde půlku života Tadeusz Różewicz. Karin Lednická z Karviné proslula trilogií Šikmý kostel o osudech svého města, karvinskou rodačkou je rovněž Renata Putzlacher - Buchtová. V Bruntále se narodil sci - fi a fantasy autor Leoš Kyša alias František Kotleta. Mezi nejvýznamnější spisovatele mladší generace patří Szczepan Twardoch z Pilchowic, autor „ hornoslezské epopeje“ Drach a románu Morfium ( Morfina ). Olga Tokarczuková, nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 2018, se narodila v Sulechówě na okraji historického Slezska, vyrůstala v Ketři, působila ve Valbřichu a Vratislavi a nyní žije v dolnoslezské obci Krajanów. V moderní slezštině píší např. Alojzy Lysko z obce Bojszowy ( Duchy wojny ), Marek Szołtysek z Gierałtowic, Marcin Melon, autor detektivní série z prostředí katovické konurbace Kōmisorz Hanusik, Mirosław Syniawa z Chořova, spoluzakladatel spolku Pro Loquela Silesiana, či Grzegorz Kulik z Bytomi, tvůrce slezských překladů světové literatury ( Vánoční koleda, Malý princ, Alenka v říši divů a další ). Lašské nářečí Hlučínska ve své tvorbě využívá Petr Čichoň z Ludgeřovic, autor Slezského románu a Lanovky nad Landekem, nebo opavská rodačka Eva Tvrdá. Hudba Z Těšína pocházel houslista Max Rostal a skladatel Viktor Ullmann, z Vratislavi dirigent a skladatel Otto Klemperer. V dnešním Grodkówě se narodil Józef Elsner, učitel Fryderyka Chopina. Franz Eckert z Nové Rudy složil v roce 1901 korejskou hymnu Ägukga a podílel se na vzniku japonské hymny Kimigajo. Holasovice u Opavy byly rodištěm Pavla Křížkovského. V Katovicích žili a působili skladatelé Henryk Górecki a Wojciech Kilar. Ze Zabrze pochází klávirista Krystian Zimerman.", "Slezská reálie jsou častým námětem písniček ostravského rodáka Jaromíra Nohavicy. V Petřkovicích se narodila Hana Zagorová. Výraznou osobností české alternativní hudební scény je Iva Bittová z Bruntálu. Z Třince pochází Renata Drössler a Tomáš Klus, z Vendryně Ewa Farna, z ostravské městské části Hrušov Marie Rottrová a z Jeseníku Jaromír Švejdík známý pod pseudonymem Jaromír 99, frontman kapely Priessnitz a spoluautor komiksu Alois Nebel. V Ostravě byla Radkem Pastrňákem v roce 1986 založena populární kapela Buty. V Myslovicích vznikla roku 1992 rocková skupina Myslovitz v čele s Arturem Rojkem. Představitelem stylu post - punk a new wave je vratislavský zpěvák Lech Janerka, ve slezské metropoli se také narodili Maria Peszek a Jan Borysewicz, zakladatel skupiny Lady Pank. Z Pačkova pochází Paweł Kukiz, z Čechovic - Dědic Stachursky, z Wojcieszówa Maciej Maleńczuk, ze Zelené Hory Maryla Rodowicz. Katovice daly světu šlágrového zpěváka Krzysztofa Krawczyka, sousední Chořov bluesovou hvězdu Ryszarda Riedela. Film, divadlo a výtvarná umění Důležitým představitelem polské filmové školy byl Kazimierz Kutz ze Szopienic ( nyní městská část Katovic ), který natočil mj. filmovou trilogii na téma hornoslezské historie 20. století: Sůl černé země ( Sól ziemi czarnej, 1969 ), Perla v koruně ( Perła w koronie, 1971 ) a Jako korálky v růženci ( Paciorki jednego różańca, 1979 ). Jan Jakub Kolski pochází z Vratislavi, Lech Majewski z Katovic, Bohdan Sláma z Opavy. Věra Chytilová, režisérka české nové vlny, se narodila v Ostravě, stejně jako Radim Špaček. Bernhard Grzimek z Nisy natočil spolu se synem Michaelem dokumentární film Ráj divokých zvířat ( Serengeti darf nicht sterben ) o Národním parku Serengeti, který byl oceněn Oscarem v roce 1960. V Opolí a následně ve Vratislavi působil Jerzy Grotowski, významný experimentátor a reformátor divadelního projevu. Důležitou osobností současného slezského divadla je katovický herec, režisér a producent Robert Talarczyk.", "Mezi populární soudobé německé herečky původem ze Slezska patří Judy Winterová z Friedlandu ( Korfantów ) a Hanna Schygulla z Chořova. Hvězdou německého kina první poloviny 20. století byl Willy Fritsch z Katovic. Z polských herců se ve Slezsku narodili mj. Tomasz Kot ( Lehnice ), Marian Dziędziel ( Gołkowice ), Anna Dymná ( Lehnice ), Franciszek Pieczka ( Godów ) a Robert Więckiewicz ( Nowa Ruda ). Ve Vratislavi žil a působil Zbigniew Cybulski označovaný za „ polského Jamesa Deana“. Vlastimil Brodský pocházel z Hrušova, populárním ostravským hercem je Norbert Lichý. Významnými architekty ze Slezska byli Vratislavan Hans Poelzig, Leopold Bauer z Krnova a opavský rodák Joseph Maria Olbrich, který patřil mezi čelné představitele Vídeňské secese. Z Katovic pocházel surrealistický malíř Hans Bellmer, z Bernstadtu ( Bierutów ) expresionista Ludwig Meidner. Představitelem realismu byl Adolf von Menzel z Vratislavi. Janowská skupina byla skupina naivních umělců z katovické městské části Janów - Nikiszowiec založená v roce 1946 kolem Teofila Ociepky. Jejími členy byli mj. Ewald Gawlik, Erwin Sówka a Gerhard Urbanek. Věda Slezským představitelem renesance je Jan z Hlohova – filosof, astronom, matematik a učitel Mikuláše Koperníka ( jehož předkové z otcovy strany pocházeli z obce Koperniki u Nisy ). V Zelené Hoře se narodil a působil Bartholomaeus Pitiscus, který v roce 1595 poprvé použil výraz „ trigonometrie“. Josef Božek z obce Běry u Bílska - Bělé zvaný „ slezským Stephensonem“ je známý konstrukcí prvního parovozu ve Střední Evropě v roce 1815. Nobelovu cenu za fyziku obdrželi Otto Stern z Žárova ( 1943 ), který objevil magnetický moment protonu, Max Born z Vratislavi ( 1950 ), přední badatel v oblasti kvantové mechaniky, Maria Göppert - Mayer z Katovic za svůj výzkum atomového jádra ( 1964 ) a Hans Georg Dehmelt ze Zhořelce za vyvinutí metody iontových pastí ( 1989 ).", "Philipp Lenard ( Nobelova cena 1905 ) přednášel na Vratislavské univerzitě. Theodor Kaluza z Opolí byl spoluautorem Kaluzovy - Kleinovy teorie zahrnující polní rovnice v pětirozměrném prostoročasu. Hedwig Kohnová pocházela z Vratislavi a na tamní univerzitě získala jako jedna z prvních žen na světě habilitaci. Nositeli Nobelovy ceny za chemii byli Vratislavané Fritz Haber ( 1918 ), vynálezce průmyslové metody výroby amoniaku zvaný „ otcem chemické války“, a Friedrich Bergius ( 1931 ), jenž vymyslel Bergiusův proces, při kterém se vyrábí syntetické palivo z uhlí, a také Kurt Alder z Chořova ( 1950 ), objevitel syntézy dienů. Profesorem Vratislavské univerzity byl též Eduard Buchner ( Nobelova cena 1907 ). Moritz Traube z Ratiboře poprvé navrhl použití chloru při dezinfekci pitné vody. Za fyziologii a medicínu obdrželi Nobelovu cenu Paul Ehrlich ze Střelína za objev salvarsanu ( 1908 ), Konrad Bloch z Nisy za vysvětlení mechanismu a způsobu regulace látkové přeměny cholesterolu a mastných kyselin ( 1964 ), Günter Blobel z dnešních Niegosławic u Zaháně za objev signálu řídících pohyb proteinů v buňce ( 1999 ). Carla Wernickeho z Tarnovských Hor proslavil objev tzv. Wernickeovy oblasti v mozku zodpovědné za porozumění řeči. Kurt Goldstein z Katovic byl průkopníkem neuropsychologie a psychosomatiky, Vinzenz Priessnitz, zakladatel jesenických lázní, zase průkopníkem moderní hydroterapie. Oskar Troplowitz, vynálezce univerzálního krému Nivea, pocházel z Hlivic. Alois Alzheimer působil na Vratislavské univerzitě a v hlavním městě Slezska zemřel. Zakladatel genetiky Gregor Mendel se narodil v Hynčicích na samém jižním okraji Slezska a vystudoval opavské gymnázium. Johann Dzierzon z Łowkowic u Kluczborku objevil partenogenezi u včel a je považován za „ otce moderního včelařství“, na jeho počest bylo dolnoslezské město Rychbach v roce 1946 přejmenované na Dzierżoniów. Reinhard Selten z Vratislavi obdržel za svůj přínos k teorii her Nobelovu cenu za ekonomii v roce 1994. Samotnou teorii her spoluzakládal zhořelecký rodák Oskar Morgenstern.", "Richard Courant z Lublince položil matematické základy metody konečných prvků. V Pruském Jindřichově ( Dziewiętlice ) se narodil astronom a astrofyzik, popularizátor vědy v oblasti astronomie v Česku, Jiří Grygar. Benno Landsberger byl významným asyriologem původem z Frýdku. Richard Pipes, historik specializující se na ruské dějiny a poradce prezidenta USA Ronalda Reagana, se narodil v Těšíně. Z Bílska - Bělé pochází izraelský politolog Šlomo Avineri ( původním jménem Jerzy Wiener ). Politika Prvním slezským knížetem a zakladatelem slezské větve Piastovců byl Vladislav II. Vyhnanec. Ze středověkých panovníků vešli do dějin zejména zakladatel měst a iniciátor německé kolonizace Jindřich I. Bradatý spolu se svou manželkou Hedvikou Slezskou, která byla prohlášena za svatou a stala se hlavní patronkou země, a jejich syn Jindřich II. Pobožný padlý v bitvě u Lehnice. Ferdinand Lassalle z Vratislavi založil v roce 1863 Allgemeiner Deutscher Arbeiterverein ( Všeobecný německý dělnický spolek ), první socialistickou stranu na světě. Hans Kudlich z Úvalna je známý jako „ osvoboditel sedláků“, neboť během revolučního roku 1848 podal v rakouském Říšském sněmu návrh na zrušení poddanství. Skočovský učitel Josef Koždoň ( zakladatel Slezské lidové strany ) a ratibořský právník Ewald Latacz byli na začátku 20. století hlavními ideology slezské národnosti a propagátory nezávislosti Horního Slezska po první světové válce. Z Bavorova pocházel Carl Ulitzka, tvůrce Katolické lidové strany Horního Slezska a taktéž zastánce nezávislosti. Lídrem moderního Hnutí autonomie Slezska je Jerzy Gorzelik z Katovic. Mezi hlavní polské národní buditelé ve Slezsku patřili Wojciech Korfanty ze Siemianowic, Arka Bożek z Markowic, Józef Londzin ze Zábřeha a Paweł Stalmach z Bažanovic. Čelným českým buditelem Slezska byl František Sláma. Herbert Hupka z Ratiboře a Herbert Czaja z Těšína po mnoho let zastupovali německé vyhnance v Západním Německu, zatímco Henryk Kroll se stal po roce 1989 lídrem zůstavší německé menšiny v Horním Slezsku.", "Vratislavan Dietrich Bonhoeffer byl jedním z lídrů Vyznávající církve a odpůrcem nacistické diktatury. Helmuth James von Moltke založil protinacisticky zaměřený Kreisavský kroužek pojmenovaný podle obce, kde se jeho členové scházeli na Moltkově statek. Naopak mezi prominentní nacisty patřil Kurt Daluege z Kluczborku, zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě v letech 1942 – 1943, a Hans Lammers z Lublince, šéf Říšské kanceláře po celých dvanáct let Hitlerovy vlády. V Osvětimi zahynula vratislavská katolická filosofka a světice Terezie Benedikta od Kříže ( vlastním jménem Edith Stein ). Významným představitelem zahraničního československého protinacistického odboje a po únorovém převratu obětí komunistického režimu byl generál Heliodor Píka ze Štítiny. V 80. letech působilo ve Vratislavi protikomunistické hnutí Oranžová alternativa, které spojovalo odpor proti režimu s prvky studentské recese a uměleckého happeningu inspirovaného dadaismem. Jeho lídrem byl Waldemar Fydrych. Ve Smilovicích se narodil Jerzy Buzek, bývalý polský premiér a předseda Evropského parlamentu. Elżbieta Bieńkowská z Katovic působila jako komisařka pro vnitřní trh, průmysl, podnikání a malé a střední podniky v Junckerově evropské komisi. Polský premiér Mateusz Morawiecki pochází z Vratislavi, český ministr kultury Lubomír Zaorálek ze slezské části Ostravy. LGBT aktivista Czeslaw Walek vyrůstal v Třinci, bývalý český prezidentský kandidát Jiří Drahoš v Jablunkově. Sport Z Horního Slezska pocházejí slavní němečtí fotbalisté Miroslav Klose ( z Opolí ) a Lukas Podolski ( z Hlivic ). Legendou slezského fotbalu ve 30. a 40. letech 20. století byl katovický rodák Ernest Wilimowski hrající jak za polskou, tak za německou reprezentaci. Wanda Rutkiewiczová, první žena na K 2 a třetí na Mount Everestu vyrůstala ve Vratislavi. Jerzy Kukuczka z Katovic jako druhý člověk na světě zdolal všech 14 osmitisícovek. Z Visly pocházejí slavní skokani na lyžích: Adam Małysz a Piotr Żyła, z Bílovce tenistka Petra Kvitová, z Katovic hokejista Josef Kompalla.", "Mnohonásobná medailistka v plavání Otylia Jędrzejczaková se narodila ve Slezské Rudě. Józef Schmidt z Bytomi jako první člověk na světě skočil v trojskoku více než 17 metrů. Hanna Reitsch z Jelení Hory byla úspěšná pilotka, která zdolala přes 40 rekordů ve všech třídách a u všech druhů letadel. Významné turistické cíle Kulturní Historické jádro Vratislavi včetně Vratislavské radnice a Auly Leopoldiny Hala století ve Vratislavi ( zapsaná na seznam Světového dědictví UNESCO ) Historické jádro Těšína včetně rotundy svatého Mikuláše a svatého Václava Historické jádro Zhořelce Nikiszowiec a další historické dělnické kolonie ( viz familoky ) v katovické konurbaci Lázeňské obce Jeseník, Karlova Studánka, Ustroň, Goczałkowice - Zdrój, Szczawno - Zdrój, Cieplice Śląskie - Zdrój ( část Jelení Hory ), Świeradów - Zdrój, Landek ( Lądek - Zdrój ), Starý Bor ( Polanica - Zdrój ), Dušníky ( Duszniki - Zdrój ), Lázně Chudoba ( Kudowa - Zdrój ) Hrad Książ / Fürstenstein a zámek Pština ( Pszczyna ) – rodová sídla Hochbergů Hrad Czocha Romantický zámek Moszna Pücklerův krajinářský park Mužakov ( zapsaný na seznam Světového dědictví UNESCO ) Pevnost Stříbrná Hora Pevnost Kladsko Středověké opevnění Pačkova Kostely míru ve Svídnici a Javoru ( zapsané na seznam Světového dědictví UNESCO ) Kostel Wang w Karpaczi Kostnice v Čermné Poutní komplex ve Vambeřicích zvaný Slezský Jeruzalém Poutní místo Hora Svaté Anny Cisterciácká opatství Lubuš ( Lubiąż ), Křesobor ( Krzeszów ), Jindřichov ( Henryków ), Kamenec ( Kamieniec Ząbkowicki ) a Rudy Důl Guido v Zabrzi, Landek Park v Ostravě - Petřkovicích a další technické památky Hornoslezské uhelné pánve Stříbrné, olověné a zinkové doly v Tarnovských Horách a jejich vodohospodářský systém ( zapsané na seznam Světového dědictví UNESCO ) Podzemní stavby v Sovích horách postavené v rámci nacistického Projektu Riese Bývalý nacistický koncentrační tábor Gross - Rosen Přírodní", "Krkonošský národní park ( polská část ) a Sněžka Národní park Stolové hory Hlavní sudetská magistrála Praděd Hora Ślęża Slezské Beskydy a horské středisko Visla Moravskoslezské Beskydy a Lysá hora Chráněná krajinná oblast Údolí Barycze a Miliczské rybníky Ekonomika Rozsáhlé oblasti ve Slezsku jsou silně poznamenány industrializací. Těžba černého uhlí a na ni navazující odvětví proměnila v 19. a 20. století krajinu východního Horního Slezska ( viz Hornoslezská uhelná pánev ), kde vyrostly průmyslové aglomerace: ostravská, rybnická a katovická. Rovněž okolí Valbřichu v Dolním Slezsku bylo významným střediskem těžby černého uhlí. Po roce 1989 došlo k výraznému útlumu dolů. V roce 2021 jich bylo v provozu ještě 15 v polské části Horního Slezska a jeden na Ostravsku ( důl ČSM ). Hnědé uhlí se ve velkém těžilo v Horní Lužici, po roce 1989 byla většina povrchových dolů uzavřena a rekultivována ( viz Lužická jezera ). Z rozlehlé hnědouhelné pánve zbyly v roce 2021 lomy Nochten, Reichswalde a také Turów, jehož plánované rozšíření je předmětem sporu polské vlády s Českem a Německem, jelikož se nachází v těsném sousedství polsko - česko - německého trojmezí. Kolem Lehnice, Lubinu a Hlohova se rozkládá Dolnoslezská měďařská pánev. Ve třech dolech ( Lubin, Rudna a Polkowice - Sieroszowice ) a třech hutích ( Legnica, Głogów a Cedynia ) státní podnik KGHM Polska Miedź těží a zpracovává měď. V podhůří Sudet se v minulosti nacházely uranové doly. Třinecké železárny a Nová huť v Ostravě - Kunčicích jsou největšími železárenskými kombináty ve Slezsku. V obci Miasteczko Śląskie se nachází velká zinková huť. Bílsko - Bělá, Tychy a Hlivice jsou důležitými centry automobilového průmyslu ( Fiat, Opel ), stejně jako obec Nošovice na Těšínsku ( Hyundai ). V minulosti bylo Bílsko - Bělá také významným střediskem textilního průmyslu, stejně jako Krnov či Bielawa, Valbřich pak byl známý výrobou skla a porcelánu. Mezinárodně proslulá je keramika z Boleslavi. Ze Slezska pocházejí značky Kofola, Opavia, Prince Polo nebo pivo Tyskie.", "Útlum průmyslu po roce 1989 a přechod do ekonomického modelu založeného na službách nebyl v silně industrializovaném Slezsku jednoduchý a dodnes se některé oblasti – zejména v katovické konurbaci, na Ostravsku, v podhůří Sudet a v Lužici – potýkají s vážnými strukturálními problémy. Města jako Valbřich, Bytom či Orlová ztratily za třicet let více než pětinu obyvatel, lužické Hojeřice ( Hoyerswerda ) dokonce polovinu. Naopak stoupá počet obyvatel Vratislavi, která je v žebříčku Globalization and World Cities Research Network řazena jako globální město kategorie Gamma. Katovice byly zařazeny do kategorie Gamma –. V těchto dvou slezských metropolích se koncentrují moderní služby a high - tech průmysl. Ostravsko a katovická konurbace poskytují mnoho brownfieldů. Zemědělství má spíše velkoplošný charakter a koncentruje se především v nížinách Opolského a Dolnoslezského vojvodství. U Zelené Hory se nachází jedna z nejsevernějších vinařských oblastí Evropy. Cestovní ruch je významný zejména pro podhorské oblasti, nejdůležitějšími horskými středisky jsou Visla ve Slezských Beskydech a také Karpacz a Szklarska Poręba v Krkonoších. Doprava Letecká Na slezském území leží jedno mezinárodní letiště: Letiště Mikuláše Koperníka Vratislav ( Strachowice ). Leteckou obsluhu katovické konurbace a velké části Horního Slezska zajišťuje Letiště Katovice, které se nachází v obci Pyrzowice pouhých 5 km od východní hranice Slezska. Stejně tak Letiště Leoše Janáčka Ostrava v Mošnově leží v těsné blízkosti ( 2 km ) moravsko - slezské zemské hranice. Silniční Páteřní slezskou komunikací je dálnice A 4, která vede od německé ( saské ) hranice přes Lehnici, Vratislav do Katovic a dále směrem na Krakov a k ukrajinské hranici. Její severozápadní větev ve směru Braniborska a Berlína tvoří dálnice A 18. Ta vznikla stejně jako některé úseky dnešní A 4 už ve 30. letech 20. století v rámci nacistického programu na výstavbu dálnic. Katovickou a rybnickou aglomeraci v Horním Slezsku protíná v ose sever – jih dálnice A 1, na kterou navazuje česká D 1 sloužící i jako obchvat Ostravy. Křižovatka A 1 a A 4 v hlivické městské části Sośnica bývá považována za jednu z největších dálničních křižovatek v Evropě.", "Páteřní silnicí Těšínska je dálnice D 48 pokračující od Těšína do Bílska - Bělé jako rychlostní silnice S 52. Dálniční obchvat Vratislavi nese označení A 8. Rychlostní silnice S 8 spojuje slezskou metropoli s centrálním Polskem a po dostavění povede též na jih k české hranici ( Náchod / Lázně Chudoba ). Z Vratislavi na sever přes Třebnici do Velkopolska vede rychlostní silnice S 5. Probíhá výstavba rychlostní silnice S 3, která má v roce 2023 propojit Lehnici, Zelenou Horu a města na severozápadě Polska s českou hranicí ( Královec / Lubawka ). Železniční Nejvýznamnější železniční magistrály Slezska představují bývalá Hornoslezská dráha spojující Vratislav s Opolím a Katovicemi ( nyní polská trať 132, součást III. panevropského dopravního koridoru ) spolu s Vilémovou dráhou ( polská trať 151, spojení s Bohumínem ), Severní dráha císaře Ferdinanda procházející Ostravou, Bohumínem a Čechovicemi - Dědicemi ( česká trať 271 / 001 a polská trať 93 ) spolu s Košicko - bohumínskou dráhou ( česká trať 320 ) a tratě vybíhající z Vratislavi severním a západním směrem do Poznaně ( polská trať 271 ), přes Zelenou Horu do Štětína ( polská trať 273 ) a přes Lehnici do Berlína ( Dolnoslezsko - markická dráha, nyní polská trať 275 ). Nejfrekventovanějším slezským nádražím je vratislavské hlavní nádraží ( Wrocław Główny ) s denním průměrem 57,7 tisíc odbavených cestujících v roce 2019, následované nádražím Katovice ( Katowice ) se 43 tisíci pasažérů. Dálkové vlaky projíždějící slezským územím vypravují České dráhy a PKP Intercity ( včetně vlaků Nightjet ve spolupráci s ÖBB ), a také Regiojet a Leo Express. Regionální dopravu zajišťují v české části Slezska především České dráhy, ve Slezském vojvodství společnost Koleje Śląskie ( Slezské dráhy ), v Opolském vojvodství dopravce Polregio a v Dolnoslezském vojvodství Koleje Dolnośląskie ( Dolnoslezské dráhy ), přičemž část linek obsluhuje také Polregio. Počítáme - li k Slezsku i slezskou Lužici, pak mezi slezské dopravce patří rovněž Deutsche Bahn, Ostdeutsche Eisenbahn a Die Länderbahn.", "Dříve velmi hustá síť lokálek byla v polské části Slezska po druhé světové válce zanedbána a mnoho tratí zrušeno v průběhu 90. a 00. let. Po roce 2010 dochází k postupné obnově některých zlikvidovaných tratí zejména v Dolnoslezském vojvodství. Železniční trať Třemešná ve Slezsku – Osoblaha je poslední úzkokolejnou dráhou ve Slezsku s pravidelným osobním provozem. Městská a příměstská Ve Slezsku existují v současnosti čtyři tramvajové systémy: ve Vratislavi, Ostravě, katovické konurbaci a také v německé části Zhořelce. Trolejbusy jsou v provozu v Ostravě, Opavě a Tychách. V minulosti tramvaje jezdily rovněž v Bílsku - Bělé, Těšíně, Jelení Hoře, Lehnici, Valbřichu a na Karvinsku, trolejbusy pak ve Valbřichu a velmi krátce v Lehnici a Vratislavi. Nejrozsáhlejší systém MHD se zhruba 450 linkami a sedmi tisíci zastávek má katovická konurbace. Žádné slezské město nemá metro ani typický S - Bahn, ale v katovické konurbaci, Vratislavi a Ostravě má železnice velký význam i pro vnitroměstskou dopravu a je s ostatními druhy MHD alespoň částečně integrována. Kvalita příměstské autobusové dopravy se v různých částech Slezska výrazně liší. Zatímco na území Moravskoslezského a Olomouckého kraje je integrována v rámci ODIS a IDSOK, v polském Slezsku jsou běžným jevem soukromí minibusoví dopravci a mnoho venkovských oblastí se po zániku nebo rozsáhlém omezení provozu někdejšího státního dopravce PKS potýká s problémem tzv. dopravního vyloučení. Odkazy Poznámky Reference Literatura Související články České Slezsko Dolní Slezsko Horní Slezsko Seznam největších měst ve Slezsku Slezané Slezská architektura Slezská němčina Slezština ( lechický jazyk ) Externí odkazy Země Koruny české Historická území Německa Historická území Polska Historická území Česka Rozdělená území Geografie střední Evropy" ]

[ "Krnov ( Jägerndorf, polsky Karniów nebo Krnów, latinsky Carnovia ) je hornoslezské město v Moravskoslezském kraji, 22 km severozápadně od Opavy a 18 km severovýchodně od Bruntálu, v podhůří Nízkého Jeseníku. Leží na soutoku řek Opavy a Opavice, v těsné blízkosti hranic s Polskem. Žije zde obyvatel. Krnov je 49. největším městem České republiky. Historie města sahá až do 13. století, kdy také Krnov získal městská práva. Oblast je ovšem skoro bez přerušení osídlena již od doby kamenné. Na přelomu 19. a 20. století došlo ve městě k prudkému rozvoji textilní výroby, která však postupně z větší části upadla. Konec druhé světové války přinesl odsun velké části obyvatelstva. V dnešní době je Krnov sídlem výrobce textilní galanterie Pega nebo nápojů Kofola. Na území města se nachází celá řada pamětihodností a historických objektů, např. Krnovská synagoga, koncertní síň sv. Ducha, kostel sv. Martina, kostel sv. Benedikta, klášter Minoritů, kostel Panny Marie Sedmibolestné na Cvilíně a další. Sídlí zde také okresní archiv a pobočka okresního soudu. Město je členem sdružení Mikroregion Krnovsko. Název města První písemně doložený název Kyrnow pochází z roku 1240 a je odvozen od osobního jména Krn, pomocí přivlastňovací přípony - ov, slezsky: Karńůw ( Krnov ). V překladu tedy název znamenal\" Krnův majetek ( hrad )\". Německý název Jegerdorf (\" lovecká ves\" ) je poprvé zaznamenán v roce 1253, zvolen byl zřejmě pro hláskovou blízkost jménu českému. V roce 1281 se objevil název Jegerndorf, ze kterého se vyvinulo pozdější Jägerndorf. Latinské označení Carnovia, které vzniklo z české předlohy, pochází z roku 1316 jako Karnovia. Na počátku 20. století se také objevuje zkomolenina Krňov. Název města Krnov se také vyskytuje i v jiných jazycích: polsky: Krnów ( od 1945 ) nebo Karniów ( staropolské označení Krnova, dodnes používané ); řecky: Κρνοβ ( Krnov ); jidiš: קרנאוו ( Krnov ), יעגערנדארף ( Jegerndorf ) Poloha Město Krnov je významným centrem západní části Moravskoslezského kraje.", "Na severu a východě sousedí se státní hranicí ( gmina Głubczyce a Branice ), na jihu s Úvalnem a Býkovem - Láryšovem, na západě s Branticemi a na severozápadě s Hošťálkovy a Městem Albrechticemi. Od krajského města Ostravy je vzdáleno 51 km a od hlavního města Prahy 296 km. Přírodní poměry Krajina města Krnov se rozkládá na severovýchodním úpatí Nízkého Jeseníku, v průměrné nadmořské výšce 316 m n. m. Nejvýraznějším ( ne však nejvyšším ) přírodním výškovým bodem je vrch Cvilín, jehož Přední Cvilínský kopec ( 441 m n. m. ), s kamennou rozhlednou a barokním kostelem Panny Marie Sedmibolestné a Povýšení svatého Kříže, pata rozhledny je ve výšce 436 m n. m. Cvilínský vrch se rozkládá jihovýchodně od centra města. Z rozhledny tohoto kopce lze dohlédnout na další dva výškové body města – Bezručův vrch ( 390 m n. m. ) a vrch Vyhlídka ( 550 m n. m. ), na kterém se nachází nově postavená dřevěná rozhledna. Nejvyšších poloh dosahuje území města na severozápadě nad Ježníkem ( Bednářský vrch na hranici s Branticemi 588 m n. m., Tříslový vrch na hranici s Hošťálkovy 566 m n. m. ) Vyhlídka ( 553 / 552 m n. m. ) s rozhlednou, výraznými dominantami jsou dále Kostelecký vrch nad Kostelcem ( 472 / 473 m n. m. ) a vedle Předního Cvilínského kopce rovněž Zadní Cvilínský kopec ( 423 m n. m. ).", "Geomorfologicky patří katastr města Krnova ke dvěma různým provinciím a třem celkům: východní okrajová část při Červeném Dvoře k provincii Středoevropská nížina, subprovincii Středopolské nížiny, oblasti Slezská nížina ( geomorfologický celek Opavská pahorkatina, podcelek Poopavská nížina ), jižní a západní část k provincii Česká vysočina, subprovincii Krkonošsko - jesenické ( Sudetské ), oblasti Jesenické ( Východosudetské ) ( geomorfologický celek Nízký Jeseník, podcelek Brantická vrchovina, na severozápadě též geomorfologický celek Zlatohorská vrchovina podcelek Jindřichovská pahorkatina ). Právě ke Zlatohorské vrchovině náleží vlastní střed města. Dle publikace Vyšší geomorfologické jednotky České republiky je nejvyšším bodem geomorfologického celku Opavská pahorkatina vrstevnice 340 m n. m. jihovýchodně od vrchu Hradisko / Přední Cvilínský kopec. Vrch Hradisko / Přední Cvilínský kopec má 441 m n. m. a nachází se 2,5 km jihovýchodně od města Krnov v okrese Bruntál. Území Krnova patří do povodí Odry, resp. Opavy. Opava přitéká na území města ze západu od Brantic a obtéká centrum města z jihu. V Horním předměstí, cca 1000 m od centra, přijímá ze severozápadu od Města Albrechtic přitékající Opavici a poté se obrací k jihu. Opavice a od soutoku s ní Opava tvoří východní hranici města a současně přírodní státní hranici Česka s Polskem; pouze Horní předměstí se nachází na pravé straně těchto toků. Jižní hranici území Krnova oproti Úvalnu tvoří Hájnický potok. Ještě před vstupem do samotného města přijímá řeka Opavice zprava postupně několik drobných, východozápadně směřujících toků: Kobylí potok protékající Krásnými Loučkami, potok Hůrka s rybníky Chomýž I ( lidově Rusák ) a Chomýž II ) ústící do Opavice v Chomýži a Ježnický potok protékající Ježníkem; levým přítokem Opavice je Mohla ( polsky Potok Mokry ).", "Levé přítoky Opavy v Krnově jsou Kostelecký potok, Opavice, Trmantický potok ( ZVHS užívá název Thirmický potok, slezsky Potok Tiermięcicki ) tekoucí od polské vesnice Ciermięcice a Obecní potok tekoucí z Obecního kopce ( nebo Czeska Hórka ). Pravé přítoky Opavy v Krnově jsou Guntramovický potok, Mlýnský náhon a Hájnický potok. Největší vodní plochou města je Petrův rybník ( lidově Balaton ) poblíž osady Petrův Důl. Území města pokrývá z více než třetiny orná půda, z více než čtvrtiny les a z desetiny travnaté plochy ( louky a pastviny ). Další velká část je pokryta městskou zelení ( zahrady a sady zaujímají 5 % katastru ). Samotné centrum obsahuje „ zelenou“ odpočinkovou zónu s lavičkami a porostem. Blízko centra můžeme také nalézt několik parků, např. Smetanovy sady ( nachází se zde socha Bedřicha Smetany od Vincence Havla ), Dvořákovy sady a Městský park. 22,5 % katastru představují zastavěné a ostatní ( např. průmyslové ) plochy. Přírodní zajímavosti Severně od města, v ZSJ Bažantnice v části obce Pod Bezručovým vrchem a zároveň v k. ú. Krnov - Horní předměstí, přibližně na ploše 4,39 ha se rozkládá přírodní památka Staré hliniště. Jedná se o opuštěné hliniště bývalé cihelny, které se stalo útočištěm mnoha chráněných živočišných a rostlinných druhů. Můžeme zde nalézt několik druhů čolků a žab, ptáků ( např. skřivan lesní, žluva hajní ) a také několik druhů rostlin ( např. vemeník dvoulistý ). Na místě se nachází centrum ekologické výchovy. Na území bývalé obce Chařová, dnes jihovýchodní „ místní část“ Krnova, se nachází Chářovský park. Tento rozsáhlý park byl založen v roce 1899 a později byl řazen mezi dendrologicky nejvýznamnější parky v okrese Bruntál. Pokrývá plocha cca 2,2 ha, část plochy zabírají kaskádové jezírka a říčky. Na počátku své existence fungoval park jako sbírka, která byla přístupná jen vybraným návštěvám. Po druhé světové, jako spousta parků tohoto druhu v českém pohraničí, začal postupně chátrat a došlo k odumření mnoha vzácných druhů rostlin a dřevin. V 70. letech došlo k částečné rekonstrukci parku a výsadbě dřevin.", "V roce 1997 zasáhla Krnov ničivá povodeň, která zaplavila téměř celé město. Způsobila škody ve výši 440 milionů korun. Padlo za oběť sto stromů v městských parcích a velké ztráty utrpěly také městské lesy. Po této události proběhla výrazná rekonstrukce parku. Flóru zdejšího parku tvoří několik druhů jehličnanů – smrk ajanský, jinan dvoulaločný, Borovice Jeffreyova, mnoho druhů cypřišků a další. Z listnatých stromů lze můžeme nalézt javor dlanitolistý, vzácnější a stálezelenou bobkovišeň lékařskou a cesmínu obecnou, dále pak americký jasan a mnoho dalších. Obyvatelstvo Počet obyvatel Podle údajů z roku 2006 bylo ve městě k trvalému pobytu ( nebo jakémukoliv platnému pobytu cizince, azylanta ) přihlášeno 25 513 obyvatel, z toho 10 449 mužů nad 15 let, 1 953 chlapců do 15 let, 11 304 žen nad 15 let, 1 807 dívek do 15 let. V roce 1939 žilo v Krnově 24 175 obyvatel a město vzkvétalo po kulturní i průmyslové stránce. V politickém okrese Krnov ( něm. Politischer Bezirk Jägerndorf ), resp. od r. 1938 venkovském okrese Jägerndorf ( Landkreis Jägerndorf ) v roce 1939 žilo 61 777 obyvatel. Podle záznamů zásobovací agendy žilo v Krnově po osvobození 6 540 osob české a slovenské národnosti. V květnu roku 1947 žilo v Krnově již 16 335 obyvatel. Co se týče rozvoje obyvatel v okrese Krnov, tak v roce 1946 zde žilo 25 780 obyvatel a při sčítání lidu 22. května 1947 bylo zjištěno v okrese Krnov 34 552 obyvatel a na konci roku již 35 901 obyvatel. Od tohoto roku přibývá v okrese každoročně 1000 obyvatel. V roce 1948 už měl okres Krnov 37 476 obyvatel. Struktura populace Vedení města Starostou města je Ing. Tomáš Hradil, prvním místostarostou je Ing. Miroslav Binar a druhou místostarostkou je Bc. Monika Dudová. Členění města Do 31. prosince 1978 se město Krnov členilo na tyto části obce: Guntramovice, Chomýž, Ježník, Krásné Loučky, Krnov, Mariánské Pole. Všechna tato sídla i nadále existují, přestože již některé nemají status části obce. Od 30. dubna 1976 do 31. prosince 1991 byla dnešní obec Býkov - Láryšov částí obce Krnov pod názvem Býkov.", "Od 1. ledna 1979 jsou zde oficiálně evidovány tři části obce, které vymezením odpovídají třem katastrálním územím, avšak mají odlišné názvy. Část obce Pod Bezručovým vrchem je tvořena katastrálním územím Krnov - Horní Předměstí a zahrnuje části města na levém břehu řeky Opavy: centrum města, Horní Předměstí ( a zahrádkářské osady Horní Předměstí, Vysoký břeh, Riviéra, U hranice, Svornost, Rybník a U lesní školky ), Hlubčické Předměstí, Mlýnský Dvůr, Ježník, Kostelec ( na obou březích Opavy ), Část obce Pod Cvilínem je tvořena katastrálním územím Opavské Předměstí a zahrnuje části města na pravém břehu Opavy: Opavské Předměstí, Sídliště Pod Cvilínem, průmyslová zóna Vrbina, Mariánské Pole, Petrův Důl, Pod Cvilínem, Papírový Mlýn, Červený Dvůr, Guntramovice Část obce Krásné Loučky je tvořena stejnojmenným katastrálním územím. Vesnice Krásné Loučky leží asi 5 km severozápadně od jádra Krnova, místní část zahrnuje ještě osady ( vesnice ) Kobylí a Chomýž. Rozšířená působnost města Krnov je obec s rozšířenou působností. Městský úřad Krnov vykonává také přenesenou působnost v rozsahu jemu svěřeném zvláštními zákony na území stanoveném vyhláškou Ministerstva vnitra č. 388 / 2002 Sb. Jde o jeden ze tří správních obvodů rozšířené působnosti obcí v okrese Bruntál v Moravskoslezském kraji. Zahrnuje města Krnov, Janov a Město Albrechtice a dalších 22 obcí. Ve správním obvodu obce s rozšířenou působností Krnov jsou 3 správní obvody obce s pověřeným obecním úřadem ( Krnov, Město Albrechtice, Osoblaha ). Celkem území správního obvod zahrnuje tyto obce: Bohušov, Brantice, Býkov - Láryšov, Čaková, Dívčí Hrad, Heřmanovice, Hlinka, Holčovice, Hošťálkovy, Janov, Jindřichov, Krasov, Krnov, Lichnov, Liptaň, Město Albrechtice, Osoblaha, Petrovice, Rusín, Slezské Pavlovice, Slezské Rudoltice, Třemešná, Úvalno, Vysoká a Zátor. Česko - německo - polské názvy v Krnově Historie První zmínka o Krnovu pochází z roku 1240. Městská práva získal okolo roku 1253. Po rozdělení Slezska v roce 1742 se Krnov stal pohraničním městem a tím i vojenskou pevností.", "Nejbouřlivější rozvoj Krnova nastal na konci 19. a na počátku 20. století, kdy ve městě vyrostlo mnoho velkých textilních továren, celý okolní kraj prosperoval, počet obyvatel stoupl až na 30 000. Ve 30. letech 20. století se německé obyvatelstvo, které zde převažovalo, aktivně přihlásilo k německé třetí říši. V roce 1945 bylo město bombardováno Rudou armádou ( osvobozeno 6. května 1945 ) a po válce byli němečtí obyvatelé odsunuti. Místo nich sem přicházeli lidé z různých míst Československa, v padesátých letech se zde usadilo mnoho Řeků, kteří prchali před občanskou válkou ( viz Řecká menšina v Česku ). Největší požár Krnova Na Zelený čtvrtek dne 1. dubna 1779 krnovští obyvatelé zpozorovali požár. Ze začátku hořelo na třech místech – střecha minoritského kláštera a vojenského lazaretu ve vodní ulici a jedna stáj. Největším ohniskem byla klášterní budova, ze které přešel plamen na vedlejší kostel, na kterém shořela střecha i s věžemi, zvony se zcela roztavily. Odtud se oheň šířil všude okolo po celém městě. Požár nezasáhl pouze kostel sv. Ducha ( nyní koncertní síň ). Byly to nejsmutnější Velikonoce, které Krnov a jeho obyvatele potkaly. Oheň poničil majetek obyvatel a také mnoho kulturních a uměleckých památek, které ztratily na svých hodnotách a archeologické čistotě. Dne 28. srpna téhož roku navštívil Krnov syn Marie Terezie císař Josef II., na kterého zapůsobilo zničené město zdrcujícím dojmem, proto přispěl 300 dukátů. Dále na obnovu města přispěla 40 000 zlatých císařovna, Olomoucký arcibiskup i neznámí dobrovolníci. Ale i tak byla Městská rada ve špatné finanční situaci. Městu zůstal jen zlomek jeho původního majetku. Nepodařilo se vypátrat, kdo požár způsobil, ačkoliv z jeho založení měšťané podezřívali Prusy, kteří se údajně měli mstít, že Rakušané poškodili a zapálili město Prudník. Socialistické názvy krnovských ulic Bývalé názvy krnovských ulic Průmysl Převažující textilní průmysl ve městě po pádu komunistického režimu v roce 1989 upadl, zachovala se jediná vyrábějící firma Pega, která se specializuje na výrobu textilní galanterie ( stuhy, prýmky, elastické příze ).", "Dále stojí nad propastí strojírenský závod Strojosvit ( založený kdysi firmou Baťa ), vyrábějící kožedělné stroje a zaměstnávající dříve podstatnou část obyvatel. Krnovské opravny a strojírny opravují železniční vozy a vyrábějí tramvaje. Celorepublikově známou firmou je firma Dakon, která vyrábí stejnojmenné kotle. Mezi velké firmy, které se dají označit slovy prosperující, patří Krnovské škrobárny, Velkopekárna Aspec, vyrábějící tyčinky Club, jež obdržely značku kvality Czech Made. Mezi menší firmy patří teplárenská firma Dalkia, ad. Dakon – Značka Dakon je od roku 2003 součástí koncernu Bosch, vyrábějí se zde kotle na tuhá paliva, elektrokotle a plynové stacionární kotle Pekárna Aspec – pekárna Kofola – firma vyrábějící sycené nealkoholické nápoje Nachmelená opice – řemeslný pivovar V Krnově sídlí i firma Rieger - Kloss vyrábějící píšťalové varhany. V březnu 2018 firma na sebe prostřednictvím jednatele Jakuba Škrbele podala insolvenční návrh. Školství V roce 1989 bylo ve městě 6 úplných základních škol a 2 školy pouze národní. Se zmenšujícím se počtem dětí ubývají také školy, v roce 2003 jsou zde 4 úplné základní školy. Střední školy jsou v Krnově Gymnázium, Střední škola průmyslová, Střední pedagogická a zdravotnická škola, Střední odborná škola dopravy a cestovního ruchu a soukromá Střední umělecká škola varhanářská. Dále jsou v Krnově dvě umělecké školy s obory výtvarnými, tanečními, hudebními a literárně dramatickými. Pro postižené děti je v Krnově Mateřská, základní a střední škola Slezské diakonie. Pamětihodnosti", "Poutní kostel Panny Marie Sedmibolestné a Povýšení svatého Kříže na Předním Cvilínském kopci s Křížovou cestou Liechtenštejnská rozhledna na Cvilíně Rozhledna Vyhlídka na Ježníku Kostel svatého Ducha, dnes koncertní síň Krnovská synagoga kostel svatého Martina Kostel Narození Panny Marie a klášter minoritů Kostel svatého Benedikta z Nursie, Kostelec, vzácné středověké malby Evangelický kostel Radnice se spořitelnou Flemmichova vila Střelecký dům ( dnes Dům dětí a mládeže ) Městské divadlo Památník Leopolda Bauera Chářovský park Gymnázium Židovský hřbitov Dům Evropy – Dům česko - německého porozumění zřícenina hradu Šelenburk ( Cvilín, Lobenštejn ) Mohyla s pamětní deskou k uctění Petra Bezruče, původně památník věnovaný Petru Roseggerovi Vila Rudolfa Larische Textilní továrna A. Larisch a synové / Karnola a. s. – budova bývalé přádelny s dílnou vzorkovny - dezinatura včetně strojního vybavení je Národní kulturní památkou Nýtovaný most přes řeku Opavu Doprava Krnov leží na silnici I / 57, která spojuje Polsko a Slovensko. Severně od města se na této silnici nachází hraniční přechod Bartultovice, který slouží osobní a nákladní přeshraniční dopravě. Město také protíná silnice I / 45, která spojuje Česko s polskými Hlubčicemi. Přechod Krnov – Pietrowice, jenž se nachází na této silnici, je situován v severní části města a slouží osobní a nákladní dopravě ( do 3,5 t ). Krnov disponuje přímým silničním spojením s Opavou, Bruntálem, Městem Albrechticemi, Jeseníkem a Horním Benešovem. Městskou hromadnou dopravu zajišťuje šest autobusových linek ( 801 až 807 ) společnosti Arriva Morava. Od roku 2004 je MHD v Krnově začleněna do ostravského dopravního systému ODIS. Arriva Morava také provozuje dálkové autobusové linky, které spojují Krnov s Brnem, Ostravou a Jeseníkem. V letních měsících dále vypravuje tzv. Cyklobusy Jeseníky, v zimních tzv. Skibusy Jeseníky, které turistům, resp. lyžařům, umožňují přímé spojení Jeseníků s Krnovem a dalšími městy. Spojení s obcemi v okolí Krnova zajišťuje společnost Transdev Morava. Krnovem prochází železniční trať 310 spojující Opavu s Olomoucí. Provoz na této neelektrifikované trati byl zahájen v roce 1872 Moravskoslezskou ústřední dráhou.", "Na území města se nachází železniční stanice Krnov, železniční zastávka Krnov - Cvilín a železniční zastávka Krásné - Loučky. Stanice Krnov je uzlovou stanicí, ze které je možné se dostat do Opavy, Olomouce, Głuchołaz a Jeseníku ( Trať 292 ). Součástí této stanice bylo, dnes již zrušené, depo kolejových vozidel. Zastávka Krnov - Cvilín se nachází v blízkosti centra, na trati Krnov – Opava. Od roku 1873 až do konce 2. světové války také existovala železniční trať mezi Krnovem a slezskými Głubczycemi, po které jsou v Krnově dnes již patrné pouhé zbytky. Jižně od centra města se nachází veřejné vnitrostátní letiště Letiště Krnov, které je vybaveno travnatou přistávací dráhou a sídlí na něm Aeroklub Krnov. Aeroklub poskytuje vyhlídkové lety nad Krnovem a širokém okolí, příznivci parašutismu mohou využívat služeb „ paraklubu“, který taktéž sídlí na letišti. Sportovní letiště Aeroklub Krnov – od roku 1994 má statut veřejného vnitrostátního letiště pro mála sportovní letadla. Slouží zejména sportovním účelům, dále k protipožární prevenci, ochraně rostlin ( zemědělství a lesnictví ), vyhlídkovým vyhlídkovým letům a podnikatelům.", "Osobnosti Pavel z Krnova (? – 1377 ), biskup v Gurku, biskup Freissingu Bohuslav z Krnova ( cca 1330 – 1416 ), právník, profesor práva na univerzitě v Praze, děkan kapituly sv. Víta Georg Friedrich Gans ( 1697 – 1763 ), stavitel staveb v Krnově a okolí Emanuel Thomas Peter ( 1799 – 1873 ), rakouský malíř miniatur Adolf Korompay ( 1800 – 1864 ), rakouský architekt a stavitel František Rieger ( 1812 – 1886 ), rakouský tvůrce varhan, zakladatel slavné varhanářské dílny Carl Franz Benisch ( 1822 – 1896 ), rumunský architekt a hlavní architekt v Bukurešti Eduard Frank ( 1841 – 1906 ), krnovský stavitel Ernst Latzel ( 1844 – 1910 ), krnovský stavitel a architekt Leopold Bauer ( 1872 – 1938 ), rakouský architekt Grete Bergerová ( 1883 – 1944 ), německá herečka Jana Bernášková ( * 1981 ), herečka Vladimír Blucha ( 1931 v Mokrých Lazcích – 2020 ), historik, geograf a krnovský kronikář Zdeňka Šilhavá ( * 1954 ), bývalá atletka a diskařka Radek Bonk ( * 1976 ), hokejista Hanns Cibulka ( 1920 – 2004 ), německý spisovatel a básník Vlasta Diblíková ( * 1960 ), první kapitánka dopravního letadla v Česku Ivo Werner ( * 1960 ), česko - německý tenista a tenisový trenér Jiří Georg Dokoupil ( * 1954 ), český malíř, kreslíř a grafik Karel Dospiva ( 1935 – 2012 ), ředitel ZUŠ a dirigent DOM Krnov Florian Schmidt ( * 1908 -?? ), automobilový závodník a poslední majitel textilky Florian Schmidt a syn, továrna na vlněné zboží ( 1879 - 1948 ) Ivan Gajdoš ( * 1973 ), hudebník, písničkář ( Bratři Orffové ), ocenění Akademie populární hudby Anděl, cena hudební kritiky Apollo Jakub Hlávka, profesor na University of Southern California v Los Angeles Robert Hohlbaum ( 1886 – 1955 ), německý knihovník, spisovatel a dramatik Tereza Chlebovská ( * 1990 ), Česká Miss 2012 Marek Kaleta ( * 1989 ), hudebník Jana Lexa ( † 2009 ), česko - německá výtvarnice Jiří Meitner ( * 1958 v Rýmařově ), malíř a grafik, v Krnově navštěvoval Střední pedagogickou školu a maloval zde některá svá raná díla Jaroslav Sakala ( *", "1969 ), skokan na lyžích Ondřej Veselý ( * 1976 ), starosta města Písku Monika Zoubková ( * 1976 ), herečka Petros Michopulos ( * 1970 ), podnikatel, politický komentátor a marketér řeckého původu Petr Šmiřák ( * 1982 ), herec, tubista a zpěvák Partnerská města Družební města za socialismu Patronát Nad Krnovem má od 21. června 1954 patronát město Ansbach ve Středních Francích v Bavorsku. Galerie Odkazy Reference Literatura BALLA, Jaromír. Krnov: v podhůří Jeseníků. Krnov: Advertis, 2008. BALLA, Jaromír. Brantická vrchovina: Krnov a okolí. Krnov: Advertis, 2011. BLUCHA, Vladimír. Město mezi dvěma řekami: čtení o pozoruhodné historii města zvaného Kyrnow, Jegerdorf, Carnovia, Jägerndorf, Karniów, Krnov. Krnov: Město Krnov, 2007. GALGÁNEK, Jan. Zelené město Krnov po deseti letech: zpráva o životním prostředí města Krnova. Krnov: Iniciační skupina MA 21 Krnov, 2005. HOHN, Odila. Jägerndorf, Lobenstein, Braunsdorf in Wort und Bild. Grettstadt: Burgberg - Verlag, 1981. KEJŘ, Jiří. Počátky města Krnova. Krnov: MNV, 1968. MARKOVÁ, Eva; RAMAZANOVÁ, Renata; BODEŠÍNSKÝ, Martin. Krnov: průvodce městem. Krnov: Město Krnov, 2014; 97 s. ISBN 978 - 80 - 87826 - 06 - 5 ZAPLETAL, Ladislav; BLUCHA, Vladimír. Krnov: Historie a geografie města. Krnov: Měst. NV, 1969. KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III.; Praha, 1998; s. 191 – 204 ISBN 80 - 85983 - 12 - 5 Související články Hraniční přechod Krnov – Pietrowice", "Externí odkazy Oficiální stránky Zprávy z Krnova, krnov-info.cz https://web.archive.org/web/20090522101850/http://www.infozmesta.cz/krnovsky-info Krnovský Info – informace z regionu Krnovsko Fotogalerie Krnova. http://krnov.cyklistikakrnov.com/ Krnovskem na kole – cyklotrasy, tipy na výlet, služby pro cyklisty, … Cedule cup Ryze amatérské cyklistické závody cyklistů z Krnovska Města v Českém Slezsku Obce s rozšířenou působností Obce s pověřeným obecním úřadem Bývalá okresní města v Česku Obce v okrese Bruntál Sídla ve Zlatohorské vrchovině Sídla v Nízkém Jeseníku Mikroregion Krnovsko Bývalá krajská města v Česku Města v okrese Bruntál Sídla na česko - polské státní hranici" ]

[ "Esperanto ( původně Lingvo Internacia – „ mezinárodní jazyk“ ) je nejrozšířenějším mezinárodním plánovým jazykem. Název esperanto je odvozen ze pseudonymu, pod nímž roku 1887 polský židovský lékař Ludvík Lazar Zamenhof základy této řeči publikoval. Záměrem tvůrce bylo vytvořit snadno naučitelný neutrální jazyk, vhodný pro použití v mezinárodní komunikaci; jeho cílem však nebylo nahradit ostatní národní řeči. Ačkoliv žádná oficiálně uznaná země nepřijala esperanto jako úřední jazyk, je používáno komunitou o odhadovaném počtu 100 000 až 2 000 000 mluvčích, z čehož asi tisícovku tvoří mluvčí rodilí. Dosáhlo také některých mezinárodních uznání, jako jsou dvě rezoluce UNESCO či podpora známých osobností veřejného života. V současnosti je esperanto využíváno pro účely cestování, dopisování, mezinárodních setkání a kulturních výměn, kongresů, vědeckých diskuzí, původní i překladové literatury, divadla a kina, hudby, tištěného i internetového zpravodajství, rozhlasového a televizního vysílání. Slovní zásoba esperanta pochází především ze západoevropských jazyků, zatímco jeho skladba a tvarosloví poukazují na silný slovanský vliv. Morfémy jsou neměnné a lze je téměř bez omezení kombinovat do rozmanitých slov; esperanto má tedy mnoho společného s izolujícími jazyky jako je čínština, zatímco vnitřní struktura jeho slov připomíná jazyky aglutinační jako je japonština, svahilština nebo turečtina. Dějiny Zamenhofovo dětství U zrodu esperanta stál Ludvík Lazar Zamenhof. Vyrůstal v mnohojazyčném, tehdy k Ruskému impériu náležejícím, dnes polském městě Bělostoku, kde byl svědkem častých rozepří mezi jednotlivými etniky ( Rusové, Poláci, Němci, Židé ). Protože za jednu z hlavních příčin těchto konfliktů považoval neexistenci společného jazyka, začal již jako školák pracovat na projektu nové vhodné řeči, která by tuto roli mohla plnit. Měla by být – na rozdíl od národních jazyků – neutrální a snadno naučitelná, tedy také přijatelná jako druhý jazyk pro všechny, jazyk vyučovaný společně s těmi národními a používaný v situacích vyžadujících dorozumění mezi národy. První pokusy Zamenhof nejdříve uvažoval o oživení latiny, kterou se učil ve škole, ale usoudil, že je pro běžné dorozumívání zbytečně složitá.", "Když studoval angličtinu, povšiml si, že časování sloves podle osoby a čísla není nutné a že gramatický systém jazyka může být mnohem jednodušší, než si předtím myslel. Stále však zůstávala překážka v učení se velkému množství slovíček nazpaměť. Jednou Zamenhofa zaujaly dva ruské nápisy: швейцарская [ švejcarskaja ] ( vrátnice, odvozeno od швейцар [ švejcar ] – vrátný ) a кондитерская [ konditěrskaja ] ( cukrárna, odvozeno od кондитер [ konditěr ] – cukrář ). Tato slova stejného zakončení mu vnukla myšlenku, že užívání pravidelných předpon a přípon by mohlo významně snížit množství slovních kořenů nutných k dorozumění. Aby byly kořeny co nejmezinárodnější, rozhodl se převzít slovní zásobu především z románských a germánských jazyků, tedy těch, jež byly tehdy ve školách na celém světě vyučovány nejčastěji. Vznik konečné verze První Zamenhofův projekt, nazvaný Lingwe Uniwersala, byl víceméně hotov již roku 1878, ale autorův otec, učitel jazyků, považoval tuto práci za marnou a utopistickou, proto zřejmě rukopis, který mu byl svěřen, zničil. V letech 1879 – 1885 Zamenhof studoval lékařství v Moskvě a Varšavě. Tou dobou začal opět pracovat na mezinárodním jazyce. První obnovené verzi vyučoval roku 1879 své přátele. Po několika letech již překládal poezii, aby jazyk co nejvíce zdokonalil. Roku 1885 autor napsal: „ Šest let jsem pracoval na zdokonalování a zkoušení esperanta, ačkoli se mi již v roce 1878 zdálo, že je jazyk úplně hotov.“ Toto období se nazývá Proto - esperanto. Když byl připraven svůj koncept publikovat, carští cenzoři to odmítli povolit. Zamenhof byl velmi zklamán a volný čas trávil překládáním děl jako byl Starý zákon či některé kusy Shakespeara. Toto nucené zpoždění vedlo k dalšímu významnému vylepšení. Roku 1887 konečně ve Varšavě vydal první učebnici « Международный языкъ » ( Mezinárodní jazyk ). Byl to v podstatě tentýž jazyk, jakým se mluví i dnes.", "Podle Zamenhofova pseudonymu, pod nímž knihu vydal, Doktoro Esperanto ( esperanto – doufající ), se řeč brzy začala označovat jako „ Jazyk doktora Esperanta“ a později zkráceně jako „ esperanto“. První pokusy o změny Zamenhofovi přicházelo veliké množství nadšených dopisů, které často přinášely také návrhy nejrůznějších úprav jazyka. Všechny podněty zaznamenával a později je začal i uveřejňovat v časopise Esperantisto, vycházejícím v Norimberku. V témže periodiku nechal o úpravách také dvakrát hlasovat, většina čtenářů však se změnami nesouhlasila. Po těchto hlasováních na jistý čas ztichly hlasy volající po reformě a jazyk se začal rozšiřovat. Nejvíce odběratelů měl časopis v tehdejším Rusku. Velkou ranou pro něj tedy bylo, když carská cenzura jeho šíření zakázala kvůli článku Lva Nikolajeviče Tolstého. Časopis kvůli tomu musel být zrušen, ale zanedlouho byl vystřídán novým, nazvaným Lingvo Internacia. Nejprve byl redigován ve švédské Uppsale, později v Maďarsku a nakonec v Paříži, kde jeho vydávání zastavila až první světová válka. Rozvoj jazykové komunity Nový mezinárodní jazyk začali brzy jeho uživatelé používat také k organizaci odborné a zájmové činnosti na mezinárodní úrovni. V prvních desetiletích probíhala komunikace v esperantu téměř výhradně písemnou formou, ale po nečekaně úspěšném prvním Světovém kongresu esperanta, uspořádaném roku 1905 ve francouzské Boulogne - sur - Mer, na kterém se ověřily možnosti používání této řeči v mluvené formě, začaly nabývat na intenzitě i osobní kontakty a setkávání mezi jejími mluvčími. Esperanto brzy začaly pro svou činnost používat i různé organizace a hnutí. Již na světovém kongresu v Barceloně roku 1909 se uskutečnilo několik setkání přítomných katolíků, kteří se nakonec rozhodli uspořádat v nadcházejícím roce, 1910, zvláštní kongres katolických esperantistů. Během něj bylo založeno Mezinárodní sdružení katolických esperantistů ( IKUE – Internacia Katolika Unuiĝo Esperantista ). Časopis Espero Katolika ( Katolická naděje ) však vycházel již od roku 1903 a se svými více než 100 lety je dnes nejdéle vycházejícím esperantským periodikem. V roce 1912 se Zamenhof při slavnostním projevu během osmého Světového kongresu esperanta v Krakově vzdal své oficiální role ve hnutí.", "Desátý kongres se měl konat roku 1914 v Paříži, přihlásilo se na něj téměř 4000 lidí, ale začínající válka jej znemožnila a Zamenhof se mohl vrátit do své vlasti jen přes skandinávské státy. Období světových válek Světový esperantský svaz sídlil v době války v neutrálním Švýcarsku, odkud skupina esperantistů pod vedením Hectora Hodlera a za podpory Romaina Rollanda zprostředkovávala poštovní styk mezi znepřátelenými zeměmi. Dobrovolníci v Ženevě každý den přeposílali na druhou stranu barikády dvě stě až tři sta dopisů osobního charakteru, podle potřeby kvůli cenzuře příslušně přeložených. Celkem takto esperantisté pomohli v přibližně 200 tisících případech, za což jim bylo po válce uděleno čestné uznání Společnosti národů. Po válce touha po míru a harmonii vzbudila nové naděje, díky čemuž se esperanto velmi rychle šířilo. První poválečný kongres se konal roku 1920 v Haagu, 13. světový kongres v roce 1921 v Praze. Roku 1927 bylo ve vídeňském Hofburgu otevřeno Mezinárodní esperantské muzeum, v roce 1929 připojené k Rakouské národní knihovně a dnes sídlící v samostatné budově. Slibný vývoj však přerušila druhá světová válka: Mezi národy bylo vyvoláváno nepřátelství, esperantisté byli povoláváni na frontu a mnozí zde padli, velké množství židovských esperantistů zahynulo v koncentračních táborech a gulazích ( mnohdy v přímé souvislosti s jejich vztahem k esperantu ). V holokaustu zahynuly i všechny tři děti Ludvíka Zamenhofa, pouze jeho vnuk Louis - Christophe Zaleski - Zamenhof unikl v roce 1942 z varšavského ghetta, skrýval se pod falešným jménem a poté emigroval do Francie, kde zemřel v roce 2019. Po druhé světové válce Snahy o prosazení esperanta jako univerzálního jazyka se přesto setkávaly s pozitivní odezvou i po válce: Petice v jeho prospěch adresované Spojeným národům podepsalo přes 80 milionů lidí, v Československu například prof. Jaroslav Heyrovský, nositel Nobelovy ceny. Valné shromáždění UNESCO přijalo podobné rezoluce v Montevideu 10. prosince 1954 a v Sofii 8. listopadu 1985.", "Vzalo v nich na vědomí výsledky dosažené esperantem na poli mezinárodní duchovní výměny i pro sblížení národů světa a vyzvalo členské státy, aby se chopily iniciativy při zavádění studijních programů o jazykovém problému a esperantu na svých školách a institucích vyššího vzdělávání. K esperantu se hlásila i rada předsedů Polské akademie věd. Jubilejního 72. Světového kongresu roku 1987 ( výročí 100 let od uveřejnění jazyka ) se ve Varšavě zúčastnilo téměř šest tisíc lidí z 60 národů. Pokroků dosáhli také katoličtí esperantisté – roku 1990 byl vydán dokument Norme per la celebrazione della Messa in esperanto, kterým Svatý stolec povoluje vysluhovat mši svatou v této řeči bez zvláštního povolení. Esperanto se tak stalo jediným schváleným umělým liturgickým jazykem katolické církve. Jedním z pozdních konkurentů esperanta se stal v roce 1930 projekt zjednodušené angličtiny C. K. Ogdena. Ten našel za druhé světové války podporu u Winstona Churchilla, který již v roce 1943 vyzdvihl ekonomické a politické výhody šíření angličtiny pro Velkou Británii a Spojené státy americké, protože to podle něj přinese těmto zemím „ mnohem trvalejší a větší zisk než zabírání velkých území“. Ustavení angličtiny jako mezinárodního jazyka „ za účelem podpory a udržování západních hospodářských zájmů“ dostala za cíl státem zřízená Britská rada ( British Council ), k jejímž snahám se v 50. letech připojily i Spojené státy. Skutečnost, že mnohé z cílů esperantského hnutí dosud nedošly naplnění a že jako dorozumívací jazyk většiny mezinárodních aktivit se dnes používá angličtina, bývá často přisuzována právě technologické a kulturní dominanci Velké Británie a USA po druhé světové válce. Historie esperanta v českých zemích Historie esperanta v českých zemích do první světové války První českou učebnici, nazvanou „ Úplná učebnice mezinárodní řeči dra. Esperanta“, vydal již v roce 1890, tři roky po zveřejnění řeči Zamenhofem, František Vladimír Lorenc. První esperantský klub byl založen roku 1901 v Brně. Mezi zakladatele patřili například dělnický poslanec Josef Hybeš a redaktor Dělnických listů Karel Pelant. V Praze byl první klub založen roku 1902, spoluzakladatelem byl Stanislav Kostka Neumann. Roku 1902 byly v Praze dva svazy – Bohema Unio Esperantista, jenž přijímal pouze kluby a spolky, a Bohema Asocio Esperantista, určený pro jednotlivce. Oba vydávaly vlastní časopis.", "Historie esperanta v českých zemích mezi válkami Po první světové válce se oba konkurenční svazy spojily pod jménem Ĉeĥoslovaka Asocio Esperantista, roku 1936 bylo sdružení přejmenováno na Esperanto - Asocio en ČSR. V té době pravidelně vycházel časopis La Progreso, později také Ligilo. Roku 1940 byl svaz zlikvidován gestapem a po druhé světové válce, hned v roce 1945, opět obnoven. Spolek tehdy vydával časopisy Esperantista a na Slovensku Esperantisto Slovaka. Po mnoho let byly pořádány pravidelné letní školy esperanta v Doksech a semináře v Dudincích, Herborticích, Karlových Varech, Opátce u Košic, Rožnově pod Radhoštěm, v Popradu a Svitu. Před druhou světovou válkou, v letech 1931 – 1938, byly vedeny z Brna tři rozhlasové kurzy esperanta. Kromě kurzů a přednášek byly odtud vysílány také umělecky hodnotné činoherní, operní, operetní a kabaretní pořady, ve kterých účinkovali mimo jiné Karel Höger, František Kožík, Zdeňka Švabíková či Vladimír Leraus. Po válce vysílala v esperantu stanice Praha třikrát denně, pořady v tomto jazyce nechyběly ani v relacích z Ostravy a Bratislavy. Historie esperanta v českých zemích po druhé světové válce Ve vyhlazovacích táborech zahynulo za války množství esperantistů, především židovského původu, mezi něž patřil např. Petr Ginz – syn česko - židovského páru esperantistů později proslavený knihou Deník mého bratra. Německy mluvící esperantisté byli zase odsunuti do Německa. Následkem politických změn byl opětovný rozvoj esperantského hnutí přerušen v roce 1952, kdy bylo esperantskému svazu i všem esperantským odbočkám závodních klubů „ doporučeno“, aby se rozpustily, protože „ od dob, kdy soudruh Lenin zdůraznil význam esperanta pro dělnickou třídu, uplynulo velmi mnoho času“ a „ mezi tím … statisíce dělníků … učí se mateřštině průkopníků socialismu – ruštině“. Esperantské časopisy musely přestat vycházet, kluby mohly existovat pouze u osvětových besed nebo při Parcích kultury a oddechu, jejich činnost řídil Celostátní poradní esperantský výbor, později Československý esperantský výbor u Osvětového ústavu v Praze.", "Do roku 1950 bylo uspořádáno osm Celostátních československých esperantských sjezdů, z toho tři v Brně. Od poloviny šedesátých let 20. století docházelo k vzestupu zájmu o esperanto a prakticky každé okresní město mělo svůj esperantský klub. V březnu 1969 byl v Brně založen Český esperantský svaz ( ČES – Ĉeĥa Esperanto - Asocio ). Roku 2005 se z něj po svém znovuobnovení vydělila sekce mládeže jako Česká esperantská mládež ( ĈEJ – Ĉeĥa Esperanto - Junularo ). Otevření státních hranic po sametové revoluci z roku 1989 vedlo ke snížení zájmu o esperanto, ale zároveň usnadnilo českým esperantistům cestování do zahraničí a zahraničním esperantistům návštěvy Česka. Uskutečnil se 81. Světový kongres esperanta v Praze ( 1996 ) a 65. Mezinárodní kongres esperantské mládeže v Liberci ( 2009 ). Esperantská současnost V dnešním světě, který stále jasněji vnímá práva menšin i jazykovou a kulturní rozmanitost, získává mezinárodní jazyk esperanto opět pozornost rozhodujících činitelů. Nevládní organizace a sdružení naléhají, aby se nastolila otázka mezinárodní řeči na pořad diskuze Spojených národů a Evropské unie. V červenci 1996 Sympozium mezinárodních organizací na počest Inazo Nitobeho svolalo v Praze skupinu nezávislých expertů, kteří prověřovali tehdejší postavení esperanta a navrhli jeho začlenění do aktuálních rozhovorů o jazykových právech a jazykové politice. Pražský manifest ( přijatý na Světovém esperantském kongresu roku 1996 v Praze ), moderní deklarace hodnot a cílů motivujících esperantské hnutí, zdůrazňuje jazykovou demokracii a zachování jazykové rozmanitosti. Mezi známými osobnostmi používajícími esperanto v poslední době jsou mimo jiné nositel Nobelovy ceny Reinhard Selten ( 1994 ), mistryně světa v šachu Judit Polgárová a Tivadar Soros, otec finančníka George Sorose. Esperanto se jako komunikační prostředek používá i v projektu „ Dialogy domorodců“, programu na posilnění výměny zkušeností mezi domorodými národy ve světě, který odmítá bývalé koloniální jazyky. Tvůrce esperanta Ludvík Lazar Zamenhof věděl, že jazyk se musí rozšiřovat kolektivním používáním, proto omezil svůj prvotní návrh na minimální gramatiku a malou slovní zásobu.", "Dnes je však esperanto plně rozvinutým jazykem s celosvětovou komunitou mluvčích a kompletními vyjadřovacími prostředky. Mnohé ze Zamenhofových idejí předešly myšlenky zakladatele moderní lingvistiky Ferdinanda de Saussure, jehož bratr René byl esperantistou. Stav vývoje jazyka Na začátku jazyk esperanto sestával z asi tisíce slovních kořenů, z nichž bylo možno vytvořit 10 – 12 tisíc slov. Dnešní esperantské slovníky často obsahují i 15 – 20 tisíc kořenů, ze kterých lze již vytvářet slov statisíce; jazyk se navíc stále vyvíjí. Aktuální tendence sleduje a kontroluje Akademie esperanta. V průběhu historie již bylo esperanta využíváno za účelem dosažení téměř všech představitelných cílů, některé z nich byly problematické či vyvolávající polemiku. Esperanto bylo zakázáno a jeho uživatelé pronásledováni jak za Stalina, který je považoval za „ řeč kosmopolitů“, tak za Hitlera, který jej v knize Mein Kampf označil za „ řeč Židů“ ( Zamenhof, tvůrce esperanta, byl Žid ). Nynější esperanto je výsledkem kolektivní práce několika set básníků, filologů, spisovatelů a tří generací jeho uživatelů. Za více než 120 let bylo vytvořeno mnoho tisíc slov, výrazů, slovních obratů, metafor aj., byly také vypracovány desítky odborných slovníků pro různé vědní obory. Uživatelé jazyka Světový esperantský svaz ( UEA – Universala Esperanto - Asocio ), jehož členové tvoří nejaktivnější část esperantské komunity, má své národní svazy v 62 státech a individuální členy v téměř dvojnásobném počtu zemí. Počet prodaných učebnic a členské statistiky místních skupin ukazují, že lidí s minimální znalostí jazyka jsou statisíce či dokonce miliony. Mluvčí esperanta se nacházejí na celém světě, a to se značnou koncentrací v tak různých zemích jako je Brazílie, Bulharsko, Čína, Írán, Japonsko, Kuba či Madagaskar. Podle údajů projektu Ethnologue je celkový počet mluvčích esperanta odhadován na dva miliony, z toho asi pro dva tisíce je díky jeho používání v domácnostech, především v mezinárodních manželstvích, esperanto rodným jazykem. Historik a esperantista Ziko Marcus Sikosek tento odhad označil za nadsazený, vycházeje z porovnání s reálnými počty mluvčích v Kolíně nad Rýnem a počty členů esperantských organizací.", "Jiné odhady udávají skromnější čísla, obvykle mezi statisícem a miliónem. Nepřesnosti v údajích plynou především ze skutečnosti, že počet uživatelů kteréhokoli mezinárodního pomocného jazyka je obecně obtížné zjistit, jelikož například sčítáním lidu se ve většině zemí světa zjišťuje pouze mateřský jazyk obyvatel, nikoli jejich další jazykové znalosti. Vyučování esperanta Některé zdroje uvádí, že studium esperanta je několikanásobně jednodušší než studium národních jazyků. Dorozumívat se esperantem je možno začít velmi rychle, což poskytuje ideální úvod do studia cizích jazyků. Už za několik týdnů si mohou studenti začít v této řeči dopisovat a za několik měsíců mohou v rámci svých škol či soukromě cestovat do ciziny. Experimentální a neformální pozorování naznačují, že předcházející učení se esperantu může mít pozitivní účinky na následné studium jiných cizích jazyků ( hovoří se o takzvaném propedeutickém efektu ). Byly prováděny i některé pokusy o formální výzkum tohoto fenoménu: například skupina studentů, která se učila rok esperanto a poté tři roky francouzštinu, měla lepší výsledky než kontrolní skupina, která se učila francouzštinu celé čtyři roky. Podobné výsledky byly získány, i když byla druhým jazykem japonština nebo při zkrácení doby experimentu na polovinu. Zmiňovaná studie však již neuvádí, jakých výsledků dosahují studenti, kteří se v prvním roce učí jiný cizí jazyk než esperanto, například latinu. Ačkoli se esperanto vyučuje na některých školách ( v Česku dnes například na Masarykově univerzitě v Brně a Univerzitě Palackého v Olomouci ), nejčastěji se ho lidé učí jako samouci, pomocí korespondenčních či multimediálních kurzů ( papírovou i elektronickou poštou nebo prostřednictvím webů jako je lernu! nebo Duolingo ) či v místních esperantských klubech. Mezinárodním esperantským setkáním speciálně zaměřeným na začátečníky je Letní škola esperanta pořádaná od roku 2007 na Slovensku. Existují učebnice a pomůcky pro samouky ve více než 100 jazycích. Oficiální status a uznání Esperanto není oficiálním jazykem žádné země, přestože na počátku 20. století existovaly plány na ustanovení Neutrálního Moresnetu jako vůbec prvního esperantského státu a na krátce existujícím umělém Růžovém ostrově existoval roku 1968 mikronárod, jenž používal esperanto jako svůj oficiální jazyk. Tato řeč nicméně slouží jako oficiální pracovní jazyk některých neziskových organizací ( především v rámci esperantského hnutí ). Esperanto je také jediným schváleným umělým liturgickým jazykem katolické církve.", "Překlady do a z esperanta nabízejí komerční překladatelské agentury a v České republice je rovněž jmenováno několik soudních tlumočníků pro esperanto. Roku 1954 Valné shromáždění UNESCO uznalo, že výsledky dosažené esperantem jsou v souladu s cíli této organizace. V důsledku toho byly ustanoveny oficiální vztahy mezi UNESCO a Světovým esperantským svazem, který se stal nestátní členskou organizací kategorie B. Spolupráce mezi nimi přetrvává: Roku 1977 vystoupil generální ředitel UNESCO Amadou - Mahtar M ’ Bow s projevem na 62. Světovém esperantském kongresu v islandském Reykjavíku. V roce 1985 vyzvalo Valné shromáždění UNESCO členské státy a mezinárodní organizace jak k zavedení studijních programů o jazykovém problému a esperantu ve školách, tak k prostudování možnosti využití tohoto jazyka v mezinárodním styku. Světový esperantský svaz má poradní vztahy s Organizací spojených národů ( OSN ), UNICEF, Radou Evropy, Organizací amerických států a Mezinárodní organizací pro normalizaci ( ISO ). Švýcarský ekonom François Grin spočítal, že přijetí esperanta Evropskou unií by přineslo úsporu 25 miliard eur ročně a přímo by z něj profitovalo 85 % občanů, zatímco nynější dominance angličtiny znamená zisk 17 – 18 miliard eur ročně pro Spojené království, což nezahrnuje výhody plynoucí z nadřazeného postavení rodilých mluvčí v jednáních a sporech vedených v angličtině. Evropská politická strana Evropa – Demokracie – Esperanto získala ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 ve Francii 25 259 hlasů a v roce 2009 28 944 hlasů ve Francii a 11 722 v Německu. Organizace Evropská esperantská unie předložila v dubnu 2012 Evropské komisi jednu z prvních evropských občanských iniciativ, která navrhuje doplnit evropskou hymnu slovy v esperantu a umožnit tak občanům zpívat ji společně a posílit tím evropskou identitu při zachování identit národních. Usnesením městské rady nese od 11. července 2006 německé město Herzberg am Harz oficiální označení esperantské město ( Herzberg am Harz – die Esperanto - Stadt / La Esperanto - urbo ), s čímž je spojeno pořádání kulturních a vzdělávacích aktivit souvisejících s esperantem, jakož i partnerství s polským městem Góra realizované na základě esperanta. Využití esperanta Schůze a cestování V esperantu se každoročně konají stovky mezinárodních konferencí a setkání – bez tlumočníků.", "Největšími jsou Světové esperantské kongresy, naposledy pořádané ve městech Reykjavík ( Island, 2013 ), Buenos Aires ( Argentina, 2014 ), Lille ( Francie, 2015 ), Nitra ( Slovensko, 2016 ) a Soul ( Jižní Korea, 2017 ), Lisabon ( Portugalsko, 2018 ), Lahti ( Finsko, 2019 ). Další se budou konat ve městech Montréal ( Kanada, 2022 ) a Turín ( Itálie, 2023 ). V letech 1921 a 1996 hostila Světový kongres Praha. Od roku 1938 se každoročně koná také Mezinárodní kongres esperantské mládeže, který v roce 2022 proběhne v nizozemské obci Westelbeers; v Česku takový kongres pořádala Česká esperantská mládež v roce 2009 v Liberci za účasti 343 osob ze 41 zemí. Šesté setkání esperantistů ze zemí středního východu se v roce 2013 uskutečnilo v Jerevanu, osmý Celoamerický kongres byl uspořádán roku 2011 v São Paulu a sedmý Asijský kongres proběhl v Jeruzalémě v roce 2013. Pasporta Servo je služba pro podporu využití esperanta v cestování. Zabezpečuje ji sekce mládeže Světového esperantského svazu. Jejím základem je každoročně vydávaná publikace obsahující adresy 1087 hostitelů v 672 městech 90 zemí ( vydání z roku 2011 ), poskytujících bezplatně ubytování cestujícím hovořícím esperantem. Od roku 2009 je služba zabezpečována primárně v elektronické podobě na internetu, tištěný seznam hostitelů však nadále zůstává dostupný. Výzkum a knihovny Na mnoha univerzitách je esperanto součástí lingvistických kurzů, některé ho nabízejí jako nezávislý studijní obor. Zvláště pozoruhodné jsou Univerzita Eötvöse Loránda v Budapešti s oddělením esperantologie na katedře všeobecné a aplikované jazykovědy a Univerzita Adama Mickiewicze v polské Poznani s diplomovým programem z interlingvistiky. Bibliografie amerického Sdružení moderních jazyků registruje každoročně více než 300 odborných publikací o esperantu. Knihovna Esperantského svazu Velké Británie má více než 20 tisíc svazků. Mezi další velké knihovny patří Hodlerova knihovna v rotterdamském ústředí Světového esperantského svazu, Esperantská knihovna v německém Aalenu nebo knihovna Mezinárodního esperantského muzea ve Vídni, které je součástí Rakouské národní knihovny.", "Knihovny ve Vídni a Aalenu poskytují informace o svých sbírkách také prostřednictvím internetu a jsou přístupné prostřednictvím mezinárodní meziknihovní výpůjční služby. V České republice je od roku 2008 v provozu Muzeum esperanta ve Svitavách. Profesní kontakty a odborné zájmy Esperantisté jsou sdruženi i v rozmanitých odborných svazech, jako např. lékaři, spisovatelé, železničáři, vědci, hudebníci a mnozí jiní. Tato sdružení často vydávají své vlastní časopisy, organizují konference a pomáhají rozšiřovat profesionální a speciální využívání esperanta. Mezinárodní akademie věd v San Marinu, která zařadila esperanto mezi svých pět pracovních jazyků, usnadňuje spolupráci na univerzitní úrovni. Pravidelně se konají konference o využití esperanta ve vědě a technice ( např. KAEST v Česku a na Slovensku od roku 1978 ). Původní a přeložené publikace pravidelně vycházejí v oborech astronomie, informatika, botanika, entomologie, chemie, právo a filozofie. Esperantská podoba encyklopedie Wikipedie vznikla jako jedna z jejích prvních jazykových verzí roce 2001, a díky této verzi a českému esperantistovi Miroslavu Malovcovi o rok později vznikla česká mutace této internetové encyklopedie. Existují zájmové organizace esperantistů, jako jsou skauti, zrakově postižení, šachisté, hráči Go ( japonská národní hra ). Mládežnická sekce Světového esperantského svazu – Světová esperantská mládež ( TEJO ) organizuje mezinárodní setkání a vydává svá vlastní periodika. Buddhisté, šintoisté, katolíci, kvakeři, protestanti, mormoni a bahaisté mají vlastní esperantské organizace. Rovněž mnohé další společenské organizace používají esperanto. Literatura V esperantu existuje jak původní, tak přeložená literatura, celkem čítající asi 50 000 titulů. Bohatou literární tradici esperanta uznává i Mezinárodní PEN klub, jehož esperantská sekce byla založena během 60. kongresu klubu v září 1993. Mezi význačné současné spisovatele píšící v esperantu patří: Trevor Steele ( Austrálie ), István Nemere ( Maďarsko ), Spomenka Štimec ( Chorvatsko ); básníci Mauro Nervi ( Itálie ), Mao Zifu ( Čína ) a Abel Montagut ( Katalánsko ); esejisté a překladatelé Probal Dašgupta ( Indie ), Humphrey Tonkin ( USA ) a Kurisu Kei ( Japonsko ).", "Skotský básník William Auld byl za svou poetickou tvorbu několikrát ( mj. v letech 1999 a 2000 ) navržen na Nobelovu cenu za literaturu. Esperantský překlad Starého a Nového zákona vyšel roku 1926, ekumenická verze včetně deuterokanonických knih pak v roce 2006. Mezi známá literární díla přeložená do esperanta a vydaná v poslední době se řadí například Stařec a moře od Hemingwaye, Pán prstenů od Tolkiena, Sto roků samoty od García Márqueze, Čtyřverší Omara Chajjáma, Plechový bubínek Güntera Grasse, Milion Marca Pola, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava Haška či velká rodinná sága Cchao Süe - čchina Sen v červeném domě. Pro děti je kromě Asterixe, Medvídka Pú a Tintina přeložena například i Pipi Dlouhá Punčocha a všechny knihy Muminků finské autorky Tove Janssonové; texty některých překladů lze nalézt rovněž na internetu. Naopak z esperanta byla do slovenštiny přeložena Maškaráda, kniha Tivadara Sorose vydaná esperantem roku 1965: autor v ní popisuje život rodiny v Budapešti během nacistické okupace. Hudba Hudební žánry v esperantu zahrnují lidové písně, rockovou hudbu, kabarety, písně pro sólisty a pro sbory i operu. Mezi aktivní esperantské hudebníky se řadí např. švédská společenskokritická skupina La Perdita Generacio, okcitánský zpěvák JoMo, finská skupina Dolchamar, brazilská Supernova, fríské uskupení Kajto či polský bard a přítel Jarka Nohavici Georgo Handzlik. Též někteří populární skladatelé a umělci, včetně britského Elvise Costella a amerického Michaela Jacksona, nahrávali písně v esperantu, komponovali skladby inspirované tímto jazykem nebo jej používali ve svých propagačních materiálech. Známá československá pop - rocková skupina Team po velkém úspěchu svého prvního alba Team nahrála toto album i v esperantu a už v roce 1989 díky tomu mohla vystoupit na několika zahraničních esperantských setkáních.", "Jeden z jejích členů, Milan Dočekal, se s esperantskou verzí písně Drahá, vráť mi hlavu představil i na výběrovém albu Vinilkosmo kompil ' Volumo 2, a posléze vydal i vlastní album s několika dalšími písněmi v esperantu. Některé písničky z alba Esperanto od Warner Bros., které vyšlo – celé v esperantu – ve Španělsku v listopadu 1996, dosáhly vysokého umístění ve španělských hitparádách; obdobně se v roce 1999 v Německu proslavila se singlem Esperanto hiphopová skupina Freundeskreis. Klasická díla pro orchestr a sbor s esperantskými texty jsou Sútra srdce od Lou Harrisona a První symfonie od Davida Gainese ( oba z USA ). Ve francouzském Toulouse existuje hudební vydavatelství Vinilkosmo, které se specializuje na produkci esperantské hudby. Hlavní internetový esperantský zpěvník KantarViki v květnu 2013 překonal hranici 3 000 písní, a to jak původních, tak přeložených. Mimo něj na internetu existuje rovněž Esperantsko - slovenský spevník. Divadlo a kino Divadelní hry od dramatiků tak různorodých jako Goldoni, Ionesco, Shakespeare a Alan Ayckbourg se v posledních letech hrají i v esperantu. Někdy se esperanto používá ve filmech jako kulisa – např. v Chaplinově Diktátorovi v něm jsou napsány nápisy a plakáty – jindy zase k vykreslení budoucnosti – např. v akčním filmu Blade: Trinity nebo v komediálním vědecko - fantastickém seriálu Červený trpaslík. Celovečerní filmy jsou však méně obvyklé. Přesto existuje asi 15 celovečerních filmů, které se tématu esperanta nějakým způsobem dotýkají. Pozoruhodnou výjimkou je kultovní film Incubus ( v hlavní roli William Shatner ), jehož dialogy jsou výlučně v esperantu. Do esperanta bývají překládány také titulky k filmům; organizaci jejich překládání a jejich shromažďování se věnuje webová stránka Verda Filmejo. Z Verda Filmejo se vyčlenila tvůrčí skupina Filmoj sen Limoj ( „ Filmy bez hranic“ ) s cílem připravovat esperantské znění k filmům. Tato skupina v roce 2011 uspořádala v São Paulu první esperantský filmový festival, v jehož rámci proběhla i soutěž velmi krátkých filmů.", "V poslední době se objevilo také několik amatérských esperantských filmových projektů a společností, které produkují krátkometrážní snímky plně v esperantu, obvykle v délce několika desítek minut. Periodika V esperantu se pravidelně vydává více než 100 časopisů a revuí, včetně zpravodajského měsíčníku „ Monato“ ( „ Měsíc“ ), literární revue „ Beletra almanako“ ( „ Beletristický almanach“ ) a revue „ Esperanto“ Světového esperantského svazu. Dvojtýdeník aktualit „ Eventoj“ ( „ Události“ ) je nabízen i v bezplatné elektronické verzi a svým předplatitelům jsou v elektronické podobě dostupné i ostatní zmiňované a další významné časopisy, včetně internetového archivu starších čísel. Dále vycházejí také periodika o medicíně, přírodních vědách, časopisy s náboženskou tematikou, pro mládež, pro pedagogy, stejně jako literární revue či různé speciálně zaměřené časopisy. Rozhlas a televize Rozhlasové stanice v Brazílii, Číně, Kubě či Vatikánu vysílají v esperantu pravidelné relace. Některé rozhlasové programy lze poslouchat také na internetu, další stanice ( profesionální i amatérské ) působí na internetu primárně. Internetové rádio Muzaiko od července 2011 vysílá v esperantu 24 hodin denně. Televizní kanály v různých zemích vysílají kurzy esperanta, včetně nejnovější 16 dílné adaptace kurzu BBC „ Mazi en Gondolando“ ( „ Mazi v Gondolandu“ ), kterou odvysílal televizní kanál TVP 1, nebo dokumentárního filmu „ Esperanto je …“ ( 2008 ). V letech 2005 – 2006 byl v provozu také projekt mezinárodní internetové esperantské televize „ Internacia Televido“. Internet Elektronické sítě a především internet jsou nejrychleji rostoucími prostředky komunikace mezi uživateli esperanta. Existuje mnoho stovek diskuzních skupin v esperantu, které se zabývají rozmanitými tématy, od používání jazyka v rodině až po obecnou teorii relativity. Webové stránky v esperantu se počítají na statisíce. První verze České Wikipedie vznikla překladem z esperanta, esperantského původu je i slovo „ wikipedista“ a specificky česky zakončený název „ Wikipedie“. Překladač Google Translate od 22. února 2012 podporuje esperanto jako svůj 64. jazyk a největší výkladový slovník esperanta Plena Ilustrita Vortaro ( téměř 50.000 lexikálních jednotek ) je od 4. dubna 2012 dostupný zdarma na internetu.", "Esperanto se využívá i v komunikačních chatových protokolech jako jsou ICQ, IRC, Skype, Jabber či Paltalk. Služby UEA Světový esperantský svaz ( UEA ) vydává knihy, revue a ročenku se seznamem esperantských organizací a místních reprezentantů na celém světě. Tyto publikace, společně s informacemi o nosičích CD a DVD, kazetách atd. se nacházejí v katalogu knih, který si lze od UEA vyžádat písemně nebo konzultovat na jeho webových stránkách. Knihkupectví UEA má v zásobě více než 3500 titulů. Série „ Esperantské dokumenty“, kterou UEA vydává v esperantu, angličtině a francouzštině, obsahuje studie a referáty o aktuální situaci esperanta. Tyto publikace si je možné obstarat v ústředí UEA v Rotterdamu. Esperantské hnutí v Česku V dnešní době jsou hlavními reprezentanty esperanta v Česku Český esperantský svaz, který čítá necelých 900 zaregistrovaných členů, a Česká esperantská mládež, která od svého znovuobnovení jako občanské sdružení v roce 2005 sdružuje mladé esperantisty do věku 30 let. Český esperantský svaz hostil roku 1996 v Praze 81. Světový kongres esperanta, Česká esperantská mládež pořádala v červenci 2009 ve spolupráci s organizacemi z Německa a Polska v Liberci 65. Mezinárodní kongres esperantské mládeže. Další činnost probíhá v klubech esperantistů ve větších městech po celé České republice. Kluby vydávají časopisy, pořádají kongresy, letní tábory a mnohé další akce. Kromě toho existují v Česku také další mluvčí esperanta, jejichž počet není možné určit, protože nejsou zapojeni do činnosti žádné organizace a vykonávají činnost „ na vlastní pěst“ či sporadicky, a nebo jsou pouze pasivními uživateli tohoto jazyka. Mezi známé uživatele esperanta v Česku patří např. psychiatr Max Kašparů, Miloslav kardinál Vlk, ilustrátor Pavel Rak či nakladatelé Ivo Železný a Petr Chrdle ( KAVA - PECH ). Jediným českým členem Akademie esperanta je od roku 2013 informatik Marek Blahuš. Struktura jazyka Esperanto je plánový jazyk, používaný dnes v mluvené i psané podobě. V gramatice převažují apriorní rysy s důrazem na pravidelnost a snadnou naučitelnost, zároveň však umožňuje velmi přesné vyjadřování.", "Jeho slovní zásoba pochází především ze západních jazyků, zatímco jeho syntax ( větná skladba ) a morfologie ( tvarosloví ) poukazují na silný slovanský vliv. Esperantské morfémy ( nejmenší význam nesoucí stavební prvky jazyka ) jsou neměnné a lze je téměř bez omezení kombinovat do rozmanitých slov, takže má tento jazyk mnoho společného s izolujícími jazyky jako je čínština, zatímco vnitřní struktura jeho slov připomíná aglutinační jazyky, jako jsou turečtina, svahilština a japonština. Uvádí se, že 93 % slov esperanta je srozumitelných se znalostí románských, 90 % se znalostí germánských a 47 % se znalostí slovanských jazyků. Úplná slovní zásoba čítá asi 350 000 slov, většina z nich je však snadno odvoditelná na základě znalosti kořene. Abeceda K zápisu jazyka se užívá 28 písmen: Většina písmen se v esperantu píše a hlásky vyslovují stejně jako v češtině. Najdeme však i drobné odlišnosti. Písmeno ĝ se vyslovuje jako dž ve slově džem; také užívání polohlásky ŭ není v češtině zřejmé: vyskytuje se pouze ve dvojhláskách aŭ, eŭ které se pak vyslovují stejně jako dvojhlásky au, eu v češtině ve slovech automobil či leukocyt. Skupiny au, eu se v esperantu vyslovují jako dvě samostatné hlásky, což má v češtině obdobu například ve slovech naučit či neumět, které se vlastně vyslovují jako na - učit, ne - umět. Esperanto je tedy v tomto ohledu přesnější než čeština, která v těchto případech nepřepisuje dokonale foneticky, nerozlišujíc, zda se o dvojhlásku jedná, či nikoli. Slabiky di, ti, ni se vyslovují nezměkčeně, stejně jako v češtině ve slovech diktátor, tinktura nebo nikotin. Slovní zásoba Slovní zásoba pochází z různých národních jazyků. Některá nová slova i z neevropských, například z japonštiny, jedná se však o kmeny mezinárodně známé; většina nicméně pochází z hlavních evropských řečí – především z latiny, španělštiny, francouzštiny, němčiny a angličtiny. Kvůli značné shodě kmenů v těchto jazycích se mnoho esperantských kmenů objevuje ve více národních řečech. Systém předpon a přípon významně redukuje počet slov, které je nutné se učit a usnadňuje naučitelnost. Přípony a předpony však v esperantu zároveň fungují jako běžná slova.", "Principy výběru slovních kmenů Pojmenování dnů týdne byla převzata z románských jazyků, dle francouzských tvarů ( dimanĉo, lundo, mardo … ), názvy mnoha částí těla z latiny či řečtiny ( hepato, okulo, brako, koro, reno … ) a označení časových jednotek z germánských jazyků, dle německých tvarů ( jaro, monato, tago … ). Jména zvířat a rostlin pocházejí většinou z vědeckých latinských jmen. Mnohé kořeny jsou srozumitelné mluvčím několika odlišných jazyků: abdiki – mluvčím angličtiny, francouzštiny, italštiny a latiny abituriento – mluvčím němčiny a ruštiny ablativo – mluvčím angličtiny, italštiny, latiny a španělštiny funto – mluvčím jidiš, němčiny, polštiny a ruštiny ŝnuro – mluvčím češtiny, němčiny a polštiny Ukázky slov", "z románských jazyků z latiny: abio ( jedle ), sed ( ale ), tamen ( přece ), okulo ( oko ), akvo ( voda ) z francouzštiny: dimanĉo ( neděle ), fermi ( zavřít ), ĉe ( u ), frapi ( klepat ), ĉevalo ( kůň ) z italštiny: ĉielo ( nebe ), fari ( dělat ), voĉo ( hlas ) z více románských jazyků: facila ( snadný ), fero ( železo ), tra ( skrz ), verda ( zelený ) z germánských jazyků z němčiny: baldaŭ ( brzy ), bedaŭri ( litovat ), haŭto ( kůže ), jaro ( rok ), nur ( jen ), hundo ( pes ), bildo ( obraz ) z angličtiny: birdo ( pták ), mitingo ( shromáždění ), spite ( navzdory ), suno ( slunce ), ŝarko ( žralok ), jes ( ano ) z více germánských jazyků: fiŝo ( ryba ), fremda ( cizí ), grundo ( půda ), ofta ( častý ), somero ( léto ), ŝipo ( loď ) ze slovanských jazyků z polštiny: ĉu ( tázací částice ), krado ( mříž ), luti ( pájet ), moŝto ( výsost – zdvořilostní titul ) z ruštiny: barakti ( bojovat ), vosto ( ocas ) z češtiny: ne ( ne, nikoli ), roboto ( robot ), knedliko ( knedlík ), ĉerpi ( čerpat ) z více slovanských jazyků: klopodi ( usilovat ), krom ( kromě ), prava ( správný ), celo ( cíl ), serpo ( srp ) z dalších indoevropských jazyků z řečtiny: hepato ( játra ), kaj ( a ), biologio ( biologie ), politiko ( politika ) z litevštiny: du ( dva ), ju ( čím ), tuj ( hned ) ze sanskrtu: budho ( budha ), nirvano ( nirvána ), pado ( stezka ) z ugrofinské skupiny uralských jazyků ze sámštiny: boaco ( sob ), jojko ( tradiční laponský hrdelní zpěv ) z finštiny: lirli ( zurčet, klokotat ), saŭno ( sauna ) z maďarštiny: ĉako ( čepice ke stejnokroji ),", "ĉardaŝo ( čardáš ), ĉuro ( lidské semeno ) ze semitských jazyků z hebrejštiny: kabalo ( kabala ) z arabštiny: kadio ( kádí ), aŭ ( nebo ) z dalších jazyků z japonštiny: cunamo ( tsunami ), hajko ( hajku ), zeno ( zen ) z čínštiny: tofuo ( tofu ) Zamenhof dále také pečlivě vytvářel malý počet původních slovních kmenů a především předpon a přípon, jimiž je tvořena valná část slov. Díky tomu se lze v esperantu vyjádřit plynně již po naučení nevelkého počtu kořenů ( asi 500 – 2000 slov, předpon a přípon ). Ačkoli se Zamenhof snažil esperanto internacionalizovat, kvůli své slovní zásobě zůstalo do značné míry evropské. Tento rys ovšem není pozorovatelný výlučně u esperanta: většina projektů umělých řečí užívá společné evropské slovní kmeny. Hlavním rozdílem mezi esperantem a jinými plánovými jazyky je neevropskost jeho gramatiky, o kterou se sám Zamenhof snažil především. Gramatická slovíčka ( například přípony ) jsou ovšem uzpůsobena tak, že si mnozí Evropané cizost gramatiky ani neuvědomují. Gramatika Podstatná jména Podstatné jméno má vždy koncovku - o, množné číslo - j. Esperanto má pouze dva mluvnické pády: nominativ ( nominativo, odpovídá českému 1. pádu ) a akuzativ ( akuzativo, odpovídá českému 4. pádu ). Akuzativ se tvoří připojením koncovky - n: la patro – la patron, la patroj – la patrojn. Ostatní mluvnické pády se vyjadřují pomocí předložek, např.: kun la patro – s otcem, al la patro – k otci, de la patro – od otce. Přídavná jména Přídavné jméno má vždy koncovku - a a skloňuje se jako podstatné jméno. Druhý stupeň se tvoří pomocí příslovce pli – více, třetí pomocí příslovce plej – nejvíce; slovo než se překládá jako ol: např. pli blanka ol neĝo – bělejší než sníh; la plej blanka – nejbělejší. Zájmena Osobní zájmena jsou: mi – já; vi – ty, vy, Vy; li – on; ŝi – ona; ĝi – ono; si – se; ni – my; ili – oni, ony, ona.", "Je - li v druhé osobě třeba rozlišit jednotné a množné číslo, lze pro jednotné užít zájmeno ci – ty, se kterým se však lze setkat jen zřídka. Zájmeno oni se užívá k vyjádření neurčitého podmětu, podobně jako německé man či francouzské on: oni diras – říká se. Přivlastňovací zájmena se tvoří koncovkou přídavného jména - a: mia – můj. Zájmena se skloňují stejně jako podstatná jména: min – mě, mne. Další druhy zájmen jsou realizovány jako souvztažná slova. Číslovky Základní číslovky jsou nesklonné: 1 – unu, 2 – du, 3 – tri, 4 – kvar, 5 – kvin, 6 – ses, 7 – sep, 8 – ok, 9 – naŭ, 10 – dek, 100 – cent, 1000 – mil. Čísla se tvoří prostým řazením číslovek: 5432 – kvin mil kvarcent tridek du. Řadové číslovky nesou koncovku přídavného jména: kvara – čtvrtý. Zlomky mají příponu - on -: kvarono – čtvrtina. Souborové číslovky se tvoří příponou - op -: kvaropo – čtveřice. Násobné číslovky označuje přípona - obl -: kvarobla – čtyřnásobný, kvaroble – čtyřnásobně. Podílné číslovky následují po předložce po: po kvar – po čtyřech. Číslovky mohou též nést koncovku podstatného jména či příslovce: kvaro – čtyřka, kvare – za čtvrté. Slovesa Sloveso se nemění ani v osobě ani v čísle: mi faras – dělám, la patro faras – otec dělá, ili faras – oni / ony / ona dělají. Přítomný čas má koncovku - as, minulý - is, budoucí - os, podmiňovací způsob - us, rozkazovací způsob - u, neurčitý způsob - i. Příčestí a přechodníky mají v esperantu větší rozlišovací schopnost než v běžných jazycích. Lze rozlišit šest příčestí: Příčestí přítomné činné se tvoří příponou - ant -: faranta – dělající. Příčestí minulé činné se tvoří příponou - int -: farinta – dělavší. Příčestí budoucí činné se tvoří příponou - ont -: faronta – hodlající dělat.", "Příčestí přítomné trpné se tvoří příponou - at -: farata – dělán, dělaný. Příčestí minulé trpné se tvoří příponou - it -: farita – udělán, udělaný. Příčestí budoucí trpné se tvoří příponou - ot -: farota – mající být dělán. Přechodníky se tvoří použitím příslovečné koncovky - e za tvarem příčestí: farante – dělaje, farinte – udělav, faronte – hodlaje dělat. Všechny tvary trpného rodu se tvoří pomocí příslušného tvaru pomocného slovesa esti – být a trpného příčestí dotyčného slovesa, při čemž se pro konatele používá předložky de: ŝi estas amata de ĉiuj – ( ona ) je milována všemi. Souvztažná slova Mezi souvztažná slova patří korelativní zájmena a zájmenná příslovce. Systém jejich odvozování je pravidelný a přehledně jej ukazuje následující tabulka: Ostatní slovní druhy a gramatická pravidla Příslovce odvozená od přídavných jmen mají koncovku - e, stupňují se také jako přídavná jména: laŭta – hlasitý, laŭte – hlasitě; mia frato kantas pli bone ol mi – můj bratr zpívá lépe než já. Předložky se všechny pojí s nominativem; některé ( při určování směru ) také s akuzativem: en la domo – v domě, en la domon – do domu. Při odpovědi na otázku „ kam“ lze díky použití akuzativu předložku i úplně vynechat: hejmen – domů, Pragon – do Prahy. Každá předložka má určitý a stálý význam; v nerozhodném případě lze použít neurčitou předložku je, která je překládána dle kontextu různě: sopiro je la patrujo – touha po vlasti, Je kioma horo? – V kolik hodin?. Spojky jsou užívány stejně, jako ve slovanských jazycích. Člen určitý ( la ) je stejný pro všechny rody a pády v čísle jednotném i množném. Neurčitý člen neexistuje. Výslovnost je fonetická – každé slovo se čte tak, jak je psáno ( viz sekci Abeceda ). Přízvuk je u víceslabičných slov vždy na předposlední slabice, vyslovuje se tedy: Mi ĉion povas fari en tiu, kiu min fortikigas.", "Složená slova se tvoří prostým spojením slov, přičemž lze odvrhnout koncovku: skrib - maŝino – psací stroj, maŝin - skribo – strojové písmo, písmo psané strojem. Zápor se tvoří ve větě pouze jedním záporným slovem ( záporkou ): Nikdo to neviděl – Neniu tion vidis. ( Nesprávně: Neniu tion ne vidis ). Nikdo z nás nikdy nic takového neviděl – Neniu el ni iam ion tian vidis. ( Nesprávně: Neniu el ni neniam nenion tian ne vidis ). Takzvaná cizí slova se z jiných jazyků přejímají obvykle beze změny, píší se však foneticky. Srovnání esperantského a českého textu Slovíčka Vzorový text Užitečné fráze Několik užitečných frází, s fonetickou transkripcí: Další slovníkové informace naleznete na Wikislovníku. Kritika Ve vztahu k esperantu a jiným plánovým jazykům se objevuje mnoho argumentů pro i proti. Obecnější kritika bývá většinou směrována v první řadě na nejazykové aspekty: Vzhledem k dominanci angličtiny ( dříve francouzštiny ) nemá prý nová řeč šanci tuto jazykovou nadvládu rozbít, případně převzít; celosvětové zavedení esperanta by také údajně nebylo vůči jiným jazykům nijak přátelštější. Jazykově orientovaná kritika zase tvrdí, že „ uměle“ vytvořený jazyk není vhodný pro praktické použití a není v něm prý ani možné psát krásnou literaturu. Konkrétně vůči esperantu bývá také namítáno, že není natolik jednoduché, jak by plánový jazyk teoreticky mohl být, nebo že je příliš evropské ( dnes řidčeji také nedostatečně evropské ). Terčem kritiky bývají rovněž některé prvky jeho struktury, jako např. písmena s diakritickými znaménky nebo akuzativ, či dokonce jednotlivá slova. Metaforické použití slova „ esperanto“ Metaforicky se slovo esperanto občas používá k označení něčeho mezinárodního, zprostředkujícího, smíšeného, sjednocujícího či neutrálního – tak je například Java označována za „ esperanto programovacích jazyků“ nebo Linux za „ esperanto světa počítačů“, volně šiřitelné písmo Noto dávající jednotný vzhled textům v mnoha jazycích se nazývá „ esperantem písem“, či se mluví o „ daňovém esperantu“ spojujícím nejosvědčenější prvky daňových soustav jednotlivých členských států EU.", "Rozhodnutí společnosti Google přestat v prohlížeči Chrome podporovat patentovaně chráněný video kodek H. 264 ve prospěch otevřeného formátu WebM bylo kritiky z Microsoftu přirovnáno k zavedení esperanta jako úředního jazyka Spojených států. Takové analogie však mohou být často zavádějící. Příkladem je označení esperantská měna použité pro euro: To bylo vytvořeno, aby nahradilo ostatní měny – esperantisté však až na výjimky neusilují o odstranění národních jazyků. S esperantem však euro sdílí svou neutralitu. Odkazy Reference Tento článek v sobě z velké části zahrnuje informace čerpané z dokumentu „ Ĝisdate pri Esperanto“ ( „ Aktuálně o esperantu“ ), se svolením jeho vydavatele, Světového esperantského svazu: Související články Ludvík Lazar Zamenhof lernu! Český esperantský svaz Česká esperantská mládež Pasporta Servo Esperantská Wikipedie Externí odkazy Esperanto je … – sedm krátkých videí o různých rysech esperanta lernu! – web pro snadné a bezplatné studium esperanta Český esperantský svaz Česká esperantská mládež Pasporta Servo – bezplatná hostitelská síť s využitím esperanta Učebnice esperanta ( lernolibro de esperanto ) – česká učebnice esperanta pro samouky i kluby a tábory od Theodora Kiliána Mezinárodní pomocné jazyky Umělé jazyky" ]

[ "Seznam finských spisovatelů setříděný podle abecedy. A Umayya Abu - Hanna ( * 1961 ) Mikael Olai Agricola ( 1510 – 1557 ) Juhani Aho ( 1861 – 1921 ) Outi Alanne ( * 1967 ) Antero Alli ( * 1952 ) B Peter von Bagh ( * 1943 ) Anni Blomqvist ( ) Jöns Budde ( asi 1437 – 1491 ) C Johan Cajanus ( 1655 – 1681 ) Walter de Camp Minna Canthová ( 1844 – 1895 ) D Jörn Donner ( * 1933 ) E Rabbe Enckell ( 1903 – 1974 ) F Kati - Claudia Fofonoff ( * 1947 ) G Sami Garam ( * 1967 ) Alexandra Gripenbergová ( 1857 – 1913 ) H Pentti Haanpää ( 1905 – 1955 ) Paavo Haavikko ( * 1931 ) Helvi Heleena Hämäläinenová ( * 1907 ) Anna - Leena Härkönenová ( * 1965 ), spisovatelka a herečka Aaro Antti Hellaakoski ( 1893 – 1952 ) Saima Harmaja ( 1913 – 1937 ) Jukka M. Heikkilä ( * 1966 ) Pekka Hiltunen ( * 1966 ) Laila Hirvisaari ( 1938 ) Kari Hotakainen ( * 1957 ), jeden z nejúspěšnějších současných finských spisovatelů, prozaik, básník, dramatik a autor knížek pro děti Veikko Huovinen ( * 1927 ) Antti Hyry ( * 1931 ) J Tove Janssonová ( 1914 – 2001 ) Arvid Järnefelt ( 1861 – 1932 ) Maria Jotuniová ( 1880 – 1943 ) K Frans Uuno Kailas ( 1901 – 1933 ) Aino Kallasová Anja Kauranenová viz Anja Snellmanová Veikko Antero Koskenniemi ( 1885 – 1962 ) Ilmari Kianto ( 1874 – 1970 ) Eeva Kilpiová ( 1928 – ) Aleksis Kivi ( 1834 – 1872 ), autor prvního významného finsky psaného románu Sedm bratří Kaarlo Robert Kramsu ( 1855 – 1895 ) Leena Krohnová ( * 1947 ), spisovatelka, autorka románů, povídek, knížek pro děti a esejí", "L Leena Landerová ( * 1955 ) Martti Johannes Larni ( * 1905 ) Maiju Lassila ( 1868 – 1918 ) Leena Lehtolainen ( * 1964 ) Joel Lehtonen ( 1881 – 1934 ) Armas Eino Leino ( 1878 – 1926 ) Rosa Liksomová ( * 1958 ), spisovatelka a fotografka Väinö Linna ( 1920 – 1992 ), spisovatel Johannes Linnankoski ( 1869 – 1913 ) Elias Lönnrot ( 1802 – 1884 ) M Eeva Liisa Mannerová ( * 1921 ) Veijo Meri ( * 1928 ) Timo K. Mukka ( 1944 – 1973 ) P. Mustapää ( * 1899 ) O Sofi Oksanen ( * 1977 ), spisovatelka P Arto Paasilinna ( * 1942 ) Olavi Paavolainen ( 1903 – 1964 ) Teuvo Pakkala ( 1862 – 1925 ) Paavo von Pandy ( 1905 – 1986 ) Toivo Pekkanen ( 1902 – 1957 ) Maria Peura ( * 1970 ) Anni Polva ( 1915 – 2003 ) Riikka Pulkkinen ( * 1980 ) R Aino Räsänen ( 1910 – 1995 ) Paavo Olavi Rintala ( * 1930 ) Johan Ludvig Runeberg ( 1804 – 1877 ), básník S Asko Sahlberg ( * 1964 ), spisovatel Hannu Salama ( * 1936 ), romanopisec, klasik finského dělnického románu Alexandra Salmela ( 1980 ) Juha Seppälä ( * 1956 ), prozaik a dramatik Raija Siekkinenová ( 1953 – 2004 ), povídkářka Frans Eemil Sillanpää ( 1888 – 1964 ) Salla Simukka ( * 1981 ) Elvi Aulikki Sinervová ( * 1912 ) Johanna Sinisalo ( * 1958 ), autorka sci - fi a fantasy literatury Anja Snellmanová, původním jménem Anja Kauranenová ( * 1954 ), spisovatelka T Arvo Albin Turtiainen ( * 1904 ) V Aladár Valmari ( 1922 – 1993 ) Katri Valová ( 1901 – 1944 ) Anja Leila Hemmikki Vamelvuová ( * 1921 ) W Kurt Martti Wallenius ( 1893 – 1984 ), generál, politik a spisovatel Mika Waltari ( 1908 – 1979 ) Hella Maria Wuolijokiová ( 1886 – 1954 )", "Externí odkazy Finských spisovatelů spisovatel" ]

[ "Fyzikální veličina je, jako každá veličina, určitá vlastnost jevu, tělesa nebo látky, která má danou velikost, jež může být vyjádřena jako číslo a reference. Lze ji tedy změřit nebo s ní počítat. Na rozdíl od technických a kvalimetrických veličin jsou fyzikální veličiny definovány obecně, tj. nezávisle na metodice měření, zpravidla vztahem k jiným fyzikálním veličinám. Zpravidla popisují objektivní vlastnosti; v případech, kdy se zabývají vlastnostmi danými subjektivním vnímáním, jsou tyto vlastnosti objektivizovány konkrétní přesně stanovenou závislostí na vlastnosti objektivní ( např. u fotometrických a vybraných akustických či dozimetrických veličin ). Fyzikálním veličinám přiřazujeme určitou hodnotu ( velikost ). Hodnota dané veličiny je udávána prostřednictvím srovnání s pevně zvolenou hodnotou veličiny stejného druhu, kterou volíme za měřící jednotku. Číselná hodnota fyzikální veličiny je závislá na volbě měřící jednotky, kterou nazýváme jednotka ( fyzikální veličiny ). Hodnotu ( velikost ) dané fyzikální veličiny X vyjadřujeme vždy její číselnou hodnotou { X } a jednotkou [ X ], což formálně zapisujeme ve tvaru, např. m = 123 kg, d = 12 m apod. Veličiny extenzivní, intenzivní a protenzivní Podle svého charakteru mohou být fyzikální veličiny extenzivní, intenzivní či protenzivní. Veličiny extenzivní vznikly jako doplnění pouhého množství ( vyjádřeného číselným počtem ) o vyjádření kvality dané vlastnosti pomocí jednotky. Patří k historicky nejdříve používaným veličinám. Aby se s nimi mohlo počítat jako s číselným počtem, musí být aditivní. To znamená, že celková hodnota dané extenzivní veličiny určitého systému je rovna součtu hodnot této veličiny myšlených nebo skutečných částí tohoto systému. Typickými zástupci extenzivních veličin jsou geometrické charakteristiky ( míry ) prostoru ( délka, obsah plochy, objem ), času ( doba trvání, perioda apod. ) a veličiny vyjadřující množství určité látky ( hmotnost, látkové množství, elektrický náboj ). Patří sem i energetické charakteristiky systému ( vnitřní energie a jiné termodynamické potenciály ) a další veličiny, pro které se formulují zákony zachování. Díky aditivnosti lze zpravidla extenzivní veličiny měřit přímo, tedy zjišťovat, kolikrát se určitý etalon měření vejde do měřené vlastnosti systému. Podobně lze i vzájemně srovnávat dvě extenzivní veličiny stejného charakteru.", "Pojem aditivnosti se s rostoucím fyzikálním poznáním rozšiřoval, jeho modernějším příkladem je i princip superpozice pro různá fyzikální silová působení. S nástupem teorie relativity se však změnil náhled na aditivnost prostoru a časového trvání ( doby ) i na superpozici silových působení; v relativistickém pojetí se skládání původně jednoduše aditivních veličin řídí složitějšími pravidly, přesto jsou nadále označovány jako extenzivní. Druhou základní skupinou jsou veličiny intenzivní. Pro ně platí, že po myšleném nebo skutečném rozdělení fyzikálního systému na části budou mít tyto části danou intenzivní veličinu o stejné hodnotě, jako měl nerozdělený systém ( přinejmenším v okamžiku bezprostředně po rozdělení ). Takové veličiny nelze skládat, spojením dvou systémů s rozdílnou hodnotou dané veličiny nevznikne systém, jenž bude mít hodnotu této veličiny rovnu součtu hodnot v obou systémech před spojením. Naopak spojením dvou částí se stejnou hodnotou bude mít tuto hodnotu i sloučený systém – proto bývají intenzivní veličiny často měřítkem či indikátorem rovnováhy ( teplota, tlak ) nebo lokálních vlastností látky bez ohledu na její množství ( hustota, hustota elektrického náboje, charakteristiky složení směsí jako koncentrace, molární zlomek apod. ). Právě pro vyjádření lokálních vlastností bez ohledu na velikost systému či množství látky se k mnohým extenzivním veličinám vytvářejí jejich intenzivní protějšky tak, že se extenzivní vlastnost vztáhne na jednotkovou prostorovou ( včetně plošné či délkové ) míru či jednotkovou míru množství látky ( tj. definuje se jako podíl či derivace těchto veličin ). Pro intenzivní veličiny neexistuje nějaké přímé měřítko ve smyslu etalonu, se kterým by bylo možno nakládat tak jednoduše jako v případě veličin extenzivních. Proto je nutno takové veličiny měřit nepřímo – buďto prostřednictvím jednoznačně přiřaditelné veličiny extenzivní ( například rtuťovým teploměrem se měří teplotu na základě určení objemu rtuti, která se s rostoucí teplotou roztahuje ). Lze také využít vlastnosti rovnováhy, tedy porovnávat danou hodnotu intenzivní veličiny jakožto indikátoru rovnováhy s hodnotou referenčního systému připojenému k systému měřenému – zůstane - li spojený systém v rovnováze, hodnoty intenzivní charakteristiky této rovnováhy jsou si rovny ( takto se využívá jako etalon Mezinárodní teplotní stupnice ). U některých veličin závisí na způsobu nahlížení, zda ji chápat jako extenzivní či intenzivní.", "Např. hustota elektrického proudu je z hlediska rozložení proudu v průřezu vodiče veličinou intenzivní, z hlediska zdrojů proudu veličinou extenzivní – při připojení více zdrojů na stejný vodič je hustota elektrického proudu dána superpozicí hustot od jednotlivých zdrojů. Podobně výkon je z hlediska časového trvání přenosu či přeměny energie veličinou intenzivní ( nemění - li se v čase vlastní proces přeměny / přenosu energie, pak je výkon stejný, i když se bude měřit dvojnásobnou dobu ); naopak z pohledu přenášené energie je výkon veličinou extenzivní – budou - li energií do procesu přispívat dvě části systému, bude výsledný výkon ( aspoň v rámci klasické fyziky ) dán jejich součtem. Speciální kategorie se zavádí pro čas ve smyslu čas daného okamžiku ( nikoli pro dobu trvání, která je veličinou extenzivní ). Čas neustále plyne a pro tuto jeho zvláštnost se označuje jako veličina protenzivní. O protenzivní veličině nelze hovořit ani jako o extenzivní ( není co skládat ) ani o intenzivní – protenzivní veličina se trvale spojitě mění a nelze ji zpětně reprodukovat. Skaláry, vektory a tenzory U některých veličin potřebujeme k vyjádření dané vlastnosti více číselných hodnot ( složek ), neboť vlastnost je závislá na orientaci v prostoru ( vzhledem ke zvoleným směrům souřadného systému ). Fyzikální veličiny podle toho dělíme na následující základní typy: Skalární veličiny ( tj. skaláry ) jsou určeny svou velikostí a jednotkou, přičemž nezávisí na volbě souřadné soustavy, v níž je daná veličina měřena. Příklad: hmotnost, elektrický náboj. Vektorové veličiny ( tj. vektory ) jsou určeny svou velikostí, jednotkou a směrem. Vektory můžeme také chápat jako jisté rozšíření pojmu fyzikální veličina na uspořádanou n - tici číselných hodnot se stejnou jednotkou, kde n značí počet tzv. složek. Pro určení směru je totiž potřeba udat tolik složek, jako je počet os souřadné soustavy. Ve složkovém zápisu nám proto postačí u složek jeden index. V písmu vyznačujeme vektorové veličiny buď tučně ( boldface ) anebo šipkou nad příslušným písmenem, např. nebo. Příklad: síla, okamžitá rychlost. Tenzorové veličiny ( tzv. tenzory ). jsou určeny počtem hodnot ( složek ) rovným počtu os souřadné soustavy umocněným na tzv. řád tenzoru.", "Můžeme je také chápat jako další rozšiřování pojmu fyzikální veličina na uspořádanou n - tici vektorů, či n - tici takových n - tic vektorů apod., kde n značí počet tzv. složek. Ve složkovém zápisu nám postačí u složek tolik indexů, jaký je řád tenzoru. ( Proto můžeme vektor nazvat též tenzorem 1. řádu a skalár tenzorem nultého řádu. ) V písmu používáme zpravidla složkového zápisu ( výjimečně se u tenzorů 2. řádu setkáváme se zápisem s oboustrannou šipkou nad příslušným symbolem ), např.,. Příklad: tenzor napětí, Riemannův tenzor křivosti. Speciální případ tenzoru, a sice antisymetrický tenzor druhého řádu, má ( pouze v třírozměrném prostoru ) stejný počet nezávislých složek, jako má vektor. Obvykle s ním jako s vektorem zacházíme, neboť se chová stejně s jedinou výjimkou – při změně orientace souřadných os nemění ( na rozdíl od pravého vektoru ) znaménko. Nazývá se proto pseudovektor nebo axiální vektor. Pseudovektory jsou všechny vektorové součiny pravých vektorů ( definované také pouze v třírozměrném prostoru ). Příklad: úhlová rychlost, moment síly, magnetická indukce. Skalárním součinem vektoru a pseudovektoru vznikne veličina určená stejně jako skalár pouze svou velikostí a jednotkou, ale měnící při změně orientace souřadných os své znaménko. Nazývá se proto pseudoskalár. Komplexní veličiny, spinory, kvaterniony V některých případech je vhodné zapisovat jisté veličiny jako soubor více složek ( komponent ), i když tyto složky nemají vztah k prostorovým souřadnicím. Využívá se přitom skutečnosti, že tyto složky tvoří algebraické struktury s definovanými vlastnostmi, které umožňují u některých veličin a fyzikálních závislostí a zákonů zjednodušit zápis, usnadnit odvozování nebo zahrnout do jediného vztahu více jednodušších vztahů ( podobně jako je tomu u vektorového zápisu ). Nejjednodušším případem takové dvousložkové struktury je komplexní číslo; dvojici veličin ve tvaru komplexního čísla ( jedna veličina je jeho reálnou, druhá jeho imaginární částí ) pak nazýváme komplexní veličinou. Komplexní zápis se s výhodou používá v mnoha oborech fyziky.", "Známé je použití pro harmonické kmitání a vlnění, zejména při řešení obvodů střídavého proudu a pro řešení šíření elektromagnetického vlnění ( světla ), umožňující po ztotožnění fáze s argumentem komplexního čísla převod diferenciálních závislostí na skládání vektorů v rovině ( takové komplexní veličiny se nazývají fázory ). Také kvantová mechanika používá systematicky komplexní zápis pro stavy i operátory příslušející k pozorovatelným veličinám. Spinory, vícekomponentní objekty tvořené zpravidla komplexními čísly, byly poprvé ve fyzice využity pro současný popis kvantového chování elektronů s odlišnou projekcí spinu na vybranou souřadnicovou osu W. Paulim v roce 1927 ( dvoukomponentní spinory ), P. Dirac použil 4 komponentní spinory ( bispinory ) pro popis relativistického elektronu. V současnosti mají široké využití zejména v kvantové mechanice a kvantové teorii pole. Spinorová algebra ve 3 rozměrném prostoru je blízká algebře vektorového součinu. Přesněji řečeno, matematicky se jedná o prvky fundamentální reprezentace Cliffordovy algebry. Při spinorovém zápisu se v maticové reprezentaci používají Pauliho matice a jejich zobecnění ( např. Diracovy γ matice ). Kvaterniony jsou 4 komponentním zobecněním komplexních čísel. Uplatnily se v teoretické mechanice, postupně však byly nahrazovány vektorovým popisem. Výhody jejich použití ve fyzice doposud převažují u vybraných problémů prostorových otočení a jejich skládání. Prostorové a časové rozložení veličiny; pole a průběh U mnoha fyzikálních veličin není důležitá pouze jejich hodnota, ale i způsob, jak se mění se změnou místa v prostoru nebo s časem. Pojem fyzikální veličiny tak můžeme rozšířit na celou tuto závislost: U intenzivních veličin, které můžeme vzhledem k jejich podstatě nebo díky velkému měřítku považovat za spojitě rozložené v ( části ) prostoru, je účelné uvažovat celé rozložení hodnot této veličiny jako celek – tzv. ( fyzikální ) pole této veličiny, jinak řečeno funkční závislost hodnoty ( resp. hodnot všech složek ) na poloze v prostoru. Příklady: teplotní pole, pole elektrické intenzity O fyzikální podstatě a vztazích veličin tak mohou vypovídat také trendy změny s polohou v prostoru, vyjádřené např. pomocí diferenciálních operátorů gradientu ( pro skaláry ), nebo divergence a rotace ( pro vektory ).", "Většinu veličin lze považovat za sled jejich hodnot v čase, který je díky protenzitě času ( po částech ) spojitý ( hypotetické kvantování času neuvažujeme ) - hovoříme o ( časovém ) průběhu veličiny, jinak řečeno funkční závislosti hodnoty ( resp. hodnot všech složek ) na čase. Příklady: časový průběh polohy ( = trajektorie ), ( časový ) průběh akustického tlaku O fyzikální podstatě a vztazích veličin tak mohou vypovídat také trendy časové změny, zejména rychlost změny ( tj. derivace veličiny podle času ), nebo ( zejména u periodických a kvaziperiodických průběhů ) spektrum získané harmonickou analýzou ( případně cepstrum získané kvefrenční analýzou ). Označení veličin Názvy a značení veličin a jednotek je upraveno normativně. Do 80. let 20. století to byla řada norem ČSN 01 13 xx, v 90. letech nahrazená českým vydáním řady mezinárodních norem ČSN ISO 31, a od r. 2007 postupně nahrazená řadou ČSN ISO / IEC 80000. Je vhodné používat názvy veličin doporučené normou. V praxi se však lze běžně setkat s odlišnými názvy, lišícími se podle oboru použití ( např. moment síly je v motorismu označován jako krouticí moment ). Veličiny se nejčastěji označují jednopísmennou, někdy i vícepísmennou ( např. u tzv. podobnostních čísel ) značkou, která je často její zkratkou, resp. počátečním písmenem jejího názvu v anglickém, latinském, případně německém či francouzském jazyce. Proto je zvykem ( a z něj vzešlým doporučením normy ) označovat písmenem t čas ( původně lat. tempus, nyní angl. time ), písmenem v rychlost ( lat. velocitas, angl. velocity ), písmenem a zrychlení ( lat. acceleratio, angl. acceleration ), písmenem m hmotnost ( lat. massa, angl. mass ) atd. Používají se písmena latinské abecedy nebo řecké alfabety ( výjimečně i cyrilice ). Z praktických důvodů jsou některé značky doplněné pravými dolními indexy ( případně pravými horními indexy v závorce – kvůli odlišení od mocnin ), které rozlišují různé veličiny stejného typu se stejnou doporučenou značkou.", "V některých oborech se používá i speciální diakritika, která buď označuje specifickou veličinu ( pruh nad značkou pro průměrné či střední veličiny, vodorovné přeškrtnutí pro tzv. redukované veličiny, čárka či více čárek jako pravý horní index pro derivace, případně tečka či více teček nad značkou pro časové derivace ) nebo její specifický charakter ( šipka nad značkou pro vektor, oboustranná šipka pro tenzor 2. řádu, stříška pro operátorovou veličinu nebo fázor ). Značky veličin jsou obvyklé pro daný obor použití, u běžnějších veličin navíc normou doporučené, nemohou však být závazné pro všechny případy, už jenom proto, že abeceda a alfabeta mají omezený počet písmen. V odborných publikacích se proto pro rozlišení veličin se stejnou doporučenou značkou používají odlišná značení, neboť rozlišující indexy mohou být v některých případech nepraktické ( např. hrozí - li záměna s označením složek či mocnin ). Značky také odrážejí místní a dobovou technickou, kulturní a jazykovou tradici a proto jsou proměnlivé místem a časem: např. fyzikální práce se dříve často označovala písmenem A ( z německého Arbeit ), nyní je doporučeno W ( z anglického work ). Z praktických důvodů jsou často pro odlišení významu různé značky pro jednu a tutéž veličinu doporučeny i normou – např. fyzikální veličina délka se označuje písmenem l ( lat. longitudo, angl. length = délka ), ovšem jindy zase jako h ( height = výška ), d ( distance = vzdálenost anebo diameter = průměr ), r ( radius = poloměr ) apod. V každém případě je proto nutné pokaždé slovně uvádět, kterou konkrétní veličinu daná značka označuje ( pokud to není zřejmé z kontextu ). Tuto relativní libovůli v označování veličin ovšem není možné přenášet na označování jednotek, které je naproti tomu naprosto závazné! Díky omezenému počtu základních veličin a dekadických předpon tak může být zajištěno jednoznačné a mezinárodně jednotné značení v dané soustavě jednotek. Používají se písmena latinské abecedy ( výjimečně řecké alfabety – Ω pro ohm a μ pro mikro -; a také několik speciálních symbolů, např. %, ‰ a v ekonomických oborech též symboly měn jako €, $, £ … ). Obecná norma pro veličiny a jednotky nepřipouští ani modifikace značek jednotek pomocí indexů.", "V praxi se však lze setkat s porušováním těchto zásad, a to jak s nestandardními značkami ( např. v českém tisku jsou časté značky „ pct“ a „ vt“ pro procento a sekundu ), tak s nedoporučeným indexováním, a to i v mnohých technických oborech, kde je to často i praktické. Energetici např. rozlišují megawatty tepelné ( MWt ) a elektrické ( MWe ) – korektní by bylo rozlišovat veličinu na tepelný a elektrický výkon elektrárenského bloku a používat jedinou jednotku MW. Podobným příkladem jsou\" hmotnostní\" a\" objemová\" procenta ve farmacii – správné je rozlišovat veličiny, tedy např. hmotnostní zlomek a objemový zlomek. Je potřeba si uvědomit, že jednotka stejně nemůže nést celou informaci o veličině a je vždy nutné slovně uvádět, kterou konkrétní veličinu daná jednotka reprezentuje ( pokud to není zřejmé z kontextu ), jinak hrozí záměna ( např. u poměrových veličin vyjadřujících složení roztoku mají stejnou jednotku veličiny vztažené k celkovému množství roztoku i veličiny vztažené k množství rozpouštědla, a přitom se zásadně liší, např. molarita a objemová molalita ). Normy pro veličiny a jednotky předepisují pro značku veličiny použití kurzivy ( skloněného písma ) a pro značku jednotky použití antikvy ( stojatého písma ) bez ohledu na druh písma ostatního textu. Indexy u značek veličin mají být kurzivou, pokud samy reprezentují veličinu, a antikvou v opačných případech ( proto se např. značí objemový průtok QV, ale Avogadrova konstanta NA ). Vztahy mezi veličinami Fyzikální zákony a veličinové rovnice Vztahy mezi veličinami jsou ( vedle definičních vztahů odvozených veličin ) dány přírodními zákony. Rovnice zapsané vztahy mezi veličinami se nazývají veličinové rovnice. Dosavadní empirické zkoumání obecných zákonitostí přírody potvrzuje, že při vhodné volbě veličin pro jejich popis lze vztahy vyjádřit buď jednoduchými součty nebo součiny a podíly mocninných funkcí, nebo diferenciálními vztahy s derivacemi do druhého řádu, vedoucími na součty, součiny a podíly nejen mocninných, ale i exponenciálních, logaritmických nebo goniometrických závislostí. ( Diferenciální vztahy lze pochopitelně zapsat i v integrálním tvaru. )", "S nadsázkou lze říci, že řády derivací vyšší než 2 Bůh / příroda nepotřebuje. V některých veličinových rovnicích se též vyskytují číselné koeficienty. Příklady veličinových rovnic: resp. resp. Z veličinových rovnic plynou i rovnice pro jednotky a rovnice pro číselné hodnoty. Jednotkové rovnice Jednotkovou rovnicí rozumíme rovnici zapsanou jako vztah mezi jednotkami. Od veličinových rovnic se liší tím, že jsou v nich ( v obecném zápisu ) vynechány číselné koeficienty a matematické operátory derivování a integrace ( protože derivování je limitní dělení, integrace součet limitních součinů ) a součty ( rozdíly ) nahrazeny rovnostmi. Klást do rovnosti lze pouze jednotky stejné kvality. Proto jednotkové rovnice slouží jako definiční rovnice nových jednotek. Protože je zvykem používat tzv. lineárních jednotek, tj. jednotek definovaných pouze vzájemnými součiny a podíly ( tedy celočíselnými mocninami ), nevyskytují se v jednotkových rovnicích lineárních jednotek ani žádné exponenciální, logaritmické nebo goniometrické funkce. Naopak je nutné, aby pro jejich argumenty platilo, že mají jednotku 1 ( jedna ), pro každý argument lze proto napsat další jednotkovou rovnici. Pro veličiny v argumentech goniometrických a exponenciálních funkcí se někdy zavádějí speciální úhlové resp. logaritmické jednotky. Příklady jednotkových rovnic v obecném zápisu: Jednotky lze tedy vyjádřit jako vzájemné součiny ( mocniny ) a podíly jiných jednotek. V případě, že tyto definiční jednotkové vztahy konkrétních jednotek jsou bez dalších číselných koeficientů, hovoříme o vzájemně koherentních jednotkách. Nekoherentní jednotky ( mimo jiné i tzv. násobky a díly ) vyžadují ve veličinových rovnicích dodatečné číselné koeficienty. Příklad poslední jednotkové rovnice z předchozích příkladů: v koherentních jednotkách, v nekoherentních jednotkách, nebo, Rovnice mezi číselnými hodnotami Rovnice mezi číselnými hodnotami jsou vztahy zapsané jako rovnice číselných hodnot vyjádřených v určitých jednotkách. U vektorově zapsaných veličinových rovnic existuje rovnice mezi číselnými hodnotami pro každou složku. Rovnice mezi číselnými hodnotami závisejí na volbě jednotek, kterým jednotlivé číselné hodnoty příslušejí. V těchto rovnicích musí být zachovány číselné koeficienty a dodrženy všechny matematické operace.", "V případě nekoherentních jednotek je u příslušné číselné hodnoty nutno doplnit převrácenou hodnotu koeficientu z jednotkové rovnice u příslušné jednotky. Z tohoto důvodu je vhodné při vyčíslování fyzikálních vztahů provádět vše v koherentních jednotkách ( dílčí hodnoty na ně převést ) a teprve výsledek poté vyjádřit v požadované ( i nekoherentní ) jednotce, např. ve vhodně velkém dekadickém násobku. Racionalizace V některých veličinových rovnicích se též vyskytují číselné koeficienty. Při zavádění nových veličin je snahou, aby výskyt těchto koeficientů byl ve fyzikálních vztazích minimalizován, a ve zbylých případech byl vyjádřen malými celými čísly, případně číslem, a to pouze tam, kde jsou z jistých důvodů tyto koeficienty „ oprávněné“. Hovoříme o tzv. racionalizaci. Pozn.: Ne vždy jde totiž koeficienty beze zbytku odstranit. V každém jednotlivém vztahu toho sice docílit lze, ale díky vzájemné provázanosti prostřednictvím fyzikálních zákonů se „ necitlivým“ odstraněním koeficientů v jednom vztahu objeví koeficienty v mnoha dalších vztazích. Jako příklad rozumného koeficientu lze uvést polovinový koeficient ve druhém příkladu veličinové rovnice. Vznikl totiž jako integrační koeficient při integraci první mocniny rychlosti; zjednodušeně: Racionalizace je zejména diskutovaná u výrazů, kde se objevují sudé násobky. Ty jsou projevem geometrických vlastností daných jevů. Koeficient ( plný rovinný úhel ) se „ oprávněně“ vyskytuje u situací souvisejících s kruhovou symetrií v rovině ( vztah mezi poloměrem a obvodem kruhu, vztah mezi obvodovou a úhlovou rychlostí apod. ) resp. válcovou symetrií v prostoru ( magnetické pole přímého vodiče – Ampérův zákon ). Koeficient ( plný prostorový úhel ) se „ oprávněně“ vyskytuje u situací souvisejících s kulovou symetrií v prostoru ( vztah mezi poloměrem a povrchem koule, elektrické pole bodového náboje – Coulombův zákon ). U neracionalizovaných veličinových vztahů se však tyto koeficienty vyskytují i jinde, kde postrádají opodstatnění. Příklad vlivu racionalizace: Ve vztahu pro Coulombův zákon je koeficient „ oprávněný“ vzhledem k všesměrové symetrii pole bodového náboje, ve vztahu pro elektrickou indukci naopak „ neoprávněný“ ( vztah platí i pro homogenní pole, kde nedává smysl ). Racionalizace je otázkou konvence.", "Například v soustavě SI jsou racionalizované vztahy elektromagnetických veličin, nikoli však vztahy pro gravitační silové působení. Soustavy fyzikálních veličin a jednotek K popsání různých fyzikálních aspektů reality potřebujeme velký soubor různých veličin. Soubor těchto veličin ( a jejich jednotek ) propojených vzájemnými definičními vztahy nazýváme soustavou fyzikálních veličin a jednotek. Snahou je vytvoření soustavy koherentní ( ve které jsou všechny hlavní jednotky vzájemně koherentní ) pro snazší práci s číselnými hodnotami. V současnosti rozšířenými jsou následující soustavy: Mezinárodní soustava SI Gaussova soustava CGS Heavisideova - Lorentzova soustava a některé soustavy přirozených jednotek, vycházející z výše uvedených tří. Základní veličiny a základní jednotky Všechny fyzikální veličiny lze definovat pomocí několika málo tzv. základních veličin, které lze považovat za vzájemně nezávislé. Kolik veličin a které veličiny budeme považovat za základní, je věcí volby. Za základní veličiny se zpravidla volí ty, které popisují nejzákladnější, vzájemně nezávislé fyzikální aspekty reality. V mechanice jsou těmito veličinami zpravidla tři následující: délka ( vyjadřující základní geometrické vlastnosti materiálního světa a rozprostraněnost konkrétních i abstraktních materiálních objektů ), čas ( vyjadřující následnost událostí a umožňující vyjádření změn a pohybů ), hmotnost ( vyjadřující setrvačné vlastnosti hmotných objektů a charakterizující jejich schopnost gravitačně silově působit ). Pro oblast termiky a příbuzných jevů k těmto jednotkám přistupuje teplota ( vyjadřující makroskopické projevy intenzity mikroskopického chaotického pohybu ustálených souborů velkého množství částic ). Pro oblast elektromagnetických jevů postačuje jediná další veličina. V historických a současných soustavách za ni byla volena zpravidla jedna z následujících: elektrický náboj ( charakterizující schopnost hmotných objektů elektricky silově působit ) nebo elektrický proud ( charakterizující průchod náboje za jednotku času ). Je také možné vyjít z vybraného zákona elektromagnetického silového působení, nezavádět novou základní veličinu a definovat elektromagneticky specifické veličiny výhradně pomocí základních veličin mechaniky ( toto je přístup všech variant elektromagnetických veličin a jednotek soustavy CGS ). V některých soustavách je z praktických důvodů zavedena specifická základní veličina pro ( zpravidla velký ) počet entit: látkové množství.", "Praxe ukázala, že je vhodné pro oblast optiky oddělit od sebe zářivé vlastnosti obecného elektromagnetického vlnění ( vyjadřované pomocí elektromagnetických a radiometrických veličin ) a zářivé vlastnosti světla, tedy viditelné části tohoto záření. Z těchto důvodů se zpravidla doplňuje ještě jedna fotometrická základní veličina, například: svítivost nebo světelný tok. Každé základní veličině přísluší jedna hlavní jednotka, tzv. základní jednotka. Pomocí základních jednotek jsou jednotkovými rovnicemi definovány hlavní jednotky všech odvozených veličin. Fyzikální rozměr a rozměrové rovnice Závislost odvozené veličiny na veličinách základních můžeme vyjádřit fyzikálním rozměrem. Rozměr nějaké veličiny je dán součinem racionálních ( zpravidla celočíselných či poločíselných ) mocnin rozměrů základních veličin ( téže soustavy jednotek ). Exponenty v mocninách základních veličin nazýváme rozměrovými exponenty. Rozměr je proti definiční veličinové rovnici zjednodušeným výrazem, pro svou jednoduchost je však velmi výhodný a hraje významnou úlohu v oboru fyzikální podobnosti a v teorii dimenzí. Rozměr veličiny X obecně zapisujeme jako dim X. Rozměrové symboly základních veličin zapisujeme zpravidla stojatými velkými písmeny, odpovídající písmenu značky ( symbolu ) veličiny. V SI jsou to: L pro délku M pro hmotnost T pro čas I pro elektrický proud Θ pro teplotu N pro látkové množství J pro svítivost Rozměrový součin pak zapíšeme tak, jak ukazují následující příklady pro rychlost a pro tepelnou vodivost: dim v = L T − 1 nebo dim v = L 1 M 0 T − 1 I 0 Θ 0 N 0 J 0 dim Λ = L 2 M T − 3 Θ − 1 nebo dim Λ = L 2 M 1 T − 3 I 0 Θ 1 N 0 J 0 Pozn.: Soustavy, které nemají samostatnou základní jednotku pro elektromagnetické jevy, mohou mít rozměrové exponenty polovinové. Naproti tomu soustava SI má všechny rozměrové exponenty důsledně celočíselné. Veličiny, jejichž všechny rozměrové exponenty jsou nulové, nazýváme bezrozměrovými, nebo říkáme, že mají rozměr 1 ( jedna ). Rozměr popisuje pouze vztah veličiny k základním veličinám, necharakterizuje však její podstatu. Stejný rozměr mohou mít i veličiny zcela rozdílného charakteru ( například teplo a moment síly ).", "Obecná rozměrová rovnice se vytvoří z veličinové rovnice podle stejných zásad, jako rovnice jednotkové s tím, že místo symbolů jednotky dané veličiny [ X ] píšeme symboly rozměru dim X. Vyčíslením ve tvaru rozměrových součinů pak lze rozměrovou rovnicí provést jistou částečnou zkoušku kvalitativní správnosti veličinové rovnice. Násobky a díly jednotek Vedle jediné koherentní jednotky pro každou veličinu soustavy ( tzv. hlavní jednotky ) je pro praktické použití vhodné zavádět názvy a symboly i pro vybrané násobky a díly této hlavní jednotky, abychom nemuseli uvádět číselné hodnoty s mnoha řády. Protože se používá dekadický zápis čísel, jsou ve všech moderních soustavách používány dekadické násobky a díly. Ustálilo se jejich tvoření pomocí předpon k hlavním jednotkám, které mají své značky, připojované zleva ke značce hlavní jednotky. Přehled podává následující tabulka: Speciální výrazy pro odvozené veličiny Některé odvozené veličiny jsou si podobné svým charakterem a způsobem svého odvození a mají proto i obdobné názvy. Mezi takové skupiny stejně nazývaných veličin patří například: Součinitele a činitele: Mějme za určitých okolností veličinu úměrnou veličině ( ).", "Mají - li a různé fyzikální rozměry, nazývá se veličina zpravidla součinitel ( někdy též modul ); mají - li rozměry stejné, nazývá se činitel. Příklady: teplotní součinitel délkové roztažnosti, Hallův součinitel, součinitel difuze, součinitel přestupu tepla; modul pružnosti v tahu; činitel vazby, činitel tření, činitel pohltivosti Konstanty jsou fyzikální veličiny, které jsou stejné buď za všech okolností ( tzv. univerzální konstanty ), nebo pro danou látku ( tzv. látkové konstanty ) nebo za jistých okolností. Příklady: gravitační konstanta, Planckova konstanta, Boltzmannova konstanta, rozpadová konstanta ( určitého nuklidu ), rovnovážná konstanta chemické reakce ( závisí na reagentech i teplotě ) Intenzivní protějšky extenzivních veličin: Měrný nebo hmotnostní + název veličiny je podíl této veličiny a hmotnosti. Příklady: měrná tepelná kapacita, měrná entropie, hmotnostní aktivita Molární + název veličiny je podíl této veličiny a látkového množství. Příklady: molární objem, molární tepelná kapacita, molární entropie Objemový nebo hustota + název veličiny je podíl této veličiny a objemu. Příklady: objemová hmotnost ( pro sypké materiály se liší od hustoty ( hmotnosti ) ), hustota elektrického náboje, objemová energie neboli hustota energie Plošný nebo plošná hustota + název veličiny je podíl této veličiny a obsahu plochy. Příklady: plošná hmotnost, plošná hustota elektrického náboje Délkový nebo lineární hustota + název veličiny je podíl této veličiny a délky. Příklady: délková hmotnost, lineární hustota elektrického náboje Hustota + název veličiny vyjadřující tok nebo proud je podíl této veličiny a obsahu plochy, kterou kolmo protéká. Výsledek v podobě vektoru může udávat i směr toku v daném místě. Příklady: hustota tepelného toku, hustota elektrického proudu, hustota proudu částic Název veličiny jako přídavné jméno + koncentrace vyjadřuje zastoupení dané složky ve směsi. Je to podíl této veličiny pro danou složku směsi a celkového objemu směsi. Příklady: molární koncentrace, objemová koncentrace, hmotnostní koncentrace Název veličiny jako přídavné jméno + zlomek rovněž vyjadřuje zastoupení dané složky ve směsi.", "Je to bezrozměrný podíl hodnoty této veličiny pro danou složku a součtu hodnot této veličiny pro všechny složky. Příklady: hmotnostní zlomek, objemový zlomek, molární zlomek Extenzivní protějšky intenzivních veličin: Tok + název veličiny popisující vektorové pole je ( pro homogenní pole ) součin obsahu určité plochy a složky této veličiny ve směru normály k této ploše či ( obecně ). Příklady: tok intenzity elektrického pole, magnetický indukční tok ( tj. tok magnetické indukce ) Úhlové veličiny a jednotky Jak již bylo výše řečeno u jednotkových rovnic, argument goniometrických funkcí má jednotku 1 a je bezrozměrný. Vyjadřuje nejčastěji veličinu zvanou fáze ( u periodických jevů ) nebo rovinný úhel ( např. u rotačního pohybu ). Rovinný úhel je proto bezrozměrná veličina. Je definovaná jako podíl délky oblouku kružnice vytknutého tímto rovinným úhlem s vrcholem v jejím středu a poloměrem této kružnice. Někdy se místo jednotky 1 používá speciální název radián ( značka rad ). Plný rovinný úhel tedy je podílem obvodu kružnice a jejího poloměru a činí. Tato hodnota se proto vyskytuje ve veličinových rovnicích u situací souvisejících s kruhovou symetrií v rovině resp. válcovou symetrií v prostoru. Podobně prostorový úhel je bezrozměrná veličina, definovaná jako podíl plochy vytknuté tímto prostorovým úhlem na povrchu koule s vrcholem v jejím středu a druhé mocniny poloměru této koule. Někdy se místo jednotky 1 používá speciální název steradián ( značka sr ). Plný prostorový úhel tedy je podílem povrchu koule a jejího poloměru a činí. Tato hodnota se proto vyskytuje ve veličinových rovnicích u situací souvisejících s kulovou symetrií v prostoru. Obě úhlové veličiny měly dříve v soustavě SI postavení blízké základním veličinám; byly nazývány doplňkovými veličinami s vlastním rozměrovým symbolem ( α resp. Ω ) a radián a steradián doplňkovými jednotkami. V současnosti se od toho upustilo a oba úhly jsou odvozenými bezrozměrnými veličinami. Logaritmické veličiny a jednotky Jak již bylo výše řečeno u jednotkových rovnic, argument exponenciálních funkcí má jednotku 1 a je bezrozměrný.", "U periodických tlumených nebo zesilovaných jevů vyjadřuje veličinu zvanou logaritmický dekrement tlumení nebo logaritmický inkrement zesílení. V tomto případě se často místo jednotky 1 používá speciální název neper ( značka Np ). Jednotka neper se používá všude tam, kde zesílení / zeslabení amplitudy periodického děje vyjadřujeme místo podílu amplitud logaritmickou funkcí tohoto podílu. Takto definovaná funkce dvou hodnot jisté veličiny se zpravidla nazývá hladina této veličiny a je definována dvěma způsoby: Hladina „ veličiny pole“ se definuje jako ( přirozený ) logaritmus poměru dvou amplitud: „ Veličinou pole“ se přitom může rozumět např. intenzita el. pole, magnetická indukce, el. proud, el. napětí, akustický tlak. Hladina „ veličiny pole“ je 1 Np, je - li hodnota „ veličiny pole“ F e - krát větší než referenční hodnota F 0. Hladina „ veličiny výkonu“ se definuje jako jedna polovina ( přirozeného ) logaritmu poměru dvou „ výkonů“ ( tj. veličin úměrných dvojmoci amplitudy „ veličiny pole“ ): „ Veličinou výkonu“, tj. veličinou úměrnou dvojmoci amplitudy „ veličiny pole“, se přitom může rozumět např. výkon elektrického proudu, zářivá energie nebo výkon elektromagnetického vlnění, akustický výkon nebo akustická intenzita ( dříve intenzita zvuku ). Hladina „ veličiny výkonu“ je 1 Np, je - li hodnota „ veličiny výkonu“ P e ² krát větší než referenční hodnota P 0 ( tj. hodnota „ veličiny pole“, jejíž dvojmoci je „ veličina výkonu“ úměrná, opět e - krát větší než referenční hodnota ). Rozdílnou definicí obou hladin je zajištěno, že v každém jednotlivém konkrétním případě mají stejnou velikost: U akustických veličin se často používá definice hladiny pomocí dekadického logaritmu, pak se místo jednotky neper používá jednotky bel ( značka B ). Hladina „ veličiny pole“: Hladina „ veličiny pole“ je 1 B, je - li hodnota „ veličiny pole“ F - krát větší než referenční hodnota F 0.", "Hladina „ veličiny výkonu“ Hladina „ veličiny výkonu“ je 1 B, je - li hodnota „ veličiny výkonu“ P 10 krát větší než referenční hodnota P 0 ( tj. hodnota „ veličiny pole“, jejíž dvojmoci je „ veličina výkonu“ úměrná, opět - krát větší než referenční hodnota ). V technické praxi se častěji používá desetina jednotky bel, 1 decibel. Pak se definiční vztahy hladin liší násobkem 10: Reference Literatura V. Šindelář, L. Smrž, Z. Beťák: Nová soustava jednotek. 3. vydání. SPN, Praha, 1981 ČSN ISO 31 - 0 Veličiny a jednotky. Část 0: Všeobecné zásady. ČNI, Praha, 1994 ČSN ISO 31 - 2 Veličiny a jednotky. Část 2: Periodické a příbuzné jevy. ČNI, Praha, 1994 ČSN ISO 31 - 7 Veličiny a jednotky. Část 7: Akustika. ČNI, Praha, 1995 A. I. Achiezer, I. A. Achiezer: Elektromagnetizm i elektromagnitnyje volny. Vysšaja škola, Moskva, 1985 Související články Fyzikální rozměr veličiny Veličina Skalár Vektor Fyzikální jednotky Soustava SI Metrologie Externí odkazy Fyzikální veličiny" ]

[ "Délka je jedna ze základních fyzikálních veličin. Pomocí délky se vyjadřuje vzájemná poloha a rozprostraněnost objektů v prostoru. Délka jako fyzikální veličina vychází z geometrického pojmu délky jako míry ohraničené části křivky. Závisí však také na fyzikálním chápání prostoru a jeho relativnosti. V běžném nefyzikálním použití se délkou charakterizuje velikost nejdelšího rozměru určitého tělesa či abstraktního objektu, tedy přímou vzdálenost dvou jeho krajních bodů. Ostatní délkové charakteristiky mají speciální názvy. Délka v běžném použití U jednorozměrných objektů ( např. úsečka, spojnice bodů; strana, úhlopříčka, těžnice nebo jiná významná úsečka plošného útvaru; hrana, tělesová úhlopříčka, těžnice nebo jiná významná úsečka tělesa apod. ) je délka jeho jediným rozměrem. U vícerozměrných objektů ( dvourozměrných ploch a trojrozměrných těles ) je jako délka označován zpravidla větší resp. největší rozměr. V praxi se pak uplatňuje rozlišení rozměrů těles na šířku, tloušťku, výšku hloubku podle různých kriterií: poměrů rozměrů, orientace stran tělesa vůči pozorovateli a orientace stran tělesa vůči zemi. O\" délce\" nehovoříme v případě shody všech kolmých rozměrů objektu ( např. čtverec, kruh, krychle nebo koule ) nebo u tělesa s nepříliš větším třetím rozměrem (\" výškou\" ), než dva shodné. Délka v geometrii Délkou úsečky je vzdálenost jejich koncových bodů. Délku křivky lze určit jako limitu délek lomených čar složených z úseků s koncovými body na měřené křivce, když a délka každé úsečky lomené čáry se blíží nule. Vzdáleností se nazývá délka nejkratší spojnice dvou objektů, např. mezi dvěma body, mezi bodem a přímkou, dvěma rovnoběžnými přímkami apod. Délku obvykle vztahujeme k charakteristickým bodům či hranicím určitého plošného útvaru nebo tělesa, např. délka úsečky, délka strany krychle apod. Délka jako fyzikální veličina Délku jako fyzikální veličinu lze v nejobecnějším smyslu chápat nejen jako skalární veličinu, ale v některých významech, kdy charakterizuje přímou orientovanou vzdálenost, jí lze přiřadit vektorový charakter. Pak má zpravidla i speciální název ( polohový vektor ). Na rozdíl od geometrického, absolutního pojetí délky, zohledňuje fyzikální chápání délky její relativnost a kvantová omezení.", "Jednotky a značení Značka: normy a učebnice doporučují různá označení přesněji charakterizující „ druh“ délky, např. l, d, x ( v kvantové mechanice ), a, b, c, … ( délky úseček / hran těles ); viz též oddíl Příbuzné veličiny níže Základní jednotka v SI: metr, značka m Další jednotky dekadické násobky a díly: kilometr ( km ), decimetr ( dm ), centimetr ( cm ), milimetr ( mm ), mikrometr ( μm ), ångström ( 1 Å = 10 − 10 m ) přirozené jednotky délky: Planckova délka, atomová jednotka délky a 0 ( = Bohrův poloměr ) jednotky v astronomii: astronomická jednotka ( AU, UA, au ), světelný rok ( ly ), parsec ( pc ) anglo - americké jednotky: palec, stopa, yard, míle, námořní míle starší, dnes nepoužívané jednotky: sáh, loket, versta, bara, decimo … Měření délky Měřicí nástroje a přístroje délky jsou Pevné: pravítko, pevný metr ( např. tyčový ) Skladné: skládací, svinovací ( často mnohem delší, než 1 m ): samosvinovací, krejčovský metr, pásmo, Měřidlo s měrným kotoučem, pro malé rozměry: posuvné měřítko ( šuplera ), mikrometr Laserové měřidlo", "Příbuzné veličiny Stejný charakter jako délka má mnoho fyzikálních veličin ( v závorce doporučené značky ): jiné názvy charakteristických rozměrů útvarů a těles: šířka, tloušťka, výška ( obvykle a, b, c pro rozměry těles tvaru hranolu, v pro svislý rozměr, d pro tloušťku vrstvy ), poloměr ( r ), průměr ( d ) charakteristiky umístění v prostoru: výška ( v, h ), hloubku ( h ), polohový vektor ( r, R ), souřadnice ( x, y, z / x 1, x 2, x 3 / h 1, h 2, h 3 ) délka dráhy ( trajektorie ) pohybu ( s ) délkové charakteristiky vlnění: vlnová délka ( λ ), Comptonova vlnová délka ( λC ) … délkové charakteristiky dosahu pole / vlnění / záření / tepla: hloubka průniku ( d, λ ), délka zeslabení ( λ ), polotloušťka ( d ½ ) … délkové charakteristiky optických soustav: ohnisková vzdálenost ( f ), optický interval soustavy ( Δ ), … délkové charakteristiky atomu / částic: Bohrův poloměr ( a 0 ), klasický poloměr elektronu ( re ), … a mnoho dalších. Relativnost délky Současná fyzika nechápe délku jako veličinu absolutní, tedy v čistě geometrickém smyslu, ale jako veličinu závislou na pohybovém stavu vzhledem k soustavě pozorovatele a na gravitačním poli. Již speciální teorie relativity vysvětluje tzv. kontrakci délky či jev zvaný aberace, obecná teorie relativity pak přidává závislost na zrychlení a gravitaci a vysvětluje např. tzv. gravitační rudý posuv elektromagnetického vlnění. Délka v kvantové fyzice V klasickém případě lze délku vyjádřit změnou polohového vektoru. V kvantové mechanice je obdobou vektor polohy ( obvykle značený x či X ) resp. jeho tři složky ( souřadnice ) v daném vztažném systému. Souřadnice jsou vzájemně kompatibilní pozorovatelné, tedy lze u kvantových systémů principiálně změřit všechny tři. Naopak nelze určit danou složku polohy částice s odpovídající složkou její hybnosti – tyto dvě veličiny jsou nekompatibilní a jejich určitelnost podléhá Heisenbergovu principu neurčitosti.", "Přenesený význam Slovo se používá i v přeneseném významu pro časové údaje, např. délka dne, střední délka života; pro počty základních informačních jednotek, zejména počet znaků v textu, např. délka slov v češtině, nebo počet bajtů, např. délka klíče; speciální význam má zeměpisná délka, vyjadřující úhel, který svírá spojnice středu Země a daného místa s rovinou Nultého poledníku. Související články Řádová velikost ( délka ) Fyzikální veličina Zeměpisná délka Externí odkazy Geometrie Fyzikální veličiny Vzdálenost" ]

[ "Hmotnost je aditivní vlastnost hmoty ( tedy vlastnost jednotlivých hmotných těles ), která vyjadřuje míru setrvačných účinků či míru gravitačních účinků hmoty. Ekvivalence setrvačných a gravitačních sil je postulována obecnou teorií relativity a je s velkou přesností experimentálně ověřena. Hmotnost je obdobná charakteristika hmoty jako např. energie, elektrický náboj apod. Značení Symbol veličiny: ( z anglického mass ) Základní jednotka SI: kilogram, značka jednotky: kg Další používané jednotky: tuna t, gram g, karát Kt, sluneční hmotnost, atomová hmotnostní jednotka u, elektronvolt eV / c 2,... Planckova jednotka hmotnosti: 2,177 × 10 − 8 kg Anglo - americké jednotky: libra, unce, kámen ( stone ), Starší jednotky: debet, talent, pud, abbásí, … Měřidla hmotnosti: váhy ( rovnoramenné, nerovnoramenné, pružinové, elektronické, wattové ​ ) Setrvačná a gravitační hmotnost Hmotnost se fyzikálně projevuje dvěma způsoby, podle nich se označuje jako setrvačná resp. gravitační. Jako setrvačná hmotnost se označuje míra, kterou je silovým působením měněn pohybový stav hmotného tělesa. Základním vztahem pro setrvačnou hmotnost je 2. Newtonův zákon, který lze zjednodušeně zapsat ve tvaru: kde F je ( celková působící ) síla, m je setrvačná hmotnost tělesa, a je okamžité zrychlení tělesa. Kolikrát větší setrvačnou hmotnost má těleso, tolikrát menší zrychlení mu udělí působící celková síla. Z toho plyne i stejný vztah pro setrvačné síly: Ve zrychleně se pohybujících vztažných soustavách je působící setrvačná síla přímo úměrná setrvačné hmotnosti tělesa. Jako gravitační hmotnost se označuje míra, kterou na sebe gravitačně působí hmotná tělesa. Základním vztahem pro gravitační hmotnost je Newtonův gravitační zákon, který lze zjednodušeně zapsat ( pro tělesa zanedbatelných rozměrů ) ve tvaru: kde F je gravitační síla působící mezi dvěma hmotnými tělesy, G je gravitační konstanta, m 1 a m 2 gravitační hmotnosti těles a r jejich vzdálenost. Kolikrát větší gravitační hmotnost má těleso, tolikrát větší silou bude gravitačně působit na jiná hmotná tělesa. Albert Einstein postuloval v obecné teorií relativity ekvivalenci setrvačných a gravitačních sil ( tedy kvalitativní i kvantitativní shodnost jejich projevů ).", "Tato rovnost je s velkou přesností experimentálně ověřena. Lze tedy hovořit o hmotnosti, aniž by bylo nutné rozlišovat, zda se jedná o míru setrvačných či gravitačních účinků. Klidová a relativistická hmotnost Ve speciální teorii relativity se používají dva principiálně odlišné koncepty hmotnosti. Klidová hmotnost ( též vlastní hmotnost, invariantní hmotnost ) je hmotnost tělesa měřená například na rovnoramenných vahách ve vztažné soustavě, vůči které je těleso v klidu. Částice jako fotony, které nikdy v klidu nejsou, mají klidovou hmotnost nulovou. Tato vlastnost tělesa je stejná ve všech inerciálních soustavách ( je invariantní vůči Lorentzově transformaci ). Vyjadřuje množství látky v tělese a je shodná s koncepcí hmotnosti v Newtonově klasické mechanice. Na rozdíl od klasické fyziky ale při relativistických dějích neplatí zákon zachování klidové hmotnosti. Například srážkou částic na urychlovači mohou vzniknout částice, jejichž úhrnná klidová hmotnost je větší než klidová hmotnost původních částic. V moderní částicové a teoretické fyzice se používá výhradně klidová hmotnost, nazývá se stručně slovem hmotnost a značí se. Klidová hmotnost je až na jednotky ekvivalentní klidové energii tělesa. Nejdůležitějším fyzikálním vztahem, kde vystupuje klidová hmotnost ( resp. klidová energie ), je relace mezi energií a hybností tělesa zvaná Pythagorova věta o energii:. Relativistická hmotnost je veličina, která je až na jednotky ekvivalentní celkové energii tělesa podle vztahu E = mc ², kde je konstanta, rychlost světla ve vakuu. Relativistická hmotnost roste s rychlostí, protože při zrychlování se zvyšuje kinetická energie tělesa. Dané těleso má tedy různou relativistickou hmotnost pro různé pozorovatele. Tato veličina se v ČR používá zejména ve středoškolské výuce a v učebnicích, kde se nazývá stručně hmotnost a značí se. Tato veličina nevyjadřuje množství látky v tělese, protože látka zrychlováním nepřibývá. Nicméně pro tuto hmotnost platí zákon zachování, protože jde o ekvivalent zákona zachování energie. Používáme - li relativistickou hmotnost, můžeme psát beze změny klasický vztah pro hybnost tělesa. Tuto relativistickou hybnost lze použít v pohybové rovnici ( zákon síly ), takže v tomto smyslu lze říci, že relativistická hmotnost je mírou setrvačnosti tělesa.", "Klidovou a relativistickou hmotnost tělesa můžeme vzájemně přepočítávat, pokud známe rychlost tělesa ve zvolené vztažné soustavě. V tomto vztahu značí relativistickou hmotnost. Při nízkých rychlostech ( v klasické fyzice ) je jmenovatel zlomku velmi přesně roven 1, takže relativistická a klidová hmotnost jsou zaměnitelné. Při vysokých rychlostech je relativistická hmotnost větší než klidová a když se rychlost tělesa blíží, roste relativistická hmotnost dokonce nade všechny meze, zatímco klidová hmotnost se nemění. Reference Profesor Matthew Strassler, Neutron Stability in Atomic Nuclei: „ As is true for all modern particle physicists, by the word\" mass\" I always mean\" rest mass\"; all electrons have the same mass, 0.000511 GeV / c 2, no matter what they are doing or how fast they ' re moving.“ Související články Řádová velikost ( hmotnost ) Váha Tíha Redukovaná hmotnost Relativní molekulová hmotnost Relativní atomová hmotnost Externí odkazy Popis a převody jednotek hmotnosti: http://www.converter.cz/prevody/hmotnost.htm Fyzikální veličiny Hmota" ]

[ "Obsah je v geometrii veličina, která vyjadřuje velikost plochy. Jiné názvy jsou plocha, výměra, rozloha. Obsah je mírou ( tedy charakteristikou velikosti ) dané dvourozměrné části prostoru. Označuje se písmenem S, či v mezinárodním použití písmenem A. Povrch tělesa je součtem obsahů všech ploch, které geometrické těleso ohraničují. Někdy je slovo obsah nesprávně používáno pro objem prostorových ( třírozměrných ) těles, který se označuje písmenem V. Jednotky Jednotka v soustavě SI: metr čtvereční, značka jednotky: m 2 Další používané jednotky: kilometr čtvereční ( km 2 ): 1 km 2 = 1 000 000 m 2 hektar ( ha ): 1 ha = 10 000 m 2 ar ( a ): 1 a = 100 m 2 decimetr čtvereční ( dm 2 ): 1 dm 2 = 0,01 m 2 centimetr čtvereční ( cm 2 ): 1 cm 2 = 0,0001 m 2 milimetr čtvereční ( mm 2 ): 1 mm 2 = 0,000001 m 2 Nestandardní jednotky: akr Měřidla: planimetr, čtvercová síť Vzorce Související články Katastrální výměra Plocha Povrch Výpočet plochy pomocí L ´ Huillierových vzorců Externí odkazy Geometrie Rovinné geometrické útvary" ]

[ "Objem je fyzikální veličina, která vyjadřuje velikost prostoru, kterou zabírá těleso. Z matematického hlediska představuje objem míru charakterizující danou vymezenou část prostoru. Z Fyzikálně - chemického hlediska je objem odvozená jednotka. Objem látek je závislý na tlaku, teplotě a látkovém množství ( viz stavová rovnice ). Symbol veličiny: V ( angl. volume ) Jednotka SI: metr krychlový, značka jednotky: m ³, lidově zvaný kubík. Rovnice pro výpočet objemu Jednotky objemu Odvozené z SI decimetr krychlový [ dm ³ ] centimetr krychlový [ cm ³ ] milimetr krychlový [ mm ³ ] z evropské praxe hektolitr [ hl ] litr [ l ] ( 1 l = 1 dm ³ ) decilitr [ dl ] centilitr [ cl ] mililitr [ ml ] ( 1 ml = 1 cm ³ ) Převody objemových jednotek podle SI 1 m 3 = 1 000 dm 3 = 1 000 000 cm 3 = 1 000 000 000 mm 3 0,01 hl = 1 l = 10 dl = 100 cl = 1 000 ml Jednotky mimo soustavu SI Britské ( UK, imperiální ) bušl ( 8 × UK gallon ≈ 36,3687 dm ³ ) gallon ( 4,54609 dm ³ ) fluid ounce ( UK gallon / 160 ) pinta Americké ( US ) barel bušl ( 8 × „ suchý“ US gallon ≈ 35,2391 dm ³ ) „ suchý“ gallon ( 4,40488377086 dm ³ ) „ tekutý“ gallon ( 3,785411784 dm ³ ) fluid ounce ( „ tekutý“ US gallon / 128 ) liquid pint Historické aam acre - pulgada prostice pipe", "Příklady objemů Pro porovnání řádové velikosti je zde uveden seznam některých zajímavých objemů: 10 litrů je rovno 0,01 m ³ 100 dl 0,353 krychlové stopy 610,237 krychlových palců objemu krychle o délce hrany 21,54 cm objemu vody o hmotnosti 10 kg 28,316846592 l – 1 krychlová stopa 55 l – objem palivové nádrže u vozu Škoda Octavia 100 l = 0,1 m ³ 1 – 8,2 l – typický rozsah objemu motoru automobilů. 1,4 l – typický objem lidské mozkovny 3,78541 l – 1 US galon 4 l – množství paliva spotřebovaného každou sekundu v letadle Boeing 747. 4,54609 l – 1 imperiální galon 4,7 l – obvyklý celkový objem krve v lidském organismu 5 – 7 l – typické množství krve, které lidské srdce přepumpuje každou minutu 5,5 l – průměrné množství nafty spotřebované na 100 km při jízdě ve Škodě Octavia s motorem 2.0 TDI - PD / 103 kW 6 l – typický objem mužských plic 10 l = 0,01 m ³ 1 litr je roven 0,001 m ³ 1000 cm ³ 10 dl 100 cl 1000 ml objemu krychle o délce hrany 10 cm objemu vody o hmotnosti 1 kg 61,0237 krychlového palce 300 ml = 3 dl – „ třetinka“, „ malé pivo“ 400 ml – typický objem lidského močového měchýře 473 ml – 1 US pinta 500 ml = 0,5 l – Půllitr, „ velké pivo“ 568 ml – 1 imperiální pinta 750 ml – nejběžnější objem láhve vína 946 ml – 1 US quart 1000 ml = 1 litr 100 ml je rovno 100 cm ³ 1 dl 1 / 10 l 10 cl 100 ml objemu krychle o délce hrany 46 mm 6,1 krychlového palce 10 ml je rovno 10 − 5 m ³ 1 cl 10 cm ³ 0,1 dl 0,01 l objemu krychle o délce hrany 21,5 mm objemu koule o poloměru 13,3 mm 16,387064 ml = 1 krychlový palec 20 ml – „ malý panák“ 40 ml – „ panák“ 50 ml = 0,5 dl – „ velký panák“ 100 ml = 1 dl Odměrná měřidla a nástroje odměrný válec pipeta byreta vodoměr Externí odkazy Geometrie Fyzikální veličiny" ]

[ "Těleso je, ve fyzice či mechanice, obecný hmotný živý či neživý předmět, který je objektem zkoumání fyziky, resp. mechaniky. Vyplňuje daným způsobem určitou část objemu prostoru, která je nějakým způsobem ohraničena a která obsahuje látku daného skupenství. Těleso má na rozdíl od látky tvar, rozměry, velikost a hlavně hmotnost. Označení těleso se nejčastěji používá pro pevná tělesa. Některá tělesa mají jednoduchý tvar ( např. koule, válec, krychle ) a některá složitější tvar ( auto, kladívko, brambora atd. ). Klasifikace těles podle skupenství, typu látky a struktury Podle skupenství látky a typu látky se především rozlišují pevná tělesa, kapalná tělesa, plynná tělesa, tělesa z plazmy či exotická tělesa z Boseho - Einsteinova kondenzátu. Zvláštním případem jsou také tělesa ze sypké hmoty či tělesa z antihmoty či dalších exotických nebo hypotetických forem látky. Podle struktury tělesa se definují tělesa homogenní ( stejnorodá ) a tělesa nehomogenní ( nestejnorodá ). V realitě však neexistuje ideálně homogenní těleso. Avšak v mnoha případech mechaniky, lze považovat těleso za homogenní ( výhodou je pak významně jednodušší aplikace při řešení vědeckých úloh ). Nehomogenní tělesa mají ve svém objemu např. proměnlivou hustotu, proměnlivé materiálové vlastnosti atp. Klasifikace těles podle rozměrů či hmotnosti Makroskopické těleso ( makroobjem ) je těleso složeno z velkého počtu částic ( atomů, molekul ). Jeho rozměry jsou vzhledem k rozměrům „ mikroskopických“ částic velké. Makroskopické těleso je obvykle okem přímo viditelné. Extrémní makroskopická tělesa dosahují rozměrů a hmotnosti galaxií. Mikroskopické těleso ( mikroobjem ) není okem přímo viditelné. Dolní hranice rozměrů a hmotností reálných mikroskopických těles zřejmě udávají elementární částice. Avšak v mechanice lze také využívat bodová tělesa s nulovým objemem. Tělesa lze také dělit podle prostorových rozměrů: bodová tělesa ( např. hmotný bod ) – jsou nejjednodušší realizací tělesa. Objem bodového tělesa a jeho rozměry jsou. Bodové těleso může mít hmotnost a další dynamické charakteristiky, mohou v něm působit zatížení a mohou v něm být předepsané okrajové či počáteční podmínky atp. Bodové těleso ve skutečnosti neexistuje.", "Avšak, bodové těleso má ekvivalentní vlastnosti jako reálné těleso a lze pro něj sestavit např. rovnice rovnováhy jako u reálných těles, jednorozměrná tělesa ( 1 D ) – Nahrazení reálného tělesa charakteristickým délkovým rozměrem, např. úsečkou ( nosník ) nebo polopřímkou a přímkou ( pružný podklad nosníku nebo desky ). Výhodou je zjednodušení reálné situace, dvourozměrná tělesa ( 2 D ) – Nahrazení reálného tělesa dvěma délkovými rozměry a plochou. Výhodou je zjednodušení reálné situace, trojrozměrná tělesa ( prostorová, 3 D ) – Skutečnost nebo její dostatečně přesný objemový popis reálného tělesa, vícerozměrná tělesa ( aplikace především v teoretické matematice a fyzice ). Ideální tělesa Dokonale tuhé těleso ( absolutně tuhé těleso, nedeformovatelné, rigidní těleso ) – působením sil se nedeformuje ( tj. při zatížení tělesa se nemění vzdálenosti mezi jednotlivými částicemi tělesa ). Je to mnohdy praktická a hojně používaná idealizace skutečnosti, která významně zjednodušuje popis chování tělesa, což je výhoda při řešení mnoha úloh. Nicméně, při úlohách velkých deformací ( např. tváření, obrábění ), rázu těles aj., může být aplikace absolutně tuhého tělesa chybná. Absolutně tuhé těleso ve skutečnosti neexistuje, ale model absolutně tuhého tělesa je vhodný ke studiu základních vlastností pevných látek. Absolutně tuhé těleso má nekonečně velký modul pružnosti materiálu, Těleso s ideální geometrií – z pohledu idealizace geometrie tělesa, mohou být reálná tělesa nahrazeny ideální geometrií ( např. idealizace planety Země jako dokonalé koule, platónská tělesa aj. ). Matematický popis takových těles je pak jednodušší. Reálná tělesa Podle prostorového uspořádání, reálné těleso lze definovat také jako soustavu nekonečného počtu bodových těles ( tj. nekonečně malých objemových elementů ), které vyplňují jeho objem. Při zatěžování, u skutečných ( reálných, deformovatelných ) těles se vzdálenosti mezi jednotlivými částicemi mění. Působením vnějších sil pak dochází k ( vnitřním ) změnám v konfiguraci soustavy hmotných bodů, které se pak navenek projevují změnami objemu nebo tvaru tělesa. Deformovatelné těleso je opakem dokonale tuhého tělesa. Reálná tělesa lze rozdělit podle toho, zda jsou po odstranění sil způsobujících změnu jejich tvaru nebo objemu schopna se vrátit do původního stavu, tedy zda zaujmou stejný tvar.", "Pokud se po odstranění sil těleso vrací do původního tvaru, hovoříme o tělese pružném ( elastickém ), v opačném případě se jedná o těleso plastické ( neelastické nebo také nepružné ). Většina těles se v určitém rozsahu zatěžování chová elasticky, ale při překročení určité hranice ( mez pružnosti ) se začnou chovat elasto - plasticky nebo plasticky. Pružnými tělesy se zabývá mechanika pružných těles či pružnost. Reálná tělesa také vykazují určitou míru imperfekcí geometrických, materiálových aj. vlastností, kterými se jasně odlišují od ideálních těles. Další klasifikace těles Tělesa lze dělit na neživá a živá ( např. lidské tělo, živá tkáň ), Existují také další způsoby dělení těles, např. na volná ( nemají odebraný žádný stupeň volnosti ) a vázaná ( jsou ve styku s ostatními tělesy, tj. mají odebrané stupně volnosti ), pozemská a mimozemská nebo přírodní a umělá ( vytvořená člověkem ) atp. Doplňující poznámky Tělesa mohou být v klidu a nebo pohybu. Klidem těles se primárně zabývá statika, pohybem těles se pak zabývá kinematika a silovými poměry těles dynamika. Přesné hranice mezi definicemi statiky, kinematiky a dynamiky však neexistují, protože tyto vědní obory jsou vzájemně provázané. Matematickým popisem těles se zabývá diferenciální geometrie a zobrazováním těles deskriptivní geometrie. Tělesa také mohou na sebe vzájemně působit, pak se jedná o soustavu těles ( např. srážka vlaků či soustava hmotných bodů ). Reference Související články Dynamika Geometrický útvar Hmotný bod Kinematika Mechanika Mechanika těles Pružnost Statika Tuhé těleso Vztažná soustava Externí odkazy Databáze reálných těles Hmota" ]

[ "Mikael Agricola ( 1510, Pernaja – 9. dubna 1557, Kuolemajärvi ) byl finský kněz, biskup, církevní reformátor, básník, tvůrce spisovné finštiny, jemuž je přezdíváno „ otec finské literatury“. V latinských spisech se označuje jako Michael Olai Agricola. Byl prvním biskupem v Turku, který se oženil a který vyznával luteránství. Mikael byl katolickým knězem. Studoval ve Viipuri, Turku a Wittenbergu ( žák Luthera a Melanchtona ). Od roku 1554 byl biskupem v Turku. Když se vracel z Moskvy z mírových jednání mezi Švédskem a Ruskem, předčasně zemřel. Původní jsou předmluvy k přeloženým dílům, často veršované. V jednom díle se zmiňuje o finských bozích, kteří se později objevili v eposu Kalevala z 19. století. Dílo Výtah z katechismu Abckiria ( 1543 ) ( první tištěná finská kniha ) Rucouskiria Bibliasta ( Modlitebník z Bible, 1544 ) Se Wsi Testamenti ( Nový zákon, 1548 ) Dauidin Psaltari ( Davidův žaltář ) Související články Finská literatura Seznam finských spisovatelů Externí odkazy Finští básníci Finští protestantští biskupové Finští překladatelé Agricola Agricola Úmrtí v roce 1557 Úmrtí 9. dubna Muži Překladatelé do finštiny Překladatelé bible Spisovatelé píšící finsky" ]

[ "Outdoor jsou veškeré aktivity, které probíhají mimo uzavřené prostory ( z angl. out – mimo, za; door – dveře ). Dnes je tento termín všeobecně chápán jako označení oboru „ pobyt v přírodě“, především jako způsob trávení volného času. Nejběžnější outdoorové aktivity Horolezectví Cyklistika Jízda na koni Pěší turistika Vodáctví Tábornictví Geocaching Paragliding Kanoistika Obchodní pojem Označení outdoor se ujalo také jako obchodní označení – prodává se outdoroové oblečení, rozličné outdoorové vybavení, je pořádán i outdoorový veletrh. Asi nejpřesnější je tedy napsat, že outdoor je segment trhu. Outdoorové zákazníky nespojuje jen pobyt v přírodě, ale i nákupní zvyklosti, představy o vybavení, styl. Pro některé z nich je dokonce styl důležitější, než původní účel daných výrobků. Dalo by se říct, že termín Outdoor byl využit jako označení ( a obsah ) módního trendu, kterým se prodejci oblečení a výrobků pro volný čas snaží zachytit zejména mladší segment zákazníků a zákazníky ze střední; vyšší střední a servisní třídy obyvatelstva, kteří jsou schopni kupovat drahé a módní zboží. Typicky lze outdoorový styl vidět u vysokoškolských studentů, studenty tuto módu odpírajícími bývá označován otrockým překladem anglického významu\" venkodveřismus\". Módní trend vede k využívání výrobků určených často pro dálkovou, nebo vysokohorskou turistiku způsobem, pro který nejsou konstruovány ( např. chození v expedičních botách po městě ), a který může v důsledku vést k poškození uživatele. Stejně tak ale dochází i k degeneraci kvality\" značkového\" vybavení, které se výrobci pokoušejí přizpůsobit reálnému využití ( chození po městě ) a masovému zájmu ( akcentu na snížení ceny ), což vedlo k poklesu kvality a degeneraci značky, případně typu zboží, a v konečném důsledku k opadu zájmu o tento druh\" stylu\". Tento proces popsal filozof a sociolog Georg Simmel v knize Peníze v moderní kultuře a jiné eseje a lze jej aplikovat na outdoor stejně, jako na libovolný jiný „ styl“. Technicky obdobné výrobky se prodávají i jako lovecké a rybářské potřeby, military a další. Trochu širší význam má dnes turistika. Externí odkazy Webforum zaměřené na turistiku a outdoor Český online magazín s tematikou outdooru Vodáctví a outdoor cyklistika Časopis pro život za dveřmi Pobyt v přírodě" ]

[ "Čas ( značka t ) je jednou ze základních fyzikálních veličin soustavy SI, která se měří v sekundách ( s ) pomocí hodin. Čas označuje dobu, která uplyne mezi dvěma okamžiky. V jiném chápání je čas pojímán jako čtvrtý rozměr 3 D prostoru, v teorii relativity součást časoprostoru. Pojem „ čas“ může také označovat časový údaj, určitý okamžik na časové ose, která má počátek ve zvoleném nulovém referenčním bodě. Událost trvající dobu t začala v čase t a skončila v čase t = t + t, kde hodnoty t a t označují dobu, která v okamžiku začátku a konce události uplynula od referenčního okamžiku t = 0 s. V běžné praxi například čas „ jedna hodina“ může označovat nejen dobu trvání události, ale také okamžik, kdy hodinová ručička ukazuje „ 1“, tedy 1 h po půlnoci nebo 1 h po poledni – podle toho, co je tím referenčním okamžikem. Pro lidský život má zásadní význam střídání dne a noci vlivem rotace Země. Proto se základem časového systému stal sluneční čas, který lze měřit slunečními hodinami. Z něj byly odvozeny jednotky času a z praktických důvodů jsou mu přizpůsobovány časové systémy jako je koordinovaný světový čas a časová pásma. Delší období měsíc a rok vycházejí z dalších astronomických cyklů, dle typu kalendáře z doby oběhu Země kolem Slunce a Měsíce kolem Země. Definice Čas se dá také definovat jako neprostorové lineární kontinuum, v němž se události stávají ve zjevně nevratném pořadí. Jako takový je podstatnou složkou struktury vesmíru. Je velmi obtížné, až nemožné, si čas nějak představit. Pokusy o pochopení času byly po dlouhou dobu především doménou filozofů, později i přírodovědců. Na povahu a smysl času existuje množství silně odlišných náhledů, a je proto obtížné nabídnout jeho nekontroverzní a jasnou definici. Důležitým pojmem je tzv. šipka času, která určuje smysl ( směr ) plynutí času a odpovídá směru rozpínání vesmíru. Čas se od starověku také měří, nejčastěji počítáním pravidelně se opakujících pohybů, například Slunce nebo kyvadla. Základní myšlenku tohoto měření využil Aristotelés k definici: Měření času a doby Stejně jako všechna jiná měření je stanovování času založeno na srovnávání s jednotkou, v případě času s dobou opakovaného děje. Podmínkou měření je stanovení částí, jednotek jevů, rozdělení času na vhodné stupně, původně nutně podle přírodních jevů.", "O měření času a doby se lidé pokoušejí již tisíciletí počítáním ( pravidelných ) pohybů, a to tradičně na více úrovních, zejména pak: pro delší intervaly – ode dne datování. Systém uspořádání těchto jevů se nazývá kalendář a jevy a jednotky bývají nazývány jako kalendářní. pro kratší intervaly – počítáním rychlejších pravidelných jevů na jevech menšího měřítka na hodinách – slunečních, objemových ( vodních, přesýpacích ) a kyvadlových. Tyto kratší jevy a jejich měření, tedy čas v užším významu, nemají zvláštní název. Obě tyto úrovně předvádí např. pražský staroměstský orloj s horním ciferníkem hodinovým a dolním kalendářovým, kde se delší jednotky času odvozují rovněž z pohybu kyvadla a ne z astronomických jevů. K určování doby mohou být použity kromě ​ hodin i různé nepřímé metody vhodné s ohledem na charakteristický děj, jehož dobu je potřeba určit, což umožňuje překonat i samotné schopnosti aktuálně nejpřesnějších hodin. Detekcemi interakcí fotonu s frekvencí v rentgenové části spektra, prolétajícího molekulou vodíku, s elektrony jejího obalu tak byl v r. 2020 určen vůbec nejkratší kdy naměřený časový úsek v historii, 247 zeptosekund, tj. 247 × 10 − 21 sekundy. Měřením času a doby se zabývají hlavně vědci ( jeden z hlavních úkolů fyziky a astronomie ) a technici. Datování a kalendář Základ dělení času vznikl sledováním ročních období a roků, vývoje měsíce, dnů a částí dnů ( noc, světlý den, rozbřesk ( východ slunce, svítání ), ráno, dopoledne, poledne, odpoledne, západ slunce ( stmívání, soumrak ), večer ) sledováním astronomických jevů, zejména zdánlivého oběhu slunce a změny tvaru osvětlené viditelné části Měsíce. Už z doby kamenné ( neolitu ) jsou známy stavby, které sloužily ke stanovení slunovratu a rovnodennosti ( např. Stonehenge ). O pokročilejších způsobech kalendářního měření patrně svědčí nedávno nalezený disk z Nebry. Také zdánlivý roční pohyb některých hvězd ( např. Siria ) se užíval ke stanovení správného okamžiku pro polní práce. Jednotky doby kvantifikují trvání dějů a intervalů mezi událostmi proto vycházely z dějů vyvolaných pravidelnými pohyby. Nejvýznamnějším takovým dějem je jistě stmívání a svítání, střídání světlého dne a noci a roční střídání částí roku.", "Dlouho sloužily jako standardy pohyb Slunce po obloze, fáze Měsíce a kmit kyvadla. Z nich se vyvinuly a postupně ustálily jednotky nakonec nyní již bez přímé vazby na astronomické jevy a naopak se občas upravují tak, aby se zmenšil rozdíl od astronomických jevů. Hodiny První mechanické hodiny se podle nejistých zpráv objevily snad ve 12. století, spolehlivé zprávy jsou však až z přelomu 13. a 14. století z anglických a francouzských klášterů. Mechanické hodiny se skládají ze tří částí: 1 ) oscilátoru, 2 ) zdroje energie a 3 ) počítacího a indikačního zařízení. První hodiny užívaly jako oscilátor poměrně nepřesný lihýř, jako zdroj energie závaží a měly i bicí zařízení. Od 14. století se vyráběly přenosné a kapesní hodiny s pružinou, byly však málo přesné. Při pokusech s volným pádem měřil snad Galileo Galilei dobu počítáním srdečního tepu a krátce před smrtí zkonstruoval velmi důmyslné hodiny s využitím kyvadla jako oscilátoru ( prvku určujícího rychlost chodu hodin ). Kyvadlové hodiny však poprvé realizoval až roku 1657 holandský fyzik Christiaan Huygens, který také o něco později vybavil lihýř pružinou, čímž vznikl nepokoj, přesnější oscilátor, který se hodil i do přenosných a velmi malých hodinek. Přesnost mechanických hodin se dále zvyšovala a v 18. století se podařilo změřit nerovnoměrnosti v pohybu Země. Tím byl zdánlivý pohyb Slunce jako časový normál nahrazen mechanickými oscilátory a hodinami. Ve 20. století se začaly používat i jiné pohony a oscilátory. Nejrozšířenější jsou dnes hodiny s elektrickým pohonem a piezoelektrickým oscilátorem, např. křemenným ( quartz crystal ). Ten má vysokou přesnost, nízké výrobní náklady a snadno se propojuje s elektronickými obvody. Pro nejpřesnější měření času ( doby trvání ) i jako standard pro sekundu se užívají atomové hodiny, využívajících frekvence mikrovlnného záření při stavovém přechodu v atomu cesia. Nejpřesnější světový čas se určuje statistickým průměrem několika set césiových hodin po celém světě.", "Nepřesnost ( lépe nerovnoměrnost čili variace chodu ) hodin, která činila u prvních lihýřových hodin asi 100 s / den ( 0,1 % ), se u nejlepších kyvadlových hodin snížila na sekundu za rok, u křemenných hodin na sekundu za tisíc let a u césiových hodin na sekundu za 158 milionů let ( 2 × 10 − 16 ). Jako ještě slibnější se jeví nové typy tzv. optických atomových hodin, tedy hodin založených na kvantových přechodech s energiemi odpovídajícími frekvencím spektrálního pásma viditelného či ultrafialového záření, u kterých proběhne za 1 sekundu o zhruba 4 až 6 řádů více oscilací a potenciálně tak umožňují řádově vyšší přesnosti než nejpřesnější hodiny cesiové. Mohou to být optické atomové hodiny založené na přechodu v iontu ytterbia 171 Yb +, stroncia 88 Sr +, vápníku 40 Ca +, rtuti 199 Hg + či hliníku 27 Al +. Jinou slibnou metodou je využití přechodů v neutrálních atomech v optické mřížce, tedy zachycených v potenciálu stojaté elektromagnetické vlny ze dvou protichůdných laserových paprsků. Limitující fundamentální ( neodstranitelná ) kvantová nepřesnost tak může být zredukována zprůměrováním a zvýšena tak stabilita a přesnost. Mohou to být hodiny využívající přechodu v atomech stroncia 87 Sr, ytterbia 171 Yb či rtuti 199 Hg. Rekordní relativní přesnost hodin tohoto typu, dosažená v r. 2018, je 2,5 × 10 − 19, tedy 1 sekunda za cca 120 miliard let. Od r. 2011 je znám princip tzv. jaderných hodin, založených na přechodu mezi energetickými stavy jádra iontu thoria, který by umožňoval dosažení nepřesnosti pouhé 1 s za 200 miliard let ( 1,6 × 10 − 19 ). Během staletí od vynálezu hodin se tedy přesnost zlepšila o 16 desetinných řádů a nadále se zlepšuje. Měření doby a kmitočtu patří dnes k nejpřesnějším měřením vůbec. Čas a doba jako veličiny Čas je společné označení pro několik fyzikálních pojmů - objektů a veličin, zejména pro: okamžik: bod na časové ose.", "V tomto smyslu (\" čas daného okamžiku\" ) je veličinou protenzivní, jejíž okamžitá hodnota ( datum, časový údaj – viz níže ) se stanovuje jako doba trvání ( viz níže ) od dohodnutého počátečního okamžiku k tomuto okamžiku. V prostoru odpovídá poloze; datum, časový údaj: značka přiřazená okamžiku pomocí uvedené časové stupnice; v prostoru odpovídá souřadnicím polohy v daném souřadném systému; doba trvání ( pro spojité časové stupnice ): rozsah časového intervalu, tedy části časové osy mezi dvěma okamžiky. Je to veličina extenzivní. V prostoru odpovídá vzdálenosti. Čas, doba jsou základní veličinou všech běžně používaných soustav veličin, tedy i soustavy SI. V klasické fyzice je čas absolutní, tedy doba je invariantní při Galileově transformaci a jde o skalár. V relativitě je čas relativní a je třeba odlišit vlastní čas ( vlastní doba je invariantem Lorentzovy transformace ) a lokální, souřadnicový čas ( transformuje se jako 4. složka čtyřvektoru ). Doporučená značka veličiny ( doby ): t ( angl. time, lat. tempus ) Běžně se ve fyzikální literatuře takto značí i čas daného okamžiku ( zpravidla s identifikačním indexem ), pak se pro označení doby trvání používá značka Δt nebo zápis pomocí rozdílu ( tedy např. t − t 0 ). Doporučený zápis data a časového údaje pro vědecké a technické účely je např. 2014 - 08 - 14 T 09: 25: 10,33 pro 14. srpen 2014, v 9 h, 25 min a 10,33 sekundy V běžných písemnostech se v ČR za správný považuje i vzestupný zápis pouhého data ( 14. 8. 2014 nebo 14.08. 2014 ) a zápis časového údaje zaokrouhleného na minuty s rozdělující tečkou a bez nuly u jednomístných hodin ( 9.25 ), přípustný je i zápis s dvojtečkou ( 9: 25 či 09: 25 ), způsob zápisu by však měl být v rámci dokumentu jednotný. Jednotky času Základní jednotkou času ( doby ) je v soustavě SI sekunda ( mezinárodní značka s ), která je definována jako doba trvání 9 192 631 770 period záření, které odpovídá přechodu mezi dvěma hladinami hyperjemné struktury základního stavu atomu cesia 133. Tato definice předpokládá cesiový atom v klidu při teplotě absolutní nuly. Jedná se tedy o vlastní čas. V běžném hovorovém jazyce se pro označení této jednotky používá výraz vteřina.", "Ve fyzice a technických oborech to však není vhodné kvůli nejednoznačnosti a neexistenci standardizované značky; nedoporučuje to ani odborná norma. Mezinárodní výbor pro míry a váhy ( CIPM ) dovoluje používat v SI souběžně se základní jednotkou sekunda a jejími dekadickými násobky a díly, s názvy odvozenými standardními předponami ( zejména milisekundou ( značka ms ), mikrosekundou ( µs ), nanosekundou ( ns ) a pikosekundou ( ps ) ) také následující jednotky: minuta, značka min, 1 min = 60 s hodina, značka h, 1 h = 60 min = 3600 s den, značka d, 1 d = 24 h = 86 400 s. Větší mimosoustavové jednotky než den se používají např. v kalendáři. Nejsou však již definovány jednoznačně: kalendářní den, vzhledem k přechodu na letní čas se jeho velikost může lišit o ± 1 hodinu, vzhledem ke korekci koordinovaného světového času ( UTC ) na reálnou rotaci Země o ± 1 přestupnou sekundu týden je 7 kalendářních dní měsíc je 28 až 31 kalendářních dní, ( kalendářní ) rok ( značka a nebo též r nebo y, yr z anglického year ) je 365 dní ( 366 dní, je - li rok přestupný ). Jednotky den a rok jsou odvozeny z astronomických časových charakteristik otáčení Země kolem své osy a jejího oběhu kolem Slunce, astronomové proto od kalendářního dne a roku důsledně rozlišují přesně definované pojmy pravý sluneční den, střední sluneční den, hvězdný den, tropický rok a siderický rok. I některé přírodní vědy, zabývající se dlouhými časovými obdobími ( astrofyzika, kosmologie, geologie ), však potřebují větší jednotky, ale exaktně definované.", "Používají proto jednotku definovanou jako přesný násobek sekundy: rok ( annus, často i ve tvaru annum ), značka a, v různých verzích ( vzhledem k použití pro velmi velké doby charakterizovaných jevů, jejichž nepřesnost určení je řádově vyšší než rozdíl daný odlišnou definicí, nejsou zpravidla tyto rozdíly podstatné ): 1 a = 31 556 926 s, definice doporučovaná mezinárodní normou ISO 80000 - 3: 2006 i její českou mutací ČSN ISO 80000 - 3: 2007; nebo 1 a = 31 556 925,445 s ( trvání tropického roku v r. 2000 ), definice společně doporučovaná Mezinárodní unií pro čistou a užitou chemii ( IUPAC ) a Mezinárodní unií geologických věd pro užívání v chemii a geologii; nebo 1 a = 31 600 000 s, zaokrouhlená hodnota tradičně používaná zpravidla v geologii, též v jaderné fyzice pro pomalu se rozpadající atomy. ( střední ) juliánský rok, značka aj nebo též pouze a, 1 aj = 365,25 dne = 31 557 600 s ( v astronomii a astrofyzice - dle IAU ) a z jejich násobků nejčastěji 1 Ma = 106 a 1 Ga = 109 a. Naopak mimosoustavovou jednotkou menší než sekunda je Planckův čas ( jakožto jednotka ve smyslu doby trvání, i když se\" doba\" v názvu neužívá; v kosmologii používaný i pro čas okamžiku po velkém třesku ), obvykle značený tP, a jeho obdoby v jiných soustavách přirozených jednotek. Takto stanovené jednotky závisejí na znalosti hodnot univerzálních fyzikálních konstant a jejich velikost je stanovena experimentálně. Planckův čas se užívá v teoretické fyzice a kosmologii, pro malou přesnost není však v metrologii použitelný.", "Podle současné adjustace konstant je hodnota této jednotky: tP = 5,391 247 ( 60 ) × 10 − 44 s. Mezinárodní úřad pro míry a váhy ( BIMP ) uvádí jako přirozené jednotky času mnohem přesněji stanovené ( a proto pro metrologické účely vhodnější ) konstanty ( ve vztazích je redukovaná Planckova konstanta, hmotnost elektronu, rychlost světla ve vakuu a konstanta jemné struktury ):\" přirozená jednotka času\" s aktuální hodnotou 1,288 088 668 19 ( 39 ) × 10 − 21 s\" atomová jednotka času\" s aktuální hodnotou 2,418 884 326 5857 ( 47 ) × 10 − 17 s ( jednotka času Hartreeovy ( „ Bohrovy“ ) soustavy atomových jednotek ). ( Swatch ) beat ( česky překládaná jako takt, případně zavináč ), 1 beat = 1 / 1000 dne je příklad mimosoustavové jednotky používané konkrétním výrobcem hodinek pro udávání tzv. internetového času, nikoli pro dobu trvání děje. Příbuzné veličiny Fyzikální charakter doby má několik dalších fyzikálních veličin. Nejpoužívanější jsou: perioda, doporučená značka T, udávající nejkratší časový interval opakování periodického děje, poločas přeměny, doporučená značka T ½, a střední doba života, doporučená značka τ, obě používané v jaderné fyzice jako charakteristiky nestabilních atomů a částic. Zápis času Zápis času stanovují české i mezinárodní normy. Hodiny a minuty se standardně ( „ extended form“ ) oddělují dvojtečkou ( např. 12: 35 ) – většinou ve vědeckých a technických oborech ( jako jsou například počítače ), protože v jiných státech, kde se jako desetinná značka používá tečka, by mohlo dojít k nejednoznačnostem. Pouze pravidla českého pravopisu v ČSN 01 6910 ( ale i slovenského v STN 01 6910 ) uvádějí ( v jistých případech ) jako oddělovač tečku ( např. 12.35 ), to se však používá spíše v literatuře a typografii ( československá norma roku 1954 nahradila normu ČSN 1409: 1949 Psaní na stroji ). V mezinárodním zápisu času i s datem v kompletním, rozšířeném formátu se dle normy ISO rok, měsíc a den ( v tomto pořadí ) navzájem oddělují spojovníkem, od hodiny písmenem T, např. 1982 - 02 - 28 T 12: 00: 00 v poledne 28. února 1982 ( v základním formátu se spojovníky a dvojtečky vynechávají ).", "Geologický čas Velmi obtížným konceptem pro lidskou představivost je geologický čas ( také\" hluboký čas\", angl. deep time ), který zahrnuje řádově stovky tisíc až jednotky miliard let. Právě v těchto časových jednotkách zkoumají vývoj planety Země a života na ní geologové a paleontologové. Tento čas si můžeme přiblížit pouze vhodnými matematickými modely a přirovnáními. Poznámky Reference Literatura M. Brennan, Kameny času. Praha 1997 M. Hajn, Základy jemné mechaniky a hodinářství. Praha 1953 S. Hawking, Stručná historie času. Praha S. Michal, Hodiny. Praha 1980 J. Sokol, Čas a rytmus. 2. vyd. Praha 2004 N. Máčová, Čas. 1. vyd. Nová forma 2012 Související články Hodiny Universal Time ( UT - univerzální čas ) Time management Geologický čas Rok, měsíc, den Kalendář, Letopočet Čas ( filozofie ) ISO 8601 Externí odkazy Vše o času Aktuální středoevropský čas ( atomové hodiny ) Aktuální středoevropský čas O měření času Různé systémy měření času Jednotky mimo SI Přestupná sekunda Přesný čas a časové zóny The World Clock - Time Zones UTC / TAI Timeserver Interactive Map of World Time GMT and all other timezones … TimeTicker and the time tickers … Official US time Time Zones with UTC Offset and Abbreviation Fyzika A walk through Time Time Travel and Multi - Dimensionality Time and classical and quantum mechanics: Indeterminacy vs. discontinuity Time as a universal consequence of quanta Theories With Problems: What Is Time? Exploring the Nature of Time Sean Carroll on the arrow of time ( Part 1 ), The origin of the universe and the arrow of time, Sean Carroll, video z přednášky, CHAST 2009, Templeton, Faculty of science, University of Sydney, listopad 2009, TED.com Chronologické společnosti na internetu Stránka Antiquarian Horological Society GB Stránka Chronometrophilia CH Stránka Deutsche Gesellschaft für Chronometrie D Stránka Association Francaise des Amateurs d ' Horlogerie Ancienne F Fyzikální veličiny" ]

[ "Vteřina, plným názvem úhlová vteřina ( dříve také oblouková vteřina ), je jednou z jednotek úhlu ( 1 / 60 úhlové minuty ). Pro úhlovou vteřinu se používá značka ″ ( před kterou se nepíše mezera ) či zkratka as. Stejná značka se používá i pro palec, což ale také není jednotka SI. Odlišení od jednotky času V běžném, neodborném jazyce se jednotka času označuje sekunda i vteřina, obě verze jsou považovány za možné. Naopak v odborných textech je sekunda ( zaveden přijetím systému jednotek SI roku 1974 ) od roku 1980 jediný správný a legální název pro jednotku času. Etymologie Název sekunda, což je latinská řadová číslovka s významem druhá, je odvozen od toho, že se jedná po minutách o druhé dělení hodiny – latinsky pars minuta secunda. ( Minuta tak byla pars minuta prima – „ první zmenšená část“; používala se ještě další dělení např. pars minuta tertia, dnes se však zpravidla sekunda už dále dělí desetinně; v některých jazycích se však slovo pro šedesátinu sekundy zachovalo, ačkoliv se neužívá, např. v polštině či v arabštině, tálita. ) Výraz vteřina poprvé použil ( ve smyslu úhlu ) tepelský premonstrát, český buditel a vlastenec Josef Vojtěch Sedláček v roce 1822 v díle Základové měřictví, čili Geometrie ( pro minutu má pojem menšina a tercii třetina ). Jde o jeho neologismus ( rusismus ), nápodobu slova sekunda utvořenou z řadové číslovky vterý ( viz též heslo úterý ). Má se za to, že Sedláček ( který vytvářel terminologii matematiky a fyziky ) znal slovo wterý ( ve smyslu „ druhý ” ) z Rukopisu královédvorského, „ nalezeného ” v roce 1817 ( a po jistý čas ještě nepovažovaného za padělek ), a že jeho pravděpodobný autor, rusofil Václav Hanka, toto slovo nejspíše vytvořil podle ruského slova второй / vtoroj téhož významu. V ostatních slovanských jazycích se používá výhradně označení odvozené z latinského secundus. Odkazy Poznámky Reference Externí odkazy Jednotky rovinného úhlu" ]

[ "Minuta ( značka min ) je jednotka času a označuje 1 / 60 hodiny ( zlomek jedna šedesátina ). Minuta se dále dělí na šedesát sekund. Jednotka pochází z babylónské šedesátkové soustavy a má společný původ jako úhlová minuta ( značka ′ ). Šedesátina ( tedy minuta ) byla později označována latinsky jako pars minuta prima ( „ první zmenšená část“, minuere = zmenšit ), sekunda je pak 1 / 3600 ( tj. 1 / 60 z 1 / 60 ) a byla označena jako pars minuta secunda ( „ druhá zmenšená část“ ). Značení a vztah k soustavě SI Minuta jako jednotka času má značku min. Dosud přetrvávají i nyní nedoporučované značky m a ′ ( píší se za číselnou hodnotu bez mezery ), zejména pro časové trvání vyjádření v hodinách, minutách a sekundách; norma v tomto případě doporučuje pouze oddělování těchto tři číselných hodnot dvojtečnou bez uvedení jednotek ( pro dobu trvání 1 hodina a 32 minut a 47 sekund se tedy vedle správného zápisu 1: 32: 47 někdy používá i zápis 1 h 32 ′ 47 ″ nebo 1 h 32 m 47 s ). Jedna minuta je šedesátina hodiny. Jedna minuta se dělí na 60 sekund. Vzácně může být pro srovnání kalendářního a astronomického času určen jiný počet sekund ( tzv. přestupná sekunda ). 1 h = 60 min = 3600 s Minuta byla dříve v soustavě SI vedlejší jednotkou času. Tato kategorie však byla v roce 2007 zrušena a minuta je v současnosti považována za jednotku mimo soustavu SI, jejíž používání souběžně s jednotkami SI však akceptuje Příručka SI i Mezinárodní výbor pro míry a váhy ( CIMP ). Použití v astronomii V astronomii je minuta zpravidla jednotkou úhlovou. Hodinový úhel a rektascenze se však mohou udávat v jednotkách časových i úhlových. U minut je potřeba dávat pozor na záměnu úhlové a časové jednotky, neboť se číselně liší. Země se totiž otočí kolem své zemské osy o průměrných 15 ° za hodinu; u jednotek 60 krát menších tomu odpovídá 15 úhlových ( obloukových ) minut za minutu času. Původ Minuta znamená latinsky „ menší“, respektive „ zmenšená“ ( od slovesa minuere, zmenšovat ). V latině se minuta původně označovala jako „ ( pars ) minuta prima“ ( tj. první menší, poprvé zmenšená část ) a sekunda jako „ ( pars ) minuta secunda“ ( druhá menší, podruhé zmenšená ).", "V latině bylo možné dělit i dále - pars minuta tertia byla šedesátina sekundy a tak dále, toto dělení přešlo i do některých pozdějších jazyků, např. do polštiny ( tercja ). Minuta s přestupnou sekundou V definici koordinovaného světového času ( UTC ) může mít minuta i 61 či 59 sekund, kvůli zahrnutí přestupné sekundy. Reference Literatura Marie Bláhová ( 2001 ), Historická chronologie – nakl. Libri, s. r. o., Praha, Související články Minuta ( úhlová jednotka ) Sekunda Hodina Externí odkazy Jednotky času" ]

[ "Látka je jednou ze dvou základních forem hmoty ( vedle pole ). Z hlediska složení lze látky nahlížet několika způsoby. Fyzikální makroskopický přístup popisuje látky jako soubor jednotlivých fází, které mohou být různého skupenství a jejichž látkové vlastnosti charakterizují fyzikální veličiny jako hustota, modul pružnosti, viskozita, tepelná vodivost, elektrická vodivost, permitivita, permeabilita, index lomu apod. Moderní fyzika ukázala, že existují i velmi exotické formy látek, vykazující vlastnosti jako supravodivost či supratekutost. Chemický popis představuje látky jako soubor jednotlivých chemicky jednotných složek. Látky tvořené jedinou složkou se nazývají chemicky čisté látky. Různé chemicky čisté látky mají odlišné chemické vlastnosti a podle složení je lze charakterizovat buď jako chemicky rozložitelné sloučeniny nebo jako nerozložitelné chemické prvky. Mikroskopický popis pak představuje látky jako soubory různě vázaných stavebních částic. Na nejvyšší hierarchické úrovni jsou to molekuly, atomy a ionty. Tyto částice jsou na nižší úrovni popisované také jako složené. Atomové obaly jsou tvořeny elektrony, atomová jádra protony a neutrony. I protony a neutrony se na ještě nižší úrovni jeví jako vázané trojice kvarků. Fyzika vysokých energií objevila mnoho různých částic, které se běžně nevyskytují, a umožnila nalézt jednotný přístup k popisu jejich složení pomocí elementárních částic – leptonů a kvarků, u kterých již současné možnosti vědeckého poznání neumožňují nalézt vnitřní strukturu. Ke každé takové elementární částici navíc existuje antičástice, které lze nahlížet jako stavební částice exotické látky zvané antihmota. K popisu částic se používají charakteristické veličiny. Některé jsou známy i z makroskopického popisu, jako klidová hmotnost a elektrický náboj, některé jsou typické pouze pro mikrosvět ( např. spin, podivnost či půvab ).", "Homogenita a izotropie Rozlišujeme látky homogenní ( sourodé, stejnorodé ), u kterých se vlastnosti ( např. barva, hustota, teplota ) v celém objemu tělesa vůbec nemění ( nebo – v případě kontinuálního homogenního tělesa, jímž je například sloupec vzduchu od povrchu Země do stratosféry – se mění plynule ), a látky heterogenní ( různorodé, nestejnorodé ) složené z fyzikálních tělísek různých vlastností – například beton je obvykle složen z tělísek kameniva ( např. štěrku ), zrnek písku a jehlicovitých krystalků vzniklých krystalizací z mokré betonové směsi ( malty ) při jejím tvrdnutí. Jednotlivé homogenní látky, z nichž se skládá heterogenní směs ( soustava ) se nazývají fázemi dané soustavy. Podobným pojmem jsou látky izotropní, což jsou takové látky, které mají v každém směru stejné určité vlastnosti. Látky, které nejsou izotropní, se označují jako anizotropní látky. Běžné sklo je např. opticky izotropní, naopak v islandském vápenci se světlo šíří různě v různých směrech. Podobně anizotropní mohou být látky z hlediska pevnosti, pružnosti a podobných mechanických vlastností ( křehkost, štípatelnost ), z hlediska termických ( tepelná vodivost ) a elektrických vlastností ( elektrická vodivost, permitivita apod. ) Ukazuje to na skutečnost, že ač jsou z makroskopického hlediska homogenní, mají svou vnitřní strukturu. Fáze a skupenství Homogenní látky, tedy látky stejné fáze, mohou existovat ve třech základních skupenstvích – plynném, kapalném a pevném. Je to dáno pevností vnitřní struktury. Tekutiny nemají pevný tvar – přizpůsobí se tvarem tuhým hranicím. Rozdělují se na plyny, které jsou rozpínavé ( vyplní libovolný prázdný objem ) a dobře stlačitelné, a kapaliny, které při konstantním tlaku zachovávají svůj objem jsou stlačitelné jen velmi omezeně. Pevné látky pak zachovávají nejem objem, ale i svůj tvar. Pevné látky mohou být krystalické ( včetně kvazikrystalů ) nebo amorfní. Mezi skupenstvími homogenních látek nejsou vždy jasně stanovitelné hranice. Vazké kapaliny se pro rychlé děje mohou jevit jako tuhé látky, naopak některé tuhé látky v dlouhých časových obdobích mění svůj tvar.", "Podrobnějším popisem takových přechodů se zabývá reologie, která nabízí vlastní klasifikaci látek zobecňující klasifikaci podle skupenství. V některých případech se látky mohou ve větších měřítcích jevit také jako homogenní, ve skutečnosti se jedná o heterogenních směsi více fází – tzv. nepravé roztoky. Může se jednat o aerosoly – směsi plynu a kapiček kapalin ( mlha ) či částeček pevných látek ( dým ), o směsi kapaliny a plynových bublinek ( pěna, kapiček jiné nemísitelné kapaliny ( emulze ) či částeček pevných látek ( suspenze ), nebo o směsi částeček pevné látky v jiné pevné látce ( slitiny v pravém smyslu ). Složky, chemicky čisté látky Jednotlivé fáze, i když mohou mít velmi podobné či stejné fyzikální vlastnosti, se však mohou chovat odlišně při styku s jinými látkami, a to při totožných fyzikálních podmínkách. Vstupují do odlišných chemických reakcí, což se může projevit i následnou změnou vlastností fyzikálních. Přírodní vědy nalezly při pátrání po podstatě látek metody k oddělování těchto tzv. složek makroskopicky homogenních látek. Podrobíme - li homogenní látky např. cyklu ohřevu a následného ochlazování spojeného se změnou skupenství či rozpuštění ve vodě a následné krystalizaci, dochází u některých látek k tomu, že první podíly ( frakce ) získané ochlazením ( např. při destilaci ) mají jiné chemické složení než frakce získané později. Ukazuje se, že mnohé látky obsahují více složek, jedná se o tzv. homogenní směsi ( roztoky ) ( příkladem může být roztok soli ve vodě – slaná voda ). Homogenní směsi mohou být v plynném, kapalném i pevném skupenství ( tzv. tuhé roztoky ). Jen některé homogenní látky mají tu vlastnost, že při separačních ( dělicích ) procesech ( při rekrystalizaci, při destilaci, při sublimaci ) mají ve všech frakcích stejné chemické složení. Takové látky jsou ( chemicky ) čistými látkami a jsou tvořeny jedinou složkou. V chemických reakcích však dochází ke vzájemnému přetváření jednotlivých složek na složky jiné, např. slučování dvou chemicky čistých látek v jedinou chemicky čistou látku, nebo naopak rozklad chemicky čisté látky na dvě či více jiných. Cílevědomou snahou chemiků o rozkládání složek byly nalezeny chemicky čisté látky, které již dále nelze chemicky rozložit na látky jednodušší.", "Ty se nazývají chemické prvky ( elementy ), ostatní pak chemické sloučeniny, popsatelné jako složené ze dvou či více prvků. Chemická a fyzikální stejnorodost jsou přitom odlišnými aspekty. Makroskopicky homogenní látka v plynném skupenství tvoří vždy jedinou fázi, a to bez ohledu na to, že je směsí různých složek. Naopak chemicky stejnorodé pevné látky a výjimečně i kapaliny mohou tvořit více oddělených fází, lišících se fyzikálními vlastnostmi, které se na hranici mezi těmito fázemi skokem mění. Molekuly, atomy, ionty, subatomární částice Amedeo Avogadro ukázal, že plyny vstupují do chemických reakcí v objemech, jejichž poměry jsou pro danou reakci konstantní a jsou dány malými celými čísly. Podobně John Dalton ukázal, že poměry hmotností těchto látek jsou také stálé a vyjádřitelné malými celými čísly, v některých případech však odlišných od poměrů objemových. Teoretickým vysvětlením bylo, že prvky jsou v plynném skupenství tvořeny jednotnými částicemi, tzv. molekulami, nesoucími chemický charakter látky ( jak vstupují do reakcí ). Jednotlivé molekuly pak jsou tvořeny jedním nebo více atomy, tedy chemicky již nedělitelnými částicemi s danou hmotností. Chemický prvek libovolného skupenství je tak tvořen různě vázanými atomy jediného druhu. Látky v plynném skupenství jsou zejména při nízkém tlaku velmi rozvolněné – jsou tvořeny relativně volnými molekulami. Kapalné látky mají molekuly slabě vázané. U pevných látek může být struktura tvořena také molekulami ( jód ), ale zpravidla je charakter stavebních částic atomový či subatomový. U mnohých látek je charakter přechodný, často např. u tzv. makromolekulárních látek, jejichž molekuly jsou tvořené i mnoha tisíci atomů. Již klasická fyzika ukázala, že z atomů lze fyzikálními metodami vydělit záporně elektricky nabité částice ( elektrony ). Atomy ochuzené či obohacené o některé elektrony pak nesou kladný či záporný elektrický náboj a přitom se také, podobně jako neutrální atomy či molekuly, mohou účastnit chemických reakcí – hovoříme o iontech. Pevné látky jsou zpravidla tvořené vázanými atomy či ionty. Z elektricky nabitých částic, tedy iontů či elektronů je tvořeno tzv. čtvrté skupenství látky – plazma.", "Kvantová fyzika a fyzika nízkých teplot objevily i další stavy látek, někdy označované jako nová skupenství, např. supratekuté či Boseho - Einsteinův kondenzát. Z hlediska poznatků moderní fyziky je navíc látka tvořená atomy ( molekulami, ionty ) jen jednou z forem hmoty. Ukázalo se, že atomy je nutno považovat za částice složené z atomových jader a elektronů, jádra zase tvořená tzv. nukleony ( proton a neutron ). Bylo objeveno mnoho dalších subatomárních částic, které atomy netvoří a přesto je nutno je zahrnout pod současný pojem látky. Současná fyzika vysokých energií je schopna experimentálně prokázat, že známé formy látky lze považovat za různě vázané stavy 12 elementárních částic hmoty – 6 kvarků, 3 nabité leptony ( elektron, mion a tauon ) a 3 druhy neutrin – a jim odpovídajících 12 elementárnních částic antihmoty. Existují také formy hmoty, které nelze označit jako látku, i když mohou mít v určitých případech velmi podobné projevy. Jedná se o projevy fyzikálních silových polí a částic, které tato pole zprostředkují. Skupenství látky dle současných poznatků", "Od nejkondenzovanějšího k nejrozvolněnějšímu rozeznáváme: Boseho - Einsteinův kondenzát ( BEC ) – tvořen částicemi s celočíselným spinem, zaujímajícími stejný kvantový stav základní látka nitra neutronových hvězd ( tzv. neutronový degenerovaný plyn ) či ještě kondenzovanější látka nitra hypotetických kvarkových hvězd ( tzv. kvarková degenerovaná hmota ), vzniklé díky silné gravitaci kolapsem atomární látky – tvořené těsně uspořádanými neutrony ( připomíná látku atomového jádra ) či kvarky ( připomíná „ látku“ neutronu ) pevné, tvořené: ionty vázanými elektrostatickými silami, tzv. iontovou vazbou atomy vázanými tzv. kovalentní vazbou či koordinační vazbou, vysvětlitelnými jako kvantový jev, při kterém vázané atomy sdílejí jeden nebo více párů valenčních elektronů atomy vázanými tzv. kovovou vazbou, při které kationty atomů v těsném pravidelném uspořádání sdílejí společně relativně volné valenční elektrony – tzv. elektronový plyn. molekulami vázanými vodíkovou vazbou, Van der Waalsovými silami či jinými slabými molekulovými interakcemi kapalné – tvořené molekulami vázanými slabými interakcemi plynné – tvořené volnými molekulami plazma – tvořené relativně volnými ionty a elektrony kvark - gluonové plazma ( řidčeji též „ kvarková polévka“ nebo zkráceně „ kvagma“ ), ve kterém lze za rozvolněné považovat i stavební částice jader – protony a neutrony. Některé publikace označují jako zvláštní skupenství i takové kondenzované stavy látky, v nichž se projevují kvantové kolektivní vlastnosti částic ( fermiony látky se sdružují do tzv. Cooperových párů – bosonů ) odlišnými makroskopickými charakteristikami: suprapevné ( specifický stav pevného, průkazy jsou dosud nepřesvědčivé ) supratekuté ( specifický stav kapalného ) fermionový kondenzát ( BEC tvořený Cooperovými páry fermionů ) Odkazy Poznámky Reference Literatura Externí odkazy Hmota Chemické látky" ]

[ "Hmota je důležitý pojem fyziky, jeho význam se však zejména ve 20. století výrazně proměnil. Možnosti fyzikálního zkoumání dříve umožňovaly rozlišovat pouze makroskopické mechanické, optické a termické vlastnosti různých forem hmoty. Moderní obory fyziky nabídly nástroje k podrobnějšímu zkoumání vnitřní hierarchické struktury ( nejprve molekulární a atomární úroveň, později subatomární úrovně ) a odhalily společnou podstatu některých forem, dříve považovaných za odlišné ( např. světlo a radiové vlny ). Vlnový charakter částic a částicový charakter interakcí odhalený kvantovou fyzikou je pak důvodem, že se ve fyzikálním chápání pojem hmoty používá ve dvou hierarchicky odlišných významech: V širším významu je hmota výrazem pro veškeré fyzikálně zachytitelné formy objektivní reality, tedy toho, co existuje nezávisle na našem vědomí a jehož projevy lze objektivně zaznamenat či změřit. V užším fyzikálním významu je to pojem pro substanci, ze které jsou složeny fyzikální objekty, tj. význam, pro který se v české fyzikální terminologii ustálilo slovo látka. Látka a pole Fyzika tradičně rozlišovala dva projevy hmoty: látka, skládající se z částic s klidovou hmotností, a pole, které by se podle klasické fyziky nemělo skládat z částic, ale projevovat se jako kontinuum ve svých vlastnostech. Dnes, podle standardního modelu, je všeobecně přijímána představa rozdělení forem hmoty podle charakteru elementárních částic hmoty – na látkové částice ( často nesprávně nazývané také\" částice hmoty\" ), tedy kvarky a leptony ( všechny mají polocelý spin, proto patří do fermionů, a ke každé existuje odpovídající antičástice ) a na polní částice ( intermediální, tedy zprostředkující interakci ) a mající celočíselný spin, tedy patřící do bosonů. Pojem látka označuje veškerou hmotu, z níž se skládají předměty kolem nás. Tradičně se rozlišují tři její základní skupenství: pevné, kapalné a plynné; později začalo být jako 4. skupenství označované plazma a moderní fyzika přidala další odlišné formy, často také označované jako skupenství ( Boseho - Einsteinův kondenzát apod. ).", "V moderní fyzice jsou látka a pole, přinejmenším v mikrosvětě, dva navzájem spjaté „ projevy“ či „ strukturní formy“ hmoty, protože se ukázalo, že: Elementární částice látek vystupují jako kvanta ( nejmenší nedělitelné množství ), resp.\" zhuštěniny\" polí, ztrácejí tedy čistě korpuskulární povahu. Fyzikální pole ztrácejí plnou kontinuitu a mohou se strukturovat do kvant ( fotony, gravitony ), neboli polních částic. Pojem částice ( včetně elementárních částic ) se – přinejmenším v mikrosvětě – používá pro úplně veškeré mikrofyzikální hmotné objekty, nezávisle na tom, či při vzájemném působení mají strukturu / podobu klasických částic ( látkové částice ) nebo pole. Skutečnost, že na každý hmotný objekt ( částici i pole ) je možné se dívat buď jako na částici, nebo jako na vlnu, nazýváme korpuskulárně - vlnový dualizmus ( či\" dualizmus vlna - částice\" ). Fyzikální experimenty a astrofyzikální pozorování poskytují indicie, že mimo standardní model existují ještě další formy existence hmoty. Klasická hmota ( tzv. baryonová hmota či látka, tj. hvězdy, planety atp. ) představuje podle výsledků pozorování pouze zhruba 5 % celkové hustoty energie vesmíru. Intenzivně se hledají částice tzv. temné hmoty, která by měla představovat zhruba 26,5 % hustoty energie vesmíru a měla by mít schopnost gravitačního shlukování ( mohla by vysvětlit problémy v dynamice galaxií ). Předpokládá se, že má formu látky, pro kterou standardní model nemá vhodné částice. Zbytek, zhruba 68,5 %, připadá na zcela neznámou formu, temnou energii ( ta je pravděpodobně zodpovědná za zrychlující se expanzi našeho vesmíru ). Údaje z měření mikrovlnného reliktního záření sondou Planck ( 2018 ) odvozené pro standardní model ΛCDM se přitom shodují s novějším ( 2023 ) určením z rozložení pozorovaných galaktických klastrů a jejich hmotností. Většina teorií předpokládá polní charakter temné energie, může se však jednat o obecnější, inherentní vlastnost fyzikálního prostoru. Jsou rozpracovány i alternativní teorie, nahrazující objektivní existenci temné hmoty a temné energie modifikací fyzikálních zákonů gravitace.", "Složení hmoty Následuje zjednodušený model složení známých forem hmoty ( odsunutý řádek znamená, že předcházející se skládá z následujících; ne všechny meziúrovně se pro danou formu látky nutně musejí realizovat ): hmota: látka: molekuly: atomy: a ) hadrony ( např. protony, neutrony, mezony ) a jejich antičástice: kvarky a antikvarky b ) leptony ( např. elektrony, miony, neutrina ) a jejich antičástice ( např. pozitron ) pole: fotony gluony intermediální bosony W +, W − a Z 0 Higgsův boson gravitony ( hypotetické – zatím nejsou experimentálně ověřeny ) Pojem hmota není, na rozdíl od pojmu hmotnost, přesně definován. V angličtině odpovídá pojmu matter, který se pro pole ( field ) většinou nepoužívá. Skupenství látky ( hmoty ) Od nejkondenzovanějšího k nejrozvolněnějšímu existují následující skupenství odvozená od elektricky neutrální atomární látky: Boseho – Einsteinův kondenzát ( BEC ) pevné kapalné plynné plazma kvark - gluonové plazma ( řidčeji též\" kvarková polévka\" nebo zkráceně\" kvagma\" ). Některé publikace označují jako zvláštní skupenství i takové kondenzované stavy látky, v nichž se projevují kvantové kolektivní vlastnosti částic ( fermiony látky se sdružují do tzv. Cooperových párů – bosonů ) odlišnými makroskopickými charakteristikami ( od nejkondenzovanějšího k nejrozvolněnějšímu ): fermionový kondenzát ( BEC tvořený Cooperovými páry fermionů ) suprapevné ( specifický stav jak s vlastnostmi pevného krystalu tak supratekuté látky, dřívější experimentální průkazy byly zpochybňovány ) supratekuté ( specifický stav kapalného )", "Jsou teoreticky předpovězena a astrofyzikálním pozorováním podpořena i další kondenzovaná skupenství látky, která umožňuje stlačení silnou gravitací velmi hmotných vesmírných objektů: degenerovaný kvarkový plyn ( látka tvořící jádra neutronových hvězd a hypotetické kvarkové hvězdy; degenerovaná hmota, obdobná obřímu exotickému baryonu v nejnižším možném energetickém stavu, tvořenému mnoha kvarky ) degenerovaná podivná hmota ( hypotetická látka, která může být obsažena v neutronových hvězdách; degenerovaná hmota, obdobná obřímu neutrálnímu hyperjádru v nejnižším možném energetickém stavu ) degenerovaný neutronový plyn ( látka tvořící neutronové hvězdy; neutrální degenerovaná hmota, obdobná obřímu atomovému jádru v nejnižším možném energetickém stavu, tvořenému mnoha neutrony ) těsné uspořádání atomových jader s degenerovaným elektronovým plynem ( látka tvořící bílé trpaslíky, obdobná těsnému kovovému krystalu v nejnižším možném energetickém stavu ) Přechody hmoty z jednoho skupenství na druhé ( fázová přeměna ) se zabývá termodynamika. Pevné látky Pevné látky se rozlišují na krystalické ( včetně kvazikrystalů ) a amorfní. Pevné látky ( výjimečně i kapalné – např. helium ) mohou mít více fází, tedy forem se stejným složením ale jinými mikroskopickými ( strukturní uspořádání částic ) a makroskopickými ( termodynamickými, elektromagnetickými ) vlastnostmi. Např. u ledu bylo již popsáno aspoň 16 krystalických a 3 amorfní fáze. Odkazy Poznámky Reference Literatura Ottův slovník naučný, heslo Hmota. Sv. 11, str. 386 Ottův slovník naučný nové doby, heslo Hmota ve fyzice. Sv. 4, str. 1154 E. Schrödinger, Co je život? Duch a hmota. K mému životu. Brno: VUTIUM 2004 - 254 s. 22 cm Související články Gravitace Fyzikální pole Externí odkazy Visionlearning Module on Matter Matter in the universe How much Matter is in the Universe?" ]

[ "Hustota představuje hodnotu dané veličiny vztažené k jednotkovému objemu ( bývá také označována jako objemová hustota ), jednotkovému obsahu plochy ( pak se hovoří o plošné hustotě ) nebo jednotkové délce ( pak se hovoří o lineární hustotě ). Hustota se také mění v závislosti na teplotě, tlaku a látkovém množství ( viz stavová rovnice ). Používá se nejen ve fyzice ( např. hustota hmotnosti, objemová hustota částic, hustota elektrického náboje apod. ), ale také v jiných oborech vědy ( viz např. hustota pravděpodobnosti, hustota zalidnění, optická hustota ). Je - li uveden pojem hustota bez dalšího upřesnění, je tím téměř vždy myšlena hmotnost jednotkového objemu. Stejný význam má veličina objemová hmotnost, zaváděná pro pórovité a sypké látky. Hustota jako fyzikální veličina Hustota, zřídka označovaná také\" přesněji\" jako hustota hmotnosti či zastarale měrná hmotnost, je fyzikální veličina, která vyjadřuje hmotnost objemové jednotky látky. Hustota se značí: ρ [ ró ] Značení a jednotky Doporučená značka veličiny: ρ [ ró ] Jednotka SI: kilogram na metr krychlový, značka jednotky: kg / m 3 ( kg · m − 3 ) Další používané jednotky: gram na centimetr krychlový g / cm 3, kilogram na litr kg / l Měřidla: hustoměr, pyknometr, Mohrovy vážky a další, pro hrubé stanovení postačí odměrný válec Vzorec Hustota je definována jako podíl hmotnosti a objemu tělesa, tzn. Hustota v jednotlivých částech tělesa nemusí být stejná, ale může se měnit. Hustota se také může měnit s teplotou, tlakem, látkovým množstvím a v čase ( při studiu tuhých těles lze však závislost na čase obvykle zanedbat ). Obecně je tedy hustota funkcí souřadnic, teploty, tlaku a času, tzn.. V takovém případě je potřeba sledovat hustotu v různých částech tělesa, přičemž její velikost získáme ze vztahu Pokud je těleso popisováno soustavou hmotných bodů, potom lze hmotnostní element vyjádřit jako součet hmotností jednotlivých bodů, které se nacházejí v objemu, tzn., kde je hmotnost - tého hmotného bodu.", "Uvažujeme - li s rovnoměrným rozložením látky v prostoru ( např. v mechanice kontinua ), lze pro získání hustoty v daném bodě použít vztah, kde naznačená derivace se bere v tzv.\" makroskopickém smyslu\", tedy limitní proces končí na elementech objemu, ve kterých se neprojevuje částicová struktura látek. Ve speciálních případech, kdy se lokální hustota mění skokem a derivace ani ve výše uvedeném makroskopickém smyslu neexistuje ( pórovité látky, sypké látky ), existuje pouze průměrná hodnota pro větší elementy objemu. V těchto případech se doporučuje nazývat tuto veličinu objemovou hmotností. Příklady hustot některých materiálů vzduch ~ 1,29 kg / m 3 aerogel ~ 1,9 kg / m 3, nejlehčí člověkem vyrobená pevná látka benzín ~ 750 kg / m 3 voda ~ 1000 kg / m 3, mořská voda ~ 1025 kg / m 3 osmium ~ 22 590 kg / m 3, chemický prvek s největší hustotou bílý trpaslík ~ 109 kg / m 3 neutronová hvězda ~ 1013 – 1015 kg / m 3 Objemová hmotnost Zejména v technických, ale i některých dalších oborech ( stavební inženýrství, zemědělství ) se při popisu vlastností sypkých a pórovitých látek rozlišuje hustota ( anglicky particle density ) a objemová hmotnost ( anglicky bulk density ). Motivace k zavedení Bude - li žula v kompaktní formě, bude mít krychle o straně 1 m hmotnost cca 2700 kg, hustota bude tedy 2700 kg / m 3. Bude - li materiálem žulový štěrk, do nádoby stejného objemu se vejde pouze cca 2000 kg štěrku ( obsahujícího i vzduchové mezery ), objemová hmotnost bude tedy 2000 kg / m 3. Žula ve formě štěrku má tedy jinou objemovou hmotnost než hustotu. Stejně tak pytel brambor má jinou objemovou hmotnost než je hustota samotného bramboru. Podobné platí pro pórovité formy látek – např. kompaktní forma nějakého plastu má větší hustotu než je objemová hmotnost jeho pěnové formy. Definice, značka a jednotky Objemová hmotnost je definována jako poměr hmotnosti tělesa ku celkovému objemu Vc tělesa včetně pórů, mezer a dutin, tedy objemu stanoveného z tzv. vnějších rozměrů.", "Doporučená značka veličiny: ρV Dříve používaná ( dnes nedoporučovaná ) značka: mV Jednotky má objemová hmotnost stejné jako hustota: Hlavní jednotka v soustavě SI: 1 kg / m 3; Často v praxi používaný dekadický násobek: 1 g / cm 3 = 103 kg / m 3. Vztah k hustotě Objemová hmotnost látky je veličina závislá nejen na hustotě vlastní látky ( v kompaktním stavu ), ale i na hustotě látky vyplňující póry. Zpravidla jsou póry vyplněny suchým vzduchem ( nebo jiným plynem ) s hustotou zanedbatelnou vzhledem k hustotě vlastní látky. V takovém případě je objemová hmotnost dané formy látky vždy menší nebo rovna hustotě této látky, rovnost platí pro kompaktní formu bez pórů:. Vztah je v tomto přiblížení jednoznačně určen poměrem objemu pórů V 0 a objemu celkového Vc, tzv. pórovitostí ( značené zpravidla nc ). Pórovitost je možné stanovit i ze známé objemové hmotnosti a hustoty materiálu, z toho plyne následující vztah:. V praxi jsou běžné i případy, kdy látku vyplňující póry nelze zanedbat. Pokud je část póru vyplněna vodou, tak je třeba vždy uvést konkrétní vlhkost materiálu, protože jeho objemová hmotnost je větší než v suchém stavu. Příklady pro dřevo: Dřevo má hustotu dřevní báze pro všechny druhy dřev skoro stejnou hodnotu a to kolem 1530 kg / m 3. Objemová hmotnost v suchém stavu je pro např. buk 720 kg / m 3, v čerstvém stavu 980 kg / m 3. Za dřevo s nejmenší objemovou hmotností ( v suchém stavu ) se považuje balsa s hodnotou 130 kg / m 3. Na opačném konci žebříčku je guajak posvátný s hodnotou 1360 kg / m 3, tedy velmi blízkou hustotě dřevní báze bez pórů. Plošná hustota Hustota jednotky plochy, většinou 1 m 2, vyjadřovaná v g / m 2. Uvádí se u papíru, textilií, tkanin a jiných materiálů. Poznámky Odkazy Reference Související články Hustoty látek Objemová koncentrace Fyzikální veličina Tenzorová hustota Externí odkazy Fyzikální veličiny Určování" ]

[ "Termodynamická teplota ( též absolutní teplota nebo zkráceně teplota ) je fyzikální stavová veličina dobře definovatelná pro termodynamické systémy ve stavu termodynamické rovnováhy, rostoucí s růstem vnitřní energie systému. Její nerovnost určuje směr samovolného ( tedy bez konání práce ) přestupu tepla od teplejšího systému k systému chladnějšímu, uvedou - li se do tepelného kontaktu. Značení Symbol veličiny: T ( angl. temperature ) Základní jednotka SI: kelvin, značka jednotky K Další používané jednotky: stupeň Rankina ° R Měřící přístroje teploměr kapalinový ( rtuťový, lihový ), plynový, teploměr bimetalový, teploměr elektrický ( termoelektrický, odporový ), teploměr radiační ( pyrometr ) Související články Teplota Barevná teplota Fyzikální veličiny Teplota Termodynamika Statistická mechanika" ]

[ "Elektrický náboj je fyzikální veličina a vlastnost hmoty. Hmota nesoucí elektrický náboj je zdrojem elektromagnetického pole a zároveň v elektromagnetickém poli na ni působí Lorentzova síla. Polarita elektrického náboje může být kladná nebo záporná. Dle konvence protony nesou kladný náboj a elektrony záporný. V klidu se náboje stejné polarity elektrostaticky odpuzují, opačné přitahují. Celkový elektrický náboj se zachovává a těleso s nulovým celkovým nábojem se označuje jako elektricky neutrální. Náboj není neomezeně dělitelný, ale vyskytuje se v násobcích elementárního náboje ( proton nese náboj +, elektron − ). Elektrický náboj je skalární a extenzivní veličina. Jeho hlavní jednotkou v soustavě SI je coulomb ( C ), pojmenovaný po francouzském fyzikovi Charlesi - Augustinovi de Coulombovi. Klasická elektrodynamika pomocí chování elektrického náboje popisuje elektromagnetickou interakci, jednu ze čtyř základních interakcí. V případě významných kvantových jevů je však nutné použít kvantovou elektrodynamiku, která s elektrickým nábojem přímo nepracuje. Namísto něj se zabývá interakcí kvantového pole fotonů s kvantovými poli ostatních druhů elementárních částic. Elektrický náboj se měří přímo pomocí elektrometru či elektroskopu a nepřímo integrací elektrického proudu podle času. Historie George Stoney navrhl po objevu kvantování elektrického náboje, aby se základnímu kvantu elektrického náboje říkalo „ elektron“. Bylo to před objevením elektronu ( částice ) J. J. Thomsonem v roce 1897. Dnes tuto veličinu nazýváme elementární náboj. Jednotka elektrického náboje coulomb byla navržena v roce 1946 a ratifikována v roce 1948. Veličina a jednotky Elektrický náboj ( též velikost nebo množství elektrického náboje ) je skalární a extenzivní veličina s obvyklou značkou nebo. Hlavní jednotka Hlavní jednotkou elektrického náboje v soustavě SI je coulomb ( C ), pojmenovaný po francouzském fyzikovi Charlesi - Augustinovi de Coulombovi. Jedná se o odvozenou jednotku rovnou ampérsekundě ( A · s ) neboli náboji, který je elektrickým proudem jeden ampér přenesen za jednu sekundu: 1 C = 1 A · s Velikost coulombu i ampéru je definovaná fixací číselné hodnoty velikosti elementárního náboje & VeryThinSpace;: = ( přesně )", "Dílčí jednotky Z dílčích jednotek soustavy SI se používá zejména milicoulomb ( mC, tisícina coulombu ) a mikrocoulomb ( μC, miliontina coulombu ). Vedlejší jednotky Ampérhodina ( 1 Ah = 3600 C ) se používá v elektrotechnice zejména při uvádění kapacity galvanických článků. Častá je též miliampérhodina ( mAh ), tedy tisícina ampérhodiny. Elementární náboj ( ) zmíněný výše se jako jednotka náboje často vyskytuje ve fyzice a chemii. Jiné soustavy jednotek V soustavách jiných než SI má náboj obecně jiný rozměr a jeho jednotka i jinou velikost. Například v elektrostatické variantě soustavy CGS, CGS - ESU, je jednotkou statcoulomb neboli franklin o velikosti 1 Fr = 1 g 1 / 2 ⋅ cm 3 / 2 ⋅ s − 1; v magnetické variantě, CGS - EMU, je jednotkou 1 abcoulomb = 1 g 1 / 2 ⋅ cm 1 / 2. Související veličiny Hustota náboje Intenzivním protějškem elektrického náboje je hustota náboje, která vyjadřuje množství náboje v jednotce objemu ( například uvnitř tělesa ), plochy ( například na povrchu tělesa ) nebo délky ( například vlákna ). Při zkoumání makroskopických těles můžeme k popisu rozložení elektrických nábojů v tělese využít hustotu elektrického náboje. Elektrický proud Elektrický proud vyjadřuje, kolik náboje projde přes určitou plochu za jednotku času: Pohybující se elektrický náboj je popisován pomocí elektrického proudu. Hustota elektrického proudu Intenzivním protějškem elektrického proudu je vektor hustoty elektrického proudu, který vyjadřuje, jak velký proud teče jednotkovou plochou a jakým směrem: kde je plocha kolmá na směr pohybu náboje, je jednotkový vektor ve směru pohybu kladného náboje, je hustota náboje, je rychlost pohybu nosičů náboje. Polarita Elektrický náboj může mít kladnou nebo zápornou hodnotu, čímž se odlišuje od hmotnosti, která je vždy kladná. O tělesech nesoucích kladný náboj říkáme, že jsou kladně nabitá, a tělesa se záporným elektrickým nábojem označujeme jako záporně nabitá. Volba kladného a záporného náboje je dána pouze konvencí ještě před objevem elektronu, podle které byl směr elektrického proudu stanoven jako směr od kladného pólu k zápornému; tím pádem došlo k tomu, že elektronu byl posléze přisouzen záporný náboj.", "Celkový elektrický náboj Celkový elektrický náboj tělesa je záporný, pokud celkový počet jeho elektronů je větší než celkový počet jeho protonů, kladný v opačném případě. Tělesa se stejným počtem protonů a elektronů mají nulový náboj a jsou označována jako elektricky neutrální. Tělesa ( částice ) s nulovým elektrickým nábojem se nazývají elektricky neutrálními tělesy. Tělesa ( částice ) s elektrickým nábojem ( říkáme o nich, že nesou elektrický náboj ), se označují jako nabitá tělesa. Pokud se v tělese nachází více elektrických nábojů, je výsledný elektrický náboj tělesa roven algebraickému součtu elektrických nábojů jednotlivých částí, tzn., kde označuje elektrický náboj - té části tělesa a je jeho celkový elektrický náboj. Některá tělesa mohou obsahovat nositele kladného i záporného náboje ( často ve velkém množství ), přičemž celková hodnota elektrického náboje takového tělesa může být nulová, tzn. těleso jako celek je elektricky neutrální. Přestože je celkový elektrický náboj tělesa nulový, bude i takové těleso působit na své okolí určitými elektrickými silami. Nebudou - li nositelé náboje rozptýleni po tělese rovnoměrně, bude se působení těchto sil projevovat i v makroskopickém měřítku. Taková tělesa pak označujeme jako polarizovaná. Díky elektrostatické indukci se přitahuje i těleso nabité s neutrálním. Zákon zachování elektrického náboje Celkový elektrický náboj ( quantum ) izolované soustavy zůstává konstantní bez ohledu na změny uvnitř samotné soustavy. Tento zákon je vlastní všem procesům známým ve fyzice a lze jej v lokální podobě odvodit z měřítkové invariance vlnové funkce. Výsledkem zachování náboje je rovnice kontinuity náboje a proudu: Obecně, rychlost změny hustoty náboje v objemu je rovna plošnému integrálu přes hustotu proudu procházejícího uzavřenou plochou pod úhlem rovnajícího se proudu: Pro elektrický náboj platí zákon zachování elektrického náboje, což znamená, že celkový náboj izolované soustavy se nemůže změnit. Při vzájemném působení ( interakci ) elektricky nabitých částic bylo zjištěno, že celkový elektrický náboj systému, v němž k interakci dochází se nemění, tzn. nedochází k samovolnému vzniku nebo zániku elektrického náboje. Celkové množství náboje v elektricky izolované soustavě tedy zůstává konstantní. Tato skutečnost se označuje jako zákon zachování elektrického náboje. Podle tohoto zákona nelze elektrický náboj vytvořit ani zničit, lze jej jen přemístit. Experimentálně bylo také prověřeno, že velikost elektrického náboje se při jeho pohybu nemění. Tím se elektrický náboj odlišuje např. od hmotnosti, která podle teorie relativity s rostoucí rychlostí vzrůstá.", "Říkáme, že velikost elektrického náboje zůstává invariantní při transformacích vztažné soustavy. Coulombův zákon Elektrostatickou sílu, kterou na sebe vzájemně působí dva bodové náboje ve vakuu, popisuje Coulombův zákon. Ten říká, že velikost této síly je, kde a jsou velikosti nábojů, je vzájemná vzdálenost nábojů, je permitivita vakua. Při kladném součinu je tato síla odpudivá, při záporném přitažlivá. Síly působící mezi dvěma nabitými ( nepohybujícími se ) tělesy jsou přitažlivé, jestliže mají tělesa náboje s opačnými znaménky, a odpudivé, pokud mají tělesa náboje se shodnými znaménky. Tyto síly se označují jako elektrostatické. Pohybující se nabitá tělesa na sebe navíc působí magnetickými silami. Elektromagnetické pole a Lorentzova síla Náboj ve svém okolí vytváří elektrické pole, pohybující se náboj navíc magnetické pole. Tato dvě pole dohromady tvoří elektromagnetické pole. Na náboj ve vnějším elektrickém poli působí elektrická síla, na pohybující se náboj v magnetickém poli magnetická síla. Výslednice těchto dvou sil se nazývá Lorentzova síla. Časově ustálenými elektrickými silami se zabývá elektrostatika. Nosiče elektrického náboje Z elementárních částic nesou elektrický náboj kvarky a antikvarky, některé leptony ( elektron, mion, tauon a jejich antičástice pozitron, antimion a antitauon ) a boson W ( jedna z intermediálních částic ). Ostatní leptony ( neutrina a antineutrina ) a bosony jsou neutrální. Náboj antičástice je vždy opačný k náboji dané částice. V běžné látce nesou elektrický náboj pouze kladné protony ( složené z kvarků ) a záporné elektrony ( elementární ). Až na znaménko je velikost náboje protonu a elektronu stejná, rovná elementárnímu náboji. Protony jsou s elektricky neutrálními neutrony vázané v atomovém jádře ( s výjimkou vodíku 1, jehož jádro tvoří jediný proton ). Kladně nabité atomové jádro spolu s obalem ze záporně nabitých elektronů tvoří atom a atomy se mohou spojovat chemickými vazbami do molekul a krystalů. Má - li atom, molekula nebo jejich skupina celkový počet protonů a elektronů stejný, jde o neutrální částici.", "Pokud se tento počet liší, jedná se o elektricky nabitý ion ( při chybějících elektronech kladný kation, při přebývajících elektronech záporný anion ). Elektrony mohou být vázané v elektronovém obalu atomu nebo v chemické vazbě, delokalizovaně vázané v molekule, volně pohyblivé uvnitř látky ( například v kovu ) nebo zcela nevázané ( například v plazmatu nebo vakuu ). Uspořádaný pohyb nabitých částic tvoří elektrický proud. Elektricky vodivá prostředí tedy obsahují volně pohyblivé nosiče náboje, kterými mohou být elektrony, ionty či malá nabitá tělíska ( například prach ). V kovech a supravodičích jsou to elektrony. V polovodičích to mohou být elektrony, které v mřížce chemických vazeb přebývají ( volné elektrony ) nebo chybí ( díry ). V elektrolytech vedou proud ionty. V plazmatu pak nevázané elektrony a ionty ( především kationty ). Elektrické náboje, které se mohou volně pohybovat ( např. ve vodičích ), se označují jako volné náboje. Při polarizaci dielektrika se objevuje také polarizační náboj. Polarizační náboje se na rozdíl od nábojů ve vodičích nemohou v dielektriku přemisťovat na makroskopické vzdálenosti. Proto bývají označovány jako vázané náboje. Celková hodnota vázaných nábojů vzniklých polarizací v celém objemu tělesa je vždy nulová. Existence a rozložení těchto polarizačních nábojů je spojena s přítomností elektrostatického ( popř. jiného fyzikálního ) pole. V některých případech však pro nás není rozložení náboje v tělese podstatné, a celé těleso můžeme nahradit tzv. bodovým nábojem. Pojem bodového náboje je analogií pojmu hmotného bodu v mechanice. Kvantování elektrického náboje Elektrický náboj není spojitě dělitelný, ale vyskytuje se v celočíselných násobcích elementárního náboje. Kvarky sice mají náboj v násobcích třetiny, ale vždy se spojují do hadronů ( například proton a neutron ) s celočíselným násobkem. Náboj je také kvantovaný, což znamená, že jeho hodnota je vždy násobkem elementárního náboje, což je nejmenší elektrický náboj, který může volně existovat. Tato vlastnost se také někdy nazývá zákon kvantování náboje. Kvarky mají menší náboje, násobky, ale ty se vždy spojí do částice, která má jako náboj přirozený násobek. Proton má náboj a elektron.", "Přestože je ve fyzice elektrický náboj často považován za veličinu, které lze přiřadit jakoukoli hodnotu, je dnes již známo, že celkový elektrický náboj je vždy celočíselným násobkem tzv. elementárního náboje ( elektrický náboj je tedy kvantován ). Velikost tohoto elementárního náboje je rovna náboji elektronu. I malé množství látky však obsahuje velké množství elektrických nábojů, což nás opravňuje přiřazovat celkovému náboji makroskopického tělesa hodnoty, které nemusí být celočíselným násobky elementárního náboje. Faradayova konstanta Faradayova konstanta se někdy používá jako jednotka při výpočtech v elektrochemii, jedná se ' o velikost náboje jednoho molu elektronů, tj.. Měření K přímému měření celkového elektrického náboje tělesa se používá přístroj zvaný elektrometr. Jednoduchým druhem elektrometru je elektroskop tvořený odpuzujícími se plátky kovu. K nepřímému měření náboje prošlého vodičem během určitého časového intervalu lze využít definiční vztah mezi nábojem a proudem, tedy integrovat podle času proud protékající vodičem měřený ampérmetrem: Při konstatním proudu se tento vztah zjednoduší na prostý součin proudu a času: Odkazy Reference Literatura Související články Coulombův zákon Elektrický proud Elektrické napětí Elektrický potenciál Elektrizace tělesa Elektromagnetismus Externí odkazy Náboj Elektromagnetismus" ]

[ "Antoni Grabowski ( 11. června 1857 Nowe Dobre – 4. července 1921 Varšava ) byl polský inženýr chemie, polyglot, který znal 30 jazyků, a raný propagátor esperanta. Grabowski je autor řady vědeckých a technických děl. Jeho hlavním dílem je překlad nejznámějšího díla Adama Mickiewicze Pan Tadeusz do esperanta ( Sinjoro Tadeo ). Jeho prvním překladem do esperanta byla povídka Sněžná bouře od Alexandra Sergejeviče Puškina. Dílo Slavná je Grabowského mezinárodní antologie básní El Parnaso de Popoloj obsahující 110 překladů básní z 30 jazyků. Grabowski je nazýván otcem esperantské poezie, pro svůj překlad eposu Sinjoro Tadeo ( Pan Tadeáš ), v kterém vyvrcholilo jeho překladatelské umění. Jako první začal široce užívat všech možností esperantské struktury a mluvnice, zavedl bezprostřední tvoření sloves z podstatných a přídavných jmen a zavedl mnohé vhodné a šťastně vybrané novotvary, tzv. neologismy. Je také autorem slovníku Granda Vortaro Pola - Esperanta kaj Esperanta - Pola. Původních básní není mnoho, ale je mezi nimi například báseň La Tagiĝo, téměř druhá hymna esperantistů, Reveno de l ' Filo a Sur unu kordo. Překlady do esperanta La gefratoj od Johanna Wolfganga Goetha Ŝi, la tria od Henryka Sienkiewicze Pekoj de l ' Infaneco od Bolesława Prusa Mazepa, En Svisujo a Patro de Pestuloj od Juliusze Słowackého Halka, opera Stanisława Moniuszka Další závažná díla Postrikolto Elektitaj Vetsaĵoj Nova Antologio La Liro de la Esperantistoj Libro de Profetoj Reference Externí odkazy Polští esperantisté Překladatelé do esperanta Překladatelé z polštiny Překladatelé z němčiny Esperantská literatura Polští polygloti Narození v roce 1857 Narození 11. června Úmrtí v roce 1921 Úmrtí 4. července Úmrtí ve Varšavě Muži Zemřelí na infarkt myokardu Pohřbení na Powązkowském hřbitově Absolventi Vratislavské univerzity Volapükisté" ]

[ "Vasilij Nikolajevič Devjatnin ( 1862 – 28. března 1938 ) byl ruský učitel, esperantista a stylista. Dílo Jeho dílo Nevola mortignito - báseň Edziĝo - drama Nefinita Dramo - drama La instruita mimikisto - drama Unuaj Esperantistaj Satiroj - učebnice Elementa Esperanta Sintakso - učebnice Esperant Afiksaro - učebnice Propaganda Piedvojaĝo - spis Překlady Boris Godunov - Alexandr Puškin Ruslano kaj Ludmila - Alexandr Puškin Poltava - Alexandr Puškin Husaro - Alexandr Puškin La reĝo judea - Romanov Garantio - Fridrich Schiller Infano de Zorgo - Johann Gottfried Herder Demono kaj Anĝelo - Michail Jurjevič Lermontov Související články Esperantská literatura Externí odkazy Esperantská literatura Oběti Velké čistky Narození v roce 1862 Úmrtí v roce 1938 Muži" ]

[ "Heinrich August Luyken ( 10. prosinec 1864 – 21. září 1940 ) byl německý spisovatel ( později britský občan ) píšící v esperantu. Je autorem několika dobrodružných románů, z nichž se největšího ocenění dočkal román z prostředí starověkého Babylonu, Pro Iŝtar. Bibliografie Paŭlo Debenham ( 1912 ), Mirinda amo ( 1913 ), Stranga heredaĵo ( 1922 ) Pro Iŝtar ( 1924 ) Externí odkazy Heinrich August Luyken na webu esperanto.net Spisovatelé píšící esperantem Němečtí spisovatelé Narození v roce 1864 Narození 10. prosince Úmrtí v roce 1940 Úmrtí 21. září Muži" ]

[ "Henri Vallienne ( 19. listopadu 1854 – 1. prosince 1908 ) byl francouzský lékař, esperantista. Dílo Původní tvorba KASTELO DE PRELONGO - rozsáhlý původní román, plný dobrodružství, záhad, intrik a justičních omylů ĈU LI - román, stylově revidován K. Kalocsayem Překlady do esperanta Manon Lescaut od A. Prévosta, MARGOT od Musseta, ENEIDO od Vergilia, LA METAMORFOZOJ od Ovidia - zůstala v rukopise, LA AVENTUROJ DE TELEMAKO od Fénelona - zůstala v rukopise. Odkazy Externí odkazy Esperantská literatura Esperantská literatura Narození v roce 1854 Úmrtí v roce 1909 Muži" ]

[ "Hendrik Bulthuis ( * 1865 – 1945 ) byl nizozemský celní úředník, autor a překladatel. Jeho více než 30 děl je psáno esperantem. Měl pozoruhodný vypravěčský talent. Dílo Jeho původní romány ( v esperantu ): Offspring of Orpheus ( eo: Idoj de Orfeo ( 1923 ) ), Joseph and Potifer ' s Wife ( eo: Jozefo kaj la edzino de Potifar ( 1926 ) ), Land of Hell (? ) ( eo: Inferio ), The Fuzzy Hand ( eo: La Vila Mano ( 1928 ) ). Původní hry ( v esperantu ): Poor in Spirit ( eo: Malriĉa en spirito ), Uncle from America ( eo: Onklo el Ameriko ( 1922 ) ) Sbírka básní: The Two Ships ( eo: La Du ŝipoj ( 1909 ) ). Přeloženo z jiných jazyků do esperanta Two Tickets ( eo: Du biletoj ( 1907 ) ) Never Better than Late Salome ( 1910 ) Character ( eo: Karaktero ( 1921 ) ) Diary of a Village Clerk ( eo: Taglibro de vilaĝ - pedelo ( 1921 ) ) Josepha ( 1922 ) Little John ( eo: La Malgranda Johano ( 1926 ) ) The Lion of Flanders ( eo: La Leono de Flandrujo ( 1929 ) ) by Hendrik Conscience. Translated from Flemmish. Jane Eyre ( 1930 ) Emperor and Galilean ( eo: Imperiestro kaj Galileano ( 1930 ) ) Související články Esperantská literatura Externí odkazy Esperantská literatura Narození v roce 1865 Úmrtí v roce 1945 Muži" ]

[ "Edward Saxton Payson ( 26. září 1842 – 22. září 1932 ) byl americký esperantský spisovatel. Narodil se ve městě Groton, ve státě Massachusetts. V mládí zpíval v opeře, od roku 1882 vyráběl piana a v roce 1906 se stal předsedou společnosti vyrábějící piana. Esperanto se naučil v roce 1910. V letech 1918 – 1921 byl předsedou Esperantského svazu pro Severní Ameriku ( EANA – Esperanta Asocio de Norda Ameriko ), pak byl zvolen čestným předsedou. Z angličtiny překládal do esperanta převážně romanticky dobrodružnou literaturu ( Wagnalls, Kirchner, Giesy, Moffet, Haggard, Roe ), také povídku od Anatola France převedl z anglického překladu. Jako původní autor se do esperantské literatury zapsal dvěma povídkami: Mládí a láska benátská legenda o dobrodružstvích mladého malíře, Strašidelná manželka popisuje člověka, který tolik toužil po své zemřelé manželce, až ji přivolal zpět, sám zemřel a pod jejím vedením odešel do říše věčného štěstí. Vlastní tvorba v esperantu Juneco kaj amo ( Mládí a láska – legenda z Benátek, 1930 ) La fantoma edzino ( Strašidelná manželka, vydáno až v roce 1988 v knize novel dalších autorů ) Překlady do esperanta La akrobato de Nia Sinjorino ( Akroba Naší Paní – tisíciletá legenda, 1919 ) Kirchner, Lula: Blanche, la virgulino de Lille ( Blanche, panna z Lille, 1919 Giesy, J. U.: Mimi ( povídka o latinské čtvrti za války, 1920 ) Anatole France: Thais ( 1921 ) Wagnalls, Mabel: Miserere ( Miserere, hudební povídka, 1921 ) Wagnalls, Mabel: Palaco de danĝero ( povídka o Madame la Pompadour, 1926 ) Moffett, Cleveland: La karto mistera ( Záhadná karta, 1927 ) Haggard, Henry Rider: Luno de Izrael ( Světlo Izaele – povídka o odchodu z Egypta, 1928 – přeloženo spolu s Montagu C. Butlerem ) Roe, Vingie E.: Lando de arĝenta akvo ( Země stříbrné vody, 1931 ) Wagnalls, Mabel: La rozujo cxiumiljara ( Růžový keř kvetoucí každých tisíc let ) Externí odkazy", "Esperantská literatura Američtí spisovatelé 20. století Narození v roce 1842 Narození 26. září Narození v Massachusetts Úmrtí v roce 1932 Úmrtí 22. září Muži Američtí esperantisté Američtí překladatelé" ]

[ "Eugen Lanti ( pseudonym Eugena Adama ) ( 19. července 1879 – 1. ledna 1947 ) byl normandský učitel a v esperantu píšící spisovatel. Jeho sloh byl prostý, sarkastický, užívání přípon a předpon zredukoval na minimum dle zásady „ sufiĉo kaj neceso“ ( přípona jen jako nutnost ). Založil svaz Sennacieca Asocio Tutmonda a byl dlouholetým redaktorem třídní revue Sennaciulo. Bibliografie Leteroj de lanti Vortoj de k - do lanti For la neŭtralismon! La labo - rista esperantismo Naciismo Překlady Skizo pri filozofio de l ' homa digno od Gillese Kandid a Tri verkoj de Volter ' ' od Voltaira Odkazy Externí odkazy Související články Esperantská literatura Esperantská literatura Francouzští anarchisté Narození 19. července Narození v roce 1879 Úmrtí 1. ledna Úmrtí v roce 1947 Sebevrazi Sebevraždy oběšením v Mexiku Muži" ]

[ "Edmond Privat ( 17. srpna 1889 – 28. srpna 1962 ) byl frankofonní švýcarský esperantista, historik a vysokoškolský pedagog. V letech 1921 až 1928 zorganizoval a vedl celé esperantské hnutí. Byl profesorem historie a v letech 1920 – 1934 šéfredaktorem revue Esperanto, oficiálního orgánu Světového esperantského svazu ( UEA ), kde po celou dobu vycházely jeho úvodníky. Byl osobním přítelem Gándhího, pořádal mezinárodní konference o výuce esperanta v Ženevě v roce 1922, konferenci o obchodu a průmyslu v Paříži ( 1925 a konferenci Školou k míru v Praze ( 1927 ). Dílo Karlo ( čítanka, 1909 ) Cxe l ' koro de Europo ( 1909 ) Vivanta lingvo de vivanta popolo ( 1910 ) Pri esperanta literaturo ( 1912 ) Tra l ' silento ( básnická sbírka, 1912 ) Ginevra ( drama, 1913 ) Kursa lernolibro ( 1913 ) Historio de Esperanto ( historické dílo, 1912, 1927 ) Vivo de Zamenhof ( 1920 ) Esprimo de sentoj en Esperanto ( 1931 ) Interpopola konduto ( filosofické dílo, 1934 ) Federala sperto ( 1958 ) Junagxa verkaro ( 1960 ) Aventuroj de pioniro ( vyprávění, 1963 ) Vivo de Gandhi ( 1967 ) Hector Hodler, lia vivo kaj morto Du paroladoj Související články Esperantská literatura Externí odkazy https://web.archive.org/web/20040907000540/http://www.geocities.com/origlit/autor/privat.html Švýcarští esperantisté Kvakeři Narození 17. srpna Narození v roce 1889 Narození v Ženevě Úmrtí 28. srpna Úmrtí v roce 1962 Úmrtí v kantonu Vaud Muži" ]

[ "Kálmán Kalocsay, pseudonymy Peterido Peneter a Peter Peneter ( * 6. října 1891 – 27. února 1976 ) byl maďarský esperantista a lékař. Je pokládán za jednoho z největších esperantských básníků, zároveň byl jedním z nejplodnějších překladatelů do tohoto jazyka. Působil jako univerzitní profesor a primář nemocnice v Budapešti, napsal řadu vysokoškolských učebnic lékařství. Získal státní vyznamenání. Dílo Kalocsay nejprve publikoval v maďarštině, ale poměrně brzy se začal věnovat esperantu, jehož literaturu ovlivnil nejen jako básník, ale i jako překladatel. Poezie Jeho literární přínos pro esperantistickou poezii spočívá především v tom, že vypracoval prakticky celou poetiku esperanta a obohatil tento jazyk o značné množství poetických slov. Ačkoli byl jeho vliv na esperantistickou poezii obrovský, není jeho dílo mimo esperantistický svět příliš známo. Mondo kaj koro Streĉita kordo, je jedna z nejvýznamnějších básnických sbírek esperantské literatury Rimportretoj, padesát rondelů, portrétujících nejrůznější esperantské básníky Sekretaj sonetoj, toto dílo vydal pod pseudonymem Peter Peneter, sbírka erotických sonetů, vytváří v ní esperantskou slovní zásobu související s erotikou Libro de amo je rozsáhlá sbírka vydaná po pod pseudonymem Peterido Peneter Ezopa saĝo jedná se o sedmdesát sedm zveršovaných Ezopových bajek Izolo, sbírka básní. Odborná literatura Kálmán Kalocsay redigoval Hungara antalogio a Enciklopedio de esperanto, dále byl dlouholetým šéfredaktorem nejvýznamnější esperantské literární revue Literatura mondo. Uveřejnil množství pojednání, recenzí, esejí, studií, které často vycházely v revui Hungara vivo. Filosofická díla Lingvo Stilo Formo Filologická díla Parnasa gvidlibro je významný jazykový esej, který sepsal ve spolupráci s G. Waringheinem Plena gramatiko de esperanto ( čtvrté vydání tohoto díla vyšlo pod názvem Plena analiza gramatiko de esperanto ), jedná se o rozsáhlé ( přes 600 stran ) dílo zabývající se problematikou esperanta. Toto dílo sepsal ve spolupráci s prof. Waringhienem.", "Sistema esperanto - gramatiko, vědecká monografie Vojaĝo inter tempoj La gramatika karaktero de esperanto - radikoj 6000 frazeologiaj esprimoj hungaraj esperanta - snaha o vytvoření esperantské frazeologie Překlady Mimo vlastní tvorbu se věnoval překladům do esperanta, překládal především z maďarštiny a podařilo se mu přeložit nejvýznamnější díla maďarské poezie. Překládal ale i z mnoha jiných evropských jazyků. Jeho básnické překlady jsou považované za velmi dobré. Mimo poezii přeložil i několik prozaických děl, tyto překlady se setkaly s menším ohlasem. Kantanta kamparo jedná se o překlad více než stovky maďarských lidových písní Johano la brava překlad známé lidové pohádky od Sándora Petöfiho Tragedio de l ' homo ( Tragédie člověka ), což je významné dílo maďarské literatury od Imre Madáche. Eterna bukedo což je překlad mezinárodní básnické antologie z 22 jazyků Tutmonda sonoro dílo obsahující výbor přes 600 básní 185 básníků z 30 jazyků za čtyři tisíciletí La morto de la ĉielarko, básnická sbírka Endre Adyho Libero kaj amo vybrané básně Sándora Petöfiho Dále přeložil dvě Goethova díla Romaj elegioj a Taglibro, Dantovo Peklo z Božské komedie ( La inferno ). Ve spolupráci s G. Waringhienem přeložil Baudelairovo stěžejní dílo Květy zla ( Floroj de l ' malbono ). Z anglické literatury přeložil Shakespearova Krále Leara ( Rego Lear ), Somermeznokta songo a Tempesto. Ve spolupráci s. G. Waringhinem přeložil Heineho Kantoj kaj romancoj. Z prózy přeložil drama F. Karinthyho Morgaŭ matrne, Heltaiovu komedii La paĉjo de la reĝino a Arthistorio od A. Heklera. novely Rozinjo ( G. Törtök ) a Du kokcineloj ' ' ( G. Gárdony ). Související články Esperantská literatura Externí odkazy", "Maďarští básníci Maďarští spisovatelé Maďarští esperantisté Překladatelé do esperanta Básníci tvořící v esperantu Narození v roce 1891 Úmrtí v roce 1976 Muži Překladatelé z maďarštiny Překladatelé z angličtiny Překladatelé z italštiny Překladatelé z němčiny Básníci tvořící maďarsky Narození 6. října Úmrtí 27. února" ]

[ "Julio Baghy ( 13. ledna 1891, Segedín – 18. března 1967, Budapešť ) byl maďarský herec, režisér a jeden z předních autorů esperantského hnutí. Je autorem několika novel, ale své mistrné zvládnutí esperanta dokázal především na poli poezie. Jeho verše jsou plné lyriky, humanismu a veselé nálady. Jeho první velkou básnickou sbírkou je Preter la Vivo, z níž bylo mnoho básní zhudebněno. Život Baghy pocházel z divadelní rodiny, jeho otec byl herec, matka dělala nápovědu v divadle. V roce 1911 se začal učit Esperanto. Během první světové války byl uvězněn na Sibiři, v zajateckém táboře, kde učil Esperanto válečné zajatce. V zajetí strávil šest let ( 1915 - 1920 ), poté, co se vrátil domů, začal věnovat všechen svůj čas Esperantu, učil svoje přátele a vedl školení, pořádaná jak v tuzemsku, tak i v zahraničí. Baghy byl také autorem učebnic a dlouhá léta druhým hlavním redaktorem ( 1922 - 1933 ) Kalocsay Kalmanova revue Literatura Mondo. Přestože napsal několik románů, nejznámější je pro řadu svých básní psaných v Esperantu. V Esperantu vytvořil také drama - Number One z roku 1929, které bylo s velkým úspěchem představeno v Budapešti. Bibliografie Sbírky básní Preter la vivo ( Jak šel život ) Pilgrimo ( Putování ) La vagabondo kantas ( Tulák zpívá ) Aŭtuno ( Podzim ) Foliaro ( Listoví ) Díla v próze Dancu marionetoj ( Loutky ať tančí ) Migranta plumo ( Putující pero ) Novely Printempo en aŭtuno ( Jaro v podzimu ) Verdaj donkihxotoj ( Zelení donkichoti ) – satira Teatra korbo ( Divadelní koš ) La verda koro ( Zelené srdce ) Koloroj ( Barvy ) Ĉielarko ( Duha ) Sonĝe sub pomarbo ( Snění pod jabloní ) En maskobalo ( Na maškarním ) Nik Nek kaj Kat Jen ( Nik Nek a Kat Jen ) – vlastně učebnice Romány Viktimoj ( Oběti ) Sur sanga tero ( Na krvavé zemi ) – sibiřské zážitky Hura! ( Hurá ) – jeho nejrozsáhlejší román, groteska a satira na lidskou společnost Externí odkazy", "Maďarští herci Maďarští esperantisté Maďarští básníci Maďarští romanopisci Básníci tvořící v esperantu Spisovatelé píšící esperantem Narození v roce 1891 Úmrtí v roce 1967 Muži Narození 13. ledna Úmrtí 18. března Narození v Segedíně Úmrtí v Budapešti" ]

[ "Nikolaj Chochlov ( 1891 – 1953 ) byl ruský vrchní ekonom průmyslového trustu, později atašé v Záhřebu. Také byl esperantským básníkem. Dílo Vlastní dílo La Tajdo - sbírka básní La morto de la delegito de UEA - drama Překlady Krucumo - A. Drozdov Orientaj Fabelo - V. Doroševič Morto de Danton - Alexej Nikolajevič Tolstoj La Mongolingvo - E. Drezens Související články Esperantská literatura Esperantská literatura Narození v roce 1891 Úmrtí v roce 1953 Ruští ekonomové Ruští básníci Muži Sovětští básníci" ]

[ "Francisko Szilágyi ( původně maďarsky Szilágyi Ferenc, 1. února 1895 – 1. prosince 1967 ) byl maďarský, později švédský esperantista a advokát. Dílo Francisko Szilágyi byl dlouholetým redaktorem kulturní, společenské a literární revue Norda Prismo. Na jeho dílech i překladech je patrné, že byl nadaný stylista. Trans la fabeloceano moderní pohádky La granda aventuro moderní pohádky Inter sudo kaj nordo moderní pohádky Koko krias jam, novela Mistero minora psychologický kriminální román, Sveda novelaro Rapsodioj, sbírka básní a prózy Odborná literatura Kromě samostatně napsané učebnice, spolupraval na Hungara antologio, Sveda antologio a Enciklopedio de esperanto. La simpla esperanto a ellernu – učebnice esperanta. Překlady Francisko Szilágyi se také věnoval překladům do esperanta, přeložil Genthonovo Poemaro en Hungarlando a Pentroarto en malnova Hungarujo. Dále pak díla Davida Flooda Mi sercis oron kaj oleon a Sed trovis. Úspěšný byl i jeho překlad humoristického dílka Breinholsta Ni en skandinavio. Odkazy Esperantská literatura Maďarští esperantisté Maďarští spisovatelé Švédští esperantisté Švédští spisovatelé Spisovatelé píšící esperantem Překladatelé do esperanta Advokáti Narození 1. února Narození v roce 1895 Úmrtí 1. prosince Úmrtí v roce 1967 Muži Narození v Budapešti Szilágyiové" ]

[ "Budapešťská škola byla centrem esperantské literární činnosti po více než dvě desetiletí mezi válkami a její vliv trvá. Téměř všichni vynikající esperantští básníci a spisovatelé v meziválečném období byli soustředěni a spolupracovali s revuí Literatura Mondo. Hlavními reprezentanty této školy byli Kalmán Kalocsay a Julio Baghy, dále Lajos Tárkony, Francisko Szilágyi, Károly Bodó, Vilmos Bleier a Tidivar Schwartz. Nejvýznamnějším spolupracovníkem jiné národnosti byl Francouz Gaston Waringhien. Tato škola nesmírně přispěla k vývoji a dokonalosti esperanta, k překonání diletantismu, k propracování esperantského verše a básnické techniky. Literatura Mondo bylo také vydavatelství, ve kterém během té doby vyšlo několik desítek cenných knih. Budapešťská škola Kultura v Budapešti Literární skupiny" ]

[ "Nikolaj Vladimirovič Někrasov ( 18. prosince 1900, Moskva - 4. října 1938, popraven ) byl ruský novinář. Zabýval se zvláště esperantskou literaturou ze sociologického hlediska. Jeho hlavní dílo je překlad od A. Puškina EŬGENO ONEGIN. Překládal též Majakovského, Gerasimova aj. Dílo Překlady Poezie Kupra rajdanto, Alexandr Puškin Euxgeno Onegin, Aleksandr PUSKIN, SAT, 1931 Dekdu kaj Najtingala gxardeno de Aleksandro Blok Blanka cigno kaj La mortaj sxipoj de Balmont Nubo en pantalono kaj Suno de Vladimír Vladimirovič Majakovskij Monna Liza, Gerasimov Socialismo, Patrino de Bezimenskij Próza Rugxa Stelo | La Rugxa Stelo, Aleksandro BOGDANOV, SAT, 1929. La Vojo de formigxo kaj disvastigxo de la lingvo internacia, Ernest DREZEN, SAT, 1929 Historio de la mondolingvo, Ernest DREZEN, EKRELO. Vlastní dílo Poezie Fablo pri gxilotinsxrauxbeto, Sennacieca Revuo Testamento de Satano Verda flamo Krono de sonetoj pri Esperanto, poemaro Mi moskvano, Internacia Literaturo Próza Bibliografio de Esperantaj presajxoj en USSR dum 12 jaroj de la revolucio 1917 - 1928, Moskva, 1928 Tra USSR per Esperanto několik esejí v La Nova Epoko Externí odkazy Rusové odsouzení k trestu smrti Oběti Velké čistky Esperantská literatura Narození v roce 1900 Úmrtí v roce 1938 Muži Narození v Moskvě" ]

[ "Eugen Michalski (, 21. ledna 1897 Letyčiv – 14. října 1937 Kyjev ) byl ruský učitel a básník. Dílo Jeho původní díla jsou: La unua ondo Prologo Kantoj de L ' amo kaj sopiro Du poemoj Fajro kuracas – má sociální a třídní obsah. Externí odkazy Esperantská literatura Narození v roce 1897 Úmrtí v roce 1937 Muži" ]

[ "Vasilij Erošenko ( 12. ledna 1890 – 23. prosince 1952 ) byl ruský spisovatel esperanta, nevidomý, přes svoji slepotu procestoval velkou část světa, hlavně Čínu a Japonsko. Psal japonsky a přednášel ruskou literaturu na pekingské univerzitě. Je autorem původních děl: Ĝemo de unu soleca animo ( Povzdech osamělé duše ) Unu paĝo el mia lerneja vivo ( Jedna stránka z mého školního života ) Turo por falo ( Věž na spadnutí ) Malvasta kaĝo ( Úzká klec ) báseň Ciganino ( Cikánka ) povídky Lumo kaj ombro ( Světlo a stín ) La tundro ĝemas ( Tundra vzdychá ) Jeho dílo patří třem literaturám: esperantské, ruské a japonské. Sloh výborný, sentimentální. Externí odkazy Ruští esperantisté Spisovatelé píšící esperantem Esperantská literatura Nevidomí spisovatelé Narození v roce 1890 Narození 12. ledna Úmrtí v roce 1952 Úmrtí 23. prosince Muži" ]

[ "Vladimir Valentinovič Varankin ( 12. listopadu 1902 Nižnij Novgorod – 3. října 1938 ) byl ruský historik a esperantista. Je autorem filologického díla Teorio de esperanto; významný je jeho velký původní román Metropoliteno. Život a esperantská činnost Narodil se v roce 1902 v Nižním Novgorodu. Esperanto začal studovat s několika přáteli v posledním ročníku střední školy v roce 1919. Společně založili malý místní kroužek mladých esperantistů, jenž velmi rychle významně rozšířil svou činnost i územní působnost – během dvou let spolek působil v celé gubernii a jeho členové pořádali vlastní kurzy esperanta, vydávali list Ruĝa Esperantisto, organizovali činnost ruské esperantské komunity a dokonce se pokusili založit velkou esperantskou organizaci. Sám Varankin se brzy stal významným představitelem místní esperantské komunity. V roce 1927 přesídlil do Moskvy, zastával vysoké funkce v esperantských organizacích a postupně napsal učebnice Teorio de Esperanto ( 1929 ) a Esperanto por laboristoj. V noci z 7. na 8. února 1938 byl Varankin zatčen a posléze obviněn z protisovětské propagandy, špionážní a sabotážní činnosti v rámci smyšlené organizace, z přípravy Stalinovy vraždy a dalších trestných činů. Byl mu zabaven a zničen majetek a v říjnu 1938 byl odsouzen a bez možnosti odvolání nebo amnestie v Moskvě popraven. Stal se tak jednou z obětí stalinského Velkého teroru. Po přezkumu případu Nejvyšším soudem SSSR v roce 1957 byl odsuzující rozsudek zrušen a Varankin byl zcela rehabilitován. Odkazy Reference Externí odkazy Ruští esperantisté Spisovatelé píšící esperantem Oběti Velké čistky Narození 12. listopadu Narození v roce 1902 Narození v Nižním Novgorodě Úmrtí 3. října Úmrtí v roce 1938 Úmrtí v Moskvě Muži" ]

[ "Ivan Hristov Krestanov ( 1890 – 1966 ) byl bulharský lektor a esperantista. Dílo Vlastní dílo Rememoroj de Esperantisto La lingva esenco de Esperanto Překlady Bulgara Antologio La Bulgara lando kaj popolo Nuntempaj Rakontoj Vilao apud maro Související články Esperantská literatura Bulharští esperantisté Překladatelé do esperanta Narození v roce 1890 Úmrtí v roce 1966 Muži" ]

[ "Atanas Dančev Atanasov, pseudonym Ada, ( 12. února 1892 Sofie – 1981 ) byl bulharský úředník, aktivně činný v esperantském hnutí. Byl hlavní spoluautor Encyklopedie esperanta, překládal do esperanta, redigoval esperantské časopisy. V letech 1927 – 1928 byl prezidentem Esperantské akademie. Externí odkazy Díla jeho a o něm. Atanasov, D. Atanas Akademie esperanta Narození v roce 1892 Narození 12. února Úmrtí v roce 1981 Muži" ]

[ "Theodor Karl August Heinrich Jung ( 1892 Meckenheim – 1986 Den Haag ) byl německý a později nizozemský novinář a esperantista. Byl zakladatelem a redaktorem nejvýznamnějšího esperantského časopisu, nyní vydávaného pod jménem Heroldo de Esperanto. Dílo Vlastní dílo La Alta kanto de L ’ Amo Lando de L ’ Fantazio Ĉiu - Ĉiun Gudrun Sakuntala De muheddin ĝis mundilatin Překlady La Ŝipĉarpentisto ( Friedrich Gerstäcker ) En Okcidento nenio nova ( Erich Maria Remarque ) La vojo returne ( E. M. Remarque ) La Mistero de L ’ Sango ( F. de Battaglio ) Externí odkazy Esperantská literatura Němečtí esperantisté Nizozemští esperantisté Němečtí spisovatelé Spisovatelé píšící esperantem Překladatelé do esperanta Narození v roce 1892 Úmrtí v roce 1986 Muži" ]

[ "Raymond Schwartz ( 8. dubna 1894 – 14. května 1973 ) byl francouzský ředitel banky a esperantský básník, humorista a kabaretiér. Dílo Byl redaktorem humoristického časopisu La pirato. V revui Sennaciulo měl stálou rubriku el mia … ridpunkto. V Paříži založil esperantský kabaret Verda kato a po druhé světové válce založil kabaret Tri Koboldoj. Básnické sbírky Jeho básně se nachází na hranici šansonů, jsou psány v kabaretním slohu, vtipně a ironicky. Verdkata testamento La stranga butiko Sur GOJA podio. Jsou to básně a šansony v kabaretním slohu, vtipné a ironiché. Próza Pro - zo ridetanta, povídky Vole - novele, novely. Anni kaj Montmartre, román Kiel akvo de l ' rivero. generační román Kun siaspeca spico, humoristické novely Související články Esperantská literatura Esperantská literatura Narození v roce 1894 Úmrtí v roce 1973 Muži Spisovatelé píšící esperantem Básníci tvořící v esperantu Narození 8. dubna Úmrtí 14. května Narození v Metách" ]

[ "Roger Bernard ( 10. srpna 1907 – 10. srpna 1997 ) byl francouzský spisovatel a stylista. Psal v esperantu, jeho původní díla jsou básně Almenaŭ bukedeto a další původní dílo Raymond Schwartz, lia vivo kaj verkaro. Dále přeložil Bela la indiferentulo a Homa voĉo od Jeana Cocteaua, a komedie La ŝipego tenacity od Charlese Vildraca a Topaze od M. Pagnola. Od J. P. Sartra přeložil La naŭzo, sen eliro a La respektema P. Související články Esperantská literatura Francouzští spisovatelé 20. století Francouzští esperantisté Narození v roce 1907 Úmrtí v roce 1997 Muži" ]

[ "Stellan Engholm ( 1899 – 1960 ) byl švédský spisovatel, překladatel a esperantista. Literární dílo Vlastní dílo Homoj sur la Tero Al Torento Infanoj En Torento Junuluj en Torento Vivo Vokas Venĝo Maljunulo migras Překlady do esperanta Gosta Berling – Selma Lagerlöfová La mono de Sinjoro Arne – Selma Lagerlöfová La ringo de generalo – Selma Lagerlöfová La Pasko – August Strindberg Ekspedicio Kon Tiki – Thor Heyerdahl Odkazy Externí odkazy Reference ( Esperanto ) Stellan Engholm Související články Esperantská literatura Seznam švédských spisovatelů Esperantská literatura Švédští spisovatelé Narození v roce 1899 Úmrtí v roce 1960 Muži" ]